3. Základní tlakové systémy tvořící prostor

3.1. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je systém hustot a tlaků. Prostor se může diferencovat jen podle hustoty.[1] Jinou možnost nemá. V prostoru platí několik jednoduchých pravidel. Každé oblasti prostoru odpovídá určitá hustota. Hustota prostoru je v každém místě a v každém okamžiku jiná. Hustota prostoru a tlak z ní vyplývající jsou v nepřímé úměrnosti. Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Tlak se šíří vždy z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem.

3.2. Nehomogenita prostoru je příčinou existence všech těles. Základní jednoduché těleso je částice. Částice není něco „pevného“, konstantního, statického nebo neměnného. Částice je tlakový systém. Vlastnosti a chování částic určuje místo v prostoru (prostředí), ve kterém se částice nachází. Protože se (nehomogenní) prostor neustále mění (je dynamický), mění se neustále i vlastnosti a chování částic. Vlastnosti částic jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Také vlastnosti složených těles z částic jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Chování částic v prostoru se řídí sférickou geometrií prostoru.

3.3. Prostor, který obklopuje částici, tvoří prostředí. Prostředí je složené těleso rovněž z částic. Prostředí je tlakový systém. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že i prostředí může mít charakter tlakové výše, nebo níže. Stejná pravidla, která platí pro jednoduchá tělesa (částice), platí i pro složená tělesa z částic.

3.4. Částice mohou být vzhledem k prostředí, ve kterém se nacházejí dvojího druhu. Tlakové výše, nebo tlakové níže. Rovněž prostředí, ve kterém se částice nachází, může mít charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Pokud má částice stejnou hustotu, jako prostředí, které ji obklopuje, stává se součástí prostředí.

 

3.5. Jednoduché těleso - částice

3.5. Některé jevy ve sférickém prostoru mohou připadat čtenáři poněkud nepřehledné a složité, což také v reálu jsou. Tato kapitola má za úkol vnést do problematiky některá (sice nekorektní) zjednodušení, pro lepší pochopení následujících kapitol.

3.6. Ve výkladu budeme postupovat krok za krokem a přidávat stále hlubší vhled do problematiky tlakových útvarů. Závěry jednotlivých kapitol nelze brát jako definitivní. V každé následné kapitole bude docházet k upřesňování předešlého. Navíc možnosti zobrazování ve dvou dimenzích a staticky (na papíře) je v tomto případě poměrně limitující.

3.7. Geometrie (sférického) prostoru se řídí velmi jednoduchými pravidly. Přesto není pro nás zcela přehledná, neboť neodpovídá našim zkušenostem. Základem pro pochopení (fraktální) geometrie prostoru je geometrie jedné částice. Jakmile budeme rozumět jak „funguje“ a z jakých částí se skládá částice, jsme na nejlepší cestě rozumět tomu, jak funguje celý Vesmír. To je důsledkem fraktálnosti tlakových systémů.

 

3.8. Tlaková níže - (zjednodušený) úvod. Když v nějaké oblasti prostoru „natlačíme“ částice (materii) do centra (Obr. 3.1. a), má tato akce (příčina) za následek, že se v centru (Fáze 2) zvýší hustota (H2) a klesne tam tlak (T2). K částicím, které už ve (Fázi 2) byly, přibudou ještě částice, které jsme tam natlačili. Kolem (Fáze 2) vznikne řídká oblast vysokého tlaku - zárodek mezifází. Platí T3 > T2 > T1. V tlakové níži (zhuštěnině) je vždy menší tlak než v prostředí (Fáze 1), ve kterém se tlaková níže nachází.

Obr. 3.1. - „vznik“ slupky tlakové níže

3.9. Vysoký tlak z mezifází (T3) působí směrem do zhuštěniny, kde vzrůstá hustota (klesá tlak T2). Vše co je uvnitř mezifází je tlačeno (slupkou) dovnitř tělesa tlakové níže, kde se usazuje podle hustoty v jednotlivých hustotních sférách (Obr. 3.1. b). Vysoký tlak z mezifází (T3) působí rovněž směrem do prostředí (T1). V okolí tlakové níže klesá hustota a roste tlak. Z mezifází (T3) vzniká plocha (slupka) tlakové níže.[2] Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší.

3.10. Tlakové útvary mají fraktální charakter. Jedna („nadřízená“) tlaková níže může obsahovat neomezené množství podřízených tlakových níží. Podřízené tlakové níže se řídí stejnými pravidly sférické geometrie, jako „nadřízená“ tlaková níže. Tlaková níže je jediná přirozená dostředná síla ve Vesmíru.

 

3.11. Tlaková výše - (zjednodušený) úvod. Na (Obr. 3.2.) je zjednodušená (ne zcela korektní) představa „vzniku“ slupky tlakové výše.[3] Když v nehomogenním prostoru vytlačíme z nějaké oblasti částice (Obr. 3.2. a), nastane následující: V oblasti, ze které jsme odtlačili částice (Fáze 2) se sníží hustota prostoru (H2) a vzroste tam tlak (T2). Kolem této oblasti se nahromadí odtlačené částice spolu s částicemi, které už tam byly. Hustota prostoru (H3) tam vzroste a tlak (T3) klesne. V prostředí (Fáze 1) zůstávají hustota prostoru (H1) i tlak (T1) stejné. Vznikne mezifází (T3) - oblast s vysokou hustotou, zárodek slupky (plochy) tělesa. Bublina je oblast vysokého tlaku (T2) v prostoru (T1), ohraničená hustou slupkou (T3).

