2. Geometrie prostoru

 

„Fyzika Prostoru“ je ve skutečnosti pouze speciální sférická geometrie prostoru. Fyzika nám říká, co je to prostor a jak se chová. Protože tělesa jsou prostorové anomálie, říká nám fyzika také, co jsou to tělesa a jak se v prostoru chovají.

 

2.1. Euklidovský prostor, Euklidovská geometrie

 

2.1.       Skutečnost, že jsme „malí mravenci“, žijící na obrovské kouli vyústila v iluzi ploché Země. Na představě ploché Země vyrostla jednoduchá a přehledná Euklidovská geometrie. Tato geometrie nás provází „od kolébky po hrob“. Jsme v ní (školou) vychovaní a neumíme si představit, že by se prostor mohl popisovat, dělit nebo vnímat jinak. Domníváme se, že Euklidovská geometrie [1] je univerzální (použitelná v celém Univerzu), že s ní lze popsat celý Vesmír a všechny jevy v něm. Takové chápání vede ve fyzice (astronomii, meteorologii) k chybám.

2.2.       Euklidovský prostor je nereálný, abstraktní, virtuální, (vymyšlený = nemateriální). Euklidovský prostor nevychází z přírodních sil. Vytváří zdání jakéhosi neutrálního jeviště, kde se odehrávají „teoretické“ fyzikální děje. Tento prostor nemá žádné fyzikální vlastnosti (hustotu prostoru). Většinou je charakterizován pouze (lineárním) rozměrem. Umožňuje absurdní představu „prázdného“ prostoru („vakua“).

2.3.       Euklidovský prostor je oddělen od těles. Zcela se pomíjí fakt, že tělesa jsou prostorové anomálie. Vlastnosti těles jsou nezávislé na jejich poloze v prostoru. Mohou zde být dvě (a více) těles se shodnými vlastnostmi. [2] Umožňuje představu těles se zápornými fyzikálními veličinami, nebo tělesa, které nemá objem ani plochu („hmotného bodu“).

 

2.4.       Vlastnosti Euklidovského prostoru popisuje Euklidovská geometrie. Jedná se o zcela virtuální (pro plochý svět vymyšlenou) geometrii. Euklidovská geometrie je charakterizována Kartézskou soustavou tří kolmých dvourozměrných rovin, protínajících se v jednom „bodě“. Základní křivka v Euklidovském prostoru je přímka, základní plocha je rovina, základní těleso je krychle. Kromě toho zde existuje ještě „bod“. Nic z toho v reálném Světě (prostoru) neexistuje.

2.5.       Základní představu o Euklidovském prostoru dává (Obr. 2.1. a). Prostor je rozdělen podle pravoúhlých os (x, y, z) do stejných homogenních krychliček [3] , znázorněných stejnou šedou barvou. Polohu každé krychličky lze přesně určit. Krychličky lze dělit na stále menší stejné „homogenní“ celky. To umožňuje falešnou představu homogenity, [4] symetrie a „klidu“. Euklidovská geometrie je dobře použitelná v mechanice a technice.

 

2.6. Sférický prostor, sférická geometrie

 

2.6.       Prostor (Vesmír) [5] je přirozený otevřený spojitý systém hustot a tlaků. Přirozené tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že každý tlakový systém se chová na všech velikostních úrovních podle stále stejných jednoduchých pravidel. Tento fakt ale neznamená, že výsledek je vždy jednoduchý, snadno pochopitelný a přehledný. Pravidla, v rámci kterých se sférický fraktální prostor skládá ze stále menších (fraktálních) celků se nazývají sférická geometrie prostoru. Nejedná se o klasickou geometrii s „pravítkem a kružítkem“. [6]

2.7.       Sférický prostor je prostor reálný (přísně materiální). Sférický prostor má konkrétní fyzikální danosti, které nelze nijakým způsobem měnit. Sférický prostor se diferencuje pouze podle hustoty - jinou možnost nemá. Rozdíly v hustotě (nehomogenita) sférického prostoru jsou příčinou všech fyzikálních jevů. Hustota prostoru [7] a od ní (v nepřímé úměrnosti) odvozený tlak (teplota) prostoru je základní fyzikální parametr.

