7. Atomy (hmota)

 

7.1.       Prostor má přísně materiální podstatu. Materie se vyskytuje ve dvou formách:

7.2.       1) Plazma je objemově naprosto převládající forma materie. Plazma bezezbytku a spojitě vyplňuje celý Vesmír. Plazmu tvoří spojitá jednota otevřených částic s charakterem tlakových níží a tlakových výší. Částice rotují a mají středový kanál. Částice tvoří spolu (otevřená) složená tělesa z částic podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Částice i složená tělesa z částic se řídí na všech velikostních úrovních prostoru stále stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. Plazma není hmota (z definice). Plazma nikdy nenabývá hmotnost!

7.3.       2) Atomy jsou hmota (z definice). Atomy tvoří objemově zcela nepatrnou část Vesmíru. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy jsou spojitou součástí prostoru a svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru oblasti, ve které se nacházejí. Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy, ale lze nalézt grupy atomů s podobnými vlastnostmi. Hmota = typ materie (atomy). Hmotnost = (pomíjivá) vlastnost hmoty (z definice).

7.4.       Atomy jsou uzavřená tělesa složená z otevřených částic. Díky své „uzavřenosti“ jsou atomy (na rozdíl od jednoduchých částic) prakticky nestlačitelné, mohou ale v důsledku působení vnějšího tlaku na svoji povrchovou plochu měnit svůj tvar. Atom nelze považovat za částici. Atomy nemají středový kanál a nerotují.

7.5.       Atomy mají superhusté jádro a směrem od jádra řídnoucí obal z částic. Teplota jádra atomu dosahuje vždy teplotního dna. Povrchovou plochu (uzavřeného) atomu tvoří (neuzavřené) částice, které jsou příčinou vysokého povrchového tlaku atomu. Společná mezifází slupek částic obalu tvoří kolem jádra směrem do středu houstnoucí vláknitou strukturu, tvořenou vlákny nízkého tlaku (Obr. 7.1. b). Dostředný tlak je u atomu (řádově) vyšší, než tlak odstředný. Atom „drží pohromadě“ tlak prostředí. Pohyb atomu vždy způsobuje tlak vnějšího tlakového pole na jeho povrchovou plochu.

7.6.       Teplota (tlak) plazmy oblasti prostoru, ve které se atom transformuje („vzniká“), má zásadní vliv na hustotu prostoru atomu a na teplotu tání složených těles z atomů (z definice). [1] Objem a tvar jádra má vliv na tvar povrchové plochy a tím na fyzikální a chemické vlastnosti atomu.

7.7.       Hustota prostoru atomu je dána součtem hustoty prostoru jádra a hustoty prostoru jeho obalu. Hustota prostoru jádra atomu je konečná, protože nejvyšší možná (hustotní dno). Hustota prostoru částic tvořících obal roste nelineárně směrem k jádru. Přestože (superhusté) jádro má nepatrný podíl na objemu atomu, má podstatný vliv na hustotu prostoru celého atomu. [2]

7.8.       Podle vnímání povrchové plochy složených těles z atomů lze na atomy nazírat jako na tělesa fyzikální, nebo tělesa mechanická (Obr. 7.8.). Jeden atom má (v určitém rozsahu teplot prostředí) pouze mechanickou plochu. Složené těleso z atomů může mít povrchovou plochu mechanickou, nebo plochu fyzikální. Mechanická povrchová plocha (uzavřeného) atomu brání mechanické povrchové ploše jiného (uzavřeného) atomu vniknout dovnitř. Mechanickou povrchovou plochu složeného tělesa z atomů tvoří suma mechanických ploch atomů tvořících povrch hmotného tělesa. Fyzikální plochu složeného tělesa z atomů tvoří suma ploch všech atomů těleso tvořících (i těch uprostřed).

 

7.9. „Vznik a konstrukce“ atomu

 

7.9.       a) „Studené“ atomy [3] „vznikají“ ve velmi studených oblastech Vesmíru. Kolem superhusté částice (G) se vytvoří sedimentační spádová oblast (Obr. 7.1. a). Na částici (G) „namrzají“ teplejší částice okolního prostoru, jejichž hustota prostoru klesá odstředně od jádra. Ve společných mezifázích částic obalu se vytváří vlákna tlaku nízkého (Obr. 7.1. b nahoře). Tímto procesem vznikají především atomy plynů, které mají vlastnosti (teplotu tání) blízké nejrozšířenější teplotě prostoru. Mají podobnou hustotu, jako převládající hustota v prostoru a jsou v prostoru poměrně „rovnoměrně“ rozptýleny (helium, vodík).

7.10.    b) Atomy mohou vznikat sedimentací částic prostoru kolem již existujícího klastru superhustých částic (G). Klastr superhustých částic (pozdější složené jádro atomu) tvoří kondenzační jádro, nebo centrum sedimentační spádové oblasti. Tak mohou vznikat atomy všech prvků, včetně molekul. Takový proces může probíhat v prachových mlhovinách (viz dále).

7.11.    c) „Horké“ atomy mohou vznikat sloučením jader již existujících atomů při kolizi do nového většího (objemnějšího) složeného jádra s jiným obalem (Obr. 7.2. a). Tento proces se nazývá jaderná fúze a probíhá při vysokých teplotách (tlacích) prostředí v centrech hmotných jader hvězd a planet.

 

 Obr. 7.1.

 

7.12.    Příklad 7.1. Představu o atomu může dát snímek kulové hvězdokupy (Obr. 7.1. d), kde každý „bod“ představuje hmotné jádro v centru tlakové níže hvězdy. Každá tlaková níže hvězdy má slupku z tlakových výší. Slupky drží jednotlivé hvězdy od sebe. Čím blíže ke středu, tím více roste hustota prostoru (TN) hvězd. Hvězdy jsou blíže u sebe. Čím dále od středu tím jsou hustoty prostoru hvězd nižší a jejich slupky objemnější. Hvězdy jsou dále od sebe. [4]

7.13.    Obdobně je to u atomu. Kolem superhustého jádra jsou husté částice s malým objemem a postupně směrem od jádra se hustota částic snižuje a jejich objem zvyšuje (Obr. 4.2. f). V teplejším prostředí „přimrzají“ k povrchovým částicím atomu částice prostředí, ve studenějším „odmrzají“ a přecházejí do prostředí. Co je pro atom „teplejší“, nebo „studenější“ prostředí určuje teplota tání atomu. [5]

 

7.14.    Jádro atomu je tvořeno (náhodným, nesymetrickým) klastrem superhustých částic (G), které mají nejvyšší možnou hustotu prostoru a působí nejmenším možným tlakem (Obr. 7.1. c). Jádro tvoří hustotní dno atomu a také hustotní dno celého Vesmíru. Teplota jádra atomu dosahuje vždy teplotního dna. V prostředí kolem jádra je vždy vyšší tlak, který tlačí částice obalu směrem k superhustému jádru.  Jádro tvoří sedimentační „kotvu“ pro částice obalu atomu. Tlak prostředí na plochu částic obalu drží jádro a tím i celý atom pohromadě.

7.15.    Každásuperhustá“ částice jádra (G) má slupku ze „supervysokého“ tlaku, proto nemůže dojít k jejich propojení v jedno těleso. Tlaky ze slupek (G) tlačí částice jádra od sebe a snaží se jádro a tím i celý atom odstředně „roztrhat“. Dostředný tlak původem z obalu je u atomu (řádově) vyšší, než tlak odstředný. Dostředný tlak z obalu drží jádro a tím i celý atom pohromadě. Oba tyto (protichůdné) tlaky celý atom stabilizují.

7.16.    Extrémně nesymertické tlakové pole superhustých částic jádra má vliv na tvar povrchové plochy atomu. Superhusté částice v jádře jsou obaleny supervysokým tlakem, který je k sobě nepustí. Jsou tlačeny tlakem z obalu k sobě, ale nedotýkají se. Vysoký odstředný tlak ze slupek částic jádra působí na vnitřní stranu částic obalu. Proti němu působí dostředný tlak prostředí na vnější stranu částic obalu. [6]  To způsobuje deformace na ploše atomu. Na (Obr. 7.1. f) vidíme tlakové pole částic jádra a jejich vliv na tvar povrchové plochy a tím na tlakové pole na ploše atomu. Jako u všech tlakových systémů znamená „kopec“ na povrchu atomu nízký tlak a „údolí“ tlak vysoký.

7.17.    Jádra atomů lze rozdělit na jednoduchá a složená. Atomy s jednoduchými jádry nemají na své povrchové ploše výrazné „špičky“ a jsou chemicky pasivní (např. inertní plyny). Atomy se složenými jádry mohou mít na své povrchové ploše výrazné „špičky“ a v důsledku toho silné orientované tlakové pole. Takové atomy jsou chemicky velmi aktivní (např. alkalické kovy). [7]

 

7.18.    Příklad 7.2. Složená jádra zachovávají tvar, velikost a objem původních jader, ze kterých se skládají. To znamená, že se fúzi netransformují do jedné velké „koule“. Způsob, jakým je jádro utvářeno má vliv na pozdější vlastnosti atomu. Příkladem může být vodík a helium. Atomy vodíku a helia mají rozdílné vlastnosti díky malému počtu těles v jádře. [8]

7.19.    Jsou rozlišovány 3 izotopy vodíku. Vezmeme-li jako východisko vodík (H1), jehož jádru přisoudíme průměr 1, pak stačí, aby jádro deuteria (H2) mělo průměr 1,26 a dostáváme dvakrát objemnější jádro. Totéž lze odvodit u tritia H3 - průměr 1,44 (Obr. 7.2. nahoře).

7.20.    Helium má dva základní izotopy. Helium 3 a Helium 4, přičemž Helium 4 tvoří naprostou převahu v přírodě. Možné variace (He3) ukazuje. Stejně jako jádro (He3), může být i jádro (He4) složeno z již existujících jader. Máme zde přirozeným způsobem vytvořené jádro s jedním tělesem. Zajímavou kombinací jsou opět jádro (He4) ve tvaru pyramidy složené ze čtyř jader (H1). Atom s takovým jádrem by mohl vykazovat „magnetické“ vlastnosti. Musíme mít na paměti, že jádro atomu je náhodně utvořený klastr superhustých částic a podobné „konstrukce“ mají pouze ilustrativní (spekulativní) charakter. Každá částice jádra je jiná. Žádné „standardní“ částice se statickými (neměnnými, konstantními) vlastnostmi neexistují.

 

Obr. 7.2.

 

7.21.    Jaderná fúze je proces, při kterém se již existující atomy transformují do nového hustšího atomu s větším objemem. Aby mohla jaderná fúze probíhat, musí mít atomy volnost pohybu a být blízko sebe. Tyto podmínky splňuje především kapalné skupenství. To znamená, že na fúzi se podílejí především atomy o stejné hustotě prostoru, s podobným jádrem, které jsou v dané hustotní sféře v kapalném skupenství. Tehdy je hustota prostoru atomů a hustota prostoru plazmy mezi nimi (prostředí) zhruba stejná. Atomy, které jsou ve své hustotní sféře jsou v beztížném stavu.

7.22.    Fúzi vzniklý hustší atom je zatlačen procesem sedimentace do hustší sféry pod sférou, ve které vzniknul (Obr. 7.6.). Fúze probíhá ve žhavých hmotných centrech tlakových níží hvězd a planet. Teplota prostředí, ve kterém atom fúzoval, ovlivňuje bod tání a další fyzikální vlastnosti atomů.

