6. Atomy

6.1. Atomy[1] jsou složená tělesa z částic. Atomy jsou tlakové níže. Atomy se tvoří náhodným procesem v Prostoru. Atomy v Prostoru neustále vznikají a také zanikají.[2] Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou, která tvoří prostředí. Atomy lze v do určité míry považovat za uzavřená tělesa (která jsou uzavřená mrakem neuzavřených bublin).

6.2. Atomy jsou hmota (z definice). Atomy mohou nabývat za určitých podmínek hmotnost. Atomy se mohou spojovat a vytvářet složená tělesa prostřednictvím nepravidelných spojení, nebo pravidelných (krystalických) mřížek.

6.3. Atomy tvoří zcela zanedbatelnou část Vesmíru a na děje tam probíhající mají slabý vliv. Husté atomy se kupí v centrech tlakových níží. Atomy, jejichž hustota se blíží hustotě základního Prostoru (vodík, helium) jsou mnohem více rozptýleny. Význam atomů spočívá v tom, že jsou oproti plazmě obrovské, odrážejí světlo a díky tomu je můžeme vidět. Malá část těles z atomů tvoří tzv. „zářivou hmotu“.

 

6.4. „Zrození“ atomu

6.4. Na (Obr. 6.1.) vidíme co se stane, pokud „praskne“ (mýdlová) bublina. Máme zde pěnu složenou ze tří bublin. Jedné velké a dvou malých, které jsou k velké „připojeny“ společným mezifázím. Velkou bublinu nyní „propíchneme“ (rozrušíme její mezifází). Když pozorujeme takový proces zpomaleně vidíme, že přestože je v bublině vysoký tlak, bublina nijak „nevybuchne“. Tlak postupně uniká z bubliny (kde je vyšší tlak) do prostředí. Mezifází bubliny se postupně rozpadává na nepatrné kapičky vody - to znamená malé tlakové níže (husté částice) a ty padají směrem do středu systému.[3]

 

Obr. 6.1. - rozpad bubliny

6.5. Za pozornost stojí důležitý fakt. I když se mezifází (slupka) velké bubliny rozpadá, mezifází dvou malých „přilepených“ bublin zůstává intaktní (Obr. 6.1.). Velká bublina zaniká, ale malé bubliny existují v Prostoru dále. Klastr bublin můžeme rozpojovat, přidávat k němu bubliny a také je z něho opět bubliny odebírat[4] bez fatálních následků pro celý klastr.

6.6. Na (Obr. 6.2. a) je rotující klastr bublin v Prostoru. Abychom mohli pozorovat co se děje uvnitř klastru bublin, provedeme v něm řez rovinou R, (Obr. 6.2. b). Klastr bublin tvoří (rotující) sedimentační spádovou oblast,[5] v níž tlak směrem do středu klesá (hustota roste). Klastr bublin tvoří tlakovou níži. Čím postupujeme hlouběji do nitra klastru (pěny), tím více roste hustota bublin (klesá teplota bublin). Vnitřní („studené, husté“) bubliny jsou odstíněny od „teplých“ bublin z vnějšku (z prostředí).[6]

6.7. Ve společných mezifázích vnitřních bublin dochází k narůstání hustoty a klesání teploty. Obaly vnitřních bublin „mrznou“. „Praskne-li“ nyní některá z vnitřních bublin, chová se podobně, jako bublina na (Obr. 6.1.)

6.8. Superhusté částice, vzniklé rozpadem zmrzlých slupek padají po spirále do centra sedimentační spádové oblasti, kde se utváří rodící se jádro atomu (tělesa vznikají od slupek). Jádro tvoří (náhodný) klastr z superhustých (gama) částic (Obr. 6.2. b). Jsou to vlastně „střepy“ z rozpadlých „zmrzlých“ slupek bublin. Jejich teplota se blíží teplotnímu dnu a hustota hustotnímu dnu. Nic ve Vesmíru nemůže být hustší. Vnější bublinový obal klastru tvoří obal atomu (Obr. 6.2. c). 

6.9. Ne všechny částice dosáhnou minimální teploty. Kolem superhustého jádra v centru se vytváří rotující oblast s velkou hustotou. Superhustou plazmu v centru bychom si mohli představit jako „kouli“ ze zmrzlých ledových krystalů, kolem které rotuje něco jako sněhová vánice, která přechází v déšť. Postupně se dostáváme k „oblaku“ bublin, které tvoří obal, či jakousi obdobu mezifází kde prudce klesá hustota. Obal z bublin, který tvoří mezifází atomu je mnohem řidší, než jádro (Obr. 6.2. c dole).

