9. Vesmírné počasí

 

9.1.           Astronomie se zabývá přirozenými tlakovými systémy ve sférickém prostoru (Vesmíru). Tlakové systémy mají fraktální charakter. Přestože tlakové systémy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících, jednoduchých pravidel na všech velikostních úrovních. Velké (nadřazené) systémy se skládají ze stále menších (podřízených) systémů. Naopak z malých systémů se podle stále stejných principů skládají systémy větší. Částice (jednoduchá tělesa) spolu tvoří složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly. Na (Obr. 9.1.) je pokus o zobrazení posloupnosti fraktálních tlakových systémů, tvořících Vesmír.  

 

 

Obr. 9.1.

 

9.2.           Vláknitá struktura základního prostoru (plazma) vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír (Obr. 9.1. a). Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Ve společných mezifázích částic vysokého tlaku (B) se nacházejí vlákna tlaku nízkého (Obr. 4.6.). Atomy (hmota) jsou spojitou součástí prostoru a vyskytují se hlavně v hmotných jádrech planet a hvězd. Na (Obr. 9.1. b) je naznačen klastr atomů ve směsi s plazmou.

9.3.           Planety jsou podřízené tlakové níže v nadřazené tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu je nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Hmotné jádro planety = centrální planeta + všechny její oběžnice. Planeta vzniká od slupky. Když se v prostoru vytvoří mezifází (slupka) tlakové níže planety (MP), je veškerá hustá materie pod slupkou tlačena (po spirále) směrem do středu, kde se vytvoří hmotné jádro planety.

9.4.           Planeta se pohybuje v nadřazeném tlakovém poli hvězdy a je možno na ni také nahlížet jako na vlnu. Hlava vlny, v jejímž oku se nachází hmotné jádro tvoří tlakovou přepážku v tlakové níži hvězdy (Obr. 6.4.). Před hlavou vlny se nachází „ohon“ další vlny, tvořící následující planetu (pokud tam je). Planeta může být centrem planetární soustavy. Na (Obr. 9.1. c) je naznačena planetární soustava Země-Měsíc, která má v centru dvě hmotná tělesa.

9.5.           Hvězdu je vždy nutno chápat, jako celou tlakovou níži pod mezifázím (MH). Hmotné jádro hvězdy = centrální hvězda + všechny její oběžnice. Mezifází hvězdné soustavy (MH) je oproti mezifází planety obrovské (Obr. 9.1. d). Tlak který směřuje z (MH) (po spirálách) do centra tlakové níže hvězdy je příčinou žhavého centra jejího hmotného jádra. Mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) hvězdné (TN) sedimentují podle hustoty prostoru jednotlivé planety (P1, ... Pn). Pokud bychom si představili tlakové pole hvězdy jako jakýsi „superhurikán“, tvořily by jednotlivé planety podřízené (fraktální) „hurikány“ v „superhurikánu“ hvězdné soustavy.

9.6.           Hvězdné a planetární soustavy spolu tvoří lokální grupy (LG) v ramenech galaxií (Obr. 9.1. e). Lokální grupy (LG), jsou podřízené tlakové níže (N11, N12...), které tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2) „superhurikánu galaxie“ (Obr. 9.1. f). V centrech (LG) se mohou nacházet superhusté sféry (SHS), které tvoří jejich sedimentační dna. Lze také říci, že (LG) tvoří nadřazenou (fraktální) vlnu pro podřízené vlny hvězdných a planetárních soustav (Obr. 6.4. a). V oku (LG) je (SHS).

9.7.           Galaxie jsou (většinou) tlakové níže. [1] Galaxie lze považovat za „částice“ které spolu tvoří vlákna nízkého tlaku vláknité struktury Vesmíru (Obr. 9.1 g). Galaxii je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MH) a ne jenom její hmotné jádro. Galaxie se spojují do „vláken“ v místech, kde je na jejich povrchu (MG) nejmenší tlak. Mezi vlákny nízkého tlaku, tvořenými galaxiemi se nacházejí „megačástice“ prostoru (MB), ve kterých je velmi vysoký tlak. Vláknitá struktura Vesmíru (Obr. 9.1. h) je fraktální (mega)obdoba vláknité struktury základního prostoru (Obr. 9.1. a) a řídí se stejnými pravidly.

 

9.8. Základní prostor

 

9.8.           Základní prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Základní prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Základní prostor vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír.

9.9.           Základní prostor se může diferencovat pouze podle hustoty. Hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) je jediný parametr, kterým lze základní prostor charakterizovat. Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak (teplota). Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak (teplota). Extremity v jejichž rámci se hustota základního prostoru pohybuje, jsou dány jeho fyzikálními danostmi. [2]

9.10.        Maximální hustoty (minimálního tlaku) je dosaženo při teplotním dnu („nula“ stupňů K). Taková hustota se vyskytuje v jádrech atomů, superhustých sférách (SHS) a superhustých megasférách (SHMS), které tvoří sedimentační dna Vesmírných tlakových níží.

9.11.        Minimální hustota (maximální tlak) se vyskytuje ve stratopauzách hvězd a v „megačásticích“ prostoru (MB). Každá „superhustá“ oblast (např. částice v jádře atomu) je obalena slupkou z maximálního tlaku. Velikost maximální teploty pravděpodobně není tak „ostrá“ hodnota, jako teplotní dno. Odhadem se pohybuje kolem 5 miliónů stupňů K.

9.12.        Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního prostoru lze snad získat z tzv. „mapy reliktního záření“. [3] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota, ve všech směrech prakticky stejná (co bychom také čekali, když tam nejsou nehomogenity), která se pohybuje okolo 2,73 stupňů K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s velkou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) hustotě prostoru a teplotě plazmy, která vyplňuje většinu prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterou základní prostor pulzuje.  

9.13.        Některé fyzikální vlastnosti „studených“ atomů plynů (helium, vodík) jsou blízko teplotám (2,7 stupňů K), při nichž „vznikají“. Tyto prvky jsou spojitou součástí základního prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr. 9.1. b).

 

9.14. Planeta

 

9.14.        Planetu musíme vždy vnímat jako celou tlakovou níži, ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro (Obr. 9.2. vpravo). [4] Planeta nemá hmotnost, nic nepřitahuje a není zdrojem žádného magnetického pole! To co se nazývá „magnetické pole“ planety je ve skutečnosti dostředné tlakové pole původem z (MP). Dostředný tlak z (MP) „drží planetu pohromadě“, rotuje s planetou a je příčinou žhavého centra jejího hmotného jádra.

9.15.        Planeta je podřízená tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy. Tlakové pole planety se sestává z pěti hlavních částí, jako tlakové pole každé částice (Obr. 9.2. vpravo). [5] Vnější slupka planety (MP) je spojitou součástí nadřazeného tlakového pole hvězdy, ale přiřazujeme ji k planetě. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Středem tlakového pole planety a jejího hmotného jádra prochází kanál (V). Všechny části tlakového pole planety jsou spojitě propojeny. Změna v jedné z nich se projeví ve všech ostatních. Hybatelem změn je vždy vnější (meziplanetární) tlakové pole.

9.16.        Planeta není na „pevné hmotné podložce“ a pohybuje se. Planeta je v beztížném stavu a nikdy nenabývá hmotnost. Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a netlačí na sebe svojí hmotností (žádnou nemají), ale pouze tlakem vyplývajícím z rozdílu jejich hustot prostoru. Veškeré tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.

 

 

Obr. 9.2.

 

9.17.        Příklad 9.1. Na (Obr. 9.2. vlevo) je porovnání (TN) tornáda [6] a (TN) planety. Tornádo je podřízená (atmosférická) tlakové níže v superhurikánu atmosféry planety (Země). Tornádo je v beztížném stavu a působí pouze tlakem a nikoliv svojí hmotností. Slupku tornáda tvoří tlakové výše po obvodě supercely. Ty rotují s tornádem a tlačí veškerý hustý materiál (po spirále) směrem do středu. Hustota a rychlost pohybu se směrem do centra (neproporcionálně) zvyšuje. Kolem centrálního kanálu tornáda je pásmo deště (obdoba oceánu) a jeho střed tvoří létající (husté) hmotné trosky (obdoba kamenného jádra planety při jeho vzniku).

9.18.        Supercela rotuje s kanálem tornáda. Kanál nerotuje se supercelou! Obdobně je tomu u planety. Mezifází planety tvoří tlakové výše po obvodu (MP) v meziplanetárním prostoru. Planeta by nevznikla, ani nerotovala, kdyby nebylo (MP). Jako atmosférické tornádo, obsahuje i „tornádo planetární soustavy“ menší (fraktální) podřízená tornáda = oběžnice planety (Obr. 9.9., vpravo nahoře).

9.19.        Když se blížíme k centru tornáda, jsme tlačeni dostředným tlakovým polem supercely do centra (rotujícího) kanálu. Kanál tornáda nic nepřitahuje! Podobně u planety jsme tlačeni dostředným tlakovým polem z (MP) směrem do centra jejího hmotného jádra! [7] Planeta nic nepřitahuje! Příčinou jevu zvaného „gravitace“ je dostředný tlak z (MP) na plochu atomů hmotného jádra.

 

9.20.        Poznámka 9.1. Tlak z (MP), rotuje s planetou, dostředným tlakem drží planetu pohromadě a zároveň „se snaží“ směrem ze žhavého centra (odstředně) planetu „roztrhnout“. Příčinou žhavého centra hmotného jádra planety je vysoký tlak ve středovém kanále (V), který je součástí (MP). Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra planety (hvězdy). Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) je důsledkem dostředného tlaku z (MP). Aby hmotné jádro tlakové níže planety (hvězdy) bylo stabilní, musí být dostředný tlak z (MP) vyšší, než (odstředný) tlak ze žhavého centra hmotného jádra. Teplota ve stratopauze musí být (řádově) vyšší, než teplota na povrchu a v centru hmotného jádra planety. [8]

 

9.21.        Planeta vzniká od slupky, nevzniká od středu. Tlak z (MP) tlačí velmi studenou (pouze několik stupňů K) hustou matérii (po spirále) směrem do středu, kde se vytvoří hmotné jádro planety. [9] Stálý přísun tlaku (tepla) ze středového kanálu (V) do centra hmotného jádra má za následek, že zprvu (super)studené hmotné jádro planety postupně od středu taje, kapalní a dochází zde k sedimentaci. [10] Husté prvky (železo, zlato, urany) jsou tlačeny směrem do středu, řidší materie (křemičitany, voda, plyny) směrem od středu.

9.22.        Dostředný tlak z (MP) působí nejprve na atmosféru, poté na moře, pevninu a následně na jednotlivé hustotní sféry magmatu. Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a ovlivňují se pouze v mezifázích mezi nimi. Atmosféra planety je v beztížném stavu a netlačí na povrch svojí hmotností. V atmosféře nepůsobí žádné mechanické setrvačné (Coriolisovy) síly. To znamená, že atmosféra a povrch planety se ovlivňují, ale atmosféra nerotuje s planetou a planeta nerotuje s atmosférou.

9.23.        Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje vzdálenost (MP) od centra tlakové níže hvězdy, velikost tlakové níže planety, množství a hustota prostoru hmoty (atomů), které jsou pod (MP) k dispozici. Hustota prostoru planety je suma hustoty prostoru její slupky (MP) a hustoty prostoru tlakového pole pod slupkou, včetně hustoty prostoru samotného hmotného jádra planety. Hustotu planetární soustavy nutno posuzovat jako jedno (složené) těleso.

9.24.        Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdné soustavy. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy mezi rameny (V1, V2) má zásadní vliv na množství tepla (tlaku), které do ní proudí. Planeta dostává teplo ze dvou zdrojů. Hlavní (zásadní) zdroj je vnitřní teplo z (MP), které zahřívá planetu směrem od středu. Vedlejší zdroj je povrchové teplo (částice S, T) původem z centrální hvězdy, které zahřívá pouze povrch planety, směrem do středu.

9.25.        Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru (MH) se planeta nachází. Čím blíže centru (MH) planeta je, tím je (MP) ve větším tlakovém spádu mezi rameny vysokého tlaku hvězdy (V1, V2) a tím je přísun vnitřního tepla do hmotného jádra planety větší (Obr. 9.7.). Také efektivní plocha hmotného jádra planety pro zachycení povrchového tepla z centrální hvězdy je mírně větší.

9.26.        Planeta je tlaková níže. V centrálním kanále (V) každé tlakové níže je vysoký tlak (teplota). Kanál (V), procházející centrem hmotného jádra planety je příčinou vysokých teplot v centru. Na tvar kanálu (V) má vliv tvar mezifází (MP). Je pravděpodobné, že i oběžnice bez vlastní (TN) mají vliv na tvar středového kanálu, případně na fakt, že středový kanál může tvořit více vírů. To znamená, že ve středovém kanále jsou ještě „subkanály“ (Obr. 9.9. vpravo nahoře).

9.27.        Vysoká teplota centra hmotného jádra planety je příčinou jaderné fúze, při které (občas) řidší atomy fúzují do hustších. Hustší atomy jsou následně tlačeny procesem sedimentace směrem do středu (Obr. 7.10.). Podmínkou je, aby centrum hmotného jádra bylo v kapalném skupenství. Planety (díky jaderné fúzi) postupně houstnou a posunují se v ramenech (V1, V2) nadřazené tlakové níže hvězdy blíže k jejímu centru. To znamená v případě planety k centru hvězdné soustavy, v případě hvězdné soustavy k centru (LG), v případě (LG) k centru galaxie. Hvězdy houstnou intenzivněji, než planety.

9.28.        Hustota prostoru planetární soustavy = (planeta + její oběžnice) je suma hustoty její slupky (MP) a toho, co je pod slupkou. U planety s oběžnicemi se plocha její slupky a tím i objem pod slupkou zvětšuje. Hustota prostoru planety s oběžnicemi je nižší, než hustota prostoru „srovnatelné“ planety bez oběžnic (měsíců). [11] Měsíce, které mají svoji vlastní (podřízenou) tlakovou níži rotují. Měsíce, které nemají vlastní tlakovou níži mohou vykazovat „podivné“ rotace.

