6. Atomy

 

6.1.       Materie se vyskytuje ve dvou formách:

6.2.       1) Plazma je objemově naprosto převládající forma materie. Plazmu tvoří jednoduché otevřené částice a jejich klastry. Plazma vyplňuje spojitě celý Vesmír (prostor). Plazma není hmota! Plazma nikdy nenabývá hmotnost.

6.3.       2) Atomy tvoří objemově zcela zanedbatelnou část Vesmíru. Atomy jsou hmota (z definice). [1] Atomy mohou nabývat za určitých podmínek výjimečně hmotnost. Hmotnost atomů je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost není konstanta! [2] Hmotnost je mechanická vlastnost atomů. Hmotnost není fyzikální parametr!

6.4.       Atomy jsou prostorové anomálie. Atomy jsou spojitou součástí prostoru. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru oblasti, ve které se nacházejí. Podle množství plazmy mezi atomy ve složených hmotných tělesech rozlišujeme skupenství plynné, kapalné a pevné.

6.5.       Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená neuzavřenými částicemi s různou hustotou. Díky své „uzavřenosti“ si atomy v jistém rozsahu (vnějších) teplot (tlaků) drží svoji hustotu prostoru. [3] Dostředný tlak je u atomu je vyšší, než tlak odstředný. Odstředný tlak tvoří povrchový tlak atomu.

6.6.       Atomy nemají středový kanál a nerotují. Jeden atom nelze považovat za částici, ale lze ho považovat za těleso s charakterem tlakové níže. Složená tělesa z atomů mohou mít charakter částic. Složená tělesa z atomů v pevném stavu mají charakter tlakových níží. Složená tělesa z atomů v kapalném a plynném stavu mohou mít charakter tlakových výší, nebo níží.

6.7.       Atom „vzniká“ v prostoru kondenzací plazmy kolem superhustého (superstudeného) jádra. Hustota částic, tvořících atom směrem k jádru roste. Atomy se také transformují v centrech hvězd a planet prostřednictvím tzv. jaderné fúze. Podle objemu a tvaru jádra a objemu a tvaru povrchové plochy vykazují atomy podobné, nebo zcela různé fyzikální a chemické vlastnosti. Dají se rozlišit skupiny atomů s podobnými vlastnostmi. Každý atom je jiný. Z principu nemohou existovat dva stejné atomy.

6.8.       Atomy se mohou spojovat a vytvářet spolu složená tělesa prostřednictvím nepravidelných spojení, nebo pravidelných (krystalických) mřížek. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak (kde mají špičku). Chemické reakce probíhají na povrchové ploše atomů a molekul. Atomy nic nepřitahují, ani neodpuzují. Atomy nejsou zdrojem sil.

 

6.9.       Atom se transformuje z plazmy náhodným procesem několika způsoby:

6.10.    a) Spontánním vznikem v prostoru ve velmi studených oblastech Vesmíru, kdy kolem superhusté částice (gama) sedimentují částice prostoru (Obr. 6.2.). [4] Tímto procesem vznikají především „studené“ atomy plynů (helium, vodík), které mají vlastnosti (teplotu tání) blízké nejrozšířenější teplotě prostoru a jsou v prostoru poměrně „rovnoměrně“ rozptýleny.

6.11.    b) Atomy mohou vznikat kombinací již existujícího klastru superhustých částic s nějakým náhodným klastrem bublin (např. při jejich kolizi). Klastr superhustých částic (pozdější jádro atomu) tvoří kondenzační jádro, nebo centrum sedimentační spádové oblasti. Tak mohou vznikat atomy všech prvků, včetně molekul. Takový proces může probíhat v prachových mlhovinách. [5] (Viz „Koloběh materie“). 

6.12.    c) Atomy mohou vznikat sloučením (podružných) jader již existujících atomů do nového většího (objemnějšího) složeného jádra s jiným obalem. Takto vznikají „velká“ (složená) jádra. Tyto procesy probíhají v centrech hvězd a planet při vysokém tlaku (teplotách). Tento proces se nazývá jaderná fúze. Složená jádra zachovávají tvar a velikost původních (zmrzlých) jader. To znamená, že se netransformují do jedné velké „koule“. Složené jádro se spíše podobá shluku (ledových) hrud (Obr. 6.2. c). [6] Bublinové obaly se sloučí v jeden nový obal s menší plochou. [7] Objemnější jádro a zároveň menší objem celého atomu znamená, že atom vytvořený při fúzi má vyšší hustotu prostoru, než původní atomy, ze kterých fúzoval. [8]

 

6.13.    Vlastnosti atomů jsou utvářeny oblastí v prostoru, ve které vznikají. Teplota (tlak) prostředí má vliv na hustotu prostoru atomu, hloubku jeho tlakové níže a tím na teplotu tání složených těles z atomů. Objem a tvar jádra má vliv na tvar a velikost jeho povrchové plochy. Ty jsou pro každý atom jiné.

