1. Základní teze

  1.1.       Prostor spojitě vyplňující Vesmír je základní „surovinou“ ze které se vše skládá. Všechna tělesa a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech prostoru. Prostor je příčinou, původcem, tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních dějů. Kde je prostor, tam je Vesmír.

1.2.       Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je fraktální systém hustot a tlaků. Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží.

1.3.       Nehomogenní znamená, že hustota prostoru [1] je v každé oblasti a v každém okamžiku jiná a nemůže být ve dvou oblastech shodná. Nehomogenita prostoru je základní příčina všech fyzikálních dějů.

1.4.       Nesymetrický znamená, že žádné těleso, ani žádná oblast v prostoru se nedá rozdělit na dvě identické (symetrické) části se shodnými vlastnostmi. Nesymetrie je logickým důsledkem nehomogenity prostoru.

1.5.       Sférický znamená, že prostor procesem sedimentace neustále „třídí“ jednotlivá tělesa podle jejich hustoty prostoru a tlačí je do sférických hustotních sfér, do kterých svoji hustotou patří. [2] Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru. Prostor je sférický a všechna tělesa v něm jsou sférická.

1.6.       Dynamický znamená, že hustota prostoru se v každé oblasti v každém okamžiku mění. Procesy probíhající v prostoru nelze zastavit, ani vrátit.

 

1.7.       Nehomogenní prostor se liší pouze svoji hustotou. Jinou možnost nemá. Hustota prostoru je základní fyzikální parametr. Hustota prostoru je vždy kladné číslo. Maximální hustota prostoru je konečná (hustotní dno). „Prázdný prostor“ (tzv. „vakuum“) neexistuje.

1.8.       Různým hustotám prostoru odpovídají v nepřímé úměrnosti různé tlaky. Tlak je základní fyzikální parametr. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak (teplota). [3] Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak (teplota). Tlak se šíří vždy z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším.

1.9.       Z rozdílu hustot v (nehomogenním) prostoru vzniká v nepřímé úměrnosti rozdíl tlaků. Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu způsobuje pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedna plocha působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

1.10.    Hlavní příčinou pohybu v prostoru je proces sedimentace. Pohyb tělesa je vždy důsledkem působení tlaku prostředí [4] na jeho povrchovou plochu. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho povrchovou plochu působí nejmenší tlak. Těleso (částice) se vždy pohybuje ve směru své špičky. Základní trajektorie v prostoru je fraktální spirála. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu. Těleso, které se pohybuje vůči prostředí má charakter vlny.

 

1.11.    Prostor (Vesmír = Univerzum) je základní složené těleso skládající se z jednoduchých těles (částic) a jejich klastrů. Prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn. Prostor je spojitý a všechny děje v něm jsou spojité. Prostor má přísně materiální podstatu. [5] Matérii lze rozdělit na dvě základní složky - plazmu a hmotu.

1.12.    Plazma tvoří objemově zcela převládající formu matérie. Plazma spojitě a bezezbytku vyplňuje celý Vesmír. Plazmu tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže. Částice jsou otevřené tlakové systémy, které mohou spojitě měnit svoji hustotu. Částice rotují, mají středový kanál, ale nemají jádro. Plazma není hmota (z definice)! Plazma nikdy nenabývá hmotnost!

1.13.    Atomy jsou hmota (z definice). Atomy tvoří objemově zcela zanedbatelnou složku matérie. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy jsou uzavřená tělesa (tvořená neuzavřenými částicemi), která si v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) udržují svoji hustotu prostoru. Atomy mají jádro, nerotují a nemají středový kanál. Hustota prostoru jádra atomu dosahuje hustotního dna. Atomy mohou za výjimečných podmínek vykazovat iluzi (mechanické) hmotnosti. [6]

 

1.14.    Existence těles (částic) je logickým důsledkem nehomogenity sférického prostoru. Těleso je prostorová anomálie. Prostorová anomálie je oblast v prostoru s odlišnou hustotou ohraničená povrchovou plochou (slupkou tělesa).

1.15.    Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje. Tělesa „vznikají“ od slupky.

1.16.    Základní plocha v prostoru je spirální toroid. Každá plocha (slupka tělesa) má dvě strany. Dostřednou (směřující směrem do středu tělesa) a odstřednou (směřující směrem od středu tělesa). Tlak z dostředné a odstředné strany plochy se vždy liší. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. U tlakových výší je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný.

1.17.    Slupka je spojitou součástí prostoru (prostředí), ale pro přehlednost ji přiřazujeme k tělesu. Rozhraní mezi prostředím a tělesem je neostré. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru a také od jiných těles. Mezi dvěma tělesy, ohraničenými svými slupkami musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje. Těleso nelze oddělit od prostoru a prostor nelze oddělit od tělesa.