 

7.23.    Příklad 7.3. Na (Obr. 7.2. a) dostává atom (A) velký tlakový impulz na svoji mechanickou povrchovou plochu. To má za následek zploštění plochy na straně nárazu a vytvoření špičky na opačné straně. Vnější tlakový impulz se přenáší vnitřním tlakovým polem atomu na jádro, které se posune směrem ke špičce. [9] Atom (A) naráží mechanickou plochou své špičky na mechanickou plochu vedlejšího atomu (B). Plocha atomu (A) prorazí plochu atomu (B) a jádro (A) vnikne dovnitř (B). Zmrzlá jádra atomů (A) + (B) vytvoří nové složené jádro. Plochy obou atomů nejsou „zmrzlé“, propojí se a vytvoří plochu atomu (C). [10] Přebytečné částice vysokého tlaku z povrchových ploch „malých“ atomů (A + B) jsou emitovány do prostředí a zvyšují tam tlak (teplo).

7.24.    Objem jádra (C) = objem jádra (A) + objem jádra (B). Plocha atomu (C) < plocha atomu (A) + plocha atomu (B). To znamená, že případná hmotnost (C) je nižší, než prostý součet hmotností (A + B). Hustota prostoru (C) je vyšší, než hustota prostoru (A), nebo (B).

 

7.25.    „Radioaktivita“. Existuje vztah mezi objemem a tvarem jádra, objemem a tvarem jeho povrchové plochy a teplotou vnějšího prostředí. Nejhustší atomy („urany“) s velkými složenými jádry a malou povrchovou plochou potřebují vysokou teplotu prostředí, aby byly stabilní.

7.26.    Urany jsou výsledkem jaderné fúze do stále hustších prvků ve hmotných centrech hvězd a planet. Planety a hvězdy jsou tlakové níže. Proces sedimentace způsobuje, že husté prvky vznikající jadernou fůzí z řidších prvků jsou tlačeny stále blíže centru hvězdy (planety), kde je vysoká teplota prostředí. To je pro urany přirozené prostředí kde vznikají a ve kterém na jejich povrch působí vysoký tlak (teplota) prostředí.

7.27.    Když urany přeneseme do „normální“ teploty, tlak prostředí na jejich povrchovou plochu podstatně klesne. Vysoký tlak z obalů superhustých částic jádra působí odstředně na vnitřní stranu povrchové plochy atomu (Obr. 7.3. b). Vnější strana povrchové plochy atomu ztratila podporu dostředného tlaku z prostředí a už není schopna udržet vysoký tlak slupek některých „superhustých“ částic jádra. Supervysoký tlak slupek částic jádra vytlačí některé částice (G) z atomu ven. Vytlačené částice registrujeme jako tzv. radioaktivitu. Jádro se postupně zmenšuje. Obal atomu se zmenšuje a uvolňují se z něj částice (T) do prostředí. Změny objemu jádra vedou k postupné změně celého atomu a jeho transformaci do atomu s jinými vlastnostmi.

7.28.    Vytlačené částice (G) působí na povrchovou plochu okolních atomů velkým tlakovým impulzem na malé ploše. (G) prolétají okolními atomy a mohou v nich způsobit změny (Obr. 5.2. e). Jestliže je zasaženo jádro okolního atomu může dojít k jeho destrukci (řetězová reakce), nebo ke změně jeho objemu a tvaru. To má za následek změny na ploše atomu a tím i změny jeho vlastností. Stabilita takového atomu může být narušena. „Radioaktivní“ atom = nestabilní atom.

 

7.29.    Poznámka 7.1. Nelze tvrdit, že ve hvězdách se prostřednictvím jaderné fúze vytvářejí z řidších prvků postupně hustší a hustší prvky, které se procesem sedimentace ukládají stále blíže centru hmotného jádra hvězdy. A posléze se tyto husté prvky (urany) zase opačným procesem rozpadají na řidší prvky. Obojí jako „energeticky“ kladný proces. Pokud jsou husté prvky ve hvězdách a planetách ve svých hustotních sférách, kde je vysoká teplota nemají důvod se rozpadat.

7.30.    Je otázkou, zda množství tepla (tlaku) uvolněné při fúzi je větší, než množství vnějšího tepla (tlaku) potřebné k provedení fúze. Je pravděpodobné, že jaderná fúze je proces „energeticky záporný“. To znamená, že fúze hvězdy spíše ochlazuje. Výsledkem fúze je hustší (studenější) hvězda. Veškeré teplo ve hvězdě má svůj původ ve vnějším dostředném tlakovém poli tlakové níže hvězdy (MH). Hvězda nemá žádný vnitřní zdroj tepla (tlaku). Hmotné jádro hvězdy není ani jaderný reaktor, ani tokamak, ani dynamo. Hvězda je transformátor tlaku. Viz dále.

 

7.31. Složená tělesa z atomů

 

7.31.    Atomy vytvářejí spolu složená tělesa prostřednictvím nepravidelných spojení, nebo pravidelných (krystalických) mřížek. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak (kde mají špičku). Složená tělesa z atomů reagují na (vnější) teplotu prostředí změnou skupenství.

7.32.    Když je tlak (teplota) v prostředí (TP) vyšší, než tlak (T1) ve složeném tělese z atomů (hmotném tělese) proudí částice tepla (T) z prostředí do hmotného tělesa (Obr. 7.3.). Část částic tepla (T) „namrzá“ (sedimentuje) na obaly atomů a část částic zůstává v prostoru mezi atomy. Výsledkem je, že hustota prostoru hmotného tělesa (H1) klesá, vnitřní tlak (T1) roste. Objem tělesa se zvětšuje. Obrácený proces nastává v případě kdy tlak v hmotném tělese je vyšší, než tlak v prostředí. Částice (T) proudí z tělesa do prostředí. Vnitřní tlak v hmotném tělese klesá. Objem tělesa se zmenšuje.

7.33.    Hustota prostoru hmotného tělesa = suma hustot prostoru jednotlivých atomů (HA) těleso tvořících + hustota prostoru plazmy mezi atomy (H1). Hustota prostoru atomů (HA) zůstává v jistém rozsahu vnějších teplot poměrně stálá. Změnu hustoty a tím i skupenství hmotného tělesa způsobuje plazma. O skupenství se dá hovořit pouze u grup atomů. Podle objemu a hustoty plazmy ve hmotném tělese rozlišujeme tři skupenství.

 

 Obr. 7.3.

 

7.34.    Skupenství pevné. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru tělesa. Plazma mezi atomy (T1) je spojitě propojená s prostředím (TP), ale ve hmotném tělese má (díky atomům) podstatně větší hustotu. Plazma mezi atomy má malý objem, vnitřní tlak (T1) je velmi nízký, povrchový tlak (TP) je vysoký. [11] Atomy jsou těsně u sebe, jejich obaly jsou do sebe „zaklesnuty“. Atomy se nemohou volně pohybovat. Hmotné těleso v pevném skupenství má „pevnou“ mechanickou povrchovou plochu (Obr. 7.3. vlevo).

 

7.35.    Skupenství kapalné. Když zahříváme hmotné těleso v pevném stavu, zvětšujeme jeho vnitřní tlak (T1). Objem plazmy mezi atomy se zvětšuje až do okamžiku, kdy tlak (teplota) uvnitř tělesa (T1) překoná teplotu tání látky, která je dána teplotou prostředí při vzniku atomu. Hustota prostoru atomů (HA) a hustota prostoru plazmy mezi nimi (H1) je zhruba shodná. Pevné vazby mezi atomy se rozvolní. Vzdálenosti mezi atomy jsou větší a umožňují volný pohyb jednotlivých atomů vůči sobě.

7.36.    Oproti skupenství pevnému se hustota hmotné kapaliny sníží, vnitřní tlak (T1) se zvýší, povrchový tlak (PT) kapaliny se řádově sníží. Povrchový tlak samotných atomů se nemění. Ve hmotné kapalině, která je tvořena atomy s rozdílnou hustotou prostoru probíhá sedimentace. Jsme v tlakové níži. Husté atomy (HA2) jsou tlačeny směrem do středu a řídké atomy (HA1) směrem od středu. Vznikají hustotní sféry, oddělené od sebe mezifázím (Obr. 7.6.). Čím je rozdíl hustoty prostoru mezi dvěma fázemi větší, tím je mezifází mezi nimi užší. Čím je rozdíl hustoty prostoru mezi dvěma fázemi menší, tím je mezifází mezi nimi širší a méně zřetelné. V prostředí kapalin a plynů „pevná“ mechanická plocha neexistuje.

 

7.37.    Příklad 7.4. Představu o vnitřním tlaku (T1) v kapalinách může dát následující pokus. Mějme dvě stejné nádoby. V jedné je studená voda a v druhé horká voda. Když vystříkneme vodu z obou nádob do mrazivého vzduchu, horká voda okamžitě zmrzne a v atmosféře vytváří iluzi páry. Studená voda z druhé nádoby spadne na zem v tekutém, „nezmrzlém“ stavu.

7.38.    V nádobě s horkou vodou jsme zvýšili teplotu a tím i tlak plazmy (T1) na každou molekulu vody. Vnitřní tlak (T1) v horké vodě je vysoký, povrchový tlak kapaliny (PT) je nízký. Horká voda „drží pohromadě“ pouze díky nádobě. Jakmile horkou vodu vystříkneme do mrazivého vzduchu, vysoký vnitřní tlak plazmy (T1) působící v kapalině všemi směry kapalinu „roztrhá“ na jednotlivé molekuly. Molekuly (husté) vody se stanou kondenzačními jádry pro okolní (řídké) molekuly studeného vzduchu. Molekuly vzduchu „obalí“ molekuly vody. [12] Částice tepla (T) přejdou z (hustých, horkých) molekul vody na (řídké, studené) molekuly vzduchu.

7.39.    Vnitřní tlak (T1) ve studené vodě je nízký a nestačí kapalinu „roztrhat“. Voda padá na zem ve velkých „stříkancích“. Voda stále „drží pohromadě“ a ve velkých kapkách nemůže tak rychle promrznout. Vnitřní tlak (T1) ve studené vodě je nízký, povrchový tlak (PT) kapaliny je vysoký. U vody v pevném skupenství je výsledek ještě markantnější. Vyhozená kostka ledu dopadne na zem v nezměněné podobě. Vnitřní tlak (T1) v ledu je řádově nižší, než u kapaliny a povrchový tlak (PT) je také řádově vyšší.

 

Obr. 7.4.

 

7.40.    Skupenství plynné. Plyn je ve skutečnosti plazma, „znečištěná“ malým množstvím atomů. [13] „Studené“ atomy plynů tvoří pro plazmu kondenzační jádra, na kterých „namrzá“ klastr plazmy (HK) z (teplejšího) prostředí (Obr. 7.4.). Plyn se skládá ze „studených“ atomů (modře), na kterých jsou „namrzlé“ klastry plazmy (červeně) a z volné plazmy mezi těmito klastry (šedě). „Namrzlá“ plazma zvětšuje efektivní plochu, na kterou může tlak z prostředí (TP) působit na atom (vítr). [14] Vnitřní tlak v plynech je vysoký, povrchový tlak běžnými prostředky nezjistitelný. V plynech probíhá sedimentace.