6.14.    Jádro atomu má standardní, protože nejvyšší možnou hustotu. To znamená, že teplota jádra atomu dosahuje vždy teplotního dna. Každá „superhustá“ částice jádra má slupku (obal) ze „supervysokého“ tlaku. Tyto tlaky nedovolí, aby se částice jádra spojily, tlačí částice jádra od sebe a snaží se jádro a tím i celý atom „roztrhat“. Částice jádra jsou zároveň tlačeny k sobě dostředným tlakem ze slupky (nového) složeného atomu, který působí proti odstřednému tlaku z jádra a drží jádro pohromadě. Dostředný tlak je vyšší, než tlak odstředný.

6.15.    Objem jádra má vliv na hloubku tlakové níže atomu. Tvar jádra má vliv na tvar vnější povrchové plochy. Tvar povrchové plochy má vliv na tlakové pole na ploše atomu. Tlakové pole na ploše atomu má vliv na chemické vlastnosti atomu (případně na jeho „magnetizmus“). Velikost povrchové plochy atomu má za určitých podmínek vliv na hmotnost atomu.

6.16.    Hustota prostoru atomu (H) je dána součtem hustot jeho jednotlivých částí (Obr. 6.4. d). To znamená hustoty jádra (H4) + hustoty obalu (suma H1 + suma H2) + (H3) (hustoty toho, co je mezi obalem a jádrem). Hustota (H3) nelineárně roste směrem k jádru. [9] Přestože jádro má zcela zanedbatelný podíl na objemu atomu, má rozhodující vliv na hustotu celého atomu.

6.17.    Hustota prostoru složeného tělesa z atomů je suma hustot prostoru všech atomů tvořících složené těleso a plazmy mezi nimi. Molekuly s propojenými bublinovými obaly se chovají jako jedno složené těleso. Hustota jejich částí je různá.

 

6.18. Poznámka 6.1. Hloubka tlakové níže atomu je určována prostředím (tlakovým polem), ve kterém atom vzniká. Můžeme si to představit tak, že porovnáme dvě tlakové níže zde na Zemi. Jedna se nachází na rovníku (kde je vysoká teplota), druhá vzniká v oblasti severního pólu (kde je nízká teplota). Současná meteorologie mezi nimi nečiní rozdíl, ale rozdíl je podstatný. Zatímco z („teplé“) tlakové níže na rovníku na nás padá teplý déšť, z té („studené“) na pólu jsme bičováni ledovou tříští.

6.19.    „Studený“ atom v teplém prostředí si můžeme představit tak, jako kdybychom (hypoteticky) přenesli „ledovou“ tlakovou níži z oblasti pólu na rovník. Nastala by situace, jako když přeneseme kus ledu do parní lázně. Pára z ovzduší začne namrzat na led, který pro ni tvoří kondenzační jádro. Obdobný proces probíhá při tvorbě ledových krup za bouřky.

6.20.    „Studené“ atomy, které jsou v „normální teplotě“ obaleny velkou vrstvou plazmy, jsou atomy plynů. „Studený“ atom tvoří pro okolní (teplou) plazmu kondenzační jádro. Každý („studený“) atom např. kyslíku je obalen velkou vrstvou („namrzlé“) plazmy. Sousední atom kyslíku je rovněž obalen velkou vrstvou („namrzlé“) plazmy (Obr. 5.3. vpravo nahoře). Atomy jsou díky tomu „daleko od sebe“ a proto tvoří plyn. Vrstva („namrzlé“) plazmy rovněž zvyšuje efektivní plochu, na kterou tlak z prostředí (opět plazma) působí na atom a může způsobit jeho pohyb (např. vítr).

 

6.21.    Poznámka 6.2. Aby byl „horký“ atom železa plyn, museli bychom ho přenést do prostředí s velmi vysokou teplotou (tlakem). Při teplotách kolem 3 700 stupňů Celsia, se stane i „horký“ atom železa pro (žhavou) plazmu kondenzačním jádrem a bude se jevit jako plyn. Porovnejme tři atomy železa. Jeden (zmrzlý) je v prostředí 20 stupňů, druhý (kapalný) v prostředí 1 700 stupňů a třetí (plynný) v prostředí 3 700 stupňů. Samotné atomy se nijak neliší. Jsou stále stejné. Liší se pouze vrstvou „namrzlé“ plazmy.

6.22.    Vrstva „namrzlé“ plazmy (zdánlivě) ovlivňuje celkovou hustotu (odvozenou od hmotnosti) látek z atomů. Objem atomu a z něho pramenící hustotu prostoru atomu je tedy nutno posuzovat zejména u plynů vždy v okolí teplotního dna, nebo v kapalném stavu.

