6. Tlak

 

6.1.       Hustota (nehomogenního) prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) jsou základní fyzikální veličiny. To, co se nazývá teplo, je tlak. To, co se nazývá elektřina, je tlak. To, co se nazývá magnetizmus je tlak.

6.2.       Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Plocha tělesa je tlakový orgán. Působením tlaku na plochu vzniká pohyb. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha tělesa (částice) působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

 

6.3. Tlakový impulz jednoduché částice

  6.3.       Částice (ohraničená plochou) je základní těleso v prostoru. Částice je otevřený tlakový systém. Děje ve vnitřním tlakovém poli částice jsou vždy důsledkem dějů ve vnějším tlakovém poli (prostředí). Částice vnějšímu tlakovému poli podléhá a zároveň ho spoluvytváří. V důsledku fraktálnosti tlakových systémů lze složené těleso z částic (ohraničené slupkou) považovat za jednoduchou částici v nadřazené vztažné soustavě.

 

 

Obr. 6.1.

 

6.4.       Jsme v tlakové níži. Částice (TN) má vůči prostředí charakter tlakové níže (Obr. 6.1. a). Orientovaný tlak (OT) působící na severní polosféru částice (TN) je větší, než tlak na jižní polosféru. Důsledkem toho je v severní polosféře částice vyšší tlak, než v polosféře jižní. Dostředný tlak (V1d) v severní polosféře (TN) je vyšší, než tlak odstředný (V1o). Obdobně je tomu i v jižní polosféře, ale s menší intenzitou. Na povrchové ploše částice je orientované tlakové pole mezi severním a jižním pólem (Obr. 6.1. c).

6.5.       Částice (TN) rotuje a přitom „vibruje“ ve směru převládajícího tlaku. Severní plocha částice je větší, než jižní. Změny tlaku v „severní“ polosféře, vyvolané vnějším tlakovým polem (OT) jsou intenzivnější, než v „jižní“ polosféře. To má za následek rychlejší pohyb (RP) směrem k jihu a pomalejší pohyb směrem k severu. Rychlejší pohyb znamená větší tlakový impulz, kterým působí jižní plocha částice (TN). Jižní polosféra, ve které je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice. Částice (TN) působí větším tlakovým impulzem ve směru špičky.

6.6.       Rovníkový protiproud (RP), si možno představit jako pohyblivou tlakovou „membránu“ mezi tlakovým polem v severní a jižní polosféře. (RP) je vychýlen k polosféře, která tvoří špičku částice a pohybuje se směrem ke špičce rychleji, než v opačném směru (Obr. 6.1. b). Obdobně se dají odvodit vztahy pro částici vysokého tlaku (TV). Částice (TV) má vzhledem k prostředí charakter tlakové výše. Pohyb rovníkového protiproudu v tlakové výši je silnější ve směru jih - sever (Obr. 6.1. d).

 

6.7.       Příklad 6.1. Pro lepší představu lze částici (nekorektně) přirovnat k mechanickému hydraulickému systému (Obr. 6.1. b). Působení vnějšího tlaku (OT) na severní stranu s větší plochou, má za následek změny v jižní straně systému, který působí větším tlakem, ale na menší ploše. Nebo jinak rychlejším pohybem menší plochy. Na rozdíl od přirozeného otevřeného tlakového systému je mechanický systém uzavřený.

 

6.8. Tlakové pole

  6.8.       Částice nikdy není „sama“. Prostor bezezbytku spojitě vyplňuje jednota tlakových výší a níží. Částice pole spoluvytvářejí a zároveň mu podléhají. Nelze od sebe oddělit tlakové působení jedné částice a synchronizované tlakové působení klastru částic, které tvoří tlakové pole. Vzájemně propojené částice vytvářejí pulzující (fraktální) vláknitou strukturu prostoru (Obr. 4.6.). Vlákna v této struktuře jsou tvořena oblastmi nízkého tlaku, obklopená oblastmi vysokého tlaku (Obr. 6.2. c).

 

 

Obr. 6.2.

