9. Sedimentace

9.1. Sedimentace je základní fyzikální proces v prostoru, při kterém se materie organizuje do hustotních sfér. Sedimentace je důsledek nehomogenity prostoru. Sedimentace závisí pouze na hustotě prostoru těles. Nezávisí na hmotnosti, rozměru těles, čase ani jiných mechanických veličinách. Tento nikdy nekončící proces je příčinou veškerého pohybu v prostoru. Sedimentace se řídí pravidly sférické geometrie.

9.2. Prostor tvoří jednota tlakových výší a níží. Tlakové výše vytlačují hustou materii do svých slupek a vnitřku středového kanálu. Odtud tuto „zahuštěnou“ materii přebírají tlakové níže, které ji tlačí do svých jednotlivých hustotních sfér. Nejhustší materie je v okolí středového kanálu tlakových níží. Tlakové níže vytlačují řídkou materii do svých slupek a do středových kanálů a „vracejí“ ji tlakovým výším prostřednictvím polárního proudění.

9.3. Každá tlaková výše může „napájet“ (zahuštěnou) materií více tlakových níží, jejichž slupku spoluvytváří. V každé tlakové níži se může koncentrovat (zahuštěná) materie z více tlakových výší. Sousedící tlakové výše a jimi obklopená tlaková níže vytvářejí sedimentační spádovou oblast. Hustá materie z této sedimentační spádové oblasti je transportována do centra tlakové níže. Centrum tlakové níže s nejvyšší hustotou se nazývá sedimentační dno.

 

9.4. Sedimentace v prostředí plazmy

9.4. Částice nemůže existovat sama o sobě. Vždy je obklopena ostatními částicemi, s nimiž tvoří spojité tlakové pole. Každé tlakové pole je vždy v určitém směru orientované. To znamená, že tlak prostředí působí vždy v určitém převládajícím směru. Tlak se vždy šíří od vysokého tlaku k tlaku nízkému.

9.5. Na (Obr. 9.1. a) je částice (spirální toroid) v tlakové níži, kterou tvoří hustotní sféry (H1 < H2 < H3). Jednotlivé hustotní sféry jsou od sebe odděleny mezifázím (MF 1-2, MF 2-3). Tlak v částici je nižší, než tlak v prostředí. Do severní polosféry částice (S) proniká z prostředí vyšší tlak (T1), než do jižní polosféry (T3). To má za následek, že severní polosféra má větší objem a plochu, než jižní polosféra. Částice dostane tvar „vajíčka“ se špičkou na jihu. Na severní polosféru působí vyšší tlak na větší ploše. Na jižní polosféru působí nižší tlak na menší ploše. Tlak ze severu „přetlačuje“ tlak z jihu. Když je v částici vyšší tlak, než v prostředí zvětší se objem jižní polosféry a částice je tlačena směrem k severu. Viz (Obr. 4.1.).

9.6. Vyšší tlak na větší plochu znamená pohyb ve směru nižšího tlaku.[1] Vnější tlakové pole pohybuje částicí vždy tím směrem, ze kterého na plochu částice působí nejmenší tlak. To znamená ve směru špičky. Rychlost pohybu závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí. Jak se mění poměr tlaku v severní polosféře (S) a jižní polosféře (J) posunuje se zároveň i rovníkový protiproud (RP) směrem k pólu s menším tlakem. Špička částice samozřejmě nemusí být přesně na jihu viz (Obr. 9.1. a, vlevo).

9.7. Důsledkem nesymetrie prostoru je nesymetrie částic. V nesymetrickém prostoru jsou, tlaky (T21, T22) na různých stranách ploch částice nestejné. To znamená, že částice rotuje a přitom (nesymetricky) „vibruje“. Nesymetrické „vibrace“ (pohyb) částic jsou příčinou tlakových impulzů, kterými částice působí (viz „vibrační dopravník“).

9.8. Chování částice v prostoru závisí na poměru tlaku v částici a tlaku v prostředí. Rozlišujeme dva stavy částic. Tlakovou níži a tlakovou výši. Rovněž prostředí (složené těleso z částic) může mít charakter tlakové níže (hustota směrem do středu roste, tlak klesá), nebo tlakové výše (hustota směrem do středu klesá, tlak roste). To dává základní schéma vztahů mezi částicí a prostředím (Obr. 4.2.).

9.9. Na (Obr. 9.1. b) jsou částice (N1, N2, N3) v nadřazené tlakové níži (N), kterou tvoří 3 hustotní sféry (H1 < H2 < H3). Těmto hustotám odpovídá orientovaný tlak, který směrem do středu (po spirále) klesá (T1 > T2 > T3).

9.10. Když je vnitřní tlak v částici (N1) vyšší než ve sféře (H2) (částice je řidší, než prostředí) je částice tlačena prostředím ve směru špičky od středu. Když je vnitřní tlak v částici (N3) nižší, než ve sféře (H2) (částice je hustší, než prostředí), je částice tlačena ve směru špičky do (H3). Když se vnitřní tlak v částici (N2) vyrovná s tlakem v prostředí (H2), ztrácí částice špičku, zůstává v dané hustotní sféře a stává se součástí prostředí. Toto je základní princip („mechanizmus“) sedimentace, kterým se Vesmír řídí na všech velikostních úrovních.

Obr. 9.1.

9.11. Reálnější pohled je na (Obr. 9.1. c, pohled od pólu). Tlakovou níži (N) zde tvoří dva spirální toroidy vysokého tlaku (V1, V2) a mezi nimi dva spirální toroidy tlaku nízkého (N1, N2). Hustota se směrem do středu nelineárně zvětšuje. Jednoduché částice jsou tlačeny do jednotlivých hustotních sfér, kde spolu vytvářejí složená tělesa - nadřazené tlakové níže (N11, N12 ... N1n), které jsou od sebe odděleny oblastmi vysokého tlaku.[2] (N11, N12 ... N1n) tvoří rameno nízkého tlaku (N1) tlakové níže (N). Řídká částice (N11) je na okraji tlakové níže (N), čím blíže ke středovému kanálu se blížíme (po spirále) tím hustota částic roste. Nejhustší částice (N1n) jsou v okolí středového kanálu.

