4. Složená tělesa

4.1. Sedimentace

4.1. Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru, při kterém se materie organizuje do hustotních sfér. Sedimentace závisí pouze na hustotě prostoru těles. Nezávisí na hmotnosti, rozměru těles, čase ani jiných mechanických veličinách. Sedimentace je důsledek nehomogenity prostoru. Sedimentace je příčinou pohybu v prostoru.

4.2. Proces sedimentace u plazmy. Částice nemůže existovat sama o sobě. Vždy je součástí prostoru. Vždy je obklopena ostatními částicemi, s nimiž tvoří spojité tlakové pole. Tlakové pole (prostředí) určuje vlastnosti částice. Fakt, že částice (otevřená tělesa) mohou spojitě měnit hustotu znamená, že dochází k výměně tlaku mezi prostorem (prostředím) a částicí spíše, než že by prostor tlačil částici do nějaké sféry pohybem.

4.3. Když je hustota prostoru částice značně rozdílná od hustoty prostředí, je částice prostředím tlačena do příslušné hustotní sféry tak dlouho, až se hustota prostoru částice vyrovná s hustotou prostředí. Tlak prostředí na plochu částice se v tomto případě projevuje pohybem. Pohyb dodává částici dodatečný tlakový impulz, kterým může její plocha působit na plochu jiného tělesa. Čím je částice hustší, tím má menší plochu a tím větším tlakovým impulzem působí při nárazu na plochu jiného tělesa.

4.4. Chování částice v prostoru závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí. Rozlišujeme dva stavy částic. Tlakovou níži a tlakovou výši. Rovněž prostředí (složené těleso z částic) může mít charakter tlakové níže (hustota směrem do středu roste, tlak klesá), nebo tlakové výše (hustota směrem do středu klesá, tlak roste). To dává základní schéma vztahů mezi částicí a prostředím (prostorem).

Obr. 4.1.

4.5. Hustota prostoru částice je součtem hustoty její slupky a toho, co je uvnitř slupky. Pro částici v tlakové níži platí následující pravidlo. Když je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.1. dole).

4.6. Částice, která je v tlakové výši a je hustší než oblast, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu. Když je řidší než oblast, ve které se nachází, je tlačena (po spirále) směrem do středu (Obr. 4.1. nahoře).

4.7. V obou prostředích platí. Když je hustota prostoru částice shodná s hustotou prostoru prostředí, ve kterém se nachází tlaky „shora“ a „zdola“ se vyrovnají (T1 = T2) a částice v dané oblasti zůstává a stává se součástí prostředí.[1]

 

Obr. 4.2. - základní princip sedimentace

4.8. Každé tlakové pole je vždy v určitém směru orientované. To znamená, že tlak prostředí působí vždy v určitém převládajícím směru. Tlak se vždy šíří od vysokého tlaku k tlaku nízkému. Na (Obr. 4.2. vpravo) je částice v tlakové níži, kterou tvoří hustotní sféry (H1 < H2 < H3). Tlak v částici je nižší, než tlak v prostředí. Do severní polosféry částice (S) proniká vyšší tlak (T1), než do jižní polosféry (T3). To má za následek, že severní polosféra zvětší svůj objem a také plochu. Částice dostane tvar „vajíčka“ se špičkou na jihu. Na severní polosféru působí vyšší tlak na větší ploše. Na jižní polosféru působí nižší tlak na menší ploše. Tlak ze severu „přetlačuje“ tlak z jihu.

4.9. Vyšší tlak na větší plochu znamená větší sílu. Vnější tlakové pole pohybuje částicí vždy tím směrem, ze kterého na plochu částice působí nejmenší tlak. To znamená ve směru špičky. Rychlost pohybu závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí. Jak se mění poměr tlaku v severní polosféře (S) a jižní polosféře (J) posunuje se zároveň i rovníkový protiproud (RP) směrem k jihu.

4.10. V nesymetrickém prostoru jsou, tlaky na protilehlých stranách částice (T21, T22) nestejné a působí na nesymetrickou plochu částice. To znamená, že částice rotuje a přitom (nesymetricky) „vibruje“. Na pólech tlakové níže je vyšší tlak (nižší hustota), než na rovníku. Průměr tlakové níže přes póly je menší, než průměr přes rovník.