 

Obr. 3.2. - „vznik“ slupky tlakové výše (bubliny)

3.12. Dostáváme základní schéma tlakové výše (bubliny). Platí T2 > T1 >T3. V bublině je vždy větší tlak než v prostředí, které bublinu obklopuje. Tlak ze středu bubliny působí na mezifází „zevnitř“ a tlak z prostředí působí na mezifází „zvenku“ (Obr. 3.2. b). Mezifází se zužuje a jeho hustota dále roste. Vzniká plocha (slupka) tělesa.[4] Tělesa „vznikají“ vždy od slupky.

3.13. Nehomogenita prostoru je zákonitou příčinou existence těles. Slupka (mezifází) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Slupka tělesa je tlakový orgán. Tlaková výše (bublina) je jedním ze dvou základních (jednoduchých) těles v prostoru tvořících Vesmír. Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží.

3.14. Vesmír tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemohou existovat.

 

3.15. Základní části, ze kterých se každá částice skládá

3.15. Částice je prostorová anomálie. Vlastnosti částice určuje (nehomogenní) prostor (prostředí), ve kterém se částice nachází. Vlastnosti částice jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Částice je tlakový systém. Částice není zdrojem sil.

3.16. Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou částice zjednodušeně zobrazeny jako uzavřená tělesa. Do uzavřených těles není možno cokoliv (tlak) vložit, nebo z nich něco odebrat bez toho, aniž bychom je zničili. Všechny částice musí být tělesa otevřená. Jediné těleso, které splňuje podmínky pro otevřené těleso, u kterého je možná postupná změna hustoty je spirální toroid.

 

3.17. Spirální toroid je základní těleso ve sférickém prostoru. Je to neuzavřené těleso, které „vzniká“ rotací dvou, nebo více (nelineárních) spirál okolo středu, který neleží na žádné ze spirál. Oblast středu tvoří středový „kanál“ tělesa. Všechna tělesa v prostoru i jejich části mají charakter spirálních toroidů. Sférický prostor je tvořen sumou spirálních toroidů.

3.18. Částice není nic „pevného“, nebo neměnného. Každá částice je spojitý tlakový systém, skládající se z (minimálně) pěti spirálních toroidů. Jedná se o 5 částí téhož. Nejedná se o nějaké striktně oddělené (nezávislé) části. Změna v každé z nich se ihned projeví i v ostatních částech.

3.19. Částice je od prostředí oddělena slupkou, která tvoří její povrchovou plochu. Vnější slupku částice tvoří spirální toroid. Vnější slupka je součást prostředí, ale přiřazujeme ji k částici. Nelze přesně určit, kde končí prostor (prostředí) a začíná částice.

3.20. Vnitřek částice tvoří dva spirální toroidy (severní a jižní), které jsou od sebe odděleny rovníkovým protiproudem (rovněž spirálním toroidem), který má také severní a jižní stranu. Středem částice prochází středový kanál, který je tvořen rovněž spirálním toroidem (Obr. 3.3. b).

3.21. V jednotlivých závitech spirálních toroidů se střídají oblasti s vyšší hustotou prostoru (nižším tlakem) a nižší hustotou prostoru (vyšším tlakem). To znamená, že narůstání (klesání) hustoty (tlaku) ve spirálních toroidech se neděje plynule, ale v jakýchsi skocích (vlnách).

3.22. Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole částice určuje proudění mezi středovým kanálem (jeho vnitřní stranou) a slupkou tělesa (její vnitřní stranou). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve vnější slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve vnější slupce (tlaková níže).

3.23. Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží a každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. To znamená, že každý závit spirálního toroidu s vysokým tlakem musí být „obklopen“ alespoň dvěma závity s tlakem nízkým. Tím je oddělen od sousedních závitů. Rovněž každý závit spirálního toroidu s tlakem nízkým musí být „obklopen“ alespoň dvěma závity s tlakem vysokým. Korektně řečeno každá plocha (oblast) spirálního toroidu s nízkým tlakem, musí být obklopena plochou s tlakem vysokým a obráceně. Mezi dvěma tlakovými výšemi je vždy tlaková níže. Mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše.

3.24. Na (Obr 3.3. a) je tento princip zobrazen zjednodušeně v „řezu“. Spirální toroid je zde zobrazen jako čtyři vzájemně prostřídané spirály. U spirál je nutno rozlišovat jejich „dostřednou“ a „odstřednou“ stranu. Každá spirála vysokého tlaku (V1, V2) je obklopena dvěma spirálami nízkého tlaku (N1, N2) a obráceně.

3.25. Spirály (V1, V2) jsou vůči sobě natočené o 180 stupňů. To má za následek, že směry rotací v ramenech naproti sobě jsou protiběžné (Obr. 3.3. c, d). Důsledkem je vznik podřízených (fraktálních) spirál (N11, N12 ...) mezi nimi.

3.26. Když budeme pozorně sledovat spirály směrem do centra zjistíme, že v centru tlakové výše (červeně) se setkávají dvě spirály nízkého tlaku (modře). V centru tlakové níže (modře) se setkávají dvě spirály vysokého tlaku (červeně). To vede k vytvoření (neuzavřeného) středového kanálu ve spirálním toroidu. V centru každé tlakové výše je kanál nízkého tlak (kumulus). V centru každé tlakové níže je kanál vysokého tlaku (oko). Středový kanál je „propojen“ s prostředím.

