4. Složená tělesa

 

4.1.       Prostor je systém hustot a tlaků. Prostor je spojitě vyplněn tlakovým polem složeným z částic s charakterem tlakové níže a tlakové výše. Oba tyto tlakové útvary jsou v jednotě. Jeden nemůže existovat bez druhého. Každá částice je jiná. Neexistují dvě stejné částice.

4.2.       Částice (jednoduchá tělesa) spolu vytvářejí větší celky - složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. To znamená, že pokud tlakový systém pozorujeme na jakékoliv velikostní úrovni, řídí se stále stejnými pravidly. Složené těleso z částic lze považovat za (jednoduchou) částici v nadřazeném tlakovém systému (v nadřazené vztažné soustavě). Vesmír je základní složené těleso z částic a jejich klastrů.

4.3.       Každá částice, tvořící složené těleso musí mít svoji slupku. Každé těleso složené z částic musí mít rovněž svoji slupku. Hustota prostoru částice se skládá z hustoty její slupky a hustoty jejího vnitřku. Čím je vnitřek částice hustší, tím vyšší tlak musí být v její slupce. Čím je vnitřek částice řidší, tím nižší tlak musí být v její slupce. Jinak řečeno čím je v částici nižší tlak, tím vyšší tlak musí být v její slupce. Čím je v částici vyšší tlak, tím nižší tlak musí být v její slupce.

4.4.       Rozsah typů částic je omezen pouze fyzikálními danostmi prostoru. Dolní hranice hustoty prostoru částic je dána teplotním (hustotním) dnem prostoru („nula“ stupňů Kelvina). Horní hranice se nezdá být tak „ostrá“, nebo zřejmá. Pohybuje se pravděpodobně v teplotách kolem 5 miliónů stupňů Kelvina. [1]

 

4.5.       Příklad 4.1. Částice se dá velmi zjednodušeně přirovnat ke svitku papíru. Závity nízkého tlaku (hustý papír) jsou odděleny od sebe závity tlaku vysokého (řídký vzduch) a naopak. Papír představuje hustý prostor a vzduch řídký prostor. V případě (reálného) prostoru to znamená hustou, nebo řídkou formu téhož. Závity (sférické plochy) hustého prostoru jsou od sebe odděleny závity řídkého prostoru. Závity řídkého prostoru jsou od sebe odděleny závity hustého prostoru.

4.6.       Při ochlazování se „vzduch“ mění na „papír“. Papíru je více, vzduchu méně. Částice se do sebe „zabaluje“, hustota jejího prostoru roste, objem částice klesá. Podmínkou je, že tlak v prostředí (T1) musí být menší, než tlak (T2) v částici (Obr. 4.1. a, nahoře). Konečnou fází ochlazování je hustotní (teplotní) dno (zmrzlý prostor). To představuje rulička pouze z papíru, obalená vzduchem (maximálním tlakem).

4.7.        Z teplotního dna existuje cesta pouze k vyšším teplotám. Aby se mohla částice „rozbalovat“, musí být její vnitřní tlak (T2) nižší, než tlak (T1) působící na částici z prostředí (Obr. 4.1. a, dole). [2] Při zahřívání se „papír“ mění na „vzduch“. Částice se „rozbaluje“, její vnitřní tlak roste, její objem roste, hustota jejího prostoru klesá.

 

 

Obr. 4.1.

 

 

4.8. Složené tlakové výše

 

4.8.       Tlakové výše (TV) mají mezifází (slupku) z tlakových níží (TN). Dostředný tlak je u tlakových výší nižší, než tlak odstředný. Tlakovou výši (TV) [3] ohraničuje suma vícenásobných otevřených spirálních toroidů s charakterem (TN). (TV) má vnější (hustou) slupku, dvě polosféry oddělené rovníkovým protiproudem a středový kanál nízkého tlaku (kumulus).

 

 

Obr. 4.2.