2.8.       Z rozdílu hustot prostoru vzniká rozdíl tlaků v prostoru. Z rozdílů tlaků vzniká plocha. Plocha je tlakový orgán. Tlak na plochu způsobuje pohyb. Pohyb je forma tlaku. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

2.9.       Sférický prostor je nehomogenní, nesymetrický, dynamický. Sférický prostor je neuzavřený. Sférický prostor vytváří tělesa (prostorové anomálie), tvoří prostředí, ve kterém se tělesa nacházejí a fyzikální děje odehrávají. Sférický prostor se aktivně podílí na všech dějích, které v něm probíhají, je jejich původcem, tvůrcem a hybatelem.

2.10.    Ve sférickém prostoru nelze nalézt dvě stejné oblasti, dvě stejná (shodná) tělesa, nebo dvě shodné trajektorie. Ve sférickém prostoru nelze nalézt dvě shodné, nebo shodně se opakující události. [8] Ve sférickém prostoru existuje hustotní (teplotní) dno. Sférický prostor je neinerciální.

2.11.    Sférický prostor má částicový charakter (skládá se z částic). [9] Částice je tlakový systém. V prostoru rozlišujeme jednoduchá tělesa (částice) a složená tělesa z částic. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stále stejnými principy platnými pro fraktální tlakové systémy.

2.12.    Prostor tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových níží a tlakových výší. Tělesa v prostoru (prostorové anomálie) rovněž tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových níží a tlakových výší. Tělesa jsou v prostoru vymezená slupkami, které rovněž tvoří spojitá jednota tlakových výší a tlakových níží. Prostor i tělesa v něm tvoří spojitou jednotu.

2.13.    Vlastnosti těles určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Protože prostor je dynamický (stále se mění), jsou i vlastnosti těles stále jiné. Neexistují tělesa s neměnnými (konstantními) vlastnostmi. Procesy ve sférickém prostoru nelze zastavit ani vrátit. [10] Jedna změna okamžitě vyvolá jinou změnu. Ve sférickém prostoru existuje pouze současnost.

2.14.    Základní fyzikální proces ve sférickém prostoru je sedimentace. Proces sedimentace dělí prostor podle hustoty na soustavu sfér (Obr. 2.1. b). Jedná se o nepravidelné, nesymetrické, neuzavřené sféry. Jakousi soustavu soustředných „brambor“, nebo jakousi „cibuli“ složenou z vrstev s různou hustotou prostoru. Sféry ani jejich části nelze žádným způsobem rozdělit na stejně velké oblasti. Hranice mezi jednotlivými hustotními sférami nejsou zcela zřetelné a ostře oddělené.

 

 

Obr. 2.1. - základní schéma Euklidovského a Sférického Prostoru

b, d) tlaková níže, c) tlaková výše

 

2.15.    Každá oblast ve sférickém prostoru musí mít objem a plochu. Platí zde jednoduchá pravidla. Tlak se šíří (ve vlnách) vždy z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším. Každá (sférická) oblast s vysokým tlakem je ohraničena (sférickými) oblastmi s tlakem nízkým a každá oblast s nízkým tlakem je ohraničena oblastmi s tlakem vysokým.

2.16.    Prostor může nabývat dvou stavů. Tlaková níže - tlak klesá po spirále (ve vlnách) směrem do středu (Obr. 2.1. b, d). Tlaková výše - tlak roste po spirále (ve vlnách) směrem do středu (Obr. 2.1. c). Tlaková níže má slupku z tlakových výší. Tlaková výše má slupku z tlakových níží. Uprostřed tlakové níže je kanál s vysokým tlakem (oko). Uprostřed tlakové výše je kanál s tlakem nízkým (kumulus). Oba tyto typy (stavy) prostoru tvoří jednotu, která spojitě vyplňuje celý Vesmír. Tlaková níže nemůže existovat bez tlakových výší. Tlaková výše nemůže existovat bez tlakových níží.

