7. Atomy

 

7.1.       Prostor tvořící Vesmír je fraktální systém hustot a tlaků. Prostor má pouze materiální podstatu. [1] Materie se vyskytuje ve dvou formách:

7.2.       1) Plazma je objemově naprosto převládající forma materie. Plazma bezezbytku a spojitě vyplňuje celý Vesmír. Plazmu tvoří spojitá jednota částic s charakterem tlakových níží a tlakových výší. Každá částice má 5 částí. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry, oddělené rovníkovým protiproudem, Středem částice prochází kanál. Jednoduché částice tvoří spolu složená tělesa z částic podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Jednoduché částice i složená tělesa z částic se řídí stále stejnými pravidly, platnými pro fraktální tlakové systémy. Plazma není hmota (z definice). Plazma nikdy nenabývá iluzi hmotnosti.

7.3.       2) Atomy jsou hmota (z definice). Atomy tvoří objemově zcela zanedbatelnou část Vesmíru. Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Atomy jsou spojitou součástí prostoru a svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru oblasti, ve které se nacházejí. Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy, ale lze nalézt grupy atomů s podobnými vlastnostmi. 

7.4.       Atomy jsou uzavřená tělesa složená z neuzavřených částic. Díky své „uzavřenosti“ jsou atomy (na rozdíl od jednoduchých částic) prakticky nestlačitelné, mohou ale v důsledku působení vnějšího tlaku měnit svůj tvar. Atom nelze považovat za částici. Atomy nejsou zdrojem sil. Pohyb atomu vždy způsobuje vnější tlakové pole. 7.5.       Atomy mají (superhusté) jádro a směrem od jádra řídnoucí obal z částic. Povrchovou plochu (uzavřeného) atomu tvoří (neuzavřené) částice, které jsou příčinou vysokého povrchového tlaku atomu (Obr. 7.2. e). Každá částice tvořící atom má svoji slupku. Atom jako celek slupku nemá. Atomy nemají středový kanál a nerotují.

7.6.       Atomy vznikají náhodným procesem. Teplota (tlak) oblasti prostoru, ve které se atom transformuje, má zásadní vliv na hustotu prostoru atomu a na teplotu změny skupenství složených těles z atomů. Tvar jádra atomu má vliv na tvar jeho povrchové plochy a tím na fyzikální vlastnosti těles z atomů. Případná iluze hmotnosti atomu závisí pouze na velikosti jeho povrchové plochy.

7.7.       Hustota prostoru atomu je dána součtem hustoty jádra a hustoty jeho obalu. Hustota prostoru (zmrzlého) jádra atomu je konečná, protože nejvyšší možná. Hustota částic obalu nelineárně roste směrem k jádru. Přestože (superhusté) jádro má zanedbatelný podíl na objemu atomu, má podstatný vliv na hustotu celého atomu.

7.8.       Hustota prostoru složeného tělesa z atomů je suma hustot prostoru všech atomů tvořících složené těleso a plazmy mezi nimi. Hustotu prostoru složených těles z atomů je nutno posuzovat ve srovnatelném skupenství.

7.9.       Atomy vytvářejí spolu složená tělesa prostřednictvím nepravidelných spojení, nebo pravidelných (krystalických) mřížek. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak (kde mají špičku). Molekuly se chovají jako jedno složené těleso. Hustota jejich částí může být různá.

 

7.10. „Vznik a konstrukce“ atomu

 

7.10.    a) „Studený“ atom „vzniká“ ve studených oblastech Vesmíru, kde kolem superhusté částice (gama) sedimentují (teplejší) částice prostoru (Obr. 7.2.). [2] Tímto procesem vznikají především „studené“ atomy plynů (helium, vodík...), které mají vlastnosti (teplotu tání) blízké nejrozšířenější teplotě prostoru. Mají podobnou hustotu, jako převládající hustota v prostoru a jsou v prostoru poměrně „rovnoměrně“ rozptýleny.

7.11.    b) Atomy mohou vznikat kombinací již existujícího klastru superhustých částic s nějakým náhodným klastrem (teplejších) částic v prostoru (např. při jejich kolizi). Klastr superhustých částic (pozdější jádro atomu) vytvoří kondenzační jádro, nebo centrum sedimentační spádové oblasti. Tak mohou vznikat atomy všech prvků, včetně molekul. Takový proces může probíhat v prachových mlhovinách (viz dále).

7.12.    c) „Horké“ atomy mohou vznikat sloučením jader již existujících atomů při kolizi do nového většího (objemnějšího) složeného jádra s jiným obalem. Tento proces se nazývá jaderná fúze a probíhá při vysokých teplotách prostředí v centrech hvězd a planet.

 

 

 

Obr. 7.1.

 

7.13.    Příklad 7.1. Příklad uvádí další možný scénář „vzniku“ atomu v prostoru. Na (Obr. 7.1.) vidíme co se stane, když „praskne“ (mýdlová) bublina. Máme zde klastr tří bublin. Jedné velké a dvou malých, které mají společné mezifází. Velkou bublinu nyní „propíchneme“ (rozrušíme její mezifází). Pozorujeme-li takový proces zpomaleně vidíme, že přestože je v bublině vysoký tlak, bublina nijak „nevybuchne“. Tlak postupně uniká z bubliny (kde je vyšší tlak) do prostředí (kde je nižší tlak). Slupka bubliny se postupně rozpadává na nepatrné kapičky vody - to znamená malé tlakové níže (husté částice) a ty padají směrem do středu (Země). Každá kapička (tlaková níže) je obklopena vrstvou vysokého tlaku, takže padají do středu jednotlivě a nespojují se.

7.14.    Za pozornost stojí důležitý fakt. I když se slupka velké bubliny rozpadá, slupky dvou malých bublin zůstávají intaktní. Velká bublina zaniká, ale malé bubliny existují v prostoru dále. Klastr bublin můžeme rozpojovat, přidávat k němu bubliny a také je z něho opět bubliny odebírat [3] bez fatálních následků pro celý klastr.

7.15.    Nacházíme se ve velmi studeném prostředí Vesmíru, blízko teplotního dna. Na (Obr. 7.2. a) je klastr částic v prostoru. Abychom mohli pozorovat co se děje uvnitř, provedeme v něm řez rovinou (R). Klastr částic tvoří sedimentační spádovou oblast, [4] v níž tlak směrem do středu klesá (hustota roste). Vnitřní částice jsou postupně odstíněny od vnějších „teplých“ částic z prostředí. [5] Čím hlouběji postupujeme do nitra klastru částic, tím více se hustota částic blíží hustotnímu dnu (Obr. 7.2. e).

7.16.    Ve společných mezifázích vnitřních částic dochází směrem do středu k narůstání hustoty a klesání teploty. „Zhroutí-li“ nyní některá z vnitřních částic, chová se podobně, jako bublina na (Obr. 7.1.). Superhusté částice, vzniklé rozpadem superhustých (spirálních) slupek částic jsou tlačeny (po spirále) do centra sedimentační spádové oblasti (Obr. 7.2. b), kde se utváří superhustá sféra (rodící se jádro atomu).

 

Obr. 7.2.

 

7.17.    Příklad 7.2. Na (Obr. 7.2. d dole), je snímek kulové hvězdokupy. Každý „bod“ představuje hmotné jádro, v centru tlakové níže hvězdy. Každá tlaková níže hvězdy je obalena slupkou z tlakových výší. Ty drží jednotlivé hvězdy od sebe. Čím dále od středu tím jsou hvězdy řidší a jejich slupky objemnější. Čím více ke středu, tím více roste hustota prostoru hvězd. Je vysoce pravděpodobné, že uprostřed kulové hvězdokupy je (musí být) superhustá sféra, která tvoří sedimentační dno hvězdokupy.

7.18.    Hvězdokupa může posloužit jako určitá fraktální „megapodoba“ atomu (Obr. 7.2. e). U atomu jsou kolem superstudeného jádra „namrzlé“ husté částice s malým objemem a postupně směrem od jádra se hustota částic snižuje a jejich objem zvyšuje (Obr. 4.2. f). Obdobně jako kolem superhusté sféry (jádra hvězdokupy) sedimentují jednotlivé hvězdy, tak kolem superhustého jádra sedimentují částice prostoru a transformují se do atomu.

7.19.    Vnější plochu hvězdokupy tvoří plochy (VT) jednotlivých tlakových níži hvězd. Obdobně je to u atomu. Vnější plochu atomu tvoří částice „namrzlé“ na superstudeném jádru. V teplejším prostředí „přimrzají“ k povrchovým částicím atomu částice prostředí, ve studenějším „odmrzají“ a přecházejí do prostředí. Co je pro atom „teplejší“, nebo „studenější“ prostředí určuje teplota tání atomu.

 

7.20.    Jádro atomu tvoří hustotní dno atomu a také hustotní dno celého Vesmíru. Jádro atomu je tvořeno (náhodným, nesymetrickým) klastrem superhustých částic (gama), které mají nejvyšší možnou hustotu prostoru a působí nejmenším možným tlakem. Teplota jádra atomu dosahuje vždy teplotního dna.

7.21.    Každásuperhustá“ částice jádra má slupku ze „supervysokého“ tlaku, proto nemůže dojít k jejich propojení v jedno těleso. Tlaky ze slupek tlačí částice jádra od sebe a snaží se jádro a tím i celý atom „roztrhat“. Dostředný tlak je u atomu vyšší, než tlak odstředný. V prostředí je vždy vyšší tlak (teplota), než v (superstudeném) jádře. [6] Jádro tvoří sedimentační „kotvu“ pro obal atomu. Složená jádra zachovávají tvar a velikost původních jader, ze kterých se skládají. To znamená, že se netransformují do jedné velké „koule“. Složené jádro se spíše podobá shluku (zmrzlých) hrud.

 

Obr. 7.3.

 

7.22.    Obal atomu je spojitou součástí prostředí. Dostředný tlak z obalu tlačí částice jádra k sobě a drží jádro pohromadě. Směrem k superhustému jádru jsou sféry částic s nelineárně se snižující hustotou (Obr. 7.2. e). Směrem od superhustého jádra se dostáváme do sfér stále řidších částic, které tvoří vnější obal atomu a jeho povrchovou plochu.

7.23.    Extrémně nesymertické tlakové pole superhustých částic jádra má vliv na tvar povrchové plochy atomu. Prostředí působí tlakem na vnější stranu plochy atomu. Proti němu působí vysoký tlak ze slupek částic jádra na vnitřní stranu plochy atomu. To způsobuje deformace na ploše atomu (Obr. 7.2. f). Na (Obr. 7.3. b) vidíme tlakové pole částic jádra a jejich účinek na tvar povrchové plochy. Tvar povrchové plochy atomu je závislý na tvaru jádra. To má vliv na tlakové pole na ploše atomu. Jako u všech tlakových systémů znamená „kopec“ na povrchu atomu nízký tlak a „údolí“ tlak vysoký. Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nízký tlak.

 

7.24.    Jaderná fúze je proces, při kterém se již existující atomy transformují do nového hustšího atomu s větším objemem. Aby mohla jaderná fúze probíhat, musí mít atomy volnost pohybu a být blízko sebe. Tyto podmínky splňuje především kapalné skupenství. To znamená, že na fúzi se podílejí především atomy o stejné hustotě prostoru, s podobným jádrem, které jsou v dané hustotní sféře v kapalném skupenství. Tehdy je hustota prostoru atomů a hustota prostoru plazmy mezi nimi (prostředí) zhruba stejná. Atomy, které jsou ve své hustotní sféře jsou v beztížném stavu.