 

7.41.    Zánik atomu. Když se zvyšuje tlak (teplo) v prostředí, částice plazmy prostředí zvětšují tlakový impulz, kterým působí na obal atomu. To se děje až do okamžiku, kdy tlak (teplota) v prostředí překoná povrchový tlak atomu. Tehdy tlak prostředí naruší obal atomu. Obal, který držel jádro pohromadě „se protrhne“. Vysoký tlak, obklopující každou částici jádra odtlačí jednotlivé částice jádra prudce od sebe. Jádro se „rozprskne“. Částice obalu ztratí svoji „sedimentační kotvu“ a stanou se spojitou součástí prostředí. Atom se transformuje do prostředí (plazmy), ze kterého kdysi vyšel. Když se zvyšuje teplota prostředí dále, „rozmrznou“ i částice jádra (G), prudce zvýší svůj objem („jaderný výbuch“) a transformují se do „teplejších“ částic prostředí.

 

 Obr. 7.5.

 

7.42.    Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. To znamená tam, kde mají na svém povrchu „špičku“. Výsledné molekuly se opět spojují do složitějších celků v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak. Atom (molekula) může mít na své ploše více špiček (Obr. 7.2. b).

7.43.    Na (Obr. 7.5. a, dole) je znázorněna situace, kdy se dva atomy vodíku (H1) přiblíží svými špičkami k sobě. Jejich obaly se propojí a vznikne mezi nimi obdoba společného mezifází. Jádra atomů se posunou směrem ke společnému mezifází, kolem kterého vznikne oblast nízkého tlaku (NT). Na povrchu molekuly (H2) vzniká orientované tlakové pole, které je příčinou, že do oblasti nízkého tlaku (NT) jsou následně prostředím tlačeny další atomy při chemických reakcích. Společné mezifází lze následně vnějším orientovaným tlakovým („elektrickým“) polem opět rozpojit.

 

7.44.    Příklad 7.5. Na (Obr 7.5. a, nahoře) je atom kyslíku tlačen vnějším tlakovým polem ve směru své špičky do oblasti nízkého tlaku (NT) na povrchu molekuly (H2), za vzniku molekuly (H2O). Plocha molekuly (H2O) je menší, než součet ploch atomů, které ji tvoří. [15] Přebytečné částice (T) z původních ploch atomů jsou vyzářeny do okolního prostoru a zvyšují tam tlak (teplotu).

 

 7.45. Interakce hmotného tělesa s částicí

 

7.45.    Tlakové pole (uvnitř) atomu je spojitě propojeno s tlakovým polem prostředí (Obr. 7.4.). Když se hmotné těleso pohybuje v prostředí plazmy, působí částice plazmy tlakem svých ploch na (mechanické) povrchové plochy všech atomů tělesa (i těch uvnitř tělesa). Výsledkem je, že hmotné těleso postupně harmonizuje svůj pohyb s prostředím. [16]

7.46.    Když se hmotné těleso pohybuje ve hmotném prostředí, které se skládá ze směsi plazmy a atomů (ve skupenství kapalném, nebo plynném), působí částice plazmy fyzikálním tlakem svých ploch na povrchové plochy všech atomů pohybujícího se tělesa (i těch uvnitř tělesa). Atomy a molekuly v prostředí působí mechanickým tlakem svých povrchových ploch pouze na atomy na povrchové ploše pohybujícího se tělesa hydrodynamickým, nebo aerodynamickým tlakem. [17]

 

7.47.    Interakce částic tělesem z atomů v pevném skupenství (Obr. 7.4. vlevo).

7.48.    a) „Žhavá“ částice (S) je příliš řídká (má velký objem a plochu) aby pronikla do tělesa. Lze si to představit tak, že atomy jsou příliš blízko u sebe a částice (S) se mezi ně „nevejde“. Částice (S) je odražena povrchovým tlakem (PT) zpět do prostředí.

7.49.    b) Menší (hustší) částice (T) proniká do vnitřního tlakového pole tělesa (mezi atomy), kde zvyšuje tlak (T1). Zvyšující se tlak (T1) v tělese postupně atomy od sebe odtlačuje a zvětšuje rozestupy mezi nimi. Atomy si svoji hustotu prostoru drží. Snižuje se hustota částic mezi nimi, roste jejich objem. Objem složeného tělesa z atomů se zvětšuje. Těleso se zahřívá směrem od povrchové plochy do středu. Hustota složeného tělesa se snižuje.

7.50.    c) Superhustá částice (G = gama) proniká do vnitřního tlakového pole složeného tělesa. Protože má vysokou hustotu (malý objem) působí velkým tlakovým impulzem na malé ploše. Částice (G) prochází také vysokým povrchovým tlakem dovnitř některých atomů. Protože má podobnou hustotu, jako superhusté částice tvořící jádro, může proniknout do jádra, způsobit tam změny, nebo jádro „rozbít“. Superhustá částice také může proletět atomem a nekolidovat s jádrem, které má velmi malý objem. „Prolétlá“ částice (G) má malý vliv na vnitřní tlak tělesa.

7.51.    Interakce mezi částicemi a kapalinou (Obr. 7.4. vpravo).

7.52.    a) Vzdálenost mezi atomy je větší, což umožňuje některým částicím (S) proniknout do vnitřního prostředí kapaliny. To znamená mezi atomy, nikoliv dovnitř atomů. Část částic (S) se odráží od povrchového tlaku (PT) kapaliny (její hladiny) zpět do vnějšího prostředí. V mezifází mezi kapalinou a vzduchem dochází k lomu (Obr. 5.2.).

7.53.    b) Částice (T) prostupuje do kapaliny a zvyšuje tam tlak. S rostoucí teplotou (T1) se kapalina mění v plyn.

7.54.    c) Pro částice (G) se prakticky nic nemění. Nižší povrchový tlak (PT) kapaliny usnadňuje jejich pronikání.

7.55.    Interakce částic s plynem.

7.56.    a) Částice (S) pronikají plynem obdobně, jako kapalinou. Při srážkách s atomy se mění směr jejich pohybu (rozptyl světla) a postupně se snižuje intenzita světla (Obr. 6.6.).

7.57.    b) Částice (T) zvětšují objem „namrzlé“ plazmy na „studených“ atomech, nebo molekulách, tvořících plyn (Obr. 7.5.). Plyn s rostoucí teplotou prostředí řídne. Opačně, s klesající teplotou se plyn postupně mění v kapalinu.

7.58.    c) Částice (G) prostupují plyny snadno. V některých atomech nebo molekulách mohou způsobit změny při srážce.

 

7.59.    Povrchový tlak hmotného (mechanického) tělesa je tlak, kterým těleso působí ze své povrchové plochy odstředně do prostředí. Je to tlak, kterým hmotné těleso „brání“ jiným hmotným tělesům proniknout dovnitř. Povrchový (odstředný) tlak je vždy nižší, než dostředný tlak, který drží těleso pohromadě.

7.60.    Každý atom má na povrchu vysoký (odstředný) povrchový tlak. [18] Složené těleso z atomů (hmotné těleso) má na svém povrchu vysoký povrchový tlak (PT), který je sumou povrchových tlaků jednotlivých atomů, tvořících povrchovou plochu tělesa (Obr. 7.3.). Povrchový tlak složeného tělesa z atomů je vždy menší, než povrchový tlak jednotlivých atomů těleso tvořících. Čím je vnitřní tlak v tělese (T1) nižší, tím je povrchový tlak (PT) tělesa vyšší.

7.61.    Amorfní látky jsou za „normálních“ teplot špatné vodiče tlaku (tepla, nebo tzv. „elektřiny“). Atomy a molekuly se spojují prostřednictvím svých obalů do klastrů. Tyto klastry jsou u amorfních látek většinou nahodilé a neuspořádané, zkrátka z toho co je v dané hustotní sféře k dispozici. Po zahřátí se z klastrů vytvoří kapalina. Když se směsná tavenina rychle ochladí, [19] chaotické struktury atomů „zmrznou“. To má za následek, že tlakové pole na povrchu amorfní látky je neuspořádané a povrchový tlak je snížený.

7.62.    Atomy nebo molekuly s podobnými vlastnostmi, mohou vytvořit pravidelné uspořádané (krystalické) struktury. Uspořádané atomy synchronizují tlakové pole na svém povrchu. Po zchladnutí vykazuje takové „zmrzlé“ hmotné těleso značně vysoký povrchový tlak (mechanickou tvrdost) vůči jiným hmotným tělesům.

 

7.63.    Příklad 7.6. Budeme-li mírně třást krabičkou plnou kuliček, utvoří se na dně jejich pravidelná vrstva. Do prohlubní mezi kuličkami ve spodní vrstvě zapadnou další kuličky a vytvoří novou pravidelnou vrstvu a tak postupně dále. Vytvoří se poměrně pravidelná struktura.

7.64.    Podobné je to i s atomy a molekulami. Když budeme taveninu z atomů s podobnými vlastnostmi pomalu ochlazovat, „usadí se“ atomy stejně jako kuličky z předešlého příkladu. Propojí se svými obaly v místech, kde je na povrchu jejich plochy nejmenší tlak. Když tavenina ztuhne (zmrzne), je tato pravidelná struktura zachována. Atomy (molekuly) mohou mít různé tvary, dané tvarem jádra a tím i tvarem povrchové plochy. Z toho také plynou různé krystalické struktury.

 

 

7.65. Šíření tlaku v hmotných tělesech

 

7.65.    Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Uzavřené atomy jsou téměř nestlačitelné, plazma mezi nimi tvoří spojité tlakové pole složené z otevřených částic. Nekorektně řečeno. Částice plazmy působí jako „pružiny“ mezi atomy. Čím je plazma mezi atomy hustší (studenější), tím jsou atomy blíže jeden k druhému a tím lépe přenáší složené (hmotné) těleso z atomů tlakový impulz. To vede nakonec k tzv. supravodivosti tlaku.

7.66.    Atom reaguje na vnější tlakový impulz změnou tvaru. Polosféra atomu na kterou působí větší tlak se „zploští“ a na opačné polosféře se vytvoří špička. Tlakový impulz se přenese z povrchové plochy atomu do jeho vnitřního tlakového pole a jádro se vychýlí směrem ke špičce. Atom (který není na „pevné“ hmotné podložce) se pohybuje ve směru špičky proti vnějšímu orientovanému tlakovému poli tak dlouho, až špička zanikne. Jádro se vrátí do své obvyklé polohy a atom harmonizuje svůj pohyb s vnějším tlakovým polem. Podobně, jako částice z (Obr. 6.2. b).

7.67.    Tlakové impulzy se šíří v tělesech s uspořádanou strukturou atomů (kovech, krystalech) lépe, než v amorfních látkách. Z tohoto pohledu rozlišujeme dobré, nebo špatné vodiče tlaku (tepla). Kovy a krystalické látky mají „pravidelnou“ strukturu a předávají si impulzy velmi efektivně.

 

7.68.    Příklad 7.7. Představu o předávání tlakového impulzu v tělesech z atomů s uspořádanou strukturou může poskytnout tzv. „Newtonova houpačka“. Tu tvoří několik kuliček zavěšených na niti (Obr. 7.5. c). Vychýlíme krajní kuličku (A) z její rovnovážné polohy a pustíme ji. Pohyb vyvolá tlakový impulz kuličky (A) do grupy kuliček (B) při nárazu. Grupa kuliček (B) představuje pro kuličku (A) „pevnou podložku“. Kuličky (B) po nárazu nereagují pohybem. Přesto se tlakový impulz šíří jejich vnitřním tlakovým polem směrem ke kuličce (C). Poslední kulička (C) nemá komu předat tlakový impuls, který ji zprostředkovaly kuličky (B) před ní a reaguje na předaný tlakový impulz pohybem ve směru špiček atomů tvořících kuličku.

