4. Složená tělesa

4.1. Částice (jednoduchá tělesa) spolu vytvářejí větší celky - složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými zákonitostmi, platnými pro fraktální tlakové systémy. To znamená, že pokud tlakový systém pozorujeme na jakékoliv velikostní úrovni, řídí se stále stejnými pravidly. Složené těleso z částic lze považovat za (jednoduchou) částici v nadřazeném tlakovém systému (v nadřazené vztažné soustavě).

4.2. Existují dva typy částic - tlaková výše a tlaková níže, ale v neohraničeném množství velikostí, tvarů a hustot. Oba tyto tlakové útvary jsou v jednotě. Jeden nemůže existovat bez druhého. Částice s charakterem tlakové níže i složené těleso z částic s charakterem tlakové níže mají 5 základních částí a „fungují“ podle shodných principů. Obdobně pro tlakové výše.

 

Obr. 4.1.

4.3. Složená tělesa (z částic) mohou existovat pouze v prostoru z částic, jehož jsou spojitou součástí. Složená tělesa z částic „si mezi sebou vyměňují tlak“ opět prostřednictvím částic. Každá částice, tvořící složené těleso musí mít svoji slupku. Rovněž každé složené těleso z částic musí mít (nadřazenou) slupku.

4.4. Částice je prostorová anomálie. Vlastnosti částice určuje místo v prostoru, ve kterém se částice momentálně nachází. Každá částice je jiná. Neexistují dvě stejné částice. Neexistují žádné „standardní“ částice s neměnnými vlastnostmi. Vlastnosti částice jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Protože jsou vlastnosti částic v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné, jsou také vlastnosti složených těles z částic v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné.

4.5. Jednoduché částice jsou vždy nesymetrické, mají 5 základních částí a lze je popsat jedním hlavním parametrem, kterým je hustota jejich prostoru. Hustota prostoru částice se skládá z hustoty její slupky a hustoty jejího vnitřku. To dává obrovské možnosti typů částic.

4.6. Rozsah typů částic je omezen pouze fyzikálními danostmi prostoru. Dolní hranice hustoty je dána teplotním (hustotním) dnem prostoru („0“ stupňů Kelvina). Horní hranice není tak „ostrá“, nebo zřejmá. Pohybuje se pravděpodobně v teplotách kolem 5 000 000 stupňů Kelvina.[1] Čím je vnitřek částice hustší, tím vyšší tlak musí být v její slupce. Čím je vnitřek částice řidší, tím nižší tlak musí být v její slupce. 

4.7. Příklad 4.1. Částice se dá velmi zjednodušeně přirovnat ke svitku papíru (Obr. 4.1. a). Závity nízkého tlaku (hustý papír) jsou odděleny od sebe závity tlaku vysokého (řídký vzduch) a naopak. Papír představuje hustý prostor a vzduch řídký prostor. V případě (reálného) prostoru to znamená hustou, nebo řídkou formu téhož.

Při ochlazování se „vzduch“ mění na „papír“, částice se do sebe „zabaluje“, hustota jejího prostoru roste, objem částice klesá. Tlak v prostředí (T1) musí být menší, než vnitřní tlak (T2) v částici (Obr. 4.1. c, nahoře). Konečnou fázi je hustotní (teplotní) dno (zmrzlý prostor). To představuje rulička pouze z papíru. Ta musí být ale obalena maximálním tlakem, aby „držela pohromadě“ (aby byla těsně zavinutá).

Z teplotního dna existuje cesta pouze k vyšším teplotám. Při zahřívání se „papír“ mění na „vzduch“. Aby se mohla částice „rozbalovat“, musí být její vnitřní tlak (T1) nižší, než tlak (T2) působící z prostředí (Obr. 4.1. c, dole). Částice se „rozbaluje“, její objem roste, její vnitřní tlak roste, hustota jejího prostoru klesá.

4.8. Částice je vždy nesymetrická. Polosféry částice se liší. Na tvaru částice, který závislý na vnějším tlakovém poli závisí rozložení vnitřního tlakového pole. Na (Obr. 4.1. a, vlevo nahoře) je částice v tlakové níži. Na severní polosféru částice působí vyšší tlak prostředí (VT). V severní polosféře je díky tomu také vyšší tlak a severní polosféra je objemnější. Severní plocha slupky je větší, než jižní. Na jižní polosféru působí nižší tlak (NT). Její objem a vnější plocha jsou menší. Jižní polosféra tvoří špičku částice.

