9. Astronomie

 

9.1.       Astronomie se zabývá rozsáhlými tlakovými systémy ve sférickém prostoru (Vesmíru). Tlakové systémy mají fraktální charakter. Velké (nadřazené) tlakové systémy se skládají ze stále menších (podřízených) tlakových systémů. Zároveň podřízené tlakové systémy tvoří nadřazené tlakové systémy. Částice (jednoduchá tělesa) spolu tvoří složená tělesa. Jednoduchá i složená tělesa se řídí stejnými pravidly fraktální sférické geometrie prostoru. Na (Obr. 9.1.) je pokus o zobrazení posloupnosti fraktálních tlakových systémů, tvořících Vesmír.

 

 

Obr. 9.1.

 

9.2.       Fraktální vláknitá struktura základního prostoru (plazma) vyplňuje spojitě a bezezbytku celý objem Vesmíru (Obr. 9.1. a). Existence fraktální vláknité struktury prostoru je důsledkem (výsledkem) přirozeného dělení prostoru, které je důsledkem z jeho fyzikálních vlastností. Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Vlákna prostoru mohou být tvořena nízkým tlakem (Obr. 9.1. a) [1] , nebo tlakem vysokým (Obr. 2.1. b).

9.3.       Spojitou součástí prostoru jsou také atomy (hmota). Hmota tvoří objemově nepatrnou část Vesmíru. Atomy plynů (helia a vodíku) jsou v prostoru poměrně „rovnoměrně“ rozmístěny (Obr. 9.1. b). Velké klastry (hustých) atomů kovů se vyskytují v pracho-plynových mlhovinách a hmotných jádrech galaxií, hvězd a planet.

9.4.       Hmotná jádra galaxií, hvězd a planet se nacházejí v rovníkových protiproudech (RP) jejich tlakových níží (Obr. 9.1. c, d). Všechna „nebeská tělesa“ se pohybují po fraktálních spirálách. Veškerý pohyb „nebeských těles“ ve Vesmíru způsobuje tlak částic plazmy prostoru na jejich povrchovou plochu (MP, MH, MG). [2]

 

9.5.       Planeta je podřízená tlakové níže v nadřazené tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu je nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Dostředný tlak z (MP) drží hmotné jádro planety pohromadě, rotuje s hmotným jádrem a je příčinou vysokých teplot v centru hmotného jádra. Hmotné jádro planety = centrální planeta + všechny její oběžnice. Existence slupky planety (MP) je nutnou podmínkou pro vznik jejího hmotného jádra.

9.6.       Hustota prostoru (TN) planet směrem do středu tlakové níže hvězdy roste. Hustota prostoru planety = hustota jejího hmotného jádra + hustota prostoru pod slupkou (MP) planety. Oběžnice snižují hustotu prostoru hmotného jádra planety a tím i celkovou hustotu prostoru planety. Na (Obr. 9.1. c) je naznačena tlaková níže Země-Měsíc, jejíž hmotné jádro se skládá ze dvou hmotných těles.

9.7.       Tlaková níže planety se pohybuje v nadřazeném tlakové níži hvězdy a je možno na ni také nahlížet jako na vlnu. Hlava vlny, v jejímž oku se nachází hmotné jádro, tvoří tlakovou přepážku v tlakové níži hvězdy. Před čelem vlny se nachází „ohon“ další vlny, tvořící následující hustší planetu (pokud tam je). Jednotlivé na sebe navazující vlny planet tvoří spirály nízkého tlaku (N1) a (N2), mezi spirálami (V1) a (V2) tlaku vysokého (Obr. 9.3. d).

 

9.8.       Hvězda tvoří nadřazenou tlakovou níži pro tlakové níže jednotlivých planet. Hvězdu je vždy nutno chápat, jako celou tlakovou níži pod mezifázím (MH) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Hmotné jádro hvězdy = centrální hvězda + všechny její oběžnice. Jednotlivé oběžnice hvězdy (P1, P2, ... Pn) jsou důsledkem sedimentace mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) hvězdné (TN). Mezifází hvězdné soustavy (MH) je oproti mezifází planety obrovské (Obr. 9.1. d). Dostředný tlak z (MH) rotuje s hvězdou a jejími oběžnicemi a je příčinou vysoké teploty centrální hvězdy. (TN) hvězdy se pohybuje (po fraktální spirále) a lze ji považovat za vlnu.

 

9.9.       Lokální grupa (LG) tvoří nadřazenou tlakovou níži pro hvězdné a planetární tlakové níže (Obr. 9.1. e). Lokální grupy (LG), jsou podřízené tlakové níže (N11, N12...), ze kterých se skládají ramena nízkého tlaku (N1, N2) galaxie (Obr. 9.1. f). (LG) se pohybují spolu se spirálním ramenem galaxie a lze je považovat za vlny. V centrech (LG) se mohou nacházet superhusté sféry (SHS), které tvoří jejich sedimentační dna (SHS = tzv. černá díra).

 

9.10.    Galaxie jsou (většinou) tlakové níže. [3] Galaxii je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MG) a ne jenom její hmotné jádro. Galaxie lze považovat za částice nízkého tlaku, které spolu tvoří vlákna nízkého tlaku vláknité struktury Vesmíru (Obr. 9.1. g). Mezi vlákny nízkého tlaku, tvořenými tlakovými nížemi galaxií se nacházejí „megačástice“ prostoru (MB), ve kterých je velmi vysoký tlak (Obr. 4.2.). Galaxie se pohybují (po fraktálních spirálách) a lze je také považovat za vlny. Vláknitá struktura Vesmíru (Obr. 9.1. h) je fraktální (mega)obdoba vláknité struktury základního prostoru (Obr. 9.1. a) a řídí se stejnými pravidly.

 

9.11. Základní prostor

 

9.11.    Základní prostor (plazma) spojitě a bezezbytku vyplňuje celý objem Vesmíru. Základní prostor je neohraničený (nelze nalézt jeho slupku). Základní prostor se diferencuje pouze podle hustoty. Hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) je jediný parametr, kterým lze základní prostor charakterizovat. [4] Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak (teplota). Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak (teplota). Extremity v jejichž rámci se hustota základního prostoru pohybuje, jsou dány jeho fyzikálními danostmi.

9.12.    Maximální hustoty prostoru (minimálního tlaku) je dosaženo při teplotním dnu („nula“ stupňů Kelvina). Taková prostorová hustota se vyskytuje v jádrech atomů, superhustých sférách (SHS) a superhustých megasférách (SHMS), které tvoří sedimentační dna Vesmírných tlakových níží.

9.13.    Minimální hustota (maximální tlak) se vyskytuje ve stratopauzách hvězd a v „megačásticích“ prostoru (MB). Každá „superhustá“ oblast (např. částice G v jádře atomu) má slupku z maximálního tlaku. Velikost maximální teploty pravděpodobně není tak „ostrá“ hodnota, jako teplotní dno. Z některých měření se dá usuzovat, že se může pohybovat kolem 5 miliónů stupňů Kelvina.

9.14.    Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního prostoru snad lze získat z tzv. „mapy reliktního záření“. [5] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota (tlak), která je ve všech směrech prakticky stejná a pohybuje se okolo 2,73 stupňů K. Největší intenzitu má při vlnové délce kolem 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s velkou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) hustotě prostoru a teplotě plazmy, která vyplňuje většinu objemu prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterými rotující částice základního prostoru působí. 

9.15.    Některé fyzikální vlastnosti „studených“ atomů plynů (helium, vodík) jsou blízko těmto teplotám, při nichž v základním prostoru „vznikají“. Tyto hmotné prvky jsou spojitou součástí základního prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr. 9.1. b).

 

9.16. Planeta

 

9.16.    Planeta je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži hvězdy. Tlaková níže planety se pohybuje (po fraktální spirále) a její tlakové pole má charakter vlny. Planetu musíme vždy vnímat jako celou tlakovou níži, ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Hmotné jádro planety = centrální planeta + všechny její oběžnice.

9.17.    Planeta je v beztížném stavu, nemá mechanickou hmotnost, není zdrojem „přitažlivosti“ ani magnetického pole! [6]  To co se nazývá (odstředné) „magnetické pole“ planety je ve skutečnosti dostředné tlakové pole původem z (MP). Dostředný tlak z (MP) drží hmotné jádro planety pohromadě, rotuje s hmotným jádrem a je příčinou žhavého centra hmotného jádra.

9.18.    V centru rozsáhlé tlakové níže planety je kanál vysokého tlaku (VT), který je součástí slupky planety. V centru tohoto kanálu je kumulus (NT), v jehož centru se nachází „malé zrnko“ hmotného jádra planety. Přes póly hmotného jádra planety prochází kanál vysokého tlaku (V), který je příčinou vysoké teploty v centru hmotného jádra (Obr. 9.3. c). [7]

9.19.    Bezprostředním zdrojem dostředného tlaku působícího na hmotné jádro planety je stratopauza. Stratopauza tvoří mezifází mezi řídkým prostředím vnitřního tlakového pole planety pod (MP) a hustým prostředím hmotného jádra planety (Obr. 9.2.). [8] Dostředný tlak pod stratopauzou má svůj původ v dostředném tlaku z (MP). Dostředný tlak pod stratopauzou je řádově vyšší, než dostředný tlak nad stratopauzou. Dostředný tlak ze stratopauzy na plochu atomů hmotného jádra pod stratopauzou je příčinou jevu zvaného gravitace.