Obr. 3.3. - základní schéma c) tlaková níže, d) tlaková výše

3.27. Po obvodu částice jsou neuzavřené (spirální) „vchody“ pro tlak z prostředí do částice, nebo z částice do prostředí (podle toho, kde je vyšší tlak). Středový kanál rovněž není uzavřený (Obr. 3.3. a). Do středového kanálu může z centra částice pronikat tlak. U tlakové výše proniká do centra kanálu nízký tlak (kumulus). U tlakové níže proniká do centra kanálu vysoký tlak (oko). Tlakový spád směřuje vždy od vysokého tlaku k nízkému.[5]

3.28. Slupka (povrchová plocha) částice. Každá částice (jednoduché těleso) musí mít slupku. Ta odděluje částici od prostředí a také od ostatních částic. Z tohoto pohledu lze každou částici rozdělit na slupku (obal) a vnitřek částice (tlakové pole uvnitř slupky). Protože částici tvoří spirální toroid (neuzavřené těleso), musíme rozlišovat dostřednou stranu spirálního toroidu (směřující směrem do středu) a odstřednou stranu spirálního toroidu (směřující směrem od středu). (Obr. 3.3. c, d).

3.29. Prostor (prostředí) přechází spojitě do částice (anomálie v prostoru). Rozhraní mezi prostředím a vnější slupkou je neostré. Vnější vrstva slupky je součástí prostředí, ale přiřazujeme ji k tělesu. Součástí vnější vrstvy slupky je i vnitřek středového kanálu, procházejícího částicí. Čím je rozdíl v hustotě tělesa a hustotě prostředí větší, tím je slupka užší a opačně.

3.30. Tlakový spád ve slupce středového kanálu je vysoký. Slupka středového kanálu je úzká. Středovým kanálem také probíhá proudění mezi tlakovým polem na severní straně částice a jižní straně částice. Jednotlivé částice (tlakové systémy) si středovými kanály mezi sebou vyměňují tlak prostřednictvím polárního proudění. Viz dále.

3.31. Vnější strana slupky rotuje souhlasně s prostředím a přechází spojitě do vnitřního tlakového pole částice, které je díky zákonitostem sférické geometrie rozděleno do dvou polosfér. Na (Obr. 3.1. b, Obr. 3.2. b) je působení tlaku v opačných polosférách naznačeno rotačními šipkami T2S (severní) a T2J (jižní). Rozdílné úhly, pod kterými působí slupka směrem do středu částice jsou příčinou protiběžných rotací v obou polosférách.

3.32. Rotace v severní a jižní polosféře částice probíhá ve směru rovnoběžek shodným směrem s vnějším tlakovým polem. Ve směru poledníků je proudění v polosférách protiběžné.[6] To je způsobeno rozdílnými úhly, pod kterými vnitřní strana slupky působí směrem ke středovému kanálu (u tlakové níže). Nebo vnitřní strana kanálu působí pod rozdílnými úhly směrem ke vnitřní straně slupky (u tlakové výše).

3.33. Opačné rotace vedou zákonitě ke vzniku sféry vysokého tlaku mezi sférami nízkého tlaku na rovníku. Rovníkový protiproud je oblast na rovníku, která částici dělí na dvě poloviny. Rovníkový protiproud má severní a jižní část, které jsou od sebe odděleny úzkou sférou vysokého tlaku. 

3.34. Slupku (povrchovou plochu) tlakové níže (Obr. 3.3. c) tvoří tlakové výše (V1, V2). U tlakové níže je vyšší tlak na vnitřní (dostředné) straně slupky (delší rotační šipky). Na vnější (odstředné) straně slupky je nižší tlak.[7] V rameně (V1) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V2). Tlak z (V1) postupuje (po spirále) směrem do středu. Když narazí na tlak z (V2) stáčí se do spirály. Obdobně (nižší) tlak z (V2) naráží na tlak z (V1) a rovněž se stáčí do spirály. To má za následek, že mezi rameny (V1, V2) se tvoří (nesymetrické) spirální toroidy podřízených tlakových níží (N11, N12, ...), jejichž suma tvoří ramena (N1, N2). Nesymetrický (dostředný) průběh vysokého tlaku z (V1, V2) má za následek, že v okolí středového kanálu roste hustota a klesá tam tlak.

3.35. U tlakové výše je vyšší tlak na vnitřní straně slupky a nižší na vnější straně slupky (Obr. 3.3. d). Slupku tlakové výše tvoří tlakové níže (N1, N2). V rameně vysokého tlaku (V2) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V1). To znamená, že tlak směřuje (po spirále) z (V2) od středu, kde narazí na tlak z (V1) a stáčí se do spirály. Tlak z (V1) naráží na tlak z (V2) a rovněž se stáčí do spirály. Mezi rameny (V1, V2) se tvoří podřízené tlakové níže (N11, N12, ...), jejichž suma tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2).

3.36. Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole uvnitř částice určuje proudění mezi středovým kanálem (jeho vnitřní stranou) a slupkou tělesa (její vnitřní stranou). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve slupce (tlaková níže). Rozdílné tlaky se vyrovnávají v jednotlivých závitech spirálních toroidů, které tvoří vnitřní tlakové pole částice.

3.37. Na (Obr. 3.4.) jsou schematicky znázorněny průběhy tlaků v základních tlakových útvarech. Tlak se zvyšuje, nebo snižuje postupně v jednotlivých závitech spirálního toroidu. To je znázorněno zvlněnou čarou, kde se střídají oblasti s vyšším, nebo nižším tlakem. Přitom je dodržen základní průběh stoupání, nebo klesání tlaku mezi slupkou a vnitřním kanálem. (Obr. 3.4.) rovněž zobrazuje základní schéma proudění ve vnější slupce. U tlakové níže dochází k proudění směrem od rovníku k pólům. U tlakové výše dochází k proudění od pólů směrem k rovníku. Rotace na pólech jsou rychlejší, než rotace na rovníku (siderická rotace).