9.29.        Hmotná jádra planet (hvězd) je nutno chápat jako vše, co je pod (MP). To znamená (planeta + oběžnice = planetární soustava). Planetární soustavy tvoří ploché disky v rovníkových protiproudech (MP), které mají dvě poloviny („severní a jižní“). Obdobně, jako se atmosférická tlaková níže může nacházet nad, nebo pod Zemským rovníkem, může se planeta nacházet v severní, nebo jižní části rovníkového protiproudu hvězdné soustavy (Obr. 9.7.). To má vliv na její topografii.

 

9.30.        Příklad 9.2. (Obr. 9.7.). (P1 = „Venuše“) se nachází ve vyšším závitu mezi spirálami (V1, V2) Sluneční soustavy, než (P2 = „Země + Měsíc“). To znamená, že (P1) je ve vyšším tlakovém spádu, než (P2). Přísun tlaku (tepla) je do (P1) vyšší, než do (P2). Z toho také plyne mnohem vyšší teplota hmotného jádra Venuše.

9.31.        Složené těleso (Země + Měsíc) má objemnější mezifází a z toho plynoucí menší hustotou prostoru než má Venuše. Proto je planeta (Země + Měsíc) dále od Slunce, než Venuše. Kdyby Země neměla Měsíc, měla by pravděpodobně podobnou hustotu prostoru, jako Venuše, byla by blíže centru Sluneční soustavy ve větším tlakovém spádu a byla by horká, jako Venuše. [12]

 

9.32.        Příklad 9.3. Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu malá papírová kulička (Obr. 7.11. f). Balónek představuje slupku planety (MP), ve které je vysoký tlak. Papírová kulička je hmotné jádro planety. Pružná gumička umožňuje jistý pohyb hmotného jádra mezi „póly“ balónku. Každá změna vnějšího tlaku na plochu balónku má vliv na tvar balónku a tím na polohu kuličky uprostřed. Plocha balónku je oproti ploše papírové kuličky podstatně větší. Balónek s kuličkou uprostřed má podobnou hustotu, jako okolní atmosféra, je v beztížném stavu a je „bez námahy“ unášen větrem, který působí tlakem na plochu balónku. Obdobně je „hurikán planety“ unášen tlakovým polem „superhurikánu“ hvězdné soustavy. Tlak superhurikánu hvězdy na plochu planety (MP) vyvolává pohyb. Plocha (MP) planety, na kterou působí tlak ze „superhurikánu“ hvězdy je oproti ploše samotného hmotného jádra planety obrovská.

9.33.        Hmotná jádra planet se nemohou „srazit“. Planety jsou tlakové níže a mají slupku z tlakových výší. Vysoký tlak ze slupek hmotná jádra planet k sobě nepustí. Podobně jako „gumové“ balonky nedovolí, aby se papírové kuličky v jejich centrech srazily. Obdobný princip je možno uplatnit na hvězdné soustavy a galaxie. Malá tělesa (meteority), bez vlastní tlakové níže s malou povrchovou plochou a velkým tlakovým impulzem mohou (snadno) proniknout přes (MP) a „srazit se“ s hmotným jádrem planety (Obr. 5.2.).

 

9.34.        Poznámka 9.2. Planeta je tlaková níže a není zdrojem žádného tlaku (tepla). Dostředný tlak z (MP) planetou rotuje a je příčinou jejího žhavého jádra. Do hmotného jádra planety proudí teplo (tlak) ze dvou zdrojů. Vnitřní teplo původem z mezifází planety (MP) zahřívá hmotné jádro planety směrem od středu. Povrchové teplo původem z centrální hvězdy zahřívá pouze slabou vrstvu povrchu planety směrem do středu. S rostoucí vzdáleností od hvězdy vliv povrchového tepla klesá. Oblačnost stíní povrch a snižuje účinek povrchového tepla. Vnitřní teplo je řádově vyšší, než povrchové teplo. Z hlediska poměru mezi vnitřním a povrchovým teplem lze rozdělit planety do čtyř základních kategorií:

9.35.        a) Planeta [13] nemá vlastní tlakovou níži a vykazuje „podivné“ rotace (Merkur). Množství vnitřního tepla proudící do hmotného jádra je malé. Planeta nemá vulkanizmus a plynnou atmosféru. Povrch, který není vystaven povrchovému teplu z centrální hvězdy je studený. Tělesa bez vlastní tlakové níže jsou oběžnice jiných těles a jsou součástí jejich tlakových níží. Jejich přítomnost má vliv na velikost a tvar (MP) a tím na hustotu planetární soustavy.

9.36.        b) Planeta má vlastní „slabou“ tlakovou níži (Mars). Do centra jejího hmotného jádra proudí málo vnitřního tepla (tlaku). Planeta rotuje. Planeta nemá vulkanizmus a nemá plynnou atmosféru, nebo ji má velmi řídkou. Povrch, který není vystaven povrchovému teplu z centrální hvězdy je studený.

9.37.        c) Planeta má vlastní tlakovou níži a proudí do ní množství vnitřního tepla „tak akorát“. Vnitřní teplo dosahuje těsně k povrchu hmotného jádra a spolu s povrchovým teplem tvoří podmínky pro existenci života (Země). Planeta rotuje, má vulkanizmus a v důsledku toho plynnou atmosféru. Probíhá zde „slabá“ jaderná fúze.

9.38.        d) Planeta má „silnou“ tlakovou níži. Planeta rotuje. Množství vnitřního tepla proudícího do hmotného jádra z (MP) je vysoké a povrch planety je horký (plastický). Taková planeta „nepotřebuje“ vulkanizmus, protože plastický povrch je schopen vyrovnat tlaky z centra (Venuše, Jupiter, Saturn). Planeta má mohutnou plynnou atmosféru, která snižuje („stíní“) množství povrchového tepla z centrální hvězdy. Probíhá zde „slabá“ jaderná fúze.

9.39.        e) Hvězda je pouze jakási „rozzuřená planeta“ s ohromným mezifázím (MH). Množství dostředného tlaku (tepla) z (MH) do hmotného jádra hvězdy je obrovské a má vliv na teplotu transformovaných částic (S, T), které hvězda následně emituje (Obr. 9.10.). Podle toho jsou rozlišovány hvězdy od „modrých“ až po „hnědé“. Ve hvězdě probíhá jaderná fúze, která ale hvězdu spíše ochlazuje. Hvězda nemá vulkanizmus a podobá se vařícímu kotli. Vzhledem k vysoce turbulentnímu prostředí je pravděpodobné, že teplota povrchu a teplota ve středu hmotného jádra se příliš neliší. Hvězda nic nepřitahuje, není ani jaderný reaktor, ani tokamak, ani dynamo. Hvězda je transformátor tlaku.

 

 

Obr. 9.3.

 

9.40.        Pohyb planety je důsledkem tlaku částic (meziplanetárního) prostoru na její povrchovou plochu (MP). Trajektorie planety je vždy fraktální spirála. Planety se nepohybují po uzavřených drahách (elipsách)! Pohyb planety se skládá z pohybu rotačního a pohybu „dopředného“ (Obr. 9.3.). Planeta rotuje kolem své „osy“ [14] a zároveň se pohybuje ve směru své špičky. Když je planeta centrem planetárního systému může její „osa“ ještě rotovat kolem nějaké křivky. Planeta také rotuje kolem hvězdy a spolu s hvězdou se pohybuje ve směru špičky hvězdné soustavy. Hvězdná soustava rotuje kolem lokální grupy hvězdných soustav (LG) v rameně galaxie. (LG) rotuje spolu s galaxií...

9.41.        Rotace hmotného jádra planety je důsledkem tlaku z (MP) na plochu atomů hmotného jádra. Tlak z (MP) rotuje se všemi hustotními sférami planety, ale s každou sférou s jinou dynamikou. Směrem do centra hmotného jádra se poloměry zmenšují a rychlost rotací v jednotlivých hustotních sférách by se měla zrychlovat. Proti tomu působí zvyšující se hustota prostoru jednotlivých hustotních sfér.

9.42.        Rychlost a směr rotace hmotného jádra planety určuje poměr mezi „brzdícím“ tlakem z (MP) na rovníku a „poháněcím“ tlakem nad rovníkem na plochu atomů, tvořících hmotné jádro. Pohyb vyvolaný tlakem z (MP) na „pevnou“ litosféru se projevuje s jinou intenzitou, než pohyb v tekutém magmatu. Obvodová rychlost („pevného“) povrchu planety je na rovníku maximální a na pólech minimální. Tlaková pole z (MP) rotuje na rovníku nejpomaleji (brzdí povrch) a na pólech nejrychleji (pohání povrch). To vytváří určité napětí a „kroutivý moment“ ve hmotném jádru planety a má vliv na topografii planety. Tlak ze stejného zdroje (MP), který planetou (nad rovníkem) rotuje ji také (na rovníku) brzdí.

 

9.43. Planeta Země

 

9.43.        Planeta Země je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži Sluneční soustavy. Země má jednu oběžnici (Měsíc), s níž tvoří složené těleso. Planetu (Země + Měsíc) je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupku tvoří (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro.

9.44.        Dostředný tlak v tlakové níži Sluneční soustavy je vyšší, než tlak odstředný. To má za následek značně nesymetrické mezifází (slupky) Země a tím i tlakového pole Země. [15] Nesymetričnost tlakového pole Země není způsobena žádným „Slunečním větrem“.

9.45.        Tlaková níže planeta Země má dvě zásadní mezifází. Slupka planety (MP) se rozkládá mezi dvěma rameny (V1, V2) spirál vysokého tlaku tlakové níže Sluneční soustavy (Obr. 9.7.). Dostředný tlak z (MP) se postupně snižuje v jednotlivých závitech spirálních toroidů. (MP) drží planetu pohromadě a rotuje hmotným jádrem Země. Středový kanál (V) je příčinou žhavého hmotného Zemského jádra. Podobně, jako má tvar jádra atomu vliv na tvar jeho povrchové plochy, má složení hmotného jádra planety (planeta + oběžnice) vliv na objem a tvar plochy (vnější slupky) planety.

 

 

Obr. 9.4. - průběh vnitřního tlakového pole Země (bez Měsíce)

 

9.46.        V centru tlakové níže planety (MP) je její hmotné jádro. Hmotné jádro planety je ohraničeno stratopauzou, která se nachází asi 60 - 80 km nad povrchem. Stratopauza je obdoba oblasti vysokého povrchového tlaku u složených těles z atomů. Vzhledem k velikosti Zemského hmotného jádra leží stratopauza prakticky na povrchu. Stratopauzu lze považovat za „převodovou páku“ tlaku z (MP) na samotné hmotné jádro planety. Pro letadla a balóny je stratopauza vysoko, pro družice nízko. Měření současnými metodami zde není snadné. Význam stratopauzy není rozpoznán.

9.47.        Nad stratopauzou je vnitřní tlakové pole Země, tvořené prakticky pouze plazmou (Obr. 9.4.). Pod stratopauzou začíná atmosféra. [16] Dostředný tlak (OT) ze stratopauzy ovlivňuje atmosférické počasí, mořské proudy, pohyby kontinentů a proudy magmatu v nitru planety. Dostředný tlak ze stratopauzy (pod stratopauzou) je řádově vyšší, než odstředný tlak (nad stratopauzou). Trvalý dostředný tlak ze stratopauzy na plochu atomů hmotného jádra je příčinou jevu zvaného gravitace.

9.48.        Hmotné jádro planety Země leží v oku (MP) a má tvar mírně zploštělého elipsoidu. [17] V oblasti rovníku pozorujeme „vzdutí“ pevniny, oceánů a atmosféry (Obr. 9.5. a). „Vzdutí“ v oblasti rovníkového protiproudu není způsobeno mechanickou „odstředivou silou“, ani Sluneční „přitažlivostí“. Slunce nic nepřitahuje! [18]

 

 

Obr. 9.5.

 

9.49.        V oblasti severního pólu vchází do hmotného jádra Země středový „kanál“ vysokého tlaku (V), který vtlačil do mořského dna řadu proláklin nebo bazénů (Obr. 9.5. b), jejichž hloubka je asi 4 000 m. Na jižním pólu vytlačil tlak (V) kontinent Antarktidu. Pozorujeme zde spirální pásy nízkého tlaku, tvořené vytlačenými horami a vulkány (Obr. 9.5. c, modře). Nejvyšší horou je Vinson Massif (4 892 m). Průměrná nadmořská výška Antarktidy je 1958 m. Antarktida tvoří „špičku“ planety (částice) Země. Vysoký tlak v kanále (V) je příčinou toho, že počasí na pólech má charakter pouští. Vystupující vír vysokého tlaku (V) na jižním pólu je příčinou tzv. „ozónové díry“.

9.50.        (Země + Měsíc) spolu tvoří jedno složené těleso. Představa možného průběhu tlakového pole mezi Zemí a Měsícem je na (Obr. 9.6. a, b). Mezi Zemí a Měsícem probíhá polární a rovníkové proudění. Vystupující tlak (V) z jižního pólu Země proudí polárním prouděním do jižního pólu Měsíce a vystupuje na severním pólu Měsíce (Obr. 9.6. a). Ze severního pólu Měsíce směřuje tlak polárním prouděním zpátky do severního pólu Země (Obr. 4.6.). [19]  

 

 

Obr. 9.6.

 

9.51.        Země má špičku na svém jižním pólu, Měsíc na svém severním pólu. Tlak z polárního proudění mezi jižním pólem Země a Měsíce vytvořil na jižním pólu Měsíce (spirální) strukturu z impaktních kráterů, která má uprostřed „oko = (VT)“ bez kráterů (Obr. 9.6. d). Na severním pólu Měsíce se nacházejí vytlačené spirály nízkého tlaku (Obr. 9.6. c).