Obr. 6.2. - „vznik“ atomu

6.10. V místě styku hustých částic v jádře pozorujeme výtrysky vírů vysokého tlaku. Na (Obr. 6.2. b) je naznačen pouze jeden severní. Může jich být ale více (Obr. 4.2. c, d, Obr. 6.4. vpravo). Těmito kanály „komunikuje“ jádro s obalem (povrchovou plochou) a vyměňuje si tlak. Celý systém se tak stabilizuje.

6.11. Tlakové systémy mají z principu fraktální charakter. Pozorujeme-li některé jevy v přírodě v nám přístupných měřítcích, můžeme na nich pochopit jevy, které jsou našim smyslům a přístrojům nedostupné. Z tohoto pohledu si atom můžeme připodobnit k tornádu. Takovéto příměry nejsou sice zcela korektní, ale umožňují si udělat představu o věcech, které nemůžeme pozorovat přímo, v porovnání s ději které důvěrně známe, ale jejichž podstata nám mnohdy uniká.[7]

6.12. Na Obr. 6.3. uprostřed, vidíme hlubokou atmosférickou tlakovou níži, kterou známe jako tornádo. Tornádo musíme chápat, jako celou supercelu a nikoliv pouze vnitřní „chobot“. Tornádo „pohánějí“ okolní tlakové výše. Tlak směrem do středu prudce, nelineárně klesá. Hustota směrem do středu roste. Obr. 6.3. udává orientační rozměry tornáda. Je zde rovněž velký rozdíl v průměru celé supercely a vnitřního „chobotu“ (jako u jádra atomu).[8]

Obr. 6.3. - tornádo - atom, porovnání dvou tlakových níží

6.13. Větrný vír, který tornádo tvoří, začíná na jeho okrajích jako lehký vánek. Tlak ve spirálních vírech směrem do středu tornáda působí na stále menších plochách a poloměrech. Ve středu se tyto původně slabé tlaky koncentrují a působí zde devastujícím způsobem. V blízkosti středu tornáda vidíme rotující pásmo deště a v jeho středu, kde jsou účinky tlakového víru maximální jsou husté rotující trosky, hlína a pod. Ve středu je nejvyšší hustota a minimální tlak. Průběh tlaku je znázorněn na grafu včetně tlaku v mezifází (přehnaně).[9]

6.14. Jako všechny tlakové systémy má i tornádo fraktální charakter. Uprostřed „velkého tornáda“ jsou ještě „malá tornáda“, která jsou „divočejší“, protože tlakový spád ve kterém podružná tornáda vznikají je mnohem větší (Obr. 6.3. vlevo).

6.15. Připodobníme-li tornádo k atomu[10], musíme si uvědomit, že zde na Zemi vidíme pouze jakousi (zkreslenou) polovinu tornáda. V Prostoru bychom museli přidat ještě jeho druhou polovinu, která by byla virtuálně na opačné polosféře Země. V prostoru by se mrak tvořící supercelu přeměnil v dutý elipsoid (mrak bublin) a obalil by tornádo po celé obvodové ploše. „Chobot“ by se přeměnil na jádro ve tvaru rotačního elipsoidu. Kolem hustého jádra rotuje „déšť“ - husté částice.

6.16. Atom se transformuje z plazmy náhodným procesem několika způsoby:

a) Spontánním vznikem v Prostoru z klastru bublin (Obr. 6.2.). Tímto způsobem mohou vznikat všechny atomy a nikoliv jenom vodík.[11] Záleží na velikosti a tvaru jádra a velikosti klastru bublin tvořícím obal atomu, které jsou pro každý atom jiné. To vše se děje ve velmi studeném prostředí při teplotách blízkých teplotnímu dnu. Takto vznikají hlavně atomy plynů.

b) Kombinací již existujícího klastru superhustých částic s nějakým náhodným klastrem bublin (např. při jejich kolizi). Klastr superhustých částic tvoří kondenzační jádro, nebo centrum sedimentační spádové oblasti.[12]

c) Sloučením (podružných) jader již existujících atomů do nového většího (složeného) jádra. Tyto procesy probíhají ve hvězdách, nebo planetách. Je k nim potřeba vysokého tlaku (teploty). Podružná jádra si v nově vzniklém jádře zachovávají svůj tvar a velikost (protože jsou zmrzlá). Takové jádro už nemá tvar jednoduchého nepravidelného elipsoidu (Obr. 6.4.). Podobá se spíše shluku hrud, složených z ledových střepů (Obr. 6.4. vpravo). Plochy atomů se spojí a vytvoří jednu (nepravidelnou (nesymetrickou) plochu.

6.17. Vlastnosti atomů jsou utvářeny oblastí v Prostoru ve které vznikají. Z oblasti vzniku se odvozuje hloubka tlakové níže atomu a od ní odvozený povrchový tlak atomu, teplota tání, nebo tuhnutí. Nízký bod tuhnutí mají plyny, které vznikají v nejstudenějších částech Vesmíru. Vysoký bod tuhnutí mají atomy, které vznikají za vysokých teplot ve hvězdách a planetách.

