8. Tření, elektřina, magnetizmus

Plocha tělesa je tlakový orgán. Když působíme tlakem na plochu tělesa, vzniká pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha tělesa působit na plochu jiného tělesa. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

Obr. 8.1.

8.1. Každá tlaková níže má na povrchu vysoký tlak. Pohybuje-li se těleso s charakterem tlakové níže vůči prostředí, nebo dvě tělesa (která se dotýkají svými slupkami) vůči sobě, vzniká tření. Při tření se setkáváme zejména se složenými tělesy z atomů (a plazmy mezi nimi). Tření se samozřejmě vyskytuje i v prostředí „čisté“ plazmy.

8,2 Na (Obr. 8.1. a) jsou dva kvádry, které se dotýkají svými mezifázemi. Na povrchu kvádrů (složených těles z atomů) je vysoký tlak. Vrchní kvádr tlačí na spodní tlakem (P). Pohybujeme-li vrchním kvádrem vůči spodnímu kvádru, zvětšuje se tlakový impulz, kterým mohou bubliny (povrchového) tlaku působit.

8.3. Složené těleso z atomů (a plazmy mezi nimi) má na povrchu slupku, tvořenou povrchovým tlakem a také každý atom, tvořící složené těleso má na povrchu slupku, tvořenou povrchovým tlakem. Povrchový tlak jednotlivého atomu je vyšší, než povrchový tlak složeného tělesa z atomů.

8.4. Čím je větší tlak (P) a čím je rychlost pohybu vyšší, tím větším tlakovým impulzem bubliny povrchového tlaku působí. Mění se povaha bublin. „Studené“ bubliny povrchového tlaku se postupně se mění na (horké) bubliny tepla, nebo světla. Část bublin tepla proniká díky velkému tlakovému impulzu, kterým nyní disponují přes povrchový tlak složeného tělesa mezi horní vrstvy atomů kvádrů. To znamená, že proniká nejdříve „mezi atomy“ [1], ale nikoliv „dovnitř atomů“.

8.5. Těleso se zahřívá od třecích ploch směrem do svého středu. Podle množství plazmy mezi atomy se mění skupenství tělesa.[2] Když je tlak (teplo) ve složeném tělese větší, než tlak v prostředí, předává těleso tlak (teplo) do prostředí. Bubliny tepla a světla jsou tlačeny směrem od tělesa. Těleso září.

8.6. Při dalším zvyšování teploty (tlaku) počne tlak pronikat i do slupek atomů (dovnitř atomů). Tlaková níže atomů je narušena, atomy se rozpadají a transformují se do plazmy. Husté částice z jádra a jeho okolí jsou tlačeny do středu prostředí a řídké částice směrem od středu do sfér prostředí, do které svoji hustotou patří (v tlakové níži).

8.7. Čím více plazmy je mezi atomy, tím se těleso jeví jako horší vodič tlaku.[3] Rozlišujeme tělesa s dobrou vodivostí tlaku (tepla), to jsou většinou kovy a tělesa s pravidelnou strukturou atomů. Ty si předávají tlakové impulzy s velkou účinností. Amorfní látky a plyny vykazují zpravidla horší vodivost tepla (tlaku). Orientace tlakových polí na povrchu atomů se zde různí a tlakové impulzy se v takovém prostředí šíří hůře. Jedná se o tzv. špatné vodiče tlaku - izolanty. Určitou představu může poskytnout model Newtonovy houpačky (Obr. 7.2. c, d).

 

8.8. „Elektřina“

8.8. Elektřina a magnetismus jsou nepochopené jevy. Elektřina a magnetismus (elektromagnetizmus) je projev tlaku a tlakového pole.[4] Jestli se tlakové pole jeví jako (domněle) elektrické, magnetické, nebo elektromagnetické záleží pouze na typu detektoru, který použijeme. Elektrotechnická zařízení umožňují přeměňovat mechanický pohyb na tlak a obráceně. Elektrotechnická zařízení umožňují „skladovat“ (vysoký) tlak a vytvářet umělé kanály (dobré vodiče tlaku), kterými se tlak přivádí od zdroje tlaku do míst spotřeby (nízkého tlaku).