9.12. Jednoduché částice, složená tělesa z částic (N1, N2 ... Nn) i jejich nadřazená tlaková níže (N) se řídí stejnými principy, platnými pro fraktální tlakové systémy. Čím jsou částice řidší, tím větší objem mají a naopak čím jsou částice hustší, tím mají menší objem. Pro představu je zde tzv. „sedimentační válec“ (ve skutečnosti kužel) se schematicky znázorněnými částicemi. V reálu má „kužel“ spirální podobu.

9.13. Příklad 9.1. Na (Obr. 9.2) je 3D radarový snímek atmosférické tlakové níže („řez“ hurikánem). Rameno hurikánu se skládá z jednotlivých podružných tlakových níží (N11, N12, ... N1n), obklopených slupkami z vysokého tlaku (nenaznačeno). Níže (N11, N12, ... N1n) lze považovat za kumuly uprostřed tlakových výší, které tvoří jejich slupky. Suma níží (N11, N12, ... N1n) tvoří rameno (N1) tlakové níže (N). Čím více se blížíme centru (N), tím roste hustota.

9.14. Hurikán, stejně jako každá tlaková níže má „rozmazaný ohon“[3] a „ostrou hlavu“. Uprostřed „hlavy“ je oko (V) hurikánu. Ohon tlačí hlavu.

Obr. 9.2.

 

9.15. Sedimentace v prostředí plazma + atomy

9.15. Prostor (prostředí) obsahující atomy se sestává ze dvou složek. Základní (primární) prostředí tvoří vždy plazma. Sekundární prostředí tvoří atomy. Plazma může spojitě měnit svoji hustotu prostoru. Atomy jsou uzavřená tělesa, u kterých se v jistém rozsahu vnějších tlaků (teplot) hustota prostoru nemění. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu (tlak) v dané hustotní sféře. Rozlišujeme zde dva tlaky. Tlak v základním prostředí (plazma) a tlak v sekundárním prostředí z atomů.

9.16. Každý jednotlivý atom se chová v základním prostředí jako samostatné těleso vnořené. Atomy spolu vytvářejí složená tělesa.[4] Plazma (prostředí) působí tlakem na plochu každého jednotlivého atomu, tvořícího složené těleso z atomů. Složené těleso z atomů působí na jiné složené těleso z atomů pouze povrchovým tlakem své vnější plochy.[5] Složené těleso z atomů v pevném skupenství se chová při sedimentaci, jako jeden atom.

9.17. Hustota složeného tělesa z atomů je suma hustot prostoru jednotlivých atomů, tvořících složené těleso a plazmy mezi nimi. Hustota (hustotní) sféry je suma hustot jednotlivých atomů a plazmy mezi nimi. Když jsou atomy ve své hustotní sféře, je hustota prostoru atomů a hustota prostředí (plazmy) přibližně stejná.

9.18. Sedimentace závisí pouze na hustotě prostoru atomů.[6] Nezávisí na hmotnosti těles ani jejich rozměru. Hybatelem sedimentace je primární prostředí. Atomy nejsou zdrojem sil! Atomy jsou „pasivní“ tělesa, která sedimentaci podléhají. Intenzita sedimentace závisí na rozdílu hustoty prostředí (plazmy) a hustoty prostoru atomů (těles vložených). Čím je rozdíl větší, tím je rychlost ukládání do jednotlivých hustotních sfér rychlejší (dynamičtější).

9.19. Proces sedimentace ukládá atomy do hustotních sfér, podobných slupkám cibule. To vyžaduje, aby se atomy mohly pohybovat. Aby mohla sedimentace v dané vztažné soustavě probíhat, musí být prostředí z atomů v kapalném stavu. Sedimentace „studených“ atomů v plynném stavu poskytuje zkreslené výsledky. Hmotná jádra tzv. „nebeských těles“ jsou výsledkem sedimentace v prostředí plazma + atomy.

9.20. Atomy jsou vždy vnořeny v nesymetrickém tlakovém poli prostoru. To znamená, že prostor působí na plochu atomů z různých stran různým tlakem. Objem (hustota) atomů se nemění, ale působením vnějšího (nesymetrického) tlakového pole se mění tvar atomů.[7] Nastává podobný proces, jako u jednoduchých částic (Obr. 9.1. a). U atomu se vytvoří špička ve směru, ze kterého na povrchovou plochu atomu působí nejmenší tlak. Jádro atomu se posune směrem ke špičce. Pokud není atom na „pevné“ podložce pohybuje s ním tlakové pole (tlačí ho) ve směru špičky (Obr. 9.4.c).

9.21. Na (Obr. 9.3.) jsou tři sféry v tlakové níži, označené jako (Fáze 1, Fáze 2, a Fáze 3). Každé fázi odpovídá hustota (H1, H2, H3), která se směrem do středu zvyšuje (tlak se snižuje). To je dáno dostředným tlakovým polem v tlakové níži. Mezi fázemi se nacházejí mezifází (MF 1-2, MF 2-3). Tlak z mezifází směřuje na obě strany (naznačeno rotačními šípkami). Přitom tlak směrem do středu je silnější, než tlak od středu. Průběh tlaku zobrazuje přiložený graf (Obr. 9.3. vpravo).

Ve (Fázi 2) jsou tři atomy (h1, h2, h3) s hustotami, odpovídajícími hustotám fází (H1, H2, H3). Tlak prostředí působí na atomy a deformuje je. U atomu (h1) se vytvoří špička na severu a (h1) je tlačen svojí plošší stranou proti dostředné straně (Mezifází 1-2). Pokud je schopen vyvinout na (Mezifází 1-2) dostatečný tlak, projde jím a je odstřednou stranou tohoto mezifází vtlačen do (Fáze 1), která odpovídá jeho hustotě. Tam se hustota prostředí (H1) a hustota prostoru atomu (h1) vyrovnají. Tlaky na jižní plochu bublinového obalu atomu a severní plochu bublinového obalu se vyrovnají. Atom ztratí špičku a zůstává ve (Fázi 1). Stává se součástí sekundárního prostředí hustotní sféry (H1).