6.18. Čím má atom teplotu tuhnutí blíže k teplotnímu dnu, tím více se těleso složené z takových atomů jeví v teplejších prostředích jako plyn. Umístíme-li takové atomy do „normální teploty“, fungují pro bubliny prostoru jako kondenzační jádra. To znamená, že se atomy „obalí“ velkou vrstvou bublin z prostředí (Obr. 6.5. c). Mezi atomy je hodně plazmy - skupenství plynné.

6.19. Hustota prostoru atomu je dána součtem hustot jeho jednotlivých částí (Obr. 6.5. d). To znamená hustoty jádra (H4) + hustoty obalu (suma H1 + suma H2) + (H3) (hustoty toho, co je mezi obalem a jádrem). H3 má proměnlivou hustotu.[13] Hmotnost atomu nezávisí na jeho hustotě, závisí pouze na velikosti jeho (vnější) plochy.[14]

6.20. Hustota prostoru složeného tělesa z atomů je suma hustot všech atomů tvořících objem složeného tělesa a plazmy mezi nimi. Molekuly s propojenými bublinovými obaly se chovají jako jedno složené těleso. Hustota jejich částí může být různá.

6.21. Každý atom je jiný. Z principu nemohou existovat dva stejné atomy. Atomy a jejich izotopy nejsou nějaká přesně definovaná tělesa, složená z přesně definovaných částic. Dají se rozlišit skupiny atomů, které mají podobné vlastnosti. Podle tvaru a velikosti jádra a z toho plynoucího objemu a tvaru obalu vykazují tato tělesa přibližně stejné, nebo zcela různé fyzikální a chemické vlastnosti. Rozhodující je stabilita atomu.

6.22. Jádro atomu má standardní, konečnou (protože nejnižší možnou) teplotu a tudíž také nejvyšší možnou hustotu.[15] Tyto hodnoty vycházejí ze základních fyzikálních vlastností Prostoru. To znamená, že velikost (hloubka) tlakové níže v centru atomu je vždy stejná (nejnižší možná).[16] Mění se jenom velikost (rozměr) a tvar této níže.[17]

6.23. Jádro atomu tvoří sedimentační dno atomu. Hustota je maximální (hustotní dno), nic nemůže být hustší. Teplota jádra tvoří nejenom teplotní dno atomu, ale také teplotní dno celého Vesmíru. „Rozmrznutí jádra“ není za normálních okolností možné. Jádro je odstíněno (odizolováno) svým bublinovým obalem (který tvoří jeho povrchový tlak) od prostředí. Bubliny tlaku (tepla) z prostředí se do jádra nedostanou (jako bychom chtěli natlačit míček na dno moře).

6.24. Jádro je tvořeno náhodným seskupením „zmrzlých“ částic prostoru (je nesymetrické). Každá superhustá, (super)zmrzlá částice tvořící klastr jádra je obalena vysokým tlakem, proto nemůže dojít k jejich propojení v jedno těleso (Obr. 5.5. c, d). Tyto částice k sobě tlačí dostředný tlak tlakové níže, tvořící atom. Výtrysky vysokého tlaku směrem k obalu atomu jsou příčinou „nerovností“ na ploše atomu (Obr. 6.4. vpravo, Obr. 6.5. a).

6.25. U velkých jader vznikajících syntézou za vysokých teplot,[18] mohou být částice jádra a jeho okolí za „normálních“ teplot spontánně z atomu „vytlačeny“ (radioaktivita). Nejedná se o žádnou odstředivou sílu! Každá zmrzlá částice jádra má slupku z velmi vysokého tlaku (Obr. 4.2. c). Když je dostředný tlak tlakové níže atomu menší, než vysoký tlak ze slupky částice tvořící jádro, tak je tato částice (Gama) z jádra vytlačena (po spirále).

6.26. Jádro atomu nemá žádnou hmotnost, neboť se jedná o plazmu.[19] Teprve jádro s bublinovým obalem, tvoří kompletní atom a tvoří hmotu (která může výjimečně nabývat hmotnost). Hmotnost tělesa z atomů je v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiná.[20] Hmotnost je mechanická vlastnost atomů a ve fyzice nemá žádnou vypovídací hodnotu.