4.11. Na (Obr. 4.2. vlevo) jsou částice (N1, N2, N3) v nadřazené tlakové níži (N), kterou tvoří 3 hustotní sféry (H1 < H2 < H3). Těmto hustotám odpovídá orientovaný tlak, který směrem do středu klesá (T1 > T2 > T3).

4.12. Když je vnitřní tlak v částici (N1) vyšší než ve sféře (H2, T2) (částice je řidší, než prostředí) je částice tlačena prostředím ve směru špičky od středu. Když je vnitřní tlak v částici (N3) nižší, než ve sféře (H2, T2) (částice je hustší, než prostředí), je částice tlačena ve směru špičky do (H3, T3). Když se vnitřní tlak v částici (N2) vyrovná s tlakem v prostředí (H2 = T2), ztrácí částice špičku, zůstává v dané hustotní sféře a stává se součástí prostředí. Toto je základní princip („mechanizmus“) sedimentace, kterým se Vesmír řídí na všech velikostních úrovních.

4.13. Proces sedimentace u atomů. Atomy nepřizpůsobují svoji hustotu prostoru hustotě prostředí, ve kterém se nachází. Atomy můžeme považovat v jistém rozsahu teplot prostředí za částečně uzavřená tělesa. Hustota prostoru atomu se v jistém rozsahu vnějších teplot nemění. Částice prostředí nemohou za „normálních“ teplot proniknout dovnitř atomu a změnit jeho hustotu prostoru. Teprve, když teplota (tlak) v prostředí je vyšší, než tlak ve slupce atomu, dojde k destrukci atomu. Atom se transformuje do prostoru (ze kterého kdysi vzešel). 

4.14. Žádné dva atomy nemohou být stejné. Na procesu sedimentace se samozřejmě podílejí také molekuly. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Proces sedimentace ukládá atomy do hustotních sfér, podobných slupkám cibule. To vyžaduje, aby atomy byly ve skupenství tekutém.

4.15. Atomy jsou procesem sedimentace prostorem (plazmou) tlačeny do patřičné hustotní sféry. Proces sedimentace se u atomů projevuje pohybem. Pohyb dodává atomu dodatečný tlakový impulz. Jakmile se hustota prostoru atomů vyrovná s hustotou prostoru prostředí (plazmy, ve které „plavou“) jejich pohyb se zastaví a zůstávají v patřičné hustotní sféře.

 

4.16. Složená tělesa

4.16. Částice (jednoduchá tělesa) spolu vytvářejí větší celky - složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými zákonitostmi, platnými pro fraktální tlakové systémy. To znamená, že pokud tlakový systém pozorujeme na jakékoliv velikostní úrovni, řídí se stále stejnými pravidly. Složené těleso z částic je možné považovat za (jednoduchou) částici v nadřazeném tlakovém systému (v nadřazené vztažné soustavě).

4.17. Existují dva druhy částic - tlaková výše a tlaková níže, ale v neohraničeném množství velikostí a tvarů. Oba tyto tlakové útvary jsou v jednotě. Jeden nemůže existovat bez druhého. Částice s charakterem tlakové níže i složené těleso z částic s charakterem tlakové níže mají 5 základních částí a „fungují“ podle shodných principů. Obdobně pro tlakové výše.

 

Obr. 4.3.

4.18. Složená tělesa (z částic) mohou existovat pouze v prostoru z částic, jehož jsou spojitou součástí. Složená tělesa z částic „si mezi sebou vyměňují tlak“ opět prostřednictvím částic. Každá částice, tvořící složené těleso musí mít svoji slupku. Rovněž každé složené těleso z částic musí mít (nadřazenou) slupku. Protože jsou vlastnosti částic v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné, jsou také vlastnosti složených těles z částic v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné.

4.19. Popsat detailně interakce mezi tlakovými útvary je téměř nemožné vzhledem k jejich různorodosti a k neustálým změnám probíhajícím v prostoru (dynamický prostor). Přesto některé charakteristiky základních vztahů mezi tlakovými výšemi a nížemi v tlakovém poli lze alespoň naznačit.

