2. Geometrie prostoru

 

2.1. Euklidovská geometrie, Euklidovský prostor

 

2.1.       Skutečnost, že jsme „malí mravenci“, žijící na obrovské kouli vyústila v iluzi ploché Země. Na této představě vyrostla Euklidovská geometrie, která nás provází „od kolébky po hrob“. Jsme v ní (školou) vychovaní a neumíme si představit, že by se prostor mohl popisovat, dělit nebo vnímat jinak. Domníváme se, že Euklidovská geometrie je univerzální (použitelná v celém Univerzu), že s ní lze popsat celý Vesmír a všechny jevy v něm. Takové chápání vede k chybám.

2.2.       Matematik a geometr Euklides (325 př. n. l. – asi 260 př. n. l) založil geometrii k řešení abstraktních geometrických a z nich vycházejících matematických úloh. Přestože tato geometrie vyšla z astronomických měření, není vhodná k popisu reálného prostoru. [1] Euklidovská geometrie je nenahraditelná v architektuře a technice a dalších oborech. Není vhodná k popisu reálného (materiálního) sférického prostoru. Jedná se o zcela virtuální (pro plochý svět vymyšlenou) geometrii, pracující s iluzí linearity.

2.3.       Euklidovská geometrie je charakterizována soustavou tří kolmých dvourozměrných rovin, protínajících se v jednom „bodě“. Základní křivka v Euklidovském prostoru je přímka, základní plocha je rovina, základní těleso je krychle. Kromě toho zde existuje ještě „bod“. Nic z toho v reálném Světě (prostoru) neexistuje.

2.4.       Euklidovský (virtuální) prostor nevychází z přírodních sil a nemá žádné fyzikální vlastnosti (pokud je tam „nenadefinujeme“). Vytváří předpoklady pro iluzi jakéhosi neutrálního jeviště, kde se nacházejí „teoretická tělesa“ a odehrávají se „teoretické“ fyzikální děje. Umožňuje absurdní představu (iluzi) linearity, homogenity a symetrie. Euklidovský prostor je nespojitý.

2.5.       Ve „fyzice“ pracující s iluzí Euklidovského prostoru jsou tělesa (prostorové anomálie) od prostoru oddělená. Vlastnosti těles jsou nezávislé na jejich poloze v prostoru. Mohou zde být dvě (a více) těles se shodnými, statickými vlastnostmi. [2] Tělesa jsou zdrojem „sil“, které z nich vystupují po celou dobu jejich existence (perpetuum mobile). Existuje zde absurdita prázdný prostor = „vakuum“ a absurdní těleso bez objemu a plochy = „hmotný bod“.  

2.6.       Euklidovská geometrie dává chybnou představu dělení prostoru. Představu o členění Euklidovského prostoru dává (Obr. 2.1. a). Prostor je rozdělen podle pravoúhlých os (x, y, z) do stejných homogenních krychliček, znázorněných stejnou šedou barvou. Polohu každé krychličky lze přesně určit. Krychličky jsou uzavřená tělesa, mají společné plochy (slupky) a není jasné, co je od sebe odděluje. Krychličky lze dělit na stále menší stejné, symetrické a homogenní celky. [3]

 

2.7. Sférický prostor, sférická geometrie

 

2.7.       Sférický prostor je nehomogenní, nesymetrický, dynamický. Sférický prostor je spojitý, otevřený, fraktální systém hustot a tlaků. [4] Sférický prostor se diferencuje pouze podle hustoty - jinou možnost nemá. Hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) prostoru jsou základní fyzikální parametry. Hustota prostoru [5] je vždy kladné číslo. Hustota prostoru je konečná (hustotní dno). Rozdíly v hustotě sférického prostoru (nehomogenita) jsou příčinou všech fyzikálních jevů.

2.8.       Ve sférickém prostoru nelze nalézt dvě stejné oblasti, dvě stejná (shodná) tělesa, nebo dvě shodné trajektorie. Ve sférickém prostoru nelze nalézt dvě shodné, nebo shodně se opakující události. Sférický prostor je přísně materiální. Sférický prostor je neinerciální.

 

 

Obr. 2.1. - základní schéma Euklidovského a sférického prostoru

b, d) tlaková níže, c) tlaková výše

 

2.9.       Základní fyzikální proces ve sférickém prostoru je sedimentace. Proces sedimentace „třídí“ tělesa v podle jejich hustoty prostoru na soustavu hustotních sfér (Obr. 2.1. b). Jedná se o nepravidelné, nesymetrické, neuzavřené sféry. Jakousi soustavu soustředných „brambor“, nebo jakousi „cibuli“ složenou z vrstev s různou hustotou prostoru. Sféry (fáze) ani jejich části nelze žádným způsobem rozdělit na stejně velké oblasti. Hranice mezi jednotlivými hustotními sférami (mezifází) nejsou zcela zřetelné a ostře oddělené.

