1. Základní teze

 

1.1.       Prostor je základní materií („surovinou“) ze které se vše skládá. Všechna tělesa a všechny jevy ve Vesmíru mají svůj původ ve fyzikálních vlastnostech prostoru. Prostor je příčinou, původcem, tvůrcem, účastníkem, hybatelem a zprostředkovatelem všech fyzikálních jevů.

1.2.       Fyzikální vlastnosti (danosti) prostoru jsou primární (základní) příčina všech fyzikálních jevů. Tělesa jsou prostorové anomálie. Jevy popisují chování těles. Fyzikální pravidla říkají, jaký následek musí v prostoru nastat po určité příčině. Fyzikální pravidlo musí platit pro všechna fyzikální tělesa ve všech velikostních úrovních prostoru.

1.3.       Když prostoru přiřadíme jeho správné (skutečné, reálné) fyzikální vlastnosti, pak logický a nepřerušovaný řetězec jevů má za následek fakt, že Vesmír (Univerzum, Space) musí vypadat tak, jak vypadá a chovat se na všech velikostních úrovních podle pravidel v této knize popsaných.

 

1.4.       Prostor je nehomogenní, sférický, nesymetrický, dynamický. Prostor bezezbytku vyplňuje celý Vesmír (Univerzum, Space). Prostor je fraktální systém hustot a tlaků. Prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Prostor je spojitý a všechny jevy v něm jsou spojité. Základní fyzikální jev v prostoru je sedimentace.

1.5.       Nehomogenní znamená, že hustota prostoru [1] je v každé oblasti a v každém okamžiku jiná a nemůže být ve dvou oblastech shodná. Nehomogenita prostoru je základní příčina všech fyzikálních jevů.

1.6.       Sférický znamená, že prostor procesem sedimentace neustále „třídí“ jednotlivá tělesa podle jejich hustoty prostoru a tlačí je do (neuzavřených) hustotních sfér, do kterých svoji hustotou prostoru patří. Prostor je sférický a všechna tělesa v něm jsou sférická. [2]

1.7.       Nesymetrický znamená, že žádné těleso, ani žádná oblast v prostoru se nedá rozdělit na dvě identické části se shodnými vlastnostmi. Nesymetrie je logickým důsledkem sféričnosti prostoru.

1.8.       Dynamický znamená, že hustota prostoru se v každé oblasti v každém okamžiku mění. Procesy probíhající v prostoru nelze zastavit, ani vrátit.

 

1.9.       Nehomogenní prostor se liší pouze svoji hustotou. Jinou možnost nemá. Hustota prostoru je základní fyzikální parametr. Hustota prostoru je vždy kladné číslo. Maximální hustota prostoru je konečná (hustotní dno). „Prázdný prostor“ (tzv. „vakuum“) neexistuje.

1.10.    Různým hustotám prostoru odpovídají v nepřímé úměrnosti různé tlaky. Tlak je základní fyzikální parametr. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak (teplota). [3] Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak (teplota). Tlak se vždy šíří z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším.

 

1.11.    Z rozdílu hustot v (nehomogenním) prostoru vzniká v nepřímé úměrnosti rozdíl tlaků. Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu způsobuje pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedna plocha působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

 

1.12.    Existence částic je zákonitým a logickým důsledkem nehomogenity prostoru. Částice je základní „jednoduché“ těleso v prostoru (z definice). Částice je nehomogenní nesymetrické otevřené těleso, ohraničené spojitou množinou ploch (fraktálních) spirálních toroidů. [4] Částice začíná na vnější (odstředné) straně její povrchové plochy (slupky) a končí uprostřed na dně tělesa (z definice).

1.13.    Částice je tlakový systém. Částice může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Každá tlaková výše má povrchovou plochu (slupku) z tlakových níží. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Uprostřed každé tlakové výše je kanál, ve kterém je nízký tlak (kumulus). Uprostřed každé tlakové níže je kanál, ve kterém je vysoký tlak (oko). Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemůže existovat. Spojitá jednota částic tvořících prostor se nazývá plazma (z definice).

1.14.    Každá částice má pět základních částí (Obr. 3.3. b). Pod vnější slupkou jsou dvě (nesymetrické = nestejné) polosféry („severní“ a „jižní“), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Polosféra ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice. Středem částice prochází centrální kanál (V). Všechny části jsou spojitě propojeny a změna v kterékoliv z nich se projeví i ve všech zbývajících.

