7. Tlak

7.1. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor je systém hustot a tlaků. Hustota nehomogenního prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) jsou základní fyzikální veličiny. Z rozdílu tlaků vzniká plocha. Plocha tělesa je tlakový orgán. Působením tlaku na plochu vzniká pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha tělesa (částice) působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou trojjediným důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit. To, co se nazývá teplo, je tlak. To, co se nazývá elektřina, je tlak. To, co se nazývá magnetizmus je tlak.

7.2. Tlakový impulz jednoduché částice

7.2. Prostor se skládá z částic. Každá částice je spojitou součástí prostoru. Děje ve vnitřním tlakovém poli částice jsou vždy důsledkem dějů ve vnějším tlakovém poli. Částice vnějšímu tlakovému poli podléhá a zároveň ho spoluvytváří. Částice je vždy nesymetrická. V jedné polosféře částice je vždy vyšší tlak, než v druhé. To má vliv na polohu rovníkového protiproudu, který je vychýlen k polosféře, ve které je nižší tlak (Obr. 7.1. a). Polosféra, kde je nižší tlak má menší objem a tvoří špičku částice.

Obr. 7.1.

7.3. Částice rotuje a díky své nesymetrii „vibruje“. Když je hustota prostoru a pohyb částice synchronizován s prostředím (s okolními částicemi), je částice součástí prostředí. Když se hustota prostoru částice značně liší od hustoty prostoru prostředí, pohybuje se ještě vůči prostředí. Čím je pohyb částice rychlejší (vůči okolním částicím), tím větší je přidaný tlakový impulz, kterým plocha (částice) může působit na jinou plochu. Plocha, která se pohybuje rychleji, působí větším tlakovým impulzem, než „stejně velká“ plocha, která se pohybuje pomaleji. Pohyb „vibrační“ a pohyb ve směru špičky se sčítají. Výsledkem je pohyb po (fraktální) spirále.

7.4. Částice se nachází v orientovaném tlakovém poli (OT). Orientované tlakové pole je vždy sférické, nelineární a nesymetrické. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než odstředný. U tlakových výší je dostředný tlak nižší, než odstředný. Tlakový spád v prostředí (prostoru) má vliv na vnitřní tlakové pole částice. Na (Obr. 7.1. a) je v severní polosféře (S) částice vyšší tlak, než v jižní (J).

7.5. Částice jsou nesymetrické a tvoří tlakový dipól. Změna tlaku ve vnitřním tlakovém poli částice je rychlejší (silnější) ve směru vnějšího tlakového pole, než proti tomuto směru (Obr. 7.1. a). Rovníkový protiproud (RP) se pohybuje rychleji k jižnímu pólu (ke špičce), než zpátky k pólu severnímu. Částice působí svojí jižní plochou větším tlakovým impulzem, než severní plochou. Když má částice rozdílnou hustotu od hustoty prostředí, pohybuje se ve směru špičky (Obr. 4.6.). Částice je prostorem tlačena do sféry, do které svoji hustotou patří (sedimentace). Když se hustota prostoru částice a hustota prostoru prostředí vyrovnají, ustává pohyb.[1] Částice se stává součástí prostředí.

7.6. Jsme v tlakové níži (Obr. 7.1. a). Tlak směrem do středu klesá. Tlak (OT) na severní polosféru částice je větší, než tlak na jižní polosféru. Severní polosféra má proto větší plochu, než jižní. Větší tlak na větší plochu severní polosféry znamená větší (rychlejší) pohyb směrem k jihu. Tlakové pole působí v „jižním“ směru větším (rychlejším) tlakovým impulzem, než v „severním“.

7.7. Tlakové pole

7.7. Částice nikdy není „sama“. Základní prostor vyplňuje spojitě a bezezbytku jednota tlakových výší a níží, vzájemně propojených svými mezifázemi (Obr. 4.3.). Nelze od sebe oddělit tlakové působení jedné částice a synchronizované tlakové působení klastru částic, které tvoří tlakové pole.

7.8. Tlaky mezi částicemi s charakterem tlakových výší (červeně) a tlakových níží (modře) se vyrovnávají v rovníkovém (RP) a polárním (PPS a PPJ) proudění (Obr. 7.1. b). Rotace částic se synchronizují. Změny tlaku (pohybu) se synchronizují. Částice spolu vytvářejí v prostoru spojité, orientované tlakové pole (OT), ve kterém „vzniká“ tlakový spád.[2] Tlakové pole tvoří pulzující jednota tlakových výší a tlakových níží.

7.9. Prostor působí na těleso vložené tlakovými impulzy[3] a stále se „snaží“ - a) zatlačit těleso do jeho hustotní sféry (sedimentace), b) harmonizovat pohyb tělesa s pohybem prostředí. Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

7.10. Vzájemně propojené částice vytvářejí (fraktální) vláknitou strukturu prostoru (Obr. 4.5.). Vlákna v této struktuře jsou tvořena oblastmi nízkého tlaku, obklopená oblastmi vysokého tlaku. Stejné schéma (vláknité) struktury můžeme vidět na všech velikostních strukturách Vesmíru.

7.11. Příklad 7.1. Funkci tlakového pole si lze představit, jako vibrační dopravník. Dopravník stojí na místě a tělesa na něm (u prostoru v něm) dostávají větší „dopředný“ tlakový impulz, než impulz, kdy se dopravník vrací do výchozí polohy. „Dopravník prostoru“ pohybuje s částicemi a zároveň je „třídí“ podle hustoty. Částice, jejichž hustota se různí od hustoty prostředí tlačí (po spirále) do jejich hustotních sfér. Hustší tělesa se „propadají“ směrem do středu a řidší tělesa tlakové impulzy tlačí směrem od středu (v tlakové níži). V tlakové výši opačně.

7.12. Tlak se vždy šíří z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším. Tlakové pole je vždy sférické a orientované. Orientace tlakového pole může nabývat dvou základních směrů. Tlakové pole může mít charakter tlakové výše (tlak směrem od středového kanálu ke slupce po spirále klesá), nebo tlakové níže (tlak směrem od slupky ke středovému kanálu po spirále klesá). Navíc musíme ještě počítat s „chaotickým“ tlakem, daným místními podmínkami. Grafické vyjádření tlakových poměrů v prostoru poskytuje mapa tlakového pole.

7.13. Tlakové impulzy, kterými působí prostředí na mezifází vloženého tělesa mohou nabývat rozdílných směrů. Ve slupce tělesa se integrují a nakonec se těleso pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak (Obr. 7.2. a).

7.14. Kromě tlakových impulzů od částic prostředí, může těleso obdržet z vnějšku navíc mohutný tlakový impulz. Na (Obr. 7.2. b) je těleso, které obdrželo tlakový impulz („kopanec“). V oblasti nárazu se zvýší tlak a plocha tělesa se „zploští“. Na opačné straně se vytvoří špička. Tlakové pole prostředí působí proti směru pohybu tělesa vyvolaného „kopancem“ (proti špičce tělesa). Těleso se pohybuje ve směru své špičky, proti orientovanému tlakovému poli tak dlouho, až o špičku přijde. Poté se pohyb zastaví a tlakové pole zatlačí těleso do jeho hustotní sféry.

Obr. 7.2.

7.15. Tlakové pole lze vnějšími (umělými) prostředky zesílit a usměrnit. To, co se nazývá elektřina je tlak. Baterie, nebo kondenzátor jsou umělými „zásobárnami“ vysokého tlaku. Připojíme-li póly baterie mezi dvě kovové desky (dobré vodiče tlaku), vzniká mezi nimi (umělé) orientované tlakové pole (Obr. 7.2. c). Částice mezi deskami působí větším orientovaným impulzem.[4]

 

7.16. Šíření tlaku v hmotných tělesech

7.16. My lidé jsme složeni ze směsi plazmy a atomů a žijeme na hmotném jádru tlakové níže planety Země, která je rovněž složená ze směsi plazmy atomů. Takovéto prostředí je ve Vesmíru zcela netypické a výjimečné. Atomy tvoří objemově zcela zanedbatelnou část Vesmíru.

7.17. Atomy jsou hmota.[5] Atomy se vyskytují vždy ve směsi s plazmou. Plazma není hmota. Atomy jsou tlakové níže a nacházíme je zejména v centrech Vesmírných tlakových níží. U složených těles z atomů rozlišujeme umělé (mechanické)[6] tlakové systémy a přirozené tlakové systémy. Tento text se zabývá pouze přirozenými tlakovými systémy.