9.52.        Nesymetrické tlakové pole planety (Země-Měsíc) v interakci s tlakovým polem rovníkového protiproudu hvězdy (Slunce) je příčinou naklonění Zemské osy (Obr. 9.6. e). Naklonění os rotací planet vzhledem k ekliptice není způsobeno žádnými „srážkami planet“. Je to výsledek vzájemného působení podřízeného tlakového pole planetární soustavy (včetně měsíců) a nadřazeného tlakového pole hvězdné soustavy.

9.53.        Platí pravidlo: Vrch vlny (vrchol hory, špička) = nízký tlak. Důl vlny (údolí, rovina) = vysoký tlak. Topografie umožňuje udělat si alespoň hrubou představu o tlakovém poli Měsíce. Dopadající tělesa a prach jsou na Měsíci tlačena tlakovým polem do oblastí (spirál) nízkého tlaku. Výšiny a oblasti s množstvím kráterů = (NT). Měsíční „moře“ = (VT).

9.54.        Rozdíl v topografii přivrácené a odvrácené strany Měsíce je zřetelný a ostrý. Přivrácená strana Měsíce je pokryta systémem tzv. „moří“, t. j. oblastí s vysokým tlakem (VT). Jejich tmavší barva by se dala vysvětlit faktem, že je zde málo regolitu a prachu. Prach a regolit byl vysokým tlakem vytlačen k okrajům tlakových výší (moří), kde vytvořil regolitové „kopce“. Kopce představují („vlákna“) oblasti nízkého tlaku, které tvoří „slupku“ tlakových výší (moří). Měsíční „moře“ jsou asi 2 - 4 km pod průměrnou výškou terénu („hluboké moře“ = vysoký tlak).

9.55.        Špičku samotné planety Země tvoří Antarktida. Špičku Měsíce tvoří jeho severní pól. Špičku (dvoj)planety (Země + Měsíc) tvoří odvrácená strana Měsíce. Na odvrácené straně Měsíce je nízký tlak (NT). Podstatná část odvrácené strany je asi 2 - 4 km nad průměrnou výškou povrchu. Chybí zde „moře“ a je zde hodně impaktních kráterů. Topografie povrchu Měsíce naznačuje, že Měsíc vzniknul současně se Zemí.

9.56.        Měsíc je trvalou součástí vnitřního tlakového pole planety (Země + Měsíc) pod (MP). Měsíc nemá svoji tlakovou níži, proto nerotuje a nemá žhavé (kapalné) centrum. [20] Měření prokazují, že Měsíc je trvale přikloněn k Zemi svoji hustší částí. Tlakové pole na Měsíci (počasí Měsíce) je „statické“ protože Měsíc nerotuje. U Země oblast nízkého tlaku pod Měsícem rotuje spolu s hmotným jádrem Země.

9.57.        Ve (spirální) „spojnici“ mezi Zemí a Měsícem je nízký tlak. Díky rotaci Země „putuje“ spirála nízkého tlaku pod Měsícem a je příčinou přílivových vln (Obr. 9.5. a). Přílivová vlna (nízký tlak = vrch vlny) se pohybuje od západu na východ ve směru rotace Země. V místech s vhodnou topografií je příliv zesílen. Přílivové vlny nejsou způsobeny žádnou Měsíční „přitažlivostí“. Měsíc nic nepřitahuje!

9.58.        Opačným směrem vzhledem k přílivové (vodní) vlně proudí vítr do oblasti nízkého tlaku. Jak cestuje oblast nízkého tlaku na Zemi pod Měsícem, cestuje na odvrácené straně od Měsíce oblast vyššího tlaku. To znamená snížení hladiny moře a odliv od pevniny. Slapové jevy nad rovníkem na severní polosféře jsou silnější, než pod rovníkem.

9.59.        Vliv Měsíce lze nazvat lokálním, vliv Slunce a okolních planet ovlivňuje tlakové pole Země na globální úrovni. Na přivrácené (dostředné) straně ke Slunci je nižší tlak. Povrch planety, moře a ostatní hustotní sféry pod touto oblastí nízkého tlaku rotují (vyšší hladina moře). Slunce působí stejně jako Měsíc na tlakové pole Země trvale. Okolní planety deformují tlakové pole Země přechodně.

9.60.        Tlaková pole jednotlivých planet se vzájemně ovlivňují. Okolní planety (Venuše, Jupiter) v období, kdy jsou jejich tlaková pole nejblíže Zemskému, mohou ovlivňovat Zemskou tlakovou níži a tím i počasí (Obr. 9.9.). Venuše je o jeden tlakový závit blíže Slunci, míjí Zemi v období Vánoc a je vždy natočena k Zemi stejnou (pravděpodobně hustší) stranou. Obdobně, jako Měsíc ovlivňuje výšku mořské hladiny, může Venuše činit totéž (El. Niňo).

 

9.61. Hvězda, (Slunce)

 

9.61.        Hvězda je tlaková níže. Hvězdu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži (včetně planet) a nikoliv pouze centrum jejího hmotného jádra (Obr. 10. 1. d). Hvězdy bez oběžnic s menším objemem (MH), vykazují vyšší hustotu prostoru jsou blíže centra (LG). Hvězdy s oběžnicemi vykazují nižší hustotu prostoru a jsou spíše v „ohonu“ (LG). (Obr. 9.1. g).

9.62.        Tlakové pole hvězdy má jako tlakové pole každé částice 5 základních částí. Slupku hvězdy (MH) tvoří okolní tlakové výše (VT). Pod slupkou jsou dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Centrem (TN) hvězdy, kde se nachází její hmotné jádro, prochází středový kanál (V). Hvězda je v beztížném stavu, nemá hmotnost a nic nepřitahuje. Rovněž všechny hustotní sféry hvězdy jsou v beztížném stavu a nemají hmotnost.

9.63.        Mezifází hvězdy (MH) = slupka hvězdy odděluje tlakovou níži hvězdy od mezihvězdného prostoru. Mezifází hvězdy je obrovské. [21] Dostředný tlak z mezifází hvězdy směřuje (po spirále) do jejího hmotného jádra „drží hvězdu pohromadě“ a rotuje hvězdou. Středovým kanálem (V) proudí do hmotného jádra hvězdy vysoký tlak z mezihvězdného prostoru, který je hlavní příčinou jejího žhavého centra, které se snaží hvězdu „roztrhnout“. Dostředný tlak je (řádově) vyšší, než tlak odstředný. To znamená, že v centru hvězdy nemůže být větší tlak (teplota), než je v její stratopauze.

9.64.        Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra hvězdy (Obr. 9.7.). Co je pod stratopauzou je hmotné jádro hvězdy, co je nad stratopauzou a pod (MH) je vnitřní tlakové pole hvězdy - meziplanetární prostor. Stratopauza hvězdy plní stejnou úlohu, jako stratopauza planety, její teplota je ale řádově vyšší. U Slunce je teplota ve stratopauze asi 5 miliónů stupňů a teplota horních sfér povrchu pod stratopauzou asi 5 tisíc stupňů.

9.65.        Tělesa (hvězdy) nejsou zdrojem sil. Hvězda není zdrojem žádného „magnetické pole“, ani na ni neprobíhají žádné „magnetické“ bouře. To, co se nazývá „magnetické pole“ hvězdy je (dostředné) tlakové pole z (MH), které nevychází z hvězdy, ale naopak směřuje do hvězdy. Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH). O hvězdě se dá s jistou nadsázkou říci, že je to pouze jakási obrovská, rozžhavená planeta. Tlakové procesy probíhající ve hvězdě jsou mnohem intenzivnější (turbulentnější), než u planety.

9.66.        Díváme-li se na Slunce, vidíme rotující soustavu žhavých sfér s podobnými schématy, jako u každé tlakové níže (planety). Zploštění ve směru „sever - jih“, hmotné jádro Slunce rotuje rychlostí jednou za 27 dní. „Atmosféra“ Slunce rotuje na rovníku 25 dní (pomaleji než povrch, jako u Země), na pólech v místech oka superhurikánu 34 dní (rychleji než povrch, jako u Země). Po obou stranách rovníkového protiproudu oblasti horké plazmy = vysokého tlaku (tlakové výše) a mezi nimi (studené) tlakové níže (tzv. Sluneční skvrny). Rotace stejné jako na Zemi.

9.67.        Na (Obr. 9.1. d) jsou vidět na hmotném jádře hvězdy dva světlé pásy tlakových výší (nad a pod rovníkovým protiproudem). To odpovídá přibližně oblastem vysokého tlaku v ramenech Superhurikánu na Zemi. [22] Pozorováním tlakového pole horních hustotních sfér Slunce si můžeme udělat lepší představu o některých procesech v základním prostředí (mnohem studenější plazmě) v Zemském tlakovém poli (Obr. 4.3. b).

9.68.        Horní hustotní sféra hvězdy je tvořena horkou plazmou (asi 5 000 stupňů K). To představuje asi jednu tisícinu teploty ve stratopauze hvězdy (Slunce). I vrchní vrstvy atmosféry planety (Země) obsahují převážně plazmu, avšak mnohem studenější. Teplota povrchu Země je asi 15 stupňů Celsia. Z uvedeného vyplývá, že ve stratopauze Země musí být mnohem vyšší teplota, než je udáváno.

9.69.        Jestli má ve hvězdách probíhat sedimentace a jaderná fúze, musí být pod vrchní sférou horké plazmy hmotná atmosféra (vodík, helium) a pod ní podobné hustotní sféry složené z plazmy a atomů jako u planety. Pouze je v těchto sférách vyšší teplota (tlak) a jsou turbulentnější. Z principu má hvězda proti planetě mnohem více hotspotů. V jistém slova smyslu je hvězda suma hotspotů.

9.70.        Vzhledem k turbulentnímu prostředí v hvězdě je nepravděpodobné, že v centru hvězdy jsou nějaké příliš vysoké teploty. Je pravděpodobné, že teploty v centru jsou srovnatelné s teplotami na povrchu. Příliš vysoká teplota v centru by vedla k destrukci nejhustších atomů a k „vypaření“ jejich jader. To by bylo neslučitelné se stabilitou hvězdy.Teplota v centru hvězdy (centrum = dno hvězdy) musí být řádově nižší, než je v její stratopauze. Kdybychom hvězdu přirovnali k vařícímu a bublajícímu kotli, pak teplota u dna kotle a na hladině vařící se tekutiny není příliš rozdílná.

 

9.71.        Příklad 9.4. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající a prskající kotel uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do kotle lze přirovnat k tlaku z (MH). Vzhledem k turbulentnímu prostředí se teplota na dně hrnce příliš neliší od teploty u hladiny. Pára, která z kotle vystupuje je světlo a teplo (částice S, T). Obsah kotle (roztok povidel) postupně houstne. Hvězda díky jaderné fúzi postupně houstne a posunuje se směrem k centru (LG).

9.72.        Planetu (Zemi) možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější. Poklička symbolizuje „pevný“ povrch planety. Občas unikající páru zpod pokličky možno přirovnat k vulkanizmu, kterým se planeta zbavuje vnitřního tepla (tlaku). Principielně je planeta i hvězda totéž. Rozdíl je pouze ve velikosti a v množství vnitřního tepla (původem z MH). U hvězdy nemá smysl hovořit o povrchovém teple.

 

 

9.73. Hvězda jako transformátor tlaku

 

9.73.        V objemově nepatrném hmotném jádru se koncentruje tlak (teplo) z obrovského objemu prostoru pod mezifázím hvězdy (MH). [23] Při transformaci „hustých, studených“ částic prostoru (R) o malém objemu do „žhavých, řídkých“ částic (S, T) ve hvězdě dochází k následujícímu jevu. Na (Obr. 5.1.) jsou dvě částice. (TV1) velká řídká a (TV2) malá hustá. Zdálo by se, že při narušení („protržení“) mezifází mezi nimi se bude šířit (vyšší) tlak z velké částice do (nižšího) tlaku v menší částici. To se ale neděje. Tlak se šíří z menší částice (TV2) do větší (TV1).

9.74.        Obě částice obklopuje prostředí s přibližně shodným tlakem. Poměr povrchové plochy částice k jejímu objemu (S/V) se s rostoucím průměrem částice mění (Tab. 9.1.). U malé částice (TV2) připadá na jednotkový objem větší povrchová plocha než u větší (TV1). To znamená, že tlak, který vyvíjí prostředí na plochu malé částice (TV2) vztažený k jednotkovému objemu je větší, než u velké částice (TV1). Malá (hustá) částice je vtlačena prostředím do slupky větší (řídké) částice. [24] Plocha a objem velké částice se zvětší, tlak ve velké částici vzroste. Slupka velké částice je užší a tlak v ní je nižší (hustota větší).

9.75.        Tento proces vede k postupné tvorbě horkých, řídkých částic tepla a světla (S, T) ve hmotných centrech hvězd. Řídké částice (S, T) následně postupují směrem od středu proti dostřednému proudu (hustých) částic z mezifází hvězdy a poté do (studeného) meziplanetárního prostoru (Obr. 9.10.). To je teplo a světlo, které následně zahřívá povrch nejbližších planet (povrchové teplo). Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH).  

Tab. 9.1.

 

9.76.        Jaderná fúze. Hmotné jádro hvězdy je tvořeno směsí plazmy a atomů. Částice plazmy mohou spojitě měnit svoji hustotu prostoru (Obr. 4.1 a). Atomy jsou uzavřená tělesa, která jsou prakticky nestlačitelná, ale mohou působením vnějšího tlaku měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se v jistém rozsahu vnějších teplot nemění. Díky trvalému přísunu tlaku do centra hvězdy se v centru hvězdy zvyšuje teplota (tlak).

9.77.        Tlakové impulzy z prostředí na plochu atomů se zvyšují. Tlak na plochu se projevuje pohybem. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jeden atom (A) působit svojí povrchovou plochou na povrchovou plochu jiného atomu (B). V místě impulzu se povrchová plocha atomu (A) zploští a na obrácené straně se vytvoří špička (Obr. 7.3. a). Jádro atomu (A) se posune směrem ke špičce.