7.25.    Fúzi vzniklý hustší atom je zatlačen procesem sedimentace do hustší sféry pod sférou, ve které vzniknul (Obr. 7.10.). Fúze probíhá ve žhavých hmotných centrech tlakových níží hvězd a planet. Teplota prostředí, ve kterém atom fúzoval, ovlivňuje bod tání a další fyzikální vlastnosti atomů.

 

7.26.    Příklad 7.3. Na (Obr. 7.3. a) dostává atom (A) velký tlakový impulz na svoji povrchovou plochu. To má za následek zploštění plochy na straně nárazu a vytvoření špičky na opačné straně. Vnější tlakový impulz se přenáší vnitřním tlakovým polem atomu na jádro, které se posune směrem ke špičce. Atom (A) naráží plochou své špičky na plochu vedlejšího atomu (B). Plocha atomu (A) prorazí plochu atomu (B) a jádro (A) vnikne dovnitř (B). Zmrzlá jádra atomů (A) + (B) vytvoří nové složené jádro. Plochy obou atomů nejsou „zmrzlé“, propojí se a vytvoří plochu atomu (C). [7] Přebytečné částice vysokého tlaku z povrchových ploch „malých“ atomů (A + B) jsou emitovány do prostředí a zvyšují tam tlak (teplo).

7.27.    Objem jádra (C) = objem jádra (A) + objem jádra (B). Plocha atomu (C) < plocha atomu (A) + plocha atomu (B). To znamená, že případná hmotnost (C) je nižší, než prostý součet hmotností (A + B). Hustota prostoru (C) je vyšší, než hustota prostoru (A), nebo (B).

 

7.28.    Příklad 7.4. Způsob, jakým je jádro utvářeno má vliv na pozdější vlastnosti atomu. To je může být dobře pozorovatelné především u prvků s nejjednodušším jádrem. [8] Příkladem pro jakési „promíchání vlastností“ atomů může být vodík a helium. Atomy vodíku a helia mají rozdílné vlastnosti díky malému počtu těles v jádře. [9]

7.29.    Jsou rozlišovány 3 izotopy vodíku. Vezmeme-li jako východisko vodík (H1), jehož jádru přisoudíme průměr 1, pak stačí, aby jádro deuteria (H2) mělo průměr 1,26 a dostáváme dvakrát objemnější jádro. Totéž lze odvodit u tritia H3 - průměr 1,44 (Obr. 7.3. nahoře).

7.30.    Helium má dva základní izotopy. Helium 3 a Helium 4, přičemž Helium 4 tvoří naprostou převahu v přírodě. Možné variace (He3) ukazuje. Stejně jako jádro (He3), může být i jádro (He4) složeno z již existujících jader. Máme zde přirozeným způsobem vytvořené jádro s jedním tělesem. Zajímavou kombinací jsou opět jádro (He4) ve tvaru pyramidy složené ze čtyř jader (H1). Atom s takovým jádrem by mohl vykazovat „magnetické“ vlastnosti. Stále musíme mít na paměti, že jádro atomu je náhodně utvořený klastr superhustých částic a podobné „konstrukce“ mají pouze ilustrativní charakter. Každá částice jádra je jiná. Žádné „standardní“ částice se statickými (neměnnými, konstantními) vlastnostmi neexistují.

 

7.31.    „Radioaktivita“. Existuje vztah mezi objemem a tvarem jádra, objemem a tvarem jeho povrchové plochy a teplotou vnějšího prostředí. Nejhustší atomy („urany“) s velkými jádry a malou povrchovou plochou potřebují vysokou teplotu prostředí, aby byly stabilní.

7.32.    Urany jsou výsledkem jaderné fúze do stále hustších prvků ve hmotných centrech hvězd a planet. Planety a hvězdy jsou tlakové níže. Proces sedimentace způsobuje, že husté prvky vznikající jadernou fůzí z řidších prvků jsou tlačeny stále blíže centru hvězdy (planety), kde je vysoká teplota prostředí. To je pro urany přirozené prostředí kde vznikají a ve kterém na jejich povrch působí vysoký tlak prostředí.

7.33.    Když urany přeneseme do „normální“ teploty, tlak prostředí na jejich povrchovou plochu podstatně klesne. Vysoký tlak z obalů superhustých částic jádra působí odstředně na vnitřní stranu povrchové plochy atomu (Obr. 7.3. b). Vnější strana povrchové plochy atomu ztratila podporu dostředného tlaku z prostředí a už není schopna udržet vysoký tlak slupek některých „superhustých“ částic jádra (Obr. 7.3. b). Supervysoký tlak slupek částic jádra vytlačí některé částice (gama) z atomu ven. Vytlačené částice registrujeme jako tzv. radioaktivitu. Jádro se postupně zmenšuje. Obal atomu se zmenšuje a uvolňují se z něj částice tepla (T) do prostředí. Změny objemu jádra vedou k postupné změně celého atomu a jeho transformaci do atomu s jinými vlastnostmi.

 

7.34.    Poznámka 7.1. Nelze tvrdit, že ve hvězdách se prostřednictvím jaderné fúze vytvářejí z vodíku postupně hustší a hustší prvky, které se procesem sedimentace ukládají stále blíže centru hmotného jádra hvězdy. A posléze se tyto husté prvky (urany) zase opačným procesem rozpadají na řidší prvky. Obojí jako „energeticky“ kladný proces. Husté prvky ve hvězdách a planetách jsou ve svých hustotních sférách (kde vznikají), kde je vysoká teplota (tlak) a nemají důvod se rozpadat.

7.35.    Je otázkou, zda množství tepla (tlaku) uvolněné při fúzi je větší, než množství vnějšího tepla (tlaku) potřebné k provedení fúze. Je pravděpodobné, že jaderná fúze je proces „energeticky záporný“. To znamená, že fúze hvězdy spíše ochlazuje. Veškeré teplo ve hvězdě má svůj původ ve vnějším dostředném tlakovém poli tlakové níže hvězdy (MH). Hvězda nemá žádný vnitřní zdroj tlaku. Hmotné jádro hvězdy není žádný jaderný reaktor, ani tokamak, ani dynamo. Hvězda je transformátor tlaku.

 

7.36. Složená tělesa z atomů

 

7.36.    Když je tlak (teplota) v prostředí (TP) vyšší, než tlak (T1) ve složeném tělese z atomů (hmotném tělese) proudí částice tepla (T) z prostředí do hmotného tělesa (Obr. 7.4.). Část částic tepla (T) „namrzá“ (sedimentuje) na obaly atomů a část částic zůstává v prostoru mezi atomy. Výsledkem je, že hustota prostoru hmotného tělesa (H1) klesá, vnitřní tlak (T1) roste. Obrácený proces nastává v případě kdy tlak v hmotném tělese je vyšší, než tlak v prostředí. Částice (T) proudí z tělesa do prostředí. Vnitřní tlak v hmotném tělese klesá.

7.37.    Hustota prostoru hmotného tělesa = suma hustot prostoru jednotlivých atomů (HA) těleso tvořících + hustota prostoru plazmy (H1) mezi atomy. Hustota prostoru atomů zůstává v jistém rozsahu vnějších teplot poměrně stálá. Změnu hustoty a tím i skupenství hmotného tělesa způsobuje plazma. O skupenství se dá hovořit pouze u grup atomů. Podle objemu a hustoty plazmy ve hmotném tělese rozlišujeme tři skupenství.

 

Obr. 7.4.

 

7.38.    Skupenství pevné. Skupenství pevné vyžaduje „horké“ atomy (TA) a (pro ně) „studené“ prostředí (T1). [10] Rozdíl tlaku mezi prostředím (TP) a vnitřkem tělesa (T1) způsobují atomy. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru tělesa. Plazma mezi atomy je spojitě propojená s prostředím, ale ve hmotném tělese má (díky atomům) podstatně větší hustotu. Plazma mezi atomy má malý objem, vnitřní tlak (T1) je velmi nízký, povrchový tlak (PT) je vysoký. [11] Atomy jsou těsně u sebe, jejich obaly jsou do sebe „zaklesnuty“. Atomy se nemohou volně pohybovat.

7.39.    Skupenství kapalné. Když zahříváme hmotné těleso v pevném stavu, zvětšujeme jeho vnitřní tlak (T1). Objem plazmy mezi atomy se zvětšuje až do okamžiku, kdy tlak (teplota) uvnitř tělesa (T1) překoná teplotu tání látky, která je dána teplotou prostředí při vzniku atomu. Hustota prostoru atomů (HA) a hustota prostoru plazmy mezi nimi (H1) je zhruba shodná. Pevné vazby mezi atomy se rozvolní. Vzdálenosti mezi atomy jsou větší a umožňují volný pohyb jednotlivých atomů vůči sobě (Obr. 7.4.).

7.40.    Oproti skupenství pevnému se hustota hmotné kapaliny sníží, vnitřní tlak se zvýší, povrchový tlak (PT) kapaliny se řádově sníží. Povrchový tlak samotných atomů se nemění. Ve hmotné kapalině, která je tvořena atomy s rozdílnou hustotou prostoru probíhá sedimentace. Jsme v tlakové níži. Husté atomy (HA2) jsou tlačeny směrem do středu a řídké atomy (HA1) směrem od středu. Vznikají hustotní sféry, oddělené od sebe mezifázím (Obr. 7.10.).

 

Obr. 7.5.

 

7.41.    Skupenství plynné. Plyn je ve skutečnosti plazma, „znečištěná“ trochou atomů. [12] Plyn vyžaduje „studený atom“ a „horkou plazmu“. „Studené“ atomy plynů tvoří pro plazmu kondenzační jádra, na kterých „namrzá“ klastr plazmy (HK) z (teplejšího) prostředí (Obr. 7.5.). Plyn se skládá ze „studených“ atomů, na kterých jsou „namrzlé“ klastry plazmy a z volné plazmy mezi těmito klastry (HP). „Namrzlá“ plazma zvětšuje efektivní plochu, na kterou může tlak z prostředí (TP) působit na atom (vítr). Vnitřní tlak v plynech je vysoký, povrchový tlak běžnými prostředky nezjistitelný. V plynech probíhá sedimentace.

 

7.42.    Zánik atomu. Když se zvyšuje tlak (teplo) v prostředí, částice plazmy prostředí zvětšují tlakový impulz, kterým působí na obal atomu. To se děje až do okamžiku, kdy tlak (teplota) v prostředí překoná povrchový tlak atomu. Tlak prostředí naruší obal atomu. Obal, který držel jádro pohromadě „se protrhne“. Vysoký tlak, obklopující každou částici jádra odtlačí jednotlivé částice jádra prudce od sebe. Jádro se „rozprskne“. Husté částice jádra jsou tlačeny prostředím směrem do středu nadřazené tlakové níže. Částice obalu a (vzhledem k prostředí) řídké částice atomu, ztratily svoji „sedimentační kotvu“ jsou tlačeny směrem od středu a postupně se transformují do prostředí. Atom se transformuje do prostředí (plazmy), ze kterého kdysi vyšel.

 

7.43.    Atomy se spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. To znamená tam, kde mají na svém povrchu „špičku“. Výsledné molekuly se opět spojují do složitějších celků v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak. Atom (molekula) může mít na své ploše více špiček (Obr. 7.3. b).