 

6.9.       Tlaky mezi částicemi s charakterem tlakových výší (červeně) a tlakových níží (modře) se vyrovnávají v rovníkovém (RP) a polárním (PPS a PPJ) proudění (Obr. 6.2. a). Rotace částic, jejich pohyb a tím i směr tlakového impulzu, se synchronizuje. Synchronizovaný pohyb částic vytváří v prostoru spojité, orientované tlakové pole (OT). Orientované tlakové pole (OT), je vždy sférické, nelineární a nesymetrické. (OT) se stále „snaží“: a) zatlačit tělesa do jejich hustotních sfér (sedimentace), b) harmonizovat pohyb těles s pohybem prostředí. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

6.10.    Částice, která má shodnou hustotu prostoru, jako prostředí které ji obklopuje a má s prostředím harmonizovaný pohyb, stává se součástí prostředí. Když se hustota prostoru částice značně liší od hustoty prostoru prostředí, pohybuje se částice ještě vůči prostředí (ve směru své špičky). Pohyb vychází vždy z prostředí, nebo z vnějšího tlakového impulzu na plochu částice, nebo složeného tělesa z částic. Částice, která se vůči prostředí pohybuje, má charakter vlny. Vlna je ve skutečnosti značně nesymetrická částice.

 

6.11.    Příklad 6.2. Částice (A) obdržela na své jižní straně silný tlakový impulz (Obr. 6.2. b), který je příčinou „zploštění“ její jižní strany (VT) a vytvoření špičky na severní straně (NT). Mezi jižní stranou částice a její severní stranou vzniká orientované tlakové pole (modře), které směřuje proti (OT). Částice se pohybuje ve směru své špičky proti orientovanému tlakovému poli v prostředí. Tlak prostředí (OT) působí proti tlakovému poli na povrchu částice. Částice se pohybuje proti (OT) tak dlouho, až přijde v oblasti (X) o svoji špičku. Nyní je tlak (OT) na severní straně částice vyšší, než na jižní. Začne se vytvářet špička na jižní straně ve směru působení (OT). Transformovaná částice (A1) postupně harmonizuje svůj pohyb a svoji hustotu s (OT) a stává se součástí prostředí. Při svém pohybu prostředím se částice v každém okamžiku transformuje do „nové“ částice se změněnými vlastnostmi.

 

6.12.    Příklad 6.3. Pohyb částic v prostoru je možno přirovnat k pohybu molekul vody v řece. Řeka teče a jsou v ní proudy a víry. Jednotlivé molekuly vody mají synchronizovaný pohyb s tokem řeky, ale vůči sobě se nijak dramaticky nepohybují. Když hodíme kus dřeva proti proudu řeky, dřevo se chvíli „prodírá“ proti proudu, ale následně proud převládne a dřevo s potokem synchronizuje pohyb (Obr. 6.2. b).

 

6.13.    Příklad 6.4. Funkci tlakového pole si lze představit, jako vibrační dopravník. Dopravník stojí na místě a tělesa na něm (u prostoru v něm) dostávají větší „dopředný“ tlakový impulz, než impulz, kdy se dopravník vrací do výchozí polohy. „Dopravník prostoru“ (OT) pohybuje s částicemi a zároveň je „třídí“ podle hustoty. [1] Prostor tlačí (po spirále) částice, jejichž hustota se různí od hustoty prostředí do jejich hustotních sfér. Hustší tělesa se „propadají“ směrem do středu a řidší tělesa tlakové impulzy tlačí směrem od středu (v tlakové níži). V tlakové výši opačně.

 

6.14.    Tlakové pole lze vnějšími (umělými) prostředky zesílit a usměrnit. Baterie, nebo kondenzátor jsou umělými „zásobárnami“ vysokého tlaku. Připojíme-li póly baterie ke dvěma kovovým deskám (dobrým vodičům tlaku), vzniká mezi nimi („umělé“) orientované tlakové pole (Obr. 6.2. c).

6.15.    Částice prostoru vyplňují bezezbytku a spojitě prostor mezi kovovými deskami. To znamená, že se mezi deskami částice nepohybují. Předávají si pouze tlakové impulzy synchronně s (OT). Připojením baterie nesymetrie částic mezi deskami v jednom směru (sever - jih) podstatně vzroste. Rychlost pohybu plochy částic a tím i orientovaný tlakový impulz, kterým částice působí svojí plochou se v tomto směru podstatně zvětší. Částice (A), která se při svém pohybu prostorem dostane mezi dvě kovové desky je tlakem umělého pole odkloněna ze své původní dráhy. Děje se tak působením uměle zesílených tlakových impulzů, kterými působí plochy částic prostoru mezi deskami (ve směru sever - jih) na plochu částice (A).

6.16.    To, co se nazývá elektřina je forma tlaku. To, co se nazývá magnetizmus je forma tlaku. To, co se nazývá elektrické pole, je tlakové pole. To, co se nazývá magnetické pole je tlakové pole. To, co se nazývá elektromagnetické pole je tlakové pole.