7.69.    Kuličky (Obr. 7.5. c), představují uspořádanou strukturu a předávají si tlakové impulzy velmi efektivně. „Upravená“ Newtonova houpačka na (Obr. 7.5. b) představuje předávání tlakového impulzu v amorfních látkách. Neuspořádaná struktura způsobuje, že si kuličky předávají tlakový impulz velmi neefektivně. Těleso je za „normálních“ teplot špatný vodič tlaku (tepla).

7.70.    Amorfní látky a plyny mají nestejnoměrné složení a chaotickou strukturu a vedou tlakové impulzy špatně (Obr. 7.5 b). Když je zchladíme do oblasti teplotního dna, stávají se supravodiči, přestože za „normálních“ teplot jsou izolanty. Zchlazení znamená, že se sníží objem částic plazmy (pružin) mezi atomy na minimum. Nestlačitelné atomy se vzájemně dotýkají svými obaly. Vzniká supravodivost tlaku. Supravodivé těleso se chová jako jeden atom.

 

7.71.    Příklad 7.8. Představu šíření tlakového impulzu v kapalinách může dát vlna cunami. Každá molekula vody v oceánu je samostatné těleso, „plovoucí“ v plazmě o stejné hustotě prostoru. Molekuly vody se chovají, jako kuličky Newtonovy houpačky z předešlého příkladu. Na dně oceánu zvedne zemětřesení dno a tím udělí tamním molekulám vody mohutný tlakový impulz (A). Molekuly vody si předávají tlakový impulz mezi sebou, aniž se samy pohybují, obdobně jako kuličky Newtonovy houpačky (B). Na volném moři nepozorujeme žádný pohyb. Teprve na protějším břehu nemají molekuly vody tlakový impulz komu předat a reagují pohybem směrem na pevninu (C). Vlna vysokého tlaku předchází vlnu tlaku nízkého. Moře zprvu ustoupí (důl vlny = vysoký tlak) a následně přichází vrch vlny cunami (vrch vlny = nízký tlak). Vysoký tlak je hybatelem procesu a nízký tlak je jeho „vykonavatelem“ (Obr. 6.5. a - e).

 

7.72. Sedimentace v hmotném prostředí

 

7.72.    Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru. Hmotné prostředí tvoří plazma ve směsi s atomy. Atomy jsou tělesa vložená, která svojí přítomností ovlivňují hustotu prostředí. Hybatelem sedimentace je plazma. Atomy jsou „pasivní“ tělesa, která sedimentaci podléhají.

7.73.    Proces sedimentace tlačí atomy do jednotlivých hustotních sfér. To vyžaduje pohyb atomů. Z toho vyplývá, že aby mohla sedimentace v dané vztažné soustavě probíhat, musí být prostředí z atomů v kapalném, nebo plynném skupenství. Intenzita sedimentace závisí na rozdílu hustoty prostoru jednotlivých atomů. Čím je rozdíl větší, tím je rychlost ukládání do jednotlivých hustotních sfér rychlejší (dynamičtější).

7.74.    Atomy jsou vždy spojitě vnořeny v nesymetrickém tlakovém poli prostoru. To znamená, že prostor působí na plochu atomů z různých stran různým tlakem. V případě hmotného prostředí na planetě je trvalým zdrojem (dostředného) tlaku stratopauza. Působením vnějšího orientovaného tlakového pole (OT) se mění tvar atomů. U atomu se vytvoří špička na straně, ze které na jeho povrchovou plochu působí nejmenší tlak (Obr. 7.7.). Jádro atomu se posune směrem ke špičce. Atom se pohybuje ve směru své špičky tak dlouho až je zatlačen do své hustotní sféry. Tam atom ztratí špičku a zůstává v této hustotní sféře.

 

7.75.    Příklad 7.9. Na (Obr. 7.6.) jsou tři hustotní sféry v tlakové níži, označené jako (Fáze 1, Fáze 2, Fáze 3). Každé fázi odpovídá hustota (H1, H2, H3), která se směrem do středu zvyšuje (tlak se snižuje). Fáze od sebe oddělují plochy mezifází (MF 1-2, MF 2-3). Tlak z ploch mezifází směřuje na obě strany (naznačeno rotačními šípkami). Přitom tlak směrem do středu je silnější, než tlak od středu. Průběh tlaku zobrazuje přiložený graf (Obr. 7.6. vpravo).

7.76.    Ve (Fázi 2) jsou tři atomy (h1, h2, h3) s hustotami, odpovídajícími hustotám fází (H1, H2, H3). Tlak prostředí působí na atomy a deformuje je. U atomu (h1) se vytvoří špička na severní straně a (h1) je tlačen svojí plošší stranou proti dostředné straně (Mezifází 1-2). Pokud je schopen vyvinout na (Mezifází 1-2) dostatečný tlak, projde jím a je odstřednou stranou mezifází (Mezifází 1-2) vtlačen do (Fáze 1), která odpovídá jeho hustotě. Tam se hustota prostředí (H1) a hustota prostoru atomu (h1) vyrovnají. Tlaky na jižní plochu obalu atomu a severní plochu obalu se vyrovnají. Atom ztratí špičku a zůstává ve (Fázi 1). Stává se součástí prostředí hustotní sféry (H1).

7.77.    U atomu (h3) se vytvoří špička na jižní straně. (h3) je tlačen prostředím (H2) směrem k odstředné straně (Mezifází 2-3). Pokud vyvine na odstřednou stranu (Mezifází 2-3) dostatečný tlak, projde a je dostřednou stranou (Mezifází 2-3) vtlačen do sféry (H3). Hustota prostoru ve sféře (H3) a hustota prostoru (h3) se vyrovnají a atom zde zůstává. Stává se součástí prostředí hustotní sféry (H3).

 

 Obr. 7.6.

 

7.78.    Ve (Fázi 2) je atom (h2) s hustotou odpovídající této sféře. Hustota ve sféře a hustota prostoru atomu jsou shodné. Atom (h2) nemá špičku a není schopen vyvinout dostatek tlaku ani na (Mezifází 1-2), ani na (Mezifází 2-3). Je „uvězněn“ ve svoji sféře a stává se součástí prostředí.

7.79.    Jedná se o jednoduchý model. Ve skutečnosti jsou atomy (h1) a (h3) ve sféře (H2) obklopeny množstvím atomů (h2), které jsou ve své hustotní sféře. Při pohybu do svých hustotních sfér se musí (h1) a (h3) „prodírat“ mezi atomy (h2). Atomy (h2) „překáží“ atomům (h3) v pohybu a působí tlakem svých povrchových ploch proti tlaku povrchových ploch (h1) a (h3). Tak vzniká hydrodynamický odpor.

7.80.    Atomy (h2) nikam (h1) ani (h3) netlačí! Atomy (h2) jsou ve své hustotní sféře (H2) a spoluvytvářejí (ovlivňují svojí přítomností) tlak základního prostředí v této hustotní sféře. Veškerý pohyb „provádí“ vždy pouze základní prostředí (plazma). Plazma vytváří orientované dostředné tlakové pole, které tlačí (h1) a (h3) do jejich hustotních sfér, atomy (h2) kladou (hydrodynamický) odpor.

 

7.81.        Příklad 7.10. Na (Obr. 7.7. a) je akvárium s vodou a dvěma kuličkami. Jedna je ze železa (h3), druhou představuje míček (h1). Vodní prostředí (VS2) tvoří plazma ve směsi s molekulami vody (h2). Jsme v tlakové níži (na planetě), takže plazma působí na všechna tělesa vložená orientovaným dostředným fyzikálním tlakem (OT). Umístíme kuličky do středu hustotní sféry s hustotou vody.

7.82.        Železná kulička má větší hustotu prostoru než je hustota prostoru ve sféře vody. Řídká plazma ve vodě tlačí hustou plazmu v kuličce a tím i kuličku železa pod molekuly vody, na dno akvária (Obr. 4.5.). Míček má hustotu prostoru menší, než je hustota prostoru ve sféře vody. Plazma ve vodě tlačí řidší plazmu uprostřed míčku (a s ní i míček) na hladinu nad molekuly vody. Nad hladinou je prostředí (VS1) tvořené plazmou a molekulami vzduchu, které má menší hustotu prostoru, než je celková hustota prostoru míčku (gumový obal + vzduch uvnitř). Míček zůstává na hladině, ve své hustotní sféře tzn. mezi sférou vzduchu a sférou vody. [20]

7.83.        Nyní umístíme akvárium na Zemský rovník a roztáhneme ho po celém obvodu (Obr. 7.7. b). Dostáváme rotující toroid (díky rotaci Země), v němž je hustota prostoru odpovídající hustotě ve sféře vody (VS2). Železné kuličky (h3) jsou tlačeny dostředným fyzikálním tlakem (OT) směrem ke dnu akvária - to znamená směrem do středu Země. Dostředné tlakové pole planety (OT) působí fyzikálním tlakem také na fyzikální plochu řídkých míčků (h1) a je příčinou jejich pohybu (po spirále) směrem od středu. Molekuly vody (h2) jsou ve své hustotní sféře, jsou v beztížném stavu a působí (mechanickým) hydrodynamickým tlakem proti pohybu kuliček. Rychlost a směr pohybu kuliček určuje poměr jejich hustoty prostoru k hustotě prostoru prostředí. Kdyby bylo akvárium naplněno např. rtutí, železná kulička by se chovala, jako míček ve vodě (Obr. 4.5.).

7.84.        Nezávislý pozorovatel (VSU) uvidí železné kuličky, jak se pohybují po (fraktální) spirále směrem do sféry, která má hustotu prostoru železa a vzájemně se přibližují (Obr. 7.7. c). Míčky se pohybují po (fraktální) spirále směrem od středu (Obr. 7.7. d). Jakmile kuličky dosáhnou svoji hustotní sféru, jejich pohyb se zastaví a v této sféře zůstávají. Jsou v beztížném stavu. Kuličky se nepřitahují a míčky se neodpuzují. Příčinou pohybu těles je tlak (OT) na jejich (fyzikální) povrchovou plochu.

 

Obr. 7.7.

 

7.85.        Akvárium nahradíme mořem. Železná kulička je tlačena základním prostředím na dno moře. Tam je pevné dno, stejně jako u akvária. Pokud bychom si představili jakési „prostupné (tekuté) kamenné dno“, železná kulička by byla tlačena tímto „kamenným“ prostředím po spirále směrem do středu. Tlak (OT) působící na plochu atomů železa je v hustší „kamenné sféře“ nižší (než ve vodě, nebo vzduchu). Také rozdíl hustoty železa a horniny je nižší. Pohyb kuličky (po spirále) směrem do středu bude pomalejší. Železo bude v „kamenném“ prostředí klesat do středu pomaleji, než železo v prostředí vody, nebo vzduchu. Průměry na kterých se pohyb po spirále odehrává, jsou směrem do středu stále menší.  

7.86.        Jakmile železná kulička dosáhne hustotní sféru železa, její pohyb se zastaví. Teplota v dané sféře je vysoká. (Zmrzlá) kulička přejde z pevného do kapalného skupenství a jednotlivé atomy železa se stanou součástí prostředí. Jsou ve své hustotní sféře, spoluvytvářejí prostředí a jsou v beztížném stavu obdobně jako molekuly vody v moři.

 

7.87.        Příklad 7.11. Zkombinujeme obě tělesa. Máme kuličku ze železa, ve které je nízký tlak (vysoká hustota prostoru) vzhledem k prostředí a míček, kde je vysoký tlak (nízká hustota prostoru) vzhledem k hustotě prostoru prostředí (vody). Umístíme kuličku dovnitř míčku (Obr. 7.7. e). Dostáváme nízký tlak (hustou železnou kuličku), který je obalen vysokým tlakem (řídkým vzduchem v míčku) a ten je znovu obalen nízkým tlakem (méně hustým obalem míčku). Velmi zjednodušený model neustálého střídání oblastí nízkého a vysokého tlaku v tělesech.