1.15.    Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje. Slupka tělesa je spojitou součástí prostoru, ale pro přehlednost ji přiřazujeme k tělesu. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru a také od jiných těles. Mezi dvěma tělesy, ohraničenými svými slupkami musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje.

1.16.    Slupka (fyzikální plocha) tělesa má objem. Fyzikální plocha tělesa má dvě strany. Dostřednou (směřující směrem do středu tělesa) a odstřednou (směřující směrem od středu tělesa). Tlak z dostředné a odstředné strany plochy se vždy liší. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. U tlakových výší je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný. Čím je v určité oblasti slupky na dostředné straně nižší tlak, tím vyšší tlak je (musí být) na odstředné straně. Čím je v určité oblasti slupky na dostředné straně vyšší tlak, tím nižší tlak je (musí být) na odstředné straně.

 

1.17.    Jednoduchá tělesa (částice) se spojují do klastrů a vytvářejí spolu složená tělesa podle stále stejných pravidel. Vzhledem k fraktálnosti prostoru je možno považovat složené těleso z částic za jednoduchou částici v nadřazené vztažné soustavě. Všechny částice se řídí na všech velikostních úrovních stále stejnými jednoduchými pravidly, platnými pro fraktální fyzikální tlakové systémy. [5]

1.18.    Těleso nelze oddělit od prostoru a prostor nelze oddělit od tělesa. Prostor (složený z částic), který obklopuje těleso (částici), se nazývá prostředí (z definice). Prostředí může nabývat dvou stavů. Prostředí může mít charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso může mít vzhledem k prostředí charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Těleso, které má podobnou hustotu prostoru jako prostředí, se stává součástí prostředí (Obr. 4.5.). Veškeré změny uvnitř tělesa jsou důsledkem tlaku prostředí na jeho povrchovou plochu. Těleso „drží pohromadě“ tlak prostředí. [6]   Vlastnosti tělesa nelze posuzovat odděleně od prostředí.

1.19.    Rozhraní mezi prostorem (prostředím) a tělesem je neostré. Prostředí, ve kterém se těleso momentálně nachází, určuje vlastnosti tělesa. Těleso nemá na své vlastnosti žádný vliv. Protože je prostor dynamický, jsou vlastnosti tělesa v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Vlastnosti tělesa nelze přenášet z jedné oblasti do jiné oblasti. Tělesa se statickými (neměnnými) vlastnostmi neexistují. Žádná dvě tělesa nemohou mít shodné vlastnosti.

 

1.20.    Hlavní příčinou pohybu v prostoru je proces sedimentace. Základní trajektorie v prostoru je fraktální spirála. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

1.21.    Částice, které má podobnou hustotu prostoru jako částice prostředí (se kterými „sousedí“) je spojitou součástí prostředí a pohybuje se „synchronně“ s okolními částicemi. Částice, která má rozdílnou hustotu prostoru, než je hustota prostoru prostředí, ve kterém se nachází, se vůči částicím prostředí pohybuje a má charakter fyzikální vlny. [7] Pohyb tělesa je vždy důsledkem působení tlaku prostředí [8] na jeho povrchovou plochu.

 

1.22.    Prostor má přísně materiální podstatu. Materii tvoří dvě základní složky. Plazma tvoří objemově zcela převládající formu matérie. Plazma spojitě a bezezbytku vyplňuje celý Vesmír (VSU). Plazmu tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže. Částice jsou otevřené tlakové systémy, které mohou spojitě měnit svoji hustotu prostoru. Částice rotují, mají středový kanál, ale nemají jádro. Rotující (dynamická) částice se stále transformuje z jednoho stavu do druhého. Neexistují dvě stejné částice. Plazma není hmota (z definice)! Plazma nikdy nenabývá hmotnost!