 

6.17. Šíření tlaku  - vlny

  6.17.    Tlak se šíří (po spirále) vždy z oblasti s tlakem vyšším do oblasti s tlakem nižším. Složená tělesa z částic si vyměňují tlak opět prostřednictvím částic. Na částici, která se vzhledem k prostředí pohybuje lze nahlížet jako na vlnu. Vlny obdobně jako všechny tlakové útvary mají fraktální charakter. Tlak se šíří ve (fraktálních) vlnách.

6.18.    Fyzikální (materiální) vlna [2] (Obr. 6.3. a) je vždy nesymetrická a má záda delší než hlavu. V centru hlavy je oko. Hlava vlny je hustší, než její ohon. Hlava vlny tvoří tlakovou přepážku v prostoru. Ohon tlačí hlavu. Vlna se pohybuje vždy čelem napřed. Každá vlna má vrch, který představuje nízký tlak (NT). Důl vlny představuje vysoký tlak (VT). Vlnu lze charakterizovat její amplitudou a vlnovou délkou. Tyto údaje jsou pro každou vlnu jiné, dají se však najít grupy vln s podobnými vlastnostmi.

6.19.    Představit si tlakové procesy v prostředí („čisté“) plazmy není snadné. Určitou představu šíření tlaku může dát pozorování tlakových systémů ve hmotném prostředí (plazmy ve směsi s atomy), které je nám bližší. I v hmotném prostředí plazmy s atomy je hybatelem tlakových procesů vždy plazma. Atomy jsou „pasivní tělesa“, která nemají na svůj pohyb žádný vliv a procesy probíhající v plazmě pouze „zviditelňují“. Veškerý pohyb ve hmotných kapalinách a plynech je důsledkem tlaku plazmy (prostředí) na povrchovou plochu atomů. Kapaliny a plyny, které jsou samy v sobě, jsou v beztížném stavu a nepůsobí v nich žádné mechanické setrvačné síly (Coriolisovy).

6.20.    Atmosféra a moře tvoří dvě horní hustotní sféry hmotného jádra tlakové níže planety Země. Tlakové pole v atmosféře a tlakové pole ve vodním prostředí mají společného hybatele - tlak (OT), jehož bezprostřední původ je v Zemské stratopauze. [3] V obou prostředích probíhají tlakové procesy s různou dynamikou, danou jejich rozdílnou hustotou prostoru. (OT) působí nejprve na atmosféru a následně na moře.

 

6.21. Vlny v tlakové níži

  6.21.    U tlakových níží (TN) je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. Čela vln směřují (po spirále) směrem do středu k oku tlakové níže (Obr. 6.3. c). Orientovaný tlak (OT) působí na větší plochu zad a menší plochu čela vlny (Obr.6.3. a). Delší záda (ohon) vždy tlačí kratší hlavu. To způsobuje pohyb vlny.

 

Obr. 6.3.

 

6.22.    Na (Obr. 6.3. b) tlačí ohon vlny (N1) zahušťující se matérii mezi rameny (V1, V2) směrem do středu tak dlouho až ta narazí na ohon následné (hustší) vlny (N2). Vysoký tlak ohonu (N2) je příčinou, že se v prostoru vytvoří čelo vlny (N1), které se stáčí do spirály a následně se vytvoří hlava vlny, která tvoří tlakovou přepážku v prostoru. Za přepážkou (N1) se začne podle stejného scénáře tvořit další (hustší) vlna (N2). U vln lze rozlišit vlnění podélné (A), které probíhá mezi spirálami vysokého tlaku (V1, V2) a vlnění příčné (B).

 

 

Obr. 6.4.

 

6.23.    Příklad 6.5. Vlny mají fraktální charakter (Obr. 6.4. a). Jako názorný příklad mohou sloužit vlny na širém moři. Jsme v hmotném prostředí planety a v tlakové níži (N). Spirály vysokého tlaku (V1, V2), vytlačují nad hladinu (do prostředí atmosféry) vlny nízkého tlaku (N1, N2, N3). Tlakové systémy mají fraktální charakter. Nadřazená vlna (N1) je sumou podřízených „vlnek“ (N11, N12, ... N1n). Obdobně ostatní vlny.

6.24.    Tlak (OT) na záda „vlnky“ (N11) má za následek pohyb čela „vlnky“ (N11) směrem do středu (N1). Pohyb zvyšuje tlak, kterým vlnka (N11) působí na následující vlnku (N12). Vlnka (N11) zatlačí vlnku (N12) směrem do středu (N1) a nahoru. Vlnka (N12) zrychlí svůj pohyb směrem do středu (N1) a je vytlačena z vody trochu výše, než je vlnka (N11). Následující (fraktální) vlnky jsou podobně vytlačovány (po spirále) směrem do středu (N1) stále výše nad vodní hladinu do prostředí atmosféry.