7.18. Přirozené (hmotné) tlakové systémy jsou galaxie, planetární a hvězdné soustavy (obecně „nebeská“ tělesa) a jejich (podřízené) tlakové subsystémy, které tvoří tlakové níže a výše v atmosféře, mořích a magmatu. Rovněž biologické systémy jsou přirozené tlakové systémy a řídí se stejnými fyzikálními zákony, jako neživé systémy.

7.19. Atomy jsou uzavřená tělesa (tvořená neuzavřenými částicemi). Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru v dané oblasti. Hustota prostoru atomů se v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) nemění. U složených těles z atomů (a plazmy mezi nimi) musíme vždy rozlišovat dva tlaky (dvě hustoty). Primární tlak (hustotu) v prostředí plazmy a sekundární tlak (hustotu) atomů. S měnící se teplotou se mění objem složeného hmotného tělesa (z atomů a plazmy). Zatímco objem atomů zůstává zhruba stejný, objem plazmy mezi atomy se s teplotou mění.

7.20. Uzavřené atomy jsou téměř nestlačitelné, plazma mezi nimi tvoří spojité tlakové pole složené z otevřených částic. Nekorektně řečeno. Částice plazmy působí jako „pružiny“ mezi atomy. Čím je plazma mezi atomy hustší (studenější), tím jsou atomy blíže jeden k druhému a tím lépe přenáší těleso z atomů tlakový impulz. To vede nakonec k tzv. supravodivosti tlaku.[7]

7.21. Atom reaguje na vnější tlakový impulz změnou tvaru. Na kterou polosféru působí větší tlak, tam se „zploští“ a na opačné polosféře se vytvoří špička. Podobně jako u částice (Obr. 7.2. b). Jádro atomu se vychýlí směrem ke špičce. Atom (který není na „pevné“ podložce) se pohybuje ve směru špičky tak dlouho, až špička zanikne. Jádro se vrátí do své obvyklé pozice, pohyb ustane.

7.22. Příklad 7.2. Představu o předávání tlakového impulzu v tělesech z atomů může poskytnout tzv. „Newtonova houpačka“. Tu tvoří několik kuliček zavěšených na niti. Vychýlíme krajní kuličku z její rovnovážné polohy a pustíme ji. Kulička narazí do řady ostatních kuliček. Prostřední kuličky představují pro první kuličku „pevnou podložku“ a po nárazu nereagují pohybem. Přesto se tlakový impulz šíří jejich mezifázím. Teprve poslední kulička nemá komu předat tlakový impuls, který ji zprostředkovaly kuličky před ní a reaguje pohybem ve směru špiček atomů tvořících kuličku.

7.23. Příklad 7.3. Představu šíření tlakového impulzu v kapalinách může dát vlna cunami. Na dně oceánu zvedne zemětřesení dno a tím udělí tamním molekulám vody mohutný tlakový impulz. Molekuly vody si předávají tlakový impulz mezi sebou, aniž se samy pohybují, jako kuličky Newtonovy houpačky. Na volném moři nepozorujeme žádný pohyb. Teprve na protějším břehu nemají molekuly tlakový impulz komu předat a reagují pohybem směrem na pevninu. Vlna vysokého tlaku (důl vlny) předchází tlak nízký (vrch vlny cunami). Moře zprvu ustoupí (důl vlny = vysoký tlak) a následně přichází vrch vlny cunami (vrch vlny = nízký tlak). Vysoký tlak je hybatelem procesu a nízký tlak je jeho „vykonavatelem“.

7.24. Tlakové impulzy se šíří v tělesech s uspořádanou strukturou atomů (kovech, krystalech) lépe, než v amorfních látkách. Z tohoto pohledu rozlišujeme dobré, nebo špatné vodiče tlaku (tepla). Kovy a krystalické látky mají „pravidelnou“ strukturu a předávají si impulzy velmi efektivně (Obr. 7.2. d).

7.25. Amorfní látky a plyny mají nestejnoměrné složení a chaotickou strukturu a vedou tlakové impulzy špatně (Obr. 7.2 e). Když je zchladíme do oblasti teplotního dna, stávají se supravodiči, přestože za „normálních“ teplot jsou izolanty. Zchlazení znamená, že se sníží objem částic plazmy mezi atomy na minimum. Atomy se vzájemně dotýkají svými bublinovými obaly. Supravodivé těleso se chová jako jeden atom.

 

7.26. Hydrostatický tlak

7.26. Atomy, nebo molekuly, které tvoří (hmotné) kapaliny, nabývají přechodně hmotnost pouze na planetě s „pevným povrchem“, pod stratopauzou, když jsou o jednu nebo více hustotních sfér výše, než je jejich hustotní sféra. Tehdy působí hydrostatickým tlakem na stěny a dno nádoby. S hydrostatickým tlakem se rovněž setkáváme v případě, kdy je plyn tlačen pod kapalinu (např. batysféra). Kapaliny, které jsou ve své hustotní sféře nemají hmotnost, jsou v beztížném stavu a nepůsobí v nich žádný hydrostatický tlak. 

Obr. 7.3.

7.27. Příklad 7.4. Některé skutečnosti jsou poněkud nejasné díky chybnému chápání Archimedova zákona a ignorování toho, co se nazývá vztažná soustava. Pro lepší pochopení slouží (Obr. 7.3.).[8] Je zde 1 litr vody na váze v prostředí vzduchu (prostředí vzduchu = vztažná soustava VS1). Váha stojí na „pevné“ podložce[9] a ukazuje hmotnost vody 1 kg. Vedle je akvárium také na „pevné“ podložce, v prostředí vzduchu (VS1), ve kterém je 10 litrů vody. Hmotnost vody v akváriu je 10 kg. Vložíme váhu s 1 litrem vody do akvária. Prostor uvnitř akvária (pouze tam) představuje vztažnou soustavu vody v akváriu (VS2). 1 litr vody v akváriu je nyní v hustotní sféře vody (VS2), ztratil hmotnost a je v beztížném stavu (váha ukazuje = „0“ kg). V akváriu, které je stále v prostředí vzduchu (VS1) je nyní 11 litrů vody. Váha pod akváriem ukazuje hmotnost 11 kg.

Vložíme akvárium (11 kg) do moře. Voda v akváriu (11 litrů) ztratila v hustotní sféře moře svoji hmotnost (váha ukazuje „0“ kg). Objem moře se zvětšil. Hustota moře se nezměnila. Moře tvoří hustotní sféru vody na Zemi (VS3). Voda v moři je ve své hustotní sféře a níže již nemůže klesnout. Nedovolí ji to hustotní sféry pod ní. Moře je v beztížném stavu (hmotnost moře = „0“ Kg). Kdybychom chtěli, aby moře mělo hmotnost, museli bychom ho „vyzvednout“ do prostředí vzduchu.

Voda v nádobě 1 litr má ve vztažné soustavě vzduchu (VS1) hmotnost 1 kilogram, ve vztažné soustavě vody v akváriu (VS2) a vztažné soustavě vody v moři (VS3) nemá hmotnost a je v beztížném stavu. V univerzální vztažné soustavě Vesmíru (celého Univerza) nemá voda ani jiné hmotné těleso hmotnost nikdy. Hmotnost kapaliny (obecně každého hmotného tělesa) musíme vždy posuzovat vzhledem k určité vztažné soustavě. V univerzální vztažné soustavě hmotnost neexistuje. Hmotnost je mechanický parametr. Ve fyzice nemá hmotnost žádnou vypovídací hodnotu.

7.28. Panuje přesvědčení, že beztížný stav je pouze ve Vesmíru. To je omyl. Beztížný stav je naprosto převažující stav hmotných těles i na planetě (Zemi). Atmosféra je horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země). Je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Atmosféra netlačí na pevninu a vodstvo svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem, plynoucím z rozdílu hustot prostoru pevniny, moře a atmosféry. Tlaky mezi oběma hustotními sférami se vyrovnávají v mezifází mezi nimi (ve vodní hladině). V atmosféře je asi 800 x větší tlak základního prostředí, než v moři. Proto je mezifází mezi vodou a atmosférou velmi úzké. U pevniny je ještě užší.