4.9. Síla vzniká, působíme-li tlakem na plochu (tlakový orgán). Na „severní“ straně částice je větší tlak prostředí (VT) který působí na větší plochu částice. Na „jižní“ polosféru působí menší tlak (NT) na menší plochu částice. To znamená, že síla působící na „severní“ straně částice je větší, než síla působící na „jižní“ straně částice. Těleso je tlačeno prostředím ve směru od severu k jihu.

4.10. Na (Obr. 4.1. a, vlevo dole) je obdobně znázorněna situace pro prostředí tlakové výše. Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Částice se pohybuje ve směru špičky směrem od jihu k severu.

4.11. Popsat detailně interakce mezi tlakovými útvary a prostředím je téměř nemožné vzhledem k jejich různorodosti a neustálým změnám probíhajícím v (dynamickém) prostoru. Přesto lze některé charakteristiky základních vztahů mezi tlakovými výšemi a nížemi v tlakovém poli naznačit.

4.12. Chování částice v prostoru určuje poměr tlaku v částici a tlaku v prostředí. Rozlišujeme dva stavy částic. Tlakovou níži a tlakovou výši. Rovněž prostředí (složené těleso z částic) může mít charakter tlakové níže (hustota směrem do středu roste, tlak klesá), nebo tlakové výše (hustota směrem do středu klesá, tlak roste). To dává základní schéma vztahů mezi částicí a prostředím (prostorem).

4.13. Hustota prostoru částice je součtem hustoty její slupky a toho, co je uvnitř slupky. Pro částici v tlakové níži platí následující pravidlo. Když je hustota prostoru částice vyšší než hustota prostoru oblasti, ve které se nachází, je částice tlačena (po spirále) směrem do středu. Je-li hustota částice nižší, než hustota oblasti, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu (Obr. 4.2. dole).

4.14. Částice, která je v tlakové výši a je hustší než oblast, ve které se nachází je tlačena (po spirále) směrem od středu. Když je částice řidší než oblast, ve které se nachází, je tlačena (po spirále) směrem do středu  (Obr. 4.2. nahoře).

4.15. V obou prostředích platí. Když je hustota prostoru částice shodná s hustotou prostoru prostředí, ve kterém se nachází tlaky „shora“ a „zdola“ se vyrovnají (T1 = T2) a částice v dané oblasti zůstává a stává se součástí prostředí.[2]

Obr. 4.2.

4.16. Proces sedimentace je příčinou, že se částice v tlakovém poli ukládají podle své hustoty prostoru do jakýchsi (sférických) pater (sfér). U tlakových níží hustota prostoru jednotlivých sfér směrem do středu roste. U tlakových výší hustota prostoru jednotlivých sfér směrem do středu klesá.

 

Obr. 4.3.

4.17. Orientace tlakového pole má vliv na tvar částic a tím také na průběh vnitřního tlakového pole v částicích. Na (Obr. 4.3.) jsou zobrazena dvě patra tlakových výší (V11, V12) a (V21, V22) a mezi nimi tlakové níže (N1 a N2) v prostředí tlakové níže. Rozeznáváme zde rovníkové proudění (RP1, RP2) a polární proudění (Pa, Pb, Pc). Zatímco rovníkové proudění rozděluje tlakové pole na jakási „polopatra“, polární proudění rozděluje tlakový systém na hustotní patra (sféry). Ve skutečnosti se zde střídají sféry s vysokým a nízkým tlakem v jednotlivých závitech spirálního toroidu. Viz graf (Obr. 4.3.).

4.18. Rovníkové proudění. Tlakové výše vytlačují hustou materii do oblasti obvodu svého rovníkového protiproudu a do slupky. Odtud přebírají hustou materii tlakové níže, které ji dále zahušťují v okolí svých kanálů. V rovníkovém proudění převládá nízký tlak. Rovníkový protiproud má, severní a jižní část, oddělené od sebe úzkou vrstvou vysokého tlaku. Rovníkový protiproud je vychýlen k polosvéře částice, kde je nižší tlak.

4.19. Polární proudění. Tlakové výše vytlačují hustou materii (nízký tlak) do svých středových kanálů a do slupky. Tlakové níže vytlačují řídkou materii (vysoký tlak) do svých kanálů a do slupky. Prostřednictvím kanálů se vyrovnávají tlaky mezi severními a jižními póly směrem od vyššího tlaku k nižšímu. Rozdíl tlaku na severu a jihu určuje směr proudění v kanálech částic.[3] V místech, kde se stýkají polární víry ze severního patra částic s polárními víry z jižního patra částic, mezi nimi vzniká zákonitě oblast nízkého tlaku.

4.20. V rovníkovém proudění jsou dvě tlakové níže, oddělené od sebe vrstvou vysokého tlaku. V polárním proudění jsou dvě tlakové výše oddělené od sebe vrstvou nízkého tlaku.

