3. Základní tlakové systémy tvořící prostor

 

3.1.       Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je systém hustot a tlaků. Prostor se může diferencovat jen podle hustoty. [1] Jinou možnost nemá. V prostoru platí několik jednoduchých pravidel. Každé oblasti prostoru odpovídá určitá hustota. Hustota prostoru je v každém místě a v každém okamžiku jiná. Hustota prostoru a tlak z ní vyplývající jsou v nepřímé úměrnosti. Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Tlak se šíří vždy z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem.

3.2.       Nehomogenita prostoru je příčinou existence všech těles. Základní jednoduché těleso je částice. Částice není něco „pevného“, konstantního, statického nebo neměnného. Částice je tlakový systém. Vlastnosti a chování částic určuje místo v prostoru (prostředí), ve kterém se částice nachází. Protože se (nehomogenní) prostor neustále mění (je dynamický), mění se neustále i vlastnosti a chování částic. Vlastnosti částic jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Také vlastnosti složených těles z částic jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Chování částic v prostoru se řídí sférickou geometrií prostoru.

3.3.       Prostor, který obklopuje částici, tvoří prostředí. Prostředí je složené těleso rovněž z částic. Prostředí je tlakový systém. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že i prostředí může mít charakter tlakové výše, nebo níže. Stejná pravidla, která platí pro jednoduchá tělesa (částice), platí i pro složená tělesa z částic.

3.4.       Částice mohou být vzhledem k prostředí, ve kterém se nacházejí dvojího druhu. Tlakové výše, nebo tlakové níže. Rovněž prostředí, ve kterém se částice nachází, může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Pokud má částice stejnou hustotu, jako prostředí, které ji obklopuje, stává se součástí prostředí.

 

3.5. Jednoduché těleso - částice

 

3.5.       Některé jevy ve sférickém prostoru mohou připadat čtenáři poněkud nepřehledné a složité, což také v reálu jsou. Tato kapitola má za úkol vnést do problematiky některá (sice nekorektní) zjednodušení, pro lepší pochopení následujících kapitol.

3.6.       Ve výkladu budeme postupovat krok za krokem a přidávat stále hlubší vhled do problematiky tlakových útvarů. Závěry jednotlivých kapitol nelze brát jako definitivní. V každé následné kapitole bude docházet k upřesňování předešlého. Navíc možnosti zobrazování ve dvou dimenzích a staticky (na papíře) je v tomto případě poměrně limitující.

 

3.7.       Geometrie (sférického) prostoru se řídí velmi jednoduchými pravidly. Přesto není pro nás zcela přehledná, neboť neodpovídá našim zkušenostem. Základem pro pochopení (fraktální) geometrie prostoru je geometrie jedné částice. Jakmile budeme rozumět jak „funguje“ a z jakých částí se skládá částice, jsme na nejlepší cestě rozumět tomu, jak funguje celý Vesmír. To je důsledkem fraktálnosti tlakových systémů.

 

3.8.       Tlaková níže - (zjednodušený) úvod. Když v nějaké oblasti prostoru „natlačíme“ částice (materii) do centra  (Obr. 3.1. a), má tato akce (příčina) za následek, že se v centru (Fáze 2) zvýší hustota (H2) a klesne tam tlak (T2). K částicím, které už ve (Fázi 2) byly, přibudou ještě částice, které jsme tam natlačili. Kolem (Fáze 2) vznikne řídká oblast vysokého tlaku - zárodek mezifází. Platí T3 > T2 > T1. V tlakové níži (zhuštěnině) je vždy menší tlak než v prostředí (Fáze 1), ve kterém se tlaková níže nachází.

 

 

Obr. 3.1. - „vznik“ slupky tlakové níže

 

3.9.       Vysoký tlak z mezifází (T3) působí směrem do zhuštěniny, kde vzrůstá hustota (klesá tlak T2). Vše co je uvnitř mezifází je tlačeno (slupkou) dovnitř tělesa tlakové níže, kde se usazuje podle hustoty v jednotlivých hustotních sférách (Obr. 3.1. b). Vysoký tlak z mezifází (T3) působí rovněž směrem do prostředí (T1). V okolí tlakové níže klesá hustota a roste tlak. Z mezifází (T3) vzniká plocha (slupka) tlakové níže. [2] Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší.

3.10.    Tlakové útvary mají fraktální charakter. Jedna („nadřízená“) tlaková níže může obsahovat neomezené množství podřízených tlakových níží. Podřízené tlakové níže se řídí stejnými pravidly sférické geometrie, jako „nadřízená“ tlaková níže. Tlaková níže je jediná přirozená dostředná síla ve Vesmíru.

 

3.11.    Tlaková výše - (zjednodušený) úvod. Na (Obr. 3.2.) je zjednodušená (ne zcela korektní) představa „vzniku“ slupky tlakové výše. [3] Když v nehomogenním prostoru vytlačíme z nějaké oblasti částice (Obr. 3.2. a), nastane následující: V oblasti, ze které jsme odtlačili částice (Fáze 2) se sníží hustota prostoru (H2) a vzroste tam tlak (T2). Kolem této oblasti se nahromadí odtlačené částice spolu s částicemi, které už tam byly. Hustota prostoru (H3) tam vzroste a tlak (T3) klesne. V prostředí (Fáze 1) zůstávají hustota prostoru (H1) i tlak (T1) stejné. Vznikne mezifází (T3) - oblast s vysokou hustotou, zárodek slupky (plochy) tělesa. Bublina je (řídká) oblast vysokého tlaku (T2) v prostoru (T1), ohraničená hustou slupkou (T3).