7.29. Moře je hustotní sféra na planetě (Zemi) pod atmosférou a nad pevninou. Voda v moři je v beztížném stavu a nepůsobí na břehy, ani na dno svou hmotností (žádnou nemá). Působí pouze tlakem, vycházejícím z rozdílu hustoty prostoru vody a hustoty prostoru hornin dna a břehu.[10] Každá molekula vody tvořící moře je samostatné těleso, vnořené v prostředí plazmy o přibližně stejné hustotě prostoru. Je ve své hustotní sféře, je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Složená tělesa vnořená (např. mořské víry a proudy) nemají žádnou hmotnost, jsou v beztížném stavu a chovají se jako každý tlakový systém. V kapalinách a plynech pokud jsou samy v sobě nepůsobí žádné setrvačné (mechanické) síly.

7.30. Jsme v tlakové níži planety (Země). Na hmotná tělesa působí dostředný tlak ze stratopauzy. Molekula vody má vyšší hustotu prostoru, než molekuly plynů v atmosféře. V atmosféře působí na severní plochu molekuly vody větší dostředný tlak, než na její jižní plochu a molekula vykazuje na pevné podložce hmotnost (Obr. 4.1., Obr. 9.5.). Když není na pevné podložce, projevuje se rozdíl tlaků na její plochu pohybem směrem do středu (déšť). V prostředí vody se hustota molekuly a hustota základního prostředí vyrovná. Na severní plochu molekuly působí zhruba stejný tlak, jako na jižní plochu a molekula je v beztížném stavu (Obr. 7.1. a, Obr. 4.1., Obr. 4.2.). Tlak (ze stratopauzy) na plochu molekul vody v moři se projevuje pohybem (mořské proudy).

7.31. Když jsou molekuly vody v atmosféře, jsou tlačeny základním prostředím směrem do středu (tečou dolů) tak dlouho, až se dostanou do hustotní sféry moře. Přitom nezáleží na jejich hmotnosti, ale pouze na hustotě jejich prostoru. Jestli se jedná o jednu molekulu vody, nebo o celý rybník (rybník je pouze suma molekul vody), nemá na pohyb molekul žádný vliv. V moři už molekuly vody nemohou níže klesnout, zůstávají ve své hustotní sféře a ztrácí hmotnost. To je důsledek procesu sedimentace.[11] Kdyby byly molekuly vody např. v prostředí rtuti, byly by tlačeny základním prostředím ve rtuti procesem sedimentace směrem od středu. To znamená nad rtuť a pod vzduch.

7.32. Příklad 7.5. Na (Obr. 7.4. a) je malá nádoba s vodou, na „pevné“ podložce, která je v prostředí vzduchu (VS1). Voda v nádobě není ve svoji hustotní sféře, je o jednu hustotní sféru „výše“, než by měla být. Ve vztažné soustavě atmosféry (VS1) má voda hmotnost. Každá molekula vody v hustotní sféře vzduchu nabývá hmotnost. Molekuly vody tlačí na molekuly pod nimi svojí hmotností. Hydrostatický (mechanický) tlak v kapalině směrem ke dnu roste.

Tlak se v nádobě se rozkládá do všech směrů, díky volnosti molekul kapaliny a může se „zviditelnit“ pouze tam, kde mu to umožňují otvory v nádobě. Čím jsme blíže ke dnu, tím větším tlakem vystřikuje voda z otvorů nádoby (Obr. 7.4. a).

Když malou nádobu z předešlého odstavce vnoříme do větší nádoby (VS2), která je v prostředí vzduchu (VS1), žádná voda z otvorů malé nádoby neproudí (Obr. 7.4. b). Voda z malé nádoby je ve vztažné soustavě vody velké nádoby (VS2) a je v beztížném stavu a nepůsobí žádným hydroststickým tlakem. Stejná voda je ale i v prostředí vzduchu (VS1), má hmotnost a působí hydrostatickým tlakem. Z větší nádoby proudí otvory voda obdobně, jako v prvním příkladě.

Podobnou situaci jako u (Obr. 7.4. a) můžeme navodit, když natlačíme nádobu propojenou s prostředím vzduchu (VS1) do moře (Obr. 7.4. c). Jedná se o nepřirozenou situaci. V tlakové níži (na planetě) by měla být voda pod vzduchem. Válec se vzduchem je vnořené těleso (s podstatně rozdílnou hustotou, než má kapalina) a s rostoucí hloubkou se projevuje hydrostatický tlak, jako v případě (Obr. 7.4. a).[12]

Nahradíme válec ve vodě soustavou propojených batysfér (Obr. 7.4. d). Batysféra (tlaková nádoba) je nepřirozený (mechanický) objekt. Dostáváme stejně nepřirozenou situaci, jako u vtlačeného válce se vzduchem (Obr. 7.4. d). Batysféra tvoří těleso vnořené a má uvnitř stále stejný (atmosférický) tlak (PA). Čím je batysféra blíže ke dnu, tím větší hydrostatický tlak působí na její vnější stěnu. Tlak na vnitřní stěnu zůstává konstantní (PA). Vytvořili jsme situaci, kdy jsou přirozené hustotní sféry (v tlakové níži) postaveny „na hlavu“. Ve skutečnosti je to podobné, jako kdybychom vytáhli vodní sloupec nad hladinu do sféry vzduchu, obrátili ho „vzhůru nohama“ a postavili na batysféru. (Obr. 7.4. f).

Když batysféru naplníme (teplou) vodou u hladiny moře (H1, T1) a ponoříme ji na dno moře kde je nižší teplota (H2, T2), bude v barysféře vyšší tlak (T1), než v prostředí (T2). Rozdíl tlaků je daný rozdílem hustot vody u hladiny (H1) a u dna (H2) a je podstatně menší, než rozdíl tlaků mezi atmosférou a mořem.

 

Obr. 7.4.

7.33. Porovnejme prostředí u hladiny a na dně moře. Teplota vody u hladiny je 30 stupňů C, u dna 4 stupně C.[13] V horní (teplejší = řidší) sféře u hladiny je větší tlak základního prostředí, než v dolní (studenější = hustší) sféře na dně moře. Na dně moře je nižší tlak, než u mořské hadiny.  Jedná se o teplotu (tlak) plazmy mezi molekulami vody. Molekuly vody mají v jistém rozsahu vnějších teplot stále stejnou hustotu prostoru. Plazma mezi molekulami vody u dna je studenější, hustší (má menší objem), molekuly vody jsou blíže sebe, voda jako celek vykazuje vyšší hustotu prostoru. Hustší (studenější) plazma působí na molekuly vody u dna menším tlakovým impulzem, než řidší plazma u hladiny. Tlak ve vodním prostředí určuje teplota vody a nikoliv výška vodního sloupce.

7.34. Jak je to s tlakem na dně moře se můžeme přesvědčit jednoduchým pokusem. Těsně pod hladinou nabereme do sklenice (tamní teplou) vodu, obarvíme ji a zazátkujeme. Poté se s lahví potopíme na dno (kde je studená voda) a láhev odzátkujeme. Obarvená voda bude vytékat z láhve směrem do prostředí, protože v láhvi je vyšší tlak. U hladiny moře je vyšší tlak, než na dně. Ryby na dně moře nemusí čelit žádnému „strašnému“ tlaku, pokud v sobě nemají bublinu vzduchu.

 

7.35. Záření

7.35. Prostor (Vesmír) se skládá z jednoty částic s charakterem tlakové výše a tlakové níže Prostor je částicemi bezezbytku spojitě vyplněn. Částice (jednoduchá tělesa) jsou otevřené tlakové útvary, které spolu vytvářejí složená tělesa. Složená tělesa z částic (ohraničená slupkou z částic) jsou vnořena v prostoru, který je rovněž složen z částic. Tělesa si vyměňují tlak (teplo) opět prostřednictvím částic. Částice se vzájemně liší pouze svojí hustotou prostoru.

7.36. Tlak (teplo) se šíří z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s tlakem nižším. Když je tlak (teplota) v prostoru, který obklopuje těleso vyšší, než tlak v tělese proudí částice směrem z prostředí do (otevřeného) tělesa. Když je tlak v tělese vyšší, než v prostředí, které ho obklopuje, proudí částice z tělesa do prostředí (Obr. 4.6.). Je to vždy prostředí, které určuje směr proudění. Jakmile se částice oddělí od tělesa (je emitována), stává se součástí prostředí. Jakmile se částice z prostředí připojí k tělesu, stává se součástí tělesa. Nelze stanovit nějaké „ostré“ hranice.