6.25.    Dostředný tlak ze stratopauzy na plochu jednotlivých molekul vody vytváří také tzv. „tíhovou sílu“, která je příčinou toho, že ve vztažné soustavě atmosféry získává vlna (N1) hmotnost, která působí proti růstu amplitudy vlny (N1). [4] Tíhová síla působící na vlnu (N1) narůstá až do okamžiku, kdy převáží nad tlakem (V1, V2) z (OT). Vlna (N1) se zhroutí a vytvoří v prostoru tlakovou přepážku. Následující (fraktální) vlna (N2) je vytlačena podobným procesem poněkud výše nad hladinu, než byla (N1). Hladina moře postupně s jednotlivými vlnami (N1 - Nn) stoupá směrem do středu hurikánu. [5]

 

6.26. Vlny v tlakové výši

  6.26.    U tlakových výší je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný. To znamená, že čela vln směřují (po spirále) směrem od středu. Na širém moři se vlny šíří směrem od středu k okrajům tlakové výše (Obr. 6.4. b).

6.27.    Přílivové vlny mají charakter vln v tlakové výši. Hmotné prostředí moře je řidší, než hmotné prostředí pevniny. Tomu také odpovídá tlak. Tlak v základním prostředí moře je vyšší, než tlak v prostředí pevniny. Směrem od širého moře k pevnině se tlak snižuje. To znamená, že vlny, které jsou dále od břehu tlačí na vlny, které jsou blíže ke břehu. Přitom je voda s každou vlnou postupně vytlačována „nahoru“ do prostředí vzduchu, kde na ni působí tíhová síla, obdobně jako u vln v předešlém příkladě. Vlna vytlačovaná nad vodní hladinu, získává hmotnost.

6.28.    Tlak na záda vlny v prostředí vzduchu je vyšší, než tlak v prostředí vody. Odpor v prostředí atmosféry je nižší, než (hydrodynamický) odpor v prostředí vody. [6] Navíc zde přistupuje brzdící faktor daný profilem dna. Molekuly vody, tvořící hřeben vlny disponují vyšším tlakovým impulzem směrem k pevnině, než molekuly vody pod nimi. Vyšší tlakový impulz znamená vyšší rychlost molekul vody, tvořících hřeben, než molekul pod nimi. Vlna se „přelévá“ ve směru pohybu směrem k pevnině (Obr. 6.4. c). Vlna, (N1) která se „zhroutí“ tvoří tlakovou „přepážku“ za kterou se tvoří vlny (N2, N3).

6.29.    Princip, který nutí tlakové systémy v určitých oblastech vytvořit v prostoru tlakovou (hustotní) „přepážku“ je univerzální. Tento princip může mít různé příčiny, ale vyskytuje se u všech přirozených tlakových systémů a také u biologických systémů.

 

6.30. Šíření jednoho tlakového impulzu v kapalinách

  6.30.    Tlak z jednotlivého tlakového impulzu se šíří po izobarách. To znamená po uzavřených oblastech (plochách), přičemž každou uzavřenou oblast s vysokým tlakem střídá uzavřená oblast s tlakem nižším. Tlak klesá směrem od středu tlakového impulzu k okrajům. Vysoký tlak předchází tlak nízký. Jeden tlakový impulz (např. výbuch) má charakter tlakové výše.

 

 

Obr. 6.5.

 

6.31.    Příklad 6.6. Na (Obr. 6.5.) je zobrazen dopad kapky vody na vodní hladinu, který má charakter ojedinělého tlakového impulzu. V místě dopadu se zvýší tlak (důl vlny = vysoký tlak). Vnější (odstředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku (červeně) vytlačuje na hladině (uzavřenou) vlnu nízkého tlaku (modře) směrem od středu (Obr. 6.5. a, b). [7] Vnitřní (dostředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku vytlačuje nad hladinu sloupec vody (obdoba kumulu).

6.32.    Molekuly vody, tvořící čelo kumulu disponují vyšším (odstředným) tlakovým impulzem. To má za následek, že se z čela kumulu oddělí kapka, která má vyšší rychlost (Obr. 6.5. c). Kumulus pokračuje dále odstředným pohybem (vůči Zemi) a následně se od něj podobně oddělí druhá menší kapka (Obr. 6.5. d). Vysoký tlak (plazmy) v atmosféře působí na plochu kapky vody ze všech směrů a je příčinou její sférické (kulové) plochy.