6.27. Způsob, jakým je jádro utvářeno má vliv na pozdější vlastnost atomu. To je dobře pozorovatelné především u prvků s nejjednodušším jádrem.[21] Příkladem pro jakési „promíchání vlastností“ atomů může být Vodík a Helium. Vodík má tři základní izotopy. Helium má dva základní izotopy. Helium 3 a Helium 4, přičemž Helium 4 tvoří naprostou převahu v přírodě.[22]

Obr. 6.4. - možné tvary jádra atomů Vodíku a Helia

6.28. Vodík je první prvek, který se ještě v prostoru udrží. Svojí hustotou se blíží hustotě Prostoru. Pokud bychom měli prvek, který by byl řidší než Prostor sám, prostě by se v Prostoru neudržel.[23] Jsou rozlišovány 3 izotopy vodíku. Vezmeme-li jako východisko vodík H1 (protium), jehož jádru přisoudíme průměr 1, pak stačí, aby jádro deuteria H2 mělo průměr 1,26 a dostáváme dvakrát objemnější jádro. Totéž lze odvodit u tritia H3 - průměr 1,44 (Obr. 6.4. nahoře). Jádro vodíku a jeho izotopů se sestává z jednoho tělesa, složeného náhodně z množství superhustých částic. Každý izotop má ale jiný objem jádra. 

6.29. Možné variace He3 ukazuje Obr. 6.4. vpravo. Některé pravděpodobně nejsou příliš stabilní. Jádro složené ze dvou částí nevypadá příliš stabilně, ale nelze takovou možnost vyloučit. Zajímavá kombinace se nabízí u jádra He3 složeného ze tří jader H1. Takovéto jádro by mohlo mít střední kanál. Jednalo by se o atom s toroidním tvarem. Tento toroid by byl velmi plochý a navíc asi mírně „trojúhelníkový“.

6.30. Stejně jako jádro He3, může být i jádro He4 složeno z již existujících jader (Obr. 6.4. vpravo). Máme zde přirozeným způsobem vytvořené jádro s jedním tělesem. Zajímavou kombinací jsou opět jádra He4 složená ze čtyř jader H1. V případě, že jsou tato jádra H1 vedle sebe, vzniká nám opět střední kanál a takovýto atom má charakter toroidu. Pokus o vizualizaci takového atomu He4 se středním kanálem je na Obr. 6.4. vpravo dole. Pokud bychom měli pouze 3 jádra H1 vedle sebe a čtvrté jádro H1 by bylo v jejich středu, střední kanál by se uzavřel. Vlastnosti takovéhoto atomu by byly jiné.[24] Nelze vyloučit ani jiné, zde nepopsané kombinace.

6.31. Atomy Vodíku a Helia mají takto rozdílné vlastnosti proto, že díky malému počtu těles v jádře je jeho tvar značně ovlivňován, když se tam něco přidá. Čím je jádro větší (objemnější), tím méně se projevují změny, pokud tam něco menšího přidáme. Fyzikální vlastnosti izotopů se potom příliš neliší. Stabilita takových izotopů však může být rozdílná.[25] Jádro tvoří hustotní dno atomu. Kolem jádra jsou sféry hustých rotujících částic. Jak postupujeme od jádra směrem k povrchové ploše atomu, hustota částic se neproporcionálně snižuje (tlak se zvyšuje).

6.32. Povrchovou plochu atomu tvoří bubliny vysokého tlaku (Obr. 6.3. vpravo), které jsou příčinou vysokého tlaku na povrchu atomu. Povrchový tlak atomu je (nepřímo) úměrný vnitřnímu tlaku atomu (velikosti tlakové níže atomu). Částice základního prostoru (prostředí) nemohou za „normálních teplot (tlaků)“ překonat povrchový tlak atomu a proniknout dovnitř atomu.

6.33. Tlak mezi složenými tělesy (z atomů) se přenáší pouze prostřednictvím jejich mezifází. Přenos tlaku mezi tělesy ovlivňuje pouze úzkou vrstvu mezifází (povrchu tělesa). Vnitřek tělesa si uchovává svoje tlakové pole. Teprve, když množství (intenzita) tlaku (teploty) dosáhne určité hranice, dochází ke změnám i uvnitř tělesa.

6.34. Je třeba rozlišovat povrchový tlak tělesa, složeného z atomů a povrchový tlak jednotlivého atomu. Ty jsou rozdílné. Tlak na povrchu atomu nabývá různých hodnot. To je dáno tvarem slupky atomu (Obr. 6.5. a). Povrchový tlak jednotlivého atomu je vždy větší. Překonáme-li povrchový tlak složeného tělesa z atomů, „probouráme“ se dovnitř tělesa, ale ne dovnitř jeho atomů.

6.35. Na rozdíl od jednoduchých částic, které jsou „neuzavřené těleso“ (slupku tvoří spirální toroid), můžeme atom považovat za „částečně uzavřené těleso“, které má obal z „neuzavřených“ bublin (Obr. 6.2. c, dole). Díky tomu jsou atomy (na rozdíl od jednoduchých částic) prakticky nestlačitelné, ale mohou v důsledku působení vnějšího tlaku měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se příliš nemění.

