3. Základní tlakové systémy tvořící prostor

 

3.1.       Jevy ve sférickém prostoru mohou připadat čtenáři poněkud nepřehledné a složité („zamotané“), což také v reálu jsou. Navíc možnosti zobrazování ve dvou dimenzích a staticky (na papíře) je v tomto případě poměrně limitující. Tato kapitola má za úkol vnést do problematiky některá (sice nekorektní) zjednodušení, pro lepší pochopení následujících kapitol. Ve výkladu budeme postupovat krok za krokem a přidávat stále hlubší vhled do problematiky tlakových těles. Závěry jednotlivých kapitol nelze brát jako definitivní. V každé následné kapitole bude docházet k upřesňování předešlého.

3.2.       Fraktální geometrie (sférického) prostoru se řídí velmi jednoduchými pravidly. Přesto není pro nás zcela přehledná. Základem pro pochopení (fraktální) geometrie prostoru je geometrie jedné částice. Jakmile budeme rozumět jak „funguje“ a z jakých částí se skládá částice, jsme na nejlepší cestě rozumět tomu, jak funguje celý Vesmír. To je důsledkem fraktálnosti tlakových systémů.

 

3.3.       Prostor se skládá z částic. Existence částic je logickým a neodvratným důsledkem nehomogenity prostoru. Částice je základní jednoduché těleso. Částice je dynamický tlakový systém. Jednoduché tělesa (částice) se spojují do složených těles z částic podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Stejná fyzikální pravidla, která platí pro jednoduchá tělesa (částice), platí i pro složená tělesa z částic.

3.4.       Prostor (složený z částic), který obklopuje (jednoduchou) částici, tvoří prostředí. Částice prostředí spoluvytváří a zároveň mu podléhá. [1] Prostředí je orientovaný tlakový systém. To znamená, že částice tvořící prostředí působí „synchronně“ v jednom směru vyšším tlakovým impulzem (jejich nesymetrické povrchové plochy se pohybují rychleji) než ve směru opačném.

3.5.       Vlastnosti částice určuje prostředí, ve kterém se částice nachází. Všechny změny uvnitř částice jsou důsledkem tlaku prostředí na její povrchovou plochu. To znamená, že vlastnosti (dynamických) částic se neustále mění. Také vlastnosti složených těles z částic (ohraničených slupkou) jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné.

3.6.       Prostředí, ve kterém se částice nachází, může mít charakter tlakové výše (hustota prostoru roste směrem od středu), nebo tlakové níže (hustota prostoru roste směrem do středu). Částice mohou mít vzhledem k prostředí, ve kterém se nacházejí charakter tlakové výše, nebo tlakové níže. Pokud má částice podobnou hustotu prostoru, jako částice prostředí, stává se součástí prostředí (Obr. 4.5.).

 

3.7. „Vznik“ slupky v prostoru

 

3.7.       Povrchová plocha (slupka) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Slupka vymezuje těleso (prostorovou anomálii) od okolního prostoru (prostředí) a také od jiných těles. Hustota prostoru slupky se musí lišit od hustoty prostoru uvnitř tělesa i od hustoty prostoru prostředí, které těleso obklopuje.  

3.8.       Slupka tlakové níže (TN). Na (Obr. 3.1.) je zjednodušená představa „vzniku“ slupky tlakové níže. Když v nějaké oblasti prostoru „natlačíme“ částice [2] do centra (Obr. 3.1. a), má tato akce (příčina) za následek, že se v centru (Fáze 2) zvýší hustota (H2) a klesne tam tlak (T2). K částicím, které už ve (Fázi 2) byly, přibudou ještě částice, které jsme tam natlačili. Kolem (Fáze 2) se vytváří (řídká) oblast vysokého tlaku (H3, T3), která tvoří mezifázi částice. Mezifází (Fáze 3) odděluje vnitřek částice (Fáze 2) od prostředí (Fáze 1). Platí (T3 > T1 > T2). 

 

 

Obr. 3.1.

 

3.9.       Vysoký tlak z mezifází (T3) působí dostředně směrem do centra (TN), kde vzrůstá hustota prostoru (H2) a klesá tlak (T2). Pod mezifázím se materie procesem sedimentace usazuje v jednotlivých hustotních sférách (Obr. 3.1. b). Vysoký tlak z mezifází (T3) působí rovněž směrem do prostředí (T1). V okolí tlakové níže klesá hustota a roste tlak. Mezifází (T3) tvoří povrchovou plochu (slupku) částice s charakterem tlakové níže. Každá tlaková níže má slupku z vysokého tlaku (z tlakových výší).

3.10.    Tlakové útvary mají fraktální charakter. Jedna nadřazená tlaková níže může obsahovat neomezené množství podřízených tlakových níží. Podřízené tlakové níže se řídí stejnými pravidly sférické geometrie, jako nadřazená tlaková níže. Tlaková níže je jediná přirozená dostředná „síla“ ve Vesmíru.