 

 

Obr. 3.2. - „vznik“ slupky tlakové výše (bubliny)

 

3.12.    Dostáváme základní schéma tlakové výše (bubliny). Platí T2 > T1 >T3. V bublině je vždy větší tlak než v prostředí, které bublinu obklopuje. Tlak ze středu bubliny působí na mezifází „zevnitř“ a tlak z prostředí působí na mezifází „zvenku“ (Obr. 3.2. b). Mezifází se zužuje a jeho hustota dále roste. Vzniká plocha (slupka) tělesa. [4] Tělesa „vznikají“ vždy od slupky.

3.13.    Nehomogenita prostoru je zákonitou příčinou existence těles. Slupka (mezifází) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Slupka tělesa je tlakový orgán. Tlaková výše (bublina) je jedním ze dvou základních (jednoduchých) těles v prostoru tvořících Vesmír. Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží.

3.14.    Vesmír tvoří fraktální jednota tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemohou existovat.

 

3.15. Základní části, ze kterých se každá částice skládá

 

3.15.    Částice je prostorová anomálie. Vlastnosti částice určuje (nehomogenní) prostor (prostředí), ve kterém se částice nachází. Vlastnosti částice jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Částice je tlakový systém. Částice není zdrojem sil.

3.16.    Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou částice zjednodušeně zobrazeny jako uzavřená tělesa. Do uzavřených těles není možno cokoliv (tlak) vložit, nebo z nich něco odebrat. Všechny částice musí být tělesa otevřená. Jediné těleso, které splňuje podmínky pro otevřené těleso, u kterého je možná postupná změna hustoty je spirální toroid.

3.17.    Spirální toroid je základní těleso ve sférickém prostoru. Je to neuzavřené těleso, které „vzniká“ rotací dvou, nebo více (nelineárních) spirál okolo středu, který neleží na žádné ze spirál. Oblast středu tvoří středový „kanál“ tělesa. Všechna tělesa v prostoru i jejich části mají charakter spirálních toroidů. Sférický prostor je tvořen sumou spirálních toroidů.

3.18.    Částice není nic „pevného“, nebo neměnného. Každá částice je spojitý tlakový systém, skládající se z (minimálně) pěti spirálních toroidů. Jedná se o 5 částí téhož. Nejedná se o nějaké striktně oddělené (nezávislé) části. Změna v každé z nich se ihned projeví i v ostatních částech.

3.19.    Částice je od prostředí oddělena slupkou, která tvoří její povrchovou plochu. Vnější slupku částice tvoří spirální toroid. Vnější slupka je součást prostředí, ale přiřazujeme ji k částici. Nelze přesně určit, kde končí prostor (prostředí) a začíná částice (prostorová anomálie).

3.20.    Vnitřek částice tvoří dva spirální toroidy (severní a jižní), které jsou od sebe odděleny rovníkovým protiproudem (rovněž spirálním toroidem), který má také severní a jižní stranu. Středem částice prochází středový kanál, který je tvořen rovněž spirálním toroidem (Obr. 3.3. b).

3.21.    V jednotlivých závitech spirálních toroidů se střídají oblasti s vyšší hustotou prostoru (nižším tlakem) a nižší hustotou prostoru (vyšším tlakem). To znamená, že narůstání (klesání) hustoty (tlaku) ve spirálních toroidech se neděje plynule, ale v jakýchsi skocích (vlnách).

3.22.    Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole částice určuje proudění mezi středovým kanálem (jeho vnitřní stranou) a slupkou tělesa (její vnitřní stranou). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve vnější slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve vnější slupce (tlaková níže).

 

3.23.    Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží a každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. To znamená, že každý závit spirálního toroidu s vysokým tlakem musí být „obklopen“ alespoň dvěma závity s tlakem nízkým. Tím je oddělen od sousedních závitů. Rovněž každý závit spirálního toroidu s tlakem nízkým musí být „obklopen“ alespoň dvěma závity s tlakem vysokým. Korektně řečeno každá plocha (oblast) spirálního toroidu s nízkým tlakem, musí být obklopena plochou s tlakem vysokým a obráceně. Mezi dvěma tlakovými výšemi je vždy tlaková níže. Mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše.

3.24.    Na (Obr 3.3. a) je tento princip zobrazen zjednodušeně v „řezu“. Spirální toroid je zde zobrazen jako čtyři vzájemně prostřídané spirály. U spirál je nutno rozlišovat jejich „dostřednou“ a „odstřednou“ stranu. Každá spirála vysokého tlaku (V1, V2) je obklopena dvěma spirálami nízkého tlaku (N1, N2) a obráceně.

3.25.    Když budeme pozorně sledovat spirály směrem do centra zjistíme, že v centru tlakové výše (červeně) se setkávají dvě spirály nízkého tlaku (modře). V centru tlakové níže (modře) se setkávají dvě spirály vysokého tlaku (červeně). To vede k vytvoření (neuzavřeného) středového kanálu ve spirálním toroidu. V centru každé tlakové výše je kanál nízkého tlak (kumulus). V centru každé tlakové níže je kanál vysokého tlaku (oko). Středový kanál je součástí slupky částice a je „propojen“ s prostředím (Obr. 3.3. b).