9.20.    Tlakové pole hmotného jádra planety má pět hlavních částí, jako tlakové pole každé částice (Obr. 9.2. vpravo). [9] Pod stratopauzou jsou dvě polosféry (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Středem hmotného jádra planety prochází kanál (V). Všechny části tlakového pole planety jsou spojitě propojeny. Změna v jedné z nich se projeví ve všech ostatních.

9.21.    Planeta se pohybuje a nemůže být umístěna na „pevnou mechanickou podložku“. Hmotné jádro planety je v beztížném stavu a nikdy nenabývá mechanickou hmotnost. Všechny hustotní sféry hmotného jádra planety jsou v beztížném stavu a netlačí na sebe svojí hmotností (žádnou nemají), ale pouze tlakem vyplývajícím z rozdílu jejich hustot prostoru. Veškeré tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.

9.22.    Dostředný tlak z (MP) působí nejprve na atmosféru, poté na moře, pevninu a následně na jednotlivé hustotní sféry magmatu. Hustota prostoru směrem do středu roste, tlak v každé hustotní sféře klesá. Podřízené tlakové níže v jednotlivých hustotních sférách hmotného jádra planety rotují s rozdílnou dynamikou. Rozdíly v pohybu jednotlivých hustotních sfér se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi. [10] Rychlost a směr rotace hmotného jádra planety určuje suma rotací v jednotlivých hustotních sférách planety.

 

9.23.    Planeta vzniká od slupky, nevzniká od středu. Tlak z (MP) tlačí velmi studenou (pouze několik stupňů Kelvina) hustou matérii (po spirále) směrem do středu, kde se vytvoří „zárodek“ hmotného jádra planety. Stálý přísun tlaku (tepla) ze středového kanálu (V) do tohoto klastru studené materie má za následek, že zprvu velmi studený „zárodek“ hmotného jádra planety postupně od středu taje, kapalní a dochází zde k sedimentaci. [11] Husté prvky (železo, zlato, urany) jsou tlačeny směrem do středu, řidší materie (křemičitany, voda, plyny) směrem od středu.

9.24.    Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje vzdálenost (MP) od centra tlakové níže hvězdy, velikost tlakové níže planety, množství a hustota prostoru hmoty (atomů), které jsou pod (MP) k dispozici. Hustota prostoru planety = hustota prostoru její slupky (MP) + hustota prostoru tlakového pole pod slupkou + hustota prostoru samotného hmotného jádra planety. Hustotu planetární soustavy nutno posuzovat jako jedno (složené) těleso. 

9.25.    Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdy. Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru (MH) se planeta nachází. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy mezi rameny (V1, V2) má vliv na množství tepla (tlaku), které do hmotného jádra planety z (MP) proudí.

 

 

Obr. 9.2.

 

9.26.    Příklad 9.1. Na (Obr. 9.2. vlevo) je porovnání (TN) tornáda [12] a (TN) planety. Tornádo je atmosférická tlakové níže. Tornádo je v beztížném stavu a působí pouze tlakem. Slupku tornáda tvoří tlakové výše, které rotují s tornádem a tlačí veškerý hustý materiál (po spirále) směrem do středu. Hustota prostoru a rychlost pohybu se směrem do centra (neproporcionálně) zvyšuje. Kolem centrálního kanálu tornáda je pásmo deště (obdoba oceánu) a jeho střed tvoří létající (husté) hmotné trosky (obdoba kamenného jádra planety při jeho vzniku).

9.27.    Dostředný tlak ze slupky tornáda rotuje se středovým kanálem. Kanál nerotuje se slupkou! Obdobně je tomu u planety. Dostředný tlak z mezifází planety (MP) rotuje s hmotným jádrem planety. Hmotné jádro planety by nevzniklo, ani nerotovalo, kdyby nebylo (MP).

9.28.    Když se blížíme k centru tornáda, jsme tlačeni dostředným tlakovým polem ze slupky tornáda do centra (rotujícího) kanálu. Kanál tornáda nic nepřitahuje! Podobně u planety jsme tlačeni dostředným tlakovým polem z (MP) směrem do centra jejího hmotného jádra! Planeta nic nepřitahuje! Hmotné jádro planety není zdrojem žádných „přitažlivých sil“!

 

9.29.    Planetární soustava. Hustota prostoru planetární soustavy je suma hustoty její slupky (MP) a toho, co je pod slupkou. U planety s oběžnicemi se plocha její slupky a tím i objem pod slupkou zvětšuje. Oběžnice snižují hustotu prostoru planety. Hustota prostoru planety s oběžnicemi je nižší, než hustota prostoru „srovnatelné“ planety bez oběžnic (měsíců). „Oběžnice planety, které mají svoji vlastní (podřízenou) tlakovou níži rotují a mohou mít horký střed. Oběžnice planety, které nemají vlastní tlakovou níži nerotují, nebo mohou vykazovat „podivné“ rotace. [13]

9.30.    Planetární soustavy tvoří ploché disky v rovníkových protiproudech (MP), které mají „severní a jižní“ polovinu. Obdobně jako se atmosférická tlaková níže může nacházet nad, nebo pod Zemským rovníkem, může se planeta nacházet v severní, nebo jižní části rovníkového protiproudu hvězdné soustavy (Obr. 9.7.). To má vliv na její topografii.

 

9.31.    Příklad 9.2. (P1) = Venuše nemá oběžnici. (P2) = (Země + Měsíc) má díky Měsíci objemnější hmotné jádro a z toho plynoucí objemnější mezifází (Obr. 9.3. d). Hustota prostoru (P2) je nižší, než hustota prostoru (P1). To znamená, že (P1) blíže centru (MH) a je ve vyšším tlakovém spádu mezi (V1, V2), než (P2). Přísun vnitřního tlaku (tepla) je do (P1) vyšší, než do (P2). Z toho také plyne mnohem vyšší teplota hmotného jádra Venuše. Kdyby Země neměla Měsíc, měla by pravděpodobně podobnou hustotu prostoru, jako Venuše, byla by blíže centru Sluneční soustavy ve větším tlakovém spádu a byla by horká, jako Venuše. [14] (Pouze pro příklad. Takové spekulace nemají smysl.)

 

9.32.    Hybatelem pohybu planety jsou tlakové impulzy ploch částic meziplanetárního tlakového pole pod (MH) na plochu částic mezifází planety (MP). Poloha okolních planet ovlivňuje trajektorii planety. Planeta je částice (NT), která se pohybuje a možno na ni nahlížet jako na (3D) vlnu. Hlava vlny směřuje směrem k hvězdě, ohon vlny je značně protáhlý (Obr. 9.3. c). Planeta (vlna) se pohybuje ve směru čela své hlavy po fraktální spirále a přitom rotuje kolem své „osy“. [15] Když je planeta centrem planetárního systému může její „osa“ ještě rotovat kolem nějaké křivky. Planety se nepohybují po uzavřených drahách (elipsách)!

 

9.33.    Příklad 9.3. Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu je malá papírová kulička (Obr. 7.7. e, f). Balónek představuje slupku planety (MP). Papírová kulička představuje hmotné jádro planety. Pružná gumička umožňuje jistý pohyb hmotného jádra mezi „póly“ balónku. Každá změna vnějšího tlaku na plochu balónku má vliv na tvar balónku a tím i na polohu kuličky uprostřed. Plocha balónku je oproti ploše papírové kuličky podstatně větší. Balónek s kuličkou uprostřed má podobnou hustotu, jako okolní atmosféra, je v beztížném stavu a je unášen větrem, který působí tlakem na velkou plochu balónku.

9.34.    Obdobně se (TN) planety pohybuje v tlakovém poli nadřazené (TN) hvězdy. Plocha slupky planety je oproti ploše jejího hmotného jádra o mnoho řádů vyšší. Dostředné tlakové pole pod (MH) působí tlakovými impulzy na slupku (MP) a způsobuje pohyb (TN) planety i jejího hmotného jádra. [16]

 

 

Obr. 9.3.

 

9.35.    Planeta není zdrojem žádného tlaku (tepla). Hmotné jádro planety dostává teplo ze dvou zdrojů. Hlavním zdrojem je vnitřní teplo původem z centrálního kanálu (V), které zahřívá hmotné jádro planety směrem od středu. Čím blíže centru (MH) planeta je, tím je (MP) ve větším tlakovém spádu mezi rameny vysokého tlaku hvězdy (V1, V2) a tím je přísun vnitřního tepla do hmotného jádra planety větší (Obr. 9.7.). Vedlejší zdroj je povrchové teplo (částice S, T) původem z centrální hvězdy, které zahřívá pouze povrch planety, směrem do středu. Čím blíže centru (MH) planeta je, tím je efektivní plocha hmotného jádra planety pro zachycení povrchového tepla z centrální hvězdy mírně větší. Oblačnost snižuje účinek povrchového tepla. Vnitřní teplo je řádově vyšší, než povrchové teplo. Z hlediska poměru mezi vnitřním a povrchovým teplem lze rozdělit planety do čtyř základních kategorií:

9.36.    a) Těleso (měsíc, asteroid) nemá vlastní tlakovou níži a může vykazovat „podivné“ rotace (Měsíc, Merkur). Množství vnitřního tepla proudící do hmotného jádra je velmi malé. Těleso nemá vulkanizmus a plynnou atmosféru. Povrch, který není vystaven povrchovému teplu z centrální hvězdy je studený. Tělesa bez vlastní tlakové níže jsou oběžnice jiných těles a jsou součástí jejich tlakových níží. Jejich přítomnost má vliv na velikost a tvar (MP) a tím na hustotu prostoru planetární soustavy. Tělesa bez vlastní tlakové níže nejsou v této knize považována za planetu.