Obr. 9.3.

9.22. U atomu (h3) vytvoří tlak prostředí špičku na jihu a (h3) je tlačen prostředím (H2) směrem k odstředné straně (Mezifází 2-3). Pokud vyvine na odstřednou stranu (Mezifází 2-3) dostatečný tlak, projde a je dostřednou stranou (Mezifází 2-3) vtlačen do sféry (H3). Tlak ve sféře (H3) a vnitřní tlak (h3) se vyrovnají a atom zde zůstává. Stává se součástí sekundárního prostředí hustotní sféry (H3).

9.23. Ve (Fázi 2) je atom (h2) s hustotou odpovídající této sféře. Hustota ve sféře a hustota prostoru atomu jsou shodné. Atom (h2) nemá špičku a není schopen vyvinout dostatek tlaku ani na (Mezifází 1-2), ani na (Mezifází 2-3). Je „uvězněn“ ve svoji sféře (naznačeno tečkovanými šipkami) a stává se součástí prostředí.

9.24. Jedná se o velmi zjednodušený model. Ve skutečnosti jsou atomy (h1) a (h3) ve sféře (H2) obklopeny množstvím atomů (h2), které jsou ve své hustotní sféře a vytvářejí prostředí druhého řádu. Ve (Fázi 2) je vyšší tlak, než v (h3). Toto prostředí tlačí (h3) směrem do středu. Přitom se (h3) musí „prodírat“ mezi atomy (h2), které jsou v jeho dráze. Atomy (h2) „překáží“ atomům (h3) v pohybu. Totéž v opačném gardu lze říci o atomu (h1). Tak vzniká hydrodynamický odpor.

9.25. Atomy (h2 = sekundární prostředí) nikam netlačí (h1) ani (h3)![8] Atomy (h2) jsou ve své hustotní sféře (H2) a spoluvytvářejí (ovlivňují svojí přítomností) tlak základního prostředí v této hustotní sféře. Sedimentaci „provádí“ vždy pouze základní prostředí, v němž všechny atomy „plavou“. Prostředí (plazma) tlačí (h1) a (h3) do jejich hustotních sfér, atomy (h2) kladou (hydrodynamický) odpor.

9.26. Příklad  9.2. Na (Obr. 9.4. a) je akvárium s vodou (VS2) a se dvěma kuličkami. Jedna je ze železa, druhou představuje míček. Základní (primární) prostředí tvoří plazma. Voda tvoří prostředí druhého řádu. Jsme v tlakové níži (na planetě), takže základní prostředí působí na všechna tělesa vložená dostředným tlakem (ze stratopauzy). Umístíme kuličky do středu hustotní sféry s hustotou vody.

Obr. 9.4.

9.27. Sekundárn prostředí je tvořeno množinou molekul vody, z nichž každá představuje samostatné těleso. Molekuly vody „plavou“ v plazmě (primárním prostředí), jsou ve sféře, která odpovídá jejich hustotě (VS2) a jsou v beztížném stavu. To znamená, že hustota prostoru tvořícího základní prostředí (plazmy) a hustota prostoru molekul vody je zhruba shodná.

9.28. Železná kulička má větší hustotu prostoru než je hustota prostoru ve sféře vody. Základní prostředí (plazma) tlačí kuličku železa pod molekuly vody. Tedy na dno akvária. Míček má hustotu prostoru menší, než je hustota prostoru ve sféře vody. Míček je tlačen základním prostorem (plazmou) nad molekuly vody - na hladinu. Nad hladinou je prostředí tvořené plazmou a molekulami vzduchu (VS1). (VS1) má menší hustotu prostoru, než je celková hustota prostoru míčku (obal + vzduch uvnitř). Míček zůstává na hladině, ve své hustotní sféře tzn. mezi sférou vzduchu a sférou vody a je v beztížném stavu.[9]

9.29. Nyní si umístíme akvárium na Zemský rovník a roztáhneme ho po celém obvodu (Obr. 9.4. b). Dostáváme rotující toroid (díky rotaci Země), v němž je hustota prostoru odpovídající hustotě ve sféře vody (VS2). Železné kuličky jsou opět tlačeny (základním prostředím) směrem ke dnu akvária - to znamená směrem do středu Země. Základní prostředí (tlak ze stratopauzy) je tlačí k sobě. Míčky jsou tlačeny prostředím směrem od středu Země. Základní prostředí (tlak ze stratopauzy) je tlačí od sebe.[10] Molekuly vody zůstávají ve svojí hustotní sféře. Nejsou tlačeny ani nahoru, ani dolů.

9.30. Nezávislý pozorovatel (ve Vesmíru)[11] uvidí železné kuličky, jak směřují po spirále směrem do sféry, která má hustotu železa a vzájemně se přibližují (Obr. 9.3. c). Obdobně si můžeme odvodit pohyb míčků. Tentokrát směrem od středu (Obr. 9.3 d). 

9.31. Akvárium nahradíme mořem. Železná kulička je tlačena základním prostředím na dno moře (Obr. 9.3. c). Tam je pevné dno, stejně jako u akvária. Pokud bychom si hypoteticky představili jakési „prostupné (tekuté) kamenné dno“, železná kulička by byla tlačena tímto „kamenným“ prostředím po spirále směrem do středu. Tlak (ze stratopauzy) působící na plochu atomů železa je v „kamenné sféře“ nižší (než ve vodě, nebo vzduchu). Také rozdíl hustoty železa a horniny je nižší. Pohyb kuličky (po spirále) směrem do středu bude pomalejší. Železo bude v „kamenném“ prostředí klesat do středu pomaleji, než železo v prostředí vody, nebo vzduchu. Průměry na kterých se pohyb po spirále odehrává, jsou stále menší. Pohyb po spirále se směrem do středu zrychluje.