 

3.11.    Slupka tlakové výše (TV). Na (Obr. 3.2.) je zjednodušená (ne zcela korektní) představa „vzniku“ slupky tlakové výše. [3] Když v prostoru vytlačíme z nějaké oblasti částice (zvýšíme teplotu v dané oblasti), nastane následující: V oblasti, ze které jsme odtlačili částice (Fáze 2) se sníží hustota prostoru (H2) a vzroste tam tlak (T2). Kolem této oblasti se nahromadí odtlačené částice spolu s částicemi, které už tam byly. Hustota prostoru (H3) tam vzroste a tlak (T3) klesne. Mezi prostředím (Fáze 1) a vnitřkem částice (Fáze 2) vzniká mezifází (H3, T3). Každá tlaková výše má slupku z nízkého tlaku.  

 

 

Obr. 3.2.

 

3.12.    Dostáváme základní schéma tlakové výše. Platí (T2 > T1 >T3). V tlakové výši je vždy vyšší tlak než v prostředí, které částici (TV) obklopuje. Tlak ze středu (TV) působí na mezifází „zevnitř“ a tlak z prostředí působí na mezifází „zvenku“ (Obr. 3.2. b). Mezifází se zužuje a jeho hustota dále roste. Vzniká plocha (slupka) tělesa. Tlaková výše je jedním ze dvou základních (jednoduchých) těles v prostoru tvořících Vesmír. Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží.

3.13.    Vesmír tvoří spojitá jednota tlakových výší a tlakových níží. Jedna bez druhé nemůže existovat.

3.14. Základní části, ze kterých se každá částice skládá

 

3.14.    Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou částice zjednodušeně zobrazeny jako uzavřená tělesa. Do uzavřených těles (částic) není možno vložit jiné částice, nebo z nich částice odebrat. Aby částice mohly spojitě měnit svoji hustotu prostoru, musí být tělesa otevřená. Jejich plocha musí být otevřená. Jediná plocha, která ohraničuje (tvoří) těleso a umožňuje spojitě měnit jeho objem a hustotu prostoru je spirální toroid.

3.15.    Spirální toroid je základní plocha ve sférickém prostoru. Rotací dvou, nebo více (nelineárních) spirál okolo středu, který neleží na žádné z těchto spirál vzniká neuzavřená plocha, která ohraničuje (spoluvytváří) částici, nebo její část. Oblast středu tvoří středový kanál (V) tělesa. Plochy všech těles v prostoru i jejich části mají charakter spirálních toroidů. Sférický prostor (Vesmír, Universum) je tvořen spojitou sumou ploch spirálních toroidů.

3.16.    Každá částice je tlakový systém, ohraničený spojitými plochami (minimálně) pěti vícenásobných spirálních toroidů. Jedná se o pět částí téhož. Nejedná se o nějaké striktně oddělené (nezávislé) části. Změna v každé z nich se ihned projeví i v ostatních částech.

3.17.    Vnější slupku částice tvoří suma spirálních toroidů. Vnější slupka je součást prostředí, ale přiřazujeme ji k částici. Nelze přesně určit, kde končí prostředí (prostor) a začíná částice (prostorová anomálie). Pod vnější slupkou se nacházejí dvě polosféry (severní a jižní), které tvoří dva (vícenásobné) spirální toroidy. Obě polosféry jsou od sebe odděleny rovníkovým protiproudem, který má severní a jižní stranu (ohraničený rovněž spirálními toroidy). Středem částice prochází středový kanál, který je tvořen rovněž spirálními toroidy (Obr. 3.3. b).

3.18.    Částice není zdrojem žádných „sil“. Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole částice určuje proudění mezi středovým kanálem a slupkou tělesa (Obr. 3.5.). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve vnější slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve vnější slupce (tlaková níže).

 

3.19.    Každá tlaková výše má slupku z tlakových níží a každá tlaková níže má slupku z tlakových výší. To znamená, že každý závit spirálního toroidu s vysokým tlakem musí být „obklopen“ dvěma závity s tlakem nízkým. Tím je oddělen od sousedních závitů vysokého tlaku. Rovněž každý závit spirálního toroidu s tlakem nízkým musí být „obklopen“ dvěma závity s tlakem vysokým. Tím je oddělen od sousedních závitů s nízkým tlakem. Jinak řečeno každá plocha (oblast) spirálního toroidu s nízkým tlakem, musí být obklopena dvěma plochami s tlakem vysokým a obráceně. Mezi dvěma tlakovými výšemi je vždy tlaková níže. Mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše.

3.20.    Na (Obr 3.3. a) je tento princip zobrazen zjednodušeně v „řezu“. Plochy spirálních toroidů vysokého tlaku a nízkého tlaku jsou zde zobrazeny jako čtyři vzájemně prostřídané spirály. Každá spirála vysokého tlaku (V1, V2) je obklopena dvěma spirálami nízkého tlaku (N1, N2) a obráceně. Čím je v dané oblasti spirály (V1) vyšší tlak, tím nižší tlak musí být v oblastech (N1, N2), které tuto oblast spirály obklopují. A obráceně.