7.37. Když jsou v prostoru dvě tělesa, z nichž v jednom je vyšší tlak (teplota), než v prostředí, které ho obklopuje a ve druhém nižší tlak, než v prostředí, které ho obklopuje, nastává v prostoru proudění. Teplejší těleso předává částice do (spojitého) prostoru mezi oběma tělesy a prostor tlačí tyto částice ke studenějšímu tělesu. Tento proces probíhá tak dlouho, dokud se teploty obou těles (přibližně) nesrovnají. Totální rovnováha nemůže z principu nikdy nastat.

7.38. Emitování částic z teplejšího tělesa do studenějšího prostoru nazýváme záření.[14] Výměna tlaku (tepla) mezi tělesy se děje prostřednictvím proudění. To znamená, že těleso částici nejprve do prostoru „vyzáří“ a ta se pak prostorem proudí k jinému tělesu. Proudění ve sférickém prostoru neprobíhá lineárně, ale ve vlnách.[15]

7.39. Čím je rozdíl v teplotě (tlakový spád) mezi tělesy větší, tím je výměna částic mezi nimi intenzivnější (rychlejší). Čím je tlak (teplota) částice vyšší, tím větším tlakovým impulzem může působit. Tlakový účinek (impulz) částice na těleso je dán typem částice, její hustotou, rychlostí šíření prostředím a rychlostí rotace kolem dráhy pohybu. Tlakový impulz každé částice vždy těleso nějak ovlivní.[16]

7.40. Intenzita záření je suma tlakových účinků jednotlivých částic na těleso. Můžeme mít vysokou hustotu částic s malou mírou nesymetrie, nebo malou hustotu částic s velkou mírou nesymetrie a všechny kombinace mezi tím. Vždy musíme posuzovat celkovou sumu tlakových účinků všech částic spektra. Dostáváme zářivý tok na jednotku plochy.

7.41. Částice jsou z principu nesymetrické a rotují. Důsledkem nesymetričnosti částic je „vyosení“ jejich rotace. Pohyb každé částice lze rozdělit na pohyb po nějaké (nelineární) trajektorii a pohyb rotační. Částice se vždy pohybuje po (fraktální) spirále (plus „kopance“ které může dostat od jiných částic). Na (Obr. 7.5. b, nahoře) je znázorněna trajektorie nesymetrické částice pohybující se prostorem. Obvodová rychlost částice je vždy vyšší, než rychlost dopředná.

7.42. Směr, kterým tlakový impulz částice působí při „nárazu“ se skládá ze složky dané „dopředným“ pohybem a složky dané (fraktálním) rotačním pohybem. To je u každé částice jiné. Řídké (horké) částice působí tlakovým impulzem na velké ploše. Husté (studené) částice působí na malé ploše. Uspořádáme-li částice podle rychlosti (frekvence) rotace a tlakových účinků, dostaneme tzv. spektrum (Obr. 7.5. b, dole). Spektrum je hrubé rozdělení částic, podle jejich tlakových účinků na měřicí přístroj.

7.43. Na okrajích spektra jsou dva extrémy. Záření gama je proud totálně zmrzlých částic s malým objemem a maximální hustotou. Jistou představu o těchto částicích jsme zmínili v kapitole o atomech, v jejichž jádrech (ale nejenom tam) se takové částice nacházejí. Gama částice působí tlakem na malé ploše. Jejich teplota se blíží teplotnímu dnu.

7.44. Opačný extrém představují vysoce horké bubliny na opačném konci spektra, které se musí nacházet ve stratopauzách hvězd a v megabublinách mezigalaktického prostoru. Teploty se zde pohybují řádově v milionech stupňů K. Takové bubliny se pravděpodobně při pohybu v prostoru rozpadají na menší.

7.45. Uprostřed spektra se nachází úzká oblast viditelného „světla a tepla“ tak, jak to my lidé chápeme díky receptorům světla a tepla, kterými nás příroda vybavila. Z fyzikálního hlediska je světlo malá (nedůležitá) součást spektra. Ve Vesmíru nejsou žádné barvy. Barvy máme pouze „v hlavě“.

 

Obr. 7.5.

7.46. Příklad 7.6. Co je to světlo a jak vzniká? Vypomůžeme si analogií. Na (Obr. 7.5. a, vlevo dole) je nádoba s vodou a v ní ohřívač. Ohřívač působí tlakovými rázy na okolní kapalinu. Jinak řečeno ohřívač zvyšuje teplotu (tlak) plazmy mezi molekulami vody. Plazma zvyšuje svůj objem (Obr. 7.5. a, vpravo dole) a vytvoří ve vodě bublinu páry. Bubliny páry jsou řidší, než bubliny vodního prostředí a jsou tlačeny základním prostředím směrem od středu (jsme v tlakové níži Země). 

Jako analogii k bublině páry ve vodě, použijeme žárovku. Vlákno žárovky připomíná ponorný ohřívač a plní stejnou funkci. Z baňky žárovky je odčerpán vzduch. Bubliny plazmy v baňce žárovky, dostávají tlakové rázy z vlákna žárovky, zvětšují svůj objem, vytvoří v prostoru žhavé bubliny světla a tepla (Obr. 7.5. a, vpravo nahoře) a jsou vytlačovány (pro ně studeným prostředím) směrem od středu (od vlákna žárovky).

Jakmile bubliny světla a tepla opustí baňku žárovky, dostávají se do směsi (hustší, studenější) plazmy s molekulami vzduchu. Plazma mezi molekulami vzduchu se ohřívá. Některé molekuly bubliny světla odrážejí, nebo odkloňují z jejich drah (Obr. 5.2). Světlo slábne a rozptyluje se. Množství bublin světla díky srážkám s molekulami se vzdáleností klesá, intenzita světla klesá.

7.47. Stejně, jako ponorný ohřívač ve vodě neemituje (nevycházejí z jeho „těla“) žádné bubliny páry, tak také vlákno žárovky neemituje žádné částice světla. Pouze v baňce žárovky přítomná (studená) plazma se transformuje (protože jí dodáme tlakové impulzy z vlákna) do (horkých) bublin světla a tepla. Bubliny světla nejsou nějaké „projektily“ vystřelené z vlákna žárovky, nebo záhadné „nehmotné“ („elektromagnetické“) vlny. Jsou pouze „řídké“ (horké) částice tlačené „hustým“ (studeným) prostorem směrem od středu.[17] Každá bublina je jiná. Neexistují nějaké „standardní“ bubliny světla (fotony). Jedná se o plazmu, takže tyto bubliny nemají nikdy žádnou hmotnost.

7.48. Bublina (horké) páry vygenerovaná např. na dně moře stoupá studeným vodním prostředím, chladne a postupně se transformuje do vodního prostředí. Podobně (horká) bublina světla je tlačena studeným prostředím Vesmíru směrem od zdroje, chladne a její vnitřní tlak klesá. Z bubliny světla se postupně stává bublina tepla (rudý posuv). Bublina světla, tlačená studeným prostředím postupně zchladne natolik, že se transformuje do prostředí. To omezuje vzdálenost, na kterou lze Vesmír pozorovat. Aplikovat na chladnoucí bubliny světla Dopplerův princip a usuzovat z toho na „rozpínání Vesmíru“ je absurdní.

7.49. Jakmile „žhavá“ bublina s velkou plochou a objemem (světlo...) opustí svůj zdroj, je rychlost jejího pohybu prostorem dána rozdílem tlaku (teploty) v bublině a tlaku (teploty) prostředí, které bublinou pohybuje. To znamená, že rychlost pohybu zdroje bubliny světla nemá na rychlost pohybu samotné bubliny prostorem již žádný vliv. To nemusí platit pro superhusté částice s malou plochou (gama...), které mohou disponovat ještě nějakým dodatečným tlakovým impulzem („kopancem“) z nějaké události (např. výbuch supernovy). Protože mají malý objem a velkou hustotu, mohou se po určitou dobu pohybovat proti orientovanému tlakovému poli (studeného) prostoru (Obr. 7.2. b).[18]

7.50. Měřit záření těles běžnými přístroji není lehké. Teplotu (plazmy) lze měřit pomocí teplotních kamer, které jsou schopny tyto změny teploty záření v prostoru zachytit. I tak je velice problematické zobrazit rozložení záření v prostoru. To je většinou potlačeno jako nežádoucí „pozadí“. Současné měření se soustřeďuje na měření všelijakých chimérických částic (ze spektra) a nebere se v potaz tlak (teplota) v prostředí (prostoru), jako celku. To znamená celkový tlakový impulz sumy všech částic prostoru na jednotkovou plochu měřicího přístroje. 