7.88.        Míček s kuličkou tvoří prostorovou anomálii v prostředí vody. Objem míčku upravíme tak, že výsledná hustota prostoru takto vzniklého složeného tělesa (kuličky + míčku) je shodná s hustotou prostoru (vodního) prostředí (VS2). Hustota složeného tělesa a hustota vodního prostředí jsou shodné. Složené těleso není tlačeno ani nahoru, ani dolů - je v beztížném stavu. Když v akváriu zamícháme vodu a vytvoříme tam vířivý pohyb, bude složené těleso zcela přirozeně a „bez námahy“ rotovat spolu s kapalinou (která je také v beztížném stavu). Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

7.89.        Použijeme model „míček - kulička“ na atomy. Když budeme měnit poměr mezi objemem „jádra = železné kuličky“ a objemem „obalu = míčku“ dostaneme „atomy“ s různou hustotou prostoru. Čím objemnější jádro (kulička) a čím méně objemný obal (míček), tím hustší atom. Když si v akváriu představíme kapalinu, jejíž hustota roste směrem ke dnu, budou různě husté „atomy“ procesem sedimentace tlačeny do hustotní sféry, která odpovídá jejich hustotě prostoru, kde se stanou součástí prostředí (Obr. 7.6.).

7.90.        Použijeme model „míček - kulička“ na planetu. Planetu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Míček představuje mezifází planety (MP), kulička (husté) hmotné jádro planety (Obr. 7.7. f). Čím je tento systém hustší tím více je tlačen ke dnu nádoby a naopak. Čím je hustota prostoru tlakové níže planety větší, tím blíže centru (dnu) tlakové níže hvězdné soustavy se planeta nachází. Čím je hustota prostoru (TN) planety menší, tím dále od centra hvězdné soustavy se planeta nachází. Obdobně jako u atomu určuje hustotu prostoru planety suma hustoty prostoru jejího hmotného jádra a objem a hustota prostoru pod (MP). Planeta si v tlakovém poli hvězdy vytvoří svoji hustotní sféru jako míček na hladině moře. V této hustotní sféře zůstává a je v beztížném stavu. Když je míček („planeta“) na hladině moře v dostředném vodním víru, v jehož centru rotuje „hvězda“ získáváme jednoduchý model hvězdné soustavy. [21]

 

7.91. Iluze (mechanické) hmotnosti

 

7.91.    Iluze hmotnosti je důsledkem dostředného tlaku plazmy ze stratopauzy (OT) na fyzikální plochu složených těles z atomů (hmotných těles). Fyzikální plocha složených těles z atomů je suma mechanických ploch jednotlivých atomů těleso tvořících. Iluze hmotnosti vzniká pouze na planetě s „pevným povrchem“, pod stratopauzou u hmotných těles, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér nad hustotní sférou, do které svoji hustotou prostoru patří. Hmotnost je možné také definovat jako pevnou hmotnou podložkou zadržený proces sedimentace hmotného tělesa v (TN) planety. Hmota = typ materie (atomy). Hmotnost = (pomíjivá) vlastnost (parametr) hmoty (z definice).

7.92.    Aby hmotné těleso mělo měřitelnou hmotnost, musí být na „pevné hmotné podložce“, která mu zabraňuje v dostředném pohybu do jeho hustotní sféry. Pevná hmotná podložka se vyskytuje pouze v omezené vztažné soustavě hmotného jádra (TN) planety s „pevným“ povrchem (litosférou). Hmotná tělesa, která jsou ve své hustotní sféře jsou v beztížném stavu a hmotnost nemají.

7.93.    Hmotnost tělesa je nutno vždy vztahovat k některé vztažné soustavě. Hmotné těleso může mít zároveň rozdílné hmotnosti v různých vztažných soustavách (Obr. 7.10. vpravo). V univerzální vztažné soustavě Vesmíru (VSU) hmotnost neexistuje. Plazma hmotnost nikdy nemá!

7.94.    Zdrojem fyzikálního tlaku, způsobujícího iluzi hmotnosti na planetě je trvalý dostředný tlak (plazmy) ze stratopauzy. [22] Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) neustále působí na povrchovou plochu každého atomu hmotného jádra planety a „snaží se“ atomy (molekuly) procesem sedimentace zatlačit do jejich hustotních sfér (Obr. 7.6.). Když „pevnou“ hmotnou podložkou zabráníme (hmotnému) tělesu v (dostředném) pohybu do jeho hustotní sféry, projevuje se tlak (mechanické) povrchové plochy tělesa na (mechanickou) povrchovou plochu „pevné podložky“ (váhy) jako iluze hmotnosti.

7.95.    Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostředí a tím i dostředný tlak v daném prostředí. V každé hustotní sféře hmotného jádra planety je dostředný tlak (OT) na plochu atomu jiný. Hmotnost tělesa z atomů určuje (dynamické) prostředí, ve kterém se těleso nachází. Čím je hustotní sféra planety hustší, tím v ní je dostředný tlak (OT) menší.

7.96.        Iluze hmotnosti není fyzikální, ale pouze mechanický parametr! [23] Hmotnost je empiricky zjištěná mechanická vlastnost těles z atomů. Kilogram a všechny od něj odvozené jednotky a vztahy jsou přibližné mechanické parametry. Hmotnost tělesa je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Nelze stanovit žádnou „absolutní“ hmotnost tělesa, ani sestrojit žádný absolutní hmotnostní etalon.

 

7.97.    Příklad 7.12. Na (Obr. 7.8. a) je tenký gumový balónek na váze. Váha je na „pevné hmotné podložce“. Váha ukazuje minimální hmotnost. Když budeme tlačit povrchovou plochou dlaně na povrchovou plochu balónku, ukáže váha výchylku, jako by tam bylo „těžké“ těleso, přestože balónek stále téměř nic neváží (Obr. 7.8. b). [24]

 

Obr. 7.8.

 

7.98.    Když odstraníme „pevnou podložku“, bude se tlak dlaně na plochu balónku projevovat pohybem. Váha, jejíž pohyb se synchronizuje s balónkem opět ukazuje minimální hmotnost (Obr. 7.8. c). Pohybující se atom (složené těleso z atomů), který není na „pevné podložce“ je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Jeho povrchová plocha ale může působit tlakovým impulzem při nárazu.

 

7.99.    Na (Obr. 7.8. d) je zobrazen „atom“ v tlakovém poli tlakové níže planety. Hustota prostoru hmotného jádra planety směrem do středu roste, tlak klesá. Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) na severní polosféru atomu (červeně) je vyšší, než na jeho jižní polosféru (modře). Důsledkem je, že se plocha severní polosféry zploští (zvětší). Na jižní polosféře se vytvoří špička. Jádro se posune ke špičce. Na severní polosféru atomu působí vyšší tlak na větší ploše. Na jižní polosféru působí nižší tlak na menší ploše. [25] Mechanická plocha váhy zabraňuje atomu v pohybu. Výsledný (mechanický) tlak, kterým působí mechanická plocha jižní polosféry atomu na mechanickou plochu váhy se rovná výchylce váhy.

7.100.     Iluzi hmotnosti atomu určuje velikost jeho povrchové plochy a dostředný tlak ze stratopauzy v dané hustotní sféře planety. Na (Obr. 7.8. e) je zobrazen rozdíl v hmotnosti mezi „velkým (těžkým) atomem“ s velkou povrchovou plochou a „malým (lehkým) atomem“ s malou povrchovou plochou. [26] Na velikost a tvar povrchové plochy atomu má vliv objem a tvar jádra a teplota tání atomu. Iluze hmotnosti složeného tělesa z atomů (hmotného tělesa) je dána sumou iluzí hmotnosti jednotlivých atomů těleso tvořících.

7.101.     Výsledný účinek tlaku ze stratopauzy (OT) na plochu atomů, který způsobuje iluzi hmotnosti je velmi slabý. [27] Zkusme odhadnout, jakou plochu mají atomy, které tvoří kvádr železa o hraně 10 cm (Obr. 7.8. f nahoře). Jedná se pouze o orientační čísla pro hrubou představu. Mechanická povrchová plocha krychle je 600 cm2. Rozměry atomu jsou odhadovány na jednu desetimilióntinu milimetru. To znamená, že celková fyzikální povrchová plocha atomů, které tvoří kvádr železa je asi 20 km2. Na tuto fyzikální plochu působí dostředný tlak ze stratopauzy a vytvoří v prostředí atmosféry iluzi hmotnosti (pouze) 7,8 kg. V prostředí (hustší) vody s nižším dostředným tlakem 6,8 kg. V prostředí (VSU) hmotnost neexistuje.

 

7.102.     Poznámka 7.2. Všechna „nebeská tělesa“ mají na povrchu svého hmotného jádra stratopauzu. Také všechna hmotná tělesa mají na povrchové ploše obdobu stratopauzy. Stratopauza je horní hustotní sféra hmotného jádra planety, která představuje jeho vysoký povrchový tlak. Vzhledem k rozměrům planety se nachází těsně nad povrchem (Obr. 7.7. f). Na Zemi se stratopauza nachází ve výšce asi 60 - 80 kilometrů nad povrchem a má šířku asi 10 - 20 kilometrů. Dostředný fyzikální tlak ze stratopauzy je důsledkem dostředného fyzikálního tlaku z (MP). Dostředný fyzikální tlak pod stratopauzou je řádově vyšší, než nad stratopauzou. Dostředný fyzikální tlak pod stratopauzou na povrchovou plochu atomů způsobuje iluzi hmotnosti (Obr. 7.8.). Význam stratopauzy není rozpoznán.

7.103.     O funkci vysokého dostředného tlaku ze stratopauzy si lze udělat představu z následujícího pokusu. Na kousku sklíčka vytvoříme malou kapičku vody. Ze slánky vyjmeme nějaký větší krystalek soli. Dřevěným párátkem budeme opatrně posouvat krystalek ke kapičce. Když bude krystalek asi 2 - 3 milimetry od kapičky velkou rychlostí „zalétne“ do kapičky. Ve skutečnosti je (řidší) voda dostředně vtlačena vysokým dostředným tlakem pod „stratopauzou“ (hustšího) krystalku směrem k jeho ploše. [28] Kapalná voda je vysokým tlakem prostředí „přilepená“ na skle. Pevný krystalek má větší volnost pohybu. Krystalek i vodu „drží pohromadě“ vysoký dostředný tlak prostředí, který je rovněž příčinou dostředného pohybu kapky vody směrem ke krystalku. Krystalek nic nepřitahuje!

7.104.     Funkci stratopauzy lze také připodobnit k situaci, kdy se blížíme k centru tornáda. Jakmile se přiblížíme k jeho „chobotu“, jsme vysokým dostředným tlakem (původem ze supercely TN tornáda) vtlačeni dovnitř. Obdobně je loď z (Obr. 8.2. e) vtlačena do zužující se soutěsky, kde se její rychlost pohybu podstatně zvýší.