 

6.23. „Vznik“ a „konstrukce“ atomu

 

6.23.    Na (Obr. 6.1.) vidíme co se stane, pokud „praskne“ (mýdlová) bublina. Máme zde pěnu složenou ze tří bublin. Jedné velké a dvou malých, které jsou k velké „připojeny“ společným mezifázím. Velkou bublinu nyní „propíchneme“ (rozrušíme její mezifází). Když pozorujeme takový proces zpomaleně vidíme, že přestože je v bublině vysoký tlak, bublina nijak „nevybuchne“. Tlak postupně uniká z bubliny (kde je vyšší tlak) do prostředí (kde je nižší tlak). Mezifází bubliny se postupně rozpadává na nepatrné kapičky vody - to znamená malé tlakové níže (husté částice) a ty padají směrem do středu systému. [10] Každá kapička (tlaková níže) je obklopena vrstvou vysokého tlaku, takže padají do středu jednotlivě a nespojují se.

 

 

Obr. 6.1.

 

6.24.    Za pozornost stojí důležitý fakt. I když se mezifází (slupka) velké bubliny rozpadá, mezifází dvou malých „přilepených“ bublin zůstává intaktní. Velká bublina zaniká, ale malé bubliny existují v prostoru dále. Klastr bublin můžeme rozpojovat, přidávat k němu bubliny a také je z něho opět bubliny odebírat [11] bez fatálních následků pro celý klastr.

6.25.    Nacházíme se ve velmi studeném prostředí Vesmíru, blízko teplotního dna. Na (Obr. 6.2. a) je klastr bublin v prostoru. Abychom mohli pozorovat co se děje uvnitř, provedeme v něm řez rovinou (R). Klastr bublin tvoří sedimentační spádovou oblast, [12] v níž tlak směrem do středu klesá (hustota roste). Klastr bublin tvoří (velmi studenou) tlakovou níži. Vnitřní bubliny jsou odstíněny od vnějších „teplých“ bublin z prostředí. [13] Čím hlouběji postupujeme do nitra klastru bublin (pěny), tím více se hustota bublin blíží hustotnímu dnu (Obr. 6.2. e).

6.26.    Ve společných mezifázích vnitřních bublin dochází směrem do středu ke klesání teploty a narůstání hustoty. „Zhroutí-li“ nyní některá z vnitřních bublin, chová se podobně, jako bublina na (Obr. 6.1.). Superhusté částice, vzniklé rozpadem superhustých (spirálních) slupek bublin padají (po spirále) do centra sedimentační spádové oblasti (Obr. 6.2. b), kde se utváří superhustá sféra (rodící se jádro atomu).  

 

Obr. 6.2.

 

6.27.    Jádro atomu je (náhodný, nesymetrický) klastr ze superhustých (gama) částic, původem ze „střepů“ rozpadlých superhustých slupek bublin obalu (Obr. 6.2. c). Jádro atomu má standardní, konečnou (protože nejnižší možnou) teplotu a nejvyšší možnou hustotu. [14] Tyto hodnoty vycházejí ze základních fyzikálních vlastností prostoru. To znamená, že velikost (hloubka) tlakové níže v centru atomu je nejnižší možná. Mění se jenom objem a tvar této níže.

6.28.    Jádro atomu tvoří sedimentační dno atomu. „Superstudené“ jádro je odstíněno (odizolováno) od „teplého“ vnějšího prostředí svým bublinovým obalem. Bubliny tlaku (tepla) z prostředí se do jádra přes obal nedostanou (jako bychom chtěli natlačit míček na dno moře). „Rozmrznutí jádra“ není za normálních okolností možné. Každá (neuzavřená) superhustá částice jádra má slupku z vysokého tlaku, která ji odděluje od ostatních částic v klastru jádra (Obr. 4.2. c). Proto nemůže dojít k jejich propojení v jedno těleso. 

6.29.    Ne všechny částice dosáhnou minimální teploty. Kolem superhustého jádra v centru se vytváří sféry částic s postupně se snižující hustotou (Obr. 6.2. a). Kolem superhustého klastru jádra (gama) je „moře“ velmi hustých částic (např. rentgenové částice). Postupně se dostáváme do sfér stále řidších částic, které tvoří vnější slupku atomu (Obr. 6.2. e), jeho povrchovou plochu.

 

6.30.    Příklad 6.1. Na (Obr. 6.2. f), je snímek kulové hvězdokupy. Každý bod představuje hvězdu, která je centrem tlakové níže. Každá hvězda je obalena slupkou z tlakových výší. Ty drží jednotlivé hvězdy od sebe. Čím dále od středu tím jsou hvězdy řidší a jejich slupky objemnější. Čím více ke středu, tím více hustota roste. U atomu je to naopak. Místo tlakových níží s (hustou) hvězdou uprostřed si musíme představit částice s (hustou) slupkou a řídkým středem (spirální toroid s charakterem tlakové výše), které tvoří kolem jádra atomu (bublinový) obal (Obr. 6.2. d). Je vysoce pravděpodobné, že uprostřed kulové hvězdokupy je (musí být) superhustá sféra (viz dále).