6.36. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v prostředí.[26] Pokud zahříváme složené těleso z atomů (a plazmy mezi nimi) zvyšuje se napřed teplota prostředí (plazmy mezi atomy). Hustota prostoru samotného atomu se s teplotou příliš nemění. Teprve když tlak v prostředí překoná povrchový tlak atomu, dochází k destrukci atomu. Atom zaniká a transformuje se do prostředí.

Povrch („studeného“) atomu „funguje“ pro bubliny prostředí jako kondenzační jádro. To (zdánlivě) ovlivňuje celkovou hustotu (odvozenou od hmotnosti) látek z atomů. Objem atomu a z něho pramenící hustotu prostoru atomu je tedy nutno posuzovat zejména u plynů vždy v okolí teplotního dna.[27]

6.37. Objem a tvar (nesymetrického) jádra ovlivňuje (nesymetrický) bublinový obal atomu a tím i tvar jeho povrchové plochy. Atomy jsou vždy nesymetrické. To znamená, že se na vnější ploše atomu nacházejí místa s vyšším, nebo nižším tlakem. Ty se projevují jako „kopce“ a „údolí“ na ploše atomu (Obr. 6.5. a). Tvar plochy atomu má vliv na fyzikální a chemické vlastnosti atomu.

6.38. Neexistují dvě stejné částice, neexistují dva stejné atomy. Atomy jsou náhodně utvořené tlakové systémy z částic. Tvoří nepřerušovanou řadu lišící se velikostí a tvarem náhodně utvořeného jádra a jeho obalu. Jediným kritériem je pouze stabilita takového systému. Při posuzování a třídění atomů do tabulek a skupin podle jejich podobných vlastností si toho musíme být vědomi.

6.39. Nová tabulka prvků bude muset obsahovat zcela jiné údaje. Hustotu prostoru atomu, objem a tvar jádra, objem celého atomu a tvar jeho povrchové plochy, hloubku tlakové níže atomu, velikost jeho povrchového tlaku.

6.40. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. To znamená tam, kde mají na svém povrchu „špičku“.[28] Na (Obr. 6.4., molekula H2) je znázorněna situace, kdy se dva atomy jednomocného vodíku H1 přiblíží svými špičkami k sobě. Mezi nimi vznikne společné mezifází. Jádra atomů se posunou směrem ke společnému mezifází, kde vznikne oblast nízkého tlaku.[29]

6.41. Syntéza obou atomů H1 do molekuly H2 musí probíhat v blízkosti teplotního dna, kde je zaručeno, že atomy nejsou obaleny množstvím plazmy, mohou se k sobě bezprostředně přiblížit a vytvořit svými bublinovými obaly společné mezifází (Obr. 6.4. uprostřed). Viz rovněž (Obr. 6.5. a). Když zkapalníme atomy H1, dostaneme ve výsledné kapalině již převážně atomy H2.

6.42. Atomy a molekuly tvoří prostřednictvím svých bublinových obalů klastry. Tyto klastry jsou většinou nahodilé, neuspořádané, zkrátka z toho, co je k dispozici. Po jejich zahřátí dochází k poklesu povrchového tlaku a z klastrů se vytvoří kapalina. Když se směsná tavenina rychle zchladí, chaotické struktury atomů „zmrznou“ (Obr. 6.5. b nahoře). Vzniká amorfní látka.

6.43. Atomy a molekuly mohou za určitých podmínek tvořit i poměrně uspořádané struktury. Máme-li atomy nebo molekuly se stejnými charakteristikami, nebo molekuly, které do sebe „zapadají“ mohou vytvořit pravidelné krystalické struktury (Obr. 6.5. b uprostřed a vpravo).

6.44. Daný jev je možno připodobnit k pokusu s kuličkami. Budeme-li mít krabičku s kuličkami a s touto krabičkou budeme mírně třást, utvoří se nejprve na dně pravidelná vrstva kuliček. Do prohlubní mezi kuličkami ve spodní vrstvě zapadnou další kuličky a vytvoří novou pravidelnou vrstvu a tak postupně dále. Vytvoří se poměrně pravidelná struktura.

Obr. 6.5. - a) vliv tvaru jádra na tvar povrchové plochy atomu, b) spojování atomů do amorfních, nebo krystalických látek, c) atomy plynu obalené bublinami plazmy

6.45. Podobné je to i s atomy a molekulami. Každý atom tvoří „vibrující“ nesymetrický systém. Pokud budeme taveninu z takových atomů v blízkosti bodu tuhnutí pomalu ochlazovat, „usadí se“ atomy stejně jako kuličky z předešlého příkladu. Propojí se svými bublinovými obaly v místech, kde je na povrchu jejich plochy nejmenší tlak. Když tavenina ztuhne, je tato pravidelná struktura zachována. Atomy mohou mít různé tvary, dané složením jejich jádra a tvarem povrchové plochy. Z toho také plynou různé struktury, do kterých se z nich „utřesou“ krystalické struktury.