8.9. Na (Obr. 8.1. b) je ve vzduchu rotující kotouč s naznačenými bublinovými obaly povrchových atomů. Kotouč je vyroben ze špatného vodiče tlaku (Obr. 7.2. e). Rotační pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým mohou povrchové bubliny působit. Kolem rotujícího kotouče se postupně vytváří mrak bublin vysokého tlaku, původem z obalu kotouče a okolního prostoru (vzduchu). Studený kotouč se pro bubliny stává kondenzačním jádrem. Mrak bublin je (spojitou) součástí prostředí. Není součástí tělesa.

8.10. Uvedený proces má vliv na tvar (průběh) tlakového pole, ve kterém se děj odehrává. Těleso je obklopeno mrakem bublin, kde je tlak vyšší, než v prostředí dále od tělesa. Přestaneme-li otáčet kotoučem, vysoký tlak z mraku bublin se postupně vyrovná s tlakem v okolním prostoru.

8.11. Umístíme-li do blízkosti mraku bublin vysokého tlaku (VT) dobrý vodič tlaku (NT), který je spojen s nějakou oblastí nízkého tlaku („spotřebičem tlaku“), poměry v tlakovém poli prostředí se změní (Obr. 8.1. c). U částic (VT) se vytvoří „špička“ ve směru tlakového spádu. To vede k předávání tlakových impulzů mezi částicemi ve směru špičky a také k pohybu částic (tlak se mění na pohyb). V prostoru se postupně se vytvoří kanál, kterým se tlak vyrovnává. Připomíná to situaci, kdy v umyvadle plném vody vytáhneme uzávěr výpusti.

8.12. Částice jsou tlačeny (po spirále) směrem ke kanálu nízkého tlaku. Množství částic v kanálu roste, zvyšuje se rychlost pohybu. Roste tření mezi částicemi a tím i teplota částic. Podle intenzity děje se část původně studených bublin se mění na bubliny tepla, světla a ostatní bubliny spektra. Pozorujeme jiskření, záblesk, blesk.[5]

8.13. Příklad 8.1. Ve vodě můžeme pozorovat jev zvaný „kavitace“. Kolem rychle se pohybujících těles (např. lodní šroubů), se vytvářejí ve vodě bubliny vysokého tlaku. Při bližším pozorování vidíme, že na počátku každé takové bubliny je krátký záblesk plazmy, která dosahuje vysokých teplot (5000 K i více). Vysoká teplota znamená vysokou míru nesymetrie částic plazmy základního prostředí. Plazma působí mohutnými tlakovými rázy na molekuly vody a vytvoří ve vodě bubliny, které následně vidíme (Obr. 7.3. a, vpravo dole).[6]

8.14. Tlak se šíří vždy z místa s vysokým tlakem do místa s nízkým tlakem. To znamená, že dobrý vodič musí mít vždy charakter tlakové níže oproti zdroji.[7] Dobrý vodič tlaku představuje v prostoru jakýsi tlakový kanál, nebo zkrat. Umístíme-li do blízkosti tělesa obklopeného mrakem bublin vysokého tlaku (VT) dobrý vodič, který je „napojen“ na „spotřebič“ tlaku (NT), dostáváme známou interakci mezi tlakovou výší a tlakovou níží.

Obr. 8.2.

8.15. Jako „trvalý zdroj“ vysokého tlaku může posloužit kondenzátor, nebo baterie (kde mohou být bubliny vysokého tlaku „uskladněny“ a postupně uvolňovány).[8] Bubliny vysokého tlaku ze zdroje předávají tlakové rázy do vnějších sfér mezifází dobrého vodiče tlaku (drátu) a ten je předává do spotřebiče.[9] Dobrý vodič může přenést tlakové rázy i na velké vzdáleností.

8.16. Když k vodiči (V1), který je zdrojem vysokého tlaku (VT) přiblížíme druhý vodič (V2) jsme svědky indukce (Obr. 8.2. a). Vysoký tlak (z baterie), který jsme přivedli dobrým vodičem z dálky se šíří v mezifází (V1). Kolem vodiče vzniká spirální tlakové pole. Tlak se přenese (po spirále) do mezifází druhého vodiče (V2), kde je nízký tlak (NT). Jedná se o klasický vztah mezi tlakovou výší a tlakovou níží a výměnu tlaku mezi jejich středovými kanály (Obr. 4.3.). Tlak z trvalého zdroje tlaku se šíří ve spirálních toroidech.