3.21.    V centru tlakové výše (červeně) se setkávají dvě spirály nízkého tlaku (modře). V centru tlakové níže (modře) se setkávají dvě spirály vysokého tlaku (červeně). To vede k vytvoření (neuzavřeného) středového kanálu, který prochází částicí. V centru každé tlakové výše je kanál nízkého tlak (kumulus). V centru každé tlakové níže je kanál vysokého tlaku (oko). Středový kanál je součástí slupky částice a jeho vnitřek je „propojen“ s prostředím (Obr. 3.3. b).

3.22.    V centru tlakové níže (TN) spirály vysokého tlaku (V1, V2) spojitě přecházejí do kanálu (V). U tlakové níže představují spirály vysokého tlaku (V1, V2) směrem ke kanálu (V) se zužující vícenásobné spirální toroidy. Spirální toroidy (V1, V2) se k sobě přibližují. Tyto toroidy jsou vůči sobě (v ideálním případě) natočené o 180 stupňů. To má za následek, že směry rotací v protilehlých ramenech (V1) a (V2) jsou protiběžné (Obr. 3.3. c). (V1, V2) vytlačují hustou matérii do svých okrajů a roztáčejí spirální toroidy nízkého tlaku (N1, N2) mezi nimi. U fyzikálních povrchových ploch spirálních toroidů je nutno rozlišovat jejich „dostřednou“ (d) a „odstřednou“ (o) stranu. Dostředný tlak (d) u (V1, V2) je vyšší, než tlak odstředný (o). To má za následek, že centra (hlavy) podružných tlakových níží (N21, N22, ... N2n), tvořící spirální toroid (N2) jsou nesymetricky posunuty směrem ke středu a mají charakter vln. Obdobně u spirálního toroidu (N1).

3.23.    V tlakové výši (TV) směřují spirální toroidy vysokého tlaku (V1, V2) od centrálního kanálu (kde je vyšší tlak) k vnějšímu plášti (kde je nižší tlak). Rotace v protilehlých ramenech (V1, V2) jsou protisměrné (obr. 3.3. d). Mezi protisměrně rotujícími rameny (V1, V2) vznikají podružné tlakové níže (N11, N12, ... N1n). Odstředivý tlak (o) je vyšší než dostředivý tlak (d). Hlavy podřízených tlakových níží (N11, N12, ... N1n) jsou posunuty nesymetricky ke krajům (TV) a tvoří rameno nízkého tlaku (N1). Podobně pro spirální toroid (N2).

 

 

Obr. 3.3.

 

3.24.    Mezi spirálami (V1, V2) má částice neuzavřené „vchody“ pro tlak z prostředí do částice, nebo z částice do prostředí (podle toho, kde je vyšší tlak). Centrální kanál je spojitá součást vnitřního tlakového pole částice. Centrální kanál je otevřený (Obr. 3.3. a). Do centrálního kanálu může z centra částice pronikat tlak. U tlakové výše je vytlačována do centra částice hustá materie (nízký tlak). V kanálu vzniká kumulus. U tlakové níže je vytlačována do centra částice řídká materie (vysoký tlak). V kanálu vzniká oko.

 

3.25.    Slupka (povrchová plocha) částice. Každá částice (jednoduché těleso) musí mít slupku (povrchovou plochu). Ta odděluje částici od prostředí a také od ostatních částic. Prostor (prostředí) přechází spojitě do částice (anomálie v prostoru). Rozhraní mezi prostředím a vnější slupkou částice je neostré. Vnější vrstvy slupky jsou součástí prostředí, ale přiřazujeme je (pro přehlednost) k tělesu.

3.26.    Součástí slupky je i středový kanál, procházející částicí. Tlakový spád ve slupce středového kanálu je vysoký. Slupka středového kanálu je úzká. Středem kanálu probíhá proudění mezi tlakovým polem na severní straně částice a jižní straně částice.

3.27.    Vnější strana slupky rotuje souhlasně s prostředím a přechází spojitě do vnitřního tlakového pole částice, které je díky zákonitostem sférické geometrie rozděleno do dvou polosfér. Na (Obr. 3.1. b, Obr. 3.2. b) je působení tlaku v opačných polosférách naznačeno rotačními šipkami (T2S = severní) a (T2J = jižní).

3.28.    Tlakové pole v severní a jižní polosféře rotuje ve směru rovnoběžek stejným směrem, jako tlakové pole prostředí. Ve směru poledníků je proudění v polosférách protiběžné. [4] To je způsobeno rozdílnými úhly, pod kterými vnitřní strana slupky působí směrem ke středovému kanálu (u tlakové níže). Nebo vnitřní strana kanálu působí pod rozdílnými úhly směrem ke vnitřní straně slupky (u tlakové výše).