3.26.    Spirály (V1, V2) si můžeme představit, jako směrem do středu (ke kanálu) se zužující vícenásobné spirální toroidy (u TN). Tyto toroidy jsou vůči sobě (v ideálním případě) natočené o 180 stupňů. To má za následek, že směry rotací v ramenech (V1) a (V2) naproti sobě jsou protiběžné (Obr. 3.3. c, d). (V1, V2) vytlačují hustou matérii do svých okrajů a zároveň roztáčejí spirální toroidy nízkého tlaku (N1, N2) mezi nimi. U (TV) se vícenásobné spirální toroidy (V1, V2) zužují směrem ke slupce.

 

 

Obr. 3.3. - základní schéma c) tlaková níže, d) tlaková výše

 

 

3.27.    Po obvodu částice jsou neuzavřené (spirální) „vchody“ pro tlak z prostředí do částice, nebo z částice do prostředí (podle toho, kde je vyšší tlak). Středový kanál rovněž není uzavřený (Obr. 3.3. a). Do středového kanálu může z centra částice pronikat tlak. U tlakové výše proniká do centra kanálu nízký tlak (kumulus). U tlakové níže proniká do centra kanálu vysoký tlak (oko). Tlakový spád směřuje vždy od vysokého tlaku k nízkému. [5]

 

3.28.    Slupka (povrchová plocha) částice. Každá částice (jednoduché těleso) musí mít slupku. Ta odděluje částici od prostředí a také od ostatních částic. Z tohoto pohledu lze každou částici rozdělit na slupku (obal) a vnitřek částice (tlakové pole uvnitř slupky). Protože slupku částice tvoří spirální toroid (neuzavřené těleso), musíme rozlišovat dostřednou stranu spirálního toroidu (směřující směrem do středu částice) a odstřednou stranu spirálního toroidu (směřující směrem od středu částice). (Obr. 3.3. c, d).

3.29.    Prostor (prostředí) přechází spojitě do částice (anomálie v prostoru). Rozhraní mezi prostředím a vnější slupkou je neostré. Vnější vrstva slupky je součástí prostředí, ale přiřazujeme ji (pro přehlednost) k tělesu. Součástí slupky je i vnitřek středového kanálu, procházejícího částicí. Čím je rozdíl mezi hustotou tělesa a hustotou prostředí větší, tím je slupka užší a opačně.

3.30.    Tlakový spád ve slupce středového kanálu je vysoký. Slupka středového kanálu je úzká. Středovým kanálem také probíhá proudění mezi tlakovým polem na severní straně částice a jižní straně částice. Jednotlivé částice (tlakové systémy) si středovými kanály si mezi sebou vyměňují tlak prostřednictvím polárního proudění.

3.31.    Vnější strana slupky rotuje souhlasně s prostředím a přechází spojitě do vnitřního tlakového pole částice, které je díky zákonitostem sférické geometrie rozděleno do dvou polosfér. Na (Obr. 3.1. b, Obr. 3.2. b) je působení tlaku v opačných polosférách naznačeno rotačními šipkami (T2S = severní) a (T2J = jižní).

3.32.    Rotace v severní a jižní polosféře částice probíhá ve směru rovnoběžek shodným směrem s vnějším tlakovým polem. Ve směru poledníků je proudění v polosférách protiběžné. [6] To je způsobeno rozdílnými úhly, pod kterými vnitřní strana slupky působí směrem ke středovému kanálu (u tlakové níže). Nebo vnitřní strana kanálu působí pod rozdílnými úhly směrem ke vnitřní straně slupky (u tlakové výše).

3.33.    Opačné rotace vedou zákonitě ke vzniku sféry nízkého tlaku mezi sférami vysokého tlaku na rovníku. Rovníkový protiproud je oblast na rovníku, která částici dělí na dvě poloviny. Rovníkový protiproud má severní a jižní část, které jsou od sebe odděleny úzkou sférou vysokého tlaku. 

 

3.34.    Slupku (povrchovou plochu) tlakové níže (Obr. 3.3. c) tvoří tlakové výše (V1, V2). U tlakové níže je vyšší tlak na dostředné straně slupky, než na odstředné straně slupky. [7] V rameně (V1) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V2). Tlak z (V1) postupuje (po spirále) směrem do středu k (V2). Když narazí na tlak z (V2) stáčí se do spirály. To má za následek, že mezi rameny (V1, V2) se tvoří (nesymetrické) spirály podřízených tlakových níží (N11, N12, ...), jejichž suma tvoří ramena (N1, N2). Nesymetrický (dostředný) průběh vysokého tlaku z (V1, V2) má za následek, že v okolí středového kanálu roste hustota a klesá tam tlak.  

3.35.    U tlakové výše je vyšší tlak na odstředné straně slupky a nižší na dostředné straně slupky (Obr. 3.3. d). Slupku tlakové výše tvoří tlakové níže (N1, N2). V rameně vysokého tlaku (V2) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V1). To znamená, že tlak směřuje (po spirále) z (V2) od středu, kde narazí na tlak z (V1) a stáčí se do spirály. Mezi rameny (V1, V2) se tvoří podřízené tlakové níže (N11, N12, ...), jejichž suma tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2).