9.78.        Je-li tlakový impulz dostatečně mohutný, pronikne atom (A) svojí špičkou do povrchové plochy atomu (B). Jádro atomu (A) prolétne plochami obou atomů a pronikne dovnitř atomu (B). Superhustá (zmrzlá) jádra obou atomů vytvoří složené jádro. Objem složeného jádra je součtem objemů obou původních jader. Obaly obou atomů, které nejsou zmrzlé se propojí a vytvoří plochu nového atomu. Přebytečné částice z obalů přecházejí do prostředí a zvyšují tam teplotu. [25]

9.79.        Součet ploch dvou malých „koulí“ je větší, než plocha koule, která jejich spojením vznikne. [26] Plocha složeného atomu (C) je menší, než součet ploch atomů (A + B), ze kterých je složen. To znamená, že (mechanická) hmotnost složeného atomu (C) není prostý součet hmotnosti atomů (A + B), ale je menší. (Mechanická) hustota prvku (C), vypočtená z (mechanické) hmotnosti je vyšší.

9.80.        Velikost povrchové plochy nového atomu (C) závisí také na teplotě prostředí, ve které se fúze děje. Čím je teplota prostředí vyšší, tím méně objemný obal je potřebný k udržení stále většího jádra pohromadě. Tvar nového složeného jádra má vliv na tvar povrchové plochy nového složeného atomu. Tvar povrchové plochy má vliv na průběh tlakového pole na ploše atomu a tím i na jeho fyzikální a chemické vlastnosti.

 

9.81.        Transformace hvězdy. Hmotné jádro hvězdy se transformuje („vzniká“) z velmi studeného materiálu pod slupkou (MH). Díky sedimentaci se v centru (MH) soustřeďuje nejhustší (studená) materie (pouze několik stupňů K). Neustálý přísun tlaku z (MH) postupně hmotné jádro hvězdy rozžhaví. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků, které sedimentují do jednotlivých hustotních sfér.

9.82.        Kritický prvek pro další transformaci hvězdy je (pravděpodobně) železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím je hustotní sféra železa mohutnější tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.2.). Pyramidální jádra atomů jsou příčinou, že atomy železa mají výraznou „špičku“. [27] Mezi póly atomů železa je silné orientované tlakové pole. Špičky atomů (NT) v kapalném skupenství se orientují směrem do středu tlakové níže hvězdy. To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku (OT) původem z (MH). Atomy železa se stále více „protahují“ a jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“. [28]

9.83.        Jádro atomu, je tvořeno klastrem superhustých (zmrzlých) částic (G). Každá superhustá částice je obalena sférou supervysokého tlaku. To znamená, že z atomu vypadlé jádro, které drželo pohromadě díky dostřednému tlaku z obalu se „rozprskne“ na jednotlivé superhusté částice (G), které působí na obaly okolních atomů velkým tlakem na malé ploše (Obr. 5.1., Obr. 5.2.). (G) „prolétávají“ okolními atomy a urychlují tak rozpad dalších jader, které opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce. Hmota se transformuje do plazmy.

9.84.        Část částic (G) je tlačena (po spirále) směrem do středu tlakové níže hvězdy, kde se z nich může vytvořit superhustá sféra. [29] Ostatní (G) částice směřují všemi směry do prostoru a jsou tlačeny do center nízkého tlaku. To znamená do superhustých sfér (SHS), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (LG) a samozřejmě také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí (SHMS) superhustou megasféru (Obr. 9.1. e, f).

9.85.        Superstudené částice (G), které nekončí v (SHS) letí prostorem a mohou se stát kondenzačními jádry pro poněkud teplejší částice prostoru. Tak vznikají v prostoru atomy „studených“ prvků (vodíku, helia, ...). Plazma se transformuje opět do hmoty.

9.86.        Částice obalů atomů, které ztratily svoji „kotvu“ prudce zvyšují teplotu prostředí a jsou tlačeny prostředím směrem od středu, jako světlo (S), teplo (T) a ostatní („řídké“) záření. Část superhustých částic (G) v horkém prostředí rozmrzá a prudce zvyšuje svůj objem. Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. Pokud je narušeno mezifází planet (MP), dostředný tlak, který planetu držel pohromadě ustane. Převládne odstředný tlak z centra planety, který planetu „roztrhne“. Planeta se transformuje do asteroidů. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním prostorem v okolí supernovy. [30]

9.87.        Supernovy „vybuchují“ a „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může být vznik „čisté“ superhusté sféry v centru systému, tvořené pouze superhustou plazmou (gama). Nebo je zbylá superhustá sféra obalená jakousi „atmosférou“ a „mořem“ z velmi hustých částic. Hustota částic na povrchu superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají. [31]

9.88.        Superhusté sféry (SHS) jsou plazma. Nejsou hmota. Nemají hmotnost a nic nepřitahují. Superhusté sféry tvoří hustotní a teplotní dno Vesmíru. Tvrzení, že z nich nemůže uniknout světlo pouze odráží nepochopení dějů v prostoru. Řídké (horké) částice světla (S) se nikdy do (superstudené) superhusté sféry nemohou dostat. Brání jim v tom základní fyzikální proces v prostoru - sedimentace. Je to podobné, jako bychom se snažili natlačit míček na dno moře.

 

9.89. Hvězdná soustava

 

9.89.        Tlakové systémy mají fraktální charakter. Tlaková níže hvězdné soustavy tvoří nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet a jejich soustav. Slupku hvězdné níže tvoří (MH). Tlakové pole pod slupkou hvězdné níže má dvě poloviny (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 9.7.). Středem (MH) hvězdy a jejího hmotného jádra prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak (V) původem z mezihvězdného prostoru. [32] Hustota prostoru hvězdné soustavy = hustota prostoru slupky (MH) + hustota prostoru pod (MH), (meziplanetární prostor) + hustota prostoru všech hmotných těles, tvořících hmotné jádro hvězdy (hvězda + všechny oběžnice). Hustota prostoru roste (ve vlnách) směrem do středu.

 

 

 

Obr. 9.7.

 

9.90.        Tlaková níže hvězdy tvoří (nadřazený) „superhurikán“ pro podřízené „hurikány“ jednotlivých planet. V „oku superhurikánu“ hvězdy se nachází hmotné jádro samotné centrální hvězdy (Obr. 9.7.). Mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) se nachází podružné tlakové níže jednotlivých planet. (P1) je nejhustší, (P3) nejřidší. Planety se pohybují a je možno je považovat za vlny. Vlna (P3) je tlačena směrem do středu tak dlouho, až narazí na ohon (hustší) vlny (P2) před ní, čelo vlny se stáčí do spirály, vytvoří se hlava vlny a v jejím oku hmotné jádro planety (P3). Obdobně (P2) a (P1). Na planety možno rovněž nazírat jako na podřízené (fraktální) vlny nadřazené vlny hvězdy (Obr. 6.4. a). Planety představují tlakové přepážky v tlakovém poli hvězdy (Obr. 3.5. a).

9.91.        Tlakové pole hmotného jádra hvězdné soustavy je ukončeno pásem asteroidů. Pásmo asteroidů je materie, kterou již vysoký tlak z ramen (V1, V2) nezformoval do většího tělesa. Tuto oblast lze nazvat „rozmazaným ohonem“ hmotného jádra (hvězda + planety) superhurikánu hvězdy.

9.92.        Planetární soustava je výsledek procesu sedimentace v tlakové níži hvězdy. Hustota prostoru planety určuje její polohu v tlakovém poli hvězdy. Čím je hustota prostoru planety (planetární soustavy) vyšší, tím blíže centru hvězdné soustavy se nachází. Hmotná jádra planet tvoří atomy ve směsi s plazmou. Hustota prostoru atomů je v jistém rozsahu teplot poměrně stabilní. To znamená, že hustota prostoru hmotných jader planet a tím i celková hustota prostoru tlakových níží planet je poměrně stabilní. [33] Díky tomu jsou dráhy planet přibližně stabilní.

9.93.        O synoptické mapě Sluneční soustavy a jednotlivých planet není téměř nic známo. Dostředný tlak z (MH) je vyšší, než tlak odstředný. To má za následek, že tlaková pole planet jsou značně nesymetrická. Zjednodušeně lze konstatovat, že slupka planety (MP) má tvar značně protáhlého vajíčka, jehož špička je přivrácena směrem k centrální hvězdě. Hmotné jádro planety je posunuto směrem ke špičce (Obr. 9.9.).

9.94.        Podřízené tlakové níže jednotlivých planet se nacházejí v oblastech nízkého tlaku rovníkového protiproudu (RP) nadřazené hvězdné soustavy (Obr. 9.8.). Planety (stejně jako atmosférické tlakové níže na Zemi) mohou být v severní (RPS) nebo jižní (RPJ) části rovníkového protiproudu hvězdy. Poloha planety v (RP) hvězdy by měla být zjistitelná podle rotací v její atmosféře a podle topografie povrchu planety. [34]

9.95.        Rovníkový protiproud, hvězdné soustavy, ve kterém se tlakové níže planet nacházejí, není žádná „rovina“ (ekliptika). Rovníkový protiproud hvězdy má dvě poloviny a je zvlněný. Lze zde rozeznat zvlnění podélné a příčné. Tlakové níže planet a osy rotací jsou různě nakloněné. Planeta může být o jeden spirální závit tlakového pole hvězdy „blíže, nebo dále“ od hvězdy, ale také o závit „výše, nebo níže“ v rovníkovém protiproudu. Pokus o schematické zobrazení je na (Obr. 9.7.). (TN) planet jsou neúměrně zvětšeny.

9.96.        Planeta může ležet v severní (RPS), nebo jižní (RPJ) polovině rovníkového protiproudu hvězdy. Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy je velmi vysoký. To znamená, že i malá výchylka polohy planety ve směru „sever - jih“ způsobí velkou deformaci (MP) a z toho plynoucí velký vliv na planetární počasí (Obr. 9.8. vpravo). Planeta je tlačena v příslušném závitu rovníkového protiproudu hvězdy do oblasti nižšího tlaku (doba ledová), nebo vyššího tlaku (oteplování). Oblasti nízkého tlaku v rovníkovém protiproudu jsou „užší“, než oblasti tlaku vysokého. Tzv. změny klimatu jsou na severní polosféře Země intenzivnější.

 

 

Obr. 9.8.

 

9.97.        Rychlost rotací (v1 > v2 > v3) v jednotlivých závitech ramen superhurikánu směrem do středu roste. Důsledkem je, že (podřízené) tlakové níže planet se v určitých úsecích svých drah potkávají. Vzájemná blízkost tlakových níží planet má vliv na tvar jejich mezifází. Tvar mezifází má vliv děje v tlakovém poli atmosféry a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety.  

 

 

Obr. 9.9.

 

9.98.        Na (Obr. 9.9.) je schematicky znázorněná situace, kdy se dvě planety potkávají na svých drahách. Tlakové pole planety (P1) se rozkládá mezi závity (Z1V1 a Z1V2) spirálního toroidu tlakové níže hvězdy, tvořeném rameny (V1, V2). Tlakové pole planety (P2) se rozkládá mezi závity (Z2V2 a Z1V1). Rychlost pohybu (P1) je (v1) a je vyšší, než rychlost pohybu (P2), která je (v2).

9.99.        Mezi slupkami planet (kde je vysoký tlak) se při konjunkci zákonitě vytváří tlaková níže (N), jejíž velikost a tvar se mění tak, jak se planety vzájemně pohybují. To má vliv na tvar slupky planet a jejich hmotná jádra. Hmotná jádra planet (P1, P2, P3) reagují na oblast sníženého tlaku mezi (MP1, MP2, MP3) a posunují se ke společnému mezifází (N), to znamená do nižšího tlaku. [35] Důsledkem je (globální) snížení tlaku v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety. Když jsou např. všechny tři planety seřazeny v konjunkci, zeslabuje (P1) vliv (P2) na (P3). Situace je složitá a nikdy se přesně neopakuje.

 

9.100. Galaxie

 

9.100.     Galaxie je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy hvězdných a planetárních soustav a jejich lokálních grup (LG). Galaxie (Obr. 3.8.) mohou být tlakové níže (spirální galaxie), nebo tlakové výše (prstencové galaxie). Existuje mnoho (pod)typů galaxií a pro všechny by mělo být možné z tvaru jejich hmotného jádra odvodit tvar jejich mezifází (MG). Galaxie nemají hmotnost a nic nepřitahují! 

9.101.     Galaxii je nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MG). To, co se považujeme za galaxii, je pouze její hmotné jádro, které představuje zlomek objemu celé galaxie. Každá galaxie má slupku (MG), která ji odděluje od mezigalaktického prostoru. Pod slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), které od sebe odděluje rovníkový protiproud. Většinu hmotných jader galaxií tvoří dva ploché spirální disky, nacházející se v obou polovinách galaktickém rovníkovém protiproudu. [36] Středem galaxie prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak z mezigalaktického prostoru.

9.102.     V (MG) mají svůj původ ramena vysokého tlaku (V1, V2) galaxie. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku (N1, N2), která jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG). V centrech (LG) mohou být superhusté sféry (SHS). Uprostřed hmotného jádra galaxie se nachází superhustá megasféra (SHMS). (SHMS) i (SHS) jsou tvořeny superhustou plazmou (není to hmota). (SHMS a (SHS) tvoří hustotní a teplotní dno celého Vesmíru.  (Obr. 9.1. e, f).

9.103.     Když je (SHMS) složená z více částí má to vliv na tvar hmotného jádra galaxie, na tvar povrchové plochy (MG) a tím i na průběh tlakového pole na povrchu slupky galaxie. Podobně, jako se atomy spojují do dlouhých molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak, tak i galaxie se spojují do dlouhých vláken v místech, kde je na jejich povrchu (MG) nejnižší tlak. Vlákna nízkého tlaku a megačástice (MB) vysokého tlaku prostoru spolu tvoří  „(mega)vláknitou strukturu“ Vesmíru (Obr. 9.1. g, h, Obr. 9.10. vlevo).

9.104.     Tlak (teplota) v megačásticích (MB) je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd. Hustá materie je vytlačována z megačástic do společných mezifází (vláken), kde se postupně hromadí a tlačí se do společných center s nejnižším tlakem a nejvyšší hustotou.