9.32. Jakmile železná kulička dosáhne hustotní sféru železa, její pohyb se zastaví. Teplota (tlak) v dané sféře je vysoká. (Zmrzlá) kulička přejde z pevného do kapalného skupenství a jednotlivé atomy železa se stanou součástí prostředí. Jsou ve své hustotní sféře, spoluvytvářejí prostředí druhého řádu a jsou v beztížném stavu.

9.33. Husté kuličky jsou tlačeny prostorem (základním prostředím) směrem do středu a přibližují se k sobě po spirále. Řídké míčky jsou tlačeny prostorem směrem od středu a vzdalují se od sebe po spirále. Nepřitahují se, ani se neodpuzují. Nemají na svůj pohyb žádný vliv. Tento jev se nazývá sedimentace a je závislý pouze na hustotě prostoru těles a hustotě prostoru prostředí, nikoliv na hmotnosti těles.

9.34. Jakmile kuličky dosáhnou svoji hustotní sféru, jejich pohyb se zastaví a v této sféře zůstávají. Jsou v beztížném stavu. Ztratily hmotnost. Nejsou zde žádné záhadné přitažlivé síly, ani nějaká záhadná záření. Nejedná se o žádnou Zemskou, ani jinou přitažlivost. Prostředí tlačí tělesa k sobě, případně od sebe podle zákonitostí pro tlakovou níži. Protože jsme ve sférickém prostoru, veškeré trajektorie jsou (fraktální) spirály.[12]

9.35. Příklad  9.3. Zkombinujeme obě tělesa. Máme kuličku ze železa, ve které je nízký tlak (vysoká hustota prostoru) vzhledem k prostředí a míček, kde je vysoký tlak (nízká hustota prostoru) vzhledem k prostředí (vody). Umístíme kuličku dovnitř míčku (Obr. 9.4. e). Dostáváme tlakovou níži (železnou kuličku), která je obalena tlakovou výší (vzduchem v míčku) a ta je znovu obalena tlakovou níží (obalem míčku). Velmi zjednodušený model neustálého střídání oblastí nízkého a vysokého tlaku ve spirálních toroidech, tvořících tělesa.

9.36. Míček s kuličkou tvoří prostorovou anomálii v prostředí vody. Objem míčku upravíme tak, že výsledná hustota prostoru takto vzniklého složeného tělesa (kuličky + míčku) je shodná s hustotou prostoru (vodního) prostředí. Hustota složeného tělesa a hustota vodního prostředí jsou shodné. Složené těleso není tlačeno ani nahoru, ani dolů - je v beztížném stavu. Když v akváriu zamícháme vodu a vytvoříme tam vířivý pohyb, bude složené těleso zcela přirozeně a „bez námahy“ rotovat s kapalinou (která je také v beztížném stavu). Nechat se unášet proudem je nejefektivnější způsob pohybu.

9.37. Použijeme model „míček - kulička“ na atomy. Když budeme měnit poměr mezi objemem „jádra = kuličky“ a objemem „obalu = míčku“ dostaneme „atomy“ s různou hustotou prostoru. Čím objemnější jádro (kulička) a čím méně objemný obal (míček), tím hustší atom. Když si v akváriu představíme kapalinu, jejíž hustota roste směrem ke středu, budou různě husté „atomy“ tlačeny do hustotní sféry, která odpovídá jejich hustotě prostoru, kde se stanou součástí sekundárního prostředí.

9.38. Použijeme systém „míček - kulička“ na planetu (Obr. 9.4. f). Míček představuje (Mezifází 1), kulička hmotné jádro planety. Čím je tento systém hustší tím více je tlačen ke dnu nádoby a naopak. Čím větší je hustota prostoru tlakové níže planety, tím blíže centru tlakové níže hvězdné soustavy se nachází. Čím menší je hustota prostoru planety, tím dále od centra hvězdné soustavy se nachází.

 

9.39. Hmota, hmotnost

9.39. Materie se vyskytuje ve dvou formách:

a) Plazma jsou jednoduché částice a jejich klastry. Otevřené částice (spirální toroidy) nemají jádro, ale mají středový kanál. Plazma vyplňuje spojitě a bezezbytku celý prostor (Vesmír).

b) Hmota jsou pouze atomy. Atomy jsou uzavřená tělesa, která se skládají z jednoduchých (neuzavřených) částic. Obsahují (super)husté jádro a řídký obal. Atomy představují objemově zcela zanedbatelnou část materie ve Vesmíru.

9.40. Je třeba důsledně rozlišovat rozdíl mezi plazmou a hmotou. Plazma není hmota, ani čtvrté skupenství hmoty! Plazma nikdy nenabývá hmotnost! Atomy mohou výjimečně a přechodně nabývat hmotnost. Aby těleso (z atomů) mělo měřitelnou hmotnost, musí být na planetě s „pevným“ povrchem pod stratopauzou na „pevné podložce“. Těleso musí být ve vztažné soustavě, která je o jednu, nebo více hustotních sfér výše, než je jeho hustotní sféra. Hmotnost tělesa je nutno vždy vztahovat k této vztažné soustavě. Těleso, které je ve své hustotní sféře nemá hmotnost a je v beztížném stavu.

9.41. Pokud nemáme „pevnou podložku“, projevuje se tlak na plochu atomu pohybem. Planeta nikdy hmotnost nemá. Orientovaný tlak působící na slupku planety způsobuje vždy pohyb planety, neboť planetu nelze položit na pevnou podložku. Také všechna tělesa na planetě mají hmotnost pouze v některé omezené vztažné soustavě (hustotní sféře) planety. Když vztahujeme hmotnost jakéhokoliv tělesa k univerzální vztažné soustavě = (VSU), nemá žádné těleso nikdy hmotnost. Uvádět hmotnosti „nebeských těles“ a odvozovat od nich nějaké „přitažlivé síly“ je středověký blud. V Univerzu hmotnost neexistuje!

