1. Základní teze

 

1.1.       Prostor vyplňující Vesmír je základní „surovinou“ ze které se vše skládá. Všechny objekty (tělesa) a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech prostoru. Prostor je příčinou, původcem, tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních dějů.

1.2.       Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je spojitý otevřený fraktální tlakový systém. Prostor má částicový charakter.

1.3.       Nehomogenní prostor znamená, že hustota prostoru [1] je v každé oblasti a v každém okamžiku jiná a nemůže být ve dvou oblastech shodná. Nehomogenita prostoru je základní příčinou všech fyzikálních dějů.

1.4.       Nesymetrický znamená, že žádné těleso, ani žádná oblast v prostoru se nedá rozdělit na dvě identické (symetrické) části se shodnými vlastnostmi.

1.5.       Sférický znamená, že se prostor procesem sedimentace neustále organizuje do hustotních sfér. Proces sedimentace „třídí“ jednotlivá tělesa podle jejich hustoty prostoru a ukládá je hustotních sfér. [2] Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru.

1.6.       Dynamický znamená, že hustota prostoru se v každé oblasti v každém okamžiku mění. Procesy probíhající v prostoru nelze zastavit, ani vrátit.

 

1.7.       Prostor je systém hustot a tlaků. Nehomogenní prostor se liší pouze svoji hustotou. Jinou možnost nemá. Hustota prostoru je základní fyzikální parametr. Hustota prostoru je vždy kladné číslo. Maximální hustota prostoru je konečná (hustotní dno). „Prázdný prostor“ (tzv. vakuum) neexistuje.

1.8.       Různým hustotám prostoru odpovídají v nepřímé úměrnosti různé tlaky. Tlak je základní fyzikální veličina. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak (teplota). [3] Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak (teplota). Tlak se šíří vždy z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším.

1.9.       Z rozdílných tlaků v prostoru vzniká plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu vytváří pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedno těleso působit svoji povrchovou plochou na povrchovou plochu jiného tělesa. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

 

1.10.    Prostor (Vesmír = Univerzum) je základní složené těleso skládající se z jednoduchých těles (částic) a jejich klastrů. Prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn. Prostor je spojitý a všechny děje v něm jsou spojité. Prostor má přísně materiální podstatu. [4] Matérie má dvě složky plazmu a hmotu.

1.11.    Plazma tvoří objemově zcela převládající formu matérie. Plazmu tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže. Částice jsou otevřené tlakové systémy, které mohou spojitě měnit svoji hustotu. Částice mají středový kanál, ale nemají jádro. Plazma není hmota. Plazma nikdy nenabývá hmotnost.

1.12.    Atomy jsou hmota. Atomy tvoří objemově zcela zanedbatelnou složku matérie. Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená neuzavřenými částicemi. To znamená, že si atomy v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) udržují svoji hustotu prostoru. Atomy mají jádro, ale nemají středový kanál. Hustota jádra atomu dosahuje hustotního dna. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy (hmota) mohou za výjimečných podmínek vykazovat hmotnost. [5]

 

1.13.    Existence těles je důsledkem nehomogenity sférického prostoru. Těleso je prostorová anomálie. Prostorová anomálie je oblast v prostoru, ohraničená povrchovou plochou (slupkou tělesa). Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou existenci tělesa. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru a také od jiných těles. Mezi dvěma tělesy, ohraničenými svými slupkami musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje. Těleso nelze oddělit od prostoru a prostor nelze oddělit od tělesa.

1.14.    Částice je základní jednoduché těleso. Částice je otevřené těleso ohraničené plochou několika vícenásobných spirálních toroidů. Částice začíná na vnější (odstředné) straně povrchové plochy a končí uprostřed na dně tělesa.

1.15.    Částice je tlakový systém. Částice může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má povrchovou plochu (slupku) z tlakových níží. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Uprostřed každé tlakové výše je nízký tlak (kumulus). Uprostřed každé tlakové níže je vysoký tlak (oko). Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemůže existovat.

1.16.    Jednoduchá tělesa (částice) se spojují do klastrů a vytvářejí složená tělesa podle pravidel sférické geometrie. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. Vzhledem k fraktálnosti prostoru je možno považovat za částici i složené těleso z částic v nadřazené vztažné soustavě.

1.17.    Prostor obklopující těleso se nazývá prostředí. Prostředí může nabývat dvou stavů. Prostředí může mít charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso může mít vzhledem k prostředí charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso, které má hustotu jako prostředí, které ho obklopuje, stává se součástí prostředí.

1.18.    Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje oblast v prostoru (prostředí), ve které se těleso nachází. Protože je prostor dynamický, jsou vlastnosti tělesa v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiné. Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti.

1.19.    Neexistují tělesa se statickými (neměnnými) vlastnostmi. Nikdy nejsme schopni přesně definovat nějakou absolutní, trvalou, neměnnou vlastnost tělesa. Žádná dvě tělesa nemohou mít shodné vlastnosti. Žádné dva fyzikální děje nemohou být totožné.

 

1.20.    Fyzika je věda o prostoru. Protože tělesa jsou prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Vztahy mezi prostorem a tělesy (prostorovými anomáliemi) a vztahy mezi tělesy mezi sebou (prostřednictvím prostoru) se řídí sférickou geometrií prostoru. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je sférická geometrie prostoru schopná popsat a vysvětlit všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru. [6] Univerzální fyzikální pravidlo musí platit pro všechny fyzikální objekty a všechny velikostní struktury Vesmíru.