4.20. Proces sedimentace je příčinou, že se částice v tlakovém poli ukládají podle své hustoty prostoru do jakýchsi (sférických) pater. U tlakových níží hustota prostoru jednotlivých sfér směrem do středu roste. U tlakových výší hustota prostoru jednotlivých sfér směrem do středu klesá.

4.21. Orientace a spád tlakového pole má vliv na tvar částic a tím také na průběh vnitřního tlakového pole v částicích. Na (Obr. 4.3.) jsou zobrazena dvě patra tlakových výší (V11, V12) a (V21, V22) a mezi nimi tlakové níže (N1 a N2) v prostředí tlakové níže. Rozeznáváme zde rovníkové proudění (RP1, RP2) a polární proudění (Pa, Pb, Pc). Zatímco rovníkové proudění rozděluje tlakové pole na jakási „polopatra“, polární proudění rozděluje tlakový systém na hustotní patra (sféry). Ve skutečnosti se zde střídají sféry s vysokým a nízkým tlakem v jednotlivých závitech spirálního toroidu (viz graf vlevo).

4.22. Rovníkové proudění. Tlakové výše vytlačují hustou materii do oblasti obvodu svého rovníkového protiproudu a do slupky. Odtud přebírají hustou materii tlakové níže, které ji dále zahušťují v okolí svých kanálů. V rovníkovém proudění převládá nízký tlak. Rovníkový protiproud je vychýlen k polosvéře částice, kde je nižší tlak.

4.23. Polární proudění. Tlakové výše vytlačují hustou materii (nízký tlak) do svých středových kanálů a do slupky. Tlakové níže vytlačují řídkou materii (vysoký tlak) do svých kanálů a do slupky. Prostřednictvím kanálů se vyrovnávají tlaky mezi severními a jižními póly směrem od vyššího tlaku k nižšímu (Obr. 4.3. vpravo). Rozdíl tlaku na severu a jihu určuje směr proudění v kanálech částic.[2]

4.24. Všechna tělesa (sidericky) rotují. Póly rotují rychleji, než rovníky. Rotace ve středových kanálech se synchronizují s převládající rotací v tlakovém poli. Na synchronizaci rotací se rovněž podílejí rovníkové protiproudy. Jedná se o složité procesy. Rotace částic má za důsledek periodický pohyb rovníkového protiproudu směrem sever - jih. Protiproud se pohybuje ve směru silnějšího tlakového spádu v prostředí rychleji, než ve směru opačném. To znamená, že částice působí svoji plochou v jednom směru větším tlakovým impulzem než ve směru opačném. Protože jsou rotace částic synchronizované, vzniká orientované tlakové pole. Částice tlakové pole (spolu)vytváří a zároveň mu podléhají.

 

4.25. Spojené tlakové výše - pěna

4.25. Bublina představuje nejefektivnější způsob ohraničení prostoru, při kterém se spotřebuje nejméně materie.[3] Tlakové výše mají mezifází (slupku) z nízkého tlaku. Tlakové výše (bubliny) se snadno spojují do klastrů (shluků) a tvoří složená tělesa (pěnu).

4.26. Ve slupkách bublin je nízký tlak. Tlak v bublině směřuje od středového kanálu ke slupce. Tlak prostředí směřuje rovněž ke slupce bubliny. Když se slupky bublin k sobě přiblíží, vznikne mezi bublinami společné mezifází (Obr. 4.4. a).

4.27. U „osamocené“ bubliny je přechod mezi slupkou a prostředím postupný v jednotlivých závitech spirálního toroidu. Společné mezifází mezi dvěma bublinami se skládá ze slupek obou bublin (kde je nízký tlak NT) a vrstvy vysokého tlaku (VT) mezi nimi (mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše). Úzká vrstva vysokého tlaku mezi slupkami obou bublin umožňuje jejich oddělení, aniž by došlo k jejich destrukci (Obr. 4.4. b).