Obr. 3.4. - průběh tlaku v základních tlakových útvarech
1 - prostředí, 2 - slupka tělesa, 3 vnitřní tlakové pole částice, 4 - slupka středového kanálu, 5 - vnitřek středového kanálu

 

3.38. Tlaková níže

3.38. Tlaková níže je ohraničena slupkou z vysokého tlaku (Obr. 3.3. c). Tlak vycházející z vnitřní strany slupky je větší, než tlak vycházející z vnější strany slupky (Vd Ă Vo). Tlak klesá směrem do středu v jednotlivých závitech spirálních toroidů vysokého tlaku (V1, V2). Mezi nimi se nacházejí spirální toroidy nízkého tlaku (N1, N2). Tlak v okolí středového kanálu je nejmenší. Uprostřed tlakové níže se nachází kanál, ve kterém je vysoký tlak.

Obr. 3.5. - tlaková níže

3.39. Na (Obr. 3.5. a) je pohled od pólu do severní polosféry (Ns) tlakové níže (N). Slupka tlakové níže je tvořena dvěma spirálními plochami (V1, V2, červeně).[8] Mezi vnitřní (dostřednou) stranou závitu spirály (V1) a vnější (odstřednou) stranou spirály (V2) vzniká tlakový spád.

3.40. Dostředný tlak (Vd11, Vd12) směřující z vnitřní strany slupky (V1) je vyšší, než odstředný tlak (Vo12) směřující z vnější strany slupky. Podřízená ramena vysokého tlaku (Vd11, Vd12) „naráží“ na odstředný tlak (Vo21) z protilehlého závitu (V2) a stáčí se do spirály. Slabší odstředný tlak (Vo21) ze závitu (V2) naráží na (Vd11) a rovněž se stáčí do spirály.[9]

3.41. Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. Mezi rameny vysokého tlaku se tvoří ramena nízkého tlaku tvořící níže (N11, N12, ...). Každá z níží (N11, N12, ...) je tak obklopena oblastí vysokého tlaku. Suma níží (N11, N12 ...) vytváří v severní polosféře spirály nízkého tlaku (N1, N2), které tvoří (Ns). Nejvyšší hustota je v okolí středového kanálu. V jižní polosféře vzniká obdobná oblast nízkého tlaku (Nj).

3.42. (Ns) a (Nj) se nacházejí v blízkosti středového kanálu a rovníku částice (N). (Ns) a (Nj) jsou od sebe odděleny vrstvou (sférou) vysokého tlaku a tvoří spolu rovníkový protiproud (RP). Ten dělí částici (N) na severní a jižní polosféru. Jak se mění poměr tlaku mezi severní a jižní polosférou posunuje se i rovníkový protiproud k severu, nebo jihu.

3.43. „Výhonek“ podřízené tlakové níže se vytvoří, když je dostředný tlak vyšší, než tlak působící proti. Podřízené tlakové níže (N11, N12 ...) jsou tlačeny směrem do středu tak dlouho, až se jejich hustota prostoru vyrovná hustotě prostoru prostředí. Pak se jejich pohyb (směrem do, nebo od středu) zastaví.

3.44. Částice nikdy není v klidu. Částice rotuje v směru poledníků i rovnoběžek. Přitom dochází k tzv. „siderické rotaci“ (Obr. 3.5. f). Částice rotuje na pólech rychleji, než na rovníku. Základní směry rotací ve slupce zobrazuje (Obr. 3.4.). Vnitřní tlakové pole v obou polosférách částice rotuje ve směru rovnoběžek shodně s vnějším tlakovým polem. Rotace v jednotlivých polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné, ve směru poledníků jsou protiběžné (Obr. 3.5. e). 

3.45. (Obr. 3.5. c) poskytuje jiný pohled na tlakové pole v severní polosféře (Ns). Tlakovou níži tvoří dva (nesymetrické) toroidy vysokého tlaku (V1, V2) a mezi nimi dva toroidy nízkého tlaku (N1, N2). Tlak směrem do středu klesá. Toroidy vysokého tlaku mají složku dostřednou a složku odstřednou a vytlačují hustou materii (nízký tlak) po spirále ke svým okrajům a do svého středového kanálu. Ve vnějším závitu prvé spirály (V1) je vyšší tlak (Vd11), než v (Vo21) z protějšího závitu druhé spirály (V2), která je blíže středu tlakové níže. Mezi (V1 a V2) se tvoří jednotlivé tlakové níže (N11, N12, ...) jejichž suma tvoří toroid (N1).[10] Obdobně se tvoří toroid (N2).

3.46. (Obr. 3.5. c) zároveň ukazuje zákonitou fraktálnost tlakových systémů. Mezi rameny (V1, V2) vznikají zákonitě podřízené tlakové níže (N11, N12 ...). Kdybychom studovali (N11, N12 ...) našli bychom i v těchto podřízených nížích další podřízené níže podle stejných principů. Také bychom našli nadřazený tlakový systém k (N). Jak nadřazené tlakové níže, tak i podřízené (vložené) tlakové níže se řídí stejnými pravidly. To ovšem neznamená, že výsledek je jednoduchý a přehledný.

3.47. Zobrazit děje v částici „z boku“ na papíře je velmi obtížné. Je třeba určité prostorové představivosti (Obr. 3.5. b). Jsme stále ve sférickém prostoru a jakékoliv „rovinné řezy“ jsou nekorektní. Částici tvoří minimálně čtyři vzájemně prostřídané spirální toroidy. Částice je otevřené těleso. Do částice existují dva zásadní „vstupy-výstupy“. Tlak může do částice vstupovat „z boku“, zejména prostřednictvím rovníkového protiproudu. Druhý zásadní „vstup-výstup“ je centrální kanál. Záleží na poměru tlaku uvnitř částice a tlaku v prostředí kolem částice. To znamená, že „vstup“ se může změnit ve „výstup“.

