3. Základní tlakové systémy v Prostoru

3.1. Veškeré fyzikální děje v Prostoru (Vesmíru) mají fraktální charakter a řídí se několika jednoduchými principy. Děje, které nedokážeme pozorovat v jejich nepatrných „částicových“ rozměrech, můžeme pozorovat ve stále větších rozměrech, na stále větších strukturách, které jsou již přístupné našim smyslům (případně našim přístrojům). Tak si můžeme udělat alespoň nějakou představu o dějích (které jsou mimo naše smysly) tím, že pozorujeme struktury a děje, které známe (ale mnohdy je nechápeme).

3.2. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je systém hustot a tlaků. Prostor se může diferencovat jen podle hustoty.[1] Jinou možnost nemá. V Prostoru platí několik jednoduchých pravidel. Každé oblasti Prostoru odpovídá určitá hustota. Hustota Prostoru a tlak z ní vyplývající jsou v nepřímé úměrnosti. Čím je Prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak. Čím je Prostor hustší, tím je v něm nižší tlak. Tlak se šíří vždy z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem.

3.3. Nehomogenita Prostoru je příčinou „vzniku“ a existence jednoduchých těles - částic. Každá částice je prostorová anomálie. Částice mohou být dvojího druhu. Tlakové výše, nebo tlakové níže. Pokud má být částice (prostorová anomálie) „rozeznatelná“ od ostatního „matečného“ prostoru, musí být obalena slupkou - povrchovou plochou. Slupka se musí svými vlastnostmi lišit jak od vnitřku tělesa, tak i od prostoru (prostředí) ve kterém se těleso nachází.

3.4. Prostor, který obklopuje částice se nazývá prostředí. Prostředí, ve kterém se částice nachází určuje vlastnosti částice a její chování. Prostředí je složené těleso z částic. Prostředí může mít charakter tlakové výše, nebo níže. Vzhledem k dynamičnosti Prostoru jsou vlastnosti každé částice v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Žádná částice nemá nějaké „konstantní“, neměnné (statické) vlastnosti. Chování částice v Prostoru určuje sférická geometrie Prostoru. 

3.5. Tlaková výše - (zjednodušený) úvod

3.5. Některé jevy ve sférickém Prostoru mohou připadat čtenáři poněkud nepřehledné a složité, což také v reálu jsou. Tato kapitola má za úkol vnést do problematiky některá (sice nekorektní) zjednodušení, pro lepší pochopení následující kapitoly.

3.6. Ve výkladu budeme postupovat krok za krokem a přidávat stále hlubší vhled do problematiky tlakových útvarů. Závěry jednotlivých kapitol nelze brát jako definitivní. V každé následné kapitole bude docházet k upřesňování předešlého. Navíc možnosti zobrazování ve dvou dimenzích a staticky (na papíře) je v tomto případě poměrně limitující.

3.1. - „Vznik“ tlakové výše (bubliny)

3.7. Na (Obr. 3.1.) vidíme zjednodušenou (ne zcela korektní) představu „vzniku“ tlakové výše.[2] Když v nehomogenním prostoru „odhrneme“ z nějaké oblasti částice (Obr. 3.1., vlevo), nastane následující: V oblasti, ze které jsme „odhrnuli“ částice (Fáze 2) se sníží hustota prostoru (H2) a vzroste tam tlak (T2). Kolem této oblasti se nahromadí „odhrnuté“ částice spolu s částicemi, které už tam byly. Hustota prostoru (H3) tam vzroste a tlak (T3) klesne. V prostředí kolem zůstává hustota prostoru (H1) i tlak (T1) stejné.[3] Vznikne mezifází - „dutá“ oblast s vysokou hustotou, zárodek slupky (plochy) tělesa. Bublina je oblast vysokého tlaku (T2) v prostoru (T1), ohraničená hustou slupkou (T3).

3.8. Dostáváme základní schéma tlakové výše (bubliny). Platí T2>>T3ÂT1 (Obr. 3.1. vpravo). V bublině je vždy větší tlak než v prostředí, ve kterém se bublina nachází. Tlak ze středu bubliny působí na mezifází „zevnitř“ a tlak z prostředí působí na mezifází „zvenku“ (Obr. 3.1., vpravo). Mezifází se zužuje a jeho hustota dále roste. Vzniká plocha (slupka) tělesa. Tělesa „vznikají“ vždy od slupky.

3.9. Nehomogenita Prostoru je zákonitou příčinou vzniku těles. Slupka (mezifází) tělesa je nutnou podmínkou pro existenci tělesa. Slupka tělesa je tlakový orgán. Tlaková výše (bublina) je jedním ze dvou základních (jednoduchých) těles v Prostoru tvořících Vesmír. Každá tlaková výše má slupku z tlakové níže.

 

3.10. Tlaková výše (bublina)

3.10. Ve sférickém prostoru platí poměrně jednoduchá pravidla, která však díky složitosti (nezvyklosti) Prostoru mohou působit potíže. Čím je hustota prostoru menší, tím je v něm větší tlak. Čím je hustota prostoru větší, tím je v něm menší tlak. Tlakový spád směřuje vždy od tlaku vyššího k tlaku nižšímu. V bublině je vždy větší tlak, než v prostoru (prostředí), který ji obklopuje.[4]

Obr. 3.2. - tlak působí směrem do společné oblasti

3.11. Pro srovnání. Euklidovská geometrie umožňuje představu dvou protiběžných abstraktních mechanických (Newtonovských), lineárních a symetrických sil, které leží na jedné přímce, nebo v jedné rovině (R1). Pohyb v rámci této roviny se bere jako nejefektivnější. Síly F1 a F2 působí jaksi „odnikud“. Není jasný zdroj síly (Obr. 3.2. vlevo). Dva (lineární) vektory s opačnou orientací, směřují do společného „bodu“ se odečtou (vyruší) a jejich výslednicí je „nula“. Euklidovská geometrie (kartézská soustava) a z ní vycházející matematický aparát nejsou ve sférickém prostoru použitelné.