9.37.    b) Planeta má vlastní „slabou“ tlakovou níži (Mars). Do centra jejího hmotného jádra proudí málo vnitřního tepla (tlaku). Planeta rotuje. Planeta nemá vulkanizmus a nemá plynnou atmosféru, nebo ji má velmi řídkou. Povrch, který není vystaven povrchovému teplu z centrální hvězdy je studený.

9.38.    c) Planeta má vlastní tlakovou níži a proudí do ní množství vnitřního tepla „tak akorát“. Vnitřní teplo dosahuje těsně k povrchu hmotného jádra a spolu s povrchovým teplem tvoří podmínky pro existenci života (Země). Planeta rotuje, má vulkanizmus a v důsledku toho plynnou atmosféru. Probíhá zde „slabá“ jaderná fúze.

9.39.    d) Planeta má „silnou“ tlakovou níži. Planeta rotuje. Množství vnitřního tepla proudícího do hmotného jádra z (MP) je vysoké a povrch planety je horký (plastický). Taková planeta „nepotřebuje“ vulkanizmus, protože plastický povrch je schopen vyrovnat tlaky z centra (Venuše, Jupiter, Saturn). Planeta má plynnou atmosféru. Probíhá zde „slabá“ jaderná fúze.

9.40.    e) Hvězda je „obří vroucí planeta“ s ohromným mezifázím (MH). Množství dostředného tlaku (tepla) z (MH) do hmotného jádra hvězdy je obrovské a má vliv na teplotu transformovaných částic (S, T), které hvězda následně emituje (Obr. 9.10.). Podle toho jsou rozlišovány hvězdy od „modrých“ až po „hnědé“. Ve hvězdě probíhá jaderná fúze, která ale hvězdu spíše ochlazuje. Hvězda nemá vulkanizmus a podobá se vařícímu kotli. Vzhledem k vysoce turbulentnímu prostředí je pravděpodobné, že teplota povrchu a teplota ve středu hmotného jádra se příliš neliší. Hvězda nic nepřitahuje, není ani jaderný reaktor, ani tokamak, ani dynamo. Hvězda je transformátor tlaku.

 

9.41.    Vysoká teplota v centru hmotného jádra planety je příčinou jaderné fúze, při které (občas) řidší atomy fúzují do hustších. [17] Hustší atomy jsou následně tlačeny procesem sedimentace směrem do středu (Obr. 7.6.). Podmínkou je, aby centrum hmotného jádra bylo v kapalném skupenství. Planety (díky jaderné fúzi) postupně houstnou a posunují se (po spirále) v ramenech (N1, N2) nadřazené tlakové níže hvězdy blíže k jejímu centru. V případě hvězdné soustavy k centru (LG), v případě (LG) k centru galaxie. Hustota prostoru hvězd se zvyšuje rychleji, než hustota prostoru planet.

 

 

9.42. Planeta Země

 

9.42.    Planeta Země je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži Sluneční soustavy. Země má jednu oběžnici (Měsíc), s níž tvoří jedno složené hmotné těleso. Planetu (Země + Měsíc) je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupku tvoří (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro.

9.43.    Podřízená (TN) planety Země [18] se pohybuje v severní polovině rovníkového protiproudu nadřazené (TN) Slunce a má charakter vlny. Ohon vlny planety Země začíná (pravděpodobně) před hlavou vlny Jupitera. [19] Čelo hlavy vlny Země se tvoří „nárazem“ do ohonu vlny Venuše (Obr. 9.4.). Země se rovněž pohybuje s celou Sluneční soustavou s vysokou pravděpodobností směrem k jihu v nadřazené (LG). Jižní polosféra (Antarktida) tvoří špičku planety ve směru tohoto pohybu.

9.44.    Suma vln jednotlivých planet tvoří v severní polosféře rovníkového protiproudu spirálu nízkého tlaku (N1s). Poloha planet na spirále nízkého tlaku (N1s) určuje náklon jejich „os“ vzhledem k rovníkovému protiproudu Slunce (Obr. 9.4. a). Naklonění os rotací planet není způsobeno žádnými „srážkami planet“! Nesymetričnost tlakového pole Země není způsobena žádným „Slunečním větrem“.

9.45.    Tlaková níže planeta Země má dvě zásadní mezifází. Vnější slupka planety (MP) se rozkládá mezi dvěma spirálami vysokého tlaku (V1, V2) tlakové níže Sluneční soustavy (Obr. 9.7.). Dostředný tlak z (MP) se snižuje směrem k hmotnému jádru planety v jednotlivých závitech spirálních toroidů. Dostředný tlak z (MP) drží planetu pohromadě a zároveň s hmotným jádrem Země rotuje. Středový kanál (V) je příčinou žhavého centra hmotného Zemského jádra.

 

 

Obr. 9.4.

 

9.46.    Hmotné jádro planety se nachází v rovníkovém protiproudu (MP). Hmotné jádro planety je ohraničeno stratopauzou, která se nachází asi 60 - 80 km nad povrchem. Stratopauza tvoří mezifází mezi prostředím tlakového pole pod (MP) a tlakovým polem hmotného jádra Země. Jinými slovy. Stratopauza odděluje (řídké) prostředí Kosmu (pouze plazma) od (mnohem hustšího) prostředí hmotného jádra Země (plazma + atomy). [20] Vzhledem k velikosti Zemského hmotného jádra leží stratopauza prakticky na povrchu. Stratopauzu lze považovat za „převodovou páku“ tlaku z (MP) na hmotné jádro planety. Pro letadla a balóny je stratopauza vysoko, pro družice nízko. Měření současnými metodami zde není snadné. Význam stratopauzy není rozpoznán.

9.47.    Nad stratopauzou je vnitřní tlakové pole Země, tvořené prakticky pouze plazmou (Obr. 9.4. b). Pod stratopauzou začíná atmosféra. [21] Dostředný tlak (OT) ze stratopauzy ovlivňuje atmosférické počasí, mořské proudy, pohyby kontinentů a proudy magmatu v nitru planety. Trvalý dostředný tlak ze stratopauzy na plochu atomů hmotného jádra je příčinou jevu zvaného gravitace.

9.48.    Hmotné jádro planety Země má tvar tzv. geoidu (Obr. 9.5. d). [22] V oblasti rovníku pozorujeme „vzdutí“ pevniny, oceánů a atmosféry (Obr. 9.5. a). „Vzdutí“ v oblasti rovníkového protiproudu není způsobeno mechanickou „odstředivou silou“, ani Sluneční „přitažlivostí“. Slunce nic nepřitahuje! [23]

 

 

Obr. 9.5.

 

9.49.    V oblasti severního pólu vchází do hmotného jádra Země středový kanál vysokého tlaku (V), který vtlačil do mořského dna řadu proláklin nebo bazénů (Obr. 9.5. b, červeně), jejichž hloubka je asi 4 000 m. Na jižním pólu vytlačil vír (V) kontinent Antarktidu. Pozorujeme zde spirálu nízkého tlaku, tvořenou vytlačenými horami a vulkány (Obr. 9.5. c, modře). Průměrná nadmořská výška Antarktidy je 1958 m, nejvyšší bod je Vinson Massif (výška 4 900 m). Antarktida tvoří „špičku“ planety (částice) Země ve směru pohybu Sluneční soustavy. Na jižním pólu vystupující kanál vysokého tlaku (V) je příčinou tzv. „ozonové díry“. Vysoký tlak uvnitř kanálu (V) je příčinou toho, že počasí na pólech má charakter pouští.

9.50.    (Země + Měsíc) spolu tvoří jedno složené hmotné těleso. Představa možného průběhu tlakového pole mezi Zemí a Měsícem je na (Obr. 9.6. a, b). Mezi Zemí a Měsícem probíhá polární a rovníkové proudění. Vystupující tlak (V) z jižního pólu Země proudí polárním prouděním do jižního pólu Měsíce a vystupuje na severním pólu Měsíce (Obr. 9.6. a). Ze severního pólu Měsíce směřuje tlak polárním prouděním zpátky do severního pólu Země (Obr. 4.6.). [24] Možný „vstup“ tlaku z rovníkového proudění do Měsíce může být v oblasti „Mare Orientale“ (Obr. 9.6. c, modře).

 

 

Obr. 9.6.

 

9.51.    Země má špičku na svém jižním pólu, Měsíc na svém severním pólu. Tlakový vír z polárního proudění mezi jižním pólem Země a Měsíce vytvořil na jižním pólu Měsíce (spirální) strukturu z impaktních kráterů = (NT), která má uprostřed „oko = (VT)“ bez kráterů (Obr. 9.6. d). Na severním pólu Měsíce se nacházejí vytlačené spirály nízkého tlaku (Obr. 9.6. c).

9.52.    Topografie umožňuje udělat si alespoň hrubou představu o tlakovém poli Měsíce. Platí topografické pravidlo: Výšiny a oblasti s množstvím kráterů = (NT). Měsíční „moře“ = (VT). Dopadající tělesa a prach jsou na Měsíci tlačena tlakovým polem do oblastí (vláken) nízkého tlaku.