9.42. Hmotnost je empiricky zjištěná mechanická vlastnost těles z atomů. Hmotnost tělesa určuje prostředí, ve kterém se těleso momentálně nachází. Hmotnost tělesa je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Hmotnost tělesa není konstanta! Nelze stanovit žádnou „absolutní“ hmotnost tělesa, ani žádný hmotnostní etalon. Kilogram a všechny od něj odvozené jednotky a vztahy jsou (pouze) mechanické parametry. Hmotnost není fyzikální, ale pouze mechanický parametr!

9.43. Příklad 9.4. Na (Obr. 9.5. a, nahoře) je jednoduchý mechanický systém (představovaný pákou) nacházející se v hustotní sféře vzduchu (VS1) planety Země. Na jedné straně je 7,8 kg železa (jeden litr) a na druhé straně je v nádobě 7,8 kg vody (7,8 litrů). Páka je ve vztažné soustavě atmosféry (VS1) a je v rovnováze. Když tuto mechanickou soustavu umístíme do hustotní sféry vody (VS2), rovnováha se radikálně změní (Obr. 9.5. a, uprostřed). Železo má v hustotní sféře vody v nádobě (VS2) hmotnost 6,8 kg,[13] voda je ve vztažné soustavě vody v nádobě (VS2) v beztížném stavu a nemá hmotnost. V kosmu (VSU) nemá tento mechanický systém smysl, neboť zde není žádná hmotnost a mechanika zde „nefunguje“ (Obr. 9.5. a, dole). V prvním příkladě je hmotnost celého mechanického systému 7,8 + 7,8 = 15,6 kg, ve druhém příkladě je hmotnost 6,8 kg, ve třetím případě nemá smysl o hmotnosti hovořit. Viz rovněž (Obr. 7.4.).

Obr. 9.5.

9.44. Hmotnost je definovaná jako tlak, kterým působí těleso z atomů na „pevnou podložku“ (také z atomů). To znamená, že orientovaný tlak (ze stratopauzy) působí na povrchovou plochu každého atomu tělesa a následně těleso předává tento tlak prostřednictvím své (vnější) plochy na plochu „pevné“ podložky (váhy). Přitom vzniká (mechanická) „tíhová síla“ (F), od které je odvozená hmotnost. (Obr. 9.5. c).[14]

9.45. 9.45. Planeta je tlaková níže. Stratopauza představuje vysoký (povrchový) tlak na povrchu samotného hmotného jádra planety (Obr. 9.4. f). Dostředný tlak ze stratopauzy má svůj původ v orientovaném dostředném tlaku ze slupky planety (Mezifází 1). Tlak ze stratopauzy se stále mění a není konstantní! Hmotnost tělesa je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Z fyzikálního hlediska nelze zkonstruovat žádný hmotnostní etalon.

9.46. Příčinou toho, že atomy mohou na planetě nabývat hmotnost je neustálý dostředný tlak ze stratopauzy na jejich plochu. Tlak (ze stratopauzy) klesá směrem do středu. Na (Obr. 9.5. c) je atom hustší, než prostředí, které ho obklopuje. V souladu se sférickou geometrií je horní plocha atomu větší a tlak (červeně) na ni je rovněž větší. Větší tlak působí na větší plochu a vytváří sílu (F1). Na menší plochu dolní polosféry atomu (špičku) působí menší tlak (modře).[15] Vzniká síla (F2), která působí proti síle (F1). Tíhová síla (F = F1 - F2).

9.47. Příklad 9.5. V jistém slova smyslu je hmotnost těles pouze iluze. Částice (plazma) nemají hmotnost a atomy se skládají z částic. Na (Obr. 9.4. b, nahoře) je nafukovací balonek. Balonek má téměř stejnou hustotu jako atmosféra, která ho obklopuje. Váha, na které je balonek umístěn stojí na pevné podložce a ukazuje minimální hmotnost. Když budeme na plochu balonku působit shora tlakem (plochy) dlaně ukáže váha hmotnost, přestože balonek stále „nic neváží“ (Obr. 9.4. b, uprostřed). Když dosadíme za tlak dlaně orientovaný tlak ze stratopauzy na plochu každého atomu, (Obr. 9.4. c) vidíme jak vzniká (mechanická) tíhová síla (F), která vytváří iluzi hmotnosti.

Jinak řečeno. Atom „nic neváží“. Iluzi hmotnosti vytváří pouze tíhová síla. Tíhovou sílu způsobuje (orientovaný) tlak v prostoru na plochu tělesa z atomů, které je na „pevné“ podložce. Prostor je nehomogenní. To znamená, že tlak je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiný. Důsledkem toho je, že tíhová síla (iluze hmotnosti těles) je v každém místě prostoru (v každé hustotní sféře planety) a v každém okamžiku jiná. Nesmíme zapomínat, že ani atom (jeho plocha) není něco neměnného (konstantního) a atomy nejsou žádné symetrické „kuličky“.

Odstraníme-li pevnou podložku, projevuje se tlak na plochu balónku pohybem (Obr. 9.4. b, dole). Váha, která rovněž není na pevné podložce neukazuje hmotnost. Prostor (plazma) se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou. Jinak řečeno, prostor se chová jako „moře“, které nemá (pevné) dno. V prostoru není žádná „pevná“ podložka. V prostoru neexistuje hmotnost. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

9.48. Tíhová síla je velmi slabá síla. Zkusme odhadnout, jakou plochu mají atomy železa v krychli z (Obr. 9.5. nahoře). Jedná se pouze o orientační čísla pro hrubou představu. Rozměry atomu jsou odhadovány na jednu desetimilióntinu milimetru.[16] To znamená, že celková plocha atomů, které tvoří kvádr železa je asi 10 km čtverečních. Na tuto plochu působí dostředný tlak ze stratopauzy a vytvoří (iluzi hmotnosti) 7,8 kg.

9.49. Velikost a tvar povrchové plochy atomu určuje hmotnost atomu. Na (Obr. 9.5. d) je zobrazen rozdíl v hmotnosti mezi „velkým atomem“ s velkou plochou a „malým atomem“ s malou plochou. Ve skutečnosti je zde rozdíl v tíhové síle (F). Hmotnost atomu nezávisí na velikosti (objemu) jeho jádra. Tvar jádra ovlivňuje tvar povrchové plochy atomu a tím i tlakové pole na povrchu atomu. Tlakové pole na povrchu atomu určuje fyzikální a chemické vlastnosti atomu.

