1. Základní teze

 

1.1.       Prostor vyplňující Vesmír je základní „surovinou“ ze které se vše skládá. Všechny objekty (tělesa) a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech prostoru. Prostor je příčinou, původcem, tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních dějů. Prostor má přísně materiální podobu. [1]

1.2.       Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je spojitý otevřený fraktální tlakový systém. Prostor má částicový charakter.

1.3.       Nehomogenní prostor znamená, že hustota prostoru [2] je v každé oblasti a v každém okamžiku jiná a nemůže být ve dvou oblastech shodná. Nehomogenita prostoru je příčinou všech fyzikálních dějů.

1.4.       Nesymetrický znamená, že žádné těleso, ani žádná oblast v prostoru se nedá rozdělit na dvě identické (symetrické) části se shodnými vlastnostmi.

1.5.       Sférický [3] znamená, že se prostor organizuje procesem sedimentace do hustotních sfér. Sedimentace je základní fyzikální děj (proces) v prostoru.

1.6.       Dynamický znamená, že hustota prostoru se v každé oblasti v každém okamžiku mění. Procesy probíhající v prostoru nelze zastavit, ani vrátit.

 

1.7.       Prostor je systém hustot a tlaků. Prostor se liší pouze svoji hustotou. Jinou možnost nemá. Hustota prostoru je základní fyzikální parametr. Hustota prostoru je vždy kladné číslo. Maximální hustota prostoru je konečná (hustotní dno). „Prázdný prostor“ (tzv. vakuum) neexistuje.

1.8.       Různým hustotám prostoru odpovídají v nepřímé úměrnosti různé tlaky. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak (teplota). [4] Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak (teplota).

1.9.       Tlak v prostoru je základní fyzikální veličina. Tlaku v prostoru odpovídá teplota prostoru. Rozlišujeme tlak v prostoru a teplotu (samotného) prostoru. Tlak se šíří (po spirále) vždy z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším.

1.10.    Z rozdílu hustot vzniká v prostoru rozdíl tlaků. Z rozdílných tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu vytváří pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedno těleso působit svoji povrchovou plochou na povrchovou plochu jiného tělesa. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Nechat se unášet proudem je neefektivnější způsob pohybu.

 

1.11.    Prostor (Vesmír = Univerzum) je základní (univerzální) složené těleso skládající se z jednoduchých těles (částic). Prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a částic s charakterem tlakových níží. Prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn. Prostor je spojitý a všechny děje v něm jsou spojité.

1.12.    Prostor obklopující těleso (prostorovou anomálii) se nazývá prostředí. Prostředí tvoří vždy nadřazenou vztažnou soustavu pro těleso. Těleso nemůže být vztažnou soustavou pro prostředí. Prostředí může nabývat dvou stavů. Prostředí může mít charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso může mít vzhledem k prostředí charakter tlakové níže, nebo tlakové výše.

1.13.    Existence těles je zákonitým a neodvratným důsledkem nehomogenity sférického prostoru. Prostor nelze oddělit od těles a tělesa nelze oddělit od prostoru. Těleso je prostorová anomálie. Prostorová anomálie je oblast v prostoru, ohraničená povrchovou plochou (slupkou tělesa).

1.14.    Každé těleso musí mít povrchovou plochu a objem. Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou existence tělesa. Slupka tělesa je tlakový orgán. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru a také od jiných těles. Mezi dvěma tělesy, ohraničenými svými slupkami musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje.

1.15.    Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje oblast v prostoru (prostředí), ve které se těleso nachází. Protože je prostor dynamický, jsou vlastnosti tělesa v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiné. Nikdy nejsme schopni přesně definovat nějakou absolutní, trvalou, neměnnou vlastnost tělesa. Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti. Žádná dvě tělesa nemohou mít shodné vlastnosti.

1.16.    Základní jednoduché těleso v prostoru je částice. Částice je otevřené těleso ohraničené plochou několika vícenásobných spirálních toroidů. Částice začíná na vnější (odstředné) straně povrchové plochy a končí uprostřed na dně tělesa. Žádné dvě částice nemohou být totožné.

1.17.    Částice je tlakový systém. Částice může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má povrchovou plochu (slupku) z tlakových níží. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Uprostřed každé tlakové výše je nízký tlak (kumulus). Uprostřed každé tlakové níže je vysoký tlak (oko).

1.18.    Jednoduchá tělesa (částice) se mohou spojovat do klastrů a vytvářet složená tělesa podle pravidel sférické geometrie. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy.

 

1.19.    Fyzika je věda o prostoru. Protože tělesa jsou prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Vztahy mezi prostorem a tělesy (prostorovými anomáliemi) a vztahy mezi tělesy mezi sebou (prostřednictvím prostoru) se řídí sférickou geometrií prostoru. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je sférická geometrie prostoru schopná popsat a vysvětlit všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru. [5]

1.20.    Jevy ve sférickém, fraktálním prostoru se řídí několika jednoduchými pravidly. To ale neznamená, že jsou vždy přehledné a snadno dešifrovatelné. „Fyzika Prostoru“ jevy ve Vesmíru pozoruje, mapuje a objasňuje. Univerzální fyzikální pravidlo musí platit pro všechny fyzikální objekty a všechny velikostní struktury ve Vesmíru. Ve „Fyzice Prostoru“ nejsou povoleny žádné „teorie“ (výmysly). Pokud fyzikální jev odporuje zdravému rozumu nelze ho považovat za platný.