9.105.     Prostor tvořící Vesmír je fraktální tlakový systém. V prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Největší i nejmenší struktury prostoru se řídí stále stejnými jednoduchými zákonitostmi a to se projevuje i na jejich podobném vzhledu (Obr. 9.1. a, h).

 

9.106. Koloběh materie

 

9.106.     9.106. Prostor je fraktální systém hustot a tlaků. Prostor má přísně materiální podobu. Prostor je matérií spojitě a bezezbytku vyplněn. Materie se vyskytuje ve dvou podobách:

9.107.     1) Plazma není hmota. Plazma tvoří objemově naprosto převažující složku materie. Plazmu tvoří spojitá jednota otevřených částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. U obou druhů částic se jedná pouze o kombinaci hustší nebo řidší formy téhož. Plazma spojitě vyplňuje celý prostor (Vesmír). Plazma je všudypřítomná.

9.108.     2) Atomy jsou hmota. Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená neuzavřenými částicemi (plazmy). Hmota se vždy vyskytuje ve směsi s plazmou. Při vysokých teplotách se atomy (hmota) opět transformují do plazmy. Přestože hmota (atomy) zabírá zcela nepatrný objemový díl Vesmíru, podílí se na koloběhu materie významnou měrou.

9.109.     Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že jednoduchá tělesa (částice) i složená tělesa z částic se řídí stále stejnými pravidly na všech velikostních úrovních. To umožňuje skládání jednoduchých těles do těles složených, nebo rozložení složených těles na tělesa jednoduchá podle stále stejných univerzálních principů a tím i neomezenou transformaci („recyklaci“) materie. [37]

9.110.     Ve Vesmíru existuje několik transformátorů tlaku, podílejících se na koloběhu (transformaci) materie. V případě těles pouze z plazmy jsou to superhusté megasféry (SHMS) a megačástice (MB). V případě těles složených z plazmy a atomů jsou to hmotná centra tlakových níží -  planety, hvězdy a galaxie.

 

9.111.     Cyklus transformace (koloběhu) materie započneme u hvězdy. Hmotné jádro hvězdy leží v centru dostředného tlaku z mezifází hvězdy (MH) a prochází jím středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. To má za následek, že se hmotné jádro hvězdy rozžhaví. Probíhají zde současně dva procesy:

9.112.     „Mikro-částice“ dostředného tlaku z (MH) se v centru spojují (transformují) do větších a řidších částic světla, tepla a ostatního „řídkého“ spektra záření. Tyto částice (Obr. 9.10. S, T) postupují proti dostřednému proudu malých (hustších) částic do meziplanetárního, mezihvězdného a posléze i do mezigalaktického prostoru. [38] Část z nich postupně chladne a transformuje se do prostředí. Zbylé žhavé částice světla jsou dotlačeny prostředím až do mezifází galaxie (MG), případně až do megačástic prostoru (MB).

9.113.     Galaxie jsou tlakové níže, v jejichž mezifázích je velmi vysoký tlak. Když částice světla doputuje do (MG) vyrovná se vnitřní tlak částice (S) a tlak v prostředí. Tlaky, které držely slupku částice světla „zevnitř“ a z prostředí se vyrovnají. Částice světla se rozpadnou (A). Vnitřek rozpadlé částice světla (S) se transformuje do jednotlivých hustotních sfér prostředí (vnitřku MB), kde je vysoký tlak (Obr. 7.1.).

9.114.     Hustá materie, která tvořila slupky částic světla (Obr. 9.10. A, B) je vytlačována odstředným tlakovým polem do oblastí nízkého tlaku v mezifází galaxie (MG), kde částice (G) tvoří kondenzační jádra, kolem kterých postupně vznikají (sedimentují) atomy „studených“ prvků s nejnižším bodem tání (D). Vhodné místo pro vznik atomů helia, vodíku a ostatních plynů (Obr. 7.2.).

 

 

 

 

Obr. 9.10.

 

9.115.     Atomy helia a vodíku (E) postupně sedimentují do plynných mlhovin (F). V oblastech plynových mlhovin jsou podmínky pro vznik hvězd první generace. To znamená hvězd složených prakticky pouze z helia a vodíku.

9.116.     Ve hvězdách první generace probíhá slučování řídkých prvků (He, H) na hustší atomy (jaderná fúze). Hustota hvězd první generace roste. V jejich středu se postupně vytvářejí kovové hustotní sféry. Některé hvězdy zhoustnou natolik, že se transformují do supernov, „vybuchují“ a obohacují okolní prostor o trosky ze svých kovových jader. Tento hustý materiál chladne a postupně sedimentuje do kovových jader (hustších) hvězd vyšších generací a také do planet.

9.117.     Hvězdy postupně sedimentují do klastrů - hvězdokup (G). Hvězdokupy jsou následně tlačeny prostředím do ramen nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu galaxie, kde se z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav vytvářejí lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG). [39] (LG) jsou podřízené tlakové níže v nadřazené tlakové níži galaxie. (LG) v ramenech nízkého tlaku (N1, N2) galaxií postupně houstnou a jsou tlačeny směrem do středu.

9.118.     Superhustá plazma z jader atomů „vypadlých“ při výbuších supernov sedimentuje do (SHS) v centrech (LG). (SHS), obalené „mořem“ hustých částic tvoří hustotní dno (LG). Část superhustých jader atomů a nejhustší materie ze supernov končí až v centrech galaxií v (SHMS). Světlo, teplo a další „řídké“ částice (záření) z hvězd v (LG) opět putuje k okrajům galaxií a do megačástic, kde se koloběh opakuje.

 

9.119.     Hustotní dno tlakové níže galaxie je tvořeno superhustou megasférou (SHMS). [40] Do ní „padají“ jednak superhusté částice (gama) z implozí hvězd a pravděpodobně občas také menší superhusté sféry (SHS) při zániku lokálních vírů hvězdných a planetárních (LG) soustav při nějaké „kosmické“ události v blízkosti centra galaxie. [41]

9.120.     Přestože by v (SHMS) neměl být prakticky žádný tlak, probíhají zde procesy, jako v centru každé tlakové níže. Centrem (SHMS) probíhá kanál, ve kterém je vysoký (mezigalaktický) tlak. Ten zahřívá centrum (SHMS) obdobně, jako u centra hvězdy, nebo planety. Superhustý (zmrzlý) prostor „rozmrzá“ a zvětšuje svůj objem. Když tlak v centru překoná povrchový tlak, počne (SHMS) emitovat „rozmrzlé“ částice do prostoru. [42] (SHMS) se na čas mění na tzv. Kvasar (Obr. 9.10. vpravo).

9.121.     Kvasar vyvrhuje polárním prouděním obrovské množství „rozmrzlých“, studených částic do okolního (mezigalaktického) prostoru. Tyto úzké svazky částic jsou tlačeny směrem od středu kvasaru a po určité době putování okolním studeným prostorem ještě více zchladnou. Vytvářejí se mraky hustých částic (G) a jejich klastrů, které vzhledem ke vzdálenosti nemají s původním kvasarem zdánlivě nic společného. V mracích již velmi studené plazmy vznikají podmínky pro vznik atomů. Z takto vzniklých atomů vznikají postupně prachové a plynové mlhoviny. [43]

9.122.     Vyvrhování plazmy kvasarem trvá pouze potud, pokud je v tělese dostatečný tlak. Jakmile tento tlak pomine, proces se zastaví. (SHMS) se zmenší (pravděpodobně to bude dramatická událost). Až se uvnitř opět nahromadí dostatečný tlak, proces se spustí znovu. Obdobný proces jako u sopky, kdy se hroutí a znovu naplňuje kaldera.

9.123.     Jak se původní galaxie pohybuje, pohybuje se s ní i její centrální (SHMS), která se čas od času mění na kvasar. V prostoru potom pozorujeme řadu úzkých výronů studené plazmy, ze kterých postupně vznikají pracho-plynové mlhoviny (1,2,3,4). Tvar těchto mlhovin je typický pro všechny tlakové systémy. Rozlišujeme zde opět „ostrou“ hlavu a rozmazaný „ohon“ (Obr. 9.10. vpravo).

9.124.     Ve výronech studených částic z kvasarů jsou podmínky pro vznik atomů všech prvků, které následně sedimentují do hvězd, planet a jejich soustav (H). V pracho-plynových mlhovinách je mnohem větší pravděpodobnost vzniku planet a hvězd vyšších generací (s kovovým jádrem), než v mlhovinách pouze plynových (F).

9.125.     Vzniklé hvězdy v prachových mlhovinách opět emitují částice světla (S) a celé spektrum „řídkého“ záření do prostoru, houstnou a transformují se postupně do superhustých sfér a celý koloběh materie se opakuje.

 

9.126. Planetární topografie

 

 

9.126.     Planetární topografie se zabývá důsledky působení tlaku (OT) ze stratopauzy na „pevný“ povrch planety (litosféru). Litosféru tvoří horní sféry „pevného“ povrchu Země pod atmosférou a mořem. Tloušťka litosféry se pohybuje obvykle v rozpětí 70 – 100 km. [44] Litosféra je rozdělená do sedmi velkých a asi 12 menších tzv. litosférických desek, které nejsou zcela pevné a pohybují se. U litosférických desek lze hrubě rozlišit dvě základní hustotní sféry. Horní sféru tvoří (řidší) pevnina a pod ní je (hustší) mořské dno a vrstvy pod dnem až do magmatu. Obě sféry (fáze) jsou od sebe odděleny mezifázím. Jednotlivými litosférickými deskami pohybuje tlak ze stratopauzy a nikoliv magma pod nimi. [45]

9.127.     Planeta Země je tlaková níže ohraničená (MP), v jejímž „oku“ se nachází hmotné jádro (obr. 9.2.). Dostředný tlak z (MP) je vyšší, než tlak odstředný. Dostředný tlak z (MP) „drží pohromadě“ hmotné jádro planety a rotuje s ním. Součástí (MP) je středový kanál (V), který je příčinou vysoké teploty v centru hmotného jádra. Stejný tlakový systém, který planetu směrem do středu drží pohromadě, se ji také snaží směrem od středu „roztrhnout“. [46]

9.128.     Bezprostřední „převodovou pákou“ tlaku z (MP) na hmotné jádro planety Země je stratopauza. Stratopauza je asi 80 Km nad litosférou. Stratopauza představuje vysoký povrchový tlak hmotného jádra planety a zároveň tvoří jeho vnější slupku. Tlakové pole ze stratopauzy (planetární superhurikán) má dvě poloviny (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 4.6.).

9.129.     Dostředný tlak (OT) ze stratopauzy je důsledkem trvalého dostředného tlaku z (MP). Dostředný tlak ze stratopauzy na (horní) plochu každého atomu hmotného jádra planety způsobuje pohyb atomů (Obr. 7.7.). To má vliv na topografii povrchu a mořského dna planety (Země) především v oblasti rovníku a nad rovníkem. Tlak původem ze středového kanálu (V) má vliv na topografii povrchu a mořského dna v oblasti pólů.

9.130.     Dostředný tlak ze stratopauzy působí na jednotlivé hustotní sféry planety „shora“. To znamená, že nejprve pohybuje atmosférou, poté mořem a pevnou slupkou (litosférou) a následně roztavenými horninami pod litosférou. V plynné atmosféře, v kapalných mořích a magmatu se projevuje tlak z (MP) vířivým pohybem (Obr. 9.11. a). [47] U kontinentů vyvolává neustálý tlak ze stratopauzy na plochy atomů pevnin velmi pomalý pohyb.

9.131.     Atomy ovlivňují svojí přítomností hustotu prostoru a tím i tlak v dané hustotní sféře. Důsledkem je, že v každé hustotní sféře planety působí tlak (OT) s jinou dynamikou. To má vliv na rychlost pohybu v dané sféře. Tlaky a tím i rozdíly v pohybu mezi jednotlivými hustotními sférami se vyrovnávají v mezifázích mezi nimi.

9.132.     9.132. Bezprostředním hybatelem pohybu litosféry jsou víry vysokého tlaku ze stratopauzy gyres. Mezi gyres v mořích jsou vytlačené kontinenty (Obr. 9.11. a, c). Na jižní polosféře (jižní polovina superhurikánu Země) je základní proudění v litosféře pro hustou materii od jižního pólu směrem k jižní straně rovníkového protiproudu. [48] Pro řídkou materii od jižní strany rovníkového protiproudu směrem k jižnímu pólu. Na severní polosféře (severní polovina superhurikánu Země) je v litosféře základní proudění pro hustou materii od severní strany (RP) směrem k severnímu pólu. Pro řídkou materii je od severního pólu směrem k severní straně (RP). Základní proudění v kanále (V) je od severního pólu k jižnímu. [49]

9.133.     Jinak řečeno. Na severní polosféře je hustší sféra litosféry (mořské dno) tlačena směrem k oku superhurikánu na severním pólu. [50]  Zároveň je řídká matérie tlačena směrem k ohonu superhurikánu. Většina pevniny je na severní polosféře. V horní hustotní sféře litosféry roste směrem k severnímu pólu hustota a klesá teplota (permafrost). Na jižní polosféře směrem k jižnímu pólu je málo (husté) pevniny a převládá tam (řidší) moře. U jižního pólu (Patagonie, Nový Zéland) se nevyskytuje permafrost.

9.134.     Pohyb pevniny neovlivňuje příliš pohyb dna, ale pohyb dna ovlivňuje pohyb pevniny, která je nad ním. Pro každou oblast je třeba určit, který pohyb převládá. Obecně je možno konstatovat, že směrem k severnímu pólu je pohyb spodní sféry (mořského dna) rychlejší, než pohyb horní sféry (pevniny) nad ní. Směrem k jižnímu pólu je pohyb horní hustotní sféry rychlejší, než pohyb hustotní sféry pod ní.