 

3.48. Tlaková výše (bublina)

3.48. Tlaková výše (Obr. 3.6.) je ohraničena slupkou z nízkého tlaku (N1, N2). Tlak vycházející z odstředné strany slupky je větší, než tlak vycházející z dostředné strany slupky (Vo Ă Vd). Tlak v okolí středového kanálu je nejvyšší a klesá směrem ke slupce. Uprostřed každé tlakové výše je kanál nízkého tlaku (kumulus).

Obr. 3.6. - tlaková výše

3.49. Na (Obr. 3.6. a) je pohled od pólu do severní polosféry tlakové výše. Slupka tlakové výše je tvořena dvěma spirálními plochami nízkého tlaku (N1, N2, modře). Mezi odstřednou stranou závitu spirály vysokého tlaku (V2) a dostřednou stranou spirály (V1) je tlakový spád, který vytlačuje hustou materii směrem od středu do slupky. Díky zákonitostem sférické geometrie, je hustá materie z okolí středu vytlačována také do středového kanálu (Nk). Ve slupce a ve středovém kanále je nízký tlak a vysoká hustota. 

3.50. Odstředný tlak (Vo21) z (V2) je vyšší, než dostředný tlak (Vd11) z (V1). Podřízená (silnější) ramena vysokého tlaku (Vo21...) „naráží“ na dostředný (slabší) tlak z protilehlého závitu (V1) a stáčí se do spirály. Slabší dostředný tlak (Vd11) ze závitu (V1) naráží na silnější (V2) a rovněž se stáčí do spirály.

3.51. Mezi rameny vysokého tlaku (Vo21 ...) se tvoří ramena tlakových níží (N11, N12, ...). Suma níží (N11, N12 ...) vytváří v severní polosféře spirální prstence nízkého tlaku (Ns). V jižní polosféře vznikají z podřízených níží (N21 ...) spirální prstence (Nj).

3.52. Spirální prstence (Ns) a (Nj) se nacházejí na obvodu rovníku částice a jsou od sebe odděleny vrstvou (sférou) vysokého tlaku. (Ns) a (Nj) spolu tvoří rovníkový protiproud (RP). Rovníkový protiproud dělí částici na severní a jižní polosféru. Jak se mění poměr tlaku mezi severní a jižní polosférou posunuje se i rovníkový protiproud k severu, nebo jihu. Rotace v obou polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné s vnějším tlakovým polem, ve směru poledníků jsou protiběžné.

3.53. Tlaková výše rotuje v směru poledníků i rovnoběžek. Přitom dochází k tzv. „siderické rotaci“. To znamená, že na pólech rotuje rychleji, než na rovníku. Základní směr rotace ve slupce je od pólů směrem k rovníku (Obr. 3.4. vpravo). Vnitřní tlakové pole v obou polosférách částice rotuje ve směru rovnoběžek shodně s vnějším tlakovým polem. Rotace v jednotlivých polosférách jsou ve směru rovnoběžek shodné, ve směru poledníků jsou protiběžné.

3.54. Tlaková výše je tvořena spirálním toroidem, kde průměr přes póly je větší, než průměr přes rovník. Jistou představu o tom, jak vypadá tlaková výše zobrazuje (Obr. 3.6. d), kde je prstencová galaxie v pohledu shora a zboku. Při pohledu shora je kolem středového kanálu patrná (světlá) oblast vysokého tlaku a z ní vytlačovaná hustá (tmavá) materie do slupky (N1, N2) a do středového kanálu (Nk).[11]

 

3.55. Rovníkový protiproud

3.55. Rovníkový protiproud (RP) je tlakový útvar, který odděluje od sebe „severní“ a „jižní“ polosféru pod slupkou částice. Důkladné pochopení funkce rovníkového protiproudu vede k porozumění mnoha dalších jevů.[12]

3.56. Vnitřní tlakové pole částice je vždy rozděleno na dvě (nesymetrické) polosféry, ve kterých tlak působí s opačnými rotacemi.[13] Ve směru rovnoběžek („východ - západ“) jsou rotace shodně a ve směru poledníků („sever - jih“) jsou protiběžné. Mezi protiběžnými oblastmi vysokého tlaku na „severu“ a „jihu“ částice zákonitě vzniká oblast nízkého tlaku, zvaná rovníkový protiproud.

3.57. Rovníkový protiproud tvoří dvě tlakové níže „severní“ a „jižní“ (Ns, Nj), které od sebe odděluje úzká sféra vysokého tlaku. V rovníkovém protiproudu je vždy nízký tlak. U tlakových níží v oblasti středu (Obr. 3.5. d), u tlakových výší po obvodu (Obr. 3.6. e).[14] Rovníkový protiproud je vždy vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

Obr. 3.7. - rovníkový protiproud, a) tlaková výše, b) tlaková níže

3.58. Rovníkový protiproud tlakové výše (Obr. 3.7. a). Tlaková výše má slupku z nízkého tlaku (mezifází = NT). Vně částice je tlak prostředí (T1). Středem částice prochází „kanál“. Uvnitř částice klesá tlak v jednotlivých závitech spirálního toroidu směrem od kanálu ke slupce a do rovníkového protiproudu. Nejvyšší hustota (nejnižší tlak) se nachází po obvodě (RP), kde se nacházejí dvě spirály nízkého tlaku (N1 a N2). Spirály (N1 a N2) mají dvě poloviny. „Severní“ (Ns = Ns1 + Ns2) a „jižní“ (Nj = Nj1 + Nj2). Ty jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku (Obr. 3.6. e).