1.21.    Každá pozorovaná fyzikální soustava musí obsahovat kromě pozorovaných těles také prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Prostředí tvoří vždy nadřazenou vztažnou soustavu pro těleso. Těleso nemůže být vztažnou soustavou pro prostředí. [7] Tělesa (objekty) nelze poměřovat napřímo, ale vždy jen prostřednictvím etalonu. Pokud fyzikální jev odporuje „zdravému rozumu“ nelze ho považovat za platný.

1.22.    Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Následek bez příčiny nemá smysl. Každé těleso musí mít plochu, objem a „nenulovou“ hustotu prostoru. Těleso nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. Těleso nemůže být na dvou místech současně. Dvě tělesa nemohou být ve stejné oblasti současně. Dvě tělesa nemohou být totožná, ani mít totožné vlastnosti.

1.23.    Tělesa nemohou existovat mimo prostor. Tělesa nelze z prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Žádné veličiny v prostoru se nemohou „vyrušit“. Tělesa nejsou zdrojem žádných sil. Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují. [8]

1.24.    V prostoru neexistuje prázdná oblast (vakuum). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila symetrie. Žádnou oblast nelze od (spojitého) prostoru izolovat. Žádný fyzikální děj se nemůže dvakrát opakovat ve stejné podobě.

1.25.    Používání matematických metod založených na Euklidovském prostoru a Kartézské soustavě vede ve sférickém prostoru k chybám. „Důkazy“ za použití těchto metod jsou nedostatečné.

1.26.    Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, hmotný bod, přímka, rovina, v reálném (materiálním) světě neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná tělesa ani tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto symbolů. Přidáním těchto (nemateriálních) symbolů do reálné fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl a zaniká. Používání těchto symbolů nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice Prostoru“ zakázáno.

1.27.    V Prostoru existuje pouze současnost. Všechny děje, které se udály, již neexistují a nelze je vrátit. Všechny děje, které v budoucnu nastanou ještě neexistují. Tok času, plynutí času atd. jsou pouze virtuální trajektorie. Kde není minulost, není počátek, kde není budoucnost, není konec. [9]

1.28.    Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. Neexistuje absolutní etalon čehokoliv. Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit. Fyzika není exaktní věda.



[1] Pojem hustota prostoru v tomto textu není odvozen od (mechanické) hmotnosti. Nejedná se o poměr hmotnosti a objemu tělesa. Hmotnost je mechanická jednotka, která nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam.

[2] V prostoru kde neexistuje nahoře, nebo dole, ani vpravo a vlevo se matérie ukládá do sférických hustotních sfér. Název sférický (kulový) nevystihuje podstatu, přesto je pro jednoduchost v knize nadále používán. V nehomogenním a nesymetrickém prostoru koule (ani jiné symetrické objekty) neexistují.

[3] Nejedná se o tlak mechanický odvozený od hmotnosti. Neplést si přirozené tlakové procesy v prostoru s (mechanickou) tlakovou nádobou!

[4] Fenomény nemateriální podoby (iluze) nemají na matérii žádný vliv. Jestliže materií nazveme NĚCO, pak iluze jsou NIC. Na NĚCO může mít vliv pouze NĚCO. Jakmile do reálné (materiální) fyzikální soustavy vložíme prvek nemateriální podstaty, stává se tato soustava absurdní, přestává mít smysl a zaniká.

[5] Iluze hmotnosti se vyskytuje v omezené vztažné soustavě planety, s pevným povrchem, pod stratopauzou u těles z atomů, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér nad hustotní sférou, do které svoji hustotou prostoru náleží. Hmotnost těles (z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Ve vztažné soustavě Vesmíru hmotnost neexistuje. Iluzi hmotnosti je možno také definovat jako zadržený pohyb.

[6] Prostor je systém hustot a tlaků. Všechny přirozené tlakové systémy mají fraktální charakter a řídí se na všech velikostních úrovních stejnými jednoduchými pravidly. To znamená, že fyzikální jevy, které pro svoji „nepatrnost“ jsou pro nás a naše přístroje „neviditelné“, můžeme pozorovat v jejich mnohdy „gigantických“ obdobách.

[7] Vztažné soustavy mají fraktální charakter.

[8] Síla je mechanický pojem. „Fyzika Prostoru“ hmotnost ani sílu nezná. „Fyzika Prostoru“ nemá nic společného se současnou „fyzikou“, vycházející z mechanických bludů alchymisty Newtona. Některé termíny jsou však ze současné „fyziky“ převzaty. Pojmy jako plazma, hmota, prostor, hustota, tlak, teplota, plocha, částice ... mají ve „Fyzice Prostoru“ jiné definice. Toho by si čtenář měl být vědom.

[9] Čas nemá materiální podstatu. Čas není příčinou ani následkem žádného fyzikálního jevu. Čas je lidský vynález, sídlící pouze v našich hlavách. Čas je virtuální, mechanická jednotka, spekulativní povahy, která (pouze nám lidem) umožňuje rozlišit co bylo dříve (příčinu) a co později (následek). Příroda čas k ničemu nepotřebuje. Čas nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam. Čas je NIC.