 

2.17.    Tělesa [11] jsou spojitou součástí prostoru. Tělesa nemohou existovat mimo prostor. Každé těleso ve sférickém prostoru musí mít objem a plochu (slupku). Rozeznáváme uvnitř tělesa a vně tělesa. Hranice mezi uvnitř a vně tvoří slupka (povrchová plocha tělesa). [12] Plocha tělesa (slupka) je tlakový orgán. Mezi dvěma tělesy (ohraničenými slupkami) musí vždy být prostor, který tato tělesa od sebe odděluje.

2.18.    Slupka (povrchová plocha tělesa) je tlakový orgán. Slupka má dvě strany. Stranu, která působí tlakem směrem z částice do prostoru (odstředná plocha) a stranu, která působí tlakem směrem do středu částice (dostředná plocha). Tlak z dostředné a odstředné plochy slupky se vždy liší. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. U tlakových výší je dostředný tlak nižší, než tlak odstředný.

2.19.    Tělesa mohou vzhledem k okolnímu prostoru (prostředí) nabývat dvou stavů. Rozeznáváme tělesa s charakterem tlakové níže vzhledem k prostředí, nebo tělesa s charakterem tlakové výše vzhledem k prostředí. Těleso, které má stejnou hustotu jako prostředí které ho obklopuje, stává se součástí prostředí.

 

2.20.    Na (Obr. 2.1. b) je zjednodušené schematické znázornění sférického prostoru s charakterem tlakové níže (N). Rozdělení do hustotních sfér (S1, S2, S3) je důsledkem neustále probíhající sedimentace v prostoru. Hustota prostoru směrem od slupky do středu roste, tlak klesá (T1 < T2 <T3). Střed níže (N) tvoří hustotní dno systému.

2.21.    V každé hustotní sféře (fázi) je jiná hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak. Jednotlivé hustotní sféry (fáze) jsou ohraničeny slupkami (povrchovými plochami). Přechody (rozhraní) mezi jednotlivými fázemi se nazývají mezifází. Mezifází (MF12, MF23...) nejsou zcela ostrá a zřetelná. Čím je rozdíl v hustotě prostoru mezi dvěma fázemi větší, tím je mezifází mezi nimi užší. Čím je rozdíl v hustotě prostoru mezi fázemi menší, tím je mezifází mezi nimi širší a méně zřetelné.

 

 

Obr. 2.2.

 

2.22.    Sférická geometrie vychází z geometrie reálného (sférického) prostoru. Není to geometrie abstraktní. Lze ji použít pouze v souvislosti s (materiálním = reálným) prostorem. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je sférická geometrie schopná popsat všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru, včetně složitých biologických systémů.

2.23.    Sférická geometrie prostoru nám říká, podle jakých pravidel se prostor (tlakový systém) organizuje a jak se jednoduchá tělesa (částice) spojují do větších nadřazených celků (složených těles). Případně jak se v nadřízených tlakových systémech utvářejí podřízené systémy. Sférická geometrie prostoru rovněž vysvětluje mechanizmus základního fyzikálního jevu v prostoru - sedimentace.

2.24.    Základní křivka ve sférické geometrii je fraktální spirála, základní plocha je spirální toroid, [13] základní těleso v prostoru je částice. Částice je otevřené těleso, ohraničené množinou spirálních toroidů. Křivka (trajektorie) ani plocha nejsou tělesa.

 

2.25.    Na (Obr. 2.2. a) je základní schéma tělesa s charakterem otevřené tlakové níže (N). Slupku tělesa tvoří rotující, nesymetrické (fraktální) spirály (V1, V2). Dostředný tlak z (V1, V2) je vyšší, než tlak odstředný. Tlak se šíří z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším. To znamená směrem od slupky (okraje tlakové níže) do centra tlakové níže. Proud částic je tlačen (po spirále) mezi rameny (V1, V2) do stále se zmenšujícího objemu prostoru mezi závity (V1, V2). To má za následek stále se zvyšující rychlosti rotací směrem do centra.