1.18.    Základní „jednoduché“ těleso v prostoru je částice. Částice je otevřené těleso, ohraničené množinou ploch spirálních toroidů. Částice začíná na vnější (odstředné) straně její povrchové plochy a končí uprostřed na dně tělesa. Každá částice má 5 základních částí. Pod vnější slupkou jsou dvě (nesymetrické = nestejné) polosféry („severní“ a „jižní“), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Polosféra ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice. Středem částice prochází centrální kanál.

1.19.    Částice je tlakový systém. Částice může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má povrchovou plochu (slupku) z tlakových níží. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Uprostřed každé tlakové výše je nízký tlak (kumulus). Uprostřed každé tlakové níže je vysoký tlak (oko). Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemůže existovat.

1.20.    Jednoduchá tělesa (částice) se spojují do klastrů a vytvářejí spolu složená tělesa podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Jednoduchá i složená tělesa na všech velikostních úrovních prostoru se řídí stále stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. Vzhledem k fraktálnosti prostoru je možno považovat složené těleso z částic za jednoduchou částici v nadřazené vztažné soustavě.

 

1.21.    Prostor obklopující těleso se nazývá prostředí. Prostředí může nabývat dvou stavů. Prostředí může mít charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso může mít vzhledem k prostředí charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso, které má podobnou hustotu prostoru jako prostředí, které ho obklopuje, stává se součástí prostředí.

1.22.    Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Těleso nemá na své vlastnosti žádný vliv. Protože prostor je dynamický, jsou vlastnosti tělesa v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Veškeré změny uvnitř tělesa jsou důsledkem tlaku prostředí na jeho povrchovou plochu.

1.23.    Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti. Neexistují tělesa se statickými (neměnnými) vlastnostmi. Nikdy nejsme schopni přesně definovat nějakou absolutní, trvalou, neměnnou vlastnost tělesa. Žádná dvě tělesa nemohou mít shodné vlastnosti. Tělesa nejsou zdrojem žádných sil. [7] Perpetuum mobile neexistuje.

 

1.24.    Fyzika je věda o prostoru. Protože jsou tělesa prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Vztahy mezi prostorem a tělesy (prostorovými anomáliemi) a vztahy mezi tělesy mezi sebou (prostřednictvím prostoru) se řídí sférickou geometrií prostoru. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je sférická geometrie prostoru schopná popsat a vysvětlit všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru. [8] Ve „Fyzice Prostoru“ nejsou povoleny žádné „teorie“ (výmysly).

1.25.    Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Základní příčina všech fyzikálních jevů je nehomogenita prostoru. Následek bez příčiny nemá smysl. Každá fyzikální soustava musí obsahovat kromě těles také materiální prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Prostředí tvoří vždy nadřazenou vztažnou soustavu pro těleso. Těleso nemůže být vztažnou soustavou pro prostředí ve kterém se nachází. Tělesa nelze poměřovat napřímo, ale vždy jen prostřednictvím etalonu. Pokud fyzikální jev odporuje „zdravému rozumu“ nelze ho považovat za platný.

1.26.    Každé těleso musí mít („nenulovou“) povrchovou plochu a objem. Těleso, nebo oblast v prostoru nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. [9] Těleso nemůže být na dvou místech současně. Dvě tělesa nemohou být ve stejné oblasti současně. Dvě tělesa nemohou být totožná, ani mít totožné vlastnosti.

1.27.    Tělesa (prostorové anomálie) jsou spojitou součástí prostoru. Tělesa nemohou existovat mimo prostor. Tělesa nelze z prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Tělesa se nemohou „vyrušit“. Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují.

1.28.    V prostoru neexistuje prázdná oblast („vakuum“). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila symetrie. Žádnou oblast nelze od (spojitého) prostoru izolovat. Žádný fyzikální děj se nemůže dvakrát opakovat ve stejné podobě.

1.29.    Používání matematických metod založených na Euklidovském prostoru a Kartézské soustavě vede ve sférickém prostoru k chybám. „Důkazy“ za použití těchto metod jsou nedostatečné.

1.30.    Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, hmotný bod, přímka, rovina, vteřina... jsou iluze, které v reálném (materiálním) světě neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná tělesa ani tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto iluzí. Přidáním těchto nemateriálních iluzí do reálné (materiální) fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl a zaniká. Používání těchto iluzí nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice Prostoru“ zakázáno.

1.31.    V Prostoru existuje pouze současnost. Všechny děje, které se udály, již neexistují a nelze je vrátit. Všechny děje, které v budoucnu nastanou ještě neexistují. Kde není minulost, není počátek, kde není budoucnost, není konec. [10]

1.32.    Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. Neexistuje absolutní etalon čehokoliv. Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit. „Fyzika Prostoru“ není exaktní věda.