3.12. Přenesme se do reálného spojitého sférického prostoru. Působí-li dva protilehlé tlaky na protilehlé plochy (tlakové orgány) tělesa, výsledkem je zvýšení tlaku v dané oblasti, tedy nikoliv „nula“.[5] Ve sférickém prostoru se nelze pohybovat po přímce. Základní trajektorií je vždy (fraktální) spirála.

3.13. V každé sféře (S1, S2, S3) je jiná hustota a té odpovídá jiný tlak (Obr. 3.2 uprostřed). To znamená, že v každé sféře působí na plochu tělesa jiný tlak a tomu odpovídá jiná síla. Síla vzniká pouze působením tlaku na plochu a nikdy jinak.[6]

3.14. Všechny síly působí pouze ve sféře, kde vznikají a jsou také sférické. Na (Obr. 3.2. uprostřed) působí tlak P21 na plochu jedné strany anomálie (částice) a P22 na plochu protilehlé strany anomálie a vyvolává síly F1 a F2. Protože jsme v nehomogenním, nesymetrickém a sférickém prostoru, jsou protilehlé plochy částice nestejné a také tlaky P21 a P22 jsou různé. Z toho vyplývá, že i síly F1 a F2 nejsou nikdy stejné a jsou sférické. Nejsou to žádné úsečky (nebo tečny), ale prostorové síly.

3.15. Složíme-li nyní tyto síly vidíme že jejich výslednicí je křivka směřující spirálovitě ven ze systému. Stejně tak při pohledu z jiného směru vidíme že vektory nemíří do oblasti symetricky, neboť zde není symetrie. Jejich zakřivení je dáno faktem, že leží v závitu (S2) spirálního toroidu. Výsledný vektor obsahuje také kroutivou (rotační) složku. Výsledným pohybem je pohyb vířivý. Pohyb po fraktální spirále je základní pohyb v Prostoru.[7]

Obr. 3.3. - působení tlaku na tlakovou výši v prostředí tlakové níže

3.16. Nyní si uvedenou oblast zvětšíme (Obr. 3.3.). Nacházíme se v tlakové níži (hustota směrem do středu roste), která tvoří prostředí (Fáze 1).[8] V tomto prostředí máme ohraničenou oblast tlakové výše (Fáze 2). Mezi těmito dvěma fázemi je důležitá oblast mezifází (slupka), která ohraničuje těleso tlakové výše. Ve slupce nižší tlak (HM), než uvnitř částice a také nižší tlak než v prostředí.

3.17. Jednotlivé závity S1, S2, S3 představují schematické znázornění hustotních sfér - to znamená nepravidelných hustotních sfér, které tvoří prostředí (Obr. 2.1. vpravo). V každé z těchto sfér je jiná hustota (H3>H2>H1). Prostředí tvoří tlaková níže, takže hustota směrem do středu nelineárně roste. Tlak směrem do středu prostředí klesá (šipka poloosy směřuje do středu).

3.18. V bublině (Fáze 2) je vyšší tlak než v prostředí, které ji obklopuje. H3>H2>H1>HF2. Nejvyšší je ve středu výše a směrem k mezifází postupně klesá. Nejvyšší hustota HM (nejnižší tlak) je v mezifází, které tvoří slupku. HM>H3>H2>H1>HF2. Tlak se šíří vždy z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším. Slupka tělesa je tedy stlačována směrem ze středu vysokým tlakem v bublině a směrem z prostředí tlakem prostředí.

3.19. Prostor je spojitý. Tělesa jsou prostorové anomálie, které tvoří spojitou součást prostoru. U tlakových systémů nelze od sebe oddělit působení prostředí na těleso od procesů uvnitř tělesa. Procesy uvnitř slupky tlakové výše jsou důsledkem působení prostředí vně slupky na tlakovou výši. Působení prostředí (vnějších sil) na těleso (prostorovou anomálii) je rozhodující a určuje zásadním způsobem tvar i vlastnosti tělesa. Síly vznikají působením tlaku v jednotlivých sférách na plochu tělesa (částice).

3.20. Ve sféře (H1) je tlak nejvyšší a postupně klesá. Ve sféře (H3) je nejnižší. Výsledkem je, že těleso tlakové výše je v oblasti („severního“) pólu stlačováno více a také zde působí větší rotační síly, než v oblasti („jižního“) pólu (siderické rotace). (Obr. 3.4.).

Obr. 3.4. - vliv vnějšího tlaku na tvar tlakové výše (částečné přiblížení)

3.21. Těleso tlakové výše získává tvar vajíčka,[9] šišky, nebo hrušky. Jeden pól je plošší a druhý špičatější. Tlaková výše nabývá tvar nepravidelného spirálního toroidu. Jak si později ukážeme, výslednice sil působících na těleso (částici) způsobuje pohyb v prostoru ve směru špičatější strany, kde je vždy větší hustota a menší plocha.

3.22. Uvedená situace je zobrazena na (Obr. 3.4. vlevo). Síly (F1, F2, F3), působí v jednotlivých sférách, jsou zde znázorněny jako kruhové (sférické) výseče. Ve skutečnosti působí komplexně a podléhají také zákonům sférického prostoru. Jedná se o tlakové víry, působící na plochu tělesa. Jeden z takovýchto vírů je zobrazen schematicky jako síla F2.

3.23. Jednotlivé víry (F1 - F3) se spojují a vytvářejí rotující spirální toroid (T1), který obtáčí těleso tlakové výše. Na (Obr. 3.4. vpravo) je tento toroid zobrazen v řezu. Mezifází tlakové výše, kde je velmi nízký tlak deformuje toroid (T1) jak naznačeno na obrázku. Na vnější straně mezifází, která tvoří „první vrstvu“ toroidu pozorujeme siderickou rotaci (Obr. 3.3. vpravo).