2.10.    Prostor může nabývat dvou stavů. Tlaková níže - tlak klesá po spirále směrem od slupky do centra (Obr. 2.1. b, d). Tlaková výše - tlak roste po spirále od slupky směrem do centra (Obr. 2.1. c). Tlaková níže má slupku z tlakových výší. Tlaková výše má slupku z tlakových níží. V centru tlakové níže je kanál s vysokým tlakem (oko). V centru tlakové výše je kanál s tlakem nízkým (kumulus). Oba tyto typy (stavy) prostoru tvoří jednotu, která spojitě vyplňuje celý Vesmír. Tlaková níže nemůže existovat bez tlakových výší. Tlaková výše nemůže existovat bez tlakových níží. Tlak se šíří vždy z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším.

2.11.    Sférický prostor má částicový charakter. Existence částic je logický a neodvratný důsledek nehomogenity prostoru. Ve sférickém prostoru rozlišujeme jednoduchá tělesa (částice) a složená tělesa z částic. Prostor i tělesa (prostorové anomálie) v něm tvoří spojitou jednotu. Tělesa jsou spojitou součástí prostoru a nelze je od prostoru oddělit. Jednoduchá tělesa (částice) i složená tělesa z částic se řídí na všech velikostních úrovních stále stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy.

2.12.    Každé těleso musí mít objem a povrchovou plochu (slupku). Slupka (povrchová plocha) vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od prostoru (prostředí) a od jiných těles. Slupka tvoří zároveň hranici mezi uvnitř tělesa a vně tělesa. Mezi dvěma tělesy (ohraničenými slupkami) musí být vždy prostor, který tato tělesa od sebe odděluje. Veškeré děje uvnitř tělesa jsou důsledkem působení tlaku z prostředí na slupku tělesa.

2.13.    Slupka (povrchová plocha) tělesa je tlakový orgán. Slupka má dvě strany. Stranu, která působí tlakem směrem z tělesa do prostoru (odstředná plocha) a stranu, která působí tlakem směrem do středu tělesa (dostředná plocha). Tlak z dostředné a odstředné plochy slupky se vždy liší. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. U tlakových výší je dostředný tlak nižší, než tlak odstředný.

2.14.    Vlastnosti těles (prostorových anomálií) určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Protože je prostor dynamický (stále se mění), jsou vlastnosti těles stále jiné. Neexistují tělesa s neměnnými (konstantními, statickými) vlastnostmi. Procesy ve sférickém prostoru nelze zastavit ani vrátit. [6] Jedna změna okamžitě vyvolá jinou změnu. Ve sférickém prostoru existuje pouze současnost.

2.15.    Tělesa mohou vzhledem k okolnímu prostoru (prostředí) nabývat dvou stavů. Rozeznáváme tělesa s charakterem tlakové níže vzhledem k prostředí, nebo tělesa s charakterem tlakové výše vzhledem k prostředí. Těleso, které má hustotu prostoru podobnou jako prostředí které ho obklopuje, stává se součástí prostředí.

2.16.    Na (Obr. 2.1. b) je zjednodušené schematické znázornění sférického prostoru s charakterem tlakové níže (N). Rozdělení do hustotních sfér (S1, S2, S3) je důsledkem neustále probíhající sedimentace v prostoru. Hustota prostoru směrem od slupky do středu roste, tlak klesá (T1 < T2 <T3). Střed níže (N) tvoří hustotní dno systému.

2.17.    V každé hustotní sféře (fázi) je jiná hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak. Přechody (rozhraní) mezi jednotlivými fázemi se nazývají mezifází. Mezifází (MF12, MF23...) nejsou zcela ostrá a zřetelná. Čím je rozdíl v hustotě prostoru mezi dvěma fázemi větší, tím je mezifází mezi nimi užší. Čím je rozdíl v hustotě prostoru mezi fázemi menší, tím je mezifází mezi nimi širší a méně zřetelné.

 

2.18.    Sférická geometrie prostoru nám říká, podle jakých pravidel se sférický prostor chová. Protože tělesa jsou prostorové anomálie, říká nám také, podle jakých pravidel se chovají tělesa v prostoru. Nejedná se o klasickou geometrii s „pravítkem a kružítkem“. [7] Sférická geometrie prostoru nemá žádný zobrazovací aparát. Při zobrazování dějů ve sférickém prostoru jsme odkázáni na Euklidovskou geometrii.

2.19.    Sférická geometrie prostoru objasňuje, podle jakých pravidel se prostor organizuje do hustotních sfér a podle jakých pravidel se jednoduchá tělesa (částice) spojují do větších nadřazených celků (složených těles). Případně jak se v nadřazených tlakových systémech utvářejí podřízené systémy. Vzhledem k fraktálnosti prostoru a všech těles v něm, je sférická geometrie schopná popsat všechny fyzikální jevy na všech velikostních úrovních prostoru, včetně složitých biologických systémů.