 

Obr. 3.4. - průběh tlaku ve slupce základních tlakových útvarů

1 - prostředí, 2 - slupka tělesa, 3 vnitřní tlakové pole částice, 4 - slupka středového kanálu, 5 - vnitřek středového kanálu

 

3.36.    Na (Obr. 3.4.) jsou schematicky znázorněny průběhy tlaků ve vnější slupce a uvnitř základních tlakových útvarů. Tlak se zvyšuje, nebo snižuje postupně v jednotlivých závitech spirálního toroidu. To je znázorněno zvlněnou čarou, kde se střídají oblasti s vyšším, nebo nižším tlakem. Přitom je dodržen základní průběh stoupání, nebo klesání tlaku mezi slupkou a vnitřním kanálem. U tlakové níže dochází k proudění směrem od rovníku k pólům. U tlakové výše dochází k proudění od pólů směrem k rovníku. Rotace na pólech jsou rychlejší, než rotace na rovníku (siderická rotace).

3.37.    Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole uvnitř částice určuje proudění mezi středovým kanálem (jeho vnitřní stranou) a slupkou tělesa (její vnitřní stranou). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve slupce (tlaková níže). Rozdílné tlaky se vyrovnávají v jednotlivých závitech spirálních toroidů, které tvoří vnitřní tlakové pole částice.

 

 

Obr. 3.5. - průběh tlaku (ve vlnách) mezi slupkou a středovým kanálem uvnitř částice

 

3.38.    Na částici jako celek působí vnější tlakové pole ze všech stran. Částici tvoří vícenásobný spirální toroid. Tlakové pole uvnitř částice je nesymetrické. U tlakové níže směřuje dostředný (vyšší) tlak z ramena (V1) k odstřednému (nižšímu) tlaku z ramena (V2), které je blíže středu částice a rotuje rychleji. [8] To znamená, že tlak působí pouze z jedné strany (Obr. 3.3. c). To je příčinou, že podřízené tlaková níže (N11, N12 ...) jsou značně nesymetrické a mají charakter vln.

3.39.    U vlny rozlišujeme hlavu, v jejímž centru je oko. Záda vlny jsou vždy delší a mají větší plochu, než čelo. Orientovaný tlak působí na větší plochu zad než čela. Větší tlak na větší plochu zad má za následek pohyb ve směru čela. Záda (ohon) tlačí čelo (hlavu). Vlna se pohybuje vždy čelem dopředu. U (TN) se tlak postupně snižuje po spirále ve vlnách směrem od slupky do okolí středového kanálu (Obr. 3.5. a). [9] U (TV) se tlak postupně snižuje ve vlnách od středového kanálu ke slupce (Obr. 3.5. b).

3.40.    Tlak (N11) postupuje (po spirále) směrem do centra tak dlouho, až čelo (N11) narazí na tlak z „ohonu“ (N12). Stáčí se do spirály a v prostoru se vytvoří „hlava“ (N11). Ta tvoří v prostoru jakousi tlakovou přepážku. Za hlavou (N11) se začíná tvořit nová vlna (N12) z poněkud hustších částic obdobným způsobem.

 

3.41.    Příklad 3.1. Princip tlakových přepážek je univerzální v neživé i živé přírodě. Pro ilustraci je uvedena vápenatá skořápka mořského mlže (Nautilus) s jejími tlakovými přepážkami (Obr. 3.5. b). Prostředí (mořská voda) je řidší (VT), než vnější vápenná schránka (NT), která je rozdělena jednotlivými tlakovými přepážkami. Uprostřed přepážek je (dutý) „kanál“ (NT). Uprostřed kanálu je tkáň (VT). V centru (VT) je (NT), v centru (NT) je (VT). Z tohoto pohledu se jeví Nautilus jako tlaková výše. Hustá vápenná schránka = (NT, modře), řídká svalovina = (VT, červeně).

 

 

3.42. Tlaková níže

 

3.42.    Tlaková níže je ohraničena slupkou z vysokého tlaku (Obr. 3.3. c). Tlak vycházející z vnitřní strany (dostředný tlak) slupky je větší, než tlak vycházející z vnější strany slupky (Vd ˃ Vo). Tlak klesá směrem do středu v jednotlivých závitech spirálních toroidů vysokého tlaku (V1, V2). Mezi nimi se nacházejí jednotlivé tlakové níže (N1, N2, ...). Tlak v okolí středového kanálu je nejmenší. Uprostřed tlakové níže se nachází kanál, ve kterém je vysoký tlak.

 

 

Obr. 3.6. - tlaková níže

 

3.43.    Na (Obr. 3.6. a) je pohled od pólu do severní polosféry (Ns) tlakové níže (N). Slupka tlakové níže je tvořena dvěma spirálními plochami (V1, V2, červeně). [10] Mezi vnitřní (dostřednou) stranou závitu spirály (V1) a vnější (odstřednou) stranou spirály (V2) vzniká tlakový spád.

3.44.    Dostředný tlak (V11d, V12d) z dostředné strany slupky (V1) k nižšímu odstřednému tlaku z ramena (V2). Ramena vysokého tlaku (V11d, V12d) „naráží“ na odstředný tlak z protilehlého závitu (V2) a stáčí se do spirály. [11] Vytvářejí se vlny nízkého tlaku (N11, N12, ...). Suma níží (N11, N12, ...) tvoří v severní polosféře spirály nízkého tlaku (N1s, N2s), které dohromady tvoří (Ns). Nejvyšší hustota je v rovníkovém protiproudu (RP) v okolí středového kanálu. V jižní polosféře vzniká obdobná oblast nízkého tlaku (Nj).