6.46. Uspořádané atomy v krystalické mřížce synchronizují svoje osy rotace. To znamená, že „póly“ atomů a vysoké tlaky tam panující směřují převážně jedním směrem - k mezifází. U takovýchto látek se podstatně zvyšuje povrchový tlak. Tyto látky vykazují na povrchu velkou tvrdost (např. diamant). Jistou představu o takové struktuře lze nalézt na (Obr. 7.1. c).

6.47. Když nějakým způsobem atom „rozbijeme“, zanikne tlaková níže která držela atom a jeho jádro pohromadě. Bubliny obalu a řídké částice atomu (vzhledem k prostředí), které ztratily svoji „sedimentační kotvu“ kterou tvořilo jádro, jsou tlačeny prostorem směrem od středu. Nesou si s sebou po určitou dobu charakteristické rotace z místa, odkud pocházejí. Ty jsou pro každý prvek jiné, vzhledem k rozdílným rozměrům atomů. Toto pravidlo však nelze absolutizovat.

6.48. Husté částice z nitra atomu jsou tlačeny prostorem směrem do středu. Vysoký tlak, který obklopuje každý „střep“ jádra odtlačí jednotlivé částice jádra prudce od sebe. Tyto husté částice pronikají obaly okolních atomů a narušují jejich jádra (původ „řetězové reakce“). Částice mají charakteristické rotace, dané místem jejich původu. V Prostoru není žádné nahoře ani dole, takže se může stát, že v té samé oblasti některé částice stoupají a jiné zase klesají.[30] Tlaková níže atom se vyplní a transformuje se do prostředí.

6.49. Atom se chová, jak částečně uzavřené těleso. Jeho tlaková níže je do určité míry stabilní. Zahříváme-li těleso složené z atomů (např. železa, Fe), nezahříváme samotné atomy, ale tlačíme bubliny tepla mezi tyto (zmrzlé) atomy. To, že žhavé železo září neznamená, že září jeho atomy, ale plazma mezi nimi. Když teplota plazmy dosáhne teploty tání, atomy Fe „rozmrznou a mohou se po sobě volně pohybovat. Fe se změní v kapalinu. Budeme-li do této kapaliny dále tlačit bubliny tepla, změní se v plyn. Teprve, když teplota plazmy přesáhne vnitřní tlak atomu Fe, počnou bubliny tepla pronikat dovnitř atomu, tlaková níže atomu se naruší atom „praskne“ a transformuje se do prostředí.

6.50. Tlaková níže atomu je úměrná tlaku prostředí, ve kterém vznikají. Atomy plynů vznikají ve velmi chladném prostředí, proto stačí málo tepla, aby se proměnily v plyn. Atomy kovů vznikají (syntézou) za vyšších teplot a proto je potřeba mnohem vyššího tlaku (tepla) aby se proměnily v plyn. (Viz dále).

6.51. Poznámka 6.1. Jak je to s „jadernou energií“. V centrech hvězd a planet dochází k procesu, kde se ze dvou „malých“ atomů vytvoří jeden větší. Obdrží-li atom dostatečně velký tlakový impulz, který způsobí že při srážce s jiným atomem prolétne jeho (zmrzlé) jádro do vnitřku druhého atomu, vytvoří jádra obou atomů společnou hroudu. To znamená, že (zmrzlá) jádra nevytvoří jednu větší „kouli“, ale zachovají si přibližně svůj tvar ve výsledné hroudě (Obr. 6.4. nahoře). Vznikne klastr ze dvou (zmrzlých, ledových) „koulí“.

Jádra jsou k sobě tlačena dostředným tlakem tlakové níže sloučeného atomu. „Slepená“ superhustá (zmrzlá) jádra složeného atomu se dotýkají a mají část své plochy společnou, stále však jsou oddělenou vysokým tlakem (Obr. 5.5. c, d). Objem nového složeného jádra je dán součtem objemu obou jader, ze kterých nové jádro vzniklo.

Obaly atomů nejsou zmrzlé. Jejich sloučením vznikne nový, větší obal, který tvoří plochu nového atomu. Součet ploch dvou „malých koulí“ tvořících obaly obou atomů je větší, než výsledná plocha jedné „velké koule“, která tímto součtem vznikne. Přebývající bubliny z obalů atomů jsou ta slavná „energie z jaderné fuze“ (ve skutečnosti tlak) a jsou emitovány do prostředí jako světlo a teplo. V jádře žádný tlak (teplo) není. Jádro atomu je ta nejstudenější materie ve Vesmíru s nejnižším možným tlakem. U studeného ledovce se moc neohřejeme.