2.20.    Základní křivka (trajektorie) je ve sférické geometrii fraktální spirála, základní plocha je spirální toroid, [8] základní těleso v prostoru je částice. Částice je otevřené těleso, ohraničené množinou spirálních toroidů. Ve sférickém prostoru jsou všechny plochy sférické.

 

2.21. Základní vztahy mezi plochou a tělesem

 

2.21.    Povrchová plocha je nutnou podmínkou existence tělesa. Plocha tělesa je tlakový orgán. Plocha tělesa má dostřednou složku (d), působící tlakem směrem do středu tělesa a odstřednou složku (o) působící tlakem směrem od středu tělesa. Tlak z odstředné plochy tělesa se nazývá povrchový tlak. Je to tlak, kterým působí (vnější) plocha tělesa na vnější plochu jiného tělesa.

 

 

Obr. 2.2.

 

2.22.    Příklad. 2.1. Na (Obr. 2.2.) je naznačen vztah mezi několika typy (hmotných) těles (a, b, c, e) a jejich plochami. [9] Jsou zde rovněž tři „částice“ (S, T, G) s různou hustotou prostoru. Jejich povrchové plochy (slupky) jsou zjednodušeně znázorněné jako jednoduché neuzavřené spirály (Obr. 2.2. f).

2.23.    Hustotu prostoru částice určuje součet hustoty slupky a hustoty toho, co je pod vnitřní (dostřednou) stranou slupky. Částice (S) má velký objem a poměrně úzkou (hustou) slupku. Tato částice se vyznačuje velkým objemem a velkou povrchovou plochou. Hustota prostoru částice (S) je velmi malá. To znamená, že uvnitř částice je velmi vysoký tlak. Částice (S) je „žhavá“. Částice (T) má objemnější (hustou) slupku s menší plochou a menší objem toho, co je pod slupkou. Částice (T) je „teplá“. Částice (G) má minimální objem i plochu a je velmi hustá (velmi studená). (G) představuje zmrzlý prostor. [10]

2.24.    Tělesa (a, b, c, e) i částice (S, T, G) se nacházející se v orientovaném tlakovém poli (OT), působícím „shora“ (dostředně). Orientovaný tlak (OT) působí na plochy částic (S, T, G) a důsledkem toho je jejich pohyb. Částice jsou tlačeny dovnitř (otevřených) těles. Tělesa (a, b, c, e) se liší svými plochami.

2.25.    Plocha tělesa (a) je uzavřená. Uzavřené těleso má pouze odstřednou plochu (o). Nelze zjistit, co se v tělese nachází a jestli má také dostřednou stranu plochy (d). Do takového tělesa nelze nic vložit, ani z něho nic vyjmout. Lze ale působit tlakem (OT) na jeho povrchovou plochu a způsobovat tak jeho pohyb. [11]

2.26.    Plocha těles (b), (c) by se dala nazvat „polouzavřená“. Do těles lze (přirozenou cestou) částice vložit, [12] ale vložené částice z nich nemohou uniknout. Tlak (OT) na (horní) plochu částic je větší, než tlak (d) z ploch těles (b), (c) na (dolní) plochu částic. Částice nejsou zdrojem žádných sil a nemohou se z tělesa samy dostat a zůstávají na dně tělesa (b).

2.27.    Mezi tělesy (b), (c) je rozdíl ve tvaru povrchové plochy. Těleso (c) má tvar zužujícího se kužele (sedimentační kužel). Tvar povrchové plochy tělesa (c) a tlak (d) z jeho plochy, neumožňuje částicím s velkým objemem (S) dostat se až na dno kužele. Tam se dostane pouze nejhustší částice (G), s nejmenší plochou a objemem. Plocha tělesa (c) „třídí“ částice podle hustoty. V „ose“ kužele (c) se vytvoří („lineární“) oblast snižujícího se tlaku (N1), tvořená částicemi s postupně rostoucí hustotou prostoru směrem ke dnu.

2.28.    Plocha tělesa (e) je otevřená. Plocha (e) těleso vymezuje vůči prostoru a zároveň těleso tvoří. Je tvořena zužující se spirální plochou. [13] Do tělesa (e) lze něco vložit (vtlačit) a také z něho může být něco vytlačeno. Částice (S, T, G) jsou tlačeny (OT) do tělesa (e) podobně jako do sedimentačního kužele. Těleso (e) je otevřené. Některé částice mohou být v patřičné hustotní sféře plochou tělesa (e) vytlačeny zpátky do prostředí, kde vytvoří vrstvy s různou hustotou prostoru. Hustota prostoru částic roste po spirále (N2) směrem ke dnu tělesa (e).  