3.29.    Protiběžné rotace v obou polosférách částice vedou zákonitě ke vzniku rovníkového protiproudu. Rovníkový protiproud je oblast na rovníku, která tlakové pole částice dělí na dvě poloviny. Rovníkový protiproud má severní a jižní část, které jsou od sebe odděleny úzkou sférou vysokého tlaku.

 

3.30.    Slupku (fyzikální povrchovou plochu) tlakové níže (Obr. 3.3. c) tvoří tlakové výše (V1, V2). U tlakové níže je vyšší tlak na dostředné straně slupky, než na odstředné straně slupky. [5] V rameně (V1) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V2). Tlak z (V1) postupuje (po spirále) směrem do středu částice k (V2). Když narazí na tlak z (V2) stáčí se do spirály. To má za následek, že mezi rameny (V1, V2) se tvoří (nesymetrické) spirály podřízených tlakových níží (N21, N22, ... N1n), jejichž suma tvoří rameno (N2). Obdobně pro rameno (N1). V okolí středového kanálu roste hustota a klesá tam tlak.

 

Obr. 3.4. - průběh tlaku ve slupce základních tlakových útvarů

1 - prostředí, 2 - slupka tělesa, 3 vnitřní tlakové pole částice, 4 - slupka středového kanálu,
5 - vnitřek středového kanálu

 

3.31.    Slupku tlakové výše tvoří tlakové níže (N1, N2). U tlakové výše je vyšší tlak na odstředné straně slupky a nižší na dostředné straně slupky (Obr. 3.3. d). V rameně vysokého tlaku (V2) je vyšší tlak, než v protilehlém rameně (V1). To znamená, že tlak směřuje (po spirále) z (V2) od středu, kde narazí na tlak z (V1) a stáčí se do spirály. Mezi rameny (V1, V2) se tvoří podřízené tlakové níže (N11, N12, ... N1n)), jejichž suma tvoří rameno nízkého tlaku (N1). Obdobně pro rameno (N2).

3.32.    Tlakové pole uvnitř částice je vždy důsledkem tlakového pole prostředí. Základní charakter vnitřního tlakového pole uvnitř částice určuje proudění mezi středovým kanálem (jeho vnitřní stranou) a slupkou tělesa (její vnitřní stranou). Buď je tlak v okolí středového kanálu vyšší, než ve slupce (tlaková výše), nebo je tlak v okolí středového kanálu nižší, než ve slupce (tlaková níže). Rozdílné tlaky se vyrovnávají v jednotlivých závitech spirálních toroidů, které tvoří vnitřní tlakové pole částice.

3.33.    Na (Obr. 3.4.) jsou schematicky znázorněny průběhy tlaků v jednotlivých částech základních tlakových útvarů. Tlak se postupně zvyšuje, nebo snižuje v závitech spirálního toroidu směrem z prostoru do prostorové anomálie. To je znázorněno zvlněnou čarou.

 

Obr. 3.5.

 

3.34.    Na slupku celé částice působí vnější tlakové pole ze všech stran. Částici tvoří klastr ploch vícenásobných spirálních toroidů. Tlakové pole uvnitř částice je nesymetrické. U tlakové níže směřuje dostředný (vyšší) tlak z ramena (V1) k odstřednému (nižšímu) tlaku z ramena (V2), které je blíže středu částice a rotuje rychleji. [6] To znamená, že tlak působí pouze z jedné strany (Obr. 3.3. c). To je příčinou, že podřízené tlakové níže (N11, N12 ...) jsou značně nesymetrické a mají charakter vln.

3.35.    U fyzikální vlny rozlišujeme hlavu, v jejímž centru je oko. Záda vlny jsou vždy delší a mají větší plochu, než čelo. Orientovaný tlak působí na větší plochu zad než čela. Větší tlak na větší plochu zad má za následek pohyb ve směru čela. Záda (ohon) tlačí čelo (hlavu). Vlna se pohybuje vždy čelem dopředu. U (TN) se tlak postupně snižuje (po spirále) ve vlnách směrem od slupky do okolí středového kanálu (Obr. 3.5. a). [7] U (TV) se tlak postupně snižuje ve vlnách od středového kanálu směrem ke slupce (Obr. 3.5. b).

3.36.    Tlak (N11) směřuje (po spirále) směrem do centra od spirály (V1), kde je vyšší tlak ke spirále (V2), kde je nižší tlak (Obr. 3.5. a). Čelo (N11) narazí na tlak z „ohonu“ (N12), stáčí se do spirály a v prostoru se vytvoří „hlava“ (N11). Hlava (N11) tvoří v prostoru tlakovou přepážku. Za hlavou (N11) se začíná tvořit obdobným způsobem nová vlna (N12) z poněkud hustší materie.  

 

3.37.    Poznámka 3.1. Princip tlakových přepážek je univerzální v neživé i živé přírodě. Pro ilustraci je uvedena vápenatá skořápka mořského mlže (Nautilus) s jejími tlakovými přepážkami (Obr. 3.5. b). Obdobné tlakové přepážky v prostoru můžeme vidět u hmyzu, bambusu... Fakt, že nautilus (nebo např. atmosférický hurikán) je tvořen pouze jednou spirálou je způsoben tím, že tlak (ze stratopauzy planety Země) na něj působí pouze z jedné strany (shora). Tlak z druhé strany je odstíněn tělesem Země. Živé biologické systémy jsou především systémy fyzikální a řídí se stejnými pravidly, jako neživá příroda.