4.28. Společné mezifází je značně zploštělé díky velkému tlaku působícímu zevnitř obou bublin. Tlakový spád, ve společném mezifází je velmi velký. Ve společném mezifází dochází k vytlačování husté materie směrem od středu k okrajům (Obr. 4.4. b). V těchto oblastech prostor houstne ještě více. Vytváří se dva prstence, ve kterých je vysoká hustota a nízký tlak. Společné mezifází mezi dvěma bublinami lze považovat za obdobu rovníkového protiproudu.

4.29. Čím větší počet slupek se stýká ve společných spojnicích, tím více husté materie je tam transportováno a tím více tam roste hustota a klesá tlak. Na (Obr. 4.4. c) je „řez“ třemi bublinami a jejich společným mezifázím. Uprostřed, kde se stýkají tři mezifází, dochází k maximálnímu hromadění husté materie. Když je velmi mnoho bublin pohromadě (pěna), vytvoří jejich společná mezifází jakousi vláknitou strukturu. Na (Obr. 4.4. d, nahoře), jsou zobrazeny pouze husté spojnice společných mezifází, ale nikoliv slupky bublin, které tuto strukturu spoluvytvářejí. 

4.30. Podle tlakových poměrů dochází k transportu materie těmito společnými „vlákny“ do center, kde se průsečíky společných mezifází stýkají. Tam je nejmenší tlak (nejvyšší hustota). Hybatelem celého procesu jsou tlakové výše.

Obr. 4.4. - vláknitá struktura prostoru

Obr. 4.4. a - Detailní záběr Slunce pořízený Havajským solárním teleskopem
Nejedná se o žádné „magnetické bouře“. Na snímku vidíme žhavé bubliny obklopené studenými slupkami. Porovnej s (Obr. 4.4. d).
Zdroj: NSO/AURA/NSF | CC BY 4.0,©

4.31. Pěna je složená z jednotlivých bublin (tlakových výší), mezi nimiž jsou společná mezifází (tlakové níže). Tato nerozborná jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří spojitý, pulzující orgán, kde nelze zcela přesně rozeznat, kde jeden tlakový systém končí a druhý začíná. Ve skutečnosti taková pěna (plazma, základní prostředí) tvoří kontinuální, spojité tlakové pole, které umožňuje nepřerušovaný (spojitý) průběh všech procesů v prostoru. Kde je prostor, tam je plazma, tam je Vesmír a tam je také vždy zákonitě přítomna tato „vláknitá“ struktura. „Vláknitá struktura“ má fraktální charakter.

4.32. Jestliže jsme v předešlých textech hovořili o jednotlivých částicích, jako o nerozborné jednotě tlakových výší a tlakových níží, musíme nyní tuto představu rozšířit na celý prostor (Vesmír), tvořený tlakovým polem, s jeho vláknitou strukturou.[4] Prostor se chová jako kapalina, která může nabývat obrovského rozsahu hustot tím, jak se mění poměr mezi objemem bublin a objemem jejich slupek (Obr. 4.4. f, Obr. 4.6. c).

4.33. Existence vláknité struktury prostoru je neodvratný, zákonitý jev, který je důsledkem základních vlastností (daností) prostoru. Všechny objekty jsou tělesa v prostoru vnořená, se stejnou (fraktální) strukturou. Žádné těleso nemůže existovat mimo prostor.

4.34. Příklad 4.1. Pro přibližnou představu (vláknité) struktury a změn její hustoty použijeme příměr s místností plné nafukovacích balónků. Balónky spojitě vyplňují celou místnost a dotýkají se svými gumovými obaly (slupkami). Do místnosti můžeme přidat, nebo z ní odebrat nějaký balónek a zvyšovat, nebo snižovat tam tlak (hustotu) aniž se struktura zhroutí. „Klepneme-li“ na jedné straně místnosti do některého z balónku, přenese se tlakový impulz na druhou stranu místnosti prostřednictvím pružných gumových obalů.[5]

