1. Základní teze

 

1.1.       Prostor je základní materií („surovinou“) ze které se vše skládá. Všechna tělesa a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech prostoru. Prostor je příčinou, původcem, tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních jevů.

1.2.       Fyzikální vlastnosti (danosti) prostoru jsou primární (základní) příčina všech fyzikálních jevů. Tělesa jsou prostorové anomálie. Jevy popisují chování těles. Fyzikální pravidla [1] říkají, jaký následek musí v prostoru nastat po určité příčině. Pro všechna fyzikální tělesa ve všech velikostních úrovních prostoru (Vesmíru) musí platit stejná fyzikální pravidla. Tuto podmínku splňují pouze pravidla platná pro fraktální fyzikální tlakový systém.

1.3.       Když prostoru přiřadíme jeho správné (skutečné, reálné) fyzikální vlastnosti, pak logický a nepřerušovaný řetězec jevů má za následek fakt, že Vesmír (Univerzum) musí vypadat tak, jak vypadá a chovat se na všech velikostních úrovních podle pravidel v této knize popsaných.

 

1.4.       Prostor je nehomogenní, sférický, nesymetrický, dynamický. Prostor bezezbytku vyplňuje celý objem Vesmíru. Prostor je fraktální systém fyzikálních hustot a fyzikálních tlaků. Prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Prostor je spojitý a všechny jevy v něm jsou spojité. Základní fyzikální jev v prostoru je sedimentace.

1.5.       Nehomogenní znamená, že hustota prostoru [2] je v každé oblasti a v každém okamžiku jiná a nemůže být ve dvou oblastech shodná. Nehomogenita prostoru je základní (pra)příčina všech fyzikálních jevů.

1.6.       Sférický znamená, že prostor procesem sedimentace neustále „třídí“ jednotlivá tělesa podle jejich hustoty prostoru a tlačí je do (neuzavřených) hustotních sfér, do kterých svoji hustotou prostoru patří. Nesymetrické a neuzavřené hustotní sféry vytvářejí v prostoru jakési sférické „cibule“ složené z neuzavřených vrstev s rostoucí, nebo klesající hustotou prostoru (Obr. 2.1.). Prostor je sférický a všechna tělesa v něm jsou sférická. [3]

1.7.       Nesymetrický znamená, že žádné těleso, ani žádná oblast v prostoru se nedá rozdělit na dvě identické části se shodnými vlastnostmi. [4]

1.8.       Dynamický znamená, že hustota prostoru se v každé oblasti v každém okamžiku mění. Fyzikální procesy probíhající v prostoru nelze zastavit, ani vrátit.

 

1.9.       Nehomogenní prostor se liší pouze svoji hustotou. Jinou možnost nemá. Hustota prostoru je základní fyzikální parametr. Hustota prostoru je vždy kladné číslo. Maximální hustota prostoru je konečná (hustotní dno). „Prázdný prostor“ (tzv. „vakuum“) neexistuje.

1.10.    Různým fyzikálním hustotám prostoru odpovídají v nepřímé úměrnosti různé fyzikální tlaky. Fyzikální tlak (teplota) je základní fyzikální parametr. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm nižší tlak. Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm vyšší tlak. Tlak se vždy šíří z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším (základní pravidlo). Fyzikální tlak je vždy dynamický. [5]

 

1.11.    Z rozdílu hustot v (nehomogenním) prostoru vzniká v nepřímé úměrnosti rozdíl tlaků. Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu způsobuje pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedna plocha působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit (základní pravidlo).

 

1.12.    Fyzika je věda o prostoru a anomáliích v prostoru. Prostor je primární, anomálie je sekundární. Anomálie v prostoru se nazývá těleso. Těleso je povrchovou plochou (slupkou) ohraničená oblast v prostoru, ve které je odlišná hustota prostoru, než v prostoru (prostředí), které těleso obklopuje (z definice). Existence těles je logickým důsledkem nehomogenity prostoru.

1.13.    Základní „jednoduché“ fyzikální těleso v prostoru se nazývá částice (z definice). Částice je nehomogenní nesymetrické otevřené těleso, ohraničené spojitou množinou dynamických ploch (fraktálních) spirálních toroidů. [6] Částice začíná na vnější (odstředné) straně její povrchové plochy (slupky) a končí uprostřed na dně tělesa (z definice). Vzhledem k fraktální povaze částic lze říci, že každá (nadřazená) částice se skládá z (podřízených) částic.