3.59. „Severní“ a „jižní“ poloviny níží rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková výše, ve směru poledníků jsou jejich rotace opačné. Rotace ve směru rovnoběžek jsou shodné s vnějším tlakovým polem (T1). Protiběžné rotace ve směru poledníků jsou důsledkem rozdílných úhlů, pod kterými působí slupka kanálu na tlakové pole jednotlivých polosfér. To je dáno sférickou geometrií.

3.60. „Megapodobu“ zhuštěniny v rovníkovém protiproudu tlakové výše lze přirovnat k prstencové galaxii (Obr. 3.7. a, vpravo). U prstencové galaxie rozeznáváme dvě ploché spirální tlakové níže (N1, N2). Ty jsou složené z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav. Pozorný pozorovatel rozpozná u (N1 a N2), dvě poloviny („severní“ a „jižní“). Nesmíme zapomínat na zbytek slupky (mezifází = NT), kterou tvoří sféra nízkého tlaku NT nad a pod prstencovou galaxií, kterou není snadné detekovat.

 

3.61. Rovníkový protiproud tlakové níže (Obr. 3.7. b). Tlaková níže má slupku z vysokého tlaku (mezifází = VT). Vně částice je tlak prostředí (T1). Vysoký tlak (VT) vytlačuje (po spirále) vše husté směrem od slupky ke středovému kanálu a do rovníkového protiproudu. Nejnižší tlak (N1, N2) se nachází v rovníkovém protiproudu v oblasti kolem kanálu. Uprostřed středového „kanálu“ je (vysoký) tlak prostředí (oko). Rovníkový protiproud dělí částici na dvě polosféry a je vždy vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

3.62. Rovníkový protiproud (RP) tlakové níže tvoří dvě ploché spirály nízkého tlaku, ve kterých je hustota nejvyšší v okolí středového kanálu (Obr. 3.5. d). Nejnižší hustota je u slupky. Obě spirály (N1, N2) mají dvě poloviny „severní“ a „jižní“ (Ns a Nj), které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku.[15] „Severní“ i „jižní“ poloviny spirál rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková níže. Ve směru poledníků opačně rotují opačně. Rovníkový protiproud tlakové níže je vždy vychýlen k té polosféře, kde je nižší tlak (ke špičce částice).

3.63. „Megapodobu“ zhuštěniny uprostřed částice (TN) lze přirovnat ke spirální galaxii (Obr. 3.7. b, vlevo). Spirální galaxie je tlaková níže. Spirální galaxie má (většinou) dvě ramena (oblasti nízkého tlaku). Opět zde pozorujeme „rozmazaný ohon“ na okrajích a ostrou „hlavu“ v centru galaxie. Ohon tlačí hlavu. Spirální galaxie má dvě poloviny („severní“ a „jižní“), které jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku.[16]

3.64. Částice se vždy nachází v nějakém orientovaném tlakovém poli. To znamená, že tlak prostředí působí na její (nesymetrickou) plochu z jedné strany více, než tlak z druhé strany. Tlakový spád vnějšího tlakového pole má vliv na tvar částice a tím i na rozložení jejího vnitřního tlakového pole.

3.65. Situaci zobrazuje (Obr. 3.8.). Jsme v tlakové níži. Tlak prostředí (T1) klesá směrem do středu. V prostředí jsou dvě částice (TV a TN). V částici s charakterem tlakové níže (TN) je vyšší tlak v její severní polosféře. To znamená, že tlakové impulzy v severní polosféře jsou silnější. Rozeznáváme zde silnější dostředný tlak (Vd11), proti němu působí slabší odstředný tlak od vnitřního kanálu (Vo21). Rovněž v jižní (slabší) polosféře působí silnější dostředný tlak (Vd12) a proti němu slabší odstředný tlak (Vo22).

3.66. Výslednice tlaků se sčítají. Jak částice rotuje, rovníkový protiproud se pohybuje směrem „sever - jih“ částice. Ve směru vyššího tlaku je pohyb (TN) směrem „sever - jih“ je rychlejší (modré šipky), než ve směru „jih - sever“.[17] Částice rotuje a její rovníkový proud „vibruje“. Připomíná to vibrační dopravník. Částice (TN) se pohybuje v prostředí směrem dostředným, nebo předává orientovaný tlakový impulz prostřednictvím své povrchové plochy částicím, se kterými sousedí. Pohyb rovníkového protiproudu směrem „sever - jih“ hraje důležitou roli při vyvíjení orientovaného dostředného tlakového impulzu, kterým částice působí. Je např. příčinou jevu zvaného „gravitace“ (ve skutečnosti sedimentace).

Obr. 3.8. - rovníkové a polární proudění

3.67. U tlakové výše (TV) je situace opačná. V jižní polosféře je vyšší tlak a působí zde tlakové impulzy (Vd22) a proti němu (Vo22). V severní polosféře je nižší tlak (vyšší hustota). Částice se pohybuje směrem od středu (ve směru špičky).

3.68. (Obr. 3.8.) obsahuje pouze dvě částice. Je třeba si uvědomit, že prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn a poměry jsou zde velmi složité. Rozeznáváme rovníkové proudění a polární proudění. K výměně tlaků dochází v oblasti rovníku a také v oblasti pólů (Obr. 3.8.). To celý systém stabilizuje. V prostředí (T1) se vytvářejí jakási „patra“ částic, s klesající nebo rostoucí hustotou, oddělená od sebe oblastmi polárního proudění.