9.53.    Rozdíl v topografii přivrácené a odvrácené strany Měsíce je zřetelný a ostrý. Přivrácená strana Měsíce je pokryta systémem tzv. „moří“, t. j. oblastí s vysokým tlakem (VT). Jejich tmavší barva by se dala vysvětlit faktem, že je zde málo regolitu a prachu. Prach a regolit byl vysokým tlakem (odstředivě) vytlačen k okrajům tlakových výší (moří), kde vytvořil regolitové „kopce“. Kopce představují „vlákna“ (oblasti nízkého tlaku), které tvoří „slupky“ tlakových výší (moří). Měsíční „moře“ jsou asi 2 - 4 km pod průměrnou výškou terénu („hluboké moře“ = vysoký tlak).

9.54.    Špičku samotného hmotného jádra planety Země tvoří jižní pól (Obr. 9.6. e). Špičku Měsíce tvoří jeho severní pól. Špičku složeného tělesa (Země + Měsíc) tvoří odvrácená strana Měsíce, kde je nízký tlak (NT). Podstatná část odvrácené strany je asi 2 - 4 km nad průměrnou výškou povrchu. Chybí zde „moře“ a je zde hodně impaktních kráterů. [25] Topografie povrchu Měsíce naznačuje, že Měsíc vzniknul současně se Zemí. 

9.55.    Měsíc je trvalou a spojitou součástí vnitřního tlakového pole planety (Země + Měsíc) pod (MP). Měsíc nemá svoji tlakovou níži, proto nerotuje a nemá žhavé (kapalné) jádro. Měření prokazují, že Měsíc je trvale přikloněn k Zemi svoji hustší částí. Tlakové pole Měsíce („počasí Měsíce“) je „statické“, protože Měsíc nerotuje. U Země oblast nízkého tlaku pod Měsícem rotuje spolu s hmotným jádrem Země.

9.56.    Ve (spirální) „spojnici“ mezi Zemí a Měsícem je nízký tlak. Díky rotaci Země „putuje“ spirála nízkého tlaku pod Měsícem od západu na východ a je příčinou přílivových vln (Obr. 9.5. a). Na odvrácené straně Země od Měsíce se pohybuje oblast vyššího tlaku. To znamená snížení hladiny moře a odliv od pevniny. Přílivové vlny nejsou způsobeny žádnou Měsíční „přitažlivostí“. Měsíc nic nepřitahuje!

9.57.    Vliv Měsíce lze nazvat lokálním, vliv Slunce a okolních planet ovlivňuje tlakové pole Země na globální úrovni. Na přivrácené straně ke Slunci je nižší tlak. Povrch planety, moře a ostatní hustotní sféry pod touto oblastí nízkého tlaku rotují (vyšší hladina moře). Slunce působí stejně jako Měsíc na tlakové pole Země trvale. Okolní planety deformují tlakové pole Země přechodně (Obr. 9.9.).

9.58.    Tlakové níže jednotlivých planet se vzájemně ovlivňují. Okolní planety (Venuše, Jupiter) v období, kdy jsou jejich tlaková pole nejblíže Zemskému, mohou ovlivňovat Zemskou tlakovou níži a tím i počasí. Venuše je nejblíže Zemi jednou za 584 dní a je vždy natočena k Zemi stejnou (pravděpodobně hustší) stranou. Obdobně, jako Měsíc ovlivňuje výšku mořské hladiny, může Venuše činit totéž (El. Niňo). K dynamice uvedeného jevu také přispívá planeta Jupiter, když je blízko Zemi.

 

 

9.59. Hvězda, (Slunce)

 

9.59.    Hvězda je nadřazená tlakové níže pro podřízené tlakové níže planet. Hvězdu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži a nikoliv pouze centrum jejího hmotného jádra. Hmotné jádro hvězdy nutno vždy chápat včetně všech (TN) oběžnic (pokud je má). Tlakové pole hvězdy má jako tlakové pole každé částice 5 základních částí (Obr. 9.3.). Slupku (vnější plochu) hvězdy (MH) tvoří tlakové výše. Pod slupkou jsou dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Centrem hmotného jádra centrální hvězdy prochází středový kanál (V). Hvězda je v beztížném stavu, nemá mechanickou hmotnost a nic nepřitahuje. Všechny hustotní sféry hvězdy jsou v beztížném stavu a nemají mechanickou hmotnost. 

9.60.    Mezifází hvězdy (MH) = slupka hvězdy odděluje tlakovou níži hvězdy od mezihvězdného prostoru. Mezifází hvězdy je obrovské. [26] Dostředný tlak z mezifází hvězdy směřuje (po spirále) do jejího hmotného jádra, drží jádro pohromadě a rotuje s ním. Středovým kanálem (V) proudí do hmotného jádra hvězdy vysoký tlak z mezihvězdného prostoru, který je hlavní příčinou jejího žhavého hmotného centra. Tlak z centra se snaží hvězdu (odstředně) „roztrhnout“. Dostředný tlak je (řádově) vyšší, než tlak odstředný. Oba tyto protichůdné tlaky hvězdu stabilizují.

9.61.    Stratopauza hvězdy představuje vysoký tlak na jejím povrchu (Obr. 9.7.). Co je pod stratopauzou je hmotné jádro samotné centrální hvězdy, co je nad stratopauzou a pod (MH) je vnitřní tlakové pole hvězdy (meziplanetární prostor). Stratopauza hvězdy plní stejnou úlohu, jako stratopauza planety, její teplota je ale vyšší. U Slunce je teplota na odstředné straně stratopauzy asi 5 miliónů stupňů. Teplota na dostředné straně stratopauzy (teplota horních hustotních sfér povrchu hmotného jádra pod stratopauzou) asi 5 tisíc stupňů.

9.62.    Tělesa (hvězdy) nejsou zdrojem sil. Hvězda není zdrojem žádného „magnetické pole“, ani na ni neprobíhají žádné „magnetické“ bouře. To, co se nazývá (odstředné) „magnetické pole“ hvězdy je (dostředné) tlakové pole z (MH), které nevychází z hvězdy, ale naopak směřuje do hvězdy. Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH). O hvězdě se dá s jistou nadsázkou říci, že je to pouze jakási obrovská, rozžhavená planeta. Tlakové procesy probíhající ve hvězdě jsou mnohem intenzivnější (turbulentnější), než u planety. [27]

9.63.    Aby mohla ve hvězdách probíhat sedimentace a jaderná fúze, musí být pod vrchní sférou horké plazmy hmotná atmosféra a pod ní systém hustotních sfér složených z plazmy a atomů v kapalném skupenství jako u planety. Vzhledem k turbulentnímu prostředí v hvězdě je nepravděpodobné, že v centru hvězdy jsou nějaké příliš vysoké teploty. Je pravděpodobné, že teploty v centru jsou srovnatelné s teplotami na povrchu. Příliš vysoká teplota v centru by vedla k destrukci tamních atomů a k „vypaření“ jejich jader. To by bylo neslučitelné se stabilitou hvězdy. Teplota ve hmotném centru hvězdy musí být řádově nižší, než je v její stratopauze.

 

9.64.    Příklad 9.4. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající hrnec uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do hrnce lze přirovnat k tlaku (teplu) z (MH), proudícímu do hmotného jádra hvězdy. Vzhledem k turbulentnímu prostředí se teplota na dně hrnce příliš neliší od teploty u hladiny. Páru, která z hrnce vystupuje lze přirovnat k světlu a teplu (částice S, T), které hvězda následně emituje. Obsah hrnce (roztok povidel) postupně houstne. Hvězda díky jaderné fúzi postupně houstne a posunuje se směrem k centru (LG).

9.65.    Planetu (Zemi) možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější. Poklička symbolizuje „pevný“ povrch planety. Občas unikající páru zpod pokličky možno přirovnat k vulkanizmu, kterým se planeta zbavuje vnitřního tepla (tlaku). Principielně je planeta i hvězda totéž. Rozdíl je pouze v jejich velikosti a v množství vnitřního tepla (původem z MH). U hvězdy nemá smysl hovořit o povrchovém teple.

 

 

9.66. Hvězda jako transformátor tlaku

 

9.66.    V objemově nepatrném hmotném jádru centrální hvězdy se koncentruje tlak (teplo) z obrovského objemu prostoru pod mezifázím (MH). [28] Při transformaci „hustých, studených (R)“ částic prostoru o malém objemu do „žhavých, řídkých (S, T)“ částic ve hvězdě dochází k následujícímu jevu. Na (Obr. 5.1.) jsou dvě částice. (TV1) velká řídká a (TV2) malá hustá. Zdálo by se, že při narušení mezifází mezi nimi se bude šířit (vyšší) tlak z velké částice do (nižšího) tlaku v menší částici. To se ale neděje. Tlak se šíří z menší částice (TV2) do větší (TV1).