 

Obr. 7.6.

 

7.44.    Na (Obr. 7.6. a, dole) je znázorněna situace, kdy se dva atomy vodíku (H1) přiblíží svými špičkami k sobě. Jejich obaly se propojí a vznikne mezi nimi obdoba společného mezifází. Jádra atomů se posunou směrem ke společnému mezifází, kolem kterého vznikne oblast nízkého tlaku (NT). [13] Na povrchu molekuly (H2) vzniká orientované tlakové pole, které je příčinou, že do oblasti nízkého tlaku (NT) jsou následně prostředím tlačeny další atomy při chemických reakcích. Společné mezifází lze následně vnějším orientovaným tlakovým („elektrickým“) polem opět rozpojit.

 

7.45.    Příklad 7.5. Na (Obr 7.6. a, nahoře) je atom kyslíku tlačen vnějším tlakovým polem ve směru své špičky do oblasti nízkého tlaku (NT) na povrchu molekuly (H2), za vzniku molekuly (H2O). Plocha molekuly (H2O) je menší, než součet ploch atomů, které ji tvoří. [14] Přebytečné částice tlaku (T) z původních ploch atomů jsou vyzářeny do okolního prostoru a zvyšují tam tlak (teplotu).

 

7.46. Interakce částice a hmotného tělesa

 

7.46.    Tlakové pole (uvnitř) atomu je spojitě propojeno s tlakovým polem prostředí (Obr. 7.5.). Když se hmotné těleso pohybuje v prostředí plazmy, působí částice plazmy tlakem svých ploch na plochy všech atomů tělesa (i těch uvnitř tělesa). Výsledkem je, že hmotné těleso postupně harmonizuje svůj pohyb s prostředím. [15]

7.47.    Když se hmotné těleso pohybuje ve hmotném prostředí, které se skládá ze směsi plazmy a atomů (ve skupenství kapalném, nebo plynném), působí částice plazmy tlakem svých ploch na povrchové plochy všech atomů pohybujícího se tělesa (i těch uvnitř tělesa). Atomy a molekuly v prostředí působí tlakem svých povrchových ploch pouze na atomy na povrchové ploše pohybujícího se tělesa hydrodynamickým, nebo aerodynamickým tlakem. [16]

 

7.48.    Interakce jednoduchých částic se složeným tělesem z atomů v pevném skupenství (Obr. 7.4. vlevo).

7.49.    a) „Žhavá“ částice (S) je příliš řídká (má velký objem a plochu) aby pronikla do tělesa. Lze si to představit tak, že atomy jsou příliš blízko u sebe a částice (S) se mezi ně „nevejde“. Částice (S) je odražena povrchovým tlakem (PT) zpět do prostředí.

7.50.    b) Menší (hustší) částice (T) proniká do vnitřního tlakového pole tělesa (mezi atomy), kde zvyšuje tlak (T1). Zvyšující se tlak (T1) v tělese postupně atomy od sebe odtlačuje a zvětšuje rozestupy mezi nimi. Atomy si svoji hustotu prostoru drží. Snižuje se hustota částic mezi nimi, roste jejich objem. Objem složeného tělesa z atomů se zvětšuje. Těleso se zahřívá směrem od povrchové plochy do středu. Hustota složeného tělesa se snižuje.

7.51.    c) Superhustá částice (G = gama) proniká do vnitřního tlakového pole složeného tělesa. Protože má vysokou hustotu (malý objem) působí velkým tlakovým impulzem na malé ploše. Částice (G) prochází také vysokým povrchovým tlakem dovnitř jednotlivých atomů. Protože má podobnou hustotu, jako superhusté částice tvořící jádro, může proniknout do jádra, způsobit tam změny, nebo jádro „rozbít“. Superhustá částice také může proletět atomem a nekolidovat s jádrem, které má velmi malý objem.

7.52.    Interakce mezi částicemi a kapalinou (Obr. 7.4. vpravo):

7.53.    a) Vzdálenost mezi atomy je větší, což umožňuje některým částicím (S) proniknout do vnitřního prostředí kapaliny. To znamená mezi atomy, nikoliv dovnitř atomů. Část částic (S) se odráží od povrchového tlaku (PT) kapaliny (její hladiny) zpět do vnějšího prostředí. V mezifází mezi kapalinou a vzduchem dochází k lomu (Obr. 5.2.).

7.54.    b) Částice (T) prostupuje do kapaliny a zvyšuje tam tlak. S rostoucí teplotou (T1) se kapalina mění v plyn.

7.55.    c) Pro částice (G) se prakticky nic nemění. Nižší povrchový tlak (PT) kapaliny usnadňuje jejich pronikání.

 

7.56.    Příklad 7.6. Mějme dvě stejné nádoby. V jedné je studená voda a v druhé horká voda. Když vystříkneme vodu z obou nádob do mrazivého vzduchu, horká voda okamžitě zmrzne. Studená voda z druhé nádoby spadne na zem v tekutém, nezmrzlém stavu.

7.57.    V nádobě s horkou vodou jsme zvýšili teplotu a tím i tlak plazmy (T1) na každou molekulu vody. Voda „drží pohromadě“ pouze díky nádobě. Jakmile horkou vodu vystříkneme do mrazivého vzduchu, vnitřní tlak plazmy (T1) působící v kapalině všemi směry kapalinu „roztrhá“ na jednotlivé molekuly. Molekuly (husté) vody se stanou kondenzačními jádry pro okolní (řídké) molekuly studeného vzduchu. Molekuly vzduchu „obalí“ molekuly vody. [17] Částice tepla (T) přejdou z (hustých, horkých) molekul vody na (řídké, studené) molekuly vzduchu. Vnitřní tlak (T1) v horké vodě je vysoký, povrchový tlak kapaliny (PT) je nízký.

7.58.    Tlak (T1) ve studené vodě je nízký a nestačí kapalinu „roztrhat“. Voda padá na zem ve velkých „stříkancích“. Voda stále „drží pohromadě“ a ve velkých kapkách nemůže tak rychle promrznout. Vnitřní tlak (T1) ve studené vodě je nízký, povrchový tlak (PT) kapaliny je vysoký. U vody v pevném skupenství je výsledek ještě markantnější. Vyhozená kostka ledu dopadne na zem v nezměněné podobě. Vnitřní tlak (T1) v ledu je řádově nižší, než u kapaliny a povrchový tlak (PT) je také řádově vyšší. 

 

7.59.    Interakce částic s plynem

7.60.    a) Částice (S) pronikají plynem obdobně, jako kapalinou. Při srážkách s atomy se mění směr jejich pohybu (rozptyl světla) a postupně se snižuje intenzita světla (Obr. 6.6.).

7.61.    b) Částice (T) zvětšují objem „namrzlé“ plazmy na „studených“ atomech, nebo molekulách, tvořících plyn (Obr. 7.5.). Plyn s rostoucí teplotou prostředí řídne. Opačně, s klesající teplotou se plyn postupně mění v kapalinu.

7.62.    c) Částice (G) prostupují plyny snadno. V některých atomech nebo molekulách mohou způsobit změny při srážce.

 

7.63.    Povrchový tlak. [18] Každý atom má na povrchu vysoký (odstředný) povrchový tlak. Složené těleso z atomů (hmotné těleso) má na svém povrchu vysoký povrchový tlak (PT), který je sumou povrchových tlaků jednotlivých atomů, tvořících povrchovou plochu tělesa. Povrchový tlak složeného tělesa z atomů je vždy menší, než povrchový tlak jednotlivých atomů těleso tvořících. Čím je vnitřní tlak v tělese (T1) nižší, tím je povrchový tlak (PT) tělesa vyšší.

7.64.    Amorfní látky. Atomy a molekuly se spojují prostřednictvím svých obalů do klastrů. Tyto klastry jsou většinou nahodilé a neuspořádané, zkrátka z toho co je v dané hustotní sféře k dispozici. Po jejich zahřátí se z klastrů vytvoří kapalina. Když se směsná tavenina rychle ochladí, [19] chaotické struktury atomů „zmrznou“. To má za následek, že tlakové pole na povrchu amorfní látky je neuspořádané a povrchový tlak je snížený (Obr. 7.4. b, dole). Amorfní látky jsou za „normálních“ teplot špatné vodiče tlaku (tepla, „elektřiny“).

7.65.    Atomy nebo molekuly s podobnými vlastnostmi, mohou vytvořit pravidelné uspořádané (krystalické) struktury. Uspořádané atomy synchronizují tlakové pole na svém povrchu. Po zchladnutí vykazuje takové „zmrzlé“ hmotné těleso značně vysoký povrchový tlak (tvrdost) vůči jiným hmotným tělesům.

 

7.66.    Příklad 7.7. Budeme-li mírně třást krabičkou plnou kuliček, utvoří se na dně jejich pravidelná vrstva. Do prohlubní mezi kuličkami ve spodní vrstvě zapadnou další kuličky a vytvoří novou pravidelnou vrstvu a tak postupně dále. Vytvoří se poměrně pravidelná struktura.

7.67.    Podobné je to i s atomy a molekulami. Když budeme taveninu z atomů s podobnými vlastnostmi pomalu ochlazovat, „usadí se“ atomy stejně jako kuličky z předešlého příkladu. Propojí se svými obaly v místech, kde je na povrchu jejich plochy nejmenší tlak. Když tavenina ztuhne (zmrzne), je tato pravidelná struktura zachována. Atomy (molekuly) mohou mít různé tvary, dané tvarem jádra a tím i tvarem povrchové plochy. Z toho také plynou různé krystalické struktury.

7.68. Šíření tlaku v hmotných tělesech

 

7.68.    Atomy se vždy vyskytují ve směsi s plazmou. Uzavřené atomy jsou téměř nestlačitelné, plazma mezi nimi tvoří spojité tlakové pole složené z otevřených částic. Nekorektně řečeno. Částice plazmy působí jako „pružiny“ mezi atomy. Čím je plazma mezi atomy hustší (studenější), tím jsou atomy blíže jeden k druhému a tím lépe přenáší složené (hmotné) těleso z atomů tlakový impulz. To vede nakonec k tzv. supravodivosti tlaku.

7.69.    Atom reaguje na vnější tlakový impulz změnou tvaru. Polosféra atomu na kterou působí větší tlak se „zploští“ a na opačné polosféře se vytvoří špička. Tlakový impulz se přenese z povrchové plochy atomu do jeho vnitřního tlakového pole a jádro se vychýlí směrem ke špičce. Atom (který není na „pevné“ podložce) [20] se pohybuje ve směru špičky proti vnějšímu orientovanému tlakovému poli tak dlouho, až špička zanikne. Jádro se vrátí do své obvyklé polohy a atom harmonizuje svůj pohyb s vnějším tlakovým polem. Podobně, jako částice z (Obr. 6.2. b).

7.70.    Tlakové impulzy se šíří v tělesech s uspořádanou strukturou atomů (kovech, krystalech) lépe, než v amorfních látkách. Z tohoto pohledu rozlišujeme dobré, nebo špatné vodiče tlaku (tepla). Kovy a krystalické látky mají „pravidelnou“ strukturu a předávají si impulzy velmi efektivně (Obr. 7.6. c).