3.24. Směr proudění je dán polohou tlakové výše (Fáze 2) vzhledem k prostředí tlakové níže (Fáze 1). Nízký tlak v mezifází deformuje rotující spirální toroid. V blízkosti tělesa je tlakový spád větší. Tlak se postupně vyrovnává v jednotlivých závitech spirálního toroidu s tlakem prostředí.[10] To je znázorněno hustšími siločarami[11] v blízkosti tělesa. Každý závit s vyšším tlakem střídá závit s tlakem nižším.

3.25. V oblasti pólů přechází spirální toroid (T1) do dvou rotujících tlakových útvarů - polárních vírů. Ty zasahují až do vnitřku tělesa tlakové výše. Jejich vznik je dán interakcí vnitřku tělesa tlakové výše s prostředím. „Jižní“ polární vír je díky tlakovému spádu slabší. Tyto polární víry jsou organickou součástí rotujícího tlakového pole prostředí. Polární víry se mohou uvnitř tělesa propojit. V takovémto „kanálu“ uprostřed tělesa, které nyní nabývá tvar toroidu proudí částice ve směru převládajícího tlaku (Obr. 3.5. vlevo).

Obr. 3.5. - průběh tlaku uvnitř tlakové výše (částečné přiblížení)

3.26. Vytvoření propojeného kanálu uprostřed tělesa celý tlakový systém stabilizuje. Tlakové útvary si prostřednictvím svých středových „kanálů“ stále obnovují tlaky ve svých mezifázích. Tlakový útvar bez středového kanálu je nestabilní. Středový kanál je nedílnou součástí slupky tělesa (spirálního toroidu). Vnitřní strana slupky rotuje shodně s vnitřkem bubliny. Vnější strana slupky rotuje shodně s vnějším tlakovým polem. Mezi oběma protilehlými rotacemi je turbulentní zóna, kde se protiběžné rotace vyrovnávají.

3.27. Nyní se budeme zabývat průběhem hustoty a tlaku uvnitř tělesa tlakové výše. Zatímco tlakové pole prostředí (toroid T1) rotuje jedním směrem, tlakové pole uvnitř tělesa má vždy dvě poloviny, oddělené „rovníkovým protiproudem“. To je dáno geometrií uvnitř sféry. Tlaky na „severní“ polosféře a na „jižní“ polosféře působí pod „opačnými“ úhly.

3.28. Těleso tlakové výše se stále nachází v prostředí tlakové níže, charakterizované sférami S1 - S3 (Obr. 3.5.). Uvnitř tlakové výše se nacházejí rovněž sféry. Hustota uprostřed (kolem obvodu středového kanálu) je nejnižší a roste směrem k mezifází (slupce). To znamená, že tlak je u obvodu středového kanálu nejvyšší a klesá směrem k mezifází. (Obr. 3.5. vlevo). vnitřek středového kanálu je součástí prostředí. Tlak je tam nízký. Uprostřed každé tlakové výše je nízký tlak.[12]

3.29. Tlak směřuje od vysokého tlaku k nižšímu, to znamená od středu směrem k slupce. Jednotlivé tlakové útvary mají charakter vírů směřujících spirálovitě od středu. Směr jejich rotace je dán tlakovým spádem v jednotlivých sférách tlakové výše. Směrem k pólům je zde znázorněn pouze jeden výrazný vír, může to však být také několik menších vírů. Zde u „severního“ (vnějšího) pólu je hustota v tlakové výši největší. U „jižního“ (směrem do středu tlakové níže) pólu je hustota menší, než u „severního“ pólu. Je to dáno menší vzdáleností k oblasti rovníku. Tlak směřující na stěnu mezifází je zde vyšší.

3.30. Pro přehlednost je průběh tlaků znázorněn pro každou polosféru zvlášť. Polosféry nejsou totožné. Jak se těleso tlakové výše pohybuje[13] v prostředí tlakové níže posunuje se i oblast rovníkového protiproudu. Tím se mění tvar tělesa a také tlaky, které na plochu tělesa (a zprostředkovaně uvnitř tělesa) působí. Rotace ve směru rovnoběžek jsou v obou polosférách stejné, rotace ve směru poledníků jsou opačné. (Obr. 3.6. uprostřed). Průběh tlaků je v každé polosféře jiný a je závislý na tvaru bubliny.

3.31. Jednotlivé víry v polosférách se spojují do jednoho rotujícího spirálního toroidu. I uvnitř tlakové výše pozorujeme siderickou rotaci. V oblasti rovníku je turbulentní oblast (rovníkový protiproud), kde se rozdíly v rotacích vyrovnávají (Obr. 3.6.). 

Obr. 3.6. - působení vnějšího tlaku (tlaku prostředí) na vnitřek bubliny

3.32. V oblasti pólů nastává situace, kdy je v prostředí vyšší tlak, než v mezifází bubliny. Prostředí se začne „vlamovat“ do bubliny. To znamená, že v oblasti pólů, se dostává protiběžný vír z prostředí, který je součástí (T1) (Obr. 3.6. vlevo, tečkovaně).[14] Mezifází se vnořuje do tlakové výše a vytváří se zde středový kanál. Tomu napomáhá i vnitřní tlakové pole. Obě „vnoření“ na pólech se propojí a v kanálu výsledného spirálního toroidu převládne proudění ve směru převládajícího tlaku. Zde od „severu“ k „jihu“. (Uvnitř každé tlakové výše je tlaková níže).

3.33. Mezifází je stabilizováno tlakem zevnitř tělesa, proti kterému působí tlak z prostředí. Z předešlého vidíme, že víry na vnější straně mezifází mají rozdílný směr rotace než víry na vnitřní straně mezifází (Obr. 3.6. vlevo). Ze středu tlakové níže je zde dodávána „materie“, takže se v mezifází zvyšuje hustota. Také z prostředí je zde vytlačována „materie“, což rovněž navyšuje hustotu. To vede k dalšímu snižování tlaku v mezifází a k zvětšování sil, které tento proces urychlují. Mezifází je stále užší a hustší. Slupka je jakási hluboká tlaková níže, která obaluje tlakovou výši.