4.21. Všechna tělesa (sidericky) rotují. Póly rotují rychleji, než rovníky. Rotace ve středových kanálech se synchronizují s převládající rotací v tlakovém poli. Na synchronizaci rotací se rovněž podílí rovníkové a polární proudění. Jedná se o složité procesy. Rotace částic má za důsledek periodický pohyb rovníkových protiproudů směrem sever - jih. Protiproudy se pohybují ve směru silnějšího tlakového spádu v prostředí rychleji, než ve směru opačném. To znamená, že částice působí svoji plochou v jednom směru větším tlakovým impulzem než ve směru opačném. Protože jsou rotace částic synchronizované, vzniká orientované tlakové pole.

 

4.22. Spojené tlakové níže - hroudy

 

4.22. Tlakové níže jsou ohraničeny slupkou, ve které je vysoký tlak. Vysoký tlak ze slupky působí (po spirále) dovnitř částice a také vně částice. Mezi dvěma tlakovými nížemi vzniká vždy v prostředí oblast vysokého tlaku, která níže od sebe odtlačuje. Proto se tlakové níže velmi nesnadno spojují. Jediná síla, která je schopna dostředným tlakem držet tlakové níže pohromadě je opět (nadřazená) tlaková níže.

Obr. 4.4.

4.23. Představu o dějích v nadřazené tlakové níži dává (Obr. 4.4. a), kde je pohled do jedné polosféry tlakové níže směrem od pólu. Slupka nadřazené tlakové níže (TN) je tvořena dvěma spirálními toroidy (V1 a V2, červeně). Na dostředné straně slupky je vyšší tlak (DT), než na odstředné straně (OT). Dostředná strana (V1) odtlačuje hustou materii (po spirále) směrem do centra. Zahuštěná materie naráží na odstředný tlak slupky (V2), který ji stáčí do spirály. Čím blíže centru se nacházíme, tím je materie hustší a rotační rychlosti vyšší (Obr. 4.4. a). Neplést si odstředný tlak ze slupky s (mechanickou) odstředivou silou!

4.24. Podřízené tlakové níže se mohou nacházet na severní, nebo jižní straně rovníkového protiproudu (TN). „Přeskakovat“ v rovníkovém protiproudu z jedné do druhé polosvéry v nadřazené tlakové níži je obtížné (rotace jsou opačné). V nadřazené tlakové níži (TN), jsou podřízené tlakové níže (N11, N12...N1n, N21, N22...), tlačeny (po spirále) směrem do středu tak dlouho, až dosáhnou své hustotní sféry. (N11) má nejmenší, (N1n) největší hustotu prostoru. Prostor má fraktální charakter. To znamená, že i v nížích (N11 - N1n) bychom opět našli menší (a „divočejší“) podřízené níže. Rovněž bychom našli nadřazenou níži k tlakové níži (TN).

4.25. Největší hustotu prostoru mají podřízené níže v oblasti rovníkového protiproudu v okolí středového kanálu. (Obr. 4.4. c) zobrazuje (ne zcela korektně) situaci, kdy jsou v okolí středového kanálu čtyři „superhusté“ částice (G). Jejich (naznačený) spirální toroid je extrémně nesymetrický. Klastr částic drží pohromadě slupka nadřazené tlakové níže (TN) tvořená opět spirálním toroidem (V1, V2).

 

4.26. Spojené tlakové výše (bubliny)

4.26. Bublina představuje nejefektivnější způsob ohraničení prostoru, při kterém se spotřebuje nejméně materie. Tlakové výše mají mezifází (slupku) z nízkého tlaku. Tlakové výše (bubliny) se snadno spojují do klastrů a tvoří složená tělesa.

4.27. Ve slupkách bublin je nízký tlak. Tlak v bublině směřuje od středového kanálu ke slupce. Tlak prostředí směřuje rovněž ke slupce bubliny. Když se slupky bublin k sobě přiblíží, vznikne mezi bublinami společné mezifází (Obr. 4.5. a).

4.28. U „osamocené“ bubliny je přechod mezi slupkou a prostředím postupný v jednotlivých závitech spirálního toroidu. Společné mezifází mezi dvěma bublinami se skládá ze slupek obou bublin (kde je nízký tlak NT) a vrstvy vysokého tlaku (VT) mezi nimi (mezi dvěma tlakovými nížemi je vždy tlaková výše). Úzká vrstva vysokého tlaku mezi slupkami obou bublin umožňuje jejich oddělení, aniž by došlo k jejich destrukci (Obr. 4.5. b).