 

3.38. Tlaková níže

 

3.38.    Zjednodušený pohled na průběhy tlaků v tlakové níži (N) ukazuje (Obr. 3.6.). Tlaková níže je ohraničena slupkou z vysokého tlaku, představovanou spirálami (V1, V2). Tlak vycházející z vnitřní strany slupky (dostředný tlak) je větší, než tlak odstředný (Vd ˃ Vo). Tlak klesá směrem do středu v jednotlivých závitech spirálních toroidů vysokého tlaku (V1, V2), které jsou od sebe odděleny závity nízkého tlaku (N1, N2). Uprostřed tlakové níže se nachází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak (oko). Tlak v okolí vnitřní strany středového kanálu je minimální. Tlakové pole tlakové níže tlačí hustou materii směrem ke středovému kanálu a zároveň tlačí řídkou materii směrem ke vnější slupce.

 

 

Obr. 3.6.

 

3.39.    Na (Obr. 3.6. a) je pohled od pólu do severní polosféry (Ns) tlakové níže (N). Vysoký dostředný tlak (V11d, V12d) z ramena (V1) směřuje k nižšímu odstřednému tlaku z ramena (V2). (V11d, V12d) „naráží“ na odstředný tlak z protilehlého závitu (V2) a stáčí se do spirály. Vytvářejí se tlakové níže (N11, N12, ...). Suma níží (N11, N12, ...) tvoří v severní polosféře rameno nízkého tlaku (N1s). Obdobně pro (N2s). (N1s) a (N2s) tvoří oblast nízkého tlaku (Ns) v severní části rovníkového protiproudu níže (N). Nejvyšší hustota v rovníkovém protiproudu (RP) je v okolí středového kanálu. V jižní polosféře vzniká obdobná oblast nízkého tlaku (Nj). (Ns) a (Nj) jsou od sebe odděleny úzkou sférou vysokého tlaku a tvoří spolu rovníkový protiproud (RP).

3.40.    Rovníkový protiproud (RP) dělí částici (N) na severní a jižní polosféru. Polosféra ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice (Obr. 3.6. e). Rovníkový protiproud je vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak. Částice (N) není nikdy v klidu. Plochy částice rotují současně ve směru poledníků i rovnoběžek. Přitom dochází k tzv. „siderické rotaci“ (Obr. 3.6. f). Slupka částice rotuje na pólech rychleji, než na rovníku.

3.41.    Zobrazit děje v částici „z boku“ je velmi obtížné. Je třeba značné prostorové představivosti (Obr. 3.6. b). Jsme stále ve sférickém prostoru a jakékoliv „rovinné řezy“ jsou nekorektní. Částici tvoří vzájemně prostřídané spirální toroidy vysokého a nízkého tlaku. Částice je otevřené těleso. Do částice existují dva zásadní „vstupy-výstupy“. Tlak může do částice vstupovat „z boku“, zejména v oblasti rovníkového protiproudu. Druhý zásadní „vstup-výstup“ je centrální kanál. Záleží na poměru tlaku uvnitř částice a tlaku v prostředí kolem částice. To znamená, že „vstup“ se může změnit ve „výstup“ (Obr. 4.1.).

 

3.42. Tlaková výše

 

3.42.    Tlaková výše (TV) je ohraničena slupkou z nízkého tlaku (N1, N2). Tlak vycházející z odstředné strany slupky je větší, než tlak vycházející z dostředné strany slupky (Vo ˃ Vd). Tlak v okolí středového kanálu je nejvyšší a klesá směrem ke slupce do oblasti rovníkového protiproudu. Uprostřed každé tlakové výše je kanál nízkého tlaku (kumulus). Tlakové pole tlakové výše tlačí řídkou materii směrem ke středovému kanálu a zároveň tlačí hustou materii směrem ke vnější slupce.

 

 

Obr. 3.7.

 

3.43.    Na (Obr. 3.7. a) je pohled od pólu do severní polosféry tlakové výše (TV). Slupka tlakové výše je tvořena dvěma spirálními plochami nízkého tlaku (N1, N2). Mezi odstřednou stranou závitu spirály vysokého tlaku (V2) a dostřednou stranou spirály (V1) je tlakový spád, který vytlačuje hustou materii směrem od středu k vnější slupce. Díky zákonitostem sférické geometrie prostoru, je hustá materie z okolí středu vytlačována také do středového kanálu (V). Ve středovém kanále je nízký tlak a vysoká hustota (kumulus). 