[1] Pojem hustota prostoru v tomto textu není odvozen od (mechanické) hmotnosti! Nejedná se o poměr hmotnosti a objemu tělesa. Tato veličina nemá jednotku. Pro potřeby této knihy není nutné něco takového stanovovat.

[2] V prostoru kde neexistuje nahoře, nebo dole, ani vpravo a vlevo se matérie ukládá do sférických (neuzavřených) hustotních sfér. Název sférický (kulový) nevystihuje podstatu, přesto je pro jednoduchost v knize nadále používán. V nehomogenním a nesymetrickém prostoru koule (ani jiné symetrické objekty) neexistují.

[3] Nejedná se o tlak mechanický odvozený od hmotnosti. Neplést si přirozený tlakový systém s (mechanickou) tlakovou nádobou! Neplést si přirozená tělesa (prostorové anomálie) s mechanickými stroji! Mechanické stroje mají (dočasný) vnitřní zdroj tlaku (který je tam ale nutno zvenku dodat). Přirozená (fyzikální) tělesa nemají žádný (trvalý) vnitřní zdroj tlaku (tepla). Je třeba rozlišovat smyslové vnímání tepla a pojem tepla ve smyslu fyzikálním.

[4] Tlak prostředí je suma tlakových impulzů částic prostředí na plochu tělesa. Částice prostředí působí tlakem svých ploch na plochu tělesa.

[5] Fenomény nemateriální podoby nemají na matérii žádný vliv.  Jestliže materií nazveme NĚCO, pak iluze (sídlící pouze v našich hlavách) jsou NIC. Na NĚCO může mít vliv opět pouze NĚCO. NĚCO má povrchovou plochu. NIC povrchovou plochu nemá.

Jakmile do reálné (materiální) fyzikální soustavy vložíme iluzi, stává se tato soustava absurdní, přestává mít smysl a zaniká. Hlavní iluze, které nemají v reálném (materiálním) světe svůj protějšek: iluze přitažlivosti těles, iluze hmotnosti, iluze času, iluze linearity...

[6] Iluze hmotnosti se vyskytuje pouze ve vztažné soustavě planety, s pevným povrchem, pod stratopauzou u (hmotných) těles z atomů, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér nad hustotní sférou, do které svoji hustotou prostoru náleží. Iluzi hmotnosti je možno také definovat jako „pevnou hmotnou podložkou“ zadržený pohyb hmotného tělesa, nebo jako „zadrženou sedimentaci“. Hmota = typ materie, hmotnost = vlastnost hmoty (pouze v mechanice).

Hmotnost tělesa (prostorové anomálie) určuje oblast v prostoru ve které se těleso momentálně nachází. Iluze hmotnosti těles (z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Ve vztažné soustavě Vesmíru hmotnost neexistuje. Hmotnost je mechanická veličina, která nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam.

[7] Síla je mechanický pojem odvozený od iluze hmotnosti. „Fyzika Prostoru“ hmotnost ani sílu nezná. „Fyzika Prostoru“ nemá nic společného se současnou „fyzikou“, vycházející z mechanických bludů alchymisty Newtona. Některé termíny jsou však ze současné „fyziky“ převzaty. Pojmy jako plazma, hmota, prostor, hustota, tlak, teplota, plocha, částice, vlna ... mají ve „Fyzice Prostoru“ jiné definice, které postupně vyplynou z textu. Toho by si čtenář měl být vědom.

[8] Všechny přirozené tlakové systémy mají fraktální charakter a řídí se na všech velikostních úrovních stejnými jednoduchými pravidly. To znamená, že fyzikální jevy, které pro svoji „nepatrnost“ jsou pro nás a naše přístroje „neviditelné“, můžeme pozorovat v jejich mnohdy „gigantických“ obdobách. Univerzální fyzikální pravidlo musí platit pro všechny fyzikální objekty a všechny velikostní struktury Vesmíru (Univerza), včetně složitých biologických systémů.

[9] Např. nelze tvrdit, že v centru planety je teplota 4000 stupňů, která se planetu snaží zevnitř „roztrhnout“ (fakt) a zároveň z té samé oblasti působí také jakási záhadná (přitažlivá) síla (tzv. „gravitace“) která planetu drží pohromadě (blud).

[10] Iluze času nemá materiální podstatu. Iluze času je lidský vynález, sídlící pouze v našich hlavách. Čas je virtuální, mechanická jednotka, spekulativní povahy, která (pouze nám lidem) umožňuje rozlišit co bylo dříve (příčinu) a co později (následek). Čas není příčinou ani následkem žádného fyzikálního jevu. Příroda čas k ničemu nepotřebuje. Čas nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam. Čas je NIC.