9.135.     Zemský povrch se nachází na „kouli“, která rotuje od západu na východ. Rychlost rotace („pevné“) litosféry je na rovníku nejvyšší a na pólech nejnižší. Tlakové pole z (MP) se pohybuje na rovníku nejpomaleji (ohon superhurikánu) a na pólu nejrychleji (oko superhurikánu). Rychlosti v ramenech vysokého tlaku (V1, V2) superhurikánu se směrem k pólům zvyšují (Obr. 9.4.).  

 

Obr. 9.11.

 

9.136.     Tlak z (MP) „pevný“ Zemský povrch na rovníku brzdí. Důsledkem „brzdícího tlaku“ superhurikánu na planetu v oblasti rovníku je vytlačené „břicho“ Afriky a Jižní Ameriky (proti rotaci Země). Kolem třicáté rovnoběžky se rychlost pohybu mezi spirálami vysokého tlaku (V1, V2) superhurikánu Země vyrovná s rychlostí pohybu pevniny. Nacházejí se tam trvalé („statické“) oblasti vysokého tlaku, které se projevují jako pásma pouští (Obr. 10.4.). Nad třicátou rovnoběžkou začíná být rychlost rotace superhurikánu vyšší, než rychlost rotace povrchu. Hustotní sféry (atmosféra, moře) se pohybují rychleji, než povrch Země (západní proudění). Uvnitř kanálu (V) je vysoký tlak a oba póly mají charakter pouští. Rozdílné tlaky v různých zeměpisných výškách působí na litosféru „kroutivým momentem“. 

9.137.     Kontinenty možno považovat za částice (NT), které se (pomalu) pohybují směrem k oku. To znamená, že mají charakter vln v (TN). Kontinenty mají objemnější „hlavy“ a méně objemné (špičaté) ohony. [51] Ohon tlačí hlavu. Kontinent (vlna) se pohybuje „hlavou“ napřed (Obr. 9.11., žluté šipky). Hlavy kontinentů směřují k oku superhurikánu na severním pólu. Ohony kontinentů a subkoninentů (černé trojúhelníky) směřují do centra Antarktidy k vyústění kanálu (V). Všechny velké ostrovy jsou protáhlé ve směru sever - jih a mají ohon směrem k jihu.

9.138.     Kontinenty a subkoninenty se nacházejí (jsou vytlačeny) mezi dvěma protiběžnými oblastmi vysokého tlaku mezi rameny (V1, V2), které představují gyres v mořích (Obr. 9.11. c). V centru každého víru gyres jsou vulkanické ostrovy (Obr. 10.4.). [52] Kontinenty lze považovat za „částice“, které tvoří dvě patra oddělených od sebe (RP) planety. Situace lze přirovnat k (Obr. 4.7.).

9.139.     Na severní polosféře rotují gyres (VT) po směru hodinových ručiček. Na severní polosféře je směr proudění gyres na západní straně kontinentů od severního pólu k severní straně (RP). Na východní straně kontinentů (a subkoninentů) je směr proudění gyres od severní strany (RP) k severnímu pólu. Vzhledem k množství pevniny jsou na severní polosféře gyres mnohem nepřehlednější.

9.140.     Na jižní polosféře rotují gyres (VT) proti hodinovým ručičkám. Na západní straně kontinentů je proudění gyres od jižního pólu k jižní straně (RP). Na východní straně je směr proudění gyres od jižní strany (RP) k jižnímu pólu. Na jižní polosféře je mnohem méně subkontinentů a poloostrovů, než na severní.

 

 

Obr. 9.12.

 

9.141.     Sedimentace mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) probíhá ve dvou základních směrech. 1) Hustota roste (ve vlnách) směrem od jižního pólu k pólu severnímu. 2) Hustota roste od stratopauzy směrem do středu hmotného jádra. Řidší nadmořská pevnina je tlačena nad (hustší) mořské dno. Linie pohybujících se kontinentů vytváří pod vodou oblouky (Obr. 9.12., červené šipky). [53] Zároveň se (hustší) mořské dno podsouvá pod pevninu (modré šipky). [54] Oba pohyby se sčítají. Který pohyb ve kterých oblastech převládá, je třeba určit. Názorný příklad v malém měřítku možno nalézt v pobřežních oblastech, kde je (řidší) moře (VT) tlačeno ve vlnách nad (hustší) pevninu a zároveň se (hustší) pevnina tlačí pod (řidší) mořskou hladinu (Obr. 9.11 b).

9.142.     Tzv. Středooceánské hřbety jsou důsledkem vzdalování se kontinentů od sebe, daného působením tlaku (OT) na plochu atomů tvořících kontinenty. Neplatí, že Středooceánské hřbety kontinenty od sebe odtlačují. V Středooceánských hřbetech se Zemská kůra „trhá“. Je to podobné, jako, když natrhneme papír a roztahujeme konce papíru od sebe. Papír se trhá vždy tam, kde již byl natrhnut. Důsledkem oslabené „natržené“ Zemské kůry jsou vývěry lávy a specifický profil dna. [55]

9.143.     Uvedené jevy se odehrávají na (Země)kouli. Zobrazení sférické (koule) v rovině vede vždy k chybám. Merkantovské mapy (Obr. 9.12.) dávají zkreslený obraz zde popsaných jevů zejména v oblasti pólů. Na (Obr. 9.13 ) je zobrazení na mapách s jinou projekcí, které mohou přispět k lepšímu vhledu do této problematiky. Na (Obr 9.13. a) je mapa s projekcí Stab-Werner, která zobrazuje celou Zemi a má tvar srdce. Mapa dává lepší představu o situaci v okolí severního pólu (oka). AuthaGraph mapa (Obr 9.13. b) zachovává velikosti a tvary všech kontinentů a oceánů a snižuje zkreslení jejich tvarů. Cenou je zvlnění soustavy poledníků a rovnoběžek. Nejlepší je studovat tyto jevy na sférickém globusu. 

 

 

Obr. 9.13.

 

9.144.     Vznik horstev a jejich pohyb je důsledkem trvalého tlaku ze stratopauzy na jednotlivé hustotní sféry pevniny. U horstev se dá zjistit směr, ze kterého převážně působí tlak tak, že se budeme dívat na hory, jako na vlny na volném moři (Obr. 6.4. a). Hory (obecně pevnina) se pohybují ve směru čela vlny jako vlny na širém moři. Horstva (NT) mohou být také vytlačena mezi dvěma sousedícími tlakovými výšemi.

9.145.     Pro některé topografické důsledky působení dostředného tlaku z (MP) na hmotné jádro planety lze nalézt jednoduchá pravidla. Vrch vlny (NT), důl vlny (VT). Hluboké moře (VT). Mělké moře, nebo pevnina (NT). Pouště, nížiny, rovinatá krajina, údolí (VT). Rozsáhlé prolákliny a hluboká jezera (VT). Pohoří (NT), vrchol hory (NT). Pokračování oblasti nízkého tlaku (NT) nad vrcholem hory (Obr. 9.14. a). Sopka uprostřed oceánského víru vysokého tlaku = kumulus (NT).

 

9.146.     Na (Obr. 9.14. b, dole) je mapa mořského dna v okolí („stabilního“) hotspotu Hawaii. Moře sice postupně jednotlivé vulkanické ostrovy, vzniklé činností hotspotu „rozebralo“, ale pod hladinou lze spatřit jejich pozůstatky, které tvoří jakýsi „časosběrný“ snímek pohybu pevniny (směr jih - sever) nad hotspotem. Kolem třicáté rovnoběžky se linie pozůstatků ostrovů láme. Za zlomem jsou tyto podmořské (vulkanické) hory nazývány jiným jménem (Emperor Seamounains), ale pravděpodobně je to pokračování Hawaii. Hotspot je „stabilní“. Litosféra nad ním se pohybuje v důsledku tlaku ze stratopauzy. Nad třicátou rovnoběžkou se linie ostrovů láme ve směru převládajícího tlaku ze stratopauzy na litosféru. Úzká linie (vlákno) Emperor (NT) se podsouvá pod pevninskou sféru (modrá šipka).

 

 

Obr. 9.14.

 

9.147.     Planety se nacházejí na spirálách nízkého tlaku (N1, N2) v rovníkovém protiproudu hvězdy a mohou být pod rovníkem (RPS), nebo nad rovníkem (RPJ). To má vliv na jejich tlakové pole, jejich topografii a na rotace v atmosféře a ostatních hustotních sférách planet (Obr. 9.8.).

 

 

Obr. 9.15.

 

9.148.     Naproti vtlačeným hlubokým mořským bazénům pod Arktidou (VT) je vytlačený nejvyšší kontinent na Zemi - Antarktida (Obr. 9.15. a nahoře). Antarktida tvoří špičku planety Země. Naproti (bývalé) vtlačené proláklině Amazonie (VT) je vytlačený hotspot Indonézie. Naproti vtlačenému Mexickému zálivu (VT) je vytlačená Tibetská náhorní plošina. Naproti vtlačenému Hudsonovu zálivu (VT) je vytlačené Verchojanské pohoří a Kamčatka. Tvar vtlačeného Černého moře (VT) pozoruhodně koresponduje s tvarem Austrálie. Prolákliny (VT), do kterých tlak „vchází“ mají menší plochu, než struktury ze kterých tlak „vychází“.

9.149.     U planety Mars je naproti vtlačené proláklině Hellas Basin (VT) vytlačený vulkán Olympus Mons. Naproti vtlačené proláklině Agryre Planitia (VT) je vulkán Elysium Mons (Obr. 9.15. b). Země má většinu vodstva (VT) na jihu. Mars má většinu (pomyslného) vodstva na severu. Obdobně jako u Země je špička Marsu na jižním pólu (ve směru pohybu Sluneční soustavy). Topografie obou pólů Marsu vykazuje spirální struktury, způsobené tlakovým polem ve středovém kanálu (V). Pomyslná pevnina na Marsu má dvě špičky (ohony) směrem k severu. Topografie Marsu neobsahuje struktury, které by naznačovaly, že tam byly obdobné útvary, jako jsou Středooceánské hřbety na Zemi. [56]

9.150.     Zajímavé je srovnání hotspotu Hawaii a Marsovského hotspotu Tharasis Montes (Obr. 9.14. c). U Hawaii je nejmladší sopka na jihu a směrem k severu sopky zvětrávají a mizí v moři. Na Marsu je nejmladší sopka (Ceraunius Thorus) na severu a směrem k jihu sopky zvětrávají. Největší zvětrání lze pozorovat u (Arsia Mons). Nejmladší sopka (Ceraunius Thorus) je zcela miniaturní a je to zřejmě svědectví toho, že po nějaké kosmické události se přísun tlaku (tepla) z (MP) do centra hmotného jádra snížil a v důsledku toho se snížila teplota v centru Marsu (vnitřní teplo). To vedlo k postupnému zániku sopečné činnosti. Se zánikem vulkanizmu zanikla atmosféra a voda. Vnitřní tlak v planetě však stále byl (a je) a ten mohl planetu „roztrhnout“. Důsledkem toho jsou pravděpodobně „praskliny“ Vales Marineris. [57]

 

9.151.     Poznámka 9.3. Existuje řada náznaků, že se v minulosti přihodila kosmická událost, která měla vliv na celou Sluneční soustavu. V linii vstupu severního kanálu (V) do Země (Obr. 11. 6. b) jsou tzv. Sibiřské trapy (Obr. 9.12., ST), což byla událost, která pravděpodobně stála na počátku některého z tzv. „velkého vymírání druhů“. V období několika miliónů let zde bylo množství sopek, [58] které navršily na obrovském území vrstvy lávy až 500 metrů silné. Taková událost mohla být důsledkem vychýlení tzv. Zemské osy, kdy se středový kanál (V) dlouhodobě vychýlil nad pevninu.

9.152.     V linii mezi ostrovy Hawaii a Emperor je patrné „zalomení“ (Obr. 9.14. b, dole). Stejně tak na Marsu je patrné „zalomení“ linie Tharasis Montes - Tharasis Tholus (Obr. 9.14. c). Tyto události se mohly stát ve zhruba stejnou dobu a mohly by mít společného jmenovatele.

9.153.     Jestliže byl na Marsu vulkanizmus a tím také atmosféra a tekutá voda, musela mít planeta v minulosti mnohem více vnitřního tepla, než dnes. Jediný způsob, jak se mohlo snížit množství tepla proudícího do planety z (MH) je, že se planeta posunula dále od Slunce, do nižšího tlakového spádu (MH). [59] To se mohlo stát pouze tak, že se snížila hustota prostoru planety. To znamená, že se zvětšilo mezifází planety (MP) a tím i jeho objem. Příčinou mohlo být proniknutí dvou asteroidů (dnešních Marsových měsíců) pod (MP) Marsu. Asteroidy (Phobos, Deimos) pravděpodobně neměly vlastní tlakovou níži a jejich povrchová plocha byla malá. To umožnilo „prorazit“ Marsovskou slupku (MP) a proniknout pod ni (Obr. 5.2.). Nepravidelný tvar obou měsíců a jejich velikost svědčí o tom, že nevznikly současně s Marsem.

9.154.     Zdá se, že původní Sluneční tlaková níže mohla mít pouze čtyři vnitřní planety a byla zakončena „rozmazaným ohonem“ z asteroidů (Obr. 9.7.). Tlakové pole pod (MH) Slunce mohlo narušit připojení soustavy planet (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) za pás asteroidů. [60] To mohlo způsobit změny v tlakové níži Slunce, rozkolísání pásu asteroidů a proražení původního Marsovského mezifází dvěma poměrně velkými asteroidy, které se staly měsíci Marsu. [61] Tak se zvětšilo mezifází (MP) Marsu, snížila se hustota prostoru Marsu a planeta se posunula dále od centra tlakové níže Sluneční soustavy do menšího tlakového spádu mezi (V1, V2). Některý asteroid, vytlačený ze své dráhy, mohl zasáhnout také (zaledněnou?) planetu (Země + Měsíc) a dokončit vyhynutí dinosaurů. Důkladnou datací impaktních kráterů na Marsu a na odvrácené straně Měsíce by se možná našla nějaká zvýšená „impaktní aktivita“ z té doby.