 

4.9.       Ve slupkách tlakových výší je nízký tlak. Tlak v tlakové výši směřuje od středového kanálu ke slupce. Tlak prostředí směřuje od prostředí ke slupce částice (Obr. 3.2.). Prostředí tlačí slupky tlakových výší k sobě. Když se slupky dvou (TV) k sobě přiblíží, vznikne mezi nimi společné mezifází (Obr. 4.2. a). Tlakové výše se snadno spojují do klastrů (shluků) a tvoří složená tělesa.

4.10.    U „osamocené“ částice je přechod mezi slupkou a prostředím postupný v jednotlivých závitech spirálního toroidu. Společné mezifází mezi dvěma (TV) se skládá ze slupek obou výší (kde je nízký tlak). Ty od sebe odděluje vrstva vysokého tlaku, která je mezi nimi (mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše). Úzká vrstva vysokého tlaku mezi slupkami obou částic umožňuje jejich opětovné oddělení, aniž by došlo k jejich destrukci.

4.11.    Společné mezifází je značně zploštělé díky velkému tlaku působícímu zevnitř obou (TV). Tlakový spád ve společném mezifází je vysoký. Ve společném mezifází dochází k vytlačování husté materie směrem od středu k okrajům (Obr. 4.2. b). Vytváří se dva prstence [4] (pro každou TV jeden), ve kterých je vysoká hustota a nízký tlak. Prstence jsou od sebe odděleny vrstvou vysokého tlaku.

4.12.    Částice není v prostoru nikdy „sama“. Prostor je tvořen spojitým klastrem částic. Odstředný tlak v (TV) je vyšší, než tlak dostředný. To způsobuje, že se každá částice „rozbaluje“ až do okamžiku, kdy tlak z plochy její slupky narazí na tlak ploch ze slupek sousedících částic (Obr. 4.2. e). Slupky částic vytvoří v prostoru společná mezifází. Tím je celý prostor bezezbytku spojitě vyplněn. Žádné těleso nemůže existovat mimo prostor.

4.13.    V místech styku slupek se vytváří „vlákna“ nízkého tlaku. Čím větší počet slupek se stýká ve společných spojnicích, tím více husté materie je tam transportováno, tím více tam roste hustota a klesá tlak (Obr. 4.2. c) [5] . Výsledkem je (spojitá) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.2. d). Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Vláknitou strukturu prostoru má fraktální charakter.

4.14.    Existence vláknité struktury prostoru je neodvratný, zákonitý jev, který je důsledkem základních vlastností (daností) prostoru. Všechny objekty jsou tělesa v prostoru vnořená a mají stejnou (fraktální) strukturou. Kde je prostor, tam je Vesmír, tam je také (fraktální) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.3. a).

4.15.    Fraktální vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Vláknitá struktura prostoru vyplňuje bezezbytku spojitě celý Vesmír. Prostor je všudypřítomný. Každé hustotě prostoru v dané oblasti odpovídá v nepřímé úměrnosti určitý tlak (teplota). To znamená, že v každé oblasti prostoru je rovněž přítomen tlak (teplota). Na všechna tělesa v prostoru (ohraničená plochou), působí v každé oblasti prostoru tlak (teplota). Prostor je spojitý a tedy i tlak v něm působí spojitě. Tlak (teplota) je všudypřítomný.

4.16.    Nerozborná jednota tlakových výší a tlakových níží (plazma) tvoří spojitý, pulzující orgán, kde nelze zcela přesně rozeznat, kde jeden tlakový systém končí a druhý začíná. Plazma (základní prostředí) tvoří spojité tlakové pole, které umožňuje spojitý průběh všech procesů v prostoru. Jak se mění poměr mezi objemem částic, objemem jejich slupek a objemem jejich vnitřků může prostor nabývat obrovského rozsahu hustot a vlastností (Obr. 4.2. f).