 

7.51. Šíření tlaku - vlny

7.51. Tlakové pole je tvořeno (dynamickou) jednotou tlakových výší a níží. Rozdílné tlaky uvnitř jednotlivých tlakových systémů i mezi tlakovými systémy navzájem se vyrovnávají prouděním. Rozeznáváme dva základní druhy proudění. Rovníkové proudění a polární proudění (Obr. 4.3.). Proudění ve sférickém prostoru neprobíhá lineárně, ale v (nesymetrických) vlnách. Tlak se šíří ve (fraktálních) vlnách. Vlna je trajektorie, to znamená pomyslná křivka v prostoru.

7.52. U tlakových níží je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný. Hustota prostoru roste po spirále a ve vlnách směrem ke středovému kanálu. To znamená, že tlak směrem ke středovému kanálu (ve vlnách) klesá. U tlakových výší je odstředný tlak je vyšší, než tlak dostředný. Hustota prostoru roste po spirále ve vlnách směrem od středového kanálu ke slupce. Tlak směrem od středového kanálu ke slupce (ve vlnách) klesá.

Obr. 7.6.

7.53. Šíření vln v hmotném prostředí

7.53. Vlnění v hmotných kapalinách. Základní (ne zcela korektní) představu o šíření tlaku ve vlnách mohou dát kapaliny. Hustota molekul kapaliny a hustota plazmy (mezi molekulami) je zhruba shodná. Atomy jsou uzavřená tělesa a jsou nestlačitelné. Plazmy mezi molekulami kapaliny je málo a díky tomu jsou kapaliny prakticky nestlačitelné. Kapaliny jsou tvořeny převážně jedním druhem molekul s jednou hustotou prostoru. Hmotné kapaliny (moře) se nacházejí na planetě a jsou vystaveny působení tlaku (ze stratopauzy) pouze z jednoho směru.[19] To značně deformuje tlakové pole. Pokud je kapalina sama v sobě je v beztížném stavu a nemá hmotnost.

7.54.  Mořské vlny na širém moři jsou důsledkem působení orientovaného (dostředného) tlaku (OT) ze Zemské stratopauzy na jednotlivé hustotní sféry planety Země. Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra planety. Tlak ve stratopauze je důsledkem tlaku z (MP). Mořská hladina tvoří mezifází mezi hustotní sférou moře a hustotní sférou atmosféry. Tlak (OT) působí samozřejmě i pod mořskou hladinou a v ostatních hustotních sférách pod hustotní sférou vody (moře). (OT) má dvě zásadní složky: (a) složku, která směřuje (po spirále) směrem do středu Země, (b) složku, která směřuje (po spirále) směrem do středu tlakové níže (Obr. 7.6. a). Tlakové výše mají složku (a) shodnou s tlakovými nížemi, ale složka (b) směřuje směrem od středu tlakové výše. To má vliv na tvar a pohyb mořských vln.

7.55. Mořské vlny jsou vždy nesymetrické a lze u nich rozlišit čelo vlny = (c) a záda vlny = (z). Rozhraní mezi čelem vlny a zády vlny tvoří vrchol (hřeben) vlny. U tlakových níží směřuje čelo směrem do středu tlakového systému. U tlakových výší směřuje čelo směrem od středu. Záda vlny (z) jsou delší, čelo vlny (c) kratší. Součet délky čela a zad vlny tvoří vlnovou délku (Obr. 7.6. b). U tlakových níží se vlnová délka směrem do středu zmenšuje. U tlakových výší se vlnová délka směrem od středu zmenšuje.

7.56. U vln rozeznáváme vrch vlny = nízký tlak a důl vlny = vysoký tlak. Na (větší) plochu zad vlny působí vyšší tlak, než na (menší) plochu čela vlny. Záda (z) vždy tlačí čelo vlny (c). To určuje směr pohybu vlny (Obr. 7.6. c). Těleso (vlna) se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Vlna se pohybuje vždy čelem napřed. Čelo vlny je obdoba špičky u částice. Nesymetrie je nutnou podmínkou pohybu vlny.

7.57. Kapaliny (voda) jsou prakticky nestlačitelné. Mezi dvěma vlnami vysokého tlaku (VT) je vytlačena vlna tlaku nízkého (NT) nad hladinu (Obr. 7.6.). Voda mezi dvěma vlnami vysokého tlaku nemůže zvýšit svoji hustotu pod hladinou, je vytlačena do (řidšího, stlačitelného) prostředí vzduchu a získává ve vztažné soustavě atmosféry hmotnost.[20]

7.58. Jsme v tlakové níži - hurikánu (TN). Orientovaný tlak ze stratopauzy (OT) působící na hladinu moře se dělí na dvě složky. Složka (z), tlačící na záda vlny je silnější a působí na větší ploše, než složka (c), tlačící na čelo vlny. Výsledkem je pohyb (podřízené) „vlnky (1)“ směrem do středu tlakového systému (TN). Pohyb zvyšuje tlak, kterým vlnka (1) působí na následující vlnku (2). Vlnka (1) „postrčí“ vlnku (2) trochu dopředu a nahoru.[21] Vlnka (2) zrychlí svůj pohyb směrem do středu (TN) a „vyleze“ z vody trochu výše, než je vlnka (1). Následující (fraktální) vlnky (3) až (6) jsou podobně vytlačovány stále výše[22] nad vodní hladinu a jsou „plošší“ a kratší (Obr. 7.6. e).

7.59. Jednotlivé fraktální vlnky (1) - (6) tvoří nadřazenou vlnu (W1). Výška vlny (W1) roste směrem do vzduchu (Obr. 7.6. d, e). Ve vztažné soustavě vzduchu působí na (W1) tíhová síla a vlna získává hmotnost. Tíhová síla působící na vlnu (W1) narůstá až do okamžiku, kdy převáží nad tlakem (OT). Vlna (W1) se zhroutí a celý proces začíná znovu. Následující (fraktální) vlna (W2) je vytlačena poněkud výše nad hladinu, než byla (W1). Hladina moře postupně směrem do středu (TN) s jednotlivými vlnami (W1 - Wn) stoupá. V okolí oka hurikánu (TN) se mořská hladina postupně zvýší asi o 5 metrů nad původní hladinu.[23]

7.60. (Obr. 7.7. f) zobrazuje dva druhy vln v centru tlakové níže, které směřují po spirálách směrem do středu (k oku). Lze rozlišit „podélné“ vlny (a), které směřují do středu v rámci svých spirálních drah a „příčné“ vlny (b), které od sebe tyto spirální dráhy oddělují. Oba směry jsou vůči sobě úhlově posunuty. Oba typy vln se skládají z jednotlivých „vlnek“.[24] Jedná se o složitý proces.

7.61. Přílivové (příbojové) vlny vznikají v důsledku „srážky“ vodní vlny s prostředím s jinou hustotou. Přílivové vlny mají charakter vln v tlakové výši. Tlak v základním prostředí se směrem od širého moře k pevnině snižuje. To znamená že vlny, které jsou dále od břehu tlačí na vlny, které jsou blíže ke břehu. Voda je vytlačována „nahoru“ do prostředí vzduchu, kde na ni působí tíhová síla.

7.62. Rozeznáváme dva typy přílivových vln. (A) přílivové vlny, jejichž vrcholy se díky působení profilu dna pobřeží „přelévají“ ve směru pohybu vlny a (B) vlny, jejichž vrcholy se „přelévají“ proti směru pohybu vlny.