3.69. Jak částice „vypadají“

3.69. Hybatelem procesů v prostoru je vysoký tlak. Při sledování tlakových systémů je rozhodující sledovat oblasti vysokého tlaku. To je velmi nesnadné, protože na rozdíl od oblastí nízkého tlaku, které jsou (někdy alespoň částečně) „vidět“,[18] oblasti vysokého tlaku (pokud je nenaměříme) nejsou „vidět“. O průběhu tlaku v oblastech nízkého tlaku si můžeme udělat alespoň nějakou představu z pozorování. Průběhy vysokého tlaku mezi nimi si musíme „domyslet“.

3.70. Jevy v prostoru mají fraktální charakter. To, co neumíme pozorovat v nejmenších velikostech lze při troše fantazie spatřit pozorováním jevů, které známe (ale mnohdy je nechápeme). Určitou představu jak částice „vypadají“ a jak se chovají, dává (Obr. 3.9.). Dva tajfuny (tlakové níže) jsou zobrazeny inverzně. To znamená, že mraky, které jsou indikátory vysoké hustoty (nízkého tlaku) jsou zde tmavě. Spirály vysokého tlaku mezi nimi jsou světlé. Uprostřed tajfunů jsou „středové kanály“ vysokého tlaku („oko“ tajfunu). Mezi tajfuny (tlakovými nížemi) je oblast vysokého tlaku. Oblasti nízkého a vysokého tlaku se střídají.[19] Vždy vidíme ostrou hlavu (hřib) ve směru pohybu a „rozmazaný ohon“. „Ohon“ tlačí „hlavu“.[20] Kdybychom tajfun „rozmotali“, nebo „narovnali“, dostali bychom při troše fantazie kometu.

3.71. Tajfun (hurikán) je v podstatě obrovský kumulus. Na (Obr. 6.9. b) je zobrazen (malý) kumulus. Jedná se o (spodní, „jižní“) stranu středového kanálu tlakové výše. Za povšimnutí stojí plochý „vršek“ se spirálními strukturami mraků na jeho vrchní straně. Zde narážejí mraky na spodní stranu tlaku z tropopauzy, která tvoří rovníkový protiproud mezi troposférou a stratosférou. Horní („severní“) stranu kumulu nevidíme, protože tam nejsou mraky, ale tlakový systém tam pokračuje.

3.72. Podobné schéma vidíme u spirální galaxie. Jedná se o dvojitou nelineární fraktální spirálu (pohled na „severní“ polovinu), včetně naznačeného průběhu tlaku.[21] Tmavé spirály zobrazují hustý prostor, tvořený hvězdnými a planetárními soustavami (nízký tlak) a mezi nimi světlé spirály zobrazují řídký prostor (vysoký tlak). Graf průběhu tlaku v galaxii nezobrazuje středový „kanál“, který je zde extrémně úzký.

Obr 3.9.

3.73. „Boční pohled“ na tlakovou výši můžeme vidět při pozorování dopadu kapky vody (Obr. 3.9. d). Vysoký tlak (důl vlny, červeně) vytlačí z místa dopadu kapky dvě polosféry částice, oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. „Severní“ polosféra (kde je vyšší tlak) má větší objem než „jižní“ polosféra, která tvoří „špičku“ částice. Srovnej obrázek kapky vody s atomovým hřibem a schématem tlakové výše (Obr. 3.6. b).

3.74. Obdobný „boční pohled“ si můžeme rovněž představit při pozorování výbuchu sopky (Obr. 3.9. e). Jedná se o „opačný“ jev, než u částice. Toroid je „poháněn“ vytlačením horké materie ze sopouchu do středového kanálu. Není poháněn okolními tlakovými nížemi. Přesto i zde vidíme ostrou „hlavu“ a „rozmazaný ohon“.

3.75. Představu částice může rovněž poskytnout vyfouknutý kouř z cigarety ve tvaru rotujícího toroidu, který vykazuje pozoruhodnou stabilitu oproti „normálně“ vyfouknutému kouři (Obr. 3.9. f). Zde uvedené příklady mohou být i jistým náznakem, že částice při svém pohybu v prostoru zanechává za sebou jakousi (spirální) stopu (obdoba zčeřené vody za lodí).



[1] Hustotou je zde míněna hustota prostoru, nikoliv hustota odvozená od (mechanické) hmotnosti těles. Tlak (teplota) je v nepřímé úměrnosti k hustotě prostoru. Nejedná se o mechanický, hydrostatický, nebo aerostatický tlak odvozený od hmotnosti. Hustota prostoru a od ní odvozený tlak (teplota) v dané oblasti prostoru nemají jednotku. Tato kniha se zabývá pouze principy. Konkrétní jednotky nejsou nutné. Autor se necítí povolán k tomu, aby něco v tomto směru „vymýšlel“.

[2] Pokud má být částice (prostorová anomálie) „rozeznatelná“ od prostoru (prostředí) ve kterém se nachází a od ostatních částic, musí být obalena slupkou - povrchovou plochou. Slupka se musí svými vlastnostmi (hustotou) lišit jak od vnitřku částice, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se částice nachází. Slupka tělesa je tlakový orgán.

[3] Částice (tělesa) nevznikají ani nezanikají. Částice v prostoru existují a stále se transformují. Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou průběhy tlaků a sil nakresleny lineárně. Ve skutečnosti jsme ve sférickém prostoru, takže všechny křivky zde jsou (fraktální) spirály. Částečně naznačeno rotujícími šipkami.

[4] V prostoru se tlaky snižují postupně v jednotlivých závitech spirálního toroidu, kde oblast (závit) vysokého tlaku vždy střídá oblast (závit) tlaku nižšího. Slupku částice vždy tvoří neuzavřená plocha - spirální toroid.