6.33.    Zbytek kumulu i obě kapky nabývají v atmosféře hmotnost, která působí proti jejich odstřednému pohybu. Kapky padají zpátky a vyvolají další (sekundární vlnu). Vlna na hladině se nachází na rozhraní (mezifází) mezi vodou a atmosférou. Protože se jedná o jediný tlakový impulz, tlak směrem od středu klesá, výška vytlačených vln nízkého tlaku na hladině (amplituda) se zmenšuje, délka vln se zvětšuje. Tlakový impulz se šíří samozřejmě také pod hladinou v prostředí vody. Dopadající kapka vody má stejnou hustotu prostoru jako vodní prostředí. Tlaky se postupně vyrovnají a kapka se stane součástí vodního prostředí a je v beztížném stavu. [8]

 

6.34.    Příklad 6.7. Představu o šíření jednoho tlakovém impulzu v prostoru může dát výbuch rozbušky pod vodní hladinou. V místě výbuchu se prudce zvýší tlak (Obr. 6.5. f), který vytlačuje ve vodě uzavřenou prostorovou (sférickou) oblast vysokého tlaku (bublinu). Nízký tlak v kapalině působící ze všech směrů na plochu bubliny je příčinou její sférické plochy. Nízký tlak v kapalině působí proti vysokému tlaku v bublině tak dlouho, až se bublina zhroutí (Obr. 6.5. g) a tím se znovu zvýší tlak v centru bubliny. Zvýšený tlak opět odtlačuje okolní kapalinu a vytváří novou bublinu (Obr. 6.5. h). Bublina pulzuje a pohybuje se směrem od středu Země (k hladině kapaliny). Horké bubliny v chladné vodě chladnou a jejich objem (amplituda) se postupně zmenšuje. [9] Postupně se vyrovná teplota bubliny s teplotou vodního prostředí a bublina se transformuje do prostředí.

 

6.35.  Záření

  6.35.    Prostor (Vesmír) se skládá z jednoty částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže. Prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn. Částice (jednoduchá tělesa) jsou otevřené tlakové útvary, které spolu vytvářejí složená tělesa. Složená tělesa z částic (ohraničená slupkou z částic) jsou spojitě vnořena v prostoru, který je rovněž složen z částic. Tělesa si vyměňují tlak (teplo) opět prostřednictvím částic. Každá částice je jiná. Částice se liší pouze svojí hustotou prostoru.

6.36.    Těleso je prostorová anomálie. Tlak (teplo) se šíří (ve vlnách) z tělesa s vyšším tlakem do tělesa s tlakem nižším. Když je tlak (teplota) v prostoru, který obklopuje těleso vyšší, než tlak v tělese proudí částice směrem z prostředí do (otevřeného) tělesa. Když je tlak v tělese vyšší, než v prostředí, které ho obklopuje, proudí částice z tělesa do prostředí (Obr. 4.6.). Je to vždy prostředí, které určuje směr proudění.

6.37.    Když jsou v prostoru dvě tělesa, z nichž v jednom je vyšší tlak (teplota), než v prostředí, které ho obklopuje a ve druhém nižší tlak, než v prostředí, které ho obklopuje, nastává v prostoru proudění. Teplejší těleso vytlačuje (emituje) částice do (spojitého) prostoru mezi oběma tělesy a prostor tlačí tyto částice ke studenějšímu tělesu. Tento proces probíhá tak dlouho, dokud se teploty obou těles (přibližně) nesrovnají. Totální rovnováha nemůže z principu nikdy nastat.

6.38.    Emitování částic z teplejšího tělesa do studenějšího prostoru nazýváme záření. [10] Výměna tlaku (tepla) mezi tělesy se děje prostřednictvím proudění. To znamená, že těleso částici nejprve do prostoru vyzáří a ta se pak prostorem proudí k jinému tělesu. Proudění ve sférickém prostoru neprobíhá lineárně, ale ve vlnách.

6.39.    Čím je rozdíl v teplotě (tlakový spád) mezi tělesy větší, tím je výměna tlaku mezi nimi intenzivnější (rychlejší pohyb). Čím je teplota částice vyšší, tím větším tlakovým impulzem může působit její plocha na jinou plochu. Tlakový účinek (impulz) plochy částice na plochu tělesa je dán typem částice, její hustotou, rychlostí šíření prostředím a rychlostí rotace kolem dráhy pohybu. Tlakový impulz každé částice vždy těleso nějak ovlivní. [11]

6.40.    Intenzita záření je suma tlakových účinků jednotlivých částic na těleso. Na těleso může působit vysoký počet („studených“, hustých) částic s malou plochou a malým tlakovým impulzem, nebo menší počet („horkých“, řídkých) částic s velkou plochou a velkým tlakovým impulzem a všechny kombinace mezi tím. Vždy musíme posuzovat celkovou sumu tlakových impulzů všech částic spektra. Dostáváme zářivý tok na jednotku plochy.