9.155.     Je možné, že Grónsko kdysi tvořilo oblast severního pólu a procházel jim středový kanál Země (V). Tomu by odpovídala „díra“ ve středu pevniny Grónska (Obr. 11.6.). [62] Poté se (V) přesunul nad Sibiř (trapy) a následně se „usadil“ do polohy, kde je dnes. Topografie Antarktidy (bez ledu) vypadá, jako dva (vytlačené) kontinenty nad sebou. Spodní vytlačuje horní nad ním a nasouvá se pod něj (Obr. 9.14. b nahoře). To by svědčilo o změně polohy (V).


[1] Vlákna nízkého tlaku jsou na (Obr. 9.1. a) zobrazena spojitě. Ve skutečnosti jsou tvořena částicemi nízkého tlaku, které jsou od sebe odděleny svými slupkami (VT). Reálnější představu poskytuje (Obr. 9.1. g), kde částice nízkého tlaku tvoří galaxie. Viz rovněž (Obr. 4.2.).

Prstencové galaxie mají charakter tlakových výší (Obr. 3.8.).

[2] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Hmotnost ve vztažné soustavě Vesmíru neexistuje! U tlakových systémů musíme mít na paměti, že v oblastech s maximálním tlakem je vždy přítomen i tlak minimální. Oblasti s vysokým tlakem jsou vždy ohraničeny oblastmi tlakem nízkým. A obráceně.  

[3] Tato mapa ukazuje tzv. „reliktní elektromagnetické záření“, které zbylo po tzv. „velkém třesku“. „Velký třesk“ je absurdní výmysl, kde bez příčiny vznikl následek. Je to spletenec kauzálních nesmyslů, ve kterém jsou porušena všechna nejzákladnější fyzikální pravidla. Událost, která se nikdy nemohla stát.

[4] Planeta nezakřivuje svojí hmotností (žádnou nemá) virtuální (vymyšlený, neskutečný) plochý Euklidovský prostor! Naopak je to reálný sférický prostor, který je příčinou vzniku planet a ostatních „nebeských“ těles. Planeta není (mechanický) „setrvačník“, planeta není dynamo!

[5] Na rozdíl od částice plazmy má planeta ještě hmotné jádro. To je integrální součástí vnitřního tlakového pole pod (MP). Otázkou je, zda nepovažovat hmotné jádro planety za šestou část částice planeta. Vzhledem k jeho významu pro člověka.

Hmotné jádro planety je na (Obr. 9.2. vpravo) nakresleno přehnaně velké. Ve skutečnosti se vzhledem k velikosti (MP) jedná o nepatrné „zrníčko“. (MP) je značně nesymetrické (Obr. 9.9.). V kapitole jsou tyto jevy zobrazeny z různých (ne zcela korektních) pohledů. Je na čtenáři, aby si z nich udělal představu, jak to asi přibližně vypadá v reálu. Nakreslit tyto jevy v nějakém „rozumném“ měřítku nejde.

[6] Tornádo nemá hmotnost (je v beztížném stavu) a nepůsobí v něm žádné (setrvačné) síly. Díváme-li se na tornádo jako na částici, vidíme v podstatě pouze její značně zkreslenou („severní“) polovinu. To je dáno faktem, že tlak ze stratopauzy působí na (TN) tornáda pouze z jedné strany. Tlak z druhé strany je „odstíněn“ tělesem planety. Kdybychom chtěli celou částici, museli bychom přidat virtuální druhou („jižní“) polovinu tornáda z opačné strany planety. Obě poloviny by byly odděleny rovníkovým protiproudem. Viz „Planetární počasí“. Směr proudění ve středovém kanále určuje ta polosféra, ve které je vyšší tlak.

[7] Na (Obr. 10.2.) jsou orientační rozměry u tornáda. Průměr středového kanálu má zlomek průměru supercely. U planety bude rozdíl mezi rozměrem (MP) a průměrem hmotného jádra planety ještě mnohem větší.

[8] U Slunce je teplota ve stratopauze asi 5 miliónů stupňů a teplota horních sfér asi 5 tisíc stupňů. U planety (Země) je teplota povrchu asi 15 stupňů Celsia, teplota v centru asi 4 000 stupňů Celsia, teplota ve stratopauze = ? Současně udávaná teplota jednotky stupňů Celsia je nereálná.

[9] Planeta a všechna „nebeská tělesa“ vznikají od slupky. „Nebeská tělesa“ nevznikají od středu.

[10] Můžeme si to představit tak, že zmrzlý kulatý karbanátek umístíme do mikrovlné trouby. „Mikrovlny“ (mikro-částice tlaku) se v centru transformují na částice tepla (T) a postupně karbanátek směrem od centra rozmrazí (Obr. 9.10.). Karbanátkem rotuje motor. Planetou rotuje a současně zahřívá její centrum (MP). 

[11] Venuše nemá oběžnice, proto je blíže centru Sluneční soustavy, než ostatní planety s oběžnicemi. Pojem že je planeta blíže, nebo dále od hvězdy je třeba chápat v rámci pohybu (MP) mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) hvězdy. Je to podobné, jako když auto jede po silnici, která se spirálovitě vine na vrchol kopce. Auto (planeta) se musí držet silnice. To znamená, že urazí značnou vzdálenost po spirále silnice, ale „lineární“ vzdálenost k vrcholu (hvězdě) se mění podstatně méně.

[12] Do planety za současného stavu vědění „nevidíme“. To znamená, že vypočítávat nějaké „teoretické“ hustoty (a tím více nesmyslné hmotnosti) je šarlatánství. Hustotu prostoru planety lze pouze odhadnout podle jejího umístění v tlakové níži hvězdy a to pouze v intencích, že planeta blíže hvězdě je hustší, než planeta dále od hvězdy. U planetárních systémů je tento úkol ještě nesnadnější. Planetu je vždy nutno brát jako vše, co je pod (MP), včetně jejich oběžnic.

[13] Bylo by vhodné zvážit, zda definovat planetu jako těleso, které má svoji tlakovou níži a rotuje. Měsíce a asteroidy jsou pak tělesa bez vlastní tlakové níže. Nerotují, nebo vykazují „podivné“ rotace. Z tohoto pohledu lze Merkur považovat za „Sluneční měsíc“ (není to planeta) a Pluto je planeta. Oběžnice planety, která má svoji tlakovou níži = subplaneta? Rotující oběžnice planet s vlastní tlakovou níží jsou s vysokou pravděpodobností dále od planety než oběžnice bez tlakové níže.

[14] Za osu planety lze považovat středový kanál, což není nic přesně definovaného. Na (Obr. 9.3.) je pokus o zobrazení pohybu ve hvězdné soustavě. Hmotná jádra planetárních systémů (planeta + oběžnice) jsou zobrazena přehnaně velká. Ve skutečnosti jsou to pouhá „zrníčka“ vzhledem k velikosti (MP). Viz rovněž (Obr. 3.6. c).

[15] Představu o tvaru nesymetrického tlakového pole Země může dát naměřený průběh tzv. „magnetického pole Země“, které je ve skutečnosti tlakové pole Země a nesměřuje (odstředně) z planety, ale naopak (dostředně z MP) do planety. To, že uvedený jev měříme pomocí magnetů, neznamená, že se jedná o magnetické pole. Magnetizmus je forma tlaku (Obr. 8.2.).

[16] Neřídím se zavedeným rozdělením atmosféry na jednotlivé vrstvy. Hranicí hmotného jádra Země je stratopauza, která představuje povrchový tlak hmotného jádra Země. Co je nad stratopauzou je součástí vnitřního tlakového pole pod (MP). Co je pod stratopauzou je hmotné jádro Země. Horní hustotní sféra hmotného jádra Země je atmosféra. Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových výší a níží.

Atmosféru si můžeme zjednodušeně představit jako jedno (sférické) patro částic z (Obr. 4.4.). Stratopauza je v tomto případě (Pa). Atmosféra má horní „severní“ část zvanou stratosféra, dolní „jižní“ část zvanou troposféra. Mezi nimi je (sférický) rovníkový protiproud (RP1), který tvoří tropopauza. Pod atmosférou se nacházejí ostatní hustotní sféry planety, u nichž bychom našli podobné rozložení (Obr. 4.4.).

[17] Hmotná jádra planet a hvězd jsou tlakové níže a jsou mírně zploštělá ve směru „sever - jih“. Ve skutečnosti je severní polosféra Země zploštělá a jižní polosféra (Antarktida) tvoří špičku hmotného jádra (Obr. 9.5. d). To je způsobeno vyšším tlakem (V) na severní polosféru Země. Z topografického hlediska je severní polosféra větší, než jižní. Rovníkový průměr Země = 12 756,270 km. Polární průměr Země = 12 713,500 km.

[18] Vliv centrální hvězdy nelze zanedbat. Na přivrácené straně k hvězdě je trvale nižší tlak. Povrch planety a moře pod Sluncem a Měsícem rotují a tím rotuje i oblast nízkého tlaku. Nízký tlak = vrch vlny. To má za důsledek vzdutí mořské hladiny pod Sluncem, nebo Měsícem. Nutno počítat také s přechodným vlivem okolních planet (Obr. 9.9.).

[19] V oblasti jižního pólu Měsíce je nejnižší terén (asi 6 km pod průměrem). Na severním pólu Měsíce je terén nejvýše asi 6 km nad průměrem (Obr. 9.14 c). Obdobnou topografii pólů lze nalézt na Merkuru, který může mít se Sluncem podobný vztah, jako má Měsíc se Zemí. Topografie Měsíce naznačuje, že obě tělesa (Země + Měsíc) vznikla současně. Data z topografické mapy Měsíce, podle údajů družice Clementine.

[20] U těchto těles bez vlastní tlakové níže probíhá pravděpodobně tzv. „zónová tavba“. To znamená, že tají jednotlivé zóny tělesa, na něž působí vrstvy nad nimi svojí hmotností (obdoba hydrostatického tlaku). Roztavená zóna následně zchladne, ztratí hmotnost a taje vrstva nad ní. Určitou představu o topografii Měsíce poskytuje (Obr. 9.14 c). Zde (VT) modře, zeleně, (NT) červeně.

Představu o rotaci Měsíce kolem Země může poskytnout pokus s míčkem, který rotuje kolem oka vodního víru (např. výlevky v umyvadle). Míček zezadu tlačí voda proudící do víru, ale hustota prostoru míčku zabraňuje, aby do oka spadl. Voda proudí (po spirálách) do oka, míček („Měsíc“) rotuje kolem oka na zhruba stejné dráze. V centru oka je (mnohem rychleji) rotující „Země“. Obdobnou představu lze uplatnit na Sluneční soustavu. Slunce rotuje v oku víru a jednotlivé „míčky“ planet rotují podle hustoty svého prostoru blíže, nebo dále od oka a mají svoje „podružné víry“.

[21] Pouze pro hrubou představu. Průměr slupky (MH) Sluneční soustavy se bude pohybovat v řádu jednotek světelných let. Průměr hmotného jádra Sluneční soustavy (to znamená Slunce + všechny planety, které kolem něj rotují + „ohon“ z pásma asteroidů) je asi jeden světelný den. Průměr hmotného jádra samotné centrální hvězdy (Slunce) je asi jedna světelná sekunda.

[22] Pásy pouští (kde je trvale vysoký tlak) na Zemi. Viz kapitola „Planetární počasí“ (Obr. 10.4.).

[23] Jistou analogií může být příklad, kdy lupou koncentrujeme rozptýlené sluneční světlo (částice S, T) do malé oblasti a zvyšujeme tam teplotu. Dostředné tlakové pole tlakové níže hvězdy koncentruje tlakové impulzy (studených částic R) z obrovského objemu prostoru do nepatrného „zrníčka“ hmotného jádra hvězdy, kde se transformují do částic (S, T). Částice (S, T) následně postupují odstředně proti dostřednému proudu částic (R) a zahřívají povrch nejbližších planet (povrchové teplo). (Obr. 9.10.)

Hvězdu lze přirovnat k transformátoru, který transformuje nízké napětí o vysokém proudu na vysoké napětí o nízkém proudu. Do „primárního vinutí“ hvězdy proudí ze zdroje (MP) velký dostředný proud „studených mikročástice prostoru“ (R) a ze „sekundárního vinutí hvězdy“ vystupuje odstředný proud „horkých částic světla a tepla“ (S, T). Tzv. „elektřina“ je forma tlaku. Hvězda je transformátor tlaku. 

[24] Tento fakt se dá názorně ověřit jednoduchým experimentem s mýdlovými bublinami, nebo vodními kapkami. Viz https://www.youtube.com/watch?v=ZsihLmImO24 .

[25] Podmínkou pro proces jaderné fúze je, aby prostředí bylo v kapalném skupenství, kdy jsou atomy poměrně blízko sebe a zároveň mají dostatečnou volnost pohybu. To znamená, že jaderná fúze nemůže probíhat při nějakých „šílených“ teplotách, při kterých by atomy byly daleko od sebe a při kterých by se transformovaly do plazmy. Je pravděpodobné, že ve hvězdách fúzují spíše („horké“) kovy, než („studené“) plyny. Otázkou je, kolik tlaku (tepla) se „spotřebuje“ aby k jaderné fúzi došlo. Je pravděpodobné, že tento proces je „energeticky“ záporný a jaderná fúze spíše hvězdu ochlazuje. Výsledkem fúze je hustší = studenější hvězda.

[26] Porovnej první a čtvrtý řádek (Tab. 10.1.). Na výslednou velikost povrchové plochy atomů má vliv teplota prostředí, ve kterém atom vzniká. Uran taje při vyšší teplotě, než zlato. Uran má větší jádro, než zlato, ale zlato má větší povrchovou plochu než uran. Zlato je těžší, uran je hustší. Hustotní sféra uranu je blíže centra ve vyšší teplotě. Objem jádra nemá vliv na případnou hmotnost atomu. Případnou hmotnost atomu určuje jeho povrchová plocha. Viz kapitola „Atomy“.