8.17. (Obr. 8.2. a) ukazuje několik zjednodušených náhledů tlakového pole, které snad dávají komplexnější pohled na tento proces. Na (Obr. 8.2. a vlevo dole) je snímek tlakového pole kolem dobrého vodiče tlaku (kovového drátu). Pomocí železných pilin je zde zobrazen rovinný řez tlakovým polem, které má tvar spirály. Tlak se v jednotlivých závitech spirály periodicky snižuje. Železné piliny jsou tlačeny do (spirálních) závitů nízkého tlaku, (které jsou mezi spirálami tlaku vysokého) a natáčejí se v tlakovém poli tak, aby kladly co jak nejmenší odpor. Jako korouhvička ve větru.

8.18. Teplota vodiče má vliv na přenos tlakového impulzu. Se zvyšující se teplotou roste nesymetrie částic v tlakovém poli a tím je vnášen do celého systému dodatečný chaotický tlakový impulz. Účinnost přenosu tlakového impulzu klesá. Naopak se snižující se teplotou klesá objem plazmy v prostředí. Obaly atomů se přibližují k sobě. Při určité teplotě se obaly atomů propojí.[10] Takovýto „zmrzlý“ klastr se chová, jako jeden atom (jedna částice). Ztráta při přenosu tlakového impulzu prakticky zmizí.[11] Objevuje se supravodivost. To také vysvětluje, proč i špatné vodiče mohou být dobrými supravodiči.

Obr. 8.3.

8.19. Vytvoříme z drátu závit. Zatímco tlakové pole kolem rovného vodiče tvořilo jakýsi „spirální válec“, dostáváme nyní tvar tlakového pole jako „spirální toroid“ (Obr. 8.2. b). Mezi dvěma oblastmi vysokého tlaku (V1) a (V2) vzniká uprostřed toroidu (v jeho „kanálu“) orientované tlakové pole.

8.20. Spojíme-li několik jednoduchých závitů za sebou, dostáváme cívku (Obr. 8.3. a). Princip, který jsme viděli u jednoho závitu se zde multiplikuje. Uprostřed cívky se vytváří silné orientované tlakové pole. Za pozornost stojí tlakové níže (NT - Obr. 8.3. a, b), které jsou mezi jednotlivými závity (tlakovými výšemi). 

8.21. Vložením vhodného dobrého vodiče tlaku do středu cívky, můžeme tento tlakový proud odvést potřebným směrem. Na (Obr. 8.3. c) je příklad takového uspořádání. Je to již známá indukce. Tlakové pole v takovémto jednoduchém systému se uzavírá přes okolní prostředí. Tlakový impulz je prostředím (vzduchu) silně zeslabován (v plynu je hodně plazmy). Účinnost takového uspořádání je nízká.

8.22. Když dobrý vodič tlaku uprostřed cívky uzavřeme do smyčky, dostaneme schéma transformátoru (Obr. 8.3. d). Orientované tlakové pulzy se šíří pouze vnější vrstvou mezifází jádra cívky (proto se na jádro používají transformátorové plechy, neboť se takto podstatně zvětší plocha mezifází). Indukce tak probíhá s větší účinností. 

8.23. Přerušíme-li uzavřený dobrý vodič tlaku (jádro transformátoru) v některém místě dostaneme ve vzniklé štěrbině velmi silný tlakový spád. Částice ve štěrbině působí silnými orientovanými tlakovými pulzy. (Obr. 8.3. e, 7.2. c). Budeme-li v takovém tlakovém poli pohybovat dobrým vodičem, působí na něj tlak ve štěrbině v periodických změnách. To znamená, že tlak působící na mezifází vodiče uprostřed štěrbiny je maximální a v krajních polohách minimální. Tlak je přenášen (indukován) mezifázím vodiče a opět odebírán na „pólech“ do spotřebiče (měřicího přístroje). Dostáváme periodické tlakové impulzy („střídavý proud“).[12]

 

8.24. „Magnetizmus“

8.24. Magnetizmus je nepochopený jev. Magnetizmus je forma tlaku. Příčinou tzv. „magnetizmu“ je nesymetrie atomů. Tvar (složeného) jádra atomu má vliv na tvar jeho povrchové plochy. Důsledkem je, že na vnější ploše atomu jsou oblasti s vysokým tlakem a nízkým tlakem. Mezi těmito oblastmi existuje tlakové pole, které deformuje tlakové pole prostředí. Atomy mohou být bipolární, nebo multipolární.