 

7.71.    Příklad 7.8. Představu o předávání tlakového impulzu v tělesech z atomů s uspořádanou strukturou může poskytnout tzv. „Newtonova houpačka“. Tu tvoří několik kuliček zavěšených na niti (Obr. 7.6. c). Vychýlíme krajní kuličku (A) z její rovnovážné polohy a pustíme ji. Pohyb vyvolá tlakový impulz kuličky (A) do grupy kuliček (B) při nárazu. Grupa kuliček (B) představuje pro kuličku (A) „pevnou podložku“. Kuličky (B) po nárazu nereagují pohybem. Přesto se tlakový impulz šíří jejich vnitřním tlakovým polem směrem ke kuličce (C). Poslední kulička (C) nemá komu předat tlakový impuls, který ji zprostředkovaly kuličky (B) před ní a reaguje na předaný tlakový impulz pohybem ve směru špiček atomů tvořících kuličku.

 

7.72.    Příklad 7.9. Představu šíření tlakového impulzu v kapalinách může dát vlna cunami. Každá molekula vody v oceánu je samostatné těleso, „plovoucí“ v plazmě o stejné hustotě prostoru. Molekuly vody se chovají, jako kuličky Newtonovy houpačky z předešlého příkladu. Na dně oceánu zvedne zemětřesení dno a tím udělí tamním molekulám vody mohutný tlakový impulz (A). Molekuly vody si předávají tlakový impulz mezi sebou, aniž se samy pohybují, jako kuličky Newtonovy houpačky (B). Na volném moři nepozorujeme žádný pohyb. Teprve na protějším břehu nemají molekuly tlakový impulz komu předat a reagují pohybem směrem na pevninu (C). Vlna vysokého tlaku předchází vlnu tlaku nízkého. Moře zprvu ustoupí (důl vlny = vysoký tlak) a následně přichází vrch vlny cunami (vrch vlny = nízký tlak). Vysoký tlak je hybatelem procesu a nízký tlak je jeho „vykonavatelem“ (Obr. 6.5. a - e).

 

7.73.    Příklad 7.10. Kuličky z příkladu (Obr. 7.6. c), představují uspořádanou strukturu a předávají si tlakové impulzy velmi efektivně. „Upravená“ Newtonova houpačka na (Obr. 7.6. b) představuje předávání tlakového impulzu v amorfních látkách. Neuspořádaná struktura způsobuje, že si kuličky předávají tlakový impulz velmi neefektivně. Těleso je za „normálních“ teplot špatný vodič tlaku (tepla).

7.74.    Amorfní látky a plyny mají nestejnoměrné složení a chaotickou strukturu a vedou tlakové impulzy špatně (Obr. 7.6 b). Když je zchladíme do oblasti teplotního dna, stávají se supravodiči, přestože za „normálních“ teplot jsou izolanty. Zchlazení znamená, že se sníží objem částic plazmy (pružin) mezi atomy na minimum. Nestlačitelné atomy se vzájemně dotýkají svými obaly. Vzniká supravodivost tlaku. Supravodivé těleso se chová jako jeden atom.

 

7.75. Iluze hmotnosti

 

7.75.    Zdrojem tlaku, způsobujícího iluzi hmotnosti na planetě je dostředný tlak (plazmy) ze stratopauzy. [21] Tlak ze stratopauzy (OT) neustále působí na povrchovou plochu každého atomu hmotného jádra planety a „snaží se“ atomy (molekuly) procesem sedimentace zatlačit do jejich hustotních sfér. Když „pevnou“ hmotnou podložkou zabráníme (hmotnému) tělesu v pohybu do jeho hustotní sféry, projevuje se tlak povrchové plochy tělesa na povrchovou plochu „pevné podložky“ (váhy) jako iluze hmotnosti. [22] Hmotnost (iluzi hmotnosti) lze také definovat, jako pevnou podložkou (z atomů) zadrženou sedimentaci, nebo zadržený pohyb hmotného tělesa.

7.76.    Aby složené těleso z atomů mělo měřitelnou hmotnost, musí být na planetě s „pevným povrchem“ pod stratopauzou na „pevné podložce“, která je také z atomů. Hmotné těleso musí být o jednu, nebo více hustotních sfér výše, než je jeho hustotní sféra. Těleso, které je ve své hustotní sféře nemá v této sféře hmotnost a je v beztížném stavu. Hmotnost tělesa je nutno vždy vztahovat k hustotní sféře (vztažné soustavě), ve které se těleso momentálně nachází (Obr. 7.8.). V univerzální vztažné soustavě Vesmíru (VSU) hmotnost neexistuje!

7.77.    Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostředí a tím i dostředný tlak v daném prostředí. V každé hustotní sféře hmotného jádra planety je dostředný tlak (OT) na plochu atomu jiný. Hmotnost tělesa z atomů určuje (dynamické) prostředí, ve kterém se těleso nachází. Hmotnost tělesa je v každé oblasti prostoru a v každém okamžiku jiná. Těleso (prostorová anomálie) nemá na svoji (případnou) hmotnost žádný vliv.

7.78.    Iluze hmotnosti není fyzikální, ale pouze mechanický parametr! [23] Hmotnost je empiricky zjištěná mechanická vlastnost těles z atomů. Nelze stanovit žádnou „absolutní“ hmotnost tělesa, ani žádný hmotnostní etalon. Kilogram a všechny od něj odvozené jednotky a vztahy jsou (pouze) přibližné mechanické parametry.

 

7.79.    Příklad 7.11. Na (Obr. 7.7. a) je tenký gumový nafukovací balónek na váze. Váha je na „pevné podložce“. Váha ukazuje „zanedbatelnou“ hmotnost balónku. Když budeme tlačit povrchovou plochou dlaně na povrchovou plochu balónku, ukáže váha výchylku, jako by tam bylo „těžké“ těleso, přestože balónek stále téměř nic neváží (Obr. 7.7. b). [24]

7.80.    Když odstraníme „pevnou podložku“, bude se tlak dlaně na plochu balónku projevovat pohybem. Váha, jejíž pohyb se synchronizuje s balónkem opět ukazuje „zanedbatelnou“ hmotnost (Obr. 7.7. c). Pohybující se atom (složené těleso z atomů), který není na „pevné podložce“ je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Jeho povrchová plocha ale může působit tlakovým impulzem při nárazu.

 

7.81.    Poznámka 7.2. Planeta (Obr. 7.2.) je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži hvězdy (Obr. 10.6.). Díky sedimentaci je planeta ve své hustotní sféře. Orientovaný tlak z nadřazené tlakové níže hvězdy působí na slupku planety (MP) a způsobuje její pohyb. Planetu nelze položit na pevnou podložku a zabránit ji v pohybu. Planeta se pohybuje a nikdy nemá hmotnost. Uvádět hmotnosti „nebeských těles“ a odvozovat od nich nějaké „přitažlivé síly“ je blud. Viz dále.

 

 

Obr. 7.7.

 

7.82.    Na (Obr. 7.7. d) je zobrazen atom v tlakovém poli tlakové níže planety. Dostředný tlak ze stratopauzy na severní polosféru atomu (červeně) je vyšší, než na jeho jižní polosféru (modře). Důsledkem je, že se plocha severní polosféry zvětší (Obr. 4.1. a). Na jižní polosféře se vytvoří špička. Na severní polosféru atomu působí vyšší tlak na větší ploše. Na jižní polosféru působí nižší tlak na menší ploše. [25] Výsledný tlak, kterým působí plocha jižní polosféry atomu na plochu váhy se rovná výchylce váhy.

7.83.    Iluzi hmotnosti atomu určuje velikost jeho povrchové plochy. Na (Obr. 7.7. e) je zobrazen rozdíl v hmotnosti mezi „velkým (těžkým) atomem“ s velkou povrchovou plochou a „malým (lehkým) atomem“ s malou povrchovou plochou. [26] Na velikost a tvar povrchové plochy atomu má vliv objem a tvar jádra a teplota tání atomu. Součet hustoty prostoru jádra a hustoty prostoru obalu atomu určuje hustotu prostoru atomu.

7.84.    Dostředný tlak ze stratopauzy na plochu atomů, který způsobuje iluzi hmotnosti je velmi slabý. Zkusme odhadnout, jakou plochu mají atomy železa v krychli z (Obr. 7.7. f nahoře). Jedná se pouze o orientační čísla pro hrubou představu. Krychle má objem 10 cm3. Mechanická povrchová plocha krychle je 600 cm2. Rozměry atomu jsou odhadovány na jednu desetimilióntinu milimetru. To znamená, že celková (fyzikální) povrchová plocha atomů, které tvoří kvádr železa o hraně 10 cm je asi 10 km2. Na tuto plochu působí dostředný tlak ze stratopauzy a vytvoří (v atmosféře) iluzi hmotnosti (pouze) 7,8 kg. Hmotnost tělesa je suma hmotnosti všech atomů těleso tvořících.

 

7.85.    Příklad 7.12. Některé skutečnosti jsou poněkud nejasné díky chybnému chápání Archimedova zákona a ignorování toho, co se nazývá vztažná soustava (VS). Na (Obr. 7.7. f nahoře) je jednoduchý mechanický systém představovaný pákou. Na jedné straně páky je 7,8 kg železa (jeden litr) a na druhé straně je v nádobě 7,8 kg vody (7,8 litrů). Páka je ve vztažné soustavě atmosféry Země (VS1), na pevné podložce a je v rovnováze. Když tuto mechanickou soustavu umístíme do hustotní sféry vody (VS2), rovnováha se radikálně změní (Obr. 7.7. f, uprostřed). Železo má v hustotní sféře vody (VS2) hmotnost 6,8 kg, voda je ve vztažné soustavě vody v nádobě (VS2) v beztížném stavu a nemá hmotnost. V Kosmu (VSU) nemá tento mechanický systém smysl, neboť zde žádná hmotnost není a mechanika zde „nefunguje“ (Obr. 7.7. f dole). V prvním příkladě (VS1) je hmotnost celého mechanického systému 7,8 + 7,8 = 15,6 kg, ve druhém příkladě (VS2) je hmotnost 6,8 kg, ve třetím případě (VSU) nemá smysl o hmotnosti hovořit.

7.86.    7.86. Železo (Obr. 7.7. f uprostřed) není „nadlehčováno“ vodou! V hustotní sféře vody (VS2) prostě váží o 1 kg méně (má jinou hmotnost). To že předtím v prostředí vzduchu (VS1) železo i voda něco vážily, už bylo (ve Vesmíru existuje pouze současnost). Nyní jsou v prostředí vody (VS2) a jejich (současné) vlastnosti nutno posuzovat podle prostředí (hustotní sféry), ve kterém momentálně jsou. [27] Iluze (mechanické) hmotnosti není konstanta! Iluze hmotnosti je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Nelze sestrojit (mechanický) hmotnostní etalon!

 

7.87. Vztažná soustava

 

7.87.    Vlastnosti každého tělesa jsou v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiné. Vlastnosti tělesa (prostorové anomálie) určuje prostor (prostředí), ve kterém se těleso momentálně nachází. Těleso nemá na své vlastnosti žádný vliv. Vlastnosti tělesa je nutno vždy vztahovat k určité vztažné soustavě. Těleso má v každé vztažné soustavě jiné vlastnosti. Těleso může současně mít rozdílné vlastnosti v rozdílných vztažných soustavách. V (dynamickém) prostoru neexistují tělesa s konstantními (statickými, neměnnými) vlastnostmi.