1.23.    Atomy jsou hmota (z definice). Atomy tvoří objemově zcela nepatrnou složku matérie. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy jsou uzavřená tělesa (tvořená neuzavřenými částicemi), která si v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) udržují svoji hustotu prostoru. Atomy nerotují, nemají středový kanál, ale mají jádro. Hustota prostoru jádra atomu dosahuje hustotního dna. Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy. Atomy mohou za výjimečných podmínek vykazovat iluzi (mechanické) hmotnosti. [9]

1.24.    Podle pohledu na povrchovou plochu lze atomy chápat jako tělesa mechanická, nebo tělesa fyzikální. Jeden atom má vždy povrchovou plochu mechanickou. Složené těleso z atomů může mít plochu mechanickou, nebo povrchovou plochu fyzikální. Mechanická plocha složeného tělesa z atomů ve skupenství pevném je suma povrchových ploch všech atomů tvořících povrch tělesa. Fyzikální plocha složeného tělesa z atomů je plocha všech atomů těleso tvořících (tedy i těch uprostřed tělesa). V prostředí hmotných kapalin a plynů pevná mechanická plocha neexistuje.

 

1.25.    Fyzika je věda o prostoru. Protože jsou tělesa prostorové anomálie, je fyzika také věda o tělesech a jejich vzájemných vztazích. Vztahy mezi prostorem a tělesy (prostorovými anomáliemi) a vztahy mezi tělesy mezi sebou (prostřednictvím prostoru) se řídí fraktální geometrií sférického prostoru. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je fraktální geometrie sférického prostoru schopná popsat a vysvětlit všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru. [10] Ve „Fyzice Prostoru“ nejsou povoleny žádné „teorie“ (výmysly).

1.26.    Každý fyzikální jev musí mít příčinu. Následek bez příčiny nemá smysl. Základní příčina všech fyzikálních jevů je nehomogenita prostoru. Pokud fyzikální jev odporuje „zdravému rozumu“ nelze ho považovat za platný. Používání matematických metod založených na Euklidovském prostoru a Kartézské soustavě vede ve sférickém prostoru k chybám. „Důkazy“ za použití těchto metod jsou nedostatečné. [11]

1.27.    Každá fyzikální (vztažná) soustava musí obsahovat kromě těles také materiální prostředí, ve kterém se fyzikální jev odehrává. Prostředí tvoří vždy nadřazenou vztažnou soustavu pro těleso. Těleso nemůže být vztažnou soustavou pro prostředí ve kterém se nachází. Tělesa nelze poměřovat napřímo, ale vždy jen vzhledem k nějaké vztažné soustavě. Vesmír (Univerzum) tvoří nadřazenou (univerzální) vztažnou soustavu (VSU) pro všechny ostatní (podřízené) vztažné soustavy. [12]

1.28.    Každé těleso musí mít („nenulovou“) povrchovou plochu a objem. Těleso, nebo oblast v prostoru nemůže současně nabývat dvou fyzikálně si odporujících vlastností. [13] Těleso nemůže být na dvou místech současně. Dvě tělesa nemohou být ve stejné oblasti (stejném prostoru) současně. Dvě tělesa nemohou být totožná, ani mít totožné vlastnosti.

1.29.    Tělesa (prostorové anomálie) jsou spojitou součástí prostoru a nemohou existovat mimo prostor. Tělesa nelze z prostoru „vyjmout“. Tělesa nelze do prostoru „vložit“. Tělesa se nemohou „objevit“, ani nemohou „zmizet“. Tělesa se nemohou „vyrušit“. Ve fraktálním prostoru nelze žádné těleso ani jev„zanedbat“. Tělesa nevznikají ani nezanikají, pouze se transformují.

1.30.    V prostoru neexistuje prázdná oblast („vakuum“). V prostoru neexistuje pevná (statická) oblast. V prostoru neexistuje oblast, která by byla homogenní, nebo kde by platila linearita a symetrie. Žádnou oblast nelze od (spojitého) prostoru izolovat (oddělit).

1.31.    Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné. Záporná čísla, nula, nekonečno, bod, hmotný bod, přímka, rovina, částice se statickými vlastnostmi (elektrony, protony...), vakuum, přitažlivost těles, čas... jsou falešné (nemateriální) iluze, které v reálném (materiálním) světě neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná tělesa ani tělesům přiřazovat vlastnosti za použití těchto falešných iluzí. Přidáním těchto nemateriálních iluzí do reálné (materiální) fyzikální soustavy se tato stává absurdní, přestává mít z fyzikálního hlediska smysl a zaniká. Používání těchto falešných iluzí nebo jejich odvozenin je ve „Fyzice Prostoru“ zakázáno.