 

7.105.     Příklad 7.13. Na (Obr. 7.9.) je pokus o vysvětlení rozdílů mezi fyzikálním a mechanickým tělesem, fyzikální a mechanickou plochou a fyzikálním a mechanickým tlakem. (Obr. 7.9. a) zobrazuje model „železného“ automobilu. Automobil je zde fyzikální těleso (nemá motor) a je ve vztažné soustavě atmosféry na planetě (VS1). Na automobil působí dostředný fyzikální tlak (OT) ze stratopauzy, který je důsledkem dostředného fyzikálního tlaku z (MP). [29]

7.106.     Dostředný fyzikální tlak ze stratopauzy (červeně) působí na fyzikální plochu automobilu (na plochu všech atomů automobil tvořících). Tlak na plochu způsobuje pohyb. Fyzikální tlak se procesem sedimentace snaží (pohybem) zatlačit železné auto do jeho hustotní sféry. To znamená z hustotní sféry atmosféry (VS1) do hustotní sféry železa.

7.107.     Automobil je na váze a působí svou mechanickou povrchovou plochou na mechanickou povrchovou plochu váhy (modře). Dostřednému pohybu (sedimentaci) automobilu zabraňuje naznačená lidská ruka, která představuje „pevnou hmotnou podložku“. Fyzikální tlak se zde projevuje jako tlak mechanický. Váha ukazuje výchylku (2 kg). Váha tlačí svojí mechanickou povrchovou plochou na mechanickou povrchovou plochu ruky. Dostředný mechanický tlak povrchové plochy váhy na mechanickou povrchovou plochu ruky se projevuje jako iluze (smyslový pocit) hmotnosti. Ve skutečnosti se jedná pouze o zadržený dostředný pohyb (zadrženou sedimentaci).

 

Obr. 7.9.

 

7.108.     Kdybychom ruku odstranili, (OT) působil na železné auto tak dlouho, až by ho zatlačil do hustotní sféry železa. Tam by se dostředný pohyb zastavil, železné auto by zůstalo v této sféře a bylo by v beztížném stavu. Na plochu (virtuální) ruky ve sféře železa by nepůsobil žádný dostředný tlak. Iluze hmotnosti by zmizela.

7.109.     (Obr. 7.9. b) zobrazuje automobil, jako stroj = mechanické těleso (má vnitřní zdroj mechanické síly = motor). [30] Motor auta vyvolává „vodorovný“ pohyb, kterému opět brání lidská ruka. Automobil působí svojí mechanickou plochou na mechanickou plochu váhy a tím i na mechanickou plochu ruky. Přestože se jedná o stejný (mechanický) tlak hovoříme v případě (Obr. 7.9. a) že auto je těžké, v případě (Obr. 7.9. b) hovoříme, že auto do nás tlačí.

7.110.     Na (Obr. 7.9. b) působí trvalý fyzikální tlak (OT) na plochy všech atomů auta, které je na „pevné hmotné podložce“ a způsobuje u tohoto mechanického tělesa ve (VS1) iluzi hmotnosti. Ve vztažné soustavě (v hustotní sféře) atmosféry automobil vykazuje iluzi hmotnosti. Ve vztažné soustavě (hustotní sféře) železa automobil hmotnost nemá, je v beztížném stavu. Ve vztažné soustavě Univerza (VSU) hmotnost (iluze hmotnosti) neexistuje, neboť tam neexistuje „pevná hmotná podložka“. Fyzikální tlak (OT) nelze „vypnout“, ale lze mu uniknout tak, že vycestujeme do Vesmíru nad stratopauzu. [31] Iluze hmotnosti složeného tělesa z atomů (hmotného tělesa) je dána sumou iluzí hmotnosti jednotlivých atomů těleso tvořících.

 

7.111.     Poznámka 7.3. Iluze hmotnosti není důsledkem (Zemské) přitažlivosti. Iluze hmotnosti je důsledkem trvalého dostředného tlaku (OT) z planetární stratopauzy na povrchovou plochu atomů. Tělesa (mechanická i fyzikální) se nepřitahují ani neodpuzují.

7.112.     Hmotná tělesa (z atomů) nabývají iluzi hmotnosti pouze na planetě s „pevným“ povrchem pod stratopauzou, když jsou o jednu nebo více hustotních sfér výše, než je jejich hustotní sféra a jsou na „pevné“ hmotné podložce, která jim zabraňuje v dostředném pohybu do jejich hustotní sféry. Iluze hmotnosti se také může definovat jako „pevnou“ hmotnou podložkou („pevnou“ mechanickou plochou) zadržený (dostředný) pohyb hmotného tělesa v tlakové níži planety, nebo „pevnou“ hmotnou podložkou zadržená sedimentace hmotného tělesa.

7.113.     Iluze hmotnosti hmotného tělesa je v každé hustotní sféře planety a v každém okamžiku jiná. Hmotné těleso, které je ve své hustotní sféře je v beztížném stavu a nemá hmotnost. V univerzální vztažně soustavě Vesmíru (VSU) hmotnost neexistuje a neplatí tam žádné mechanické poučky.

7.114.     „Nebeská tělesa“ nemají hmotnost, nic nepřitahují a „nezakřivují“ (plochý virtuální Euklidovský) prostor. Naopak je to reálný sférický prostor, který „tvoří“ sférická tělesa (prostorové anomálie) podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Hmotná jádra „nebeských těles“ vznikají od slupky. Nevznikají od středu.

7.115.     Vesmír není mechanický systém a neřídí se mechanickými poučkami vycházejícími z tzv. „Newtonových zákonů“. Vesmír je (fraktální) systém hustot a tlaků a řídí se pravidly fraktální sférické geometrie prostoru, v této knize popsanými.

 

7.116. Vztažná soustava

 

7.116.     Vlastnosti každého tělesa jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Těleso nemá na své vlastnosti žádný vliv. Vlastnosti tělesa je nutno vždy vztahovat k určité vztažné soustavě. Těleso může mít současně rozdílné vlastnosti v rozdílných vztažných soustavách. V (dynamickém) prostoru neexistují tělesa s konstantními (statickými, neměnnými) vlastnostmi.

 

7.117.     Příklad 7.14. Některé skutečnosti jsou poněkud nejasné díky chybnému chápání Archimedova zákona a ignorování toho, co se nazývá vztažná soustava (VS). Na (Obr. 7.8. f nahoře) je jednoduchý mechanický systém představovaný pákou. Na jedné straně páky je 7,8 kg železa (jeden litr) a na druhé straně je v nádobě 7,8 kg vody (7,8 litrů). Páka je ve vztažné soustavě atmosféry Země (VS1), na pevné podložce a je v rovnováze. Když tuto mechanickou soustavu umístíme do hustotní sféry vody (VS2), rovnováha se radikálně změní (Obr. 7.8. f, uprostřed). Železo má v hustotní sféře vody (VS2) hmotnost 6,8 kg, voda je ve vztažné soustavě vody v nádobě (VS2) v beztížném stavu a nemá hmotnost. I v hustotní sféře vody (VS2) stojí páka na „pevném“ dně nádoby. Ve Vesmíru (VSU) nemá tento mechanický systém smysl, neboť zde žádná hmotnost není a mechanika zde „nefunguje“ (Obr. 7.8. f dole). V prvním příkladě (VS1) je hmotnost celého mechanického systému 7,8 + 7,8 = 15,6 kg, ve druhém příkladě (VS2) je hmotnost 6,8 kg, ve třetím případě (VSU) nemá smysl o hmotnosti hovořit.

7.118.     Železo (Obr. 7.8. f uprostřed) není „nadlehčováno“ vodou! V hustotní sféře vody (VS2) prostě váží o 1 kg méně (má jinou hmotnost). To že předtím v prostředí vzduchu (VS1) železo i voda něco vážily, už bylo. Nyní jsou v prostředí vody (VS2) a jejich (současné) vlastnosti nutno posuzovat podle prostředí (hustotní sféry), ve kterém momentálně jsou. [32]

 

7.119.     Příklad 7.15. Na (Obr. 7.10.) je nádoba s 1 litrem vody na váze v prostředí vzduchu (prostředí vzduchu = vztažná soustava VS1). Váha stojí na „pevné podložce“ [33] a ukazuje hmotnost vody 1 kg. Vedle je akvárium také na „pevné podložce“, v prostředí vzduchu (VS1), ve kterém je 10 litrů vody. Hmotnost vody v akváriu je 10 kg. Vložíme váhu s 1 litrem vody do akvária. Prostor uvnitř akvária (pouze tam) představuje vztažnou soustavu vody v akváriu (VS2). 1 litr vody v akváriu je nyní v prostředí vody (VS2), ztratil hmotnost a je v beztížném stavu (váha ukazuje = „0“ kg). V akváriu, které je stále v prostředí vzduchu (VS1) je nyní 11 litrů vody.  Váha pod akváriem ukazuje hmotnost 11 kg.

7.120.     Vložíme akvárium (11 kg) do moře. Voda v akváriu (11 litrů) ztratila v hustotní sféře moře svoji hmotnost (váha ukazuje „0“ kg). Moře tvoří hustotní sféru vody na Zemi (VS3). Voda v moři je ve své hustotní sféře a níže již nemůže klesnout. Nedovolí ji to hustší sféry pod ní. Moře je v beztížném stavu (hmotnost moře = „0“ Kg). Kdybychom chtěli, aby moře mělo hmotnost, museli bychom moře „vyzvednout“ o jednu hustotní sféru výše do prostředí vzduchu (VS1) a postavit ho na „pevnou podložku“.

 

Obr. 7.10.

 

7.121.     Panuje přesvědčení, že beztížný stav je pouze ve Vesmíru. To je omyl. Beztížný stav je naprosto převažující stav hmotných těles na planetě (Zemi). Atmosféra je horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země), je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Atmosféra netlačí na pevninu a vodstvo svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem, plynoucím z rozdílu hustot prostoru atmosféry, pevniny, a moře. [34] Tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifází mezi nimi. Jakmile překonáme mezifází, ocitáme se v jiném prostředí s jinými fyzikálními vlastnostmi. V řidší atmosféře je podstatně vyšší dostředný tlak základního prostředí, než v (hustším) moři.

7.122.     Moře je hustotní sféra na planetě (Zemi) pod atmosférou a nad pevninou. Voda v moři je v beztížném stavu a nepůsobí na břehy, ani na dno svou hmotností (žádnou nemá). Působí pouze tlakem, vycházejícím z rozdílu hustoty prostoru vody a hustoty prostoru hornin dna a břehu. [35] Každá molekula vody tvořící moře je samostatné těleso, vnořené v prostředí plazmy o přibližně stejné hustotě prostoru. Je ve své hustotní sféře, je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Složená tělesa z molekul vody (např. mořské víry a proudy) nemají žádnou hmotnost, jsou v beztížném stavu a chovají se jako každý (fraktální) tlakový systém. Pohybující se voda (vlny, proudy, víry) působí na břehy a tělesa vložená tlakovými impulzy. Příčinou (hybatelem) pohybu je tlak plazmy (OT) na povrchovou plochu molekul vody.

 

7.123. Hydrostatický tlak

 

7.123.     Molekuly vody nabývají přechodně iluzi hmotnosti, když jsou o jednu hustotní sféru výše, než je jejich hustotní sféra. To znamená, když jsou v hustotní sféře vzduchu. Tehdy působí hydrostatickým tlakem na stěny a dno nádoby. S hydrostatickým tlakem se rovněž setkáváme v případě, kdy je plyn tlačen pod kapalinu (např. batysféra). Molekuly vody, které jsou ve své hustotní sféře nemají hmotnost, jsou v beztížném stavu.

 

7.124.     Příklad 7.16. Hmotnost těles je nutno vždy vztahovat k určité vztažné soustavě. Na (Obr. 7.11. a) je malá nádoba s vodou, na „pevné“ podložce, která je v prostředí vzduchu (VS1). Každá molekula vody má v hustotní sféře vzduchu (VS1) hmotnost. Molekuly vody tlačí svými povrchovými plochami na povrchové plochy molekul vody pod nimi a také na povrchovou plochu nádoby. Hydrostatický (mechanický) tlak v kapalině směrem ke dnu roste.