8.25. Grupy atomů se synchronizovanou nesymetrií povrchového tlakového pole vytvářejí tzv. „magnetické pole“. Tzv. (fero)magnetické prvky ovlivňují tlakové pole a také mu samy podléhají. Nesymetrie tlakového pole na povrchu atomů může být zesílena vnějším orientovaným („elektrickým“, nebo „magnetickým“) tlakovým polem.

8.26. Atomy jsou uzavřená tělesa, která si v jistém rozsahu vnějších teplot (tlaků) drží svoji hustotu prostoru. Atom prakticky nelze stlačit (změnit jeho objem), ale lze (vnějším) tlakem změnit jeho tvar. Jaký vliv má silné vnější (orientované) tlakové pole na atom ukazuje (Obr. 8.4.). Jako zdroj vysokého tlakového spádu slouží kondenzátor, napojený na zdroj vysokého tlaku. Pokud je atom v oblasti malého tlakového spádu, chová se jako (slabě) polární těleso (Obr. 8.4. a).

8.27. Po připojení zdroje vysokého tlaku vznikne mezi deskami kondenzátoru velký tlakový spád. Tlakové impulzy, pocházející z desek kondenzátoru deformují tvar atomu. Na „severní pól“ atomu působí nejsilnější pulzy a efektivní plocha pro jejich působení je zde největší. Dochází ke zploštění „severní“ strany atomu. Čím dále k jižnímu pólu působí tlak na menší plochy bublin obalu a tlačí je směrem dolů a dovnitř. Atom se „natahuje“ a mění se z „kuličky“ na „vajíčko“. Na plošším konci atomu je vysoký tlak a na špičce nízký tlak. Atom se mění na tlakový dipól (Obr. 8.4. b).

Obr. 8.4.

8.28. Vnější tlak, způsobující změnu tvaru vnější plochy atomu má za následek také změny uvnitř atomu. Ty se projeví posunutím jádra směrem ke špičce. Na „severní polosféře“ je nyní větší tlak, než na „jižní“. To má za následek zvětšení tlakového spádu mezi „severním“ a „jižním pólem (Obr. 8.4. b). Atom se mění ze „slabě polárního“ tělesa na těleso polární. Když vnější tlakové pole odpojíme, atom se vrátí do původního stavu.

8.29. Tvar jádra atomu má vliv na tvar jeho povrchové plochy. Tvar povrchové plochy má vliv na průběh tlakového pole v bezprostředním okolí atomu. Když má jádro atomu tvar „pyramidy“ tvar atomu se blíží „vajíčku“ i za „normálních“ podmínek (Obr. 8.4. c). Tuto skutečnost lze využít ke konstrukci generátorů permanentního tlakového spádu („permanentní magnety“).[13]

8.30. Pyramidální jádra se vyskytují u tzv. „feromagnetických“ prvků. Když jsou tyto látky v přirozeném stavu (v horninách), je orientace jejich atomů chaotická (Obr. 8.4. c). Roztavíme je a vystavíme vnějšímu tlakovému poli, ve kterém je velký tlakový spád (Obr. 8.4. c, šedé šipky). Díky kapalnému stavu se mohou atomy natočit ve směru největšího tlakového spádu. Orientovaná tlaková pole na jejich povrchu se synchronizují. Po ztuhnutí obdržíme permanentní zdroj tlakového spádu (permanentní magnet) i když je vnější zdroj tlakového spádu odpojen (Obr. 8.4. d).

8.31. Snímky tzv. „magnetických siločar“, pořízené pomocí železných pilin umístěných mezi póly magnetů jsou jednou z mála možností, jak jednoduše zobrazit tlakové poměry mezi oblastmi vysokého tlaku a nízkého tlaku. Piliny jsou tlačeny do závitů spirál nízkého tlaku, které se nacházejí mezi závity s tlakem vysokým ve spirálních tlakových toroidech (Obr. 8.4. e dole). Většinou se bohužel setkáváme pouze s vyobrazením rovinnými řezy. Na tlakové pole se nutno vždy dívat optikou sférického prostoru.[14]

8.32. Příklad 8.2. Tlakové pole, které vytváří „magnet“ se dá přirovnat k vysavači (Obr. 8.3. e nahoře). Vysavač svojí činností deformuje tlakové pole kolem sebe, podobně jako magnet. Vysavač není zdrojem vzduchu. Vysavač pouze urychluje částice vzduchu. Na jedné straně vytváří v prostředí vysoký tlak, na druhé nízký. To má za následek deformaci tlakového pole v prostředí kolem vysavače a vznik proudění z oblasti s vysokým tlakem do oblasti s nízkým tlakem. Magnet není zdrojem žádného „magnetizmu“.[15] Magnet je prostorová anomálie, která deformuje tlakové pole kolem sebe.