3.45.    (Ns) a (Nj) jsou od sebe odděleny vrstvou (sférou) vysokého tlaku a tvoří spolu rovníkový protiproud (RP). Ten dělí částici (N) na severní a jižní polosféru. Rovníkový protiproud je vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

3.46.    Částice nikdy není v klidu. Částice rotuje v směru poledníků i rovnoběžek. Přitom dochází k tzv. „siderické rotaci“ (Obr. 3.6. f). Slupka částice rotuje na pólech rychleji, než na rovníku. Základní směry rotací ve slupce zobrazuje (Obr. 3.4.). Vnitřní tlakové pole v obou polosférách částice rotuje ve směru rovnoběžek shodně s vnějším tlakovým polem. Rotace v jednotlivých polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné, ve směru poledníků jsou protiběžné (Obr. 3.6. e). 

3.47.    (Obr. 3.5. c) poskytuje jiný pohled na tlakové pole v severní polosféře (Ns). Tlakovou níži tvoří dva (nesymetrické) toroidy vysokého tlaku (V1, V2) a mezi nimi dva toroidy nízkého tlaku (N1, N2). Tlak směrem do středu klesá. Toroidy vysokého tlaku mají složku dostřednou a složku odstřednou a vytlačují hustou materii (nízký tlak) po spirále ke svým okrajům a do svého středového kanálu. Ve vnějším závitu prvé spirály (V1) je vyšší tlak (Vd11), než v (Vo21) z protějšího závitu druhé spirály (V2), která je blíže středu tlakové níže. Mezi (V1 a V2) se tvoří jednotlivé tlakové níže (N11, N12, ...) jejichž suma tvoří toroid (N1). [12] Obdobně se tvoří toroid (N2).

3.48.    (Obr. 3.5. c) zároveň ukazuje zákonitou fraktálnost tlakových systémů. Mezi rameny (V1, V2) vznikají podřízené tlakové níže (N11, N12 ...). Kdybychom studovali (N11, N12 ...) našli bychom i v těchto podřízených nížích další podřízené níže podle stejných principů. Také bychom našli nadřazený tlakový systém k (N). Jak nadřazené tlakové níže, tak i podřízené (vložené) tlakové níže se řídí stejnými pravidly. To ovšem neznamená, že výsledek je jednoduchý a přehledný.

 

3.49.    Příklad 3.2. Na (Obr. 3.6. c) je naznačen zužující se dostředný „kanál“ vysokého tlaku (V1), ve kterém se tvoří jednotlivé tlakové níže (vlny) (N11, ... N1n). Porovnej s (Obr. 3.5. b) s mušlí Nautila. Uprostřed kanálu vysokého tlaku se tvoří jednotlivé tlakové „přepážky“ (N11, ... N1n) a v jejich centrech lze nalézt opět „oka“ vysokého tlaku (není naznačeno). Střídání spirálních oblastí tlaku vysokého a tlaku nízkého.

 

3.50.    Zobrazit děje v částici „z boku“ na papíře je velmi obtížné. Je třeba určité prostorové představivosti (Obr. 3.5. b). Jsme stále ve sférickém prostoru a jakékoliv „rovinné řezy“ jsou nekorektní. Částici tvoří vzájemně prostřídané spirální toroidy vysokého a nízkého tlaku. Částice je otevřené těleso. Do částice existují dva zásadní „vstupy-výstupy“. Tlak může do částice vstupovat „z boku“, zejména v oblasti rovníkového protiproudu. Druhý zásadní „vstup-výstup“ je centrální kanál. Záleží na poměru tlaku uvnitř částice a tlaku v prostředí kolem částice. To znamená, že „vstup“ se může změnit ve „výstup“.

 

3.51. Tlaková výše (bublina)

 

3.51.    Tlaková výše je ohraničena slupkou z nízkého tlaku (N1, N2). Tlak vycházející z odstředné strany slupky je větší, než tlak vycházející z dostředné strany slupky (Vo ˃ Vd). Tlak v okolí středového kanálu je nejvyšší a klesá směrem ke slupce. Uprostřed každé tlakové výše je kanál nízkého tlaku (kumulus).

 

 

Obr. 3.7. - tlaková výše

 

3.52.    Na (Obr. 3.7. a) je pohled od pólu do severní polosféry tlakové výše. Slupka tlakové výše je tvořena dvěma spirálními plochami nízkého tlaku (N1, N2, modře). Mezi odstřednou stranou závitu spirály vysokého tlaku (V2) a dostřednou stranou spirály (V1) je tlakový spád, který vytlačuje hustou materii směrem od středu ke slupce. Díky zákonitostem sférické geometrie, je hustá materie z okolí středu vytlačována také do středového kanálu (Nk). Ve slupce a ve středovém kanále je nízký tlak a vysoká hustota. 

3.53.    Odstředný tlak z (V2) je vyšší, než dostředný tlak z (V1). Ramena vysokého tlaku (V2) „naráží“ na dostředný (slabší) tlak z protilehlého závitu (V1) a stáčí se do spirály. (V1) je blíže centru (V) a rychlost rotací je tam vyšší.

3.54.    Mezi rameny vysokého tlaku (V2, V1) se tvoří ramena tlakových níží (N1, N2), která jsou tvořena sumou (N11, N12, ...). V severní polosféře se vytvářejí spirály nízkého tlaku (Ns). V jižní polosféře vznikají z podřízených níží (N21 ...) spirály (Nj).

3.55.    Spirály (Ns) a (Nj) se nacházejí na obvodu rovníku částice a jsou od sebe odděleny vrstvou (sférou) vysokého tlaku. (Ns) a (Nj) spolu tvoří rovníkový protiproud (RP). Rovníkový protiproud dělí částici na severní a jižní polosféru. Jak se mění poměr tlaku mezi severní a jižní polosférou posunuje se i rovníkový protiproud k severu, nebo jihu. Rotace v obou polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné s vnějším tlakovým polem, ve směru poledníků jsou protiběžné.