1.14.    Částice je fyzikální fraktální tlakový systém. Částice může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má povrchovou plochu (slupku) z tlakových níží. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Uprostřed každé tlakové výše je kanál, ve kterém je nízký tlak (kumulus). Uprostřed každé tlakové níže je kanál, ve kterém je vysoký tlak (oko). Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemůže existovat. Spojitá jednota částic tvořících prostor se nazývá plazma (z definice).

1.15.    Každá částice má pět základních částí (Obr. 3.3. b). Pod vnější slupkou jsou dvě (nesymetrické = nestejné) polosféry („severní“ a „jižní“), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Polosféra ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice. Středem částice prochází centrální kanál (V). Všechny části jsou spojitě propojeny a změna v kterékoliv z nich se projeví i ve všech zbývajících.

 

1.16.    Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje. Slupka tělesa je spojitou součástí prostoru, ale pro přehlednost ji přiřazujeme k tělesu. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru (prostředí) a také od jiných těles. Mezi dvěma tělesy, ohraničenými svými slupkami musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje.

1.17.    Slupka (fyzikální plocha) tělesa má objem. Fyzikální plocha tělesa má dvě strany. Dostřednou (směřující směrem do středu tělesa) a odstřednou (směřující směrem od středu tělesa). Tlak z dostředné a odstředné strany plochy se vždy liší. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. U tlakových výší je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný.

 

1.18.    Jednoduchá tělesa (částice) se spojují do klastrů a vytvářejí spolu složená tělesa. Vzhledem k fraktálnosti prostoru je možno považovat složené těleso z částic za jednoduchou částici v nadřazené vztažné soustavě. Všechny částice se řídí na všech velikostních úrovních stále stejnými jednoduchými pravidly, platnými pro fraktální fyzikální tlakové systémy. [7]

1.19.    Těleso nelze oddělit od prostoru a prostor nelze oddělit od tělesa. Prostor (složený z částic), který obklopuje těleso (částici), se nazývá prostředí (z definice). Prostředí může nabývat dvou stavů. Prostředí může mít charakter tlakové níže (tlak směrem do středu klesá). Prostředí může mít charakter tlakové výše (tlak směrem do středu roste). Těleso může mít vzhledem k prostředí charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso, které má podobnou hustotu prostoru jako prostředí, se stává součástí prostředí (Obr. 4.5.). Veškeré změny uvnitř tělesa jsou důsledkem tlaku prostředí na jeho povrchovou plochu. Těleso „drží pohromadě“ tlak prostředí. [8]

1.20.    Rozhraní mezi prostorem (prostředím) a tělesem je neostré. Prostředí, ve kterém se těleso momentálně nachází, určuje vlastnosti tělesa. Těleso nemá na své vlastnosti žádný vliv. Protože je prostor dynamický, jsou vlastnosti tělesa v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti. Tělesa se statickými (neměnnými) vlastnostmi neexistují. Žádná dvě tělesa nemohou mít shodné vlastnosti. Vlastnosti tělesa nelze posuzovat odděleně od prostředí.

 

1.21.    Hlavní příčinou pohybu těles ve sférickém prostoru je proces sedimentace. Hybatelem pohybu fyzikálního tělesa je vždy (dynamický) prostor. Fyzikální tělesa (prostorové anomálie) se pohybují, protože se pohybuje prostor (prostředí), který je obklopuje. Pohyb tělesa je vždy důsledkem působení tlaku povrchových ploch částic prostředí [9] na povrchovou plochu tělesa. Základní trajektorie ve sférickém prostoru je fraktální spirála. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu (základní pravidlo). Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak (základní pravidlo).

1.22.    Částice, které má podobnou hustotu prostoru jako částice prostředí (se kterými „sousedí“) je spojitou součástí prostředí a pohybuje se „synchronně“ s okolními částicemi. Částice, která má rozdílnou hustotu prostoru, než je hustota prostoru prostředí, ve kterém se nachází, se vůči částicím prostředí pohybuje a má charakter fyzikální vlny. [10]

1.23.    Prostor má přísně materiální podstatu. Materii tvoří dvě základní složky. Plazma tvoří objemově zcela převládající formu matérie. Plazma spojitě a bezezbytku vyplňuje celý Vesmír (VSU). Plazmu tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže. Částice jsou otevřené fyzikální tlakové systémy, které mohou spojitě měnit svoji hustotu prostoru. Částice rotují, mají středový kanál (V), ale nemají jádro. Rotující (dynamická) částice se stále transformuje z jednoho stavu do druhého. Neexistují dvě stejné částice. Plazma není hmota (z definice)! Plazma nikdy nemá mechanickou hmotnost (z definice)!