6.41.    Částice jsou z principu nesymetrické a rotují. Důsledkem nesymetričnosti částic je „vyosení“ jejich rotace. Pohyb každé částice lze rozdělit na pohyb po nějaké (nelineární) trajektorii a pohyb rotační. Částice se vždy pohybuje po (fraktální) spirále, plus tlakové impulzy, které může dostat při „srážce“ s jinými částicemi. Na (Obr. 6.6. b, nahoře) je znázorněna trajektorie nesymetrické částice pohybující se prostorem po fraktální spirále.

6.42.    Směr, kterým tlakový impulz částice působí při „nárazu“ se skládá ze složky dané „dopředným“ pohybem a složky dané (fraktálním) rotačním pohybem. To je u každé částice jiné. Řídké (horké) částice působí tlakovým impulzem na velké ploše. Husté (studené) částice působí na malé ploše. Uspořádáme-li částice podle rychlosti (frekvence) rotace a tlakových účinků, dostaneme tzv. spektrum (Obr. 6.6. b, dole). Spektrum je hrubé rozdělení grup částic, podle jejich tlakových účinků na těleso (měřicí přístroj).

6.43.    Na okrajích spektra jsou dva extrémy. Záření gama (G) je proud totálně zmrzlých (superhustých) částic s malým objemem a maximální hustotou. Jejich teplota se blíží teplotnímu dnu. Gama částice působí tlakem na malé ploše. Opačný extrém představují horké (mega)částice na opačném konci spektra, které se musí nacházet ve stratopauzách hvězd a v megačásticích mezigalaktického prostoru. Teploty se zde pohybují řádově v milionech stupňů K (Obr. 9.1. g, h). Takové částice se pravděpodobně při pohybu v prostoru transformují („rozpadají“) na menší.

6.44.    Uprostřed spektra se nachází úzká oblast viditelného světla a tepla (S, T) tak, jak to my lidé chápeme díky receptorům světla a tepla, kterými nás příroda vybavila. Z fyzikálního hlediska je světlo malá (nedůležitá) součást spektra. Ve Vesmíru nejsou žádné barvy. Barvy máme pouze „v hlavě“.

 

Obr. 6.6.

 

6.45.    Příklad 6.8. Co je to světlo (S) a jak vzniká? Vypomůžeme si analogií. Na (Obr. 6.6. a, vlevo dole) je nádoba s vodou a v ní ohřívač. Ohřívač působí tlakovými rázy na okolní kapalinu. Jinak řečeno ohřívač zvyšuje teplotu (tlak) plazmy mezi molekulami vody. Plazma zvyšuje svůj objem (Obr. 6.6. a, vpravo dole) a vytvoří ve vodě bublinu páry. Horké částice plazmy, tvořící bubliny páry jsou řidší, než studené částice plazmy vodního prostředí. Horké (řídké) částice jsou tlačeny studeným prostředím směrem od středu (jsme v tlakové níži Země). [12]

6.46.    Jako analogii k bublině páry ve vodě, použijeme žárovku. Vlákno žárovky připomíná ponorný ohřívač a plní stejnou funkci. Částice plazmy v baňce žárovky, dostávají tlakové rázy z vlákna žárovky, zvětšují svůj objem, vytvoří v prostoru žhavé částice světla a tepla (Obr. 6.6. a, vpravo nahoře) a jsou vytlačovány (pro ně studeným prostředím) směrem od středu (od vlákna žárovky).

6.47.    Jakmile částice světla a tepla opustí baňku žárovky, dostávají se do (hustší, studenější) směsi plazmy s molekulami vzduchu. Studená plazma mezi molekulami vzduchu tlačí žhavé částice světla směrem od žárovky. Některé molekuly se srážejí s částicemi (S, T) a odklánějí je z jejich drah (Obr. 6.6. a). Množství částic (S) díky srážkám s molekulami se vzdáleností klesá, intenzita světla klesá. Částice (S, T) rovněž působí tlakovými impulzy na plazmu v sousedství žárovky, následkem toho se zvyšuje teplota v okolí žárovky. 