9.67.    Částice (TV1, TV2) obklopuje prostředí s přibližně shodným tlakem. Poměr povrchové plochy částice k jejímu objemu se s rostoucím průměrem částice mění. U malé částice (TV2) připadá na jednotkový objem větší povrchová plocha než u větší (TV1). To znamená, že tlak, který vyvíjí prostředí na plochu malé částice (TV2) vztažený k jednotkovému objemu je větší, než u velké částice (TV1). Malá (hustá) částice (TV2) je vtlačena prostředím do slupky větší (řídké) částice (TV1). [29] Slupka velké částice je užší a tlak v ní je nižší (hustota větší), plocha slupky vzroste. Objem velké částice (TV1) se zvětší, její hustota prostoru se sníží a tlak v ní vzroste.

9.68.    Tento proces vede k tvorbě horkých, řídkých částic tepla a světla (S, T) ve hmotných centrech hvězd. Řídké částice (S, T) následně postupují směrem od středu proti dostřednému proudu (hustých) částic z mezifází hvězdy (Obr. 9.10.). To je teplo a světlo, které následně zahřívá povrch nejbližších planet (povrchové teplo). Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH).

 

9.69.    Jaderná fúze. Hmotné jádro hvězdy je tvořeno směsí plazmy a atomů. Částice plazmy jsou otevřená tělesa, která mohou spojitě měnit svoji hustotu prostoru (Obr. 4.1. a). Atomy jsou uzavřená tělesa, jejichž hustota prostoru se v jistém rozsahu vnějších teplot nemění. Atomy jsou prakticky nestlačitelné, ale mohou působením vnějšího tlaku měnit svůj tvar.

9.70.    Atomy jsou „pasivní tělesa“, která se sama nepohybují. Veškerý pohyb v prostoru způsobuje plazma. Díky trvalému přísunu tlaku do centra hvězdy kanálem (V) je v centru hmotného jádra hvězdy vysoká teplota (tlak). Částice plazmy působí na plochu atomů silnými tlakovými impulzy. V místě tlakového impulzu se povrchová plocha atomu (A) zploští a na obrácené straně se vytvoří špička (Obr. 7.2. a). Jádro atomu (A) se posune směrem k jeho špičce.

9.71.    Je-li tlakový impulz dostatečně silný, pronikne atom (A) svojí špičkou do povrchové plochy atomu (B). Jádro atomu (A) prolétne plochami obou atomů a pronikne dovnitř atomu (B). Superhustá jádra obou atomů vytvoří složené jádro. Objem složeného jádra je součtem objemů obou původních jader. Obaly obou atomů, se propojí a vytvoří plochu nového atomu (C). Přebytečné částice z obalů přecházejí do prostředí a zvyšují tam teplotu. [30]

9.72.    Součet povrchových ploch dvou malých „koulí“ je větší, než plocha koule, která jejich spojením vznikne. Plocha složeného atomu (C) je menší, než součet ploch atomů (A + B), ze kterých je složen. To znamená, že mechanická hmotnost složeného atomu (C) není prostý součet mechanických hmotností atomů (A + B), ale je menší. Mechanická hustota prvku (C), vypočtená z mechanické hmotnosti je vyšší. Hustší atom (C) je zatlačen procesem sedimentace do hustotní sféry blíže středu hmotného jádra centrální hvězdy (Obr. 4.8.).

9.73.    Velikost povrchové plochy nového atomu (C) závisí také na teplotě prostředí, ve které se fúze děje. Čím je teplota prostředí vyšší, tím méně objemný obal je potřebný k udržení stále většího složeného jádra pohromadě. Tvar jádra má vliv na tvar povrchové plochy atomu. Tvar povrchové plochy má vliv na průběh tlakového pole na ploše atomu a tím i na jeho fyzikální a chemické vlastnosti.

 

9.74.    Transformace hvězdy. Hmotné jádro hvězdy se transformuje („vzniká“) pod slupkou (MH) z velmi studeného materiálu. Díky sedimentaci se v centru (MH) soustřeďuje nejhustší materie (pouze několik stupňů K). Neustálý přísun tlaku z (MH) postupně hmotné jádro hvězdy rozžhaví. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků, které sedimentují do jednotlivých hustotních sfér.

9.75.    Kritický prvek pro další transformaci hvězdy je (pravděpodobně) železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím objemnější je hustotní sféra železa, tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.2.). Pyramidální jádra atomů jsou příčinou, že atomy železa mají výraznou „špičku“. Mezi póly atomů železa je silné orientované tlakové pole. Špičky atomů (NT) v kapalném skupenství se orientují směrem do středu tlakové níže hvězdy. To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku (OT) původem z (MH). Atomy železa se stále více „protahují“ a jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“. [31]

9.76.    Jádro atomu tvoří „sedimentační kotvu“ pro částice obalu atomu. Jádro atomu, je tvořeno klastrem superhustých částic (G). Každá superhustá částice je obalena slupkou supervysokého tlaku. To znamená, že z atomu vypadlé jádro, které drželo pohromadě díky dostřednému tlaku částic tvořících obal atomu se „rozprskne“ na jednotlivé superhusté částice (G), které působí na obaly okolních atomů velkým tlakem na malé ploše (Obr. 5.1., Obr. 5.2.). (G) „prolétávají“ okolními atomy a urychlují tak rozpad dalších jader, které opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce. Hmota se transformuje do plazmy.

9.77.    Z jader atomů „vypadlé“ superhusté částice (G) [32] jsou prostorem tlačeny do center nízkého tlaku. To znamená do superhustých sfér (SHS), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (LG) a také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí (SHMS) superhustou megasféru (Obr. 9.1. e, f). Superstudené částice (G), se pohybují (teplejším) prostorem a stávají se kondenzačními jádry pro poněkud teplejší částice prostoru. Tak vznikají v prostoru atomy „studených“ prvků (helia, vodíku...). Plazma se transformuje do hmoty.

9.78.    Částice obalů atomů, které vypadnutím jádra ztratily svoji „sedimentační kotvu“ prudce zvyšují teplotu prostředí a jsou tlačeny směrem od středu, jako světlo (S), teplo (T) a ostatní („řídké“) záření. [33] Část superhustých částic (G) v horkém prostředí „rozmrzá“ a prudce zvyšuje svůj objem. Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně podřízených tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním prostorem v okolí supernovy. [34]

9.79.    Tlaková níže hvězdy zaniká a s ní i ramena vysokého tlaku (V1, V2), mezi kterými byly jednotlivé planety (Obr. 9.7.). Mezifází oběžnic je narušeno a dostředný tlak, který planety držel pohromadě, ustane. Převládne odstředný tlak ze žhavého centra planet, který planety „roztrhne“. Planety se transformují do asteroidů. Tělesa, která nemají žhavé jádro (např. Měsíc) nemusí být výbuchem zničena, ale pouze „odhozena“. Tato tělesa mohou dosahovat značného stáří a stát se kondenzačními jádry, kolem kterých následně vznikají nové planety a hvězdy.

9.80.    Supernovy „vybuchují“ a „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může (ale také nemusí) být vznik „čisté“ superhusté sféry v centru supernovy, tvořené pouze superhustými částicemi (G). Nebo se vytvoří superhustá sféra obalená jakousi „atmosférou“ a „mořem“ z velmi hustých částic. Hustota řidších částic na povrchu superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají. Superhusté sféry (SHS) jsou plazma. Nejsou hmota. Nemají mechanickou hmotnost a nic nepřitahují! Superhusté sféry tvoří hustotní a teplotní dno Vesmíru.

 

9.81. Hvězdná soustava

 

9.81.    Tlakové systémy mají fraktální charakter. Tlaková níže hvězdné soustavy tvoří nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet a jejich soustav. Slupku hvězdné níže tvoří (MH). Tlakové pole pod slupkou hvězdné níže má dvě poloviny (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 9.7.). Středem (MH) hvězdy a jejího hmotného jádra prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak původem z mezihvězdného prostoru. [35] Hustota prostoru hvězdné soustavy = hustota prostoru slupky (MH) + hustota prostoru pod (MH) = hustota meziplanetárního prostoru + hustota prostoru všech hmotných těles, tvořících hmotné jádro hvězdy (hvězda + všechny oběžnice). Hustota prostoru roste (ve vlnách) směrem do středu.

 

 

Obr. 9.7.

 

9.82.    Mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) tlakové níže hvězdy se nachází podřízené tlakové níže jednotlivých planet (Obr. 9.7.). (P1) je nejhustší, (P3) nejřidší. Planety mají charakter částic (NT) s hmotným jádrem, které se pohybují a lze je považovat za podřízené (fraktální 3D) vlny v nadřazené vlně hvězdy. Vlna (P3) je tlačena směrem do středu tak dlouho, až narazí na ohon (hustší) vlny (P2) před ní, čelo vlny (P3) se stáčí do spirály, vytvoří se hlava vlny a v jejím oku hmotné jádro planety. Obdobně (P2) a (P1). Hlavy vln planet představují tlakové přepážky v tlakovém poli hvězdy. Rychlost pohybu (v) se směrem do centra zvyšuje.

9.83.    Tlakové pole hmotného jádra hvězdné soustavy je ukončeno pásem asteroidů. Pásmo asteroidů je materie, kterou již tlak z ramen (V1, V2) nezformoval do většího tělesa. Tuto oblast lze nazvat „ohonem“ hmotného jádra hvězdy. [36]

9.84.    Planetární soustava je výsledek procesu sedimentace v tlakové níži hvězdy. Hustota prostoru planety určuje její polohu v tlakovém poli hvězdy. Čím je hustota prostoru planety (planetární soustavy) vyšší, tím blíže centru hvězdné soustavy se nachází. Hmotné jádro planety se podílí na celkové hustotě prostoru (TN) planety podstatnou měrou. Hmotná jádra planet tvoří atomy ve směsi s plazmou. Hustota prostoru atomů je v jistém rozsahu teplot poměrně stabilní. To znamená, že hustota prostoru hmotných jader planet a tím i celková hustota prostoru tlakových níží planet je poměrně stabilní. [37] Díky tomu jsou dráhy planet přibližně stabilní.