Vnitřek „nafouklých“ balónků představuje tlakovou výši (řídkou materii = vysoký tlak), která je obalena tenkou gumovou slupkou (hustou materií = nízký tlak). Když budeme uvedenou strukturu ochlazovat, počnou se balónky smršťovat. Objem tlakových výší (vzduchu) bude klesat a objem tlakových níží (gumy) poroste. Dostaneme menší místnost (menší objem) naplněnou např. tenisovými míčky (více gumy, méně vzduchu). Sníží se objem, zvýší se hustota, fyzikální vlastnosti takového prostředí budou odlišné. Budeme-li i tuto strukturu dále ochlazovat, obdržíme nakonec malý objem gumových golfových míčků (zmrzlý prostor = hustotní, teplotní dno), obalených trochou vzduchu mezi nimi.[6]

Představme si takovou plynule se zhušťující, vibrující a vířící strukturu v prostoru. Jsme v tlakové níži, hustá guma (golfové míčky) je ve středu. Kolem rotujícího superhustého (zmrzlého) středu rotují tenisové míčky (bubliny rentgenového záření),[7] kolem nich fotbalové míče (bubliny tepla), kolem nich nafukovací balonky (bubliny světla) a postupně celé spektrum dalších stále méně hustých míčů (Obr. 4.4. f). Všechny „gumové“ obaly jsou stále spojitě propojeny, ale nejsou spojeny. Je mezi nimi vrstvička vysokého (povrchového) tlaku. Takové prostředí s proměnlivou hustotou má zásadní vliv na vlastnosti těles vnořených a na jejich chování. Když se v takovém spojitém prostoru objeví těleso s nižší, nebo vyšší hustotou, je díky sférické geometrii prostoru tlačeno do hustotní sféry, do které svoji hustotou patří (sedimentace).

 

4.35. Spojené tlakové níže - hroudy

4.35. Tlakové níže jsou ohraničeny slupkou, ve které je vysoký tlak. Vysoký tlak ze slupky působí (po spirále) dovnitř částice a také vně částice. Mezi dvěma tlakovými nížemi vzniká vždy oblast vysokého tlaku, která níže od sebe odtlačuje. Proto se tlakové níže velmi nesnadno spojují. Jediná síla, která je schopna dostředným tlakem držet tlakové níže pohromadě je opět (nadřazená) tlaková níže.

Obr. 4.5.

4.36. Představu o dějích v nadřazené tlakové níži dává (Obr. 4.5. a). Slupka nadřazené tlakové níže (TN) je tvořena dvěma spirálními toroidy (V1 a V2, červeně). Vnitřní strana (V1) odtlačuje hustou materii (po spirále) směrem do centra. Zahuštěná materie naráží na vysoký tlak na vnější straně slupky (V2), který ji stáčí do spirály.[8] Čím blíže centru se nacházíme, tím je materie hustší a rotační rychlosti vyšší (Obr. 4.5. a).

4.37. Podružné tlakové níže se mohou nacházet na „severní“, nebo „jižní“ straně rovníkového protiproudu. „Přeskakovat“ v rovníkovém protiproudu z jedné do druhé polosvéry v nadřazené tlakové níži je obtížné (rotace jsou opačné). V nadřazené tlakové níži (TN), jsou podružné tlakové níže (N11, N12...N1n, N21, N22...), tlačeny (po spirále) směrem do středu tak dlouho, až dosáhnou své hustotní sféry (Obr. 4.5. b). (N11) má nejmenší hustotu prostoru.

4.38. Největší hustotu prostoru mají podružné níže v oblasti rovníkového protiproudu v okolí středového kanálu. (Obr. 4.5. c) zobrazuje (ne zcela korektně) situaci, kdy jsou v okolí středového kanálu čtyři „superhusté“ částice (G). Jejich (naznačený) spirální toroid je extrémně nesymetrický. Klastr částic drží pohromadě slupka nadřazené tlakové níže (TN) tvořená opět spirálním toroidem (V1, V2).

4.39. Příklad 4.2. Částice se dá velmi zjednodušeně přirovnat ke svitku papíru (Obr. 4.6. a). Závity nízkého tlaku (papír) jsou odděleny od sebe závity tlaku vysokého (vzduch) a naopak. Papír představuje hustý prostor a vzduch řídký prostor. To znamená hustou, nebo řídkou formu téhož. Při ochlazování se „vzduch“ mění na „papír“ a při zahřívání se „papír“ mění na „vzduch“.