3.34. Tlakové poměry v tlakové výši a jejím okolí jsou naznačeny na (Obr. 3.7. vpravo). Vír v prostředí (T1) obtáčí těleso tlakové výše a končí v mezifází. Rovněž vír, nebo víry uvnitř tlakové výše směřují směrem od středu, kde je tlak největší ke stěně mezifází, kde je tlak nejmenší. V mezifází prudce klesá tlak. Tím je mezifází „rozeznatelné“ pro prostředí, jako povrch tlakové výše a také je „rozeznatelné“ (dá-li se to tak říci) vnitřkem tlakové výše, jako její ohraničení, nebo (vnitřní) povrch. V jednotlivých „závitech“ toroidu T1 se postupně vyrovnává nízký tlak mezi mezifázím a prostředím. Totéž lze říci o vnitřku tělesa. 

Obr. 3.7. - průběh tlakového pole v tlakové výši

3.35. (Obr. 3.7. ve středu), ukazuje pohled na těleso tlakové výše z pólu. Vidíme zde jednak spirální toroid T1 a také polární vír, který je nedílnou součástí spirálního toroidu T1. Rovněž zde vidíme protiběžné proudění uvnitř tělesa (Obr. 3.6. vlevo).[15] (Obr. 3.6.) je ideální (nereálný) stav. V prostoru je zde pouze jeden objekt. Taková situace prakticky nemůže nastat, neboť prostor je zcela zaplněn objekty (prostorovými anomáliemi), které mají spolu neustálé interakce. Pokud je hustota prostoru v okolí bubliny vyšší, než hustota bubliny, tlačí prostor (prostředí) bublinu k vnějšímu okraji tlakové níže (směrem od středu). Bublina při pohybu rotuje. Protože je nesymetrická („nevyvážená“) dostáváme výsledný pohyb po spirále. Okolní prostor je samozřejmě také vždy nehomogenní a nesymetrický.

3.36. Bublina se postupně dostává při pohybu k okraji tlakové níže kde je tlak stále větší (hustota se snižuje). Bublina doputuje do míst, kde je hustota prostředí srovnatelná s hustotou uvnitř bubliny, to znamená, že tlak uvnitř bubliny se vyrovná s tlakem okolí. Tvar bubliny se postupně mění z vajíčka na „kuličku“ a ztrácí špičku. Pohyb se zastaví. Pokud se tlak v prostředí vyrovná s tlakem ve slupce, bublina může „prasknout“. Bublina se transformuje do prostředí. Tlaková výše se takzvaně vyplní.

3.37. Čím je rozdíl v hustotě prostředí a hustotě v bublině větší, tím je její mezifází „užší“. Mezifází tvoří slupku - povrchovou plochu tělesa. Pokud by těleso nebylo nijak ohraničené, nemohlo by existovat. Kdyby těleso nemělo povrchovou plochu, nemohl by na něj působit tlak. Plocha tělesa je tlakový orgán. Síla vzniká vždy působením tlaku na plochu. To znamená působením tlaku na tlak. Působením síly vzniká pohyb. Tlaková výše je „obalená“ slupkou z nízkého tlaku. Výsledná rotace a pohyb tělesa jsou dány převládajícím tlakem. Bublina se vždy pohybuje špičkou dopředu. Pokud se ocitne ve sféře, která odpovídá její hustotě, změní se na „pravidelný“ spirální toroid a pohyb ustane.[16]

 

3.38. Tlaková níže - (zjednodušený) úvod

3.38. Když v nějaké oblasti prostoru „natlačíme“ částice do centra této oblasti, má tato akce (příčina) za následek, že se v této oblasti (Fáze 2) zvýší hustota (H2) a klesne tam tlak (T2). K částicím, které už ve Fázi 2 byly, přibudou ještě částice (původem z oblasti budoucího mezifází), které jsme tam „nahrnuli“. Kolem Fáze 2 vznikne „dutá“ oblast vysokého tlaku, zárodek mezifází. Platí T3>T1>T2. V tlakové níži (zhuštěnině) je vždy menší tlak, než v prostředí, ve kterém se tlaková níže nachází.

3.39. Vysoký tlak z mezifází (T3) působí směrem do zhuštěniny, kde vzrůstá hustota (klesá tlak) (T2). Vysoký tlak z mezifází (T3) působí rovněž směrem do prostředí (T1). V okolí tlakové níže klesá hustota a roste tlak.[17] Z mezifází vzniká plocha (slupka) tlakové níže (Obr. 3.8. vpravo). Vše co je uvnitř mezifází je tlačeno dovnitř tělesa tlakové níže, kde se usazuje v jednotlivých hustotních sférách, podle hustoty. Tlakové níže nevznikají od středu. Tlakové níže vznikají vždy od slupky.[18]

 

Obr. 3.8. - „vznik“ tlakové níže

3.40. Tlaková níže není nějaký „symetrický opak“, tlakové výše. Tlakové níže se chovají zcela jinak, než tlakové výše. Ve skutečnosti jsou tlakové níže jakýmsi „produktem“ tlakových výší, které jim dodávají hustou materii a rovněž je „pohánějí“. Na druhou stranu by tlakové výše nemohly existovat bez tlakových níží, které tvoří jejich slupky.

3.41. Tlakové útvary mají fraktální charakter. Jedna tlaková níže může obsahovat neomezené množství „podružných“ tlakových níží. „Podružné“ tlakové níže se řídí stejnými pravidly sférické geometrie, jako „nadřízená“ tlaková níže. Prakticky všechna tělesa (z atomů), která známe (protože je za určitých podmínek vidíme), jsou tlakové níže. Atomy, planety, hvězdy, galaxie, bakterie, buňky... jsou tlakové níže.

3.42. Tlaková níže je jediná přirozená dostředná síla ve Vesmíru.

 

3.43. Tlaková níže

3.43. Pro srovnání - dva shodné protiběžné vektory v Euklidovském prostoru mají výslednici nula (Obr. 3.9. vlevo). Zkušenost nám ale říká, že pokud nějakou oblast „roztahujeme“,[19] zvětšuje se její objem. Hustota v oblasti klesá, tlak tam roste.