1.24.    Atomy jsou hmota (z definice). Atomy tvoří objemově zcela nepatrnou složku matérie. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy jsou uzavřená tělesa tvořená neuzavřenými částicemi. Atomy nerotují, nemají středový kanál, ale mají jádro. Hustota prostoru jádra atomu dosahuje hustotního dna. Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy. Atomy mohou za výjimečných podmínek vykazovat iluzi (mechanické) hmotnosti. [11]

1.25.    Podle pohledu na povrchovou plochu lze složená tělesa z atomů (hmotná tělesa) chápat jako tělesa mechanická, nebo tělesa fyzikální. Mechanická plocha složeného tělesa z atomů je suma povrchových ploch všech atomů tvořících povrch tělesa. V prostředí hmotných kapalin a plynů pevná mechanická plocha neexistuje (z definice). Fyzikální plocha složeného tělesa z atomů je suma ploch všech atomů těleso tvořících (i atomů uvnitř tělesa) z definice.

 

1.26.    Fyzika je věda o prostoru. Protože jsou tělesa prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Vztahy mezi prostorem a tělesy (prostorovými anomáliemi) a vztahy mezi tělesy mezi sebou (prostřednictvím prostoru) se řídí fraktální geometrií sférického prostoru. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je fraktální geometrie sférického prostoru schopná popsat a vysvětlit všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru. [12] Ve „Fyzice prostoru“ nejsou povoleny žádné „teorie“.

1.27.    Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Následek bez příčiny nemá smysl. Základní příčina všech fyzikálních jevů je nehomogenita prostoru. Pokud fyzikální jev odporuje „zdravému rozumu“ nelze ho považovat za platný. Používání matematických metod založených na Euklidovském prostoru a Kartézské soustavě vede ve sférickém prostoru k chybám. „Důkazy“ za použití těchto metod jsou nedostatečné. [13]

1.28.    Každá fyzikální (vztažná) soustava musí obsahovat kromě těles také materiální prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Prostředí tvoří vždy nadřazenou vztažnou soustavu pro těleso. Těleso nemůže být vztažnou soustavou pro prostředí ve kterém se nachází. Vlastnosti těles a jejich pohyb je nutno vztahovat vždy k určité vztažné soustavě. Vesmír (Univerzum) tvoří nadřazenou vztažnou soustavu (VSU) pro všechny ostatní (podřízené) vztažné soustavy. [14]  

1.29.    Každé těleso musí mít („nenulovou“) povrchovou plochu a objem. Těleso, nebo oblast v prostoru nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. [15] Těleso nemůže být na dvou místech současně. Dvě tělesa nemohou být ve stejné oblasti (stejném prostoru) současně. Dvě tělesa nemohou být totožná, ani mít totožné vlastnosti.

1.30.    Tělesa (prostorové anomálie) jsou spojitou součástí prostoru a nemohou existovat mimo prostor. Tělesa nelze z prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Ve fraktálním prostoru nelze žádné těleso ani jev„zanedbat“. Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují (základní pravidlo). Materii nelze „vyrobit“, materii nelze „zničit“. Materie existuje a stále se transformuje.

1.31.    V prostoru neexistuje prázdná oblast („vakuum“). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila linearita a symetrie. Žádnou oblast nelze od (spojitého) prostoru izolovat (oddělit).

1.32.    Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, přímka, rovina, přitažlivost těles, hmotný bod, vakuum, čas, částice se statickými vlastnostmi (elektrony, protony...) jsou falešné iluze (nemateriální matematické konstrukce), které v reálném (materiálním) světě neexistují a nelze jimi nahrazovat fyzikální tělesa ani fyzikálním tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto falešných iluzí. Přidáním těchto nemateriálních iluzí do reálné (materiální) fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl. Používání těchto falešných iluzí nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice prostoru“ zakázáno.