3.44.    Odstředný tlak z (V2) je vyšší, než dostředný tlak z (V1). Rameno (V1) je posunuto vůči ramenu (V2) o 180 stupňů a směry rotací (V1) jsou protiběžné proti (V2). (V2) je blíže centru (V) a rychlost rotací je tam vyšší než ve (V1). Tlak z ramena vysokého tlaku (V2) „naráží“ na dostředný tlak z protilehlého závitu (V1) a stáčí se do spirály (N12). Hlava vlny (N12) tvoří tlakovou přepážku v rameně (N1). Za (N12) se tvoří nová (řidší) vlna (N11).

3.45.    Mezi rameny vysokého tlaku (V2, V1) se tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2), která jsou sumou podružných tlakových níží (N11, N12 ...) a (N21, N22 ...), které mají charakter vln. (N1) a (N2) tvoří (Ns) na severní polokouli. Na jižní polokouli podobně vzniká (Nj).

3.46.    (Ns) a (Nj) odděluje od sebe rovníkový protiproud (RP). Rovníkový protiproud tvoří dva ploché spirální toroidy („severní“ a „jižní“). Rotace v obou spirálních toroidech tvořících (RP) jsou ve směru rovnoběžek shodné s vnějším tlakovým polem. Rotace v (Ns) a (Nj) ve směru poledníků jsou protiběžné. Rovníkový protiproud dělí částici na severní a jižní polosféru. Jak se mění poměr tlaku mezi severní a jižní polosférou posunuje se i rovníkový protiproud k severu, nebo jihu.

3.47.    Jistou představu, jak vypadá tlaková výše ukazuje (Obr. 3.7. d), kde je pohled od pólu a zboku na hmotné jádro prstencové galaxie. Při pohledu shora je kolem středového kanálu (V) patrná (světlá) oblast vysokého tlaku a z ní (po spirálách) vytlačovaná hustá (tmavá) materie do slupek (N1, N2) a do středového kanálu (V). Jasný pás, který rozděluje galaxii na severní a jižní polovinu, je (RP).

 

 

3.48. Rovníkový protiproud

 

3.48.    Důkladné pochopení funkce rovníkového protiproudu vede k porozumění mnoha dalších jevů. [8]

3.49.    Rovníkový protiproud odděluje tlaková pole v severní a jižní polosféře částice. Rovníkový protiproud má dvě poloviny, které jsou spojitou součástí příslušné polosféry. Přesto považujeme (pro přehlednost) rovníkový protiproud za samostatnou část. Rovníkový protiproud obsahuje minimálně dvě spirály nízkého tlaku (Ns, Nj). Ty od sebe odděluje úzká sféra vysokého tlaku. U tlakových níží je nejnižší tlak v oblasti středového kanálu (Obr. 3.6. d). U tlakových výší je nejnižší tlak po obvodu (Obr. 3.7. e). Rovníkový protiproud je vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak.

 

 

Obr. 3.8.

 

3.50.    Rovníkový protiproud tlakové výše (Obr. 3.8, RPTV). Částice tlaková výše má slupku z tlakových níží. Uvnitř částice klesá tlak v jednotlivých závitech spirálních toroidů směrem od kanálu ke slupce a do rovníkového protiproudu. Nejvyšší hustota (nejnižší tlak) se nachází po obvodě (RP), kde se nacházejí minimálně dvě spirály nízkého tlaku (N1 a N2). Spirály (N1 a N2) mají dvě poloviny. „Severní“ (Ns = Ns1 + Ns2) a „jižní“ (Nj = Nj1 + Nj2). Ty jsou od sebe odděleny sférou vysokého tlaku. Středem částice prochází „kanál“ (kumulus).

3.51.     (Ns) a (Nj) rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková výše, ve směru poledníků jsou jejich rotace opačné. Rotace ve směru rovnoběžek jsou shodné s vnějším tlakovým polem. Protiběžné rotace ve směru poledníků jsou důsledkem rozdílných úhlů, pod kterými působí slupka kanálu na tlakové pole jednotlivých polosfér (Obr. 31.1 b, Obr. 3.2. b).

3.52.    Tlakové systémy mají fraktální charakter. Fraktální „megapodobu“ rovníkového protiproudu v částici s charakterem tlakové výše lze spatřit na příkladu prstencové galaxie. Na (Obr. 3.8. vpravo nahoře) je zobrazena galaxie „Kolo u vozu“. Na obvodu hmotného jádra prstencové galaxie rozeznáváme v jejím rovníkovém protiproudu hlavy spirálních tlakových níží, které jsou tvořeny hvězdnými a planetárními soustavami. V centru galaxie (kanálu) jsou (husté) spirály nízkého tlaku (kumulus). Nesmíme zapomínat na zbytek slupky, kterou tvoří spirální toroidy nízkého tlaku, které není snadné detekovat (tzv. galaktické halo). Rozměry vnější slupky jsou řádově větší, než rozměry hmotného jádra. Viz rovněž (Obr. 3.7. d).