 

4.17.    Příklad 4.2. Pro přibližnou představu (vláknité) struktury a změn její hustoty použijeme příměr s místností plné nafukovacích balónků. Balónky se dotýkají se svými gumovými obaly (slupkami) a spojitě vyplňují celou místnost. „Klepneme-li“ na jedné straně místnosti do některého z balónku, přenese se tlakový impulz na druhou stranu místnosti prostřednictvím vzájemně se dotýkajících pružných gumových obalů. [6]

4.18.    Vnitřek „nafouklých“ balónků (vzduch) představuje tlakovou výši (řídkou materii = VT), která je obalena tenkou gumovou slupkou (hustou materií = NT). Když takovou strukturu zahřejeme, balónky se roztáhnou, zvětší svůj objem (sníží hustotu). Důsledkem je, že i celá místnost (prostor) zvětší svůj objem a sníží hustotu. Když budeme uvedenou strukturu ochlazovat, počnou se balónky smršťovat. Objem tlakových výší (vzduchu) bude klesat a objem tlakových níží (gumy) poroste. Dostaneme menší místnost (menší objem) naplněnou např. tenisovými míčky (více gumy, méně vzduchu). Sníží se objem, zvýší se hustota, fyzikální vlastnosti takového prostředí budou odlišné. Budeme-li i tuto strukturu dále ochlazovat, obdržíme nakonec pouze malý objem golfových míčků (zmrzlý prostor = hustotní, teplotní dno), obalených trochou vzduchu mezi nimi (Obr. 4.1. c).

4.19.    Jsme v tlakové níži. Hustá guma (golfové míčky = gama G) tvoří hustotní dno tlakového systému. [7] Kolem superhustého (zmrzlého) hustotního dna jsou tenisové míčky (např. rentgenové částice R), kolem nich fotbalové míče (např. částice tepla T), kolem nich nafukovací balonky (např. částice světla S). Takové prostředí s proměnlivou hustotou má zásadní vliv na vlastnosti těles vnořených a na jejich chování (Obr. 4.2. f). [8]

 

 

Obr. 4.3.

 

4.20.    Příklad 4.3. (Obr. 4.3.) zobrazuje několika podob fraktální vláknité struktury prostoru. (Obr. 4.3. a) měřením potvrzená vláknitá struktura Vesmíru. Vlákna nízkého tlaku jsou tvořena hmotnými klastry galaxií a hvězdných a planetárních soustav. Mezi nimi jsou oblasti vysokého tlaku, tvořené plazmou o velmi vysoké teplotě. Viz také (Obr. 9.1. g. h).

4.21.    (Obr. 4.3. b) záběr plazmy na povrchu Slunce pořízený Havajským solárním teleskopem. [9] Na snímku vidíme žhavé oblasti (VT) obklopené studenými (tmavými) slupkami (NT). Porovnej s (Obr. 4.2. d, dole), kde je „řez“ touto vláknitou strukturou. Jedná se o tlakové pole na povrchu hmotného jádra hvězdy, které je důsledkem tlaku z (MH). Nejedná se o žádné „magnetické bouře“. Hvězda (planeta) není dynamo!

4.22.    (Obr. 4.7. c) vláknitá struktura, jakou tvoří podstatná část živých organizmů (houby, bakterie, kosti, nervová vlákna ...). Do hustých vláken (NT) jsou z okolního prostoru (VT) tlačeny živiny. Podobný princip používají rostliny, kdy do hustých kořenů (NT) je z okolní půdy (VT) tlačena voda s rozpuštěnými živinami a rostliny jsou tak „bez námahy“ vytlačovány z půdy.

 

4.23. Složené tlakové níže

 

4.23.    Tlakové níže jsou ohraničeny slupkou z tlakových výší (Obr. 4.4. a). Dostředný tlak (d) je u tlakových níží vyšší, než tlak odstředný (o). Mezi dvěma tlakovými nížemi vzniká vždy v prostředí oblast vysokého tlaku, která níže tlačí od sebe. Proto se tlakové níže velmi nesnadno spojují. Jediná síla, která je schopna dostředným tlakem držet tlakové níže pohromadě je opět (nadřazená) tlaková níže.