1.33.    V Prostoru existuje pouze současnost. Všechny děje, které se udály, již neexistují a nelze je vrátit. Všechny děje, které v budoucnu nastanou, ještě neexistují. Kde není minulost, není počátek, kde není budoucnost, není konec. [16]

1.34.    Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit (popsat). Žádný fyzikální jev se nemůže dvakrát opakovat ve stejné podobě. Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. „Fyzika Prostoru“ není exaktní věda.

 

1.35.    Poznámka 1.1. Všechny fyzikální jevy ve Vesmíru (VSU) jsou důsledkem fyzikálních vlastností prostoru. Ve (VSU) nemůže existovat (podřízená) oblast (omezená slupkou) která by byla trvalým zdrojem tlaku (tepla). Pro samotnou (VSU) platí, že z (VSU) nelze NĚCO vzít, ani tam NĚCO dát. Všechny tlakové jevy, které se ve (VSU) odehrávají, tam také zůstávají. Celková suma tlaku se ve (VSU) nemění. Fyzikální vlastnosti prostoru se nemění. Teplotní (tlakové) dno se nemění.

 

 

1.36. Skutečnost a iluze, (NĚCO x NIC)

 

1.36.    Nutná podmínka pro objektivní studium fyzikálních vlastností Univerza (přírody) je schopnost kriticky kontrolovat proces, kterým získáváme informace o vnějším světě (světě mimo naše tělo).

1.37.    Vnější svět tvoří fyzikální prostor. Spojitou součástí tohoto prostoru je i naše tělo (a mozek). Vnější svět si nelze fyzicky uložit do mozku. Do mozku lze uložit pouze iluzi vnějšího světa, kterou nám zprostředkovávají naše smysly, nebo přebíráme (sdělené) iluze jiných lidí. Vnější (dynamický) svět se stále mění. V mozku uložené iluze zůstávají do jisté míry statické a nelze je „smazat“.

1.38.    Fyzikální prostor má přísně materiální podstatu. Existence materie je důsledkem fyzikálních vlastností prostoru. Materie spojitě a bezezbytku vyplňuje celý prostor (Vesmír). Kde je prostor tam je materie, tam je Vesmír. Materii nelze vytvořit, materii nelze zničit. Matérie nevzniká, ani nezaniká. Materie v (dynamickém) prostoru existuje a stále se transformuje z jednoho stavu do druhého.

1.39.    Jestliže materii nazveme NĚCO, pak myšlenka (iluze v našem mozku) je NIC. NĚCO vždy pochází z NĚČEHO. NĚCO nemůže pocházet z NIČEHO. NĚCO má objem a povrchovou plochou (vztah tlak, plocha, pohyb). NĚCO může působit na jiné NĚCO pouze tlakem své povrchové plochy. [17] NĚCO má fyzikální vlastnosti a podléhá pravidlům fraktální sférické geometrie prostoru.

1.40.    Iluze v našem mozku (NIC) jsou pouze „obrazem“ NĚČEHO. Iluze potřebují materiální nosič, ale samotné iluze (informace) nemají materiální povahu. NIC nemá objem ani povrchovou plochu. NIC nemá na NĚCO žádný fyzikální vliv. NIC nemá žádné fyzikální vlastnosti. Pro NIC (iluze, výmysly, „teorie“) žádná pravidla neplatí.

 

1.41.    Proces poznání vnějšího světa má několik fází. Tělesa vnějšího světa nejprve svými smysly „ohmatáme“. Následně těleso, nebo jev pojmenujeme (přiřadíme mu pojem). Uložíme pojem a k němu přiřazené informace (vlastnosti tělesa a jeho chování) do mozku jako iluzi tělesa, nebo iluzi jevu. Nejsou-li těleso nebo jev (přesně) pojmenované nelze je myšlenkami „uchopit“, pracovat s nimi a sdílet je s ostatními lidmi. [18]

1.42.    U hmotných těles, která můžeme svými smysly bezprostředně (bez prostředníka) „ohmatat a očichat“, je nižší riziko, že rozdíl mezi iluzí tělesa „v hlavě“ a reálným tělesem v prostoru „mimo naši hlavu“ se příliš liší. Jestliže se iluze v naší hlavě shoduje s reálným tělesem, nebo jevem v prostoru lze tvrdit, že se jedná o tzv. „iluzi pravdivou“. [19]

1.43.    Když se iluze tělesa v naší hlavě liší od tělesa v prostoru „mimo naši hlavu“, nebo dokonce v prostoru žádné takové těleso nebo jev neexistuje, hovoříme o „iluzi falešné“.