2.26.    V oblasti (A) je tlak působící proti pohybu částic natolik velký, že se od spirály (V1) oddělí do volného prostoru mezi závity (V1, V2) fraktální proud řidších částic (V11). Tlak v závitu (V1) je vyšší, než tlak v závitu (V2), který je blíže středu (N). Fraktální proud (V11) je tlačen dostředným tlakem z (V1) směrem k (V2) tak dlouho, až narazí na odstředný tlak ze závitu (V2), který ho stočí do protisměru. V centru (V11) vzniká podřízená tlaková níže (N11). Podle stejných principů se vytvoří v níži (V11) podřízená fraktální níže (V11a).

2.27.    Zbylá hustší materie je tlačena za oblastí (A) tlakovým polem dále do centra (N). Z ní se obdobně vytvoří podřízená tlaková níže (V12) a v jejím centru o něco hustší níže (N12). Nakonec se vytvoří v oblasti centra (N) hustotní dno, které představuje níže (N13). Hustota částic roste směrem do centra. Obdobně i pro druhé rameno (N2), které tvoří suma (N21, N22, N23 ...). Rotující spirály (V1, V2) roztáčejí v opačném gardu rotující spirály nízkého tlaku (N1, N2).

2.28.    Spirální rameno (N1) tlakové níže (N) je tvořeno množinou podřízených tlakových níží (N11, N12, N13 ...N1n). Spirální rameno (N2) je tvořeno množinou podřízených tlakových níží (N21, N22 ...N2n). (N) je nadřazenou tlakovou soustavou pro podřízené níže (N11, N12, N13) a (N21, N22 ...) a zároveň pro ně tvoří prostředí. Výše (V1, V2...) tvoří slupku níží (N1, N2...). Níže (N1, N2) tvoří slupku (V1, V2).

 

2.29.    (Obr. 2.2. b) představuje základní schéma vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi v prostoru. Výše (V1) a (V2) vytlačují hustou matérii z oblastí svých středů ke svým okrajům a prostřednictvím rovníkového proudění ji tlačí do tlakové níže (N). Níže (N) tlačí matérii do svého středu a při tom ji dále zahušťuje (Obr. 2.2. a). Níže (N) zároveň vytlačuje vysoký tlak do svého středového kanálu (oko) a prostřednictvím polárního proudění se vysoký tlak „vrací“ do okolních tlakových výší.

2.30.    Uprostřed každé částice (tlakového systému) je středový kanál. Kanály jsou středy rotujících spirálních toroidů, které tvoří povrchovou plochu (slupku) částic. Kanál je součástí slupky. To znamená, že na jedné straně plochy kanálu je tlak prostředí, na druhé straně plochy kanálu je vnitřní tlak v částici. Uprostřed každé tlakové níže je kanál vysokého tlaku (oko). Uprostřed každé tlakové výše je kanál nízkého tlaku (kumulus). Každá tlaková níže je roztáčená a „napájena“ tlakem z několika okolních tlakových výší prostřednictvím rovníkového proudění. Každá tlaková výše získává tlak z několika okolních tlakových níží prostřednictvím polárního proudění.

 

2.31.    Tlakové níže vytlačují hustou matérii ze svých středů do svých okrajů. To znamená do svých slupek. Tlakové níže vytlačují řídkou matérii ze svých středů do svých okrajů. To znamená do svých slupek. Slupka tělesa (prostorové anomálie) je součástí prostoru, ale přiřazujeme ji (pro přehlednost) k tělesu. To znamená, že v prostoru mezi částicemi dochází procesem sedimentace k výměně matérie mezi slupkami tlakových výší a tlakových níží.

2.32.    Tlakové výše vytlačují hustou matérii také do svých středových kanálů (kumuly). Tlakové níže vytlačují řídkou matérii také do svých středových kanálů (oka). Výměna tlaku mezi oky částic a kumuly částic vytváří v prostoru polární proudění. Polární proudění vytváří mezifází („hustotní přepážky“) mezi jednotlivými „patry“ částic s různou hustotou. V následujících kapitolách se dovíme více podrobnosti k této „zamotané“ problematice.  