7.125.     Hydrostatický tlak v malé nádobě se díky volnosti molekul kapaliny rozkládá do všech směrů a může se „zviditelnit“ pouze tam, kde mu to umožňují otvory v nádobě. Čím jsme blíže ke dnu, tím větším tlakem do prostředí vzduchu vystřikuje voda z otvorů nádoby (Obr. 7.11. a).

7.126.     Malou nádobu z předešlého odstavce vnoříme do větší nádoby (VS2), která je v prostředí vzduchu (VS1). Voda z malé nádoby je nyní ve vztažné soustavě vody velké nádoby (VS2), je v beztížném stavu a nepůsobí na stěny malé nádoby žádným hydrostatickým tlakem. Žádná voda z otvorů malé nádoby neproudí (Obr. 7.11. b). Stejná voda je ale i v prostředí vzduchu (VS1), kde má hmotnost a působí v ní hydrostatický tlak. Z větší nádoby proudí otvory voda do prostředí vzduchu obdobně, jako (Obr. 7.11. a).

7.127.     Podobnou situaci jako u (Obr. 7.11. a) můžeme navodit tak, že natlačíme nádobu propojenou s prostředím vzduchu (VS1) do moře (Obr. 7.11. c). Jedná se o nepřirozenou situaci. V tlakové níži planety musí být (hustá) voda pod (řídkým) vzduchem. Válec se vzduchem je vnořené těleso s podstatně rozdílnou hustotou prostoru, než má kapalina a s rostoucí hloubkou působí na jeho stěny hydrostatický tlak, jako v případě (Obr. 7.11. a). [36] Podobná situace nastává při vyhloubení těžní jámy do zemské kůry.

7.128.     Nahradíme válec ve vodě soustavou propojených batysfér (Obr. 7.11. d). Batysféra (tlaková nádoba) je nepřirozený (mechanický) objekt. Dostáváme stejně nepřirozenou situaci, jako u vtlačeného válce se vzduchem (Obr. 7.11. c). Batysféra tvoří těleso vnořené v prostředí vody a má uvnitř stále stejný (atmosférický) tlak (PA). Čím je batysféra blíže ke dnu, tím větší hydrostatický tlak působí na její vnější stěnu. Tlak na vnitřní stěnu (PA) zůstává konstantní. Vytvořili jsme situaci, kdy jsou přirozené hustotní sféry (v tlakové níži planety) postaveny „na hlavu“. Ve skutečnosti je to podobné, jako kdybychom vytáhli vodní sloupec nad hladinu do sféry vzduchu, obrátili ho „vzhůru nohama“ a postavili na batysféru. Pak by působil hydrostatickým tlakem (Obr. 7.11. f).

7.129.     Když batysféru naplníme („teplou“) vodou u hladiny moře (H1, T1) a ponoříme ji na dno moře kde je nižší teplota (H2, T2), bude v barysféře vyšší tlak (T1), než v prostředí (T2). Rozdíl tlaků je daný rozdílem hustot vody u hladiny (H1) a u dna (H2) a je podstatně menší, než rozdíl tlaků mezi atmosférou a mořem (Obr. 7.11. e). [37]

 

 Obr. 7.11.

 

7.130.     Porovnejme prostředí u hladiny a na dně moře. Teplota vody u hladiny je 30 stupňů C, u dna 4 stupně C. [38] V horní (teplejší = řidší) sféře u hladiny je vyšší tlak základního prostředí (plazmy), než v dolní (studenější = hustší) sféře na dně moře. Rozdíl hustot způsobuje plazma mezi molekulami vody. Plazma mezi molekulami vody u dna je studenější, (má menší objem) molekuly vody jsou blíže sebe, voda jako celek vykazuje vyšší hustotu prostoru. Hustší (studenější) plazma působí na molekuly vody u dna menším tlakovým impulzem, než řidší (teplejší) plazma u hladiny. V tlakové níži planety Země tlak směrem do středu klesá (hustota prostoru roste). Na dně moře je nižší tlak, než u mořské hladiny. 

7.131.     Jaký je tlak na dně moře se můžeme přesvědčit jednoduchým pokusem. Těsně pod hladinou nabereme do sklenice (tamní teplou) vodu, obarvíme ji a zazátkujeme. Poté se s lahví potopíme na dno (kde je studená voda) a láhev odzátkujeme. Obarvená voda bude vytékat z láhve směrem do prostředí, protože v láhvi je vyšší tlak (teplota). U hladiny moře je vyšší tlak, než na dně. Tuto skutečnost je dobré mít na paměti až zase nějací „vědci“ budou básnit o „strašlivém“ tlaku na dně moře. [39]



[1] Teplota tání je zvolená proto, že kapalina má oproti pevné látce tu výhodu, že do ní lze snadno proniknout a provést tam nějaká měření. Není to žádná přesná teplota.  

[2] Velikost (objem) jádra nemá přímý vliv na případnou iluzi hmotnosti atomu. Zlato má 3 x méně objemné jádro, než uran. Přesto je zlato těžší (má větší hmotnost), než uran. Příčinou je, že uran má menší povrchovou plochu, než zlato. Zlato je těžší, uran je hustší. Viz poznámka o radioaktivitě.

[3] V textu je používáno (nekorektně) rozdělení atomů podle teploty tání na „studené“ a „horké“. Atomy s teplotou tání pod bodem mrazu (pod „nula“ stupňů Celsia) jsou v knize (nekorektně) označovány jako „studené“ (jedná se o plyny). Atomy s teplotou tání nad bodem mrazu jsou označovány jako „horké“ (kovy).

[4] Je vysoce pravděpodobné, že v centru kulové hvězdokupy je (musí být) superhustá sféra, která tvoří sedimentační dno (sedimentační kotvu) hvězdokupy. Blíže centra hvězdokupy jsou hvězdy bez oběžnic a na okrajích jsou hvězdy s oběžnicemi. Viz dále.

V (Obr. 7.1. b nahoře) je pro představu vnitřní vláknité struktury atomu použita struktura vápenné schránky jednobuněčného mořského organizmu (Foraminifera). Plochy těchto „primitivních“ organizmů, pylových zrn, plísní, hub a dalších dávají dobrou představu o tvaru přirozených fyzikálních ploch v prostoru (Obr. 4.2., Obr. 4.3.). Biologická tělesa jsou především tělesa fyzikální.

[5] Obecně atom je „studený“, nebo „horký“ vůči prostředí ve kterém se momentálně nachází. Např. atomy kyslíku (teplota tání 50 K) jsou vůči teplotě prostředí (5 K) „horké“ a při této teplotě jsou „zmrzlé“ a jsou v pevném skupenství (není na nich „namrzlá“ plazma prostředí). Vůči teplotě prostředí (100 K) jsou „studené“, tvoří kondenzační jádra pro částice prostředí a jsou v plynném skupenství (je na nich „namrzlá“ plazma prostředí).

[6] Dostředný tlak = tlak prostředí na vnější povrchovou plochu částic, které tvoří obal atomu. Odstředný tlak = tlak slupek superhustých částic jádra na vnitřní plochu částic obalu. 

[7] Pouze pro (nekorektní) představu. Inertní plyny mají „malá kulatá jádra“ a malou povrchovou plochu (malá povrchová plocha atomu = malá hmotnost).  Složená jádra z malého počtu jednoduchých jader mají různé tvary a to se také projevuje na tvaru povrchové plochy atomu a od něho odvozeného tlakového pole. Vlastnosti takových prvků se značně liší. U prvků s velkým (složeným) jádrem se vlastnosti izotopů tolik neliší. Když přidáme k jedné ledové „kouli“ jinou, tvar výsledného tělesa se radikálně změní. Když přidáme k dvaceti ledovým koulím jednu, výsledný tvar takového klastru se tolik nezmění.

[8] Za „základní“ prvek by bylo možno považovat helium. Má nižší bod tání, než vodík. Mechanicky se jeví „lehčí“, to znamená, že jeho jádro a povrchová plocha může být nejmenší z prvků. Helium je poměrně chemicky netečné, vodík ne. Na (Obr. 7.3.) jsou jádra znázorněna (nekorektně) jako koule. Jejich skutečný tvar připomíná spíše (Obr. 7.1. c). Představa jaderné fúze je u „studených“ prvků s nízkou teplotou tání obtížná.

[9] Nejedná se o žádný mechanický „setrvačný“ pohyb, vyplývající z „hmotnosti“ jádra. Jádro žádnou hmotnost nemá.

[10] Součet ploch dvou malých „koulí“ (A + B) je větší, než plocha výsledné koule (C), která vznikne jejich spojením. To platí i pro obaly atomů. Součet povrchových ploch dvou „malých“ atomů před fúzí je větší, než plocha výsledného „velkého“ atomu, který vznikne po fúzi. Přebytečné částice vysokého tlaku z povrchových ploch „malých“ atomů jsou ono teplo (světlo), které je následek fúze.

[11] Hmotné těleso v pevném (zmrzlém) skupenství vykazuje vysoký povrchový tlak vůči ostatním hmotným tělesům. Plazma (částice T) může do hmotného tělesa pronikat „volně“ když je teplota prostředí vyšší, než teplota v tělese. Vysoký tlak řídkého prostředí (TP) „drží husté těleso pohromadě“.

[12] Jednotlivé molekuly vody „nejsou vidět“. „Namrzlé“ klastry molekul vzduchu na molekulách vody zvětšují plochu celého klastru. Částice světla (S) se od této zvětšené plochy odrážejí a proto jsou molekuly vody obalené molekulami vzduchu vidět. Obdobně u horké páry ve studeném vzduchu. To trvá tak dlouho, než „namrzlé“ molekuly vzduchu předají částice tepla do prostředí a od molekul vzduchu „odpadnou“. Pak opět „nejsou vidět“.

[13] Např. atmosféru při povrchu Země tvoří 998 objemových dílů plazmy a dva objemové díly atomů a molekul.

[14] Atom bez „namrzlé“ plazmy si lze představit jako loď se staženými plachtami. Atom s „namrzlou“ plazmou si lze představit jako loď s roztaženými plachtami. Tlak prostředí působí v případě atomu s „namrzlou“ plazmou na podstatně větší ploše. Příčinou pohybu (hybatelem) v hmotném prostředí je vždy plazma (vztah - tlak, plocha, pohyb).

Při pohybu atomů v prostředí kapalin a plynů („atomy s roztaženými plachtami“) se projevuje vliv „namrzlé“ plazmy. Při zjišťování případné mechanické hmotnosti atomu se vliv „namrzlé“ plazmy neuplatňuje. Pro atomy existuje „pevná“ hmotná podložka. Pro plazmu „pevná“ hmotná podložka nepředstavuje žádnou překážku. Plazma hmotnost nikdy nenabývá, takže na atomu „namrzlá“ plazma nemá vliv na jeho hmotnost. Viz dále.

[15] Iluze hmotnosti výsledné molekuly vody je menší, než součet hmotností atomu kyslíku a dvou atomů vodíku.

[16] Obdobně, jako částice na (Obr. 6.2. b).

[17] Složené těleso z atomů si lze představit, jako klastr míčků (atomů) v uzavřené síťce. Každý míček (atom) má svoji (gumovou) povrchovou plochu. Síťka (slupka složeného tělesa) drží složené těleso z atomů pohromadě a představuje vysoký tlak na povrchu hmotného tělesa (povrchový tlak). Základní prostředí (plazma) je potom něco jako vzduch, který může proniknout síťkou, proudit mezi míčky a působit tlakem na plochu každého míčku. Jiný klastr z míčků v jiné síťce (jiné hmotné těleso z atomů), může působit pouze na vnější plochu prvního klastru (svojí síťkou na druhou síťku).