7.88.    Příklad 7.13. Na (Obr. 7.8.) je nádoba s 1 litrem vody na váze v prostředí vzduchu (prostředí vzduchu = vztažná soustava VS1). Váha stojí na „pevné podložce“ [28] a ukazuje hmotnost vody 1 kg. Vedle je akvárium také na „pevné podložce“, v prostředí vzduchu (VS1), ve kterém je 10 litrů vody. Hmotnost vody v akváriu je 10 kg. Vložíme váhu s 1 litrem vody do akvária. Prostor uvnitř akvária (pouze tam) představuje vztažnou soustavu vody v akváriu (VS2). 1 litr vody v akváriu je nyní v prostředí vody (VS2), ztratil hmotnost a je v beztížném stavu (váha ukazuje = „0“ kg). V akváriu, které je stále v prostředí vzduchu (VS1) je nyní 11 litrů vody. Váha pod akváriem ukazuje hmotnost 11 kg.

 

Obr. 7.8.

 

7.89.    Vložíme akvárium (11 kg) do moře. Voda v akváriu (11 litrů) ztratila v hustotní sféře moře svoji hmotnost (váha ukazuje „0“ kg). Moře tvoří hustotní sféru vody na Zemi (VS3). Voda v moři je ve své hustotní sféře a níže již nemůže klesnout. Nedovolí ji to hustší sféry pod ní. Moře je v beztížném stavu (hmotnost moře = „0“ Kg). Kdybychom chtěli, aby moře mělo hmotnost, museli bychom moře „vyzvednout“ o jednu hustotní sféru výše do prostředí vzduchu (VS1) a postavit ho na „pevnou podložku“.

7.90.    Panuje přesvědčení, že beztížný stav je pouze ve Vesmíru. To je omyl. Beztížný stav je naprosto převažující stav hmotných těles na planetě (Zemi). Atmosféra je horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země), je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Atmosféra netlačí na pevninu a vodstvo svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem, plynoucím z rozdílu hustot prostoru atmosféry, pevniny, a moře. [29] Tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifází mezi nimi. V řidší atmosféře je podstatně vyšší tlak základního prostředí, než v (hustším) moři. Proto je mezifází mezi vodou a atmosférou (vodní hladina) velmi úzké. U pevniny je ještě užší.

7.91.    Moře je hustotní sféra na planetě (Zemi) pod atmosférou a nad pevninou. Voda v moři je v beztížném stavu a nepůsobí na břehy, ani na dno svou hmotností (žádnou nemá). Působí pouze tlakem, vycházejícím z rozdílu hustoty prostoru vody a hustoty prostoru hornin dna a břehu. [30] Každá molekula vody tvořící moře je samostatné těleso, vnořené v prostředí plazmy o přibližně stejné hustotě prostoru. Je ve své hustotní sféře, je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Složená tělesa z molekul vody (např. mořské víry a proudy) nemají žádnou hmotnost, jsou v beztížném stavu a chovají se jako každý (fraktální) tlakový systém. V kapalinách a plynech, které jsou samy v sobě nepůsobí žádné mechanické síly.

 

7.92. Hydrostatický tlak

 

7.92.    Molekuly vody nabývají přechodně iluzi hmotnosti, když jsou o jednu hustotní sféru výše, než je jejich hustotní sféra. To znamená, když jsou v hustotní sféře vzduchu. Tehdy působí hydrostatickým tlakem na stěny a dno nádoby. S hydrostatickým tlakem se rovněž setkáváme v případě, kdy je plyn tlačen pod kapalinu (např. batysféra). Molekuly vody, které jsou ve své hustotní sféře nemají hmotnost, jsou v beztížném stavu.

 

7.93.    Příklad 7.14. Na (Obr. 7.9. a) je malá nádoba s vodou, na „pevné“ podložce, která je v prostředí vzduchu (VS1). Každá molekula vody má v hustotní sféře vzduchu (VS1) hmotnost. Molekuly vody tlačí svými povrchovými plochami na povrchové plochy molekul vody pod nimi a také na povrchovou plochu nádoby. Hydrostatický (mechanický) tlak v kapalině směrem ke dnu roste.

7.94.    Hydrostatický tlak v malé nádobě se díky volnosti molekul kapaliny rozkládá do všech směrů a může se „zviditelnit“ pouze tam, kde mu to umožňují otvory v nádobě. Čím jsme blíže ke dnu, tím větším tlakem do prostředí vzduchu vystřikuje voda z otvorů nádoby (Obr. 7.9. a).

7.95.    Malou nádobu z předešlého odstavce vnoříme do větší nádoby (VS2), která je v prostředí vzduchu (VS1). Voda z malé nádoby je ve vztažné soustavě vody velké nádoby (VS2), je v beztížném stavu a nepůsobí na stěny malé nádoby žádným hydrostatickým tlakem. Žádná voda z otvorů malé nádoby neproudí (Obr. 7.9. b). Stejná voda je ale i v prostředí vzduchu (VS1), kde má hmotnost a působí v ní hydrostatický tlak. Z větší nádoby proudí otvory voda do prostředí vzduchu obdobně, jako (Obr. 7.9. a). Hmotnost těles je nutno vždy vztahovat k určité vztažné soustavě.

7.96.    Podobnou situaci jako u (Obr. 7.9. a) můžeme navodit tak, že natlačíme nádobu propojenou s prostředím vzduchu (VS1) do moře (Obr. 7.9. c). Jedná se o nepřirozenou situaci. V tlakové níži planety musí být (hustá) voda pod (řídkým) vzduchem. Válec se vzduchem je vnořené těleso s podstatně rozdílnou hustotou prostoru, než má kapalina a s rostoucí hloubkou působí na jeho stěny hydrostatický tlak, jako v případě (Obr. 7.9. a). [31]

 

Obr. 7.9.

 

7.97.    Nahradíme válec ve vodě soustavou propojených batysfér (Obr. 7.9. d). Batysféra (tlaková nádoba) je nepřirozený (mechanický) objekt. Dostáváme stejně nepřirozenou situaci, jako u vtlačeného válce se vzduchem (Obr. 7.9. c). Batysféra tvoří těleso vnořené v prostředí vody a má uvnitř stále stejný (atmosférický) tlak (PA). Čím je batysféra blíže ke dnu, tím větší hydrostatický tlak působí na její vnější stěnu. Tlak na vnitřní stěnu (PA) zůstává konstantní. Vytvořili jsme situaci, kdy jsou přirozené hustotní sféry (v tlakové níži planety) postaveny „na hlavu“. Ve skutečnosti je to podobné, jako kdybychom vytáhli vodní sloupec nad hladinu do sféry vzduchu, obrátili ho „vzhůru nohama“ a postavili na batysféru. Pak by působil hydrostatickým tlakem (Obr. 7.9. f).

7.98.        Když batysféru naplníme (teplou) vodou u hladiny moře (H1, T1) a ponoříme ji na dno moře kde je nižší teplota (H2, T2), bude v barysféře vyšší tlak (T1), než v prostředí (T2). Rozdíl tlaků je daný rozdílem hustot vody u hladiny (H1) a u dna (H2) a je podstatně menší, než rozdíl tlaků mezi atmosférou a mořem (Obr. 7.9. e). [32]

7.99.        Porovnejme prostředí u hladiny a na dně moře. Teplota vody u hladiny je 30 stupňů C, u dna 4 stupně C. [33] V horní (teplejší = řidší) sféře u hladiny je větší tlak základního prostředí, než v dolní (studenější = hustší) sféře na dně moře. Rozdíl hustot způsobuje plazma mezi molekulami vody. Molekuly vody mají v jistém rozsahu vnějších teplot stále stejnou hustotu prostoru. Plazma mezi molekulami vody u dna je studenější, (má menší objem) molekuly vody jsou blíže sebe, voda jako celek vykazuje vyšší hustotu prostoru. Hustší (studenější) plazma působí na molekuly vody u dna menším tlakovým impulzem, než řidší (teplejší) plazma u hladiny. Na dně moře je nižší tlak, než u mořské hladiny. V tlakové níži planety Země tlak směrem do středu klesá (hustota prostoru roste).

 

7.100.     Poznámka 7.3. Jak je to s tlakem na dně moře se můžeme přesvědčit jednoduchým pokusem. Těsně pod hladinou nabereme do sklenice (tamní teplou) vodu, obarvíme ji a zazátkujeme. Poté se s lahví potopíme na dno (kde je studená voda) a láhev odzátkujeme. Obarvená voda bude vytékat z láhve směrem do prostředí, protože v láhvi je vyšší tlak (teplota). U hladiny moře je vyšší tlak, než na dně. Tuto skutečnost je dobré mít na paměti až zase nějací „vědci“ budou básnit o „strašlivém“ tlaku na dně moře.

 

7.101. Sedimentace v hmotném prostředí

 

7.101.     Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru. Hmotné prostředí tvoří plazma ve směsi s atomy. Atomy jsou tělesa vložená, která svojí přítomností ovlivňují hustotu prostředí. Hybatelem sedimentace je primární prostředí (plazma). Atomy jsou „pasivní“ tělesa, která sedimentaci podléhají. Atomy nejsou zdrojem žádných sil.

7.102.     Částice plazmy (prostředí) působí tlakem svých ploch na plochu každého jednotlivého atomu, tvořícího složené těleso. Složená tělesa z atomů (a také jednotlivý atom) působí na jiná složená tělesa z atomů pouze povrchovým tlakem své vnější plochy. Molekuly a složená tělesa z atomů v pevném stavu se chovají jako jedno těleso. Hustota prostoru takového tělesa je suma hustot prostoru všech atomů, těleso tvořící a plazmy mezi nimi.

7.103.     Proces sedimentace tlačí atomy do jednotlivých hustotních sfér. To způsobuje pohyb atomů. Aby mohla sedimentace v dané vztažné soustavě probíhat, musí být prostředí z atomů v kapalném, nebo plynném skupenství. Intenzita sedimentace závisí na rozdílu hustoty prostředí a hustoty prostoru atomů. Čím je rozdíl větší, tím je rychlost ukládání do jednotlivých hustotních sfér rychlejší (dynamičtější).

7.104.     Atomy jsou vždy vnořeny v nesymetrickém tlakovém poli prostoru. To znamená, že prostor působí na plochu atomů z různých stran různým tlakem. Působením vnějšího (nesymetrického) tlakového pole se mění tvar atomů. U atomu se vytvoří špička na straně, ze které na jeho povrchovou plochu působí nejmenší tlak. Jádro atomu se posune směrem ke špičce. Atom se pohybuje ve směru své špičky tak dlouho až se dostane do své hustotní sféry. Špička atomu zmizí a atom zůstává v této hustotní sféře.

 

7.105.     Příklad 7.15. Na (Obr. 7.10.) jsou tři hustotní sféry v tlakové níži, označené jako (Fáze 1, Fáze 2, a Fáze 3). Každé fázi odpovídá hustota (H1, H2, H3), která se směrem do středu zvyšuje (tlak se snižuje). Mezi fázemi se nacházejí mezifází (MF 1-2, MF 2-3). Tlak z mezifází směřuje na obě strany (naznačeno rotačními šípkami). Přitom tlak směrem do středu je silnější, než tlak od středu. Průběh tlaku zobrazuje přiložený graf (Obr. 7.10. vpravo).