1.32.    V Prostoru existuje pouze současnost. Všechny děje, které se udály, již neexistují a nelze je vrátit. Všechny děje, které v budoucnu nastanou, ještě neexistují. Kde není minulost, není počátek, kde není budoucnost, není konec. [14]

1.33.    Žádný fyzikální jev se nedá zcela exaktně vyjádřit (popsat). Žádný fyzikální jev se nemůže dvakrát opakovat ve stejné podobě. Neexistuje absolutní metoda měření čehokoliv. „Fyzika Prostoru“ není exaktní věda.

 

1.34.    Poznámka 1.1. Ve (VSU) nemůže existovat (podřízená) oblast (omezená slupkou) která by byla trvalým zdrojem tlaku (tepla). Pro samotnou (VSU) platí, že z (VSU) nelze NĚCO vzít, ani tam NĚCO dát. Všechny tlakové jevy, které se ve (VSU) odehrávají, tam také zůstávají. Celková suma tlaku se ve (VSU) nemění. Fyzikální vlastnosti prostoru se nemění. Teplotní (tlakové) dno se nemění.

 

1.35. Skutečnost a iluze, (NĚCO x NIC)

 

1.35.    Nutná podmínka pro objektivní a nezkreslené studium fyzikálních vlastností Vesmíru (přírody) je schopnost kriticky kontrolovat proces, kterým získáváme informace o vnějším světě (světě mimo naše tělo).

1.36.    Vnější svět tvoří fyzikální prostor. Spojitou součástí tohoto prostoru je i naše tělo (a mozek). Vnější svět si nelze fyzicky uložit do mozku. Do mozku lze uložit pouze iluzi vnějšího světa, kterou nám zprostředkovávají naše smysly, nebo přebíráme (sdělené) iluze jiných lidí. Vnější (dynamický) svět se stále mění. V mozku uložené iluze zůstávají do jisté míry statické a nelze je „smazat“.

1.37.    Fyzikální prostor má přísně materiální podstatu. Existence materie je důsledkem fyzikálních vlastností prostoru. Materie spojitě a bezezbytku vyplňuje celý prostor (Vesmír). Kde je prostor tam je materie, tam je Vesmír. Materii nelze „vytvořit“, materii nelze zničit. Matérie nevzniká, ani nezaniká. Materie v (dynamickém) prostoru existuje a stále se transformuje z jednoho stavu do druhého.

1.38.    Jestliže materii nazveme NĚCO, pak myšlenka (iluze v naší hlavě) je NIC. NĚCO má objem a povrchovou plochou (vztah tlak, plocha, pohyb). NĚCO může působit na jiné NĚCO pouze tlakem své povrchové plochy. [15] NĚCO vždy pochází z NĚČEHO. NĚCO nemůže pocházet z NIČEHO. NĚCO má fyzikální vlastnosti a podléhá pravidlům fraktální sférické geometrie prostoru.

1.39.    Iluze v naší hlavě (NIC) jsou pouze „obrazem“ NĚČEHO. Iluze potřebují materiální nosič, ale samotné iluze (informace) nemají materiální povahu. NIC nemá objem ani povrchovou plochu. NIC nemá fyzikální vlastnosti. NIC nemá na NĚCO žádný fyzikální vliv. Pro NIC (iluze, výmysly, fantazie) žádná pravidla neplatí.

 

1.40.    Proces poznání vnějšího světa má několik fází. Tělesa vnějšího světa nejprve svými smysly „ohmatáme“. Následně těleso, nebo jev pojmenujeme (přiřadíme mu pojem). Uložíme pojem a k němu přiřazené informace (vlastnosti tělesa a jeho chování) do mozku jako iluzi tělesa, nebo iluzi jevu. Nejsou-li těleso nebo jev pojmenované nelze je myšlenkami „uchopit“, pracovat s nimi a sdílet je s ostatními lidmi. [16]

1.41.    U hmotných těles, která můžeme svými smysly bezprostředně (bez prostředníka) „ohmatat a očichat“, je nižší riziko, že rozdíl mezi iluzí tělesa „v hlavě“ a reálným tělesem v prostoru „mimo naši hlavu“ se příliš liší. Jestliže se iluze v naší hlavě shoduje s reálným tělesem, nebo jevem v prostoru lze tvrdit, že se jedná o tzv. „iluzi pravdivou“. [17]

1.42.    Když se iluze tělesa v naší hlavě liší od tělesa v prostoru „mimo naši hlavu“, nebo dokonce v prostoru žádné takové těleso nebo jev neexistuje, hovoříme o „iluzi falešné“.