3.56.    Tlaková výše rotuje v směru poledníků i rovnoběžek. Přitom dochází k tzv. „siderické rotaci“. To znamená, že na pólech rotuje rychleji, než na rovníku. Základní směr rotace ve slupce je od pólů směrem k rovníku (Obr. 3.4. vpravo). Vnitřní tlakové pole v obou polosférách částice rotuje ve směru rovnoběžek shodně s vnějším tlakovým polem. Rotace v jednotlivých polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné, ve směru poledníků jsou protiběžné.

3.57.    Tlaková výše je tvořena spirálním toroidem, kde průměr přes póly je větší, než průměr přes rovník. Jistou představu o tom, jak vypadá tlaková výše zobrazuje (Obr. 3.7. d), kde je prstencová galaxie v pohledu shora a zboku. Při pohledu shora je kolem středového kanálu patrná (světlá) oblast vysokého tlaku a z ní vytlačovaná hustá (tmavá) materie do slupky (N1, N2) a do středového kanálu (Nk). [13]

 

 

3.58. Rovníkový protiproud

 

3.58.    Důkladné pochopení funkce rovníkového protiproudu vede k porozumění mnoha dalších jevů. [14]

3.59.    Vnější slupka částice je součástí vnějšího tlakového pole (prostředí), ale přiřazujeme ji (pro přehlednost) k částici. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry („severní“ a „jižní“), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem.

3.60.    Rovníkový protiproud má dvě poloviny, které jsou spojitou součástí příslušné polosféry. Přesto považujeme (pro přehlednost) rovníkový protiproud za samostatnou část. Rovníkový protiproud obsahuje vždy minimálně dvě spirály nízkého tlaku (Ns, Nj). Ty od sebe odděluje úzká sféra vysokého tlaku. U tlakových níží je nejnižší tlak v oblasti středového kanálu (Obr. 3.6. d). U tlakových výší je nejnižší tlak po obvodu (Obr. 3.7. e). Rovníkový protiproud je vždy vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

 

 

Obr. 3.8. - rovníkový protiproud, (TV) = tlaková výše, (TN) = tlaková níže

 

3.61.    Rovníkový protiproud tlakové výše (Obr. 3.8). Částice tlaková výše (TV) má slupku z tlakových níží. Uvnitř částice klesá tlak v jednotlivých závitech spirálního toroidu směrem od kanálu ke slupce a do rovníkového protiproudu. Nejvyšší hustota (nejnižší tlak) se nachází po obvodě (RP), kde se nacházejí minimálně dvě spirály nízkého tlaku (N1 a N2). Spirály (N1 a N2) mají dvě poloviny. „Severní“ (Ns = Ns1 + Ns2) a „jižní“ (Nj = Nj1 + Nj2). Ty jsou od sebe odděleny sférou vysokého tlaku. Středem částice prochází „kanál“ (kumulus).

3.62.     (Ns) a (Nj) rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková výše, ve směru poledníků jsou jejich rotace opačné. Rotace ve směru rovnoběžek jsou shodné s vnějším tlakovým polem. Protiběžné rotace ve směru poledníků jsou důsledkem rozdílných úhlů, pod kterými působí slupka kanálu na tlakové pole jednotlivých polosfér (Obr. 31.1 b, Obr. 3.2. b).

3.63.    Tlakové systémy mají fraktální charakter. „Megapodobu“ rovníkového protiproudu v částici s charakterem tlakové výše lze spatřit na příkladu prstencové galaxie. Na (Obr. 3.8. vpravo nahoře) je zobrazena galaxie „Kolo u vozu“. U prstencové galaxie rozeznáváme v rovníkovém protiproudu ploché spirální tlakové níže (N1, N2). Pozorný pozorovatel rozpozná u (N1 a N2), dvě poloviny („severní“ a „jižní“). Ty tvoří jednotlivé hvězdné a planetární soustavy a jejich nadřazené tlakové soustavy. Je zde rovněž patrná tlaková níže v oblasti středového kanálu. [15] Nesmíme zapomínat na zbytek slupky, kterou tvoří sféra nízkého tlaku nad a pod prstencovou galaxií, kterou není snadné detekovat. Viz rovněž (Obr. 3.7. d).

 

3.64.    Rovníkový protiproud tlakové níže (Obr. 3.8). Částice tlaková níže má slupku z tlakových výší. Vysoký tlak ze slupky vytlačuje (po spirále) hustou matérii směrem ke středovému kanálu a do rovníkového protiproudu. Nejnižší tlak (N1, N2) se nachází v rovníkovém protiproudu v oblasti kolem kanálu. Uprostřed středového „kanálu“ částice je (vysoký) tlak (oko).

3.65.    Rovníkový protiproud (RP) tlakové níže tvoří minimálně dvě ploché spirály nízkého tlaku, ve kterých je hustota nejvyšší v okolí středového kanálu (Obr. 3.6. d). Nejnižší hustota je ve slupce. Spirály (N1, N2, ...Nn) mají dvě poloviny „severní“ a „jižní“ (Ns a Nj), které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku. [16] „Severní“ i „jižní“ poloviny spirál rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková níže. Ve směru poledníků rotují opačně.