3.44. Přesuňme se nyní do sférického prostoru. Podobně jako u tlakové výše, těleso tlakové níže může existovat pouze tehdy, pokud se vytvoří v prostoru oblast mezifází. Jedná se o neuzavřený spirální toroid, ve kterém je hustota vyšší, než v zárodku mezifází. V mezifází je hustota prostoru nižší (tlak je vyšší) než v okolí i uvnitř (Obr. 3.8.). Následně začnou probíhat procesy, které formují těleso jak vně, tak i uvnitř.

3.45. Protože v oblasti mezifází (slupky) je nyní vyšší tlak, vychází síly z mezifází směrem do prostředí a také směrem do vnitřku tělesa (Obr. 3.9. vpravo). Vektory ve sférickém prostoru F1 a F2 (Obr. 3.9. vpravo) jsou vždy rozdílné a leží ve sféře (S2). Výsledný vektor F představuje působení sil prostředí na těleso tlakové níže. Míří spirálovitě směrem do středu systému. Kroutivá (rotační) složka výsledného vektoru je opět dána spádem tlaku a směřuje oproti tomu, co jsme viděli v bublině opačným směrem.

Obr. 3.9. - tlak působí směrem z mezifází

3.46. Uvedenou oblast zvětšíme (Obr. 3.10.). Máme zde uzavřenou oblast nízkého tlaku (Fáze 2) v prostředí tlakové níže (Fáze 1), na jejím okraji (nikoliv ve středu). Máme jednu tlakovou níži v prostředí jiné tlakové níže. Mezi těmito oblastmi se nachází mezifází. V mezifází (slupce) je velmi vysoký tlak. Vyšší tlak než ve Fázi 1 a také vyšší tlak než ve Fázi 2. Ve Fázi 2 je nižší tlak než ve Fázi 1. Jednotlivé hustotní sféry S1, S2, S3 jsou závity spirálního toroidu, ve kterých tlak v prostředí klesá směrem do středu. To znamená, že hustota prostoru směrem do středu nelineárně prudce roste.

3.47. Také u tlakové níže nelze od sebe zcela oddělit působení prostředí na těleso tlakové níže od procesů uvnitř samotné tlakové níže. V prostředí je větší tlak (nižší hustota) než v tlakové níži (zhuštěnině). Prostředí zatlačuje mezifází směrem do středu zhuštěniny. Mezifází, (kde je vysoký tlak) se chová se jako pružná membrána, která od sebe odtlačuje jak okolní prostor, tak také odtlačuje prostor směrem do středu zhuštěniny. V oblasti rovníku působí tlaky na největší efektivní ploše, to znamená, že zde dochází k působení největších sil.

3.48. Vnější tlak způsobí, že těleso tlakové níže nabývá tvar zploštělého spirálního toroidu. Efektivní plochy na pólech jsou malé. Mezifází je na pólech vtlačováno směrem ke středu tělesa. V horní (severní) části tlakové níže je vyšší tlak, než v dolní části, jak naznačeno na (Obr. 3.10) vpravo nahoře. Těleso tlakové níže je „roztahováno“ v horní části více a nabývá tvar spirálního toroidu se špičkou směřující do středu prostředí (Fáze 1). 

3.49. Mezifází není nějaká dvourozměrná membrána. Jedná se o třídimenzionální složitý útvar, který si můžeme představit jako množinu oblastí. Jedna taková oblast je označena jako O1. Z této oblasti vychází tlak na všechny strany a reaguje s prostředím i vnitřkem zhuštěniny rozdílně. Tlaky v prostředí působí ve sférách S1 - S3 - Sn. Poloha oblasti O1 je dána interakcí těchto tlaků s tlaky, které vycházejí z mezifází. Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba mít na paměti, že síly F1, F2, F3 na (Obr. 3.10.) jsou velice zjednodušené. V žádném případě se nejedná o nějaké orientované úsečky. Vždy mají tvar rotačního spirálního víru, jak naznačeno v (Obr. 3.10. vpravo dole).

Obr. 3.10. - vliv vnějšího tlaku (v prostředí tlakové níže) na jinou tlakovou níži (částečné přiblížení)

3.50. Tlaková níže nabývá vždy tvar zploštělého spirálního toroidu, který má obvod na rovníku větší, než obvod na pólech. Oblast některého z pólů je „špičatější“ ve směru pohybu tělesa. To se řídí hustotou prostředí, ve kterém se těleso momentálně nachází. Těleso je tlačeno prostorem směrem ke sféře, která má hustotu shodnou s hustotou tělesa. Těleso se pohybuje ve směru špičatější strany.

3.51. Za pozornost stojí orientace rotačních sil. Vnější víry v oblastech O1 a O2 rotují shodným směrem. Vnitřní víry mají v každé polosféře (nad a pod rovníkovým protiproudem) rozdílné rotace. Ve směru rovnoběžek („východ - západ“) rotují shodným směrem. Nad rovníkem a pod rovníkem rotují opačně. (Podobně jako např. tlakové výše, nebo níže na Zemi nad a pod rovníkem). 

3.52. Průběh vnějšího tlakového pole obklopujícího anomálii tlakové níže ukazuje (Obr. 3.11.) Jednotlivé tlakové víry, se spojují do toroidu (T1), který rotuje kolem tělesa tlakové níže. U toroidu (T1) pozorujeme siderickou rotaci. Z polárních oblastí vystupují polární víry, které jsou organickou součástí toroidu (T1) a vytvářejí vnější část slupky tělesa tlakové níže, ve které se postupně snižuje rozdíl tlaků mezi tělesem a prostředím. V každém „závitu“ toroidu (T1) se poněkud sníží tlak směrem k prostředí.