9.85.    O synoptické mapě Sluneční soustavy a jednotlivých planet není téměř nic známo. Podřízené tlakové níže jednotlivých planet se nacházejí v oblastech nízkého tlaku rovníkového protiproudu (RP) nadřazené hvězdné soustavy (Obr. 9.8.). Planety (stejně jako atmosférické tlakové níže na Zemi) mohou být v severní (RPS) nebo jižní (RPJ) části rovníkového protiproudu hvězdy. Poloha planety v (RP) hvězdy by měla být zjistitelná podle topografie jejího povrchu.

 

 

Obr. 9.8.

 

9.86.    Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy je velmi vysoký. To znamená, že i malá výchylka polohy planety ve směru „sever - jih (B)“ způsobí velkou deformaci (MP) a z toho plynoucí velký vliv na tlakové pole hmotného jádra planety. To má vliv i na planetární počasí (Obr. 9.8. vpravo). Planeta je tlačena v příslušném závitu rovníkového protiproudu hvězdy do oblasti nižšího tlaku (doba ledová), nebo vyššího tlaku (oteplování). Oblasti nízkého tlaku v rovníkovém protiproudu jsou „užší“, než oblasti tlaku vysokého.

9.87.    Rychlosti rotací (v1>v2 >v3) v jednotlivých spirálních závitech (TN) hvězdy směrem do středu rostou. Důsledkem je, že se tlakové níže planet v určitých úsecích svých drah potkávají. Na (Obr. 9.9.) je schematicky znázorněná situace, kdy se planety potkávají. Tlakové níže planet (P1) a (P2) tvoří závit nízkého tlaku (z1N1), který se rozkládá mezi závity vysokého tlaku (z1V1 a z1V2) spirálního toroidu tlakové níže hvězdy (Obr. 9.4. a). Tlaková níže planety (P3) se leží na závitu (z2N1). Rychlost pohybu (P1) je (v1) a je vyšší, než rychlost pohybu (P3), která je (v2). Dráha (P1) pro jeden oběh je kratší, než dráha (P3).

 

 

Obr. 9.9.

 

9.88.    Mezi slupkami planet (kde je vysoký tlak) se při přiblížení zákonitě vytváří tlakové níže (N). Velikost a tvar (N) se mění tak, jak se planety vzájemně pohybují (Obr. 9.9.). To má vliv na tvar slupek planet. Hmotná jádra planet (P1, P2, P3) se posunují do nižšího tlaku směrem k (N). [38] Důsledkem je (globální) snížení tlaku v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety. Když jsou např. všechny tři planety seřazeny v konjunkci, zeslabuje (P4) vliv (P3) a to má vliv na (P1). Situace je složitá a nikdy se stejně neopakuje.

 

9.89. Galaxie

 

9.89.    Galaxie je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy hvězdných a planetárních soustav a jejich lokálních grup (LG). Galaxie (Obr. 3.8.) mohou být tlakové níže (spirální galaxie), nebo tlakové výše (prstencové galaxie). Existuje mnoho (pod)typů galaxií a pro všechny by mělo být možné z tvaru jejich hmotného jádra odvodit tvar jejich mezifází (MG). Galaxie nemají mechanickou hmotnost a nic nepřitahují! 

9.90.    Galaxii je nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MG) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Objem hmotného jádra představuje zlomek objemu celé galaxie. Každá galaxie má slupku (MG), která ji odděluje od mezigalaktického prostoru. Pod slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), které od sebe odděluje rovníkový protiproud. Většinu hmotných jader galaxií tvoří dva ploché spirální toroidy, nacházející se v obou polovinách galaktickém rovníkovém protiproudu. [39] Středem galaxie prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z mezigalaktického prostoru.

9.91.    V (MG) mají svůj původ ramena vysokého tlaku (V1, V2) galaxie. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku (N1, N2), která jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG). V centrech (LG) mohou být superhusté sféry (SHS). Uprostřed hmotného jádra galaxie se nachází superhustá megasféra (SHMS). (SHMS) i (SHS) jsou tvořeny superhustou plazmou (není to hmota). (SHMS a (SHS) tvoří hustotní a teplotní dno galaxie (Obr. 9.1. e, f). Pohybující se galaxii lze považovat za vlnu.

9.92.    Když je (SHMS) složená z více částí má to vliv na tvar hmotného jádra galaxie, na tvar povrchové plochy (MG) a tím i na průběh (tvar) tlakového pole na povrchu slupky galaxie. [40] Podobně, jako se atomy spojují do dlouhých molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak, tak i galaxie se spojují do dlouhých vláken v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak (Obr. 9.1. g, h). Tato vlákna nízkého tlaku jsou společná mezifází slupek ohraničujících megačástice (MB) s extrémně vysokým tlakem (Obr. 4.2.). Tlak (teplota) v megačásticích (MB) je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd. Spojitá jednota vláken nízkého tlaku a megačástic (MB) vysokého tlaku prostoru tvoří  „(mega)vláknitou strukturu“ Vesmíru (Obr. 9.10. vlevo).

9.93.    Prostor tvořící Vesmír je fraktální systém hustot a tlaků. V prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Největší i nejmenší struktury prostoru se řídí stejnými fyzikálními pravidly fraktální geometrie svérického prostoru a to se projevuje i na jejich podobném vzhledu (Obr. 9.1. a, h).

 

9.94. Koloběh materie

 

9.94.    Prostor má přísně materiální podobu. Existence materie je důsledkem fyzikálních vlastností prostoru. Prostor je matérií spojitě a bezezbytku vyplněn. Tzv. „prázdný prostor“ („vakuum“) neexistuje! Matérii nelze vytvořit, matérii nelze zničit. Materie existuje a stále se transformuje. Materie se vyskytuje ve dvou podobách:

9.95.    1) Plazma není hmota (z definice). Plazma tvoří objemově naprosto převažující složku materie. Plazmu tvoří spojitá jednota otevřených částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Plazma spojitě vyplňuje celý prostor (Vesmír). Plazma je všudypřítomná.

9.96.    2) Atomy jsou hmota (z definice). Hmota se vždy vyskytuje ve směsi s plazmou. Přestože hmota (atomy) zabírá nepatrný objemový díl Vesmíru, podílí se na koloběhu (transformaci) materie významnou měrou. Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená otevřenými částicemi (Obr. 7.1.). Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru v dané oblasti. Při vysokých teplotách prostředí se atomy rozpadají na jednotlivé částice a postupně se stávají částicemi prostředí.

9.97.    Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že jednoduchá tělesa (částice) i složená tělesa z částic se řídí stále stejnými pravidly na všech velikostních úrovních. To umožňuje skládání jednoduchých těles do těles složených, nebo rozložení složených těles na tělesa jednoduchá podle stále stejných univerzálních principů a tím i neomezenou transformaci („recyklaci“) materie. [41]

9.98.    Ve Vesmíru existuje několik transformátorů tlaku, podílejících se na koloběhu (transformaci) materie. V případě těles pouze z plazmy jsou to superhusté megasféry (SHMS) a megačástice prostoru (MB). V případě těles složených z plazmy a atomů jsou to hmotná centra tlakových níží planet, hvězd a galaxií.

9.99.    Cyklus transformace (koloběhu) materie započneme u hvězdy. Hmotné jádro hvězdy leží v centru dostředného tlaku z mezifází hvězdy (MH) a prochází jím středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. To má za následek, že se hmotné jádro hvězdy rozžhaví. Probíhají zde současně dva procesy:

9.100.     Husté „mikro-částice“ (R) dostředného tlaku z (MH) se v centru spojují (transformují) do větších a řidších částic světla, tepla a ostatního „řídkého“ spektra záření. Tyto řídké částice (Obr. 9.10. S, T) jsou tlačeny proti dostřednému proudu malých (hustších) částic do meziplanetárního, mezihvězdného a posléze i do mezigalaktického prostoru. [42] Část z nich postupně chladne a transformuje se do prostředí. Zbylé žhavé částice světla (S) jsou tlačeny prostředím až do mezifází galaxie (MG), případně až do megačástic prostoru (MB).

9.101.     Galaxie jsou tlakové níže, v jejichž mezifázích je velmi vysoký tlak. Když řídká částice světla (S) doputuje do (MG) vyrovná se vnitřní tlak v částici s tlakem v prostředí. Dostředné a odstředné tlaky, které držely slupku částice světla pohromadě se vyrovnají (Obr. 9.10.). Částice světla se rozpadnou (A). Vnitřek rozpadlých částic (B) je procesem sedimentace zatlačen do jednotlivých hustotních sfér (MB).

9.102.     Hustá materie, která tvořila slupky částic světla (Obr. 9.10. A, B) je vytlačována odstředným tlakem do sfér nízkého tlaku v mezifází galaxie (MG). Tam částice (G) tvoří kondenzační jádra, kolem kterých postupně vznikají (sedimentují) atomy „studených“ prvků s nejnižším bodem tání (D). Vhodné místo pro vznik atomů helia, vodíku a ostatních plynů.