[27] Je třeba si uvědomit, že i železo se opět slučuje na hustší prvky. To znamená, že na jedné straně železa přibývá a na druhé straně ho zase ubývá. Atomy jsou nesymetrické. Většina atomů má na své ploše nějakou „špičku“, nebo jich má i více. V dnešní terminologii jsou všechny prvky více, nebo méně magnetické. To znamená, že se na uvedeném procesu nějakou měrou podílejí všechny prvky.

[28] Řídký obal atomu drží pohromadě superhusté jádro, které tvoří kotvu obalu. Tento proces se dá přirovnat k horkovzdušnému balonu. Balon s horkým vzduchem představuje řídký obal atomu. Závěsný koš představuje superhusté jádro atomu. Když odstřihneme koš, (superhusté) jádro je tlačeno směrem do středu, (řídký) obal je tlačen směrem od středu.

[29] Superhusté sféry („zmrzlý prostor“) představují hustotní (sedimentační) dno každého tlakového systému. Nic hustšího ve Vesmíru nemůže být. Jejich teplota dosahuje teplotního dna, objem je minimální.  Pod pojmem „gama“ (G) jsou zde myšleny všechny velmi husté částice. Každá částice je jiná.

[30] Pro představu je možno podobný jev pozorovat při výbuchu rozbušky ve vodě. Při zpomalených záběrech vidíme pulzující „plazmovou kouli“ uprostřed vodního prostředí (Obr. 6.5. f - h). Tělesa, která nemají žhavé jádro (např. Měsíc) nemusí být výbuchem zničena, ale pouze „odhozena“, mohou dosahovat značného stáří a stát se kondenzačními jádry kolem kterých následně vznikají nové planety a hvězdy.

[31] Viz např. Krabí mlhovina s její vláknitou strukturou a emisemi rentgenového (R) a gama (G) záření. Po Supernově také nemusí zbýt žádná superhustá sféra. Superhusté částice z jader atomů pouze „obohatí“ superhustou sféru (SHS) v centru (LG) a (SHMS) v centru galaxie, které trochu zvětší objem. Vzhledem k rozměru galaxie se jedná o zcela nepatrné (rozměrově) objekty. Na (Obr. 9.1. e, f) jsou přehnaně velké.

[32] Pouze pro hrubou představu. Průměr slupky (MH) Sluneční soustavy se může pohybovat v řádu několika světelných let. Průměr hmotného jádra celé Sluneční soustavy (Slunce + všechny planety, které kolem něj rotují + „ohon“ z asteroidů) je asi jeden světelný den. Průměr samotné centrální hvězdy (Slunce) je asi jedna světelná vteřina. Světlo se šíří po fraktální spirále. Používání lineárních délkových jednotek ve sférickém prostoru má pouze informativní charakter.

[33] Planety sice houstnou, ale v měřítku „kosmického času“. Podmínkou je, aby hmotné jádro planety mělo žhavé centrum.

[34] Je zde podobnost s planetárním počasím, kdy se většina hurikánů nachází (na Zemi) na severní polosféře, kde je vyšší tlak. To ale neznamená, že některá planeta nemůže být v druhé polosféře (pod „rovníkem“). Na takové planetě bychom viděli v atmosféře jiné rotace. (P1 = „Venuše“, P2 = „Země“) je nad rovníkem z (MP).

(P3 = „Mars“ ?) je pod rovníkem hvězdné soustavy (Obr. 9.7). Naznačuje to topografie Marsu. U Marsu „nesedí“ rotace. Pokud je pod rovníkem měl by rotovat obráceně. Pravděpodobně výsledek poměru mezi „brzdícím“ tlakem na rovníku a „poháněcím“ tlakem nad rovníkem.

[35] Z (částic) planet se dočasně vytvoří „molekula“. Pro ilustraci viz (Obr. 6.3.), molekula vodíku. Obdobný proces v atmosféře Země, kdy se potkávají dvě tlakové níže viz (Obr. 10.3. e). Na (Obr. 9.9.) jsou tlaková pole planet (MP) nakreslena „kolmo“ mezi rameny (V1, V2). Ve skutečnosti směřují hlavy (vln) planet směrem ke hvězdě (Obr. 9.7. vpravo nahoře).

[36] Např. u Mléčné dráhy lze rozdělení na severní a jižní část pozorovat jako tmavý (zvlněný) pruh mezi dvěma „svítícími“ polovinami. Ve skutečnosti „svítící“ poloviny indikují hustou matérii (NT) a tmavý pruh indikuje vysoký tlak. Rotace (směr sever - jih) v každé polovině jsou opačné, jako u tlakových níží nad a pod rovníkovým protiproudem.

[37] Tělesa nevznikají, ani nezanikají. Pouze se transformují. Tento fyzikální princip nevystihuje fakt, kdy se např. dvě částice mohou transformovat (sloučit) do jedné a naopak. Jeho dikce nám říká, že materie je zde a v každém okamžiku se transformuje do jiné podoby. Celek, který byl složen z jednotlivých částí se nikdy nerozloží do původní podoby. Matérii nelze vytvořit, matérii nelze zničit.

[38] Připomíná to příklad, kdy z pěny na pivě (malých hustých bublin) vystupují velké (řídké) bubliny, které vznikly spojením malých bublin. Částice (S, T) jsou (povrchové) teplo a světlo, které zahřívá povrch planet blízkých hvězdě (např. Země). V případě vzdálenějších planet můžeme vliv (povrchového) tepelného záření (T) zanedbat. Světlo (S) samozřejmě „doputuje“ mnohem dále.

[39] Na (Obr. 9.10.) je (LG2) blíže centru galaxie, protože je hustší, než (LG1).

[40] (SHMS a SHS) jsou plazma, nemají hmotnost a nic nepřitahují! (SHMS) tvoří klastr jader atomů a tvoří teplotní a hustotní dno Vesmíru. Těleso (SHMS) je obklopeno „mořem“ hustých částic. To má vliv na spektrum záření, které vydávají. Samotné (SHMS, SHS) nezáří, protože jsou vždy studenější, než okolní prostor.

[41] Např. když v (LG) v těsné blízkosti centra galaxie (SHMS) „vybuchne“ supernova a rozmetá tlakové pole centra (LG). Potom jsou podmínky pro to, že (SHS) může být vtlačena do (SHMS). Protože se jedná o „zmrzlý“ prostor, nedochází k spojení v jednu sféru, ale vznikne nepravidelné složené těleso (Obr. 7.3.). Superhusté sféry (SHS) ve složeném jádru galaxie se nedotýkají. Nedovolí jim to jejich slupky ze supervysokého tlaku (obdobně jako u jader atomů). To má následně vliv na tvar povrchové plochy galaxie.

[42] Vyvrhované částice a jejich klastry jsou studené a cestou prostorem ještě chladnou. To je příčinou, že tyto (studené) výrony pozorujeme s velkým tzv. „rudým posuvem“. Z „rudého posuvu“ nelze vyvozovat žádné závěry ohledně vzdálenosti takových objektů od pozorovatele, tím méně o rychlosti pohybu tělesa (které studené částice emituje) a už vůbec ne o jeho „stáří“. Výrony plazmy se dějí pravděpodobně ve středovém kanálu v oblasti jednoho z pólů. Je možné, že (SHMS) má také „hotspot“ v oblasti rovníku. Pak by se pravděpodobně mohlo jednat o pulzar.

 Tzv. „rudý posuv“, je totální nepochopení dějů a podstaty záření. Aplikovat Dopplerův princip na částice v prostoru je naprosto nesprávné. Tímto nesmyslem je zdůvodňován jiný nesmysl - „rozpínání Vesmíru“. Původ těchto nesmyslů je v dalším nesmyslu - „velkém třesku“. 

[43] Směs studených a zmrzlých částic vyvržených z kvasarů může být dobrým prostředím pro vznik atomů všech hustot. Mohou vznikat různě husté atomy, nejenom vodík a helium. Studené prostředí usnadňuje spojování některých atomů do i poměrně složitých molekul, což by za „normálních teplot“ nebylo možné. Zejména atomy plynů s nejnižším bodem tání zde nejsou obaleny vrstvou („namrzlé“) plazmy, takže se k sobě mohou přiblížit na bezprostřední vzdálenost a spojovat se do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Mohla by to být inspirace pro jakousi „studenou“ chemii.

[44] Vzhledem k průměru Země je tloušťka litosféry asi jako slupka jablka, nebo skořápka vajíčka.

[45] Dá se to přirovnat k rozpraskané krustě na polévce, na kterou shora foukáme a pohybujeme tak jednotlivými „krami“ na povrchu. Polévka je zahřívaná zdola, tlak na jednotlivé „kry“ krusty přichází shora. V místě styku (mezifází) se obě hustotní sféry ovlivňují.

[46] Má-li být systém stabilní, musí být vymezen dvěma tlaky. (Vyšší) dostředný tlak z (MP), proti němuž působící (nižší) odstředný tlak (teplota) z centra (také původem z MP), planetu stabilizují.

[47] Pohyb v atmosféře a v moři je důsledkem tlaku původem z (MP) na plochu molekul plynů a vody, tvořící tato prostředí. Pohyb v atmosféře a v moři není důsledkem rotace Země. Vítr není příčinou mořských vln, i když se atmosféra a mořská hladina ovlivňují v mezifází mezi nimi. Mořská hladina je (úzké) mezifází mezi hustotní sférou vzduchu a hustotní sférou vody. Hlavní víry (VT) viz (Obr. 9.11.).

[48] Připomíná to pohyb ve slupce částice (Obr. 5.1, Obr. 5.2.).

[49] Lze také říci, že základní tlakové pole hmotného jádra planety Země tvoří planetární superhurikán (Obr. 10.2.). Ohon planetárního superhurikánu začíná nad jižním pólem a vine se po povrchu planety směrem k pólu severnímu, kde je jeho oko. Planetární superhurikán má dvě poloviny (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 4.6.). Více viz „Planetární počasí“. Gyres v atmosféře lze považovat za nadřazené tlakové útvary k atmosférickým tlakovým výším a nížím, tak jak jsou dnes rozeznávány.

[50] Tyto pohyby jsou současné. Viz rovněž (Obr. 9.12.) oblast východní Asie a Kamčatky, kde je pravděpodobnou příčinou pohybu pevniny Sibiřská tlaková výše. Podsouvající se mořské dno je charakterizováno úzkými pásy vyvýšenin.

[51] Vlna (TN) hrubě naznačena u Jižní Ameriky (Obr. 9.11.). V pokračování ohonů subkoninentů  (jejich špiček) se často vyskytují ostrovy. Porovnej s (Obr. 6.5. a - e).

[52] V centru každé (VT) je kanál nízkého tlaku (kumulus). Součástí těchto kumulů jsou stoupavé (odstředné) proudy, vynášející živiny z hloubky.

[53] Červené šipky jsou hrubé zobrazení odstředného tlaku, kterým působí ramena výrazných tlakových výší na pevninu (např. Sibiřská tlaková výše na Asijský kontinent).

[54] Toto poněkud složité konstatování se snaží říci, že pevnina a mořské dno jsou dvě hustotní sféry v litosféře, které se mohou nezávisle pohybovat, protože je mezi nimi ještě mezifází. Tento proces může sloužit k lepšímu pochopení vztahu mezi vnější slupkou částice (která je i součástí prostředí) a vnitřními slupkami v obou polosférách částice (Obr. 5.1., Obr. 5.2.).

[55] Také v bazénech na severním pólu, můžeme pozorovat, jak se tam působením (V) Zemská kůra trhá podobně jako ve středooceánských hřbetech.

[56] Útvary jako Středooceánské hřbety jsou závislé na množství vnitřního tepla, které planeta dostává z (MP). Tzv. litosférická desková tektonika probíhá u Země (optimální množství vnitřního tepla z MP). Marsovská litosféra nebyla pravděpodobně rozdělena do desek (malé množství vnitřního tepla z MP). Venušin plastický povrch se pravděpodobně nemusí lámat do desek a prostě se ohne (velké množství vnitřního tepla z MP). Země - pohyblivá litosféra, rozlámaná do „pevných“ desek. Mars - pevná, kompaktní litosféra, která se kdysi zjevně pohybovala, ale pohyb ustal. Venuše - plastická, pohyblivá (polotekutá) litosféra.

[57] Vales Marineris se rozkládá v oblasti výrazného hotspotu Marsu a jsou tam zaznamenány výrony plynu. Topografie Vales Marineris je při troše fantazie srovnatelná s hotspotem Indonézie (bez vody). Nad hotspotem se povrch planety „vyboulí“ a litosféra tam následně „rozpraská“ a vytvoří kaňony. U Země zakryto mořem, které zároveň hotspot intenzivně chladí.

[58] Vychýlení Zemského středového kanálu (V) nad pevninu mohlo vést k roztavení litosféry a proniknutí tekutých sfér pod litosférou na povrch. Důsledkem bylo velké množství prachu a sopečných plynů v atmosféře a celoplanetární doba ledová. To vedlo k vyhynutí (býložravých) dinosaurů a následně masožravých. Zajímavá je rovněž oválná „díra“ pod ledem Grónska, která koresponduje s tvarem středového kanálu (V). Rozložení (dvou) pevninských desek pod Antarktidou naznačuje, že (V) mohl být v minulosti jinde (Obr. 9.13. b, nahoře).

[59] Nejedná se o povrchové teplo ze Slunce, ale o vnitřní teplo (tlak) původem z (MP), které působí odstředně z centra Marsu směrem k povrchu. Mars se posunul na spirále nízkého tlaku mezi (V1, V2) odstředně do nižšího tlakového spádu tlakové níže Sluneční soustavy.

[60] I tato soustava mohla mít na svém okraji pás asteroidů, který lze tušit na okraji současné Sluneční soustavy.

[61] Mars byl pásu asteroidů nejblíže. (MP) Marsu vykazuje velmi slabé (dostředné) tlakové pole (nesprávně „magnetické pole“). Slunce se připojením vnějších planet mohlo posunout směrem k ohonu (LG).

[62] V Grónsku je černé uhlí a ropa. To znamená, že tam muselo být dříve teplo.