[5] Nekorektně řečeno hustá materie (nízký tlak), která od sebe odděluje spirály řídké materie (vysoký tlak) je v tlakové výši vytlačována do jejího středu (kumulus). Řídká materie (vysoký tlak), která od sebe odděluje jednotlivé závity husté materie (nízký tlak) je v tlakové níži vytlačována do jejího středu (např. oko hurikánu). Hurikán lze považovat za obrovský (fraktální) kumulus.

[6] Např. jako směry rotací tlakových výší a níží na obou polosférách Země. Buď ve směru pohybu hodinových ručiček, nebo proti tomuto směru.

[7] To má svoji logiku. Tlak směřující směrem do středu tělesa musí být u tlakové níže vyšší než tlak, který směřuje z tělesa ven (viz dále povrchový tlak). Pouze tak může tlaková níže být dostřednou silou. Tělesa, která známe (tělesa z atomů) díky této skutečnosti „drží pohromadě“.

[8] Příklad pracuje se dvěma spirálami, v reálu jich může být více.

[9] Určitou představu (N11) poskytuje obrázek hurikánu se zvýrazněnými oblastmi vysokého a nízkého tlaku (Obr. 3.5. a). Termín odstředný tlak znamená tlak působící směrem od středu. Nejedná se o (mechanickou) odstředivou sílu!

[10] „Silné“ výběžky vysokého tlaku (Vd11, Vd12) z vnitřní strany (V1) naráží na slabší výběžky vysokého tlaku (Vo22) na vnější straně (V2) a stáčí se do spirály. To má za následek, že pozorované tlakové systémy jsou nesymetrické. Mezi (Vd11, Vd12) je delší rameno nízkého tlaku. Tlakové níže mají většinou dlouhý rozmazaný „ohon“ a krátkou ostrou „hlavu“. Viz (Obr. 3.5. a), kde je pro příklad hurikán s naznačenými oblastmi vysokého a nízkého tlaku. Hustota směrem do středu roste, tlak klesá. Uprostřed je „oko“. Uprostřed každé tlakové níže je (v kanále) vysoký tlak.

[11] Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že galaxie můžeme považovat za pouhé částice v mnohem větších strukturách Vesmíru (vláknitá struktura Vesmíru). Spirální galaxie = tlaková níže, prstencová galaxie = tlaková výše. Viz dále.

[12] Ploché spirální „disky“ planetárních soustav, hvězdných soustav, galaxií, prstence planet a pod. se nachází v rovníkovém protiproudu tlakových systémů, které je tvoří (všechno jsou to tlakové níže). Rovníkový protiproud dělí počasí planet na „severní“ a „jižní“ část. Propojené rovníkové protiproudy tlakových výší a níží jsou příčinou tzv. tryskového proudění. V rovníkovém protiproudu se dělí buňky... (Viz dále).

[13] Rozdílné rotace na rovníku lze dokumentovat např. na rozdílných rotacích tlakových výší a níží nad a pod rovníkem planety Země. Rovníkový protiproud rozděluje na dvě poloviny tlakové pole v atmosféře, mořích, a magmatu. Rovníkový protiproud tvoří tlakový, nikoli zeměpisný rovník planety.

[14] Rovníkový protiproud se také někdy nesprávně nazývá rovníková tlaková níže. Vždy se jedná o níže dvě, i když jejich hranice nejsou zcela ostré a zřetelné.

[15] Mezi dvěma spirálami nízkého tlaku se vždy zákonitě vytvoří oblast vysokého tlaku.

[16] To lze pozorovat např. u Mléčné dráhy jako tmavý pruh (je tam málo hvězd) mezi dvěma světlými pruhy. Vnitřek tlakového pole spirální galaxie, nad a pod rovníkovým protiproudem (kde je vysoký tlak VT) lze pozorovat jako tzv. „Galaktické halo“. (Viz dále).

[17] Tlak na plochu (tlakový orgán) vytváří sílu a také pohyb. To znamená, že tlak způsobuje pohyb částice. Také obráceně pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým částice působí.

[18] Např. atmosférické útvary na Zemi (mraky), nebo astronomické útvary v Kosmu (např. galaxie). Je třeba si uvědomit, že zde na Zemi vidíme tlakové systémy značně zkreslené. To je dáno samotným tělesem (jádrem) Země. V prostoru působí tlak na částice ze všech směrů. Zde na Zemi hlavně dostředný tlak (ze slupky tlakové níže Země).

[19] Mraky jsou jenom v určité výšce (hustotní sféře). Atmosférické tlakové útvary, které je tvoří, jsou pod i nad mraky. Mračné systémy v tlakové níži v sobě zahrnují vodní páru nejen z oblasti samotné níže, ale také páru z okolních tlakových výší. Okolní tlakové výše vytlačují všechno husté ze svých středů ke svým okrajům, kde je přebírají tlakové níže a ty hustou matérii vytlačují od svých okrajů do svých středů. Atmosféra je pouze jedno hustotní patro. Pod ní je voda (moře) a pod mořem jednotlivé hustotní sféry magmatu.

[20] Kde u tlakových systémů vidíme „rozmazanou“ oblast, tam vysoký tlak vytlačuje (koncentruje) hustou materii do oblasti nízkého tlaku. Kde u tlakových systémů vidíme „ostrou hlavu“, tam naráží zkoncentrovaná (hustá) materie na vysoký tlak v dalším závitu vysokého tlaku. Viz dále.

[21] Graf průběhu tlaku v galaxii (Obr. 3.9. c) nezobrazuje středový „kanál“, který je zde extrémně úzký.