 

 

 

Obr. 9.10.

 

9.103.     Atomy helia a vodíku (E) postupně sedimentují do plynných mlhovin (F), které tvoří „ohon“ ramena nízkého tlaku (N1) galaxie. V oblastech plynových mlhovin jsou podmínky pro vznik hvězd první generace. To znamená hvězd složených prakticky pouze z helia a vodíku.

9.104.     V hmotných jádrech hvězd první generace probíhá slučování atomů (He, H) na hustší atomy (jaderná fúze). Hustota prostoru hvězd první generace roste. V jejich středu se postupně vytvářejí kovové hustotní sféry. Některé hvězdy zhoustnou natolik, že se transformují do supernov, „vybuchují“ a obohacují okolní prostor o trosky ze svých kovových jader. Tato hustá matérie chladne a stává se kondenzačním jádrem pro tvorbu planet a hvězd vyšších generací s vyšší hustotou prostoru.

9.105.     Hvězdy vyšších generací jsou tlačeny do ramen nízkého tlaku (N1, N2) galaxie. Tam se z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav vytvářejí lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG).  Hustota prostoru (LG) v ramenech nízkého tlaku (N1, N2) galaxií postupně roste a (LG1, LG2, ...) jsou tlačeny směrem do středu hmotného jádra galaxie.

9.106.     Superhusté částice (G) z jader atomů „vypadlých“ při výbuších supernov sedimentují do (SHS) v centrech (LG). (SHS), obalené „mořem“ hustých částic tvoří hustotní dno (LG). Část superhustých jader atomů končí až v centrech galaxií v (SHMS). Částice světla (S), tepla (T) a další „řídké“ částice z hvězd v (LG) jsou vytlačovány k okrajům galaxií do (MG) a do megačástic (MB) a koloběh se opakuje.

 

9.107.     Hustotní dno tlakové níže galaxie je tvořeno superhustou megasférou (SHMS). [43] Do ní „padají“ jednak superhusté částice (gama) z implozí hvězd a pravděpodobně občas také menší superhusté sféry (SHS) při zániku lokálních vírů hvězdných a planetárních soustav (LG) při nějaké „kosmické“ události v blízkosti centra galaxie.

9.108.     V (SHMS) je minimální tlak. Přesto zde probíhají tlakové procesy, jako v centru každé tlakové níže. Centrem (SHMS) probíhá kanál (V), ve kterém je vysoký (mezigalaktický) tlak, který zahřívá centrum (SHMS) obdobně, jako centrum hvězdy, nebo planety. Superhustý („zmrzlý“) prostor v (SHMS) „rozmrzá“ a zvětšuje svůj objem. Když tlak v centru překoná povrchový tlak, počne (SHMS) emitovat „rozmrzlé“ částice do prostoru. (SHMS) se na čas mění na tzv. Kvasar (Obr. 9.10. vpravo).

9.109.     Kvasar vyvrhuje polárním prouděním úzké proudy velmi studených částic do okolního (mezigalaktického) prostoru. Tyto částice se stávají kondenzačními jádry pro teplejší částice mezigalaktického prostoru. Tvoří se mraky atomů všech hustot, které tvoří prachové a plynové mlhoviny. Studené prostředí usnadňuje spojování některých atomů do i poměrně složitých molekul, což by za „normálních teplot“ nebylo možné. Kvasar vyvrhuje polárním prouděním úzké proudy velmi studených částic do okolního (mezigalaktického) prostoru.

9.110.     Emitování studené plazmy kvasarem trvá pouze potud, pokud je v tělese (SHMS) dostatečný tlak. Když tento tlak pomine, proces se zastaví. (SHMS) se zmenší. Až se uvnitř opět nahromadí dostatečný tlak, proces se spustí znovu. Obdobný proces jako u sopky, kdy se hroutí a znovu naplňuje kaldera.

9.111.     Jak se galaxie pohybuje, pohybuje se s ní i její centrální (SHMS), která se čas od času mění na kvasar. V prostoru potom pozorujeme řadu úzkých výronů studené plazmy, ze kterých postupně vznikají pracho-plynové mlhoviny (1, 2, 3, 4). Tyto mlhoviny mají tvar vlny (Obr. 9.10. vpravo).

9.112.     Ve výronech studených částic z kvasarů jsou podmínky pro vznik atomů všech prvků, které následně sedimentují do hvězd, planet a jejich soustav (H). V pracho-plynových mlhovinách je mnohem větší pravděpodobnost vzniku planet a hvězd vyšších generací (s kovovým jádrem), než v mlhovinách pouze plynových (F). Vzniklé hvězdy v prachových mlhovinách opět emitují částice světla (S) a celé spektrum „řídkého“ záření do prostoru, houstnou a transformují se postupně do superhustých sfér a celý koloběh materie se opakuje. [44]

 

9.113. Planetární topografie

 

9.113.     Topografické útvary na povrchu planety (litosféře) jsou důsledkem dostředného tlaku z (MP). Planety se nacházejí na spirálách nízkého tlaku (N1, N2) v rovníkovém protiproudu hvězdy a mohou být pod rovníkem (RPJ), nebo nad rovníkem (RPS). To má vliv na tlakové pole planet a rotace v jednotlivých hustotních sférách planet (Obr. 9.8.).

9.114.     Planetární topografie se zabývá důsledky působení tlaku (OT) ze stratopauzy na „pevný“ povrch planety (litosféru). Stratopauza je bezprostřední „převodovou pákou“ tlaku z mezifází planety (MP) na její hmotné jádro. Stratopauza se nachází asi 80 Km nad litosférou. Dostředný tlak ze stratopauzy na plochu každého atomu hmotného jádra planety způsobuje pohyb atomů. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu prostoru a tím i tlak v dané hustotní sféře. Důsledkem je, že v každé hustotní sféře planety působí tlak (OT) s jinou dynamikou. To má vliv na rychlost pohybu v dané sféře.

9.115.     Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu. Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) působí na jednotlivé hustotní sféry planety „shora“. To znamená, že (OT) nejprve pohybuje atmosférou, poté mořem a pevnou slupkou (litosférou) a následně roztavenými horninami pod litosférou. V plynné atmosféře, v kapalných mořích a magmatu se projevuje tlak z (MP) vířivým pohybem (Obr. 9.11. a). [45]

9.116.     Tloušťka litosféry se pohybuje obvykle v rozpětí 70 – 100 km. [46] Litosféra Země je „rozlámaná“ do sedmi velkých a asi 12 menších tzv. litosférických desek, které nejsou zcela pevné, pohybují se a přitom rotují. U litosférických desek lze hrubě rozlišit dvě základní hustotní sféry. Horní sféru tvoří (řidší) pevnina a pod ní je (hustší) mořské dno a vrstvy pod dnem až do magmatu. Obě tyto hustotní sféry (fáze) jsou od sebe odděleny mezifázím. V mezifází se vyrovnávají rozdíly v tlaku a pohybu mezi oběma hustotními sférami. Litosférickými deskami pohybuje tlak ze stratopauzy (OT) a nikoliv magma pod nimi. [47]

9.117.     V litosféře vyvolává neustálý tlak ze stratopauzy (OT) na plochy atomů pevnin velmi pomalý pohyb. Tlak (OT) tlačí řidší vodu (moře) nad hustší pevninu (proces sedimentace). Zároveň je hustší pevnina tlačena pod řidší moře (Obr. 9.11. b). Hustší mořské dno je tlačeno pod řidší pevninu a řidší pevnina je tlačena nad hustší mořské dno. V oceánech je chladná (hustá) voda tlačena (po spirálách) pod (řídkou) teplou vodu a zároveň je teplá voda tlačena (po spirálách) nad hustou vodu od pólů (Obr. 7.6.).

9.118.     Průběh tlakového pole (OT) působící na hmotné jádro planety je obdobný jako v částici s charakterem tlakové níže, mezi jejíž dvě poloviny rovníkového protiproudu (RP) je vsunuto hmotné jádro (Země)koule (Obr. 10.2.). Tlakové pole hmotného jádra planety má dvě poloviny oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Severní polovina tlakového pole začíná nad severní polovinou (RP) a vine se po spirále směrem k severnímu pólu, kde je „severní strana oka níže“. Jižní polovina tlakového pole začíná pod jižní polovinou (RP) a vine se po spirále směrem k jižnímu pólu, kde je „jižní strana oka“.

9.119.     Kanál (V) tvoří spojnicí mezi vstupem do „oka“ na severním pólu a výstupem na jižním pólu. Na severní polosféře Země je trvale vyšší tlak. Směr proudění tlaku v kanále (V) je od severního pólu k jižnímu pólu. Uvnitř kanálu je vysoký meziplanetární tlak. Kanál (V) má vliv na topografii povrchu a mořského dna v oblasti pólů. O průběhu a dynamice tlakového pole v kanále (V) si lze udělat představu pozorováním polárních září.