6.48.    Stejně, jako ponorný ohřívač ve vodě neemituje (nevycházejí z jeho „těla“) žádné bubliny páry, tak také vlákno žárovky neemituje žádné částice světla. Pouze v baňce žárovky přítomná (studená) plazma se transformuje (protože jí dodáme tlakové impulzy z vlákna) do (horkých) částic světla a tepla. Částice světla nejsou nějaké „projektily“ vystřelené z vlákna žárovky, nebo záhadné „nehmotné“ („elektromagnetické“) vlny. Jsou pouze „řídké“ (horké) částice tlačené „hustým“ (studeným) prostorem směrem od středu. [13] Každá částice je jiná a v každém okamžiku se transformuje do „nové“ částice. Neexistují žádné „standardní“ částice světla (fotony). Jedná se o plazmu, takže tyto částice nemají nikdy žádnou hmotnost. Protože se částice světla pohybují vůči prostředí, můžeme je považovat také za vlny.

6.49.    Bublina (horké) páry vygenerovaná např. na dně moře stoupá studeným vodním prostředím, chladne a postupně se transformuje do vodního prostředí. Podobně (horká) částice světla je tlačena studeným prostředím Vesmíru směrem od zdroje, chladne a její vnitřní tlak klesá. Z částice světla se postupně stává částice tepla (rudý posuv). Částice světla, tlačená studeným prostředím postupně zchladne natolik, že se transformuje do prostředí. To omezuje vzdálenost, na kterou lze Vesmír pozorovat. Aplikovat na chladnoucí částice světla Dopplerův princip a usuzovat z toho na „rozpínání Vesmíru“ je absurdní.

6.50.    Jakmile „žhavá“ částice (S) s velkou plochou a objemem opustí svůj zdroj, je rychlost jejího pohybu prostorem dána rozdílem tlaku (teploty) v částici a tlaku (teploty) prostředí, které částicí pohybuje. To znamená, že rychlost pohybu zdroje částice světla nemá na rychlost pohybu samotné částice prostorem již žádný vliv. To nemusí zcela platit pro superhusté částice s malou plochou (G), které mohou disponovat ještě nějakým dodatečným tlakovým impulzem z nějaké události (např. výbuch supernovy).

6.51.    Protože (G) mají malý objem, velkou hustotu a mohou se po určitou dobu (pomalu) pohybovat proti orientovanému tlakovému poli (studeného) prostoru. Částice (G) tvoří kondenzační jádra pro „teplejší“ částice prostoru (R). Tak vznikají v prostoru „studené atomy“ vodíku a helia, které mají podobnou hustotu prostoru, jako převládající prostředí (R), ve kterém vznikají. Teplota tání (helia, vodíku) se blíží teplotě základního prostředí, ve kterém vznikají. (Viz dále).

6.52.    Měřit záření těles běžnými přístroji není lehké. Teplotu (plazmy) lze měřit pomocí teplotních kamer, které jsou schopny tyto změny teploty záření v prostoru zachytit. I tak je velice problematické zobrazit rozložení záření v prostoru. To je většinou potlačeno jako nežádoucí „pozadí“. Současné měření se soustřeďuje na měření všelijakých chimérických částic (ze spektra) a nebere se v potaz tlak (teplota) v prostředí (prostoru), jako celku. To znamená celkový tlakový impulz sumy všech částic (spojitého) prostoru na jednotkovou plochu měřicího přístroje. 



[1] Nejedná se o nějaké „tvrdé“ rázy. Částice jsou tlakové útvary a jejich plochy (také tlakové útvary) jsou poněkud „rozmazané“ (Obr. 6.2. c). Vždy se jedná o tlak plochy na jinou plochu. Jinak řečeno o pohyb jedné plochy, působící tlakovým impulzem vůči jiné ploše. V samotném prostoru nemusí docházet k výraznému pohybu. Částice pouze předávají tlakový impulz jedna druhé. Viz Newtonova houpačka.

[2] Fyzikální vlna není žádná sinusovka. Sinusovka je geometrické vyjádření (symetrické, virtuální) matematické funkce.

[3] V atmosféře je důsledkem tlaku (OT) vznik jednoty atmosférických (TV) a (TN). Tlak se mezi nimi vyrovnává větrem. V mořích je důsledkem tlaku (OT) vznik jednoty mořských vírů (TV) a (TN). Tlak mezi nimi se vyrovnává prostřednictvím mořských proudů. Mořské vlny jsou důsledkem tlaku (OT). Vítr není příčinou vzniku mořských vln, i když se atmosféra a vodní prostředí ovlivňují v mezifází mezi nimi, které tvoří mořská hladina. Viz dále.

[4] To znamená, že pouze voda tvořící vlnu, která je nad hladinou a je obklopená vzduchem nabývá hmotnost ve vztažné soustavě vzduchu na planetě. Voda pod vlnou (v moři) a také samotná voda uprostřed vlny ve vztažné soustavě moře hmotnost nemá (Viz dále). Hmotnost není konstanta. Molekula vody, která je ve vodním prostředí je v beztížném stavu a hmotnost nemá. Tatáž molekula vody, pokud je zároveň v prostředí vzduchu (o jednu hustotní sféru výše) hmotnost má (Obr. 7.9.).