 

6.31.    Extrémně nesymertické tlakové pole superhustých částic jádra má vliv na tvar povrchové plochy atomu. Prostředí působí tlakem na vnější stranu plochy (slupky) atomu. Proti němu působí tlak ze slupek částic jádra na vnitřní stranu plochy (slupky) atomu. To způsobuje deformace na ploše atomu (Obr. 6.3. b). Na (Obr. 6.4. a) dole vidíme tlakové pole částic jádra a nahoře jejich účinek na tvar povrchové plochy. Jako u všech tlakových systémů znamená „kopec“ na povrchu atomu nízký tlak a „údolí“ tlak vysoký. Tvar povrchové plochy atomu a z něho plynoucí tlakové pole na povrchu atomu má vliv na fyzikální a chemické vlastnosti atomu. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nízký tlak (Obr. 6.3. a).

6.32.    U objemných (složených) jader vznikajících syntézou v centrech planet a hvězd (v prostředí vysokých teplot), mohou být částice jádra a jeho okolí za „normálních“ teplot spontánně z atomu „vytlačeny“. Tyto atomy jsou „zvyklé“ na prostředí v centrech planet a hvězd, kde je vysoký tlak (teplota) prostředí. V „normálních“ teplotách se sníží vnější tlak na jejich bublinové obaly. To má za následek snížení dostředného tlaku ze slupky atomu. Za této situace mohou být superhusté a husté částice jádra vytlačeny ven z atomu. Přitom prorazí vnější bublinový obal a proniknou do prostředí (radioaktivita). Změny objemu jádra vedou k postupné změně vlastností celého atomu.

 

6.33.    Povrchovou plochu (uzavřeného) atomu tvoří (neuzavřené) bubliny vysokého tlaku (Obr. 6.2. e). Ty jsou příčinou vysokého povrchového tlaku atomu. Díky tomu a své uzavřenosti jsou atomy (na rozdíl od jednoduchých částic) prakticky nestlačitelné. Mohou ale v důsledku působení vnějšího tlaku měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) příliš nemění.

6.34.    Jádro atomu nemá žádnou hmotnost, neboť se jedná o plazmu. Teprve jádro s bublinovým obalem, tvoří kompletní atom a tvoří hmotu (která může výjimečně nabývat hmotnost). Případná hmotnost atomu nezávisí na jeho hustotě prostoru, závisí pouze na velikosti jeho povrchové plochy. [15]

6.35.    Atomy nabývají hmotnost pouze na planetě s „pevným“ povrchem pod stratopauzou, pokud jsou na „pevné podložce“. Přitom musí být atom o jednu, nebo více hustotních sfér nad svojí hustotní sférou. Atom, který je ve své hustotní sféře je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Hmotnost atomu vzniká jako „zadržený pohyb“. Když atom není na pevné podložce, projevuje se tlak (ze stratopauzy) na jeho plochu pohybem. Hmotnost atomu nelze v tomto případě zjistit.

6.36.    Když je atom na pevné podložce, vyvolává tlak ze stratopauzy na jeho plochu iluzi hmotnosti. Sedimentace tlačí atom do jeho hustotní sféry. To se projevuje pohybem. Pokud mu v pohybu zabráníme „pevnou podložkou“, způsobuje tlak na plochu atomu iluzi hmotnosti. To je možné pouze v omezené vztažné soustavě planety.

6.37.    Hmotnost je mechanický parametr! Ve fyzice nemá žádnou vypovídací hodnotu! Hmotnost atomu je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Vztahujeme-li hmotnost atomů k (univerzální) vztažné soustavě celého Vesmíru, nemají atomy hmotnost nikdy.

 

6.38.    Způsob, jakým je jádro utvářeno má vliv na pozdější vlastnosti atomu. To je dobře pozorovatelné především u prvků s nejjednodušším jádrem. [16] Příkladem pro jakési „promíchání vlastností“ atomů může být Vodík a Helium. Atomy Vodíku a Helia mají rozdílné vlastnosti díky malému počtu těles v jádře. Vodík má tři základní izotopy. Helium má dva základní izotopy. Helium 3 a Helium 4, přičemž Helium 4 tvoří naprostou převahu v přírodě.

6.39.    Jsou rozlišovány 3 izotopy Vodíku. Vezmeme-li jako východisko vodík (H1), jehož jádru přisoudíme průměr 1, pak stačí, aby jádro deuteria (H2) mělo průměr 1,26 a dostáváme dvakrát objemnější jádro. Totéž lze odvodit u tritia H3 - průměr 1,44 (Obr. 6.3. nahoře).