7.106.     Ve (Fázi 2) jsou tři atomy (h1, h2, h3) s hustotami, odpovídajícími hustotám fází (H1, H2, H3). Tlak prostředí působí na atomy a deformuje je. U atomu (h1) se vytvoří špička na severní straně a (h1) je tlačen svojí plošší stranou proti dostředné straně (Mezifází 1-2). Pokud je schopen vyvinout na (Mezifází 1-2) dostatečný tlak, projde jím a je odstřednou stranou mezifází (Mezifází 1-2) vtlačen do (Fáze 1), která odpovídá jeho hustotě. Tam se hustota prostředí (H1) a hustota prostoru atomu (h1) vyrovnají. Tlaky na jižní plochu obalu atomu a severní plochu obalu se vyrovnají. Atom ztratí špičku a zůstává ve (Fázi 1). Stává se součástí prostředí hustotní sféry (H1).

 

 

Obr. 7.10.

 

7.107.     U atomu (h3) se vytvoří špička na jižní straně. (h3) je tlačen prostředím (H2) směrem k odstředné straně (Mezifází 2-3). Pokud vyvine na odstřednou stranu (Mezifází 2-3) dostatečný tlak, projde a je dostřednou stranou (Mezifází 2-3) vtlačen do sféry (H3). Tlak ve sféře (H3) a vnitřní tlak (h3) se vyrovnají a atom zde zůstává. Stává se součástí prostředí hustotní sféry (H3).

7.108.     Ve (Fázi 2) je atom (h2) s hustotou odpovídající této sféře. Hustota ve sféře a hustota prostoru atomu jsou shodné. Atom (h2) nemá špičku a není schopen vyvinout dostatek tlaku ani na (Mezifází 1-2), ani na (Mezifází 2-3). Je „uvězněn“ ve svoji sféře a stává se součástí prostředí.

7.109.     Jedná se o jednoduchý model. Ve skutečnosti jsou atomy (h1) a (h3) ve sféře (H2) obklopeny množstvím atomů (h2), které jsou ve své hustotní sféře. Při pohybu do svých hustotních sfér se musí (h1) a (h3) „prodírat“ mezi atomy (h2). Atomy (h2) „překáží“ atomům (h3) v pohybu a působí tlakem svých povrchových ploch proti tlaku povrchových ploch (h1) a (h3). Tak vzniká hydrodynamický odpor.

7.110.     Atomy (h2) nikam (h1) ani (h3) netlačí! Atomy (h2) jsou ve své hustotní sféře (H2) a spoluvytvářejí (ovlivňují svojí přítomností) tlak základního prostředí v této hustotní sféře. Sedimentaci „provádí“ vždy pouze základní prostředí (plazma), v němž všechny atomy „plavou“. Plazma vytváří orientované dostředné tlakové pole, které tlačí (h1) a (h3) do jejich hustotních sfér, atomy (h2) kladou (hydrodynamický) odpor.

 

7.111.     Příklad 7.16. Na (Obr. 7.11. a) je akvárium s vodou (VS2) a se dvěma kuličkami. Jedna je ze železa, druhou představuje míček. Prostředí tvoří plazma ve směsi s molekulami vody. Jsme v tlakové níži (na planetě), takže plazma (OT) působí na všechna tělesa vložená dostředným tlakem. Umístíme kuličky do středu hustotní sféry s hustotou vody.

7.112.     Železná kulička má větší hustotu prostoru než je hustota prostoru ve sféře vody. Základní prostředí (plazma ve vodě) tlačí kuličku železa pod molekuly vody, na dno akvária. Míček má hustotu prostoru menší, než je hustota prostoru ve sféře vody. Míček je tlačen základním prostorem (plazmou ve vodě) nad molekuly vody - na hladinu. Nad hladinou je prostředí tvořené plazmou a molekulami vzduchu (VS1). (VS1) má menší hustotu prostoru, než je celková hustota prostoru míčku (gumový obal + vzduch uvnitř). Míček zůstává na hladině, ve své hustotní sféře tzn. mezi sférou vzduchu a sférou vody. [34]

 

 

Obr. 7.11.

 

7.113.     Nyní umístíme akvárium na Zemský rovník a roztáhneme ho po celém obvodu (Obr. 7.11. b). Dostáváme rotující toroid (díky rotaci Země), v němž je hustota prostoru odpovídající hustotě ve sféře vody (VS2). Železné kuličky jsou opět tlačeny (základním prostředím) směrem ke dnu akvária - to znamená směrem do středu Země. Základní prostředí je tlačí k sobě. Míčky jsou tlačeny základním prostředím směrem od středu Země. Základní prostředí je tlačí od sebe. Základní prostředí (plazma) je hybatelem tohoto procesu. Molekuly vody zůstávají ve svojí hustotní sféře. Nejsou tlačeny ani nahoru, ani dolů.

7.114.     Nezávislý pozorovatel (ve Vesmíru) [35] uvidí železné kuličky, jak se pohybují po (fraktální) spirále směrem do sféry, která má hustotu železa a vzájemně se přibližují (Obr. 7.11. c). Míčky se pohybují po (fraktální) spirále směrem od středu (Obr. 7.11. d).

7.115.     Husté kuličky jsou tlačeny prostorem (základním prostředím) směrem do středu a přibližují se k sobě (po fraktální spirále). Řídké míčky jsou tlačeny prostorem směrem od středu a vzdalují se od sebe (po fraktální spirále). Nepřitahují se, ani se neodpuzují. Nemají na svůj pohyb žádný vliv. Tento jev se nazývá sedimentace a je závislý pouze na hustotě prostoru těles a hustotě prostoru prostředí, nikoliv na hmotnosti těles, nebo jejich rozměru.

7.116.     Jakmile kuličky dosáhnou svoji hustotní sféru, jejich pohyb se zastaví a v této sféře zůstávají. Jsou v beztížném stavu. Nepůsobí zde žádné záhadné přitažlivé síly, ani nějaká záhadná gravitační záření. Nejedná se o žádnou Zemskou, ani jinou přitažlivost. Prostředí tlačí tělesa k sobě, případně od sebe podle zákonitostí fraktální geometrie prostoru. [36]

7.117.     Akvárium nahradíme mořem. Železná kulička je tlačena základním prostředím na dno moře. Tam je pevné dno, stejně jako u akvária. Pokud bychom si představili jakési „prostupné (tekuté) kamenné dno“, železná kulička by byla tlačena tímto „kamenným“ prostředím po spirále směrem do středu. Tlak (ze stratopauzy) působící na plochu atomů železa je v „kamenné sféře“ nižší (než ve vodě, nebo vzduchu). Také rozdíl hustoty železa a horniny je nižší. Pohyb kuličky (po spirále) směrem do středu bude pomalejší. Železo bude v „kamenném“ prostředí klesat do středu pomaleji, než železo v prostředí vody, nebo vzduchu. Průměry na kterých se pohyb po spirále odehrává, jsou směrem do středu stále menší.  

7.118.     Jakmile železná kulička dosáhne hustotní sféru železa, její pohyb se zastaví. Teplota v dané sféře je vysoká. (Zmrzlá) kulička přejde z pevného do kapalného skupenství a jednotlivé atomy železa se stanou součástí prostředí. Jsou ve své hustotní sféře, spoluvytvářejí prostředí a jsou v beztížném stavu.

 

7.119.     Příklad 7.17. Zkombinujeme obě tělesa. Máme kuličku ze železa, ve které je nízký tlak (vysoká hustota prostoru) vzhledem k prostředí a míček, kde je vysoký tlak (nízká hustota prostoru) vzhledem k prostředí (vody). Umístíme kuličku dovnitř míčku (Obr. 7.11. e). Dostáváme tlakovou níži (železnou kuličku), která je obalena tlakovou výší (vzduchem v míčku) a ta je znovu obalena tlakovou níží (obalem míčku). Velmi zjednodušený model neustálého střídání oblastí nízkého a vysokého tlaku ve spirálních toroidech, tvořících tělesa.

7.120.     Míček s kuličkou tvoří prostorovou anomálii v prostředí vody. Objem míčku upravíme tak, že výsledná hustota prostoru takto vzniklého složeného tělesa (kuličky + míčku) je shodná s hustotou prostoru (vodního) prostředí. Hustota složeného tělesa a hustota vodního prostředí jsou shodné. Složené těleso není tlačeno ani nahoru, ani dolů - je v beztížném stavu. Když v akváriu zamícháme vodu a vytvoříme tam vířivý pohyb, bude složené těleso zcela přirozeně a „bez námahy“ rotovat spolu s kapalinou (která je také v beztížném stavu). Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

7.121.     Použijeme model „míček - kulička“ na atomy. Když budeme měnit poměr mezi objemem „jádra = železné kuličky“ a objemem „obalu = míčku“ dostaneme „atomy“ s různou hustotou prostoru. Čím objemnější jádro (kulička) a čím méně objemný obal (míček), tím hustší atom. Když si v akváriu představíme kapalinu, jejíž hustota roste směrem ke středu, budou různě husté „atomy“ procesem sedimentace tlačeny do hustotní sféry, která odpovídá jejich hustotě prostoru, kde se stanou součástí prostředí.

7.122.     Použijeme systém „míček - kulička“ na planetu (Obr. 7.11. f). Planetu je nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP). Míček představuje (MP), kulička (husté) hmotné jádro planety. [37] Čím je tento systém hustší tím více je tlačen ke dnu nádoby a naopak. Čím větší je hustota prostoru tlakové níže planety, tím blíže centru tlakové níže hvězdné soustavy se nachází. Čím menší je hustota prostoru planety, tím dále od centra hvězdné soustavy se nachází.

 

7.123. „Gravitace“

 

7.123.     Problém „gravitace“, neboli „přitažlivé síly“ je kardinální problém „fyziky“. Tzv. „gravitační (přitažlivá) síla“, je důsledek Newtonova [38] tragického výmyslu o vzájemném silovém působení „hmotných těles“ mezi sebou. Do těles byl umístěn zdroj síly, který působí na dálku po celou dobu jejich existence (perpetuum mobile). [39] „Fyzika“ na tomto bludu neustále staví, aniž by se ptala odkud se „přitažlivá síla“ v tělesech „věčně“ bere.

7.124.     Newton pravděpodobně nepochopil Archimedův zákon a napsal svůj (bludný) gravitační „zákon“ pro plochou Zemi. [40] Jakmile jeho „zákon“ pozdější generace (Maxwell) aplikovaly na „kulatá nebeská tělesa“ stal se ještě absurdnějším. Tzv. „přitažlivost těles“ je ve svém důsledku nejhorší neštěstí, jaké mohlo přírodní vědy potkat. Rozplést toto klubko alchymistických nesmyslů, historických omylů a vyslovených „vědeckých“ podvodů není jednoduché. Vyžadovalo by to mnohem rozsáhlejší kritickou práci.

7.125.     U Newtona je hmotnost těles je odvozena od „gravitačního působení“ mezi velkým tělesem (plochou Zemí) a „malým“ tělesem. Protože Země je mnohem hmotnější (blud!), „přitahuje“ (blud!) malá tělesa více, než malá tělesa přitahují Zemi (blud!). Když mezi Zemi a těleso vsuneme nějakou váhu, působí „přitahované“ těleso na tuto váhu tíhovou silou (odvozenou od „přitažlivosti“) a tak empiricky měříme hmotnost těles. Změřená hmotnost je kruhovým procesem zabudována do vzorce pro „přitažlivou“ sílu. Není jasné, co je příčina a co následek. Jestli je hmotnost příčinou přitažlivosti, nebo přitažlivost je příčinou hmotnosti.