7.63. Vlny typu (A). Čím blíže ke břehu, tím se vlnová délka zkracuje a výška vln narůstá (Obr. 7.7. a). Vlna je vytlačována nad vodní hladinu, získává hmotnost,[25] a počne na ni působit také (mechanická) setrvačná síla ve směru pohybu. Tlak ze zad vlny v prostředí vzduchu je vyšší, než tlak v prostředí vody. Odpor prostředí ve vzduchu je nižší, než odpor prostředí ve vodě.[26] Navíc zde přistupuje brzdící faktor daný profilem dna. Molekuly vody, tvořící hřeben vlny disponují vyšším tlakovým impulzem směrem k pevnině, než molekuly vody pod nimi. Vyšší tlakový impulz znamená vyšší rychlost molekul vody, tvořících hřeben, než molekul pod nimi. Vlna se „přelévá“ ve směru pohybu směrem k pevnině.

Obr. 7.7.

7.64. Velikost a počet přílivových vln závisí na tlakovém poli a profilu dna pobřeží. Vlna, která se „zhroutí“ tvoří jakousi „přepážku“ za kterou se tvoří nová vlna (W1, W2, W3, W4, Obr. 7.7. c). Za „přepážkou“ se tlak šíří opět ve vlnách podle stejných principů, ale s jinou úrovní tlaku (hustoty). Princip, který nutí tlakové systémy v určitých oblastech vytvořit v prostoru jakousi tlakovou (hustotní) „přepážku“, po které naberou „novou sílu“ je univerzální. Tento princip může mít různé příčiny, ale vyskytuje se u všech přirozených tlakových systémů a také u biologických systémů.[27]

7.65. Vlny typu (B). Když břeh tvoří velmi ostré hustotní rozhraní, naráží přílivová vlna na prostředí s jinou (vyšší) hustotou. Hustota prostoru kamenného prostředí je asi třikrát vyšší, než hustota prostoru vody. Povrchový tlak kamenného prostředí je velmi vysoký. Vlna narazí svoji plochou na povrchový tlak na ploše pobřeží a zatáčí se do protisměru svého původního pohybu (Obr. 7.7. d, e). 

7.66. Příklad 7.7. Šíření jednoho tlakového impulzu v kapalinách. Na (Obr. 7.8.) je zobrazen dopad kapky vody na vodní hladinu.[28] V místě dopadu se zvýší tlak (důl vlny = vysoký tlak). Vnější (odstředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku (červeně) vytlačuje na hladině (uzavřenou) vlnu nízkého tlaku (modře) směrem od středu (Obr. 7.8. a, b).[29] Vnitřní (dostředná) strana kruhové oblasti vysokého tlaku vytlačuje nad hladinu sloupec vody (obdoba kumulu).

Molekuly vody, tvořící čelo kumulu disponují vyšším (odstředným) tlakovým impulzem. To má za následek, že se z čela kumulu oddělí kapka, která má vyšší rychlost (Obr. 7.8. c). Kumulus pokračuje dále odstředným pohybem (vůči Zemi) a následně se od něj podobně oddělí druhá menší kapka (Obr. 7.8. d). Vysoký tlak (plazmy) v atmosféře působí na plochu kapek vody ze všech směrů a je příčinou jejich sférické (kulové) plochy.

Zbytek kumulu i obě kapky získávají v atmosféře hmotnost, která působí proti jejich odstřednému pohybu, padají zpátky a vyvolají další (sekundární vlnu). Vlna na hladině se nachází na rozhraní (mezifází) mezi vodou a atmosférou. Protože se jedná o jediný tlakový impulz, tlak směrem od středu klesá, výška vytlačených vln nízkého tlaku na hladině (amplituda) se zmenšuje, délka vln se zvětšuje. Tlak z (OT) postupně převládne nad tlakovým impulzem kapky vody. Viz rovněž (Obr. 3.9. d).

 

Obr. 7.8.

 

7.67. Tlak z jednotlivého tlakového impulzu se šíří po izobarách. To znamená jednotlivých uzavřených oblastech (vlnách), přičemž každou uzavřenou oblast s vysokým tlakem střídá uzavřená oblast s tlakem nižším. Kdybychom nahradili pád jedné kapky vody trvalým proudem, např. z vodovodního kohoutku, budou se šířit vlny směrem od centra dopadu po spirálách.

7.68. Příklad 7.8. Představu o šíření jednoho tlakovém impulzu v prostoru může dát výbuch rozbušky pod vodní hladinou. V místě výbuchu se prudce zvýší tlak (Obr. 7.8. f), který vytlačuje ve vodě prostorovou (sférickou) vlnu (bublinu). Nízký tlak v kapalině působí (ze všech směrů) proti vysokému tlaku v bublině tak dlouho, až se bublina (vlna) zhroutí (Obr. 7.8. g) a tím znovu zvýší tlak v místě výbuchu.[30] Zvýšený tlak opět odtlačuje okolní kapalinu a vytváří novou bublinu (Obr. 7.8. h). Bubliny chladnou a jejich průměr (amplituda) se postupně zmenšuje.[31] Nízký tlak v kapalině působící ze všech směrů na plochu bubliny vysokého tlaku je příčinou její sférické plochy.

 

7.69. Vlny v plynech. Atmosféra je horní hustotní sféra planety (Země) nad mořem. Atmosféra (plyny) obsahuje zhruba 998 dílů plazmy a dva díly molekul plynů, molekul vody a prach (hmotná složka). Díváme-li se na atmosféru jedné Zemské polosféry jako celek, pak jednotlivé hurikány, nebo tlakové níže představují „přepážky“, které od sebe oddělují postupně houstnoucí atmosféru směrem od rovníkového protiproudu k pólům v superhurikánu atmosféry (Obr. 7.10.).[32] Více viz kapitola „Planetární počasí“.

7.70. Molekuly vody (mraky) „zviditelňují“ oblasti nízkého tlaku v atmosféře. Na (Obr. 7.9.) jsou zobrazeny některé atmosférické vlny. Vlny oblačnosti (Obr. 7.9. a) vznikají podobně jako přílivové mořské vlny. Rovněž zvláštní oblačnost (Obr. 7.9. b)[33] lze přirovnat k přílivovým mořským vlnám. Je patrné, že vlny rolují nejenom příčně, ale i podélně.

 

Obr. 7.9.

7.71. (Obr. 7.9. c) zobrazuje (frontální) vlnu nízkého tlaku, která naráží na oblast (plochu) vysokého tlaku před ní a stáčí se do spirály. V hlavě (W1) se snižuje tlak (zvyšuje se hustota prostoru) a vznikají tam podmínky pro vznik deště. Když se spirála (W1) stočí směrem k Zemskému povrchu, může se změnit v tornádo (Obr. 7.11. b).

7.72. (Obr. 7.9. d) zobrazuje hladinu moře (mezifází mezi sférou vody a sférou vzduchu), v porovnání s horní hladinou oblačnosti. Z rozdílu hustot v (řidší) hustotní sféře atmosféry a (hustší) hustotní sféře moře vzniká plocha vodní hladiny. Obdobně řidší sféra vysokého tlaku v troposféře tlačí na hustší sféru oblačnosti (nížší tlak) pod ní. Z rozdílu hustot zde vzniká horní plocha oblačnosti, kde lze pozorovat obdobné (podélné a příčné) vlny jako u moře (červené šipky).

7.73. Zvukové vlny se v (nestlačitelné) vodě šíří předáváním tlakového impulzu mezi molekulami vody bez zjevného pohybu (Newtonova houpačka). Ve (stlačitelných) plynech se tvoří vlny ve smyslu hustšího, nebo řidšího prostoru. Se vzdáleností od zdroje zvuku se délka vlny prodlužuje.

7.74. Vlnění v prostoru (plazmě). Typ mořských vln (B) lze připodobnit (nehmotným) vlnám v prostoru. V pozemských podmínkách se u mořských vln vytváří většinou pouze jedna vlna typu (B). V prostoru, kde hustota prostoru spojitě roste směrem do středu (u tlakových níží), nebo od středu (u tlakových výší) se vytvoří celá řada vln typu (B), které tvoří tlakové „přepážky“ mezi jednotlivými hustotními sférami.

Obr. 7.10.

7.75. Na (Obr. 7.10. a) je zobrazeno tlakové pole tlakové níže (pohled od pólu). Podobně jako u kapalin, snižuje se tlak směrem do středu po fraktálních „vlnkách“. Každá podružná tlaková níže (N11, N12, N13) tlačí hustou materii do oblasti svého oka a řídkou materii do oblasti svého ohonu (a vnitřku oka). Lze říci, že (husté) čelo níže (N12) naráží na plochu (řídkého) ohonu (N11) a stáčí se do protisměru, kde vzniká hlava vlny. To vede postupně k vytvoření jednotlivých hustotních sfér, oddělených od sebe tlakovými „přepážkami“ které tvoří níže (N11, N12, N13). Nejedná se o žádná ostrá rozhraní.