6.40.    Možné variace (He3) ukazuje (Obr. 6.3. vpravo). Stejně jako jádro (He3), může být i jádro (He4) složeno z již existujících jader. Máme zde přirozeným způsobem vytvořené jádro s jedním tělesem. Zajímavou kombinací jsou opět jádro (He4) ve tvaru pyramidy složené ze čtyř jader (H1). Atom s takovým jádrem by mohl vykazovat „magnetické“ vlastnosti. Stále musíme mít na paměti, že jádro atomu je náhodně utvořený klastr superhustých částic a podobné „výpočty“ mají pouze ilustrativní charakter (Obr. 6.2. c). Každá částice jádra je jiná. Žádné „standardní“ částice se statickými (neměnnými, konstantními) vlastnostmi neexistují.

 

 

Obr. 6.3.

 

6.41.    Zánik atomu. Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v prostředí. [17] Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Pokud zahříváme složené těleso z atomů (a plazmy mezi nimi) zvyšuje se napřed teplota prostředí (plazmy mezi atomy). [18] Hustota prostoru samotného atomu se s teplotou příliš nemění.

6.42.    Za „normálních“ teplot (tlaků) nemohou částice základního prostoru (prostředí) překonat povrchový tlak atomu a proniknout dovnitř. Překoná-li teplota prostředí povrchový tlak složeného tělesa z atomů, „pronikneme“ dovnitř složeného tělesa, ale ne dovnitř jednotlivých atomů. Teprve když tlak v prostředí překoná povrchový tlak samotného atomu (hloubku tlakové níže atomu), dochází k destrukci atomu. Atom zaniká a transformuje se do prostředí (ze kterého kdysi vzešel).

6.43.    Jsme v tlakové níži. Když tlak (teplota) v prostředí překoná vysoký tlak na povrchu atomu a pronikne dovnitř, tlaková níže, která držela atom a jeho jádro pohromadě zanikne. Vysoký tlak, který obklopuje každý „střep“ jádra odtlačí jednotlivé částice jádra prudce od sebe. Husté částice z jádra a jeho okolí jsou tlačeny prostorem směrem do středu (nadřazené tlakové níže). Přitom mohou proniknout obaly okolních atomů a narušit jejich jádra (původ „řetězové reakce“). V prostoru není žádné nahoře ani dole, takže se může stát, že v té samé oblasti některé částice stoupají a jiné zase klesají. [19] Tlaková níže atomu se vyplní a atom se transformuje do prostředí. Bubliny obalu a (vzhledem k prostředí) řídké částice atomu, ztratily svoji „sedimentační kotvu“ (kterou tvořilo jádro), jsou tlačeny prostorem směrem od středu.

6.44.    Neexistují dvě stejné částice, neexistují dva stejné atomy. Atomy jsou náhodně utvořené tlakové systémy z částic. Tvoří nepřerušovanou řadu lišící se velikostí a tvarem náhodně utvořeného jádra a jeho obalu. Jediným kritériem je pouze stabilita takového systému. Při posuzování a třídění atomů do tabulek a skupin podle jejich podobných vlastností si toho musíme být vědomi. [20] Atom není zdrojem sil. To znamená, že se sám nepohybuje, nerotuje, nic nepřitahuje nebo neodpuzuje. Pohyb atomu vždy způsobuje vnější tlakové pole.

6.45.    Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. To znamená tam, kde mají na svém povrchu „špičku“. [21] Na (Obr. 6.3. a) je znázorněna situace, kdy se dva atomy vodíku (H1) přiblíží svými špičkami k sobě. Mezi nimi vznikne společné mezifází. Jádra atomů se posunou směrem ke společnému mezifází, kolem kterého vznikne oblast nízkého tlaku. [22]

6.46.    Syntéza obou atomů (H1) do molekuly (H2) probíhá v blízkosti teplotního dna, kde je zaručeno, že atomy nejsou obaleny množstvím plazmy (Obr. 6.4. c), mohou se k sobě bezprostředně přiblížit a vytvořit svými bublinovými obaly společné mezifází. Když zkapalníme atomy (H1), dostaneme ve výsledné kapalině již převážně atomy (H2).

6.47.    Atomy a molekuly tvoří prostřednictvím svých bublinových obalů klastry. Tyto klastry jsou většinou nahodilé, neuspořádané, zkrátka z toho, co je k dispozici. Po jejich zahřátí dochází k poklesu povrchového tlaku a z klastrů se vytvoří kapalina. Když se směsná tavenina rychle ochladí, [23] chaotické struktury atomů „zmrznou“. Vzniká amorfní látka. (Obr. 6.4. b nahoře).

6.48.    Atomy a molekuly mohou za určitých podmínek tvořit i poměrně uspořádané struktury. Máme-li atomy nebo molekuly s podobnými vlastnostmi, mohou vytvořit pravidelné krystalické struktury. (Obr. 6.4. b, uprostřed a dole). Uspořádané atomy v krystalické mřížce synchronizují tlakové pole na svém povrchu. U takovýchto látek se podstatně zvyšuje povrchový tlak a vykazují velkou tvrdost (např. diamant).