9.50. Objem (superhustého) jádra má podstatný vliv na hustotu prostoru atomu. Hustota prostoru atomu ovlivňuje jeho chování při sedimentaci. Sedimentace není závislá na hmotnosti těles, ale pouze na hustotě jejich prostoru.[17] Každý atom je jiný. Neexistují dva stejné atomy.

9.51. Hmotnost složeného tělesa z atomů je suma hmotnosti všech atomů tvořících těleso. Orientovaný tlak ze stratopauzy (spojitě) proniká slupkou složeného tělesa z atomů „mezi“ atomy a působí na jejich plochy. Neproniká však slupkou „dovnitř atomů“ (povrchový tlak atomu musí být vyšší, než tlak v základním prostředí). Když je tlak (teplota) v základním prostředí větší, než povrchový tlak atomů, vnější prostředí (plazma) pronikne obalem dovnitř atomu, naruší jeho tlakovou níži a atom se transformuje do prostředí.

 

9.52. „Gravitace“

9.52. Poznámka 9.1. Problém „gravitace“, neboli „přitažlivé síly“ je kardinální problém „fyziky“. V něm se v celé nahotě ukazuje naprosté nepochopení posloupnosti základních fyzikálních jevů. To znamená, co z čeho vlastně pochází. Co je primární a co sekundární.

9.53. Tzv. „gravitační síla“, je důsledek Newtonova[18] tragického výmyslu o vzájemném silovém působení „hmotných těles“ mezi sebou. Do těles byl umístěn zdroj (přitažlivé) síly, který působí po celou dobu jejich existence (perpetuum mobile). „Fyzika“ na této hlouposti neustále staví, aniž by se ptala odkud se „přitažlivá síla“ v tělesech „věčně“ bere.

9.54. U Newtona je hmotnost těles je odvozena od „gravitačního působení“ mezi velkým tělesem (plochou Zemí) a „malým“ tělesem. Protože Země je mnohem hmotnější (blud!), „přitahuje“ (blud!) malá tělesa více, než malá tělesa přitahují Zemi (blud!). Když mezi Zemi a těleso vsuneme nějakou váhu, působí „přitahované“ těleso na tuto váhu tíhovou silou a tak empiricky měříme hmotnost těles. Těleso si podle tohoto nesmyslu udržuje svoji hmotnost všude (stále), nezávisle na prostředí. Co naměříme zde na Zemi, se bere jako etalon pro celý Vesmír.[19]

9.55. Podle Newtona i současné „fyziky“ působí „přitažlivá síla“ mezi tělesy „okamžitě“ (!!!), vždy vzájemně (lineárně!!!) a „věčně“ (!!!). To znamená, že v každém tělese je zdroj „přitažlivých sil“, působících na dálku (perpetuum mobile). Newton má napřed (vymyšlenou) přitažlivou sílu a z ní následně odvozuje hmotnost. Odvozená hmotnost je opět kruhovým procesem zabudována do vzorce pro sílu. Není jasné, co je příčina a co následek Jestli je hmotnost příčinou přitažlivosti, nebo přitažlivost je příčinou hmotnosti.

9.56. Díky této konstrukci mají (musí mít) všechna „nebeská tělesa“[20] v prostoru (vymyšlenou) hmotnost aby mohla tak stále být zdrojem „přitažlivých sil“. Také mohou v prostoru fungovat všechny ostatní mechanické síly odvozené od hmotnosti, jako např. odstředivá síla, která zázračným způsobem vyrovnává „přitažlivou sílu“.

9.57. Newton napsal svůj (bludný) gravitační "zákon" pro plochou Zemi. V této podobě (je špatný), ale přesto má nějakou logiku. Jakmile jeho "zákon" pozdější generace (Maxwell) aplikovaly na „kulatou“ Zemi a ostatní „nebeská tělesa“, stal se naprosto absurdním. Rozplést toto klubko alchymistických nesmyslů a historických omylů a vyslovených „vědeckých“ podvodů není jednoduché. Základy současné „fyziky“ stojí na mechanických bludech, principu perpetuum mobile a na „důkazech“ v kruhu.

9.58. Příklad 9.6. Má-li mít blud o „vzájemném působení hmotných těles“ univerzální platnost musí „fungovat“ pro všechna tělesa v univerzální vztažné soustavě (VSU). Mějme zde na Zemi ve vztažné soustavě (VS1) pískovcovou kouli o hmotnosti 1 kg. V bezprostřední blízkosti od této koule umístíme jedno zrnko písku (asi 50 mikrogramů). Pískovcová koule je asi 200 miliónů krát hmotnější a přesto zrnko písku „nepřitáhne“.

Podle současné „astronomie“, vycházející ze současné „fyziky“ má planeta Země hmotnost 5,9736×1024 kg (blud!) a její oběžnice Měsíc má hmotnost 7,347 673×1022 kg (blud!).[21] Země je tedy asi 81 x hmotnější, než Měsíc (blud!). Pískovcová koule není schopna na bezprostřední vzdálenost přitáhnout 200 miliónů krát lehčí zrnko písku, ale Země přitahuje na vzdálenost 350 000 km 81 krát lehčí Měsíc. Jinak řečeno 200 miliónů atomů koule nepřitáhne na bezprostřední vzdálenost jeden atom zrnka písku, ale 80 atomů Země přitahuje na vzdálenost 350 000 km jeden atom Měsíce. Příroda neumí táhnout! Příroda umí pouze tlačit!

9.59. Aby to bylo jasné:

1) Tělesa nejsou zdrojem sil.[22] Tělesa se nepřitahují ani neodpuzují. To platí i pro „nebeská tělesa“.

2) Neexistují žádné „gravitační vlny“ nebo „gravitační siločáry“ vycházející z těles.

3) Tělesa „vznikají“ od slupky. Nevznikají od středu.