4.29. Společné mezifází je značně zploštělé díky velkému tlaku působícímu zevnitř obou bublin. Tlakový spád ve společném mezifází je velmi velký. Ve společném mezifází dochází k vytlačování husté materie směrem od středu k okrajům (Obr. 4.5. b). V okrajových oblastech prostor houstne ještě více. Vytváří se dva prstence, oddělené od sebe vrstvou tlaku vysokého, ve kterých je vysoká hustota a nízký tlak (Obr. 4.5. b).[4]

4.30. Částice není v prostoru nikdy „sama“. Prostor je tvořen klastrem částic. Tlak na odstředné straně slupky bubliny je vyšší, než na dostředné straně. To způsobuje, že se každá částice „roztahuje“ až do okamžiku, kdy tlak z její slupky narazí na tlak ze slupek sousedících částic (Obr. 4.5. e). Slupky částic (bublin) vytvoří v prostoru společné mezifází. Tím je celý prostor bezezbytku vyplněn.

4.31. Čím větší počet slupek se stýká ve společných spojnicích, tím více husté materie je tam transportováno, tím více tam roste hustota a klesá tlak. V místech styku slupek se vytvoří „vlákna“ nízkého tlaku. Vytvoří se (spojitá) vláknitá struktura prostoru (Obr. 4.5. d).[5]

4.32. Existence vláknité struktury prostoru je neodvratný, zákonitý jev, který je důsledkem základních vlastností (daností) prostoru. Všechny objekty jsou tělesa v prostoru vnořená a mají stejnou (fraktální) strukturou. Kde je prostor, tam je Vesmír, tam je také (fraktální) vláknitá struktura prostoru. Žádné těleso nemůže existovat mimo prostor.

4.33. Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Vláknitá struktura (prostor) vyplňuje bezezbytku celý Vesmír. Prostor je všudypřítomný. Každé hustotě prostoru v dané oblasti odpovídá určitý tlak. Hustota a tlak jsou v nepřímé úměrnosti. To znamená, že v každé oblasti prostoru je rovněž přítomen tlak. Na všechna tělesa v prostoru (ohraničená plochou), působí v každé oblasti prostoru tlak. Prostor je spojitý a tedy i tlak v něm působí spojitě. Tlak je všudypřítomný.

4.34. Nerozborná jednota tlakových výší a tlakových níží (plazma) tvoří spojitý, pulzující orgán, kde nelze zcela přesně rozeznat, kde jeden tlakový systém končí a druhý začíná. Plazma (základní prostředí) tvoří kontinuální, spojité tlakové pole, které umožňuje spojitý průběh všech procesů v prostoru. Jak se mění poměr mezi objemem bublin, objemem jejich slupek a vláken mezi nimi může prostor nabývat obrovského rozsahu hustot (Obr. 4.5. f).

Obr. 4.5.

4.35. Příklad 4.2. Pro přibližnou představu (vláknité) struktury a změn její hustoty použijeme příměr s místností plné nafukovacích balónků. Balónky se dotýkají se svými gumovými obaly (slupkami) a spojitě vyplňují celou místnost. Do místnosti můžeme přidat, nebo z ní odebrat nějaký balónek a zvyšovat, nebo snižovat tam tlak (hustotu) aniž se struktura zhroutí. „Klepneme-li“ na jedné straně místnosti do některého z balónku, přenese se tlakový impulz na druhou stranu místnosti prostřednictvím pružných gumových obalů.[6]

Vnitřek „nafouklých“ balónků představuje tlakovou výši (řídkou materii = vysoký tlak), která je obalena tenkou gumovou slupkou (hustou materií = nízký tlak). Když budeme uvedenou strukturu ochlazovat, počnou se balónky smršťovat. Objem tlakových výší (vzduchu) bude klesat a objem tlakových níží (gumy) poroste. Dostaneme menší místnost (menší objem) naplněnou např. tenisovými míčky (více gumy, méně vzduchu). Sníží se objem, zvýší se hustota, fyzikální vlastnosti takového prostředí budou odlišné. Budeme-li i tuto strukturu dále ochlazovat, obdržíme nakonec malý objem gumových golfových míčků (zmrzlý prostor = hustotní, teplotní dno), obalených trochou vzduchu.[7]

Jsme v tlakové níži. Představme si takovou plynule se zhušťující, vibrující strukturu v prostoru. Hustá guma (golfové míčky) jsou ve středu. Kolem rotujícího superhustého (zmrzlého) středu rotují tenisové míčky (bubliny rentgenového záření),[8] kolem nich fotbalové míče (bubliny tepla), kolem nich nafukovací balonky (bubliny světla) a postupně celé spektrum dalších stále méně hustých míčů (Obr. 4.5. f). Všechny „gumové“ obaly jsou stále spojitě propojeny, ale nejsou spojeny. Je mezi nimi vrstvička vysokého (povrchového) tlaku. Takové prostředí s proměnlivou hustotou má zásadní vliv na vlastnosti těles vnořených a na jejich chování. Když se v takovém spojitém prostoru objeví těleso s nižší, nebo vyšší hustotou, je díky sférické geometrii prostoru tlačeno do hustotní sféry, do které svoji hustotou patří (sedimentace).