Otázkou je, zda množství tlaku (tepla) které je potřebné k tomu, aby se dva atomy spojily (jaderná fuze) není větší, než výsledný tlak (teplo), který nakonec obdržíme. To znamená, zdali tzv. „jaderná fuze“ spíše hvězdy, nebo planety neochlazuje. Bylo by to logičtější.[31] Jaderná fuze způsobuje, že hvězdy a planety houstnou.


[1] Tato kapitola se nezabývá polemikou se stávajícím pohledem na atomy. Současné pojetí vychází hlavně z historických představ, které jsou principielně špatné, tudíž na nich nemůže vyrůst nic rozumného.

[2] To znamená, že plazma (prostor) se transformuje do atomů. Působíme-li na atomy vysokým tlakem (teplotou), transformují se atomy zpět do plazmy.

[3] V případě mýdlové bubliny na obrázku padají vodní kapičky směrem ke středu tlakové níže Země. Hustota kapiček vody, které tvořily mezifází bubliny je asi 1000 x větší, než hustota vzduchu uprostřed bubliny. V opačném poměru je tlak ve slupce asi 1000 x nižší, než uvnitř bubliny. Každá tlaková výše je obklopena slupkou z nízkého tlaku.

[4] Např. když foukneme do pěny na pivu (klastr bublin) část z ní „sfoukneme“. To znamená, že působíme tlakem (foukáním) na plochu pěny a rozpojíme společná mezifází.

[5] To znamená ohraničená oblast v prostoru, v níž probíhá proces sedimentace. Viz. kapitola „Sedimentace“. Je třeba si představit, že zde rotuje klastr bublin uprostřed jiných bublin, které tvoří okolní prostor.

[6] Termín „teplých bublin“ je třeba brát s rezervou. Nacházíme se ve velmi studené oblasti Vesmíru, kde je teplota prostředí blízko teplotního dna. Viz. „Koloběh materie“.

[7] Princip zde popsaný je univerzální a pochopíme-li ho, jsme na dobré cestě pochopit mnoho dalších jevů. Pro úplnost dodávám, že místo tornáda si můžeme představit např. velkou tlakovou níži - hurikán. Hurikán má střední kanál (oko hurikánu) tvořený vysokým tlakem proto je stabilnější.

[8] Pokud bychom zvětšili atom (velmi přibližně) na velikost fotbalového stadionu, bylo by (superhusté) jádro atomu velké jako zrnko rýže. Přesto se superhusté jádro podílí na hustotě atomu rozhodujícím podílem (asi 999/1). Jedná se o hustotu Prostoru, nikoliv o hustotu odvozenou od hmotnosti!

[9] Mezifází současná meteorologie vůbec neregistruje a jeho význam nezná. To spolu s faktem, že není pochopena podstata a funkce tlaku znamená, že meteorologové nechápou podstatu dějů v atmosféře. O špatné geometrii nemluvě. (Euklidovský prostor, uzavřené „siločáry“).

[10] Nebo obecně k tlakové níži v Prostoru.

[11] Důkazem jsou prachové mlhoviny, kde nalézáme všechny prvky a dokonce i složité molekuly. Viz rovněž „Koloběh materie“.

[12] Např. v prachových mlhovinách. Viz „Koloběh materie“.

[13] Jistou představou by mohl být horkovzdušný balón („balón“ = bublinový obal atomu) se zavěšeným košem se zátěží (jádrem). Horký (řídký) vzduch (součet) H2 nadlehčuje „hustý koš“ H4+ součet H1+H3 (superhusté jádro + ostatní husté části). Celková hustota se sestává z hustoty jádra (koše se zátěží), hustoty obalu balónu a hustoty horkého vzduchu. Atom tak může plavat v okolním prostoru.

[14] Jádro zlata má menší objem než jádro uranu, přesto je zlato těžší než uran (pouze na planetě s pevným povrchem pod stratopauzou). Plocha bublinového obalu uranu je menší, než plocha obalu zlata. Uran je hustší, zlato je těžší. (Viz „Hmota, hmotnost“).

Čím je jádro mohutnější, tím musí jeho bublinový obal vyrovnávat nižší tlaky. Uran má na povrchu větší tlak, aby vyrovnal velmi velkou tlakovou níži jádra. Proto je potřeba velké množství tepla, abychom ho převedli do plynného stavu. Zlato má na povrchu menší tlak, proto potřebujeme menší množství tepla (menší tlak), abychom ho převedli do plynného stavu. Uran vzniká při mnohem vyšších teplotách, než zlato. To se odráží na teplotě vypařování obou prvků.