4) „Nebeská tělesa“ nikdy nemají hmotnost a „nezakřivují“ svojí hmotností (plochý virtuální Euklidovský) prostor. Je to „křivý“ (sférický) prostor, složený z „křivých“ spirálních toroidů (částic), který „vyrábí“ sférická tělesa.

5) Tělesa (z atomů) pod stratopauzou planety s „pevným“ povrchem nabývají hmotnost pouze v některé omezené vztažné soustavě planety.[23] Pokud má v některé omezené vztažné soustavě těleso hmotnost, je jeho hmotnost v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná.

6) Hmotnost těles je mechanický parametr, který nemá ve fyzice žádnou vypovídací schopnost. Veškeré vztahy a jednotky odvozené od hmotnosti nemají ve fyzice smysl. Mechanické poučky nelze v prostoru používat.

 

9.60. Ve „Fyzice Prostoru“ jsou základní parametry tlak (teplota), plocha, pohyb. Tyto tři parametry jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit. Sférický prostor popisuje sférická geometrie. Základní křivka je fraktální spirála. Základní těleso je spirální toroid.



[1] Částice se pohybuje v tom směru, ze kterého na její plochu působí nejmenší tlak. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může plocha částice působit na plochu jiné částice, nebo složeného tělesa z částic.

Ve „Fyzice Prostoru“ nelze hovořit o síle tak, jak ji vnímáme v mechanice. V mechanice se z působení (vymyšlené) síly na plochu (v „bodě“) odvozuje mechanický tlak. Mechanický tlak je odvozený od hmotnosti. Hmotnost tělesa (pouze z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Žádné těleso nemá „konstantní“ (statickou) hmotnost nezávislou na prostředí. V univerzální vztažné soustavě hmotnost neexistuje.

Ve „Fyzice Prostoru“ jsou tři základní parametry: Tlak (teplota), Plocha (tlakový orgán) a Pohyb. Tlak, plochu a pohyb nelze od sebe oddělit. Tlak je důsledkem pohybu, kdy vibrující, rotující (pohybující se) částice působí tlakem své plochy na plochu jiné částice, nebo složeného tělesa z částic. Pohyb je důsledek tlaku na plochu a zároveň pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým plocha pohybujícího se tělesa, může působit na plochu jiného tělesa. Plocha vzniká v důsledku rozdílů tlaků. Pohyb tělesa vždy způsobuje vnější prostor (prostředí). Těleso se nikdy nepohybuje samo, nějakými vnitřními silami.

[2] Každá tlaková níže má slupku z tlakových výší.

[3] Ve skutečnosti je vždy „ohonů“ několik (nejméně dva).

[4] Procesu sedimentace samozřejmě podléhají také molekuly. Atomy se spojují do molekul a složených těles v místě, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak. Žádné dva atomy nemohou být stejné.

[5] Složené těleso z atomů si lze představit, jako klastr míčků (atomů) v uzavřené síťce. Každý míček má svoji (gumovou) slupku. Síťka (slupka složeného tělesa) drží složené těleso z atomů pohromadě a představuje vysoký tlak na povrchu tělesa. Základní (primární) prostředí je potom něco jako vzduch, který může proniknout síťkou, proudit mezi míčky a působit tlakem na plochu každého míčku.

Sekundární prostředí z atomů (také míčků), nemůže proniknout přes síťku (nemůže proniknout dovnitř složeného tělesa). Sekundární prostředí působí pouze na vnější plochu složeného tělesa z atomů. Také jiný klastr z míčků v jiné síťce (jiné těleso z atomů), může působit pouze na vnější plochu (síťku) prvního klastru.

[6] Neplést si s mechanickou hustotou, odvozenou od hmotnosti.

[7] Přirovnáme atom k (uzavřenému) gumovému míči. Míč můžeme na jedné straně (zvnějšku) stlačit, on změní svůj tvar, vnitřní tlakové pole míče se působením vnějšího tlaku změní.

[8] Bylo by naivní domnívat se, že atomy (h3) na jedné straně nadlehčují (h1) a (h3) a na druhé straně jim kladou (dynamický) odpor při pohybu. Veškerou „práci“ koná základní prostředí.

[9] Míček si vytvořil svoji hustotní sféru, ve které je v beztížném stavu. Kdybychom míček nahradili ledovou krou, vytvořila by si svoji hustotní sféru mezi vodou a vzduchem a byla by v beztížném stavu.

[10] Je to prostředí (Prostor), které zde koná veškerou „práci“. Je třeba opustit nejasné pojmy jako „energie“, které sídlí kdesi v tělese. Z obsahu knihy je snad jasné, že tělesa nejsou složena z žádné „energie“. Tělesa neobsahují žádnou „kinetickou ani potenciální energii“.

[11] Nezávislý pozorovatel tohoto jevu nesmí být součástí pozorovaného děje. Vztažná soustava je celý Vesmír. To znamená, že kuličky se ve skutečnosti pohybují po fraktální spirále. Kuličky rotují spolu se Zemí. Země rotuje kolem své „osy“ a zároveň rotuje kolem Slunce. Sluneční soustava rotuje a pohybuje se (po spirále) směrem k „jihu“.

[12] Celý proces je závislý na hustotě prostředí. Pokud bychom akvárium naplnili např. rtutí, železná kulička by se chovala, jako míček ve vodě. (Vlastnosti těles určuje prostředí).

[13] Železo není „nadlehčováno“ vodou! V hustotní sféře vody prostě váží o 1 kg méně, protože tlak ze stratopauzy na plochu atomů železa je v (hustší) vodě menší, než v (řidším) vzduchu. Menší dostředný tlak na plochu atomů železa ve vodním prostředí = menší hmotnost železa. To že předtím v prostředí vzduchu železo i voda něco vážily, nehraje roli. Nyní jsou ve vodě a musíme jejich vlastnosti posuzovat podle prostředí (hustotní sféry), ve které nyní reálně jsou, ne podle toho kde byly předtím.