 

 

Obr. 4.4.

 

4.24.    Tlak mezi rameny (V1, V2) tlakové níže (N) se snižuje (po spirále) směrem do středu (Obr. 4.4. a). Vyšší tlak z ramena (V1) směřuje po spirálách (V11a) a (V11b) k ramenu (V2), které je blíže středu. Mezi rameny (V11a) a (V11b) vzniká níže (N11). Obdobně vznikají níže (N12... N1n), které mají charakter vln. Směrem ke středu hustota níží (N11, N12...N1n) roste. Suma (N11, N12...N1n) tvoří rameno (N1) v níži (N).

4.25.     (Obr. 4.4. b) zobrazuje zákonitou fraktálnost tlakových systémů. Podřízená tlaková níže (N11) má slupku z vysokého tlaku, reprezentovanou rameny (V11a, V11b). Mezi rameny (V11a, V11b) se tvoří podle stejných principů další podřízené (fraktální) níže (N111, N112, ... N11n), jejichž suma tvoří ramena (N11). Také bychom našli nadřazený tlakový systém k (N). Jak nadřazené tlakové níže, tak i podřízené tlakové níže se tvoří podle stejných pravidel. Viz rovněž (Obr. 10.1.).

 

 

4.26. Vztah částice a prostředí, (sedimentace)

 

4.26.    Částice je vždy nesymetrická. Na tvaru částice, který závislý na vnějším tlakovém poli závisí rozložení jejího vnitřního tlakového pole. Použijeme zjednodušené zobrazení částice, jako papírového svitku. Na (Obr. 4.1. c, vpravo nahoře) je částice v prostředí tlakové níže. Tlak v prostředí (OT) směrem do středu klesá. Na severní polosféru částice působí vyšší tlak prostředí (VT), než na jižní (NT). Důsledkem toho je severní polosféra objemnější a její vnější plocha je větší, než plocha jižní polosféry. Na plochu jižní polosféry působí nižší tlak (NT). Její objem a vnější plocha jsou menší. Jižní polosféra tvoří špičku částice. Viz rovněž (Obr. 4.8. a).

4.27.    Pohyb vzniká, působíme-li tlakem na plochu. Na větší severní plochu částice působí větší tlak prostředí. Na menší jižní plochu částice působí menší tlak prostředí. Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Částice je tlačena prostředím ve směru od severu k jihu (Obr. 4.1. c, vlevo nahoře). To znamená směrem do středu (TN). Na (Obr. 4.1. c, vlevo dole) je částice s charakterem tlakové níže v prostředí s charakterem tlakové výše. Částice je tlačena prostředím směrem k severu. To znamená směrem od středu k slupce.

 

4.28.    Prostor tlačí částici do její hustotní sféry tak dlouho, až se hustota prostoru (prostředí) a hustota prostoru částice vyrovnají. Tlak prostředí na plochu severní polosféry a tlak prostředí na plochu jižní polosféry se zhruba vyrovnají. Pohyb částice „ustane“ a částice se stává součástí prostředí. [10] Toto je základní princip (základní fyzikální proces v prostoru), který se nazývá sedimentace.

4.29.    Popsat detailně interakce mezi tlakovými útvary a prostředím je téměř nemožné vzhledem k jejich různorodosti a neustálým změnám probíhajícím v (dynamickém) prostoru. Přesto lze některé charakteristiky základních vztahů mezi tlakovými výšemi a nížemi v tlakovém poli naznačit.

4.30.    Chování částice v prostoru určuje poměr tlaku v částici a tlaku v prostředí. Rozlišujeme dva základní stavy částic vzhledem k prostředí. Tlakovou níži a tlakovou výši. Rovněž prostředí (složené těleso z částic) může mít charakter tlakové níže (hustota směrem do středu roste, tlak klesá), nebo tlakové výše (hustota směrem do středu klesá, tlak roste). To dává základní schéma vztahů mezi částicí a prostředím (prostorem).