7.126.     Podle Newtona i současné „fyziky“ působí „přitažlivá síla“ mezi tělesy „okamžitě“ (!!!), vždy vzájemně, lineárně (!!!) a „věčně“ (!!!). Díky této konstrukci musí mít všechna „nebeská tělesa“ [41] (vymyšlenou) hmotnost aby mohla stále být zdrojem „přitažlivých sil“. [42] Také mohou v prostoru fungovat všechny ostatní mechanické síly odvozené od hmotnosti. Iluze hmotnosti je základní „fyzikální“ parametr. Bez iluze hmotnosti není „iluze fyziky“.

7.127.     Fatální chyby v samých základech „fyziky“, které nikdy nikdo neopravil, daly vyrůst obrovskému komplexu „věd“ a „pavěd“, který nebude jednoduché zrušit (opravit nejdou). Současní „vědci“ jsou pokračovateli středověkých alchymistů, kteří slibovali panovníkům zlato (dnes nevyčerpatelné zdroje „energie“), aniž měli alespoň základní vědomosti.

 

7.128.     Příklad 7.18. Má-li mít blud o „vzájemném působení hmotných těles“ univerzální platnost musí „fungovat“ pro všechna tělesa ve všech vztažných soustavách. Mějme zde na Zemi ve vztažné soustavě (VS1) pískovcovou kouli o hmotnosti 1 kg. V bezprostřední blízkosti od této koule umístíme jedno zrnko písku (hmotnost asi 50 mikrogramů). Pískovcová koule je asi 20 tisíc krát hmotnější a přesto zrnko písku „nepřitáhne“ (a to ani když tato tělesa umístíme do Kosmu).

7.129.     Podle současné „astronomie“, vycházející ze současné „fyziky“ má planeta Země hmotnost 5,9736×1024 kg (blud!) a Měsíc má hmotnost 7,347 673×1022 kg (blud!). Země je tedy asi 81 x hmotnější, než Měsíc (blud!). Pískovcová koule není schopna na bezprostřední vzdálenost přitáhnout 20 tisíc krát lehčí zrnko písku, ale Země přitahuje na vzdálenost 350 000 km 81 krát lehčí Měsíc. Jinak řečeno 20 tisíc atomů koule nepřitáhne na bezprostřední vzdálenost jeden atom zrnka písku, ale 80 atomů Země přitahuje na vzdálenost 350 000 km jeden atom Měsíce.

 

7.130.     Aby to bylo jasné:

7.131.     Tělesa nejsou zdrojem sil. Tělesa se nepřitahují ani neodpuzují. Iluze hmotnosti je důsledkem trvalého dostředného tlaku (OT) z planetární stratopauzy na povrchovou plochu atomů. (Nekorektně) Jediná dostředná síla ve Vesmíru je tlaková níže.

7.132.     Hmotná tělesa (z atomů) nabývají iluzi hmotnosti pouze na planetě s „pevným povrchem“ pod stratopauzou, když jsou o jednu nebo více hustotních sfér výše, než je jejich hustotní sféra a jsou na hmotné „pevné podložce“, která jim zabraňuje v dostředném pohybu do jejich hustotní sféry. Iluze hmotnosti se také může definovat jako pevnou hmotnou podložkou zadržený (dostředný) pohyb v tlakové níži planety, nebo pevnou podložkou zadržená sedimentace.

7.133.     Iluze hmotnosti tělesa je v každé hustotní sféře planety a v každém okamžiku jiná. Těleso, které je ve své hustotní sféře je v beztížném stavu a nemá hmotnost. V univerzální vztažně soustavě Vesmíru (VSU) hmotnost neexistuje a neplatí tam žádné mechanické poučky. Vesmír není mechanický systém. Vesmír je (fraktální) tlakový systém.

7.134.     „Nebeská tělesa“ nemají hmotnost, nic nepřitahují a „nezakřivují“ (plochý virtuální Euklidovský) prostor. Naopak je to reálný sférický prostor, který „tvoří“ sférická tělesa (prostorové anomálie) podle pravidel fraktální sférické geometrie prostoru. Hmotná jádra „nebeských těles“ vznikají od slupky. Nevznikají od středu.



[1] Matérii může ovlivňovat opět pouze matérie. Jakmile do materiální fyzikální soustavy vložíme prvek nemateriální podstaty (iluzi, výmysl) stává se tato soustava absurdní, přestává mít smysl a zaniká.

Tato kapitola se nezabývá polemikou se stávajícím pohledem na atomy. Současné pojetí vychází z historických iluzí a výmyslů, které jsou principielně špatné a tudíž na nich nemohlo vyrůst nic rozumného.

[2] Jádro atomu tvoří (superstudené) sedimentační dno atomu, kolem kterého sedimentují částice prostoru. Dá se říci, že na superstudené jádro „namrznou“ částice teplejšího prostředí, „obalí ho“ a tím jádro izolují od „teplejšího“ prostředí (Obr. 7.4. c).

Atom je „studený“, nebo „horký“ vůči prostředí ve kterém se nachází. Atomy kyslíku jsou vůči teplotě prostředí (10 Kelvinů) „horké“ a jsou při této teplotě „zmrzlé“ (v pevném skupenství). Vůči teplotě prostředí (100 Kelvinů) jsou studené a jsou v plynném skupenství. V knize je rozdělení atomů na „studené“ a „horké“ používáno pro názornost pro teploty, které nám (lidem) přijdou „normální“.

[3] Např. když foukneme do pěny na pivu (klastr bublin) část z ní „sfoukneme“. To znamená, že působíme tlakem (foukáním) na plochu pěny a rozpojíme (odtlačíme od sebe) společná mezifází.

[4] To znamená ohraničená oblast v prostoru, v níž probíhá proces sedimentace. Je třeba si představit, že zde je klastr částic spojitě uprostřed jiných částic, které tvoří okolní prostor.

[5] Termín „teplých částic“ je relativní. Nacházíme se ve velmi studené oblasti Vesmíru, kde je teplota prostředí blízko teplotního dna.

[6] Superstudené“ jádro je odstíněno (odizolováno) od „teplého“ vnějšího prostředí svým obalem. Částice tlaku (tepla) z prostředí se do jádra přes obal nedostanou (jako bychom chtěli natlačit míček na dno moře). „Rozmrznutí jádra“ není za „normálních“ okolností možné.

[7] Součet ploch dvou malých „koulí“ (A, B) je větší, než plocha jedné velké koule (C), která vznikne jejich spojením. To platí i pro obaly atomů. Součet povrchových ploch dvou „malých“ atomů před fúzí je větší, než plocha výsledného „velkého“ atomu, který vznikne po fúzi. Přebytečné částice vysokého tlaku z povrchových ploch „malých“ atomů jsou ono teplo (světlo), které je následek fúze.

[8] Když přidáme k jedné ledové „kouli“ jinou, tvar výsledného tělesa se radikálně změní. Když přidáme k dvaceti ledovým koulím jednu, výsledný tvar takového klastru se tolik nezmění. U prvků s velkým (složeným) jádrem se vlastnosti izotopů tolik neliší. Stabilita takových izotopů však může být rozdílná.

[9] Na (Obr. 7.3.) jsou jádra znázorněna (nekorektně) jako koule. Jejich skutečný tvar připomíná spíše (Obr. 7.2. c). Superhusté částice v jádře jsou obaleny supervysokým tlakem, který je k sobě nepustí. Jsou tlačeny tlakem z obalu k sobě, ale nedotýkají se. Je pravděpodobné, že jádra tzv. netečných plynů (prvků) jsou „kulatá“. To znamená, že na povrchu takových atomů není žádná výrazná špička.

Za základní prvek by mohlo být považováno helium. Má nejnižší bod tání a nejmenší plochu. Helium je poměrně netečné (to znamená, že má „malé, kulaté jádro“ a málo špiček na svém povrchu).

[10] To je relativní. Atom kyslíku, (teplota tání 50 stupňů K, teplota varu 90 K ) je „horký“ vzhledem k „studené“ plazmě prostředí, která má teplotu v okolí teplotního dna (TP = např. 2 K). Při teplotě (TP = 2K) jsou atomy kyslíku „zmrzlé“. Jsou ve skupenství pevném. Atom železa (teplota tání 1800 K, teplota varu 3 140 K) je „horký“ vzhledem k teplotě prostředí pod (TP = 1500 K). Při těchto teplotách je železo ve skupenství pevném (je „zmrzlé“). Při teplotě prostředí (TP = 3 300 K) je železo plyn.

[11] Hmotné těleso v pevném (zmrzlém) skupenství vykazuje vysoký povrchový tlak vůči ostatním hmotným tělesům. Plazma (částice T) může do hmotného tělesa pronikat „volně“ když je teplota prostředí vyšší, než teplota v tělese.

[12] Např. atmosféru při povrchu Země tvoří 998 objemových dílů plazmy a dva objemové díly atomů a molekul.

[13] Značná část zjištěných tvarů malých kosmických objektů (komety) vypadá podobně jako molekula (H2). Z oblasti nízkého tlaku (NT) se snadno emituje matérie, která následně tvoří „ohon“ komety. Ohon komety tlačí hlavu komety.

[14] Hmotnost výsledné molekuly vody je menší, než součet hmotností atomu kyslíku a dvou atomů vodíku.

[15] Obdobně, jako částice na (Obr. 6.2. b).

[16] Složené těleso z atomů si lze představit, jako klastr míčků (atomů) v uzavřené síťce. Každý míček (atom) má svoji (gumovou) slupku. Síťka (slupka složeného tělesa) drží složené těleso z atomů pohromadě a představuje vysoký tlak na povrchu tělesa. Základní prostředí (plazma) je potom něco jako vzduch, který může proniknout síťkou, proudit mezi míčky a působit tlakem na plochu každého míčku. Jiný klastr z míčků v jiné síťce (jiné hmotné těleso z atomů), může působit pouze na vnější plochu prvního klastru (svojí síťkou na druhou síťku). Z tohoto pohledu lze definovat plochu mechanickou a plochu fyzikální. Mechanická plocha = plocha povrchové síťky. Fyzikální plocha = plocha všech míčků (atomů) pod síťkou.

[17] Jednotlivé molekuly vody „nejsou vidět“. „Namrzlé“ klastry molekul vzduchu na molekulách vody zvětšují plochu celého klastru. Částice světla (S) se od této zvětšené plochy odrážejí a proto jsou molekuly vody obalené molekulami vzduchu vidět. Obdobně u horké páry ve studeném vzduchu. To trvá tak dlouho, než „namrzlé“ molekuly vzduchu předají částice tepla do prostředí a od molekul vzduchu „odpadnou“. Pak opět „nejsou vidět“.

[18] Neplést si povrchový tlak s povrchovým napětím!

[19] Ochladí znamená, že plazma mezi atomy podstatně zmenší svůj objem (zhoustne), atomy se k sobě přiblíží a „zaklesnou“ se do sebe svými obaly. Látka „zmrzne“ a neproběhne v ní sedimentace. V případě amorfních látek se většinou jedná o atomy s obdobnou hustotou prostoru. To znamená, že sedimentace v tavenině probíhá pomalu.

[20] „Pevná podložka“ také z atomů brání atomu v pohybu. Pevná podložka může existovat pouze pro hmotná tělesa. Pro plazmu žádná pevná podložka neexistuje.

[21] Planeta je tlaková níže. U tlakové níže je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. Stratopauza představuje vysoký povrchový tlak samotného hmotného jádra planety (Obr. 7.11. f). Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) má svůj původ v orientovaném dostředném tlaku ze slupky planety (Mezifází 1). Tlak ze stratopauzy není konstantní! Tlakové pole ze stratopauzy tvoří jako každé jiné tlakové pole dynamická jednota tlakových výší a tlakových níží.