7.76. Hlava níže je indikátorem „přepážky“ v prostoru. Za „přepážkou“ se tvoří další vlna s jinou úrovní hustoty. Vlna (N11) je nejhustší a její vlnová délka (L1) je nejkratší. Frekvence rotací kolem středu je nejvyšší. Vlna (N13) je nejřidší, její vlnová délka (L3) je nejdelší a rotace kolem středu jsou nejpomalejší (Obr. 7.10. c).[34]

7.77. Podobně, jako v prostředí s hmotnou složkou i v prostoru (plazmě) lze rozlišit vlnění podélné (a) a příčné (b). Podélné vlnění probíhá v oblasti mezi dvěma spirálami vysokého tlaku (V1, V2). Příčné vlnění jde „napříč“ tlakovým systémem a zobrazuje jakýsi „řez“ oběma spirálami vysokého tlaku (V1, V2), které jsou prostřídány oblastmi nízkého tlaku (N1, N2) směrem od slupky do centra níže (TN). Vlny (N11, N12, N13) se ovlivňují nejen v rámci podélného proudění (a), ale ovlivňují se i vlny (podružné tlakové níže) v sousedních závitech spirálního toroidu, pokud jsou jejich dráhy blízké.

 

7.78. Vlny (tlakové „přepážky“) v živé přírodě. Živé organizmy se řídí univerzálními fyzikálními zákony, platnými pro všechny fraktální tlakové systémy. Na (Obr. 7.11.) je zobrazeno několik příkladů živých systémů a tlakových „přepážek“ v nich. Pouze pro zajímavost. Podrobnější rozbor by přesahoval rámec knihy.

 

Obr. 7.11.

7.79. (Obr. 7.11. a) zobrazuje systém přepážek a vln, které používá příroda při tvorbě schránek mořských mlžů. (Obr. 7.11. c, dole) může dát názornou představu o tlakových (hustotních) poměrech v centrálním kanálu tlakové níže. Vápenná schránka mlže = nízký tlak, kolem kterého se spirálně ovíjí tlak vysoký (svalovina mlže). (Obr. 7.11. b) ukazuje podobnost povrchové plochy mořského mlže a povrchové plochy atmosférického tornáda.

7.80. Systém vln a tlakových přepážek lze vidět u členovců, ale lze ho také nalézt u obratlovců (Obr. 7.11. d). Fraktální struktura živých organizmů se vyskytuje na všech úrovních evoluce. (Obr. 7.11. e) nabízí srovnání mezi fraktální strukturou stromu a nervovou soustavou člověka. Podobnost struktury mozku (Obr. 7.11. e, dole) s vláknitou strukturou základního prostoru (Obr. 4.5.) je zřejmá. Neurony = vlákna nízkého tlaku, mozkomíšní mok = vysoký tlak.

7.81. Strom vytváří ve svých kořenech nízký tlak. Vysoký tlak v půdě tlačí vodu a živiny do kořenů a prostřednictvím kapilární elevace je vytlačuje do nadzemní části stromu. Nadzemní část stromu je „bez námahy“ vytlačovaná nad povrch. Jednotlivá patra větví, oddělená „hustými“ suky představují tlakové přepážky.[35] Z kmene stromu vytlačené (podružné) větve mají stejnou (fraktální) strukturou, jako (nadřazený) systém kmene. I listy stromů vykazují stejnou fraktální strukturu, jako celý strom.

7.82. Mozek vykazuje podobnou strukturu, jako kořenové systémy. Systém mozku tvoří dvě polosféry se stále hustšími spirálami jednotlivých vrstev (sfér) směrem do středu. Nervová soustava je spirálně přetočena, takže nervová zakončení levé strany mozku jsou vedena do pravé strany těla a naopak. S jistou nadsázkou se dá říci, že samotný mozek představuje „hlavu“ nervového systému a fraktální systém systém nervových vláken jeho „ohon“.[36] (Obr. 7.11. g) představuje dvojitou spirálu DNA, s jednotlivými přepážkami nízkého tlaku. Zárodky rostlin a ostatních živých organizmů se vyvíjejí ve (fraktálních) spirálách.

7.83. 7.83. Všechny (fraktální) tlakové systémy v prostoru se řídí stále stejnými pravidly. Poznat (dešifrovat) funkci tlakových systémů ať už v prostředí („čisté“) plazmy, nebo v prostředí plazmy ve směsi s atomy v neživé i živé přírodě zvyšuje vhled do této nelehké problematiky.


[1] To je ideální stav, který nikdy zcela nenastane. Částice je dynamický systém. Částice nikdy není v klidu a nikdy nemá žádné konstantní (stálé nebo klidové) vlastností. Částice má v každém okamžiku jiné vlastnosti.

[2] V tlakovém poli nic nevzniká, ani nezaniká. Tlakové pole existuje a pouze se transformuje z jednoho stavu do jiného. To ovšem neznamená, že by se jedna částice nemohla rozpadnout (transformovat) na více částic, nebo že by se více částic nemohlo spojit (transformovat) do jedné. Tělesa nevznikají, ani nezanikají, pouze se transformují.

[3] Nejedná se o nějaké „tvrdé“ rázy. Částice jsou tlakové útvary a jejich plochy (tlakové útvary) jsou poněkud „rozmazané“ (Obr. 7.2.). Vždy se jedná o tlak plochy na jinou plochu. Jinak řečeno o pohyb jedné plochy, působící tlakovým impulzem vůči jiné ploše, která rovněž působí tlakovým impulzem.

[4] Nemusí to být tak, že by někam „tekly“ (pohybovaly se). Částice mohou snadno předat „sousedovi“ tlakový impulz, ale obtížněji se „prodírají davem“. To ovšem neznamená, že v takovém prostoru (vláknité struktuře) nemůže být množství létajících „much“ (např. světlo, teplo, gama...). Na (Obr. 7.2. a, b) jsou tlakové impulzy pro jednoduchost nakresleny, jako lineární. Ve skutečnosti jsou to vždy (fraktální) spirály, které mají rotační složku.

[5] Atomy mohou výjimečně nabývat hmotnost. Hmotnost je výjimečná vlastnost hmoty (pouze v omezené vztažné soustavě planety). Hmotnost tělesa (z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. V univerzální vztažné soustavě Vesmíru žádná hmotnost neexistuje. Kde není hmotnost, končí mechanika a s ní také současná „fyzika“.

[6] Tlakové nádoby a stroje s vnitřním zdrojem tlaku (např. výbušný motor).

[7] Elektřina je forma tlaku.

[8] V (Příkladu 7.4.) je zanedbána váha a nádoba.

[9] Váha stojí na „pevném“ stole, který stojí na „pevné“ zemi v hustotní sféře vzduchu (VS1). „Pevnou“ podložku musíme chápat v dané vztažné soustavě (VS1). V (univerzální) vztažné soustavě Vesmíru nic „pevného“ neexistuje. (VS2) se vztahuje pouze k vnitřku akvária.

[10] Země je tlakové níže (hustota prostoru směrem do středu roste). Pod pevninou (Zemskou kůrou) jsou další hustotní sféry. Pouze hrubě směrem do středu, křemičitany, hliník, železo, zlato, urany. Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a působí na sebe pouze rozdílem tlaku primárního prostředí a nikoliv svoji hmotností. Tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifází mezi nimi.

[11] Samozřejmě i moře má své hustotní sféry, dané teplotou vody. Molekula vody v moři nemá hmotnost. Molekula vody, která se vypaří z moře a „plave“ v atmosféře (obalená klastry molekul vzduchu) nemá hmotnost. Molekula vody v mraku nemá hmotnost. Mrak nemá hmotnost. Padající kapka deště reaguje na dostředný tlak ze stratopauzy pohybem a nemá hmotnost, působí ale tlakovým impulzem při srážce. Kapka vody, spadlá na pevninu má hmotnost.