1.43.    U těles, nebo jevů, které jsou mimo naše smysly, protože jsou příliš malé, velké, nebo vzdálené se musíme spoléhat na nějaké přístroje, nebo převzít iluze jiných lidí (vědců), kteří takovými přístroji disponují. Zde je velké riziko, že některý jedinec vycházel z falešných historických základů, nebo si nesprávně si vysvětlil informace z přístrojů. Jeho iluze jsou falešné. Přesto jsou takové falešné iluze z různých důvodů přejímány a šířeny. [18]

1.44.    K pozorovanému (a nepochopenému) jevu lze přiřadit (vymyšlené, „vypočtené“) [19] neexistující těleso (např. elektron = falešná iluze tělesa se statickými vlastnostmi). Odtud je pouze krok k tomu, že k vymyšlenému („vypočtenému“) tělesu přiřadíme vymyšlený jev - např. tzv. „elektrický náboj“ a mnoho dalších („vypočtených“) vlastností.

1.45.    K existujícímu, ale nepochopenému jevu lze přiřadit nesprávné vysvětlení jeho příčin. Např. příčinou hmotnosti je „přitažlivost“ a příčinou „přitažlivosti“ je hmotnost („důkaz“ kruhem).

1.46.    Z iluze pravdivé může (ale nemusí) vzejít jiná iluze pravdivá. Z iluze falešné nemůže vzejít iluze pravdivá. Vyjdeme-li z nesprávných předpokladů (falešných iluzí), nemůžeme se dobrat správných výsledků (iluzí pravdivých).  

 

1.47.    „Přitažlivost“ je důsledkem tragické falešné iluze, kdy je „přitažlivá síla“ umístěna do tělesa (perpetuum mobile). Příroda neumí táhnout, příroda umí pouze tlačit!

1.48.    „Vakuum“ = „homogenní“, statický, prázdný prostor. NIC, které má objem. Co tvoří povrchovou plochu vakua, není jasné. [20]

1.49.    „Hmotný bod“ = absurdní těleso bez objemu a plochy (NIC). Bod nemá objem ani povrchovou plochu. „Bod“ nemůže nabývat hmotnost ani se nemůže pohybovat. Každý „hmotný bod“ bez ohledu na jeho (vymyšlenou) „hmotnost“ má vždy „nekonečnou“ hustotu. V nespojitém prostoru, tvořeném „hmotnými body“ si nelze představit proces sedimentace. Přesto jsou „hmotný bod“ a „vakuum“ jedním ze základních těles v tzv. „teoretické fyzice“, která se řídí pravidlem, že pro falešné iluze (fantazie, výmysly) žádná pravidla neplatí.

 

1.50.    Současná „fyzika“ stále vychází z mechaniky a přejímá její falešné iluze. Mechaniku nelze změnit, ale lze vysvětlit původ falešných iluzí, na kterých funguje. Mechanika tvoří samostatnou disciplinu a je nutno ji od fyziky zcela oddělit. Fyzika musí být založena na reálných (pravdivých) základech!

1.51.    Mechanické „zákony“ fungují (přibližně) pouze v omezené vztažné soustavě planety s pevným povrchem, na malém území (kde lze uplatnit iluzi linearity), pod stratopauzou, pro hmotná tělesa ve skupenství pevném, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér nad hustotní sférou do které svojí hustotou prostoru patří. Ve Vesmíru (nad stratopauzou planety) mechanické „zákony“ nefungují. Fyzikální pravidla v této knize popsaná platí v celém Vesmíru (VSU) pro všechna tělesa (plazmu i hmotu) na všech velikostních úrovních včetně složitých biologických systémů.

1.52.    Prostor (Vesmír) není mechanický systém a neřídí se mechanickými poučkami (tzv. Newtonovými „zákony“), ani jejich odvozeninami. Prostor (Vesmír) je systém hustot a tlaků a řídí se pravidly fraktální sférické geometrie prostoru. [21]