 

2.33. Základní vztahy mezi plochou a tělesem

 

2.33.    Povrchová plocha je nutnou podmínkou existence tělesa. Plocha tělesa je tlakový orgán. Plocha tělesa má dostřednou složku (d), působící tlakem směrem do středu tělesa a odstřednou složku (o) působící tlakem směrem od středu tělesa. Tlak z odstředné plochy tělesa se nazývá povrchový tlak. Je to tlak, kterým působí (vnější) plocha tělesa na vnější plochu jiného tělesa.

 

 

Obr. 2.3.

 

2.34.    Na (Obr. 2.3.) je naznačen vztah mezi několika typy těles (a, b, c, d) a jejich plochami. Jsou zde čtyři „částice“ (S, T, G) s různou hustotou prostoru. Jejich povrchové plochy (slupky) jsou zjednodušeně znázorněné jako jednoduché neuzavřené spirály (Obr. 2.3. e).

2.35.    Hustotu prostoru částice určuje součet hustoty slupky a hustoty toho, co je pod vnitřní (dostřednou) stranou slupky. Částice (S) má velký objem a poměrně úzkou (hustou) slupku. Tato částice se vyznačuje velkým objemem a velkou povrchovou plochou. Hustota prostoru částice (S) je velmi malá. To znamená, že tlak uvnitř částice je velmi vysoký. Částice (S) je „žhavá“. Částice (T) má objemnější (hustou) slupku s menší plochou a menší objem toho, co je pod slupkou. Částice (T) je „teplá“. Částice (G) má minimální objem i plochu a je velmi hustá (velmi studená). (G) představuje zmrzlý prostor. [14]

2.36.    Tělesa (a, b, c, d) i částice (S, T, G) se nacházející se v orientovaném tlakovém poli (OT), působícím „shora“. Orientovaný tlak (OT) působí na plochy částic (S, T, G) a důsledkem toho je jejich pohyb. Částice jsou tlačeny dovnitř těles. Tělesa [15] na (Obr. 2.2. a, b, c, d, nahoře) se liší svými plochami.

 

2.37.    Plocha tělesa (a) je uzavřená. Uzavřené těleso má pouze odstřednou plochu (o). Nelze zjistit, co se v tělese nachází a jestli má také dostřednou stranu plochy (d). Do takového tělesa nelze nic vložit, ani z něho nic vyjmout.

2.38.    Plocha těles (b), (c) by se dala nazvat „polouzavřená“. Lze do nich (přirozenou cestou) částice vložit, ale nelze z nich vložené částice vyjmout. Tlak (OT) na (horní) plochu částic je větší, než dostředný tlak (d) z ploch těles (b), (c) na (dolní) plochu částic. Částice nejsou zdrojem žádných sil a nemohou se z krabice samy dostat a zůstávají na dně tělesa (b).

2.39.    Mezi tělesy (b), (c) je rozdíl ve tvaru povrchové plochy. Těleso (c) má tvar zužujícího se kužele (sedimentační kužel). Tvar povrchové plochy tělesa (c) a dostředný tlak (d) z jeho plochy, neumožňuje částicím s velkým objemem (S) dostat se až na dno kužele. Tam se dostane pouze nejhustší částice (G), s nejmenší plochou a objemem. Plocha tělesa (c) „třídí“ částice podle hustoty. V „ose“ kužele (c) se vytvoří („lineární“) oblast nízkého tlaku (N1), tvořená částicemi s postupně rostoucí hustotou prostoru směrem ke dnu.

2.40.    Plocha tělesa (d) je otevřená. Je tvořena jednou, nebo více otevřenými spirálními plochami, vzájemně úhlově posunutými (není to spirální toroid). Do tělesa (d) lze něco vložit a také z něho může být něco vytlačeno. Částice (S, T, G) jsou tlačeny (OT) do tělesa (d) podobně jako do sedimentačního kužele. Na rozdíl od kužele se částice neusazují „lineárně“ v ose, ale hustota prostoru částic roste po spirále (N2) směrem ke dnu tělesa (d). Některé částice mohou být „středovým kanálem“ z tělesa (d) vytlačeny do prostředí.