 

Obr. 6.4.

 

6.49.    Příklad 6.2. Budeme-li mírně třást krabičkou plnou kuliček, utvoří se na dně jejich pravidelná vrstva. Do prohlubní mezi kuličkami ve spodní vrstvě zapadnou další kuličky a vytvoří novou pravidelnou vrstvu a tak postupně dále. Vytvoří se poměrně pravidelná struktura. Podobné je to i s atomy a molekulami. Když budeme taveninu z atomů s podobnými vlastnostmi pomalu ochlazovat, „usadí se“ atomy stejně jako kuličky z předešlého příkladu. Propojí se svými bublinovými obaly v místech, kde je na povrchu jejich plochy nejmenší tlak. Když tavenina ztuhne (zmrzne), je tato pravidelná struktura zachována. Atomy mohou mít různé tvary, dané složením jejich jádra a tvarem povrchové plochy. Z toho také plynou různé krystalické struktury.

 

6.50.    Poznámka 6.3. Jak je to s „jadernou energií“? V centrech hvězd a planet dochází k procesu, kde se ze dvou „malých“ atomů vytvoří jeden větší (jaderná fuze). Obdrží-li atom dostatečně velký tlakový impulz, který způsobí, že při srážce s jiným atomem prolétne jeho (zmrzlé) jádro do vnitřku druhého atomu, vytvoří jádra obou atomů společnou hroudu. To znamená, že (zmrzlá) jádra nevytvoří jednu větší „kouli“, ale zachovají si svůj tvar. Vznikne klastr (složené jádro) ze dvou (zmrzlých) jader (Obr. 6.3. nahoře).

6.51.    Objem nového složeného jádra je dán součtem objemu obou (zmrzlých) jader, ze kterých nové jádro vzniklo. Obaly atomů nejsou zmrzlé. Jejich sloučením vznikne nový obal, který tvoří (menší) plochu nového atomu. Výsledný atom, vzniklý fúzí je hustší.

6.52.    Součet ploch dvou „malých koulí“ je větší, než výsledná plocha jedné „velké koule“, která tímto součtem vznikne. Obdobně u ploch atomů. Při sloučení dvou „malých“ atomů do jednoho „většího“ zbude část bublin, které tvořily plochy „malých“ atomů. Přebývající bubliny z ploch „malých“ atomů jsou uvolněny (emitovány) do prostředí a jsou ta slavná „energie z jaderné fuze“ (ve skutečnosti tlak). V jádře žádný tlak (teplo) není. Jádro atomu je ta nejstudenější materie ve Vesmíru s nejnižším možným tlakem. U studeného ledovce se moc neohřejeme.

6.53.    Otázkou je, zda množství tlaku (tepla) které je potřebné k tomu, aby ze dvou „malých“ atomů vznikl jeden „velký“ není větší, než tlak (teplo z obalů), který nakonec obdržíme. To znamená, zdali tzv. „jaderná fuze“ spíše hvězdy, nebo planety neochlazuje. Bylo by to logičtější. [24] Jaderná fuze je příčinou, že hvězdy a planety postupně houstnou. Zdroj dostředného tlaku, který jadernou fúzi způsobuje, je mezifází (slupka) hvězdy. [25]

 

6.54.    Poznámka 6.4. V „jaderné“ energetice se používají urany. Urany jsou výsledkem jaderné fúze stále hustších prvků ve hvězdách a planetách. Planety a hvězdy jsou tlakové níže. Proces sedimentace způsobuje, že husté prvky jsou tlačeny stále blíže centru hvězdy (planety), kde je vysoká teplota prostředí. To je pro urany přirozené prostředí kde vznikají a ve kterém na jejich povrch působí vysoký tlak prostředí. Když urany přeneseme do „normální“ teploty, tlak na jejich plochu (slupku) klesne.

6.55.    Vysoký tlak z obalů superhustých částic jádra působí na vnitřní stranu slupky (Obr. 6.3. b). Slupka atomu ztratila podporu dodatečného tlaku z prostředí a už není schopna udržet vysoký tlak obalů některých „superhustých“ částic jádra (gama). Vysoký tlak obalů částic jádra vytlačí některé částice z atomu ven (tzv. „radioaktivita“). Jádro se postupně zmenšuje, hustota atomu klesá. Obal atomu se zmenšuje a uvolňují se z něj bubliny tepla do prostředí.

6.56.    Bylo by nesmyslné domnívat se, že ve hvězdách se prostřednictvím jaderné fúze vytvářejí z vodíku postupně hustší a hustší prvky, které se procesem sedimentace ukládají stále blíže centru hmotného jádra hvězdy. A posléze tyto husté prvky (urany) se zase opačným procesem rozpadají na jednodušší prvky. Obojí jako „energeticky“ kladný proces. Husté prvky ve hvězdách a planetách jsou ve svých hustotních sférách, kde je vysoká teplota (tlak) a nemají důvod se rozpadat.