Pokud je kapalina sama v sobě je v beztížném stavu a nemá hmotnost. To znamená, že moře nemá hmotnost a netlačí na břehy a dno svojí hmotností, ale pouze rozdílem tlaku v prostředí vody a prostředí kamenného dna a břehu. Rovněž tak atmosféra nemá hmotnost a netlačí na mořskou hladinu svojí hmotností, ale pouze rozdílem tlaku v základním prostředí (plazmě) atmosféry a základním prostředí moře.

Plazma nikdy nenabývá hmotnost! Plazma se v jistém slova smyslu chová jako kapalina s proměnlivou hustotou, která je sama v sobě. Plazma ale není kapalina!

[5] Ve víru (N) se vzdálenost mezi (V1, V2) zužuje, jako když je v řece úzké místo. Voda se nemůže stlačit, tak se amplituda vln (N1, N2, N3) zvětšuje a jejich pohyb se směrem k oku zrychluje. V centru hurikánu (N) na Zemi lze zaznamenat vzdutí hladiny moře asi o 5 - 8 metrů. To je důsledek snižujícího se tlaku směrem k oku (N). Není to důsledek působení větru. Podobné vzdutí mraků směrem k oku hurikánu lze dobře pozorovat na snímcích center hurikánů z Kosmu.

[6] Tlak částic plazmy (OT) na plochu molekul vody je ve vodě nižší, než ve vzduchu. V prostředí vody dochází ke složitému procesu, kdy na molekuly vody pohybující se směrem k hustšímu břehu, působí molekuly vody vracející se od břehu hydrodynamickým odporem. To vede k vytváření vodních vírů pod vlnou.  

[7] Uprostřed oblasti vysokého tlaku se vytváří kumulus tlaku nízkého.

[8] Kdybychom nahradili pád jedné kapky vody trvalým proudem, např. z vodovodního kohoutku („trvalým zdrojem tlaku“), budou se šířit vlny směrem od centra dopadu po spirálách. Tlak z „trvalého“ zdroje tlaku se vždy šíří po neuzavřených (fraktálních) spirálách. Opačný příklad („trvalého spotřebiče tlaku“) může poskytnout vypouštění vody z umyvadla (Obr. 6.3. c). Tlak proudí do „trvalého spotřebiče tlaku“ po neuzavřených fraktálních spirálách.

[9] Nejedná se o bublinu plynu. Když bublina dospěje nad hladinu objeví se minimum plynu. Expanzi bubliny způsobuje převážně (horká) plazma. Proto bublina může tak radikálně měnit objem. Obdobný jev, kdy se vlní celý prostor může vyvolat nějaká událost kosmických rozměrů. Např. „výbuch“ supernovy. Viz rovněž kavitace.

Zdroj obrázků https://www.youtube.com/watch?v=E5rGFZWQfzk .

[10] Nemusí jít nutně o pohyb, většinou se předává pouze tlakový impulz (Newtonova houpačka). Částice (těleso) se sama nutně nepohybuje. Částicí (tělesem) je vždy pohybováno vnějším tlakem na její plochu.

[11] Rychlejší pohyb plochy částice znamená větší tlakový impulz, kterým její plocha může působit. Teplo je zde relativní pojem. Těleso s teplotou 10 K je teplejší, než těleso s teplotou 5 K. Z lidského pohledu jsou obě tělesa studená.

[12] Vodní prostředí se skládá z molekul vody ve směsi s plazmou. Molekuly vody svojí přítomností ovlivňují hustotu (vodního) prostředí. Hustota prostoru molekul vody a hustota prostoru částic plazmy mezi molekulami je zhruba shodná. Lze říci, že molekuly vody plavou v plazmě, která má stejnou hustotu prostoru. Molekuly vody jsou ve svém prostředí, jsou v beztížném stavu a nic nevytlačují, ani „nenadlehčují“. Odstředný pohyb bublin páry způsobuje rozdíl teploty plazmy v bublině a plazmy ve vodním prostředí (Obr. 4.1. c). Horká bublina páry se „prodírá“ mezi molekulami vody a ty ji kladou hydrodynamický odpor, který působí proti pohybu bubliny.

[13] Pára je molekula vody, obalená velkým množstvím (horké) plazmy. Při postupu (studeným) vodním prostředím chladne plazma, nikoliv molekula vody. Molekula vody si stále drží svoji teplotu. Veškeré teplo (tlak) tvoří plazma mezi molekulami vody.