[22] Dostředný orientovaný tlak (plazmy) ze Zemské stratopauzy (OT) tlačí neustále na povrchovou plochu každého atomu hmotného tělesa. Hmotné těleso tlačí na plochu jiného hmotného tělesa (váhy na pevné podložce) již pouze svojí vnější povrchovou plochou. To znamená, že pouze atomy na povrchu tělesa působí povrchovým tlakem na povrchové atomy váhy. 

[23] Mechanika pracuje s třemi iluzemi. Iluzí hmotnosti, iluzí času a iluzí linearity.

[24] Mechanickou váhu možno definovat jako „pružnou podložku“, jejíž výchylka odpovídá hmotnosti tělesa na ní ležící. Váha musí být na „pevné podložce“. Tlačit na plochu balónku shora (dostředně) a vyvolat tak na ploše váhy iluzi hmotnosti je zcela přirozené. Představit si nějakou záhadnou „přitažlivou sílu “, která působí na povrch tělesa odstředně a způsobuje dostředný pohyb tělesa nelze. Je to v rozporu se zdravým rozumem.

[25] Na povrchu atomu vzniká orientované tlakové pole. Atom „se snaží“ pohybovat ve směru své špičky, ale pevná podložka mu v tom zabraňuje. Zadržený pohyb se projevuje jako tlak jižní povrchové plochy atomu na povrchovou plochu váhy a způsobuje iluzi hmotnosti.

[26] Z tohoto pohledu je tzv. „hmotný bod“ jeden z nejhorších bludů, jaký kdo kdy vymyslel. „Bod“ nemá plochu, nemůže mít hmotnost a nemůže se pohybovat.

Zlato má asi 3 x méně objemné jádro, než uran, přesto je zlato hmotnější. Uran má při zhruba stejně velké povrchové ploše mnohem objemnější jádro. Zlato je těžší, uran je hustší. Proto je uran při procesu sedimentace tlačen prostorem pod hustotní sféru zlata. Viz poznámka o radioaktivitě.

[27] Planeta Země je tlaková níže. Hustota prostoru směrem do středu roste, tlak klesá. V řidší atmosféře je vyšší dostředný tlak ze stratopauzy (OT) než v hustším moři. V hustotní sféře vody působí na povrchovou plochu atomů nižší dostředný tlak ze stratopauzy (OT), než v hustotní sféře vzduchu. Nižší dostředný tlak = nižší iluze hmotnosti.

[28] V (Příkladu 7.11.) je zanedbána váha a nádoba. Váha stojí na „pevném“ stole, který stojí na „pevné“ zemi v hustotní sféře vzduchu (VS1). „Pevnou“ podložku musíme chápat v dané vztažné soustavě (VS1). V (univerzální) vztažné soustavě Vesmíru (VSU) nic „pevného“ neexistuje. Proto tam také neexistuje hmotnost.

[29] V atmosféře nemůže panovat žádný aerostatický tlak. Atmosféru nelze vyzvednout o jednu hustotní sféru výše, aby nabyla hmotnost. Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových níží a tlakových výší. Atmosféra je v beztížném stavu, nemá hmotnost a nepůsobí v ní žádné setrvačné mechanické síly. Coriolisova síla je blud.

[30] Země je tlakové níže (hustota prostoru směrem do středu roste). Pod pevninou (Zemskou kůrou) jsou další hustotní sféry. Pouze hrubě směrem do středu, křemičitany, hliník, železo, zlato, urany (Obr. 2.1. b). Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a působí na sebe pouze rozdílem tlaků v základním prostředí a nikoliv svoji hmotností. Tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifází mezi nimi.

[31] Základní prostředí (husté) kapaliny vytlačuje základní prostředí (řídkého) vzduchu ve válci směrem od středu planety. Základní prostředí atmosféry (plazma) s sebou „unáší“ molekuly vzduchu, které jsou spojitou součástí prostředí vzduchu. Není to tedy tak, že voda vytlačuje vzduch. Molekuly vody i molekuly vzduchu jsou tělesa vnořená v plazmě (o různé hustotě prostoru) a pouze reagují pohybem na tlak částic plazmy na jejich plochy. Obdobnou situaci, jako vtlačený válec ve vodě je možno aplikovat na těžební jámu v hlubinném dole.

[32] Kdyby v batysféře naplněné teplou vodou byl potápěč s dýchacím přístrojem pro malé hloubky, mohl by se klidně potápět i do nejvyšších hloubek a batysféra by mohla mít jen velmi slabé stěny. Tuková vrstva velryb a tuleňů působí nejen jako teplotní izolace, ale také jako přirozený potápěčský skafandr. Tuk má menší hustotu prostoru, než voda a působí tlakem proti tlaku vodního prostředí. Chrání zvíře (které má v sobě vzduchovou bublinu) před hydrostatickým tlakem. Ryby, které v sobě vzduchovou bublinu nemají, mohou bez problémů žít na dně moře i v těch nejvyšších hloubkách, protože tam na ně působí nižší tlak než u hladiny.

[33] Kapaliny jsou tvořeny atomy a molekulami, které jsou uzavřená tělesa a jsou prakticky nestlačitelné. Rozdíl v hustotě obou prostředí vody je nepatrný - pro destilovanou vodu 300 C - 995,651, 40 C - 999,973 (kg/m3). To svědčí o praktické nestlačitelnosti molekul vody. Rozdíl v objemu způsobuje plazma, která je „mezi“ molekulami vody. Hustota prostoru samotných molekul vody se nemění. Hustota prostoru molekuly vody u povrchu a u dna je prakticky shodná. Plazma může měnit svůj objem (hustotu) ve velkém rozsahu. Atomy nikoliv. Porovnávání tlaku v prostředí vody s tlakem v prostředí vzduchu, dává zkreslené výsledky a falešné představy.

[34] Míček si vytvořil svoji hustotní sféru, ve které je v beztížném stavu. Kdybychom míček nahradili ledovou krou, vytvořila by si svoji hustotní sféru mezi vodou a vzduchem a byla by v beztížném stavu. Ledová kra plovoucí v moři je v beztížném stavu. Ledovec na pevnině má hmotnost.

[35] Vztažná soustava (VSU) je celý Vesmír. To znamená, že kuličky se ve skutečnosti pohybují po fraktální spirále. Kuličky rotují spolu se Zemí. Země rotuje kolem své „osy“ a zároveň rotuje kolem Slunce. Sluneční soustava rotuje a pohybuje se (po spirále) směrem k „jihu“....  

[36] Celý proces je závislý na hustotě prostředí. Pokud bychom akvárium naplnili např. rtutí, železná kulička by se chovala, jako míček ve vodě. (Vlastnosti těles určuje prostředí).

[37] Planeta je vždy ve své hustotní sféře nemá hmotnost a nic nepřitahuje! Planetu je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupku tvoří (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. To co se nazývá „magnetického pole“ planety je ve skutečnosti dostředné tlakové pole planety původem z (MP). Planeta není dynamo! (Více viz „Vesmírné počasí“).

[38] Newton žil před čtyřmi sty lety a kritika nesměřuje na něj, ale spíše na jeho následovníky, kteří si z jeho alchymistických bludů vytvořili dogma. „Philosophiae Naturalis Principia Mathematica“ není největší vědecké dílo všech dob, ale spíše neštěstí.

Na Newtonovu obranu je třeba dodat, že rukopis svého díla napsal jako mladý člověk (kdy nevěděl, že Země je kulatá) a knižně ho nikdy nevydal (asi věděl proč). Newton v době vzniku rukopisu nevěděl, co jsou to „nebeská“ tělesa a pro ně „gravitační zákon“ vůbec nebyl určen. Tuto knihu vydal astronom Edmond Halley až v době, kdy Newton umíral. Pro Newtona byla „přitažlivost“ od Boha. Proto tolik „fyziků“ musí dnes věřit v Boha, neboť kde končí vědění, začíná Bůh.

Newton špatně pochopil Archimedův zákon a svým „kruhovým fíglem“ s (vymyšlenou) přitažlivou silou a od ní odvozenou hmotností vytvořil jednoduchá pravidla pro mechaniku, která již prakticky nelze změnit. Newtonův mechanický svět, je homogenní, symetrický, plochý a statický (inerciální soustava). To je naprostý opak skutečného světa (nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický). Mechanika stojí na iluzi hmotnosti, iluzi času a iluzi linearity. Tyto iluze jsou pouze v hlavách „fyziků“. V reálném prostoru (Vesmíru) nic takového není.

[39] Fyzikální těleso není zdrojem žádných sil. Síla je mechanický pojem, odvozený od hmotnosti a ve „Fyzice Prostoru“ nemá žádný význam. Těleso, které obsahuje (dočasný) vnitřní zdroj (mechanické) síly je stroj. Těleso, které obsahuje trvalý zdroj síly je perpetuum mobile.

Lidově řečeno. Mechanický stroj je automobil s motorem a plnou nádrží (kterou jsme museli naplnit zvenku), který se (dočasně) pohybuje „vlastní silou“. Fyzikální těleso je automobil bez motoru a bez nádrže. Když na jeho vnější plochu nepůsobíme tlakem jiné plochy (dlaní rukou), tak se nepohybuje. Žádný duševně zdravý člověk by nevěřil, že existuje automobil, který stále jezdí, nikdy ho nemusíme opravovat, ani do něj tankovat benzín, naopak z něj benzín ještě stříká a to po miliardy let. Přesto se blud „přitažlivosti“ stále učí ve školách spolu s ostatními bludnými Newtonovými poučkami.

[40] U Newtona působí „přitažlivá síla“ na těleso (odstředně) směrem z (ploché) Země, ale pohyb tělesa jde (dostředně) proti působení této síly. Od této absurdity je odvozena „normální“ síla, kde pohyb jde ve směru působení síly. Z působení síly na plochu (v BODĚ) se vypočítává (mechanický) tlak. Co tvoří plochu se neřeší.

[41] „Nebeská tělesa“ jsou redukována pouze na to, co vidíme (hmotné jádro). Je to podobné, jako když redukujeme tornádo pouze na „kanál“ v jeho středu a nevidíme celou tlakovou níži (supercelu), která tornádo tvoří a bez níž by „kanál“ nikdy nevznikl.

[42]  V modernější verzi tzv. „gravitačních vln“ (blud!). Vynálezcům těchto konstrukcí ani nebylo jasné, co to vlastně vlna je. „Nebeská tělesa“ svojí (vymyšlenou) hmotností zakřivují pomocí (vymyšlených) „gravitačních paprsků“ virtuální (vymyšlený) plochý Euklidovský prostor. Planety v tomto „zakřiveném“ prostoru, tvořeném vakuem (vakuum = NIC) poslušně krouží po uzavřených křivkách. Hmotnosti planet jsou „teoretické“ bludy původem z Maxwellových rovnic, které vycházejí z Newtonových bludů. Aby tyto nesmysly mohly „fungovat“ bylo nutno vymyslet „temnou hmotu“.
K přitažlivé síle byla do těles postupně umístěna „odpudivá síla, silné síly, slabé síly, magnetické domény“ a v poslední době i (záhadná) tzv. „pátá síla“. Nikde se neřeší, jak může v tělese být tolik sil a „nepoprat se“ mezi sebou.