Z tohoto pohledu je třeba rozlišovat plochu mechanickou a plochu fyzikální. Mechanická plocha = plocha povrchové síťky. Fyzikální plocha = plocha všech míčků (atomů) pod síťkou. Mechanická plocha = plocha všech atomů, které tvoří povrch mechanického tělesa. Fyzikální plocha = plocha všech atomů těleso tvořících (tedy i těch uprostřed tělesa). 

[18] Povrch každého atomu tvoří částice vysokého tlaku, které vytvářejí na jeho povrchové ploše tlakové pole (Obr. 7.1.). Suma těchto tlaků tvoří (odstředný) povrchový tlak hmotného tělesa. Plocha (fyzikálního) hmotného tělesa začíná tam, kde končí jeho povrchový tlak. To znamená „kousek“ nad plochou, jak je vnímána dnes v mechanice. Dá se konstatovat, že každé hmotné těleso má na svém povrchu obdobu stratopauzy. Neplést si povrchový tlak s povrchovým napětím!

[19] Ochladí znamená, že plazma mezi atomy podstatně zmenší svůj objem (zhoustne), atomy se k sobě přiblíží a „zaklesnou“ se do sebe svými obaly. Látka „zmrzne“ a neproběhne v ní sedimentace. V případě amorfních látek se většinou jedná o atomy s obdobnou hustotou prostoru. To znamená, že sedimentace v tavenině probíhá pomalu.

[20] Míček si vytvořil svoji hustotní sféru, ve které je v beztížném stavu. Kdybychom míček nahradili ledovou krou, vytvořila by si svoji hustotní sféru mezi vodou a vzduchem a byla by v beztížném stavu. Ledová kra plovoucí na moři je v beztížném stavu. Ledovec na pevnině má hmotnost.

[21] (MP) = mezifází (slupka) tlakové níže planety (Obr. 7.7. f). Tlaková níže planety je podřízená (fraktální) tlaková níže v tlakové níži hvězdy. Dostředné tlakové pole hvězdy působí tlakem na plochu (MP) a způsobuje pohyb planety. Planeta je vždy ve své hustotní sféře, nemá hmotnost, nic nepřitahuje a není zdrojem žádného „magnetického pole“. To co se nazývá „magnetické pole“ planety je ve skutečnosti dostředné tlakové pole původem z (MP) a nesměřuje odstředně z planety, ale dostředně do hmotného jádra planety! Dostředný tlak z (MP) drží hmotné jádro planety pohromadě, rotuje s ním, je příčinou jeho žhavého centra. Více viz „Vesmírné počasí“.

[22] Planeta je tlaková níže. U tlakové níže je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. Stratopauza představuje vysoký povrchový tlak samotného hmotného jádra planety (Obr. 7.7. f). Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) má svůj původ v orientovaném dostředném tlaku ze slupky planety (MP). Dynamický dostředný tlak pod stratopauzou je řádově vyšší, než nad stratopauzou. Tlakové pole pod stratopauzou tvoří dynamická jednota tlakových výší a tlakových níží.  

V případě mechanických těles v pevném skupenství se fyzikální tlak (to znamená dostředný tlak (OT) ze stratopauzy na plochu všech atomů tělesa) mění na tlak mechanický (to znamená tlak povrchové plochy tělesa, na povrchovou plochu váhy). To „funguje“ pouze pro tělesa ve skupenství pevném s „pevnou“ povrchovou plochou. Chceme-li zjistit hmotnost kapalin, nebo plynů, musíme je dát do mechanické nádoby s „pevnými“ stěnami.

[23] Mechanika pracuje s třemi iluzemi. Iluzí hmotnosti, iluzí linearity a iluzí času. Nic z toho v reálném (fyzikálním) prostoru neexistuje.

[24] Mechanickou váhu možno definovat jako „pružnou podložku“, jejíž výchylka odpovídá hmotnosti tělesa na ní ležícího. Váha musí být na „pevné podložce“. Tlačit na plochu balónku shora (dostředně) a vyvolat tak na ploše váhy iluzi hmotnosti je zcela přirozené. Představit si nějakou záhadnou „přitažlivou sílu“, která působí na povrch tělesa odstředně (směrem ze středu) a způsobuje dostředný pohyb tělesa nelze. Je to v rozporu se zdravým rozumem.

V příkladě (Obr. 7.8. a, b, c) působí na balonek mechanický tlak. To znamená tlak plochy atomů na povrchu ruky na plochu atomů na povrchu balonku. V příkladě (Obr. 7.8. f nahoře a ve středu) způsobuje iluzi hmotnosti fyzikální tlak. To znamená tlak ze stratopauzy na plochu všech atomů těles (tedy i těch uvnitř).

[25] Na povrchu atomu vzniká orientované tlakové pole. Atom „se snaží“ pohybovat ve směru své špičky, ale pevná podložka mu v tom zabraňuje. Zadržený pohyb se projevuje jako mechanický tlak jižní povrchové plochy atomu na mechanickou povrchovou plochu váhy a způsobuje iluzi hmotnosti.

[26] Z tohoto pohledu je tzv. „hmotný bod“ jeden z nejhorších bludů, jaký kdo kdy vymyslel. „Bod“ nemá plochu, nemůže mít hmotnost a nemůže se pohybovat.

[27] Ve skutečnosti se jedná o rozdíl v působení tlaku (OT) na plochu severní polosféry (červeně) a jižní polosféry (modře) atomu (Obr. 7.8. d).

[28] Tak vznikají na kondenzačních jádrech kapky deště v atmosféře. Průměr kapek obvykle nepřesahuje 6 milimetrů.

[29] (MP) = mezifází (slupka) tlakové níže planety (Obr. 7.7. f).

[30] Mechanická síla ve výbušném motoru vzniká tak, že tlak způsobený výbuchy paliva působí na mechanickou plochu pístu a způsobuje jeho pohyb, který je následně přenášen na kola. Tlak je před silou. Přesto je v mechanice „síla“ stavěná před tlak.

[31] Ve skutečnosti až mimo dostředné tlakové pole (TN) planety (mimo MP). Při cestách do Vesmíru jsme svědky toho, že zhruba ve výšce 80 km nad povrchem planety se skokově sníží působení tzv. „gravitace“. V těchto výškách se nachází stratopauza. Dostředný tlak pod stratopauzou (způsobující iluzi hmotnosti) je řádově vyšší, než nad stratopauzou. Dostředný tlak pod stratopauzou = „gravitace“. Dostředný tlak nad stratopauzou = „mikrogravitace“.

[32] Planeta Země je tlaková níže. Hustota prostoru směrem do středu roste, tlak klesá. V (hustší) hustotní sféře vody působí na povrchovou plochu atomů železa nižší dostředný tlak ze stratopauzy (OT), než v (řidší) hustotní sféře vzduchu. Nižší dostředný tlak = nižší iluze hmotnosti.

[33] V Příkladu (Obr. 7.10.) je zanedbána váha a nádoba. Váha stojí na „pevném“ stole, který stojí na „pevné“ zemi v hustotní sféře vzduchu (VS1). „Pevnou“ podložku musíme chápat v dané vztažné soustavě (VS1). V (univerzální) vztažné soustavě Vesmíru (VSU) nic „pevného“ neexistuje. Proto tam také neexistuje hmotnost. Tlak (plazmy) na fyzikální plochu těles se ve Vesmíru projevuje pohybem. Ve (VSU) nemají tělesa hmotnost, ale mohou působit tlakovým impulzem svých povrchových ploch při srážce (vztah tlak, plocha, pohyb).

[34] V atmosféře nemůže panovat žádný aerostatický tlak. Atmosféru nelze vyzvednout o jednu hustotní sféru výše, aby nabyla hmotnost. Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových níží a tlakových výší. Atmosféra je v beztížném stavu, nemá hmotnost a nepůsobí v ní žádné setrvačné mechanické (Coriolisovy) síly. Mechanické jednotky tlaku, které obsahují jednotku kilogram mají v atmosféře pochybnou hodnotu.

[35] Naznačená „molekula vody“ v mořské vlně (Obr. 7.10. vpravo), která vystupuje nad hladinu ve vztažné soustavě vzduchu (VS1) hmotnost má. Současně tatáž molekula vody ve vztažné soustavě vody (VS3) hmotnost nemá. Mořská vlna, vystupující nad hladinu nabývá hmotnost a je tlačena vysokým dostředným tlakem ze stratopauzy (OT) v atmosféře směrem do středu. Mořské vlny jsou viditelný důsledek dynamického dostředného tlaku (OT) ze stratopauzy (Obr. 6.4.). Vrch vlny = (NT), důl vlny = (VT).

[36] Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostředí. Hustá plazma v (husté) kapalině vytlačuje řídkou plazmu v řídkém vzduchu ve válci směrem od středu planety. Plazma v prostředí vody působí odstřednými tlakovými impulzy na plochu molekul vzduchu a vytlačuje je směrem od středu. Plazma ve vodě má stejnou hustotu prostoru, jako molekuly vody a nevytlačuje molekuly vody ani od středu, ani do středu. Molekuly vody jsou ve své hustotní sféře a jsou v beztížném stavu. Není to tedy tak, že voda vytlačuje vzduch. Molekuly vody i molekuly vzduchu jsou tělesa vnořená v plazmě (o různé hustotě prostoru) a reagují na tlak ploch částic plazmy na jejich povrchové plochy pohybem.

[37] Kdyby v batysféře naplněné teplou vodou byl potápěč s dýchacím přístrojem pro malé hloubky, mohl by se klidně potápět i do nejvyšších hloubek a batysféra by mohla mít jen velmi slabé stěny. Tuková vrstva velryb a tuleňů působí nejen jako teplotní izolace, ale také jako přirozený potápěčský skafandr. Tuk má menší hustotu prostoru, než voda a působí tlakem proti tlaku vodního prostředí. Chrání zvíře (které má v sobě vzduchovou bublinu) před hydrostatickým tlakem. Ryby, které v sobě vzduchovou bublinu nemají, mohou bez problémů žít na dně moře i v těch nejvyšších hloubkách, protože tam na ně působí nižší tlak než u hladiny.

[38] Kapaliny jsou tvořeny atomy a molekulami, které jsou uzavřená tělesa a jsou prakticky nestlačitelné. Rozdíl v hustotě obou prostředí vody je nepatrný - pro destilovanou vodu 300 C - 995,651, 40 C - 999,973 (kg/m3). To svědčí o praktické nestlačitelnosti molekul vody. Rozdíl v objemu způsobuje plazma, která je „mezi“ molekulami vody. Hustota prostoru samotných molekul vody se nemění. Hustota prostoru molekuly vody u povrchu a u dna je prakticky shodná. Plazma může měnit svůj objem (hustotu) ve velkém rozsahu. Atomy nikoliv. Měření tlaku ve vztažné soustavě (hustotní sféře) vody metodami z hustotní sféry atmosféry dává zkreslené výsledky a falešné představy.

[39] Obdobně je to s fyzikálním tlakem v atmosféře. Tlak při povrchu je nižší, než tlak ve výškách. Kdyby byl při povrchu vyšší tlak, vytlačil by atmosféru do Vesmíru. To se zjevně neděje. Měření tlaku v atmosféře mechanickými metodami dává falešné představy a pochybné výsledky.