[15] Hustotní a teplotní dno. Tyto veličiny jsou konečné. Nelze tvrdit, že existují nekonečně husté, nebo horké látky.

[16] Nesmí se to absolutizovat. Jisté malé odchylky jsou zde vždy. Jsme v nehomogenním světě.

[17] Stejně jako můžeme mít malé, tornádo, velké tornádo, nebo hurikán.

[18] Pro které jsou vysoké teploty (tlaky) přirozeným prostředím. Nejedná se o žádné „standardní“ částice. Každá je jiná.

[19] Přirovnáme jádro atomu k „chobotu“ tornáda. Kdyby měl chobot tornáda hmotnost, vyvrtal by do povrchu Země obrovskou díru, jako nějaký vrták. „Chobot“ je v beztížném stavu a nepůsobí svojí hmotností, ale pouze tlakem.

[20] Vlastnosti tělesa určuje prostředí, ve kterém se těleso nachází. Hmotnost je mechanický parametr, který je ve fyzice nepoužitelný. Hmotnost atomu je v každém místě Prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost atomu je dána tlakem (ze Stratopauzy) na plochu atomu. Hmotnost atomu se dá zjistit pouze na planetě s „pevným“ povrchem.

[21] Když přidáme k jedné ledové „kouli“ jinou, tvar výsledného tělesa se radikálně změní. Když přidáme k dvaceti ledovým koulím jednu, výsledný tvar takového klastru se tolik nezmění.

[22] V této kapitole je popisován „oficiální“ pohled na posloupnost prvků. Nemohu se zbavit dojmu, že základní prvek je Helium. Teplota tuhnutí Helia je nižší, než u Vodíku. Pak by tato kapitola musela být změněna. Sloučí-li se dva „řidší“ prvky, většinou jejich sloučením vzniká prvek, nebo molekula mnohem „hustší“. Příčinou je, že jádro sloučeného prvku má větší objem, ale výsledný objem celé sloučeniny a její plocha je menší. Např. H2O.

[23] Je to jako ryba ve vodě. Ryba musí mít stejnou, nebo nepatrně větší hustotu než voda, ve které plave. Pokud by byla ryba řidší, než voda, byla by vytlačena mimo vodu. V Prostoru ale žádné vytlačení mimo Prostor není možné.

[24] Jádro He 4 by dostalo tvar „pyramidy“. Takový atom by mohl vykazovat „magnetické“ vlastnosti. Tvar jádra atomu má vliv na tvar celého atomu a tím na jeho fyzikální a chemické vlastnosti. Pokud jde o „tvary“ atomů, mohly by jistou inspiraci přinést pylová zrna.

[25] Další úvahy na toto téma (o těžkých prvcích - kovech) přesahují rámec této knihy. Hustotu (a obecně všechny fyzikální vlastnosti) těles musíme porovnávat při teplotách teplotního dna. 

[26] Atomy svojí přítomností ovlivňují tlak v prostředí. U prostředí, které se skládá z plazmy a atomů rozlišujeme dva tlaky. Tlak (primární) v prostředí plazmy a (sekundární) tlak v prostředí z atomů. (Viz „sedimentace“).

[27] Atom může sloužit jako kondenzační jádro pro bubliny prostředí. Ty obalují zejména „studené atomy“ (atomy, které vznikají při teplotách blízko teplotního dna). „Studené“atomy, které jsou obaleny velkou vrstvou plazmy, jsou atomy plynů. O atomech plynů se dá říci, že jsou stále studené. U atomů s vyšší teplotou tání tento problém není tak kritický.

Pokud zahříváme látku z atomů, nezahříváme samotné atomy, ale pouze zvyšujeme tlak v plazmě mezi nimi. Teprve když tlak v prostředí (mezi atomy) překročí povrchový tlak atomu, atom „zaniká“ (transformuje se do prostředí).

[28] Současné „mechanické“ vysvětlování spojování atomů do molekul a molekul mezi sebou na principu klíče a zámku není správné (včetně všelijakých „nenasycených vazeb“). Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak. Výsledné molekuly se opět spojují do složitějších celků v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak.

[29] Do oblasti s nízkým tlakem (NT) molekuly H2 se pak může připojit např. atom kyslíku a vznikne H2O. Viz tvar molekuly H2O. 

[30] Je to, jako bychom u horkovzdušného balonu (v tlakové níži) odřízli koš. Řídký balon stoupá (směrem od středu Země) a hustý koš klesá (směrem do středu Země).

[31] Jaderná fuze není hlavní zdroj tepla ve hvězdách. Tím je dostředný tlak tlakové níže hvězdy. Jaderná fuze je důsledkem přísunu tlaku z tlakové níže hvězdy do jejího centra. Slučování prvků probíhá i planetách, ale s mnohem menší intenzitou. Viz „Vesmírné počasí“.