3.53. Když dojde k vytvoření „kanálu“ uprostřed tělesa, polární víry se propojí a převládne proudění, z místa většího tlaku do místa menšího tlaku. Zde ze sféry S1 směrem ke sféře Sn. Vytvoření propojeného kanálu uprostřed tělesa celý tlakový systém stabilizuje. Těleso dostane tvar spirálního toroidu. Tlakové útvary si prostřednictvím svých středových „kanálů“ obnovují tlaky ve svých mezifázích. Tlakový útvar bez středového kanálu je nestabilní.[20]

Obr. 3.11. - vliv tlakového pole prostředí na tlakovou níži (částečné přiblížení)

3.54. Přesuneme se nyní dovnitř tělesa tlakové níže (Fáze 2). Tlaková níže se jeví poněkud složitější, než tlaková výše. Zatím co uprostřed tlakové výše zdánlivě „není nic“, uprostřed tlakové níže se formuje zhuštěnina, nebo zcela nové těleso.[21] Prostředí formuje svým tlakem mezifází a určuje tak jeho tvar. Tvar mezifází má vliv na procesy probíhající uvnitř tělesa. Je to prostor (prostředí), který rozhodujícím způsobem určuje vlastnosti tělesa (prostorové anomálie). Anomálie pouze reaguje na vnější podněty.

Obr. 3.12. - průběh tlaku uvnitř tlakové níže („severní“ hemisféra)

3.55. Pro názornost je průběh tlaku znázorněn pro obě poloviny tělesa zvlášť. U „severního pólu“ (to znamená směrem k vnějšímu okraji prostředí) je nižší hustota prostředí a tudíž je zde větší tlak. Proto je tato strana více zploštělá, než strana tělesa, směřující směrem do středu prostředí. Prostředí se „vlamuje“ dovnitř tělesa, mezifází toto „vlamování“ obaluje. Tomu procesu napomáhá uspořádání vnitřního tlakového pole (uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše).

3.56. V mezifází je velký tlak, který je původcem víru V2. Z mezifází v oblasti pólu také vychází do prostředí vír (Obr. 3.11 vlevo), neboť je zde (v mezifází) mnohem větší tlak. Mezi závity vysokého tlaku jsou vždy závity nižšího tlaku, které závity vyššího tlaku od sebe oddělují (Obr. 3.11, uprostřed nahoře a také na Obr. 3.14. vpravo). To je princip, který způsobuje, že se tlak postupně snižuje, nebo zvyšuje.

3.57. Tlak vycházející z mezifází v oblasti pólů má k dispozici mnohem větší efektivní plochu, než tlak vycházející z rovníku, kde je zakřivení velké. Geometrie tělesa daná tlakem prostředí (Fáze 1) způsobuje, že rovníkový protiproud je posunut směrem k jižnímu pólu. U „severního pólu“ je těleso plošší, takže tlaky z této strany jsou větší, než ze strany pólu jižního, kde je těleso „špičatější“.

3.58. Tlaky vycházející z mezifází od pólů působí na kratší dráze,[22] takže střed tělesa je stlačován více směrem od pólů, než ve směrech od rovníku. Tlaky vycházející z mezifází na rovníku působí na menší efektivní ploše a mají také delší dráhu. Stáčejí se spirálovitě směrem ke středu tělesa. Materie[23] je transportována směrem od mezifází do středu tlakové níže, kde se zvyšuje hustota (Obr. 3.12 vlevo - pohled od pólu). Tlakové rozdíly se zvětšují a síly jsou stále intenzivnější.

3.59. U velkých složených těles (např. galaxie, nebo planety) nabývá zhuštěnina ve středu tělesa tvar plochého disku s patrnými spirálními rameny, přivádějícími do středu další materii. Tato zhuštěnina může také ale nabýt tvaru nepravidelného rotačního elipsoidu (Obr. 3.14.). Zhuštěnina uprostřed tělesa se posunuje směrem ke „špičatějšímu“ pólu.

Obr. 3.13. - průběh tlakového pole v tlakové níži

3.60. V mezifází se hustota stále snižuje a tlak roste. Mezifází se zužuje. Víry (V11 - V1n) vyvolávají svojí rotací protiběžné víry (N11 - N1n) (Obr. 3.13. vpravo). Podle velikosti tlakové níže, zde může vzniknout několik pater vírů, které tvoří spirální rotační toroidy. 

3.61. Přesuneme se nyní do „jižní“ polosféry. Síly vycházející z mezifází jsou pro každou polosféru rozdílné. Jižní polosféra je principielně zrcadlovým obrazem polosféry severní, i když s jiným tvarem (Obr. 3.13. vpravo). Rotace je zde opačná oproti severní polosféře. V oblasti rovníku existuje turbulentní oblast nízkého tlaku, kde dochází k vyrovnávání rozdílných rotací (rovníkový protiproud). Rovníkový protiproud rozděluje zhuštěninu v centru tlakové níže na dvě poloviny („severní“ a „jižní“).

3.62. Prostředí tvoří tlaková níže (Obr. 3.13.). Rotace a pohyb tělesa jsou určovány polohou tělesa v prostředí. Rovněž mezifází je formováno vnějším tlakovým polem (prostředím). Jak se mění tvar mezifází, mění se poměr tlaku mezi "severní" a "jižní" polosférou částice. Důsledkem toho je, že se rovníkový protiproud pohybuje ve směru "sever - jih". Rovníkový protiproud je vždy blíže "špičky" částice. Tlaková níže, která tvoří prostředí může obsahovat neomezené množství „vložených“ tlakových níží (Obr. 3.13., vlevo nahoře a dole). Viz dále.

3.63. Průběh tlaku v tlakové níži je naznačen na Obr. 3.13. také v grafech. Vidíme zde (přehnaně ostré) vrcholy vysokého tlaku v mezifází a postupné zmenšování tlaku směrem do středu níže. Toto se neděje lineárně (ve sférickém prostoru není linearita), ale ve vlnách daných rozložením tlaku v jednotlivých závitech spirálních toroidů uprostřed i vně tlakové níže. Každý „závit“ s vyšším tlakem je oddělen od následujícího „závitu“ tlakem nižším a obráceně.