Na tvaru částice, který je závislý na vnějším tlakovém poli závisí rozložení vnitřního tlakového pole. Na (Obr. 4.6. a, vlevo nahoře) je vyšší tlak (VT) v severní polosféře, která je díky tomu objemnější. Rovněž severní plocha slupky je větší. Na jižní polosféru působí nižší tlak (NT). Její objem a vnější plocha jsou menší. Jižní polosféra tvoří špičku částice.

Síla vzniká, působíme-li tlakem na plochu (tlakový orgán). Prostředí (Obr. 4.6. a, nahoře) tvoří tlaková níže. Na „severní“ straně částice je větší tlak prostředí (VT) který působí na větší plochu částice. Na „jižní“ polosféru působí menší tlak (NT) na menší plochu částice. To znamená, že síla působící na „severní“ straně částice je větší, než síla působící na „jižní“ straně částice. Těleso je tlačeno prostředím ve směru „sever - jih“.

4.40. Na (Obr. 4.6. a, vlevo dole) je obdobně znázorněna situace pro prostředí tlakové výše. Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Částice se pohybuje ve směru špičky.

Obr. 4.6.

4.41. Tlak (T1) z prostředí může pronikat do částice (T2), nebo z částice do prostředí (Obr. 4.6. b). Přitom se mění hustota prostoru částice. Celková hustota prostoru částice je součet hustoty prostoru slupky a hustoty prostoru toho, co je pod slupkou. Když částici ochlazujeme, mění se částice postupně z řídké (horké) na velmi hustou, až dosáhne hustotního (teplotního) dna, které představuje superhustá částice (G). Odtud je jediná cesta zpátky a to směrem k vyšším teplotám a nižším hustotám (Obr 4.6. c).

 

4.42. Základní prostor a logika jeho existence

4.42. Jakmile prostoru přiřadíme jeho skutečné vlastnosti (nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický), neodvratná a logická posloupnost příčin a následků směřuje k tomu, že Svět tak jak ho známe, nemůže být jiný.

4.43. Prostor je systém hustot a tlaků. Všechny tlakové systémy mají fraktální charakter. Prostor se na všech svých velikostních úrovních řídí stále stejnými jednoduchými fyzikálními zákony. Základní jednoduché těleso v prostoru je částice. Částice může být tlaková výše, nebo níže. Nadřazený tlakový systém (složené těleso z částic) s charakterem tlakové níže, nebo výše může být považován za částici ve větším celku (v nadřazené vztažné soustavě).

4.44. Plochu částic tvoří (neuzavřený) spirální toroid. Díky této „neuzavřenosti“ si mohou částice přes prostor mezi nimi (nebo jeho prostřednictvím) vyměňovat tlak (teplotu) a měnit hustotu. To má vliv na jejich tvar a objem.

4.45. Když je tlak v prostředí mezi částicemi nižší, než vnitřní tlak v částici, „roztahuje se“ každá částice (jako vlásek v hodinách) až do okamžiku, kdy vysoký tlak z její slupky narazí na vysoký tlak ze slupek vedlejších částic. Slupky vytvoří v prostoru společné mezifází. Vytvoří se (spojitá) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.4. d). Tím je celý prostor bezezbytku vyplněn. Kde je prostor, tam je Vesmír, tam je také (fraktální) vláknitá struktura prostoru.

4.46. Prostor (vláknitá struktura) vyplňuje bezezbytku celý Vesmír. Prostor je všudypřítomný. Každé hustotě prostoru v dané oblasti odpovídá určitý tlak. Hustota a tlak jsou v nepřímé úměrnosti. To znamená, že v každé oblasti prostoru je rovněž přítomen tlak. Na všechna tělesa v prostoru (ohraničená plochou), působí v každé oblasti prostoru tlak. Prostor je spojitý a tedy i tlak v něm působí spojitě. Tlak je všudypřítomný.

4.47. Na (Obr. 4.4. e) jsou částice schematicky zobrazeny jako neuzavřené šestiúhelníky. Ty díky své neuzavřenosti vyplňují celý prostor. Částice nejsou pevně propojeny a díky malé vrstvičce vysokého tlaku mezi jejich slupkami se mohou po sobě volně pohybovat. Mohou po sobě „klouzat“. Mají charakter kapaliny. Prostor se chová jako kapalina s proměnnou hustotou.