4.31.    Hustota prostoru částice je součtem hustoty její slupky a toho, co je uvnitř slupky. Pro částici v tlakové níži platí následující pravidlo. Když je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota prostoru částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.5. dole).

4.32.    Částice, která je v tlakové výši a je hustší než oblast, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu. Když je částice řidší než oblast, ve které se nachází, je tlačena (po spirále) směrem do středu (Obr. 4.5. nahoře).

4.33.    V obou prostředích platí. Když je hustota prostoru částice podobná s hustotou prostředí, ve kterém se nachází tlaky „shora“ a „zdola“ se vyrovnají (T1 = T2) a částice v dané oblasti zůstává a stává se spojitou součástí prostředí. Uvedená pravidla platí i pro složená tělesa z částic.

 

 

Obr. 4.5.

 

 

4.34. Sedimentace v prostoru

 

4.34.    Jednoduché částice spolu vytvářejí složená tělesa z částic. Složená tělesa z částic si mezi sebou vyrovnávají tlak opět prostřednictvím částic. [11] Na (Obr. 4.6. a) je základní schéma výměny tlaku mezi tlakovými systémy. Rozeznáváme rovníkové proudění a polární proudění.

4.35.    Rovníkové proudění. (TV) vytlačují hustou matérii do svých slupek a do obvodů svých rovníkových protiproudů. (TN) přebírají „zahuštěnou“ matérii a tlačí ji ve svém rovníkovém protiproudu do oblasti kolem svého středového kanálu.

4.36.    Polární proudění. (TV) vytlačují hustou matérii (nízký tlak) do svých slupek a do svých středových kanálů (kumulus). (TN) vytlačují vysoký tlak do svých slupek a do středových kanálů (oko). Mezi kanály (TV) a (TN) probíhá polární proudění.

 

 

Obr. 4.6.

 

4.37.    Na (Obr. 4.7.) jsou zobrazena dvě patra tlakových výší (V11, V12) a (V21, V22) a mezi nimi tlakové níže (N1 a N2) v prostředí tlakové níže. Rozeznáváme zde rovníkové proudění (RP1, RP2) a polární proudění (Pa > Pb >Pc). V případě tlakové níže je tlak v polárním proudění „severním“ silnější, než v „jižním“. U tlakové výše je to obráceně. To určuje směr proudění ve středovém kanále, které je vždy směrem ke špičce částice (Obr. 4.5).

4.38.    Zatímco rovníkové proudění rozděluje tlakové pole na jakási „polopatra“, polární proudění rozděluje tlakový systém na hustotní patra (sféry). Ve skutečnosti se zde střídají sféry s vysokým a nízkým tlakem v jednotlivých závitech spirálního toroidu. Hustota prostoru se směrem do středu zvyšuje, tlak klesá (TN). Tato poněkud surrealistická situace je znázorněna na (Obr. 4.6. b). Je třeba mít na paměti, že jak rovníkové protiproudy částic, tak i polární proudění mají dvě poloviny („severní“ a „jižní“), které vůči sobě rotují v opačném gardu.

4.39.    Všechna tělesa (sidericky) rotují. Na synchronizaci rotací se podílí rovníkové i polární proudění. Rotace ve středových kanálech se synchronizují s převládající rotací v tlakovém poli. Jedná se o složité procesy, které se v každém okamžiku mění. Rotace částic má za důsledek periodický pohyb rovníkových protiproudů směrem sever - jih. [12] Rovníkové protiproudy se pohybují ve směru silnějšího tlakového spádu v prostředí rychleji, než ve směru opačném. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha jednoho tělesa působit na plochu jiného tělesa. To znamená, že částice působí svoji plochou v jednom směru větším tlakovým impulzem než ve směru opačném (ve směru špičky). Protože jsou rotace (pohyb) částic synchronizované, vzniká orientované tlakové pole (OT), které působí orientovaným tlakem.