 

6.57.    Poznámka 6.5. U jaderné bomby jsou výbuchem (tlakovým impulzem) k sobě přitlačeny dva kusy uranu. V místě tlakového impulzu se atom „zploští“ a na opačné straně se vytvoří špička. Jádro atomu se posune směrem ke špičce. Když je tlakový impulz dostatečně silný, dochází k „vypadávání“ jader ze špiček atomů. Jakmile jádro z atomu „vypadne“ přestanou být částice jádra k sobě tlačeny dostředným tlakem ze slupky a jádro se „rozprskne“. „Rozprsklé“ částice z jáder atomů vyrážejí z okolních atomů další jádra. Dochází k řetězové reakci. Obaly atomů, které ztratily svoji sedimentační kotvu (jádro), se rovněž „rozprsknou“ a představují obrovské množství tepla, které se uvolňuje do prostředí. V prostředí se zvyšuje teplota (tlak). To vede následně k „rozmrzání“ superhustých částic (gama), původem z jader a k obrovskému zvýšení objemu prostoru v místě výbuchu. Podobný jev, při kterém dochází v extrémní teplotě k rozmrzání jader atomů a následnému výbuchu můžeme pozorovat také při pádu meteorů a u blesků.


[1] Tato kapitola se nezabývá polemikou se stávajícím pohledem na atomy. Současné pojetí vychází hlavně z historických představ, které jsou principielně špatné, tudíž na nich nemůže vyrůst nic rozumného.

[2] Aby těleso z atomů vykazovalo hmotnost (iluzi hmotnosti), musí být na planetě pod stratopauzou, na „pevné podložce“ a musí být o jednu, nebo více hustotních sfér výše, než je jeho hustotní sféra. „Pevná podložka“ může existovat pouze v omezené vztažné soustavě planety.

[3] To znamená, že se změnou teploty se objem, ani jiné vlastnosti atomu nemění. Mění se pouze hustota plazmy mezi atomy. To platí do okamžiku, kdy tlak v prostředí překoná povrchový tlak atomu. Potom atom „zaniká“ a transformuje se zpátky do plazmy. 

[4] To znamená, že částice (bubliny) prostoru počnou „namrzat“ na (superstudené) kondenzační jádro, „obalí ho“ a tím ho izolují od prostředí (Obr. 6.4. c).

[5] V prachových mlhovinách nalézáme všechny prvky a dokonce i složité molekuly. Viz „Koloběh materie“.

[6] Na (Obr. 6.3.) jsou jádra znázorněna (nekorektně) jako koule. Jejich skutečný tvar připomíná spíše (Obr. 6.2. c). Superhusté částice v jádře jsou obaleny supervysokým tlakem, který je k sobě nepustí. Jsou tlačeny tlakem z obalu k sobě, ale nedotýkají se.

[7] Součet ploch dvou malých „koulí“ (A, B) je větší, než plocha jedné velké koule (C), která vznikne jejich spojením. To platí i pro bublinové obaly atomů. Součet povrchových ploch dvou „malých“ atomů před fúzí je větší, než plocha výsledného „velkého“ atomu, který vznikne po fúzi. Přebytečné bubliny vysokého tlaku z povrchových ploch „malých“ atomů jsou ono teplo (světlo), které je následek fúze.

  Plocha atomu (C), který „vznikl“ fůzí dvou jiných atomů (A + B) je menší, než prostý součet jejich ploch (C ≠ A + B). To znamená, že případná hmotnost (C) je nižší, než prostý součet hmotností (A + B). Hustota prostoru (C) je vyšší, než hustota prostoru (A), nebo (B).

[8] Plocha atomu (C), který „vznikl“ fůzí dvou jiných atomů (A + B) je menší, než prostý součet ploch (C ≠ A + B). To znamená, že případná hmotnost (C) je nižší, než součet hmotností (A + B). Hustota prostoru (C) je vyšší, než hustota prostoru (A), nebo (B).

[9] Jistou představou by mohl být horkovzdušný balón („balón“ = bublinový obal atomu) se zavěšeným košem se zátěží (jádrem). Horký (řídký) vzduch (H2) snižuje hustotu hustého koše (H4+ součet H1+H3) (superhusté jádro + ostatní husté části). Celková hustota se sestává z hustoty jádra (koše se zátěží), hustoty obalu balónu a hustoty horkého vzduchu. Balon (atom) tak může „plavat“ v okolním prostoru (vzduchu), protože má stejnou hustotu. Je v beztížném stavu. Podle poměru hustoty balonu a hustoty prostředí balon (atom) „klesá“, nebo „stoupá“ (sedimentuje).