 

3.53.    Rovníkový protiproud tlakové níže (Obr. 3.8, RPTN)). Částice tlaková níže má slupku z tlakových výší. Vysoký tlak ze slupky vytlačuje (po spirále) hustou matérii směrem ke středovému kanálu do rovníkového protiproudu. Nejnižší tlak se nachází v oblasti kolem středového kanálu (V). Uprostřed středového kanálu je vysoký tlak (oko).

3.54.    Rovníkový protiproud tlakové níže tvoří minimálně dva ploché spirální toroidy (Ns, Nj), ve kterých je hustota nejvyšší v okolí středového kanálu (Obr. 3.6. d, Obr. 3.8.). (Ns a Nj) jsou od sebe odděleny úzkou vrstvou vysokého tlaku. „Severní“ i „jižní“ poloviny spirálních toroidů rotují ve směru rovnoběžek shodně, jako celá tlaková níže. Ve směru poledníků rotují opačně.

3.55.    Fraktální „megapodobu“ rovníkového protiproudu (RP) uprostřed částice (TN) lze spatřit u hmotného jádra spirální galaxie (Obr. 3.8. vpravo dole). Hmotné jádro galaxie (TN) tvoří (hustá) centra ramen nízkého tlaku (Ns = Ns1 + Ns2) a (Nj = Nj1 + Nj2), která jsou od sebe oddělena vrstvou vysokého tlaku (Obr. 3.6.). [9] (Ns, Nj) tvoří podřízené tlakové níže hvězdných a planetárních soustav (Obr. 9.1.). Rozměry celé tlakové níže (TN), která tvoří galaxii, jsou řádově větší.

 

3.56. Středový kanál

 

3.56.    Středový kanál (V) je spojitou součástí slupky částice. Prostřednictvím středového kanálu se vyrovnává tlak na „severním a jižním pólu“ částice. Uvnitř středového kanálu tlakové níže je vysoký tlak (oko). Uvnitř středového kanálu tlakové výše je nízký tlak (kumulus). Tlakový spád ve slupce středového kanálu je vysoký. Slupka středového kanálu je úzká, tlakové pole ve slupce je turbulentní a nepřehledné. Směr proudění ve středovém kanále určuje poměr tlaku na „severu” částice a na „jihu” částice.

3.57.    V knize je středový kanál zobrazován, jako válec procházející mezi póly částice. To neodpovídá skutečnosti. Středový kanál má tvar (na výšku) protáhlých spirálních toroidů. Spirály vysokého a nízkého tlaku jsou vzájemně prostřídány. Obdobně, jako spirální toroidy, tvořící vnější slupku částice mají pro tlak svoje „vchody a východy“, tak i do středového kanálu existují pro tlak „vchody a východy“ ze středu částice. O tlakovém poli ve středovém kanále si lze udělat představu pozorováním některých atmosférických, nebo biologických struktur.

 

 

Obr. 3.9.

 

3.58.    Příklad 3.1. Částice základního prostoru (plazmu) nelze spatřit. Díky fraktální povaze tlakových systémů si lze o základních tlakových systémech udělat alespoň nějakou vizuální představu. Jaderný „hřib“ lze považovat za (fraktální) částici (anomálii v prostoru) s charakterem tlakové výše. Hybatelem procesu je ojedinělý tlakový impulz vzniklý výbuchem. Odstředně se pohybující materie má charakter prostorové (3D) vlny (VT). Plocha hlavy vlny je tvořena řadou sub částic, které se zobrazují jako dynamické „boule“ na jejím povrchu. Tlak z ojedinělého tlakového impulzu se šíří v uzavřených plochách (nemají spirální charakter). Na (Obr 3.9.) jsou snímky jaderných výbuchů s patrnými „kuželovitými“ plochami (NT, modře), které tvoří obdobu „vchodů“ a „východů“ pro tlak do středového kanálu (nejsou to spirální plochy). Okolní (studenou) atmosféru možno považovat za slupku částice (VT), která částici „drží pohromadě“. Viz rovněž (Obr. 3.7. b).

 

3.59.    Příklad 3.2. Částice je dynamický tlakový systém, procesy v částici nelze nahradit představou pouze jednoho tlakového impulzu. Tlak ze zdroje „trvalého“ tlaku se vždy šíří v neuzavřených spirálních plochách. Realitě bližší podobu středového kanálu lze spatřit u schránek některých mořských mlžů (Obr. 3.10.) Jejich tvary nejsou náhodné.

3.60.    Na (Obr. 3.10. a, b) je vápenatá schránka mlže, kterou tvoří otevřená spirální plocha. Jinak řečeno (otevřené) těleso mlže je ohraničeno neuzavřenou spirální plochou. U mlže je možno považovat plochu (husté) vápenné schránky za spirální rameno nízkého tlaku (NT) a (řídké) tělo za vysoký tlak (VT). Okolní vzhledem k vápenné schránce „řídká“ voda tvoří prostředí s vysokým tlakem (VT) pro vnější vápenatou schránku (NT). Uprostřed mlže je obdoba středového kanálu.

 

 

Obr. 3.10.