1.44.    U těles, nebo jevů, které jsou mimo naše smysly, protože jsou příliš malé, velké, nebo vzdálené se musíme spoléhat na nějaké přístroje, nebo převzít iluze jiných lidí (vědců), kteří takovými přístroji disponují. Zde je velké riziko, že některý jedinec vycházel z falešných historických základů, nebo si nesprávně si vysvětlil informace z přístrojů. Jeho iluze jsou falešné. Přesto jsou takové falešné iluze z různých důvodů přejímány a šířeny. [20]

1.45.    Z iluze pravdivé může (ale nemusí) vzejít jiná iluze pravdivá. Z iluze falešné nemůže vzejít iluze pravdivá. Vyjdeme-li z nesprávných předpokladů (falešných iluzí), nemůžeme se dobrat správných výsledků (iluzí pravdivých).

 

1.46.    „Přitažlivost“ je důsledkem tragické falešné iluze, kdy je „přitažlivá síla“ umístěna do tělesa (perpetuum mobile). Není jasné, zda mechanická hmotnost je důsledkem „přitažlivé síly“, nebo „přitažlivá síla“ je důsledkem mechanické hmotnosti („důkaz“ v kruhu). Mechanická hmotnost není důsledek imaginární (neexistující) Zemské přitažlivé síly! Příroda neumí přitahovat, příroda umí pouze tlačit!

1.47.    „Vakuum“ = „homogenní“, statický, prázdný prostor. NIC, které má objem. „Vakuum“ = „nekonečný“ tlak, který by rozdrtil vše ve Vesmíru. Povrchová plocha vakua by musela mít „nekonečnou“ hustotu prostoru. Hustota prostoru je ale konečná (hustotní dno).

1.48.    „Hmotný bod“ = absurdní „těleso“ (NIC) bez objemu a povrchové plochy. „Bod“ nemůže nabývat mechanickou hmotnost ani se nemůže pohybovat. Každý „hmotný bod“ bez ohledu na jeho (vymyšlenou) „hmotnost“ má vždy „nekonečnou“ hustotu. Proces sedimentace „hmotných bodů“ v „homogenním“ vakuu si nelze představit. [21]

 

1.49.    Současná „fyzika“ stále vychází z mechaniky a přejímá její falešné iluze. Mechaniku nelze změnit, ale lze vysvětlit původ falešných iluzí, na kterých funguje. Mechanika tvoří samostatnou disciplinu a je nutno ji od fyziky zcela oddělit. Fyzika musí být založena na reálných (pravdivých) základech!

1.50.    Mechanické „zákony“ fungují (přibližně) pouze v omezené vztažné soustavě hmotného jádra planety s pevným povrchem, pod stratopauzou, na malém území (kde lze uplatnit iluzi linearity), pro hmotná tělesa ve skupenství pevném, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér nad hustotní sférou do které svojí hustotou prostoru patří. V kapalinách, plynech a ve Vesmíru (nad stratopauzou planety) mechanické „zákony“ nefungují. Fyzikální pravidla v této knize popsaná platí ve všech vztažných soustavách Vesmíru pro všechna materiální tělesa (plazmu i hmotu) včetně složitých biologických systémů.

1.51.    Prostor (Vesmír) není mechanický systém a neřídí se mechanickými poučkami (tzv. Newtonovými „zákony“), ani jejich odvozeninami. Prostor (Vesmír) je fyzikální systém hustot a tlaků a řídí se pravidly fraktální sférické geometrie prostoru. [22]

 

1.52.    Poznámka 1.2. Fraktální fyzikální tlakové systémy se řídí na všech velikostních úrovních Vesmíru stejnými jednoduchými pravidly. To usnadňuje jejich analýzu.

1.53.    Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Tlak (teplo) se vždy šíří (ve vlnách po spirále) z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším. Hybatelem všech fyzikálních jevů v prostoru je vždy vysoký tlak. Každý fyzikální tlakový systém má (musí mít) 5 základních částí, které vždy plní stejnou funkci.

1.54.    Když jsou v nějaké fyzikální vztažné soustavě rozeznatelné oblasti s malým objemem a vysokou hustotou prostoru obklopené oblastmi s velkým objemem a malou hustotou prostoru víme, kde je hybatel fyzikálních procesů. [23]