 

 

 

Obr. 4.7.

 

4.40.    Jinak řečeno, orientované tlakové pole (OT) působí na plochu těles vložených silnějším dostředným tlakem než tlakem odstředným (u tlakových níží). Tlak směrem do středu (nelineárně) klesá. Orientované tlakové pole působí na tělesa vložená silnějším odstředným tlakem, než dostředným (u tlakových výší). Tlak směrem od středu (nelineárně) roste.

 

4.41.    Na (Obr. 4.8.) je pohled do tlakové níže (N) od pólu. Tlakovou níži (N) zde tvoří dva spirální toroidy vysokého tlaku (V1, V2) a mezi nimi dva spirální toroidy tlaku nízkého (N1, N2). Hustota se směrem do středu nelineárně zvyšuje. Níži (N) tvoří tři hustotní sféry (H1 < H2 < H3), kterým odpovídají tlaky (T1 > T2 > T3). Sféry jsou od sebe odděleny mezifázím (MF 1-2) a (MF 2-3), které představují obdobu polárního proudění (Pa, Pb, Pc) z (Obr. 4.7).

4.42.    Ve sféře (H2) jsou tři částice s rozdílnou hustotou. Částice (N11) je řidší, než prostředí (H2). (N11) je prostředím tlačena (po spirále) do své hustotní sféry (HN11 = H1). Přitom musí překonat tlak v mezifází (MF 1-2) = (Pa).

4.43.    Částice (N13) je hustší, než prostředí v (H2) a je tlačena prostředím (po spirále) do hustotní sféry (HN3 = H3). Přitom musí překonat mezifází (MF2-3) = (Pc). Částice (N12) má stejnou hustotu prostředí, jako (HN12 = H2). Stává se součástí prostředí a zůstává v (H2).

 

 

 

Obr. 4.8.

 

4.44.    Tlak v částici (N11) je vyšší než tlak ve sféře (H2) a (N11) tlačena prostředím ve směru své špičky od středu. Tlak v částici (N13) je nižší, než ve sféře (H2) a (N13) je tlačena ve směru své špičky do středu. Tlak v částici (N2) je shodný s tlakem v prostředí (H2), částice nemá špičku, zůstává v dané hustotní sféře a stává se součástí prostředí.

4.45.    Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru. Sedimentace je důsledek nehomogenity prostoru a je příčinou veškerého pohybu v prostoru. Zde popsanými pravidly sedimentace se prostor (Vesmír) řídí na všech velikostních úrovních.



[1] Naměřená teplota ve stratopauzách hvězd a v tzv. „prázdných“ prostorech mezigalaktického prostoru.

[2] Částice není zdrojem trvalého tlaku. Když je v částici vyšší tlak (T2), než v prostředí (T1), musel být tlak do částice předtím (jiným) prostředím „dodán“.

Fakt, že se částice „zabaluje“, nebo „rozbaluje“ je důsledek působení vnějšího tlaku prostředí (OT) na její plochu. Částice sama není zdrojem tlaku a nemá na svůj tvar, nebo pohyb žádný vliv. Vztah mezi tlakem v prostoru (T1) a vnitřním tlakem v částici (T2) si lze představit jako jakýsi „přepínač“ (Obr. 4.1. b).

[3] Tlakovou výši lze (nekorektně) přirovnat k bublině. Bublina je uzavřené (hmotné) těleso, které nemá středový kanál a rovníkový protiproud. Hmotnou (mýdlovou) bublinu tvoří (hustá) slupka z vody (NT) a řídký vnitřek (vzduch = VT). Tlak v bublině je větší, než tlak v prostředí, které bublinu obklopuje. Složené těleso z bublin (pěna) je nejblíže tomu co známe a co lze (nekorektně) připodobnit k vláknité struktuře prostoru. Pěnu tvoří voda obalená vzduchem a zároveň vzduch obalený vodou.

[4] V reálu u spirálního toroidu jsou to neuzavřené spirály (Obr. 3.6. d).