8.33. Magnety ani jiná tělesa se nepřitahují, ani neodpuzují.[16] Pouze deformují tlakové pole ve svém okolí. Vždy je k sobě, nebo od sebe tlačí vnější tlakové pole prostoru, ve kterém se nacházejí. To co nazýváme elektrické pole je tlakové pole. To co nazýváme magnetické pole je tlakové pole. To co nazýváme elektromagnetické pole je tlakové pole. Vždy se jedná pouze o předávání tlakových impulzů v prostoru z místa s vyšším tlakem, do místa s nižším tlakem.

8.34. Magnetizmus je forma tlaku. Planeta (obecně každé „nebeské těleso“) je zhuštěnina v centru tlakové níže, tvořící planetu. Planeta („jádro“ tlakové níže) je výsledkem neustálého dostředného tlaku ze slupky planety (Mezifází 1). Příčinou tzv. „magnetického pole“ planety není nesymetrie atomů, ale (dostředné) tlakové pole planety.

8.35. Tzv. „magnetické pole“ planety je ve skutečnosti tlakové pole, které nevystupuje z planety, ale naopak působí neustálým dostředným tlakem směrem do centra planety. To platí pro všechna „nebeská tělesa“. Planety („nebeská tělesa“) nejsou zdrojem žádného (elektro)magnetického záření. Jako všechna tělesa, ani planety nejsou zdrojem žádných sil. „Nebeská tělesa“ nejsou dynama, nic nevyzařují ani „nepřitahují“.[17]


[1] Teplo je tlak, kterým prostředí (plazma) působí na atomy. Když zahříváme (třeme) např. železo a ono počne „zářit“, nezáří atomy železa, ale (žhavá) plazma, mezi nimi. Atomy studeného železa jsou prakticky stejné jako atomy žhavého železa.

[2] Množství plazmy mezi atomy určuje skupenství látky. Materie z atomů (hmota) může mít 3 skupenství. U plazmy nemá smysl hovořit o skupenství. Plazma není hmota! Plazma není žádné čtvrté skupenství hmoty! Plazma se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou, která je sama v sobě. Plazma ale není kapalina! Plazma nikdy nenabývá hmotnost!

[3] Nemusí platit pro vysoké kmitočty.

[4] Jako elektroinženýrovi je mi zatěžko konstatovat, že pojem „elektřina“ je pouze výrazem nepochopení dějů v prostoru. Řada chyb je již v samotných základech, daných Coulombovými zákony, které vycházejí ze špatných Newtonových „zákonů“. Chybná představa o „elektrickém náboji“ a jeho umístění do těles, vychází z principiálně nesprávných úvah, že tělesa mohou být zdroj (různých) sil, které působí na dálku.

K bludu „přitažlivosti“ byla přidána ještě další absurdita „odpudivost“. Představa, že dvě „opačně nabité“ částice se mohou vyrušit a zmizet je naprosto absurdní. Tato absurdita vychází z použití fyzikálních veličin se záporným znaménkem (ve skutečnosti je to důsledek dalšího bludu - „symetrie“). Prostor je nesymetrický. Všechny fyzikální veličiny jsou vždy kladné.

[5] U velmi intenzivních dějů, např. atmosférických blesků registrujeme teplotu (tlak) v kanálu i kolem 30 000 stupňů K. Takové teploty (tlaky) již vedou k rozpadu atomů (atmosféry) a jejich transformaci do prostředí, jako celé spektrum částic včetně gama. Část částic gama z jader atomů při těchto teplotách „rozmrzne“ a prudce expanduje (hrom). Částice z vnějších sfér atomů, které ztratily „kotvu“ jádra se pohybují (směrem od středu), jako světlo, teplo...