[1] V reálném světě nic exaktního není. Euklidovská geometrie je jediná exaktní věda. To je umožněno faktem, že je to věda virtuální (vymyšlená = sídlící pouze v našich hlavách), která nemá v reálném světě obdobu (která nepopisuje reálný svět). Z Euklidovské geometrie vychází současná matematika, která je mylně chápána jako univerzální věda (kterou je možno popsat celé Univerzum = Svět).

Sférická geometrie sice vysvětluje jevy v reálném sférickém prostoru, nemá však žádný zobrazovací aparát. Jevy ve sférickém prostoru lze alespoň částečně graficky přiblížit pouze pomocí zobrazovacích metod Euklidovské geometrie.

[2] Současná „fyzika“ je definována jako věda o tělesech a jejich vzájemném působení. O prostoru mezi tělesy se nehovoří. Vychází se z chybné představy, že tělesa jsou zdrojem sil (to je perpetuum mobile). Tělesa mohou na sebe působit vnitřními silami miliardy let, aniž je zřejmé odkud se tyto vnitřní síly (přitažlivost, odpudivost, náboj, magnetizmus...) stále berou. Pomíjí se fakt, že tělesa jsou prostorové anomálie, jejichž vlastnosti jsou zcela závislé na prostoru, který je obklopuje.

[3] Krychle je uzavřený prostor, omezený šesti rovinami. Není jasné, co tvoří slupku krychle, ani co jednotlivé krychle odděluje od sebe. Tím je míněno přirozenou cestou, nikoliv nějakým „teoretickým“ nadefinováním. Krychle je uzavřené těleso. Uzavřené těleso nelze rozdělit. Do uzavřeného tělesa nelze nic „vložit“ ani z něho „poslat ven“. To platí i pro uzavřené křivky.

[4] Kdyby byla byť jedna malá část prostoru homogenní, musel by být homogenní celý svět. Pokud by měly být dvě sousední části prostoru shodné, musely by být také části v jejich sousedství shodné a jejich sousedé také ... Jakýkoliv pohyb, jakákoli akce naruší okamžitě homogenitu. Euklidovský prostor zaniká.

  Obdobně můžeme tento princip použít na symetrii. Kdyby měly být dvě části prostoru symetrické, musely by být také jejich sousedé symetričtí a jejich sousedé také atd. Takovýto prostor by musel být zcela homogenní, symetrický, statický a nemohly by se v něm vyskytovat žádná tělesa, žádné síly ani pohyb. Při jakémkoli pohybu, nebo změně hustoty se okamžitě narušuje symetrie. Euklidovský prostor zaniká.

[5] Slovo Vesmír pochází ze Slovanského Věs Mir = Celý Svět. V angličtině je prostor a Vesmír (Svět) jedno totožné slovo (Space). Neplést si s přirozený tlakový systém s uzavřenými mechanickými tlakovými systémy.

[6] Sférická geometrie pouze (mapuje) dešifruje (vypozorovaná) fakta. Nejsou zde žádné „teorie“ a nelze zde nic „nadefinovat“. Jedná se o poměrně složitou a nezvyklou „geometrii“. V knize se postupuje od jednodušších modelů ke složitějším. To znamená, že zejména v úvodních kapitolách dochází k některým nekorektním zjednodušením.

[7] Hustotou je v knize myšlena vždy hustota prostoru (není-li uvedeno jinak). Hustota prostoru těles není hustota odvozená od hmotnosti těles. Tato veličina nemá jednotku. Pro potřeby principiálního vysvětlení poměrů v prostoru není potřeba něco takového stanovovat. Hustota v knize je naznačena také barvou. Čím tmavší odstín, tím větší hustota. Případně nízký tlak - modře, vysoký tlak červeně.