 

3.61.    Příklad 3.3. Představu částice a jejího pohybu v prostoru může rovněž poskytnout vyfouknutý kouř z cigarety ve tvaru rotujícího toroidu, který vykazuje pozoruhodnou stabilitu oproti „normálně“ vyfouknutému kouři (Obr. 3.9. a). Pohybující kouř  má charakter prostorové vlny.

 

3.62.    Příklad 3.4. Řídké prostředí půdy (VT) tlačí do hustých kořenů stromu (NT) vodu a živiny a vytlačuje těleso stromu odstředně z půdy. V nadzemní části strom získává z oxidu uhlíku z atmosféry prostřednictvím fotosyntézy uhlík. Vysoký tlak v atmosféře (VT) tlačí uhlík (NT) a jeho sloučeniny dostředně směrem ke kořenům. Hybatelem procesu je vyšší tlak v půdě, než v kořenech stromu a vyšší tlak v atmosféře, než v listech stromu. Tlak v atmosféře je řádově vyšší, než v půdě (vodě).  Těleso stromu má charakter kumulu. Růst stromu nezpůsobují žádné vnitřní síly ve stromě ukryté. [10]  



[1] Připomíná to situaci jedince v davu lidí. Jedinec dav spoluvytváří, ale na svůj pohyb nemá vliv. Musí se pohybovat s davem.

[2] Tento proces nelze chápat v mechanickém slova smyslu. „Natlačíme“ znamená, že částice v dané oblasti ochladíme. Chladnější částice mají menší objem a jsou hustší. V dané oblasti se sníží tlak (teplota) a zvýší se hustota prostoru.

[3] Částice (tělesa) nevznikají ani nezanikají. Částice v prostoru existují a stále se transformují. Na (Obr. 3.1., Obr. 3.2.) jsou trajektorie působení tlaků nakresleny lineárně. Ve skutečnosti jsme ve sférickém prostoru, takže všechny křivky zde jsou (fraktální) spirály. Částečně naznačeno rotujícími šipkami.

[4] Např. jako rozdílné směry rotací atmosférických tlakových výší a níží na obou polosférách Země.

[5] To má svoji logiku. Tlak směřující od slupky směrem do centra tělesa musí být u tlakové níže vyšší než tlak, který směřuje z tělesa směrem ke slupce. Pouze tak může těleso tlakové níže držet pohromadě.

[6] Rotace v ramenech spirál (V1, V2) a (N1, N2) se směrem do středu zrychlují (TN). To znamená, že pohyb v dané oblasti spirály blíže středu je rychlejší. Nerotuje rychleji celá spirála.

Vyšší dostředný, respektive odstředný tlak je důsledkem větší dostředné, nebo odstředné rychlosti na spirále vysokého tlaku (Obr. 3.3.). Pohyb je v dané oblasti spirály (V1, V2) a tím i (N1, N2) rychlejší ve směru do středu (TN). Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha jednoho tělesa působit na plochu jiného tělesa. Rychlejší pohyb v jednom směru znamená větší tlakový impulz v tomto směru. (Vztah - tlak, plocha, pohyb).

[7] Na (Obr. 3.5.) je spirální tlakové pole v částici pro názornost „linearizované“. Hlava (fraktální) fyzikální vlny tvoří tlakovou přepážku v prostoru. Srovnej s tlakovým polem Nautila s jeho tlakovými přepážkami. Fraktálnost vlny naznačena na (Obr. 3.6.). Vlny typu mořská vlna, nebo hurikán lze nazvat „ploché“ (tlak na ně působí pouze z jedné strany). Prostorovou vlnu (VT) představuje např. sopečný, nebo jaderný „hřib“. Tato představa je realitě bližší.

[8] Galaxie, prstence planet, planetární a hvězdné soustavy se nachází v rovníkovém protiproudu tlakových níží, které je tvoří. Rovníkový protiproud dělí počasí planet na „severní“ a „jižní“ část s různými rotacemi. Bakterie a buňky se dělí ve svých rovníkových protiproudech.

[9] Rovníkový protiproud dělí hmotné jádro galaxie na dvě poloviny „severní a jižní“. To lze pozorovat např. v rameni Mléčné dráhy jako tmavý pruh mezi dvěma „svítícími“ pruhy. Tzv. „svítící hmota“ je (paradoxně) indikátor oblasti nízkého tlaku ve Vesmíru. Vnitřek tlakového pole spirální galaxie, nad a pod rovníkovým protiproudem lze pozorovat jako tzv. „galaktické halo“.  

[10] Současná „věda“, která stále vychází z mechaniky, vkládá různé „síly“ do tělesa. To není správné. Fyzikální tělesa nejsou zdrojem žádných „sil“. Fyzikální tělesa jsou (pasivní) prostorové anomálie a veškeré „síly“ vycházejí vždy z prostoru (prostředí), ve kterém těleso je. Hybatelem všech procesů v tělese je vždy tlak vnějšího prostředí na jeho povrchovou plochu.