Molekuly vody ve vodě (VS2) nemají hmotnost. Bylo by absurdní se domnívat, že voda, která nemá hmotnost „nadlehčuje“ železo, které hmotnost má. Jak může něco, co nemá hmotnost „nadlehčovat“ něco, co hmotnost má? Rovněž by bylo absurdní domnívat se, že voda „nadlehčuje“ sama sebe. Uvedené nejasnosti pocházejí z nesprávného chápání Archimedova zákona. Kdybychom vodu na páce nahradili např. hliníkem, bude mechanická páka v prostředí vody (VS2) opět v nerovnováze.

[14] Když nemáme „pevnou“ podložku, projevuje se tlak na plochu tělesa pohybem. Těleso se pohybuje v tom směru, ze kterého na jeho plochu působí nejmenší tlak. Používání termínu „přitažlivost Zemská“ je hrozná hloupost a mělo by se od něj ustoupit. Lepší je „tíhová síla“ (Schwerkraft).

[15] Zde jsou pro jednoduchost nakresleny lineární vektory tlaku. Ve skutečnosti se jedná o děje v „pěně“ prostoru. Bubliny prostoru působí na vnější bublinový obal atomu tlakovými impulzy (Obr. 7.1.). Také si musíme uvědomit, že atomy (nebo molekuly) jsou oproti plazmě prostředí obrovské a mají na svém povrchu svoje vlastní tlakové pole (Obr. 6.4.), které deformuje tlakové pole prostředí. Tlak samozřejmě působí také na boky tělesa (na celou jeho plochu).

[16] Každý atom je jiný a má jinou plochu. Tlak ze stratopauzy na plochu atomu = (mechanická) tíhová síla.

[17] Zlato má asi 3x méně objemné jádro, než uran, přesto je zlato hmotnější. Uran je při zhruba stejně velké vnější ploše (objemu) hustší. Proto je uran při procesu sedimentace tlačen prostorem pod hustotní sféru zlata.

Atom uranu je tlaková níže, která „se rodí“ v prostředí s velmi vysokou teplotou (tlakem). Když ho dáme do „normální“ teploty, tlak na slupku atomu se sníží. Povrchový tlak ze slupky působí směrem do prostředí a také směrem dovnitř atomu. Každá „superhustá“ částice tvořící jádro je obalena slupkou z velmi vysokého tlaku. Dostředný tlak slupky není schopen udržet všechny částice, tvořící jádro v centru. To je příčinou toho, že občas je nějaká „superhustá“ částice (gama) vytlačena (po spirále) z atomu do prostředí. Tento jev se nazývá „radioaktivita“. 

[18] Newton žil před čtyřmi sty lety a kritika nesměřuje na něj, ale spíše na jeho následovníky, kteří si z jeho alchymistických bludů vytvořili dogma. Newtonův (mechanický) svět, je homogenní, symetrický, plochý a statický. To je naprostý opak skutečného světa (nehomogenní, nesymetrický, sférický, dyńamický). „Philosophiae Naturalis Principia Mathematica“ není největší vědecké dílo všech dob, ale spíše neštěstí. Používat lineární, symetrickou matematiku, vyšlou z „ploché“ Euklidovské geometrie ve sférickém prostoru nelze.

Newton svým „kruhovým fíglem“ s přitažlivou silou a od ní odvozené hmotností vytvořil jednoduchá pravidla pro mechaniku, která již nelze změnit. Mechanika není (z fyzikálního hlediska) dobře a (přibližně) „funguje“ pouze na planetě, s pevným povrchem, na malém (plochém) území, pro tělesa z atomů, v pevném skupenství, která jsou o jednu, nebo více hustotních sfér výše, než je jejich hustotní sféra a mají hmotnost. Toho si musíme být vědomi a neaplikovat (špatné) mechanické poučky na celý Vesmír. Vesmír není mechanický, ale tlakový systém, který „funguje“ na zcela jiných principech. 

[19] Newton stanovil podmínku pro platnost fyzikálních zákonů. „Má-li fyzikální zákon platit, musí platit v celém Světě stejně“. Je otázkou, co si Newton a jeho současníci představovali pod pojmem Svět (Vesmír). Byla zde plochá Zemská deska a nad ní se klenula nebeská klenba, kde sídlili bohové (planety), různí svatí a hvězdy. Přitažlivost zde byla od Boha stvořitele. Newtonův gravitační zákon byl myšlen pouze pro plochou Zemi a tělesa v pevném skupenství.

[20] „Nebeská tělesa“ jsou redukována pouze na to, co vidíme (jádro). Je to podobné, jako když redukujeme tornádo pouze na „chobot“ v jeho středu a nevidíme celou tlakovou níži (supercelu), která tornádo tvoří a bez níž by „chobot“ nevznikl. Rovněž nevidíme okolní tlakové výše, které tvoří slupku tornáda a rotují s ním.

[21] Pokud by někdo namítal, že zde na Zemi při tomto pokusu „Zemská přitažlivost“ všechno „přebije“, může podobný pokus uskutečnit v Kosmu se stejným výsledkem. Např. pokud kosmonaut použije v kosmu tužku, která je asi 10 000 krát méně hmotná než on (na Zemi), pravděpodobně by ji již od sebe nikdy neoddělil (kdyby platila „fyzika“, založená na bludech o „přitažlivosti“).

[22] Kdyby těleso (atom = tlaková níže) obsahovalo nějaký vnitřní zdroj sil, které z něho vystupují, musela by vystupující síla z tělesa překonat sílu (slupku tělesa), která těleso drží pohromadě. Korektně řečeno. Odstředný tlak vycházející z tělesa (např. planety = tlakové níže) by musel překonat dostředný tlak, držící těleso pohromadě. To by těleso vždy roztrhalo. Pouze v tlakových výších je odstředný tlak vyšší, než tlak dostředný. Atom je tlaková níže.

[23] Kdybychom byli nějaké „kosmické bytosti“, cestující v beztížném stavu, neměli bychom o fenoménu hmotnosti ani potuchy. V univerzální vztažné soustavě (VSU) žádná hmotnost neexistuje.