Obr. 4.5. a - Detailní záběr Slunce pořízený Havajským solárním teleskopem
Na snímku vidíme žhavé bubliny (vysoký tlak) obklopené studenými (tmavými) slupkami (nízký tlak = vláknitá struktura).
Porovnej s (Obr. 4.5. d, dole), kde je "řez" touto strukturou.
Nejedná se o žádné „magnetické bouře“. Hvězda (planeta) není dynamo!
Zdroj: NSO/AURA/NSF | CC BY 4.0,©


[1] Naměřená teplota ve stratopauzách hvězd a v tzv. „prázdných“ prostorech mezigalaktického prostoru. Každá „super“hustá částice (gama) např. jádra atomu musí být obalena takovým „super“tlakem.

[2] Uvedená pravidla platí i pro složená tělesa z částic. Tlakové systémy mají fraktální charakter.

[3] Na (Obr. 4.1.) jsou pro jednoduchost zobrazeny částice jako „uzavřená“ tělesa. Ve skutečnosti se jedná o neuzavřené spirální toroidy. Směr proudění je u (N1, N2) od severu na jih, u (VT11, VT12, VT 21, VT22) od jihu na sever. V už tak složitém tlakovém poli můžeme najít fraktální (nad)systém naznačený polovinou toroidu vysokého tlaku (V).

[4] V reálu u spirálního toroidu jsou prstence neuzavřené (Obr. 3.6. d). Nezaměňovat bubliny tvořící prostor s (např. mýdlovými) bublinami, které známe - ty jsou uzavřené a nemají středový kanál. 

[5] Na (Obr. 4.5. c) je „řez“ třemi bublinami a jejich společným mezifázím. Uprostřed, kde se stýkají tři mezifází, dochází k maximálnímu hromadění husté materie. Vznikají „vlákna“ nízkého tlaku. Na (Obr. 4.5. d, nahoře), jsou zobrazeny pouze husté spojnice společných mezifází, ale nikoliv slupky bublin, které tuto strukturu spoluvytvářejí. Většinou „vidíme“ pouze (hmotná) „vlákna“. 

Doporučuji, aby si čtenář uchoval v paměti (Obr. 4.5. d) nahoře. Tato struktura je klíčová pro pochopení mnoha procesů v prostoru. „Vláknitá struktura“ se vyskytuje u všech pozorovaných složitých tlakových systémů. Můžeme ji spatřit na nejrůznějších (fraktálních) úrovních. Struktura celého Vesmíru, mozkové buňky, kosti, kořenové systémy, plísně...

[6] Příměr základního prostoru k pěně sice nejlépe odpovídá naší smyslové zkušenosti, ale není zcela přesný. Jak balónky, tak i např. mýdlové bubliny jsou tělesa uzavřená. Bubliny prostoru (částice) tvoří spirální toroid (neuzavřené těleso). Částice nemají jádro, ale mají středový kanál.

V (Příkladě 4.2.) pracujeme s představou dvou rozdílně hustých látek (vzduch, guma). Guma = hustý prostor, vzduch = řídký prostor. V případě prostoru se jedná o pouze jednu „látku“ (materii = plazmu), jejíž hustota se může měnit v obrovském rozsahu. Prostor lze charakterizovat pouze jedním parametrem - hustotou (prostoru) a z ní vyplývajícím tlakem (teplotou).

[7] Toto je poněkud statická představa. Prostor je dynamický. Jednotlivé částice (spirální toroidy) rotují a vibrují (viz kapitola „tlak“). Spolu vytvářejí tlakové pole.

[8] Zmrzlý prostor (hustotní dno) je materie, která se nesprávně nazývá „černá díra“. Tento objekt není ani černý, ani „díra“, nemá hmotnost a nic nepřitahuje. Jedná se o plazmu. Není to hmota. V dalším textu se nazývá „superhustá“ materie. Nachází se v centrech tlakových níží a představuje vždy hustotní (teplotní) dno (např. u jader atomů, nebo center galaxií).