[10] V případě mýdlové bubliny na obrázku padají (husté) vodní kapičky směrem ke středu tlakové níže (Země). V případě částice (spirálního toroidu) si můžeme představit uvedený proces, jako „rozpad“ tornáda.

[11] Např. když foukneme do pěny na pivu (klastr bublin) část z ní „sfoukneme“. To znamená, že působíme tlakem (foukáním) na plochu pěny a rozpojíme (odtlačíme od sebe) společná mezifází.

[12] To znamená ohraničená oblast v prostoru, v níž probíhá proces sedimentace. Viz. kapitola „Sedimentace“. Je třeba si představit, že zde je klastr bublin uprostřed jiných bublin, které tvoří okolní prostor (Obr. 6.2. a).

[13] Termín „teplých bublin“ je relativní. Nacházíme se ve velmi studené oblasti Vesmíru, kde je teplota prostředí blízko teplotního dna.

[14] Hustotní a teplotní dno. Tyto veličiny jsou konečné a nenulové. Nesmí se to absolutizovat. Jisté malé odchylky jsou zde vždy. Jsme v nehomogenním světě.

[15] Jádro zlata má menší objem než jádro uranu, přesto je zlato těžší než uran. Plocha bublinového obalu uranu je menší, než plocha obalu zlata. Uran je hustší, zlato je těžší. Hustotu (a obecně všechny fyzikální vlastnosti) těles musíme porovnávat při teplotách blízko teplotního dna, nebo ve srovnatelném skupenství (nejlépe kapalném). V kapalinách se dá zjistit vnitřní tlak. V pevných látkách a plynech to nelze.

[16] Když přidáme k jedné ledové „kouli“ jinou, tvar výsledného tělesa se radikálně změní. Když přidáme k dvaceti ledovým koulím jednu, výsledný tvar takového klastru se tolik nezmění. U prvků s velkým (složeným) jádrem se vlastnosti izotopů tolik neliší. Stabilita takových izotopů však může být rozdílná.

[17] V prostředí, které se skládá z plazmy a atomů rozlišujeme dva tlaky. Tlak (primární) v prostředí plazmy a (sekundární) tlak v prostředí z atomů. (Viz „sedimentace“).

[18] Zahříváme-li těleso složené z atomů (např. Železa, Fe), nezahříváme samotné atomy, ale tlačíme bubliny tepla mezi tyto (zmrzlé) atomy. To, že žhavé Železo září neznamená, že září jeho atomy, ale plazma mezi nimi. „Žhavý“ i „studený“ atom je v podstatě stejný.

[19] Je to, jako bychom u horkovzdušného balonu (v tlakové níži) odřízli koš. Řídký balon stoupá (směrem od středu Země) a hustý koš klesá (směrem do středu Země).

[20] Nová tabulka prvků bude muset obsahovat zcela jiné údaje. Hustotu prostoru atomu, objem a tvar jádra, objem celého atomu a tvar jeho povrchové plochy, hloubku tlakové níže atomu, velikost jeho povrchového tlaku.

[21] Současné „mechanické“ vysvětlování spojování atomů do molekul a molekul mezi sebou na principu klíče a zámku není správné (včetně všelijakých „nenasycených vazeb“). Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak. Výsledné molekuly se opět spojují do složitějších celků v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak.

[22] Do oblasti s nízkým tlakem (NT) molekuly (H2) se pak může připojit např. atom kyslíku a vznikne (H2O).

[23] Ochladí znamená, že plazma mezi atomy podstatně zmenší svůj objem (zhoustne), atomy se k sobě přiblíží a „zaklesnou“ se do sebe svými bublinovými obaly. Látka „zmrzne“.

[24] Jaderná fuze není hlavní zdroj tepla ve hvězdách. Tím je dostředný tlak z tlakové níže hvězdy. Jaderná fuze je důsledkem přísunu tlaku z tlakové níže hvězdy do jejího hmotného centra. Množství tlaku, které spotřebujeme na jadernou fúzi je pravděpodobně vyšší, než teplo, které se získá z přebytečných bublin obalů. Slučování prvků probíhá i v planetách, ale s mnohem menší intenzitou.

  Je poměrně absurdní tvrdit, že ve hvězdách dochází k jaderné fúzi, to znamená, že řidší prvky se slučují do hustších za „spotřeby“ obrovského množství tlaku (tepla) a zároveň se tam husté prvky rozpadají na řidší a přitom se produkuje obrovské množství tepla (tlaku), který hvězda dokonce vyzařuje. Klasický příklad používání principu perpetuum mobile ve „fyzice“. Husté prvky jsou ve hvězdách a planetách ve svých hustotních sférách (v centrech), kde je vysoká teplota (tlak) a nemají důvod se rozpadat.

[25] Hvězdy ani planety (obecně „nebeská tělesa“) nemají hmotnost a nic nepřitahují!