9.120.     Hybateli tlakového pole (OT) jsou tlakové výše, jejichž víry jsou patrné v mořích jako tzv. gyres. V centrech gyres se nacházejí vulkány (Obr. 10.4), které lze považovat za středové kanály nízkého tlaku (kumuly). Mezi gyres jsou kontinenty (Obr. 9.11. a, c). Tlak (OT) způsobuje pomalý pohyb kontinentů. Pohybující se kontinenty mají charakter vln. Špičky kontinentů, subkontinentů a velkých ostrovů (Obr. 9.11., černé trojúhelníky) směřují k jižnímu pólu a lze je považovat za „ohony vln kontinentů“. Hlavy kontinentů směřují k severnímu pólu. Kontinent (vlna) se pohybuje „hlavou“ napřed (Obr. 9.11., žluté šipky). Většina pevniny (NT) je na severní polosféře. Většina moří (VT) je na jižní polosféře. 

9.121.     Důsledkem působení tlaku (OT) na plochu atomů tvořících mořské dno a kontinenty je jejich pohyb. Pevnina se pohybuje rychleji, než mořské dno. Rozdíly v rychlosti jejich pohybu se vyrovnávají v tzv. Středo-oceánských hřbetech. Charakterizují je vývěry lávy a specifický profil dna. Ve Středooceánských hřbetech se mořské dno „trhá“. Rovněž v bazénech na severním pólu, můžeme pozorovat, jak se tam působením (V) mořské dno „trhá“. [48]

 

 

Obr. 9.11.

 

9.122.     Zemská litosféra se nachází na „kouli“, která rotuje od západu na východ. Obvodová rychlost rotace „pevné“ litosféry je na rovníku nejvyšší a na pólech nejnižší. Tlakové pole (OT) se pohybuje na rovníku nejpomaleji (ohon) a na pólu nejrychleji (oko). Rychlosti v ramenech vysokého tlaku (V1, V2) tlakového pole (OT) se směrem k pólům zvyšují.

9.123.     Tlakové pole (OT) Zemskou litosféru na rovníku brzdí. Viditelným důsledkem „brzdícího tlaku“ je v oblasti rovníku vytlačené „břicho“ na západní straně Afriky a Jižní Ameriky (proti rotaci Země). Kolem třicáté rovnoběžky se rychlost pohybu ve spirálách vysokého tlaku (V1, V2) tlakového pole (OT) vyrovná s rychlostí pohybu pevniny. Důsledkem jsou trvalé oblasti vysokého tlaku, které se projevují jako pásma pouští (Obr. 10.4.). Nad třicátou rovnoběžkou začíná být rychlost rotace tlakového pole (OT) vyšší, než rychlost rotace litosféry a tlak (OT) planetu „pohání“ směrem ze západu na východ. [49]

 

 

Obr. 9.12.

 

9.124.     Pro některé topografické důsledky působení dostředného tlaku z (MP) na hmotné jádro planety lze nalézt jednoduchá pravidla. Vrch vlny (NT), důl vlny (VT). Hluboké moře (VT). Mělké moře, nebo pevnina (NT). Pouště, nížiny, rovinatá krajina, údolí (VT). Pohoří (NT), vrchol hory (NT). [50]

9.125.     Zobrazení sférické (koule) na rovinných mapách vede vždy k chybám. Mercantovy rovinné mapy dávají zkreslený obraz zde popsaných jevů zejména v oblasti pólů. Nejlepší je studovat tyto jevy na globusu. U topografických útvarů hmotného jádra planety je vhodné sledovat také útvary, které se nachází naproti na opačné polosféře.

9.126.     Naproti vtlačeným hlubokým mořským bazénům pod Arktidou (VT) je vytlačený nejvyšší kontinent na Zemi - Antarktida (Obr. 9.13. a nahoře). Naproti (bývalé) vtlačené proláklině Amazonie je hotspot Indonézie. Naproti vtlačenému Mexickému zálivu (VT) je vytlačená Tibetská náhorní plošina. Naproti vtlačenému Hudsonovu zálivu (VT) je vytlačené Verchojanské pohoří a Kamčatka. Naproti proláklině uprostřed Grónska je Nový Zéland, který má podobný tvar jako proláklina. Tvar vtlačeného Černého moře (VT) pozoruhodně koresponduje s tvarem Austrálie. Vtlačené prolákliny (VT), do kterých tlak „vchází“ mají menší plochu, než vytlačené struktury ze kterých tlak „vychází“.

 

9.127.     U planety Mars naproti vtlačené proláklině Hellas Basin (VT) je vulkán Olympus Mons. Naproti vtlačené proláklině Agryre Planitia (VT) je vulkán Elysium Mons (Obr. 9.13. b). Země má většinu vodstva (VT) na jihu. Mars má většinu (pomyslného) vodstva na severu. Pomyslná pevnina na Marsu má dvě špičky (ohony) směrem k severu (černé trojúhelníky). Obdobně jako u Země je špička Marsu na jižním pólu (ve směru pohybu Sluneční soustavy). Topografie obou pólů Marsu vykazuje spirální struktury, způsobené tlakovým polem ve středovém kanálu (V). Topografie Marsu neobsahuje struktury, které by naznačovaly, že tam byly obdobné útvary, jako jsou Středooceánské hřbety na Zemi. [51]

 

 

Obr. 9.13.

 

9.128.     Zajímavé je srovnání hotspotu Hawaii a (zaniklého) Marsovského hotspotu Tharsis Montes (Obr. 9.12. c). U Hawaii je nejmladší sopka na jihu a směrem k severu sopky zvětrávají a mizí v moři. Pevnina se pohybuje nad hotspotem ve směru jih - sever. Na Marsu je nejmladší sopka (Ceraunius Thorus) na severu a směrem k jihu sopky zvětrávají. Největší zvětrání lze pozorovat u (Arsia Mons). Nejmladší sopka (Ceraunius Thorus) je zcela miniaturní (vulkanismus zanikl). Litosféra nad hotspotem se pohybovala ve směru sever - jih. Z topografie Marsu lze usuzovat, že Mars se nachází v jižní polovině rovníkového protiproudu Sluneční soustavy.

 

9.129.     Poznámka 9.1. Existuje řada náznaků, že nadřazená tlaková níže Slunce obsahovala v minulosti pouze tři podřízené tlakové níže planet (Venuše, Země, Mars) a byla zakončena „ohonem“ z asteroidů (Obr. 9.7.). [52] Tlakové pole (TN) Slunce mohlo být narušeno vniknutím soustavy (TN) planet (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto) pod mezifází (slupku) tlakové níže Slunce. Připojení vnějších planet muselo mít vliv na tlakové pole Země a ostatních planet a na jejich polohu na některé ze spirál nízkého tlaku (Obr. 9.4. a).

9.130.     V linii vstupu kanálu (V) do Země (Obr. 10.7. b) jsou tzv. Sibiřské trapy (Obr. 9.11., ST), které pravděpodobně byly příčinou tzv. „vymírání druhů“. Velké množství sopek, navršilo na obrovském území vrstvy lávy až 500 metrů silné. Příčinou Trapů mohlo být vychýlení středového kanálu (V) nad pevninu. To vedlo k roztavení litosféry a proniknutí tekutých sfér pod litosférou na povrch. Důsledkem bylo velké množství prachu a sopečných plynů v atmosféře a celoplanetární doba ledová, která způsobila vyhynutí podstatné části živých organizmů.

9.131.     Je možné, že Grónsko kdysi tvořilo oblast severního pólu a procházel jím středový kanál Země (V). [53] Po připojení vnějších planet se kanál (V) přesunul nad Sibiř (Trapy) a následně se „usadil“ do polohy, kde je dnes (Obr. 10.7.). V současnosti je (V) intenzivně chlazen mořskou vodou. Topografie Antarktidy (bez ledu) vypadá, jako dvě litosférické desky nad sebou (?). Spodní se nasouvá se pod horní (Obr. 9.12. b nahoře). To by svědčilo o změně polohy (V).

9.132.     Jestliže byl na Marsu vulkanizmus a tím také atmosféra a tekutá voda (?), musel mít Mars v minulosti mnohem více vnitřního tepla, než dnes. Jediný způsob, jak se mohlo snížit množství vnitřního tepla proudícího do hmotného jádra planety Mars z (MH) Slunce je, že se planeta posunula na spirále (N) dále od Slunce, do nižšího tlakového spádu mezi rameny vysokého tlaku (V1j, V2j).

9.133.     Připojení vnějších planet mohlo způsobit rozkolísání pásu asteroidů a proražení slupky Marsu dvěma poměrně velkými asteroidy, které se staly měsíci Marsu. Asteroidy (Phobos, Deimos) pravděpodobně neměly vlastní tlakovou níži a jejich povrchová plocha byla malá. Pokud asteroidy obdržely při připojení vnějších planet mohutný vnější tlakový impulz, mohly „prorazit“ (slabou) Marsovskou slupku a proniknout pod ni. [54] Objem hmotného jádra a tím i objem slupky Marsu se zvětšil. Hustota prostoru planety se snížila a Mars se na spirále (N) posunul dále od Slunce.

9.134.     Množství vnitřního tepla proudícího do hmotného jádra Marsu z (MH) kanálem (V) se snížilo. Vnitřní tlak (teplota) v centru hmotného jádra se snížil. Vnitřní teplo nedosahovalo k povrchu. Litosféra Marsu zmohutněla. Snížený vnitřní tlak nebyl schopen prorazit mohutnější litosféru. Vulkanizmus ustal (Ceraunius Thorus). Bez vulkanizmu přišla planeta o svoji atmosféru a vodstvo. Hmotné jádro tlakové níže planety Mars se transformovalo do stavu, jak ho známe dnes.