3.66.    „Megapodobu“ rovníkového protiproudu uprostřed částice (TN) lze přirovnat ke spirální galaxii (Obr. 3.8. vpravo dole). Spirální galaxie je tlaková níže, která má (minimálně) dvě ramena nízkého tlaku a mezi nimi dvě ramena tlaku vysokého. U (N1, N2) pozorujeme „rozmazaný ohon“ na okrajích u slupky a ostrou „hlavu“ v centru galaxie. Ohon tlačí hlavu. Spirální galaxie má dvě poloviny („severní“ a „jižní“), které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku. [17] Spirální ramena nízkého tlaku (N1, N2) jsou tvořena sumou podřízených tlakových níží, které se skládají z jednotlivých hvězdných a planetárních níží.

 

3.67. Středový kanál

 

3.67.    Středový kanál částice je součástí slupky částice. V jistém slova smyslu drží středový kanál částici (spolu s vnější slupkou) pohromadě. Prostřednictvím středového kanálu se vyrovnává tlak na severní a jižní straně částice. Směr proudění ve středovém kanále je shodný se směrem pohybu částice (ve směru špičky částice).

3.68.    Uvnitř středového kanálu tlakové níže je vysoký tlak (oko). Uvnitř středového kanálu tlakové výše je nízký tlak (kumulus). Tlakový spád ve slupce středového kanálu je v obou případech vysoký. Slupka středového kanálu je úzká, tlakové pole je velmi turbulentní a nepřehledné.

3.69.    O tlakovém poli ve středovém kanále si lze udělat principiální představu pozorováním některých atmosférických, nebo biologických struktur. V knize je středový kanál zobrazován, jako (uzavřený) válec procházející mezi póly částice. To neodpovídá skutečnosti. Jednotlivé „závity“ spirálního toroidu, tvořícího tlakového pole každé polosféry částice, mají svoje „vchody“, nebo „východy“ [18] do, nebo ze středového kanálu.

3.70.    Středový kanál má tvar (na výšku) protáhlého spirálního toroidu. Spirály vysokého a nízkého tlaku jsou vzájemně prostřídány (Obr. 3.3. a, Obr. 3.10. b). V oblasti, kde se „protíná“ středový kanál s rovníkovým protiproudem dochází k interakcím, jejichž důsledkem je vznik hotspotů na povrchu částice (TN). Podrobnější studium by přineslo mnoho zajímavého zejména v planetární topografii (viz Kapitola 10).

 

3.71.    Příklad 3.3. Výbuch atomové bomby představuje jeden (mohutný) tlakový impulz, který lze považovat za částici (anomálii v prostoru) s charakterem tlakové výše. Tlak z ojedinělého tlakového impulzu se šíří v uzavřených plochách (viz kapitola „Tlak“). Na (Obr 3.9.) je několik snímků atomových výbuchů s patrnými „kuželovitými“ plochami (NT), které v tomto případě tvoří obdobu středového kanálu s jeho „vchody“ a „východy pro tlak. Stoupající matérie, tvoří střed kanálu a následně vytváří atomový „hřib“. Okolní (studenou) atmosféru možno považovat za slupku (NT). Podobná schémata vidíme u výbuchu sopek. Viz rovněž (Obr. 3.7. b).

 

 

Obr. 3.9.

 

3.72.    Příklad 3.4. Částice je tlakový systém, procesy v částici jsou spojité a nelze je nahradit představou pouze jednoho tlakového impulzu. Tlak ze zdroje trvalého tlaku se vždy šíří v neuzavřených spirálních plochách. Realitě bližší podobu středového kanálu lze spatřit u schránek některých mořských mlžů (Obr. 3.10.) Jejich tvary nejsou náhodné.

 

 

Obr. 3.10.

 

3.73.    Na (Obr. 3.10. a) je vápenatá schránka mlže, kterou tvoří otevřená spirální plocha. Jinak řečeno (otevřené) těleso mlže je ohraničeno neuzavřenou spirální plochou. [19] U mlže je možno považovat (hustou) vápenatou schránku za nízký tlak (NT) a (řídké) tělo za vysoký tlak (VT). Okolní vzhledem k vápenné schránce „řídká“ voda tvoří prostředí s vysokým tlakem (VT) pro vnější vápenatou schránku.

3.74.    Velmi dobrou představu o spirálním charakteru středového kanálu dává (Obr. 3.10. b). Jsou zde patrné stále se střídající spirální sféry vysokého a nízkého tlaku. Pod vnější spirální vápennou plochou těla mlže (NT) je řídká svalovina (VT) a pod svalovinou (opět spirální) středový kanál, tvořený vápníkem (NT). [20]

 

3.75.    Příklad 3.5. Představu částice a jejího pohybu v prostoru může poskytnout vyfouknutý kouř z cigarety ve tvaru rotujícího toroidu, který vykazuje pozoruhodnou stabilitu oproti „normálně“ vyfouknutému kouři (Obr. 3.9. a).


[1] Hustotou je zde míněna hustota prostoru, nikoliv hustota odvozená od (mechanické) hmotnosti těles. Tlak (teplota) je v nepřímé úměrnosti k hustotě prostoru. Nejedná se o mechanický, hydrostatický, nebo aerostatický tlak odvozený od hmotnosti. Hustota prostoru a od ní odvozený tlak (teplota) v dané oblasti prostoru nemají jednotku. Tato kniha se zabývá pouze principy. Konkrétní jednotky nejsou nutné. Autor se necítí povolán k tomu, aby něco v tomto směru „vymýšlel“.