Obr. 3.14. - tlakové poměry na „severním“ pólu tělesa tlakové níže

3.64. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Všechny tlakové níže (nebo výše) se řídí stejnými principy. To znamená, že např. planetu, hvězdu, nebo galaxii můžeme považovat za částici v nadřazeném tlakovém systému. Na (Obr. 3.13 vlevo) je pokus o zobrazení (vložené) tlakové níže, v jejímž centru je planeta v (nadřazené) tlakové níži hvězdné soustavy, v jejímž centru je hvězda.

3.65. Zobrazení tlakového pole pod slupkou tlakové níže je na (Obr. 3.14.). Rotující toroid (T1) představuje prostředí. V jeho jednotlivých závitech se postupně vyrovnává tlak prostředí směrem ke slupce tlakové níže. (T1) spojitě přechází do vnější vrstvy slupky částice, jejíž organickou součástí je polární vír (V). Vnitřek středového „kanálu“ (Obr. 3.6. vlevo černě) je součástí prostředí a strana „kanálu“ směřující dovnitř částice (Obr. 3.6. vlevo šedě) je součástí slupky tělesa. V „kanálu“ jsou podobné poměry, jako na vnější straně slupky, pouze v „opačném gardu“ a v poněkud „stísněném“ prostoru.

3.66. Šipky (Vs) a (Ns) na pólu představují postupné změny tlaku v jednotlivých závitech spirálního toroidu, kdy jednotlivé závity spirál s nízkým tlakem jsou od sebe odděleny závity s vysokým tlakem. Vysoký tlak je zde znázorněn světlejší barvou, tečkovaně (Obr. 3.14. vpravo). Podobné střídání rotujících oblastí s vyšším, nebo nižším tlakem si můžeme představit také v toroidu (T1), jehož je polární vír součástí.[24] Na povrchu zhuštěniny (Z) jsou naznačeny průměty tlakových vírů, ovycházejících ze slupky směrem ke středu tlakové níže. To se na planetách s atmosférou nazývá počasí. Viz dále.

3.67. Základní tlakové útvary (zjednodušené shrnutí)

3.67. Každá částice je tlakový systém. Každá částice je spojitou součástí Prostoru. Prostor je částicemi zcela vyplněn. Každou částici tvoří spirální toroid (otevřené těleso). Každá částice musí mít slupku (povrchovou plochu). Povrchová plocha částice je tlakový orgán. Každá částice má středový kanál. Vnitřní strana středového kanálu je součástí slupky částice, vnější strana je součástí prostředí (T1).

3.68. Vnitřní tlakové pole částice (pod slupkou) je vždy rozděleno rovníkovým protiproudem na „severní“ a „jižní“ polosféru. Obě polosféry rotují ve směru rovnoběžek souhlasně s vnějším tlakovým vírem (T1). Ve směru poledníků rotují protiběžně. Tlaky v polosférách se vždy liší. Polosféra, kde je nižší tlak tvoří „špičku“ částice. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho (vnější) plochu působí nejmenší tlak. To znamená ve směru špičky. Tlak je vždy v nepřímé úměrnosti k hustotě Prostoru v dané oblasti.[25]

3.69. Tlaková výše. Tlak v okolí středového kanálu (a tedy i na pólech) je nejvyšší a klesá (po spirále) směrem ke slupce. Nejnižší tlak ve slupce je po obvodě rovníkového protiproudu. „Severní“ polosféra tlakového pole rotuje od „severního“ pólu směrem k rovníkovému protiproudu. „Jižní“ polosféra vnitřního tlakové pole tlakového pole rotuje směrem od „jižního“ pólu směrem k rovníkovému protiproudu. Rotace na rovníku je rychlejší, než v okolí středového kanálu (a tedy i na pólech). Uprostřed každé tlakové výše (na vnější straně slupky kanálu) je nízký tlak.

3.70. Tlaková níže. Tlak v okolí středového kanálu (a tedy i na pólech) je nejnižší a roste (po spirále) směrem ke slupce. Nejnižší tlak je v rovníkovém protiproudu v okolí středového kanálu. „Severní“ polosféra vnitřního tlakového pole rotuje od rovníkového protiproudu směrem k „severnímu“ pólu. „Jižní“ polosféra vnitřního tlakové pole rotuje směrem od rovníkového protiproudu k „jižnímu“ pólu. Rotace na rovníku je pomalejší, než v okolí středového kanálu (a tedy i na pólech). Uprostřed každé tlakové níže (na vnější straně slupky kanálu) je vysoký tlak.[26]



[1] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Hustota Prostoru a od ní odvozený tlak v dané oblasti Prostoru nemají jednotku. Tato kniha se zabývá pouze principy. Nějaká konkrétní čísla, nebo jednotky nejsou nutné. Autor se necítí povolán k tomu, aby něco v tomto směru „vymýšlel“.

[2] Na (Obr. 3.17.) jsou průběhy tlaků a sil nakresleny lineárně. Ve skutečnosti jsme ve sférickém prostoru, takže všechny křivky zde jsou (fraktální) spirály. Částečně naznačeno vpravo rotujícími šipkami. Sférický prostor (prostředí) zobrazen jako „šum“.

[3] V reálu se tlaky snižují postupně v jednotlivých závitech spirálního toroidu, kde oblast (závit) vysokého tlaku vždy střídá oblast (závit) tlaku nižšího. Viz dále.

[4] Bublina se vysokým tlakem „brání“ proti tlaku zvenčí. Pokud by tomu tak nebylo, okolní prostor by ji rozdrtil.

[5] Uvedené skutečnosti si každý může jednoduše vyzkoušet tlakem dvou ukazováčků proti sobě. Na (Obr. 3.2. vpravo uprostřed) působíme vysokým (povrchovým) tlakem jednoho prstu na vysoký (povrchový) tlak druhého prstu. Tlak mezi oběma prsty se zvyšuje, což nám hlásí naše tlakové receptory.