4.48. Hustotu prostoru (v dané oblasti) lze vyjádřit jedním číslem, které v sobě zahrnuje hustotu „vnitřku“ částic i jejich slupek. Hustota prostoru je vždy kladné („nenulové“) číslo. Každé hustotě odpovídá příslušný tlak. Mnohem praktičtější je tedy charakterizovat konkrétní prostor v nějaké oblasti tlakem, (případně teplotou) který v dané oblasti panuje.[9]

4.49. Každá částice působí tlakem své plochy na plochy okolních částic. Tlak působí na plochu těles (částic) vždy z prostředí - to znamená „zvenku“ a tím ovlivňuje jejich tvar, objem a vnitřní rozložení tlakového pole. To znamená, že samotné částice jsou pouze pasivními „přijímateli“ tlaku prostředí, ve kterém se nacházejí. Na druhou stranu každá částice svoji přítomností rovněž nějakým způsobem prostředí spoluvytváří.

4.50. Částice i tělesa složená z částic jsou prostorové anomálie. To znamená, že jejich vlastnosti jsou závislé na prostoru (prostředí), ve kterém se nachází. Vlastnosti tělesa určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Tělesa nikdy nejsou zdrojem sil. Pokud částice emituje tlak do prostředí, musel být do částice tlak předtím dodán „zvenku“ a v prostředí musí být menší tlak, než v částici.

4.51. Poznámka 4.1. Dosavadní text by mohl navodit dojem, že částice v prostoru vzniká. To ale není pravda. Částice v prostoru (již) existuje. Částice ani složená tělesa z částic v prostoru nevznikají, ani nezanikají, pouze se transformují. Prostor (Vesmír) je také jenom složené těleso. Prostor je zde. To znamená právě v tomto okamžiku. Děje, které zde v knize postupně „dešifrujeme“ existují. Vše co bylo, už není a vše co bude, ještě není. Existuje pouze současnost. Úvahy o „dějinách“ či „počátku“ Vesmíru nemají smysl. Vesmír (prostor) žádné dějiny nemá. Nemá žádnou minulost a ani žádnou budoucnost. To souvisí s (lidskou) ilusí, která se nazývá čas.

Čas, stejně jako např. myšlenka je fenomén spekulativní (nemateriální) povahy.[10] Čas nám pomáhá vyznat se v neustálých změnách (transformacích) a zjistit, co je příčina (co bylo dříve) a co je následek (co bylo později). Čas je lidmi vynalezená, uměle vytvořená (virtuální, mechanická) jednotka změny.[11] Je to pouze „lidský vynález“ (iluze, kterou máme pouze v hlavě). Čas není příčinou, ani následkem žádných fyzikálních jevů.

Ve Vesmíru není nic, co by se dalo nazvat časem. Existuje pouze přítomnost. Materie čas k ničemu nepotřebuje. Materie existuje a neustále se transformuje. Čas neurčuje vlastnosti těles, ani se na nich nijak nepodílí. Veškeré úvahy o čase, jsou ztráta času.


[1] Uvedená pravidla platí i pro složená tělesa z částic. Tlakové systémy mají fraktální charakter.

[2] Na (Obr. 4.3.) jsou pro jednoduchost zobrazeny částice jako „uzavřená“ tělesa. Ve skutečnosti se jedná o neuzavřené spirální toroidy. Směr proudění je u (N1, N2) od severu na jih, u (VT11, VT12, VT 21, VT22) od jihu na sever. V už tak složitém tlakovém poli můžeme najít fraktální (nad)systém naznačený polovinou toroidu vysokého tlaku (V).

[3] Nezaměňovat bubliny tvořící prostor s (mýdlovými) bublinami, které známe - ty nemají středový kanál! Pro příklad jsou zde použity bubliny mýdlové pěny, které jsou tvořeny vzduchem (řídké = vysoký tlak), obaleným vodou (husté = nízký tlak) a zároveň také vodou, obalenou vzduchem. 