[2] Pokud má být částice (prostorová anomálie) „rozeznatelná“ od prostoru (prostředí) ve kterém se nachází a od ostatních částic, musí být obalena slupkou - povrchovou plochou. Slupka se musí svými vlastnostmi (hustotou) lišit jak od vnitřku částice, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se částice nachází. Slupka tělesa je tlakový orgán.

[3] Částice (tělesa) nevznikají ani nezanikají. Částice v prostoru existují a stále se transformují. Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou průběhy tlaků a sil nakresleny lineárně. Ve skutečnosti jsme ve sférickém prostoru, takže všechny křivky zde jsou (fraktální) spirály. Částečně naznačeno rotujícími šipkami.

[4] V prostoru se tlaky snižují postupně v jednotlivých závitech spirálního toroidu, kde oblast (závit) vysokého tlaku vždy střídá oblast (závit) tlaku nižšího. Slupku částice vždy tvoří neuzavřená plocha - spirální toroid.

[5] Nekorektně řečeno hustá materie (nízký tlak), která od sebe odděluje spirály řídké materie (vysoký tlak) je v tlakové výši vytlačována do jejího středu (kumulus). Řídká materie (vysoký tlak), která od sebe odděluje jednotlivé závity husté materie (nízký tlak) je v tlakové níži vytlačována do jejího středu (např. oko hurikánu).

[6] Např. jako směry rotací tlakových výší a níží na obou polosférách Země. Buď ve směru pohybu hodinových ručiček, nebo proti tomuto směru.

[7] To má svoji logiku. Tlak směřující směrem do středu tělesa musí být u tlakové níže vyšší než tlak, který směřuje z tělesa ven (viz dále povrchový tlak). Pouze tak může tlaková níže být jedinou dostřednou silou ve Vesmíru.

[8] Rotace na spirálách (V1, V2) a (N1, N2) se směrem do středu zrychlují. To znamená, pohyb v dané oblasti blíže středu je rychlejší. Nerotuje rychleji celá spirála.

  Vyšší dostředný, respektive odstředný tlak je důsledkem větší dostředné, nebo odstředné rychlosti na spirále vysokého tlaku (Obr. 3.3.). Pohyb je v dané oblasti spirály (V1, V2) a tím i (N1, N2) rychlejší ve směru do středu, nebo ve směru od středu. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha jednoho tělesa působit na plochu jiného tělesa. Rychlejší pohyb v jednom směru znamená větší tlakový impulz v tomto směru. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

[9] Na (Obr. 3.5.) je tlakové pole mezi spirálami (V1, V2), které je spirální pro názornost „linearizované“. U obrázku hurikánu (TN) jsou barevně vyznačeny střídající se oblasti vysokého a nízkého tlaku. Srovnej s tlakovým polem Nautila.

[10] Příklad pracuje se dvěma spirálami, v reálu jich může být více.

[11] Termín odstředný tlak znamená tlak působící směrem od středu. Nejedná se o (mechanickou) odstředivou sílu!

[12] Tlakové níže mají většinou dlouhý rozmazaný „ohon“ a krátkou ostrou „hlavu“. Viz (Obr. 3.5. a), kde je pro příklad hurikán s naznačenými oblastmi vysokého a nízkého tlaku. Hustota směrem do středu roste, tlak klesá. Uprostřed hlavy je „oko“. Uprostřed každé tlakové níže je (v kanále) vysoký tlak.

[13]  Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že galaxie můžeme považovat za pouhé částice v mnohem větších strukturách Vesmíru (vláknitá struktura Vesmíru). Spirální galaxie = tlaková níže, prstencová galaxie = tlaková výše. Viz dále.

[14] Ploché spirální „disky“ hmotných jader planetárních soustav, hvězdných soustav, galaxií, prstence planet a pod. se nachází v rovníkovém protiproudu tlakových systémů, které je tvoří. Rovníkový protiproud dělí počasí planet na „severní“ a „jižní“ část s různými rotacemi. Propojené rovníkové protiproudy tlakových výší a níží jsou příčinou tzv. tryskového proudění v atmosféře. Rovníkový protiproud tvoří tlakový, nikoli zeměpisný rovník planety.

[15] Uprostřed každé tlakové výše je tlaková níže (kumulus).

[16] Mezi dvěma spirálami nízkého tlaku se vždy zákonitě vytvoří oblast vysokého tlaku.

[17] To lze pozorovat např. u Mléčné dráhy jako tmavý pruh (je tam málo hvězd) mezi dvěma „svítícími“ pruhy. Tzv. „svítící“ hmota je indikátor oblasti nízkého tlaku. Vnitřek tlakového pole spirální galaxie, nad a pod rovníkovým protiproudem (kde je vysoký tlak VT) lze pozorovat jako tzv. „galaktické halo“. (Viz dále).

[18] Určitou představu o funkci středového kanálu tlakové výše dává (Obr. 2.2. e).

[19] Srovnej s (Obr. 2.3. d, e).

[20] Mlži se vyvíjeli v dostředném tlakovém poli planety Země, které působí pouze z jedné strany (shora). Tlak z opačné strany je odstíněn tělesem Země. Proto zde vidíme jednoduché spirály a nikoliv dvojité. To platí i pro tlakové systémy v atmosféře. Živé biologické systémy jsou především systémy fyzikální a řídí se stejnými pravidly, jako neživá příroda. Čím primitivnější organizmy, tím více připomínají fyzikální systémy (např. podobnost „vláknité struktury“ hub a plísní a „vláknité struktury“ Vesmíru).