[5] Na (Obr. 4.2. c) je „řez“ třemi částicemi (bublinami) a jejich společným mezifázím. Uprostřed, kde se stýkají tři mezifází, dochází k maximálnímu hromadění husté materie. Vznikají „vlákna“ nízkého tlaku. Na (Obr. 4.2. d, nahoře), jsou zobrazeny pouze husté spojnice společných mezifází, ale nikoliv slupky částic, které tuto strukturu spoluvytvářejí.  

Doporučuji, aby si čtenář uchoval v paměti (Obr. 4.2. d nahoře). Tato struktura je klíčová pro pochopení mnoha procesů v prostoru. Fraktální „vláknitá struktura“ se vyskytuje u všech pozorovaných složitých tlakových systémů na všech velikostních úrovních (Obr. 4.3.).

[6] Příměr základního prostoru k pěně sice nejlépe odpovídá naší smyslové zkušenosti, ale není korektní. Jak balónky, tak i např. mýdlové bubliny jsou tělesa uzavřená. Částice prostoru ohraničují spirální toroidy (neuzavřená plochy).

V (Příkladě 4.2.) pracujeme s představou dvou rozdílně hustých látek (vzduch, guma). Guma = hustý prostor, vzduch = řídký prostor. V případě prostoru se jedná o pouze jednu „látku“ (materii), jejíž hustota se může měnit v obrovském rozsahu. Prostor lze charakterizovat pouze jedním parametrem - hustotou (prostoru) a z ní v nepřímé úměrnosti vyplývajícím tlakem (teplotou).

[7] V knize pro jednoduchost jsou uváděny superhusté částice jako (G = gama). Jedná se o zmrzlý prostor - hustotní a teplotní dno. Nic nemůže být hustší. Těleso tvořené zmrzlým prostorem je materie, která se nesprávně nazývá „černá díra“. Tento objekt není ani černý, ani „díra“, nemá hmotnost a nic nepřitahuje. Jedná se o zmrzlou plazmu. Není to hmota. V dalším textu se nazývá „superhustá“ materie. Vždy se nachází v centrech tlakových níží a představuje vždy hustotní (teplotní) dno (např. u jader atomů, nebo center galaxií).

[8] Částice (tělesa) se vyskytují v obrovském rozsahu hustot (teplot). Pro přehlednost (názornost) jsou částice v tomto textu (ne zcela korektně) hrubě rozděleny podle hustoty prostoru do pouze čtyř skupin (spektrum). (G = gama) nejhustší částice (hustotní a teplotní dno) zmrzlý prostor. (R) = rentgenové částice. (T) částice tepla. (S) žhavé částice světla.

[9] Zdroj: © NSO/AURA/NSF | CC BY 4.0. „Obrácená“ (fraktální) struktura je suchem rozpraskaná půda.

[10] Pohyb částice nikdy zcela neustane. Částice nikdy není symetrická. Ani vnější tlakové pole není nikdy symetrické. Prostor je dynamický. Geometrie částice neumožňuje, aby byla prostorem vytlačena ze své hustotní sféry.

[11] Částice si mezi sebou nevyměňují tlak přímo. Proudění probíhá vždy přes prostor (prostředí). To znamená, že pokud je v částici vyšší tlak než v prostředí, proudí tlak z částice do prostředí a z prostředí do částice s nižším tlakem, než je v prostředí. Tlak se šíří ve vlnách (viz dále).

[12] Ve skutečnosti směrem do středu, nebo od středu podle typu prostředí. Důsledkem nesymetrie prostoru je nesymetrie částic. V nesymetrickém prostoru jsou, tlaky (T21, T22) na různých stranách ploch částice nestejné (Obr. 4.8. a). To znamená, že částice rotuje a přitom (nesymetricky) „vibruje“. Nesymetrické „vibrace“ částic jsou příčinou nesymetrických tlakových impulzů, kterými částice působí v určitém směru (nejenom dostředně).