1.21.    Každá pozorovaná fyzikální soustava musí splňovat určité nutné podmínky. Každá pozorovaná fyzikální soustava musí obsahovat kromě pozorovaných těles také prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Musí obsahovat vztažnou soustavu a etalon (měřítko). Tělesa (objekty) nelze poměřovat přímo, ale vždy jen prostřednictvím etalonu.

1.22.    Polohu těles v prostoru určuje vztah mezi hustotou prostoru (prostředí) a hustotou tělesa. Polohu těles a jejich pohyb v prostoru vysvětluje sférická geometrie prostoru. Polohu těles v prostoru nelze vypočítat ani nadefinovat.

1.23.    Těleso nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. Těleso nemůže být na dvou místech současně. Dvě tělesa nemohou být ve stejné oblasti současně. Dvě tělesa nemohou být totožná, ani mít totožné vlastnosti. Žádné těleso nemůže existovat samo o sobě mimo prostor. Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Následek bez příčiny nemá smysl. Perpetuum mobile neexistuje.

1.24.    Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, hmotný bod, singularita, jsou pouze matematické symboly. V reálném světě neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná tělesa ani tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto symbolů. Přidáním těchto matematických symbolů do reálné fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl a zaniká. Používání těchto symbolů nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice Prostoru“ zakázáno.

1.25.    V prostoru neexistuje prázdná oblast (vakuum). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila symetrie. [6] V dynamickém prostoru nemohou být statická tělesa. Prostor je vždy třírozměrný (v chápání Euklidovské geometrie). Jedno, nebo dvourozměrné objekty v prostoru neexistují. Základní křivka v prostoru je fraktální spirála, základní plocha je spirální toroid, základní těleso je částice. Křivka ani plocha nejsou tělesa.

1.26.    Tělesa nemohou existovat mimo prostor. Tělesa nelze z prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Žádné veličiny v prostoru se nemohou „vyrušit“. Tělesa nejsou zdrojem žádných sil. [7] Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují.

1.27.    V Prostoru neexistují časové řady. Všechny děje, které se udály, již neexistují a nelze je vrátit. Všechny děje, které v budoucnu nastanou ještě neexistují. V Prostoru existuje pouze současnost. Tok času, plynutí času atd. jsou pouze virtuální trajektorie. Kde není minulost není počátek, kde není budoucnost není konec. [8]

1.28.    Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. Neexistuje absolutní etalon čehokoliv. Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit. Fyzika není exaktní věda.


[1] Vesmír má přísně materiální podstatu. Materie vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír. Matérie má dvě složky plazmu a hmotu. Plazma tvoří objemově zcela převládající složku Vesmíru.

 Plazmu tvoří jednoduché částice a jejich klastry. Plazma není hmota. Plazma nikdy nenabývá hmotnost.

  Pojem hmota se v této knize vztahuje pouze na atomy a tělesa složená z atomů. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy (hmota) mohou za výjimečných podmínek nabývat hmotnost. Hmotnost těles (z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná.

[2] Pojem hustota prostoru v tomto textu není odvozen od (mechanické) hmotnosti. Nejedná se o poměr hmotnosti a objemu tělesa. Hmotnost je mechanická jednotka, která nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam.

[3] Název sférický (kulový) nevystihuje podstatu, přesto je pro jednoduchost v knize nadále používán. V nehomogenním a nesymetrickém prostoru koule (ani jiné symetrické objekty) neexistují.

[4] Tlak je základní fyzikální jednotka. Nejedná se o tlak mechanický odvozený od hmotnosti. Neplést si přirozené tlakové procesy v prostoru s (mechanickou) tlakovou nádobou! Mechanické poučky nelze přenášet do fyziky! 

[5] Prostor je systém hustot a tlaků. Všechny přirozené tlakové systémy mají fraktální charakter a řídí se na všech velikostních úrovních stejnými jednoduchými pravidly. To znamená, že fyzikální jevy, které pro svoji „nepatrnost“ jsou pro nás a naše přístroje „neviditelné“, můžeme pozorovat v jejich mnohdy „gigantických“ obdobách.

[6] Homogenní prostor si nelze představit. Pokud se prostor skládá z částic, je vždy nehomogenní. Tzv. „vakuum“ = prázdný prostor je absurdnost. Používání tohoto termínu není ve „Fyzice Prostoru“ povoleno. Používání pojmů „přitažlivost“, „odpudivost“, „sání“ a „podtlak“ není „Fyzice Prostoru“ povoleno.

[7] Síla je (vymyšlený) mechanický pojem. „Fyzika Prostoru“ hmotnost ani sílu nezná. „Fyzika Prostoru“ nemá nic společného se současnou „fyzikou“, vycházející z mechanických bludů alchymisty Newtona. Některé termíny jsou však ze současné „fyziky“ převzaty. Pojmy jako plazma, hmota, prostor, hustota, tlak, teplota, plocha, částice ... mají ve „Fyzice Prostoru“ jiné definice. Toho by si čtenář měl být vědom.

[8] Čas nemá materiální podstatu. Čas není příčinou ani následkem žádného fyzikálního jevu. Čas sídlí pouze v našich hlavách. Čas je virtuální, mechanická jednotka, spekulativní povahy, která (pouze nám lidem) umožňuje rozlišit co bylo dříve (příčinu) a co později (následek). Příroda čas k ničemu nepotřebuje. Čas nemá ve „Fyzice Prostoru“ žádný význam.

  Prostor je přísně materiální. Jakmile do reálné (materiální) fyzikální soustavy vložíme prvek nemateriální podstaty, stává se tato soustava absurdní (teoretická), přestává mít smysl a zaniká.