[4] Doporučuji, aby si čtenář uchoval v paměti (Obr. 4.2. d) nahoře. Tato struktura je klíčová pro pochopení mnoha procesů v prostoru. „Vláknitá struktura“ se vyskytuje u všech pozorovaných složitých tlakových systémů. Můžeme ji spatřit na nejrůznějších (fraktálních) úrovních. Struktura celého Vesmíru, mozkové buňky, kosti, kořenové systémy, plísně... Většinou „vidíme“ pouze společné mezifází vláknité struktury (nízký tlak). Oblasti vysokého tlaku „nejsou vidět“. To platí pouze pro (hmotná) tělesa ze směsi plazmy a atomů. Plazma samotná není vidět nikdy. Naopak bubliny světla (horká, řídká plazma) umožňuje našim smyslům „vidění“.

[5] Příměr základního prostoru k pěně sice nejlépe odpovídá naší smyslové zkušenosti, ale není zcela přesný. Jak balónky, tak i např. mýdlové bubliny jsou tělesa uzavřená. Bubliny prostoru tvoří spirální toroid (neuzavřené těleso).

V (Příkladě 4.1.) pracujeme s představou dvou rozdílně hustých látek (vzduch, guma). Guma = hustý prostor, vzduch = řídký prostor. V případě prostoru se jedná o pouze jednu „látku“ (plazmu), která se liší pouze svoji hustotou. Prostor lze charakterizovat pouze jedním parametrem - hustotou (prostoru) a z ní vyplývajícím tlakem (teplotou).

[6] Toto je poněkud statická představa. Prostor je dynamický. Jednotlivé částice (spirální toroidy) rotují a vibrují (viz kapitola „tlak“). Spolu vytvářejí tlakové pole.

Jednoduchá tělesa (částice) nemají jádro, ale mají středový kanál. Většina částic má charakter „balónků“. „Vzduch“ obalený „gumou“. Liší se pouze poměrem objemu „gumy“ (slupka = nízký tlak) a „vzduchu“ (vnitřek = vysoký tlak). Čím jsou studenější, tím více „gumy“. Čím jsou více horké, tím více „vzduchu“. Pouze jeden druh částic má obrácenou „konstrukci“. To jsou zmrzlé (superhusté) částice gama (Obr. 4.6. c). „Guma = vnitřek“ obalená „vzduchem = slupka“ (golfové míčky).

[7] Zmrzlý prostor (hustotní dno) je materie, která se nesprávně nazývá „černá díra“. Tento objekt není ani černý, ani „díra“, nemá hmotnost a nic nepřitahuje. V dalším textu se nazývá „superhustá“ materie. Nachází se v centrech tlakových níží a představuje vždy hustotní (teplotní) dno (např. u jader atomů, nebo center galaxií).

[8] Dostředný tlak ze slupky je vyšší, než „odstředný“ tlak (Obr. 3.3. c). To má za následek, že u tlakových níží vždy pozorujeme „rozmazanou“ oblast („rozmazaný ohon“), která postupně přechází v ostré rozhraní („ostrou hlavu“). „Ohon vždy tlačí hlavu“. Toto pravidlo nám říká, odkud působí vysoký tlak a usnadňuje analýzu systémů.

[9] Hustota prostoru není odvozena od mechanické hustoty, která je odvozena od hmotnosti. Rovněž tlak v prostoru není odvozen od mechanického, hydrostatického, hydrodynamického, aerostatického a aerodynamického tlaku.

[10] Je-li myšlenka „materializovaná“ (sdělena, zapsána, „uskutečněna“ ...), může být impulzem pro nezanedbatelné duchovní, nebo materiální změny. To je ale zcela jiný proces. Vesmír nemá žádnou hlavu, ani paměť. Vesmír nemyslí, ani si nic nepamatuje.

[11] Vzhledem k tomu, že vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) jsou závislé na místě v prostoru, kde se těleso nachází (hodiny jsou mechanické těleso), ukazují hodiny v každém místě prostoru jiný čas. Fantazie, že čas existuje a že se dokonce může (objektivně) „zrychlovat“ nebo „zpomalovat“ jsou zcela liché. Autoři těchto úvah a vynálezci „časoprostoru“ nepochopili ani co je prostor, ani co je čas.