[12] Základní prostředí (husté) kapaliny vytlačuje základní prostředí (řídkého) vzduchu ve válci směrem od středu planety. Základní prostředí (plazma) atmosféry s sebou „unáší“ molekuly vzduchu, které v něm „plavou“. Není to tedy tak, že voda vytlačuje vzduch. Molekuly vody i molekuly vzduchu jsou tělesa vnořená v plazmě a pouze reagují pohybem na tlak částic plazmy na jejich plochy.

[13] Kapaliny jsou tvořeny atomy a molekulami, které jsou uzavřená tělesa a jsou prakticky nestlačitelné. Rozdíl v hustotě obou prostředí vody je nepatrný - pro destilovanou vodu 300 C - 995,651, 40 C - 999,973 (kg/m3). To svědčí o praktické nestlačitelnosti molekul vody. Rozdíl v objemu způsobuje plazma, která je „mezi“ molekulami vody. Hustota prostoru samotných molekul vody se nemění. Hustota prostoru molekuly vody u povrchu a u dna je prakticky shodná. Plazma může měnit svůj objem (hustotu) ve velkém rozsahu. Atomy nikoliv. Porovnávání tlaku v prostředí vody s tlakem v prostředí vzduchu, dává zkreslené výsledky a falešné představy.

[14] Nemusí jít nutně o pohyb, většinou se předává pouze tlakový impulz.

[15] Vlna není žádná sinusovka. Sinusovka je (Euklidovské) geometrické vyjádření (symetrické) matematické funkce. Sinusovka možno považovat za dvoudimenzionální vyjádření třídimenzionální (symetrické) šroubovice.

[16] Teplo je zde relativní pojem. Těleso s teplotou 10 K je teplejší, než těleso s teplotou 5 K. Z lidského pohledu jsou obě tělesa studená.

[17] Pára je molekula vody, obalená velkým množstvím (horké) plazmy. Při postupu (studeným) vodním prostředím chladne plazma, nikoliv molekula vody.

Jinou představu o dějích v prostoru můžeme získat při pozorování pěny na pivě. V malých bublinkách pěny stoupají velké bubliny. To znamená, že hustá pěna, tvořená malými bublinkami (studený prostor) vytlačuje řídkou bublinu (žhavé světlo) směrem od středu.

[18] Rozdíl hustoty (teploty) superhusté částice gama a hustoty (teploty) převážného objemu základního prostoru je malý. To znamená, že superhusté částice gama se mohou prostorem pohybovat velmi pomalu a stát se kondenzačními jádry pro (studené) bubliny prostoru. Kolem kondenzačních superhustých (superstudených) jader (gama) obalených klastry (studené) plazmy se „vytvoří“ (transformuje) atom „studeného“ prvku. To by vysvětlovalo poměrně „pravidelný“ výskyt atomů vodíku a helia v prostoru.

[19] Veškerý pohyb molekul vody v moři způsobuje orientovaný tlak základního prostředí (plazmy) původem ze stratopauzy (OT). Tlak ze stratoupauzy působí na planetu pouze z jednoho směru. Druhý směr je odstíněn tělesem planety. To má za následek, že tlakové systémy mohou obsahovat pouze spirály tlaku z jednoho směru. Spirály z jiných směrů mohou být potlačeny.

[20] Stejný tlak (OT), který vytlačuje vlnu (odstředně) nad hladinu působí v atmosféře zároveň dostředně v podobě (mechanické) tíhové síly a tlačí vlnu zpátky do vztažné soustavy vody (moře). V hustotní sféře vody nemá voda hmotnost. V hustotní sféře vzduchu voda hmotnost má.

[21] Do středu tlakového systému (TN) a směrem od centra Země.

[22] Jejich hmotnost v prostředí vzduchu se zvyšuje. Jejich vlnová délka se zmenšuje.

[23] Ve víru (TN) se vzdálenost mezi (V1, V2) zužuje, jako když je v řece úzké místo. Voda se nemůže stlačit, tak se vlny zvyšují a zrychlují. V centru hurikánu (TN) lze zaznamenat vzedmutí hladiny moře asi o 5 metrů. V porovnání - Měsíc zvyšuje hladinu pod sebou na širém moři asi o 0,8 metrů. To dává představu o velikosti „cestující“ tlakové níže pod Měsícem. Výška vlny je vždy kladné číslo.

Trvalý tlak z (MP) působí rovněž na pevninu. Podstatnou část pravidel pro mořské vlny lze aplikovat na pevninské vlny. Nízký tlak v moři = hora vody. Vlny na volném moři připomínají hory a mají s nimi společné vlastnosti. Při „vzniku“ pohoří dochází k podobným jevům ale v mnohem delším časovém údobí. Hory se rozpadají (erodují) podobně, jako mořské vlny.

[24] (Obr. 7.7. f) závit víru (tlakové níže) dále od oka je výše, než závit, který je blíže oku víru. V samotném oku je vysoký tlak. Uprostřed každé tlakové níže je vysoký tlak. Podobný jev možno studovat u výlevky umyvadla. Když přiložíme např. hořící zápalku k „oku“ vodního víru v umyvadle, ukáže nám plamen stoupající sloupec vzduchu, přestože ze sifonu nemůže žádný vzduch proudit. Porovnej (Obr. 7.7. f) s (Obr. 7.11. c).

[25] To znamená, že pouze ta voda tvořící vlnu, která je obklopena vzduchem nabývá hmotnost ve vztažné soustavě vzduchu. Voda pod vlnou (v moři) a také samotná voda uprostřed vlny hmotnost nemá, ale disponuje tlakovým impulzem ve směru pohybu (Obr. 7.4.).

[26] Tlak plazmy na plochu molekul vody ve vodě je nižší, než ve vzduchu. Ve vodě dochází ke složitému procesu, kdy na molekuly vody pohybující se směrem ke břehu, působí molekuly vody vracející se od břehu hydrodynamickým odporem. To vede k vytváření vodních vírů pod vlnou. Totéž platí i o prostředí vzduchu, kde na plochu vlny působí tlak molekul vzduchu (obalených klastry „namrzlé“ plazmy). (Obr. 7.6. d).

[27] Srovnej povrchovou plochu lastury (Obr. 7.7. d), s povrchovou plochou víru (Obr. 7.7. f, Obr. 7.11. a, b).

[28] V místě dopadu působí stále tlak (OT) ze stratopauzy a navíc jeden tlakový impulz, kterým působí plocha dopadající kapky vody na plochu vodní hladiny. 

[29] Uprostřed oblasti vysokého tlaku se vytváří kumulus tlaku nízkého.

[30] Kdybychom do vody umístili např. stuhy, nebo balonky napuštěné vodou viděli bychom tlakové vlny, jak se šíří vodním prostorem.

[31] Nejedná se o bublinu plynu. Když bublina dospěje nad hladinu objeví se minimum plynu. Expanzi bubliny způsobuje plazma. Proto bublina může tak radikálně měnit objem. Viz rovněž kavitace. Jev, kdy se vlní celý prostor může vyvolat nějaká událost kosmických rozměrů. Např. výbuch supernovy.

Zdroj obrázků https://www.youtube.com/watch?v=E5rGFZWQfzk .

[32] Obdobně se můžeme dívat na hvězdné soustavy. Tlakové níže jednotlivých planet lze považovat za „přepážky“, které od sebe oddělují jednotlivé hustotní sféry hvězdné tlakové níže. Planety jsou (podřízené) hurikány v superhurikánu hvězdy. Hmotné jádro planety se nachází v oku planetárního hurikánu. Více viz kapitola „Kosmické počasí“.

[33] Oblouk mračen (Morning Glory Cloud) představuje hlavy atmosférických vln. Mraky se pohybují v přízemní hustotní sféře troposféry rychlostí 10 až 20 metrů za sekundu. Oblouk může být dlouhý až 1 000 kilometrů, vysoký 1 až 2 kilometry, někdy je pouze 100 až 200 metrů nad Zemí.

[34] Pro názornost je spirála tlaku zobrazena „narovnaná (Obr. 7.8. b). Spirály vysokého tlaku (V1, V2) jsou zobrazeny jako hladké křivky. Ve skutečnosti mají rovněž charakter vln.

[35] Viz rovněž (Obr. 7.11. f) - stéblo bambusu se systémem přepážek. Podobné přepážky má většina travin. Dá se říci, že větve stromu jsou hurikány v superhurikánu stromu.

[36] Mozek vykazuje znaky tlakové níže. Oproti tomu krevní oběh, vykazuje znaky tlakové výše.