[1] Sférická geometrie prostoru popisuje chování reálného prostoru, ale nemá žádný zobrazovací aparát. K alespoň přibližnému zobrazení jevů ve sférickém prostoru jsme nadále odkázáni na zobrazovací metody Euklidovské geometrie.

[2] Současná „fyzika“ je definována jako věda o tělesech a jejich vzájemném působení. O prostoru mezi tělesy se nehovoří. Vychází se z chybné představy, že tělesa jsou zdrojem sil (perpetuum mobile). Tělesa mohou na sebe působit vnitřními silami miliardy let, aniž je zřejmé odkud se tyto vnitřní síly (přitažlivost, odpudivost, náboj, magnetizmus...) stále berou. Pomíjí se fakt, že tělesa jsou prostorové anomálie, jejichž vlastnosti jsou zcela závislé na prostoru, který je obklopuje.

[3] Homogenitu si nelze představit. Kdyby byla byť jedna malá část prostoru homogenní, musel by být homogenní celý svět. Pokud by měly být dvě sousední části prostoru shodné, musely by být také části v jejich sousedství shodné a jejich sousedé také ... Jakýkoliv pohyb, jakákoli akce homogenitu okamžitě naruší.

Obdobně můžeme tento princip použít na symetrii. Kdyby měly být dvě části prostoru symetrické, musely by být také jejich sousedé symetričtí a jejich sousedé také atd. Takovýto prostor by musel být zcela homogenní, symetrický, statický a nemohly by se v něm vyskytovat žádná tělesa, žádné síly ani pohyb. Při jakémkoli pohybu, nebo změně hustoty se okamžitě narušuje symetrie.

[4] Neplést si s přirozený otevřený fraktální tlakový systém s uzavřenými mechanickými tlakovými systémy!

[5] Hustotou je v knize myšlena vždy hustota prostoru (není-li uvedeno jinak). Hustota prostoru těles není hustota odvozená od hmotnosti těles. Tato veličina nemá jednotku. Pro potřeby principiálního vysvětlení poměrů v prostoru není potřeba něco takového stanovovat. Hustota v knize je naznačena také barvou. Čím tmavší odstín, tím větší hustota. Případně nízký tlak - modře, vysoký tlak červeně, není-li uvedeno jinak.

[6] To znamená, že si sice můžeme (pracně) udělat analýzu (snímek) nějakého momentálního stavu, ale mezitím se situace v daném prostoru již změnila. Nabízí se zde podobnost s počasím.

[7] Sférická geometrie pouze (mapuje) dešifruje (vypozorovaná) fakta. Nejsou zde žádné „teorie“ a nelze zde nic „nadefinovat“. Jedná se o poměrně složitou a nezvyklou „geometrii“. V knize se postupuje od jednodušších modelů ke složitějším. To znamená, že zejména v úvodních kapitolách dochází k některým nekorektním zjednodušením.

[8] Toroid (prstenec) je uzavřené těleso, které vzniká rotací uzavřené křivky kolem osy, která neleží na křivce. Vzniká uzavřená plocha (uzavřené těleso). Spirální toroid vzniká rotací neuzavřené spirály kolem centra, které neleží na spirále. Přitom vzniká neuzavřená plocha.

[9] V příkladě jsou pro uvedena názornost hmotná tělesa. To znamená tělesa z atomů. Povrchový (odstředný) tlak atomu je nižší, než tlak dostředný. Nezaměňovat povrchový tlak s povrchovým napětím!

[10] Pouze pro určitou (nekorektní) představu. Částice lze přirovnat k míčkům. (S) je nafukovací balónek s tenkou gumičkou na povrchu a velkým objemem vzduchu. (T) lze přirovnat k tenisovému míčku. Více gumy, menší objem vzduchu. (G) je golfový míček. Pouze guma obklopená vzduchem. Guma = hustý prostor, vzduch = řídký prostor. V dalším textu knihy jsou tyto částice velmi hrubě přirovnávány k částicím (S) = světlo, (T) = teplo, (R) = rentgenové částice, (G) = gama částice (zmrzlý prostor, teplotní dno).

[11] Atomy se chovají v jistém rozsahu teplot (tlaků), jako uzavřená tělesa, která jsou ale tvořená neuzavřenými částicemi. Viz dále.

[12] Částice lze vložit (vtlačit) pouze tam, kde je těleso otevřené. Jinak odstředná strana slupky tělesa (o), působí tlakem proti ploše částice a neumožňuje jí proniknout dovnitř tělesa.

[13] Za povšimnutí stojí fakt, že u tělesa (e) je v jednotlivých spirálních závitech mezi protilehlými plochami (d1 dostřednou a odstřednou o2) rozdíl tlaků (d1) > (o2). To má vliv na tlakové pole uvnitř tělesa a na polohu (N2).