[6] Tyto bubliny neobklopují těleso (lodního šroubu), protože jsou pochopitelně příliš řídké a základní prostředí je tlačí v hustém vodním prostředí směrem od středu. Důsledkem kavitace je i úbytek atomů lodního šroubu, které se transformují do základního prostředí. Je třeba rozlišovat bublinu páry ve vodě a bublinu vzduchu ve vodě.

[7] Pojem vysoký, nebo nízký tlak (teplota) je relativní. Budeme-li mít v prostředí, teplotu 5 stupňů Kelvina, pak např. těleso s teplotou 10 stupňů Kelvina je vůči němu „horké“. Je v něm „vysoký tlak“.

[8] Není snadné popisovat zde některé notoricky známé děje a nepoužívat přitom zažitou terminologii. Snažím se zde naznačit, že podstata i principy, na kterých stojí dnešní představy a chápání elektřiny a magnetismu nejsou správné. To znamená, že sice popisujeme systém z hlediska jeho fungování přibližně správně, ale nechápeme skutečné příčiny a podstatu zde probíhajících jevů. To ostatně platí i pro řadu dalších jevů popisovaných v této knize.

[9] Zde je kondenzátor, nebo baterie (dočasným) zdrojem „trvalého“ tlaku, který jsme tam ale předtím nějakým způsobem „uskladnili“ (dodali zvenku). Tělesa nejsou zdrojem sil. Uzavřené křivky neumožňují indukci! V univerzální vztažné soustavě Vesmíru, žádné uzavřené křivky neexistují.

Vodič nelze přirovnat k potrubí, ve kterém něco teče, ale spíše k sekáči (majzlíku), kde na straně zdroje působíme tlakovými rázy a na druhé straně jsou tyto rázy předávány do spotřebiče (konají práci). (Viz Newtonova houpačka). Nejedná se o žádný proud volných „elektronů“ ve vodiči. Z předcházejících stránek je zřejmé, že žádné elektrony neexistují. Jsou pouze výplodem nesprávných představ, vycházejících ze špatných Coulombových zákonů. To platí i pro „protony, neutrony“ a celý další pantheon „teoretických“ (vymyšlených) částic.

[10] Zaklesnou se do sebe (Obr. 6.2. f).

[11] Jako kdyby kuličky z Newtonovy houpačky byly spolu pevně svařené.

[12] Všechny fyzikální veličiny mohou nabývat pouze kladných hodnot. Tlak je vždy kladné číslo. Pohybujeme se zde od minimálního tlaku k maximálnímu. Nikoliv od záporného (absurdita) ke kladnému. Mění se pouze orientace tlakových impulzů (důsledek změny orientace pohybu vodiče). Tzn. směr, kterým impulzy působí. Kde mají částice, které impulz způsobují špičku (Obr. 8.3. e).

[13] Všechny atomy jsou nesymetrické. U některých prvků může nesymetrie dosáhnout značných hodnot. Lze rovněž nalézt („zkonstruovat“) molekuly s výraznou nesymetrií na jejich povrchu. Atomy neobsahují žádné „magnetické domény“.

[14] Vnější tlakové pole (tyčového) permanentního magnetu poněkud připomíná tlakové pole částice. Sám magnet zde „funguje“, podobně jako středový kanál.

[15] Vysavač je mechanický stroj. Magnet nemá žádný vnitřní zdroj síly (tlaku), jako vysavač.

[16] Magnet lze srovnat se soutěskou v toku řeky. Široký tok řeky (orientované tlakové pole) je stlačen na menší plochu zhuštěn a urychlen. Loď, která pluje řekou, není soutěskou přitahována, ale tlačena proudem řeky do soutěsky.

[17] Domnělé „magnetické pole“ planety měříme magnetkami. Magnetka ve skutečnosti reaguje na vnitřní tlakové pole planety (orientovaný povrchový tlak). Magnetická střelka je vyrobena z materiálu s pyramidálním jádrem a nastavuje se v tlakovém poli planety ve směru působícího tlakového pole. To znamená špičkou ve směru nižšího tlaku. Jako korouhvička ve větru.

Některé horniny, u nichž je synchronizovaný povrchový tlak jejich atomů (vzniklý při tuhnutí) mohou ovlivňovat lokální (dostředné) tlakové pole planety a tím také „magnetizmus“ a jev zvaný „gravitace“. To znamená, že i podle současné „fyziky“ nelze nikdy stanovit nějakou „absolutní“ hmotnost tělesa.