[6] Síla vzniká vždy působením tlaku na jiný tlak. To je jediný způsob, jak může vzniknout síla. Pro doplnění je třeba uvést, že působí-li sebemenší síla v bodě, vznikne v tomto bodě nekonečný tlak a zmizí celý Vesmír. Nekonečný tlak znamená totálně prázdný Prostor. Jeden z příkladů jakých absurdit jsme svědky při používání bodů, „hmotných bodů“, nul a nekonečen v „teoretické“ fyzice, kde „teorie“ platí pouze tehdy, když se nám to hodí.

[7] Tento „vířivý“ pohyb je koná rotující (nesymetrické) těleso pohybující se po šroubovici, jejíž průměr (míra nesymetrie) se mění v závislosti na tlaku (hustotě) sfér, kterými vír prochází. Ve sférickém prostoru nemůže existovat vír, který by rotoval kolem přímky. Ve sférickém prostoru jsou pouze spirální víry. Systém (suma) spirálních vírů, rotujících ve společné oblasti tvoří spirální toroid. Spirální toroid není uzavřená plocha - podrobněji viz dále. Toroid je těleso vzniklé rotací elipsy kolem středu, umístěného mimo elipsu. Spirální toroid je těleso vzniklé rotací spirály kolem středu umístěného mimo střed spirály. V reálu jsou to vždy dvě a více spirál (Obr. 3.7. vlevo).

[8] Prostředí si můžeme pro začátek představit např. jako rostoucí hustotu atmosféry na Zemi směrem do středu.

[9] Slepice „tlačí“ vajíčko na plošší straně a vajíčko se pohybuje špičkou dopředu.

[10] Ve slupce tlakové výše je nízký tlak. V každém „závitu“ toroidu (T1) se postupně zvyšuje tlak, až se srovná s tlakem prostředí. Zde se také pro jednoduchost říká, že uprostřed bubliny je nejvyšší tlak. To ale není pravda. Uprostřed každé tlakové výše je středový kanál, kde je nízký tlak. Viz dále.

[11] V blízkosti tělesa se tyto „čáry“ zhušťují. Tlakový spád se zvětšuje. Ve skutečnosti jsou to průběhy tlaků na plochy, nikoliv (Maxwellovské) uzavřené siločáry. Uzavřená křivka v Prostoru neexistuje. Napadá mě termín „tlakoplochy“.

Kdybychom chtěli pro takový „prostorový vektor“ vytvořit matematický aparát, geometrie by musela být sférická. Dostali bychom „prostorový vektor“ ve tvaru jakéhosi „spirálního kuželu“, kde je v každé oblasti jiný tlak na jinou plochu a navíc také jiná rychlost pohybu. Otázkou je, k čemu by to bylo dobré, když se v Prostoru poměry stále mění (Prostor je dynamický). Dříve, než něco „vypočteme“ je systém už úplně jiný (např. dlouhodobá „předpověď“ počasí). 

[12] Zde je třeba opravit předešlé tvrzení, že tlak uprostřed tlakové výše je největší. Maximální tlak je v blízkosti středového kanálu.

[13] Je třeba rozlišovat rozdíl mezi přirozeným tělesem a strojem. Těleso nemá žádný „pohybový aparát“. Pohyb vždy vychází ze sil prostoru, nikoliv z tělesa samotného. Těleso je prostorová anomálie. Nikdy se nepohybuje samo. Tělesem je vždy pohybováno.

[14] Ve skutečnosti se jedná opět o spirální víry.

[15] Situace je zde ještě složitější, neboť zde není pro přehlednost naznačen vliv „středního kanálu“ v mezifází.

[16] Toto je však ideální stav, který vzhledem k nehomogenitě prostoru a jeho nesymetričnosti nikdy reálně nenastane. Zde všude jsou zobrazeny špičky těles směrem „nahoru“, nebo „dolů“. V Prostoru není žádné nahoru, nebo dolů, takže špička může být v jakémkoliv směru. Podle hustoty (tlaku) ve vnějším tlakovém poli a hustoty (tlaku) částice je částice tlačena směrem od středu, nebo směrem do středu systému. Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak.

[17] Vše se opět děje prostřednictvím spirálního toroidu, který tlakovou níži obklopuje. Každý „závit“ spirálního toroidu s nižším tlakem je střídán závitem s tlakem vyšším.

[18] V textu je mnohokrát zdůrazňováno, že tělesa nejsou zdrojem sil. U tlakové níže se zdá, jako kdyby vše od sebe „odtlačovala“. Je třeba si uvědomit, že slupka tělesa má tři zásadní vrstvy. Vnější je součástí prostředí (rotuje s ním souhlasně), ale přiřazujeme ji k tělesu. Těleso je anomálie v prostoru. Je to vnější vrstva slupky, která je příčinou vnitřních dějů.

[19] Nekorektní. Žádné „roztažné“ síly neexistují. Ve skutečnosti zde vnější část mezifází částice (která je součástí prostředí), kde je vysoký tlak působí vysokým tlakem (Obr. 3.9. uprostřed).

[20] Srovnej - tornádo (nemá středový kanál) a po chvíli zaniká. Hurikán (má středový kanál) existuje velmi dlouho (je stabilnější).

[21] Z tohoto pohledu se nabízí otázka, zda jsou tlakové níže ještě jednoduché, nebo již složené těleso.

[22] Tlakový spád je velký.

[23] Termín „materie“ je zde používán jak pro hmotu, tak i pro plazmu a jejich „směs“. Termín „hmota“ se vztahuje pouze na atomy (atomy jsou vždy ve směsi s plazmou).

[24] Na (Obr. 3.14.) není naznačen „jižní“ vír, vystupující z tělesa.

[25] Hustota Prostoru není hustota odvozená od hmotnosti! Nejedná se o atmosférický, nebo hydrostatický tlak. Každá částice je přirozený (otevřený) tlakový systém. Nezaměňovat s tlakovou nádobou!

[26] „Oko“ hurikánu.