  Obecně je třeba konstatovat, že „Fyzika Prostoru“ nemá nic společného se současnou „fyzikou“. Některé termíny jsou však ze současné „fyziky“ převzaty, protože nehodlám vymýšlet nějaké novotvary. Pojmy jako plazma, hmota, prostor, tlak, plocha, hustota, částice ... mají ve „Fyzice Prostoru“ jiné definice. Toho by si čtenář měl být vědom.

[8] Sférická geometrie děje v prostoru vysvětluje, ale není schopna je zobrazit. Při zobrazování dějů ve sférickém prostoru jsme odkázáni na metody Euklidovské geometrie, která má v tomto případě značně omezené možnosti. Na (Obr. 2.2. a) je pohled od pólu do poloviny níže (N). Je třeba si uvědomit, že i při pohledu z boku (od rovníku) je těleso spirálovitě zakřivené směrem od pólu do středu. Zobrazit „boční pohled“, nebo nějaký „řez“ je nesmírně obtížné, neboť nelze jednoduchým způsobem nahlížet do dvakrát (vícekrát) zakřiveného spirálního tělesa, které nemá navíc přesně ohraničené plochy.

[9] Definice částice záleží na vztažné soustavě. Vzhledem k fraktálnosti tlakových systémů můžeme i složená tělesa (z částic) považovat za jednoduchou částici v nadřazené tlakové soustavě. Např. planety je možno považovat za částice v nadřazené hvězdné soustavě. Hvězdné a planetární soustavy můžeme považovat za částice v nadřazené tlakové soustavě galaxie.

[10] To znamená, že si sice můžeme (pracně) udělat analýzu nějakého momentálního stavu, ale mezitím se situace v daném prostoru již změnila. Nabízí se zde podobnost s počasím. Počasí je důsledkem vlastností sférického prostoru.

[11] Tělesa nevznikají, ani nezanikají. Pouze se transformují. Těleso nelze z prostoru vyjmout, ani ho tam vložit. Těleso se nemůže „objevit“ ani „zmizet“. Tělesa nejsou zdrojem žádných sil. Veškeré děje, které probíhají uvnitř tělesa jsou důsledkem působení tlaku z prostředí na těleso.

[12] Těleso je prostorová anomálie. Slupka (povrchová plocha) tělesa je součástí prostoru, který těleso obklopuje, ale přiřazujeme ji k tělesu. Nelze určit přesnou hranici mezi prostorem a anomálii v něm.

[13] Toroid (prstenec) je uzavřené těleso, které vzniká rotací uzavřené křivky kolem osy, která neleží na křivce. Vzniká uzavřená plocha (uzavřené těleso). Spirální toroid vzniká rotací neuzavřené spirály kolem centra, které neleží na spirále. Centrum tvoří oblast, která není žádná přímka (osa). Vzniká neuzavřená plocha. Částice je (neuzavřené) těleso, jehož vnější plochu tvoří dva a více úhlově posunutých spirálních toroidů. Na (Obr. 2.2. a) jsou dva spirální toroidy (V1, V2), které tvoří slupku (N) posunuty vůči sobě o 180 stupňů.

  Vzhledem k sférické (spirální) podstatě prostoru a neustálému střídání oblastí s vysokým a nízkým tlakem jsou poměry v reálném sférickém prostoru poněkud „zamotané“ a nepřehledné. Toho si musí být čtenář vědom.

[14] Částice lze (nekorektně) přirovnat k míčkům. (S) je nafukovací balónek s tenkou gumičkou a velkým objemem vzduchu o vysokém tlaku. (T) lze přirovnat k tenisovému míčku. Více gumy, menší objem vzduchu. (G) je golfový míček. Pouze guma obklopená vzduchem. Guma = hustý prostor, vzduch = řídký prostor.

[15] V příkladě jsou pro uvedena názornost hmotná tělesa. To znamená tělesa z atomů. Atomy jsou tlakové níže, které mají na povrchu vysoký tlak. Tlak povrchové vrstvy atomů tvoří odstředný tlak tělesa (povrchový tlak). Nezaměňovat povrchový tlak s povrchovým napětím!