10. Planetární počasí

 

10.1.        Galaxie, hvězdné a planetární soustavy jsou tlakové níže a řídí se univerzálními pravidly fraktální sférické geometrie prostoru. Tlaková níže galaxie je nadřazený tlakový systém pro tlakové níže hvězdných soustav. Tlaková níže hvězdné (Sluneční) soustavy je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet (Obr. 9.1.).

10.2.        Tlaková níže planety je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy v jednotlivých hustotních sférách jejího hmotného jádra. Horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země) je atmosféra. Tlakové pole v atmosféře je spojitou součástí tlakového pole planety, které je spojitou součástí tlakového pole hvězdy. Tlakové jevy v atmosféře planety se nazývají počasí. Planetární počasí je podřízený tlakový systém tlakového pole planety pod (MP).

10.3.        Planeta rotuje kolem hvězdy, hvězdná soustava rotuje ve spirálním rameně galaxie (Obr. 9.1. e). To znamená, že galaxie, hvězda a s ní i planeta se dostává do stále nových dynamických tlakových polí mezigalaktického prostoru. Neexistují zde žádné předvídatelné zákonitosti, nebo pravidelnosti.

10.4.        Planeta není skleník, ani uzavřená mechanická tlaková nádoba. Planetární tlaková níže je otevřený (fraktální) tlakový systém, ohraničený (MP = slupka planety) v jehož centru se nachází hmotné jádro (Obr. 7.7. f). Převodovou pákou pro tlak z (MP) na hmotné jádro je stratopauza. Dostředný tlak (OT) pod stratopauzou na plochu atomů hmotného jádra je řádově vyšší, než dostředný tlak nad stratopauzou.

10.5.        Všechny hustotní sféry hmotného jádra planety jsou v beztížném stavu a nepůsobí na sebe svojí mechanickou hmotností (žádnou nemají), ale pouze tlakem daným rozdílem jejich hustot prostoru. Rozdíly v tlaku mezi sousedními hustotními sférami (fázemi) se vyrovnávají v mezifázích mezi nimi (Obr. 2.1.). Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) na plochu atomů v jednotlivých hustotních sférách planety způsobuje jejich (vířivý) pohyb. V každé hustotní sféře s jinou dynamikou.

10.6.        Horní hustotní sféru hmotného jádra planety tvoří atmosféra. Atmosféru tvoří spojitá jednota (částic) atmosférických tlakových výší a (částic) atmosférických tlakových níží. Atmosféra se skládá z plazmy s malou příměsí atomů a molekul plynů, vodní páry a prachu. Atmosféra je v beztížném stavu [1] a nepůsobí v ní žádné mechanické setrvačné (Coriolisovy) síly. Atmosféra nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem. Povrch planety nepohybuje s atmosférou a atmosféra nepohybuje s povrchem, i když se vzájemné ovlivňují v mezifází mezi nimi.

10.7.        Planeta se může nacházet v „severní“ (RPS), nebo „jižní“ (RPJ) polovině rovníkového protiproudu hvězdy (Obr. 10.8.). Planeta může být „blíže, nebo dále“ od hvězdy (poloha ve směru A), [2] ale také „výše, nebo níže“ (poloha ve směru B) v příslušné hustotní sféře (MH). Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ (B) je velmi vysoký. I malá změna polohy ve směru (B) má velký vliv na planetární počasí. [3] Tlakové níže planet se vzájemně ovlivňují při jejich „míjení se“ v sousedních závitech spirálních toroidů hvězdné soustavy (Obr. 9.9.). To má také (přechodný) vliv na planetární počasí.

10.8.        Planeta není zdrojem tlaku (tepla). Planeta dostává teplo ze dvou zdrojů. Hlavní zdroj je vnitřní teplo, původem z (MP), vedlejší zdroj je povrchové teplo (částice S, T) původem z centrální hvězdy. Hlavní zdroj zahřívá planetu směrem od středu k povrchu, vedlejší zdroj ohřívá pouze povrch planety a slabou vrstvu pod povrchem.

10.9.        Vnitřní teplo je podstatné pro existenci hmotné části atmosféry. Čím je (MP) blíže centru tlakové níže hvězdy, tím se nachází ve větším tlakovém spádu mezi (V1, V2) a tím větší množství vnitřního tepla proudí do planety. [4] Součástí (MP) je středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru (Obr. 7.7.). Vnitřní teplo planety není způsobeno mechanickým tlakem, ani mechanickým třením. [5] Náklon „osy“ rotace planety nemá vliv na množství vnitřního tepla (Obr. 9.4.).

10.10.     Povrchové teplo tvoří částice (S, T) původem z centrální hvězdy. Povrchové teplo ovlivňuje tlakové procesy pouze v atmosféře. Teplo z centrální hvězdy (Slunce) není příčinou vzniku a existence atmosférických tlakových systémů a neudržuje je v chodu, i když přispívá k jejich dynamice. U planety (Země) má lokální vliv na množství povrchového tepla z hvězdy také náklon „osy“ rotace. Oblačnost stíní povrch planety a snižuje účinek povrchového tepla. Samotné povrchové teplo k vytvoření hmotné části atmosféry nestačí (Merkur, Měsíc).

10.11.     Když je množství vnitřního tepla vysoké, je povrch planety žhavý (Venuše, Jupiter, Saturn), nebo se projevuje vulkanismem (Země), má planeta hmotnou složku atmosféry (plynná atmosféra). Když je tlaková níže planety „slabá“ (Mars), nebo těleso nemá vlastní tlakovou níži (Merkur, Měsíc), má planeta nedostatečné množství vnitřního tepla. Atmosféra takového tělesa má minimální, nebo žádnou hmotnou složku. Fakt, že planeta nemá hmotnou část atmosféry neznamená, že nemá počasí.

10.12.     Teplota povrchu hmotného jádra planety závisí na poměru mezi vnitřním teplem a povrchovým teplem. Teplota povrchu planety ovlivňuje základní proudění v atmosféře. Planeta je vždy tlaková níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže  - hmotná část atmosféry je při povrchu hustší, než pod stratopauzou (Země). Atmosféra na pólech dosahuje do nižších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od rovníku směrem k pólu (Obr. 10.1. a).

10.13.     Atmosféra planety může mít charakter tlakové výše - hmotná část atmosféry je při povrchu řidší, než pod stratopauzou (Venuše). Atmosféra na pólech dosahuje do vyšších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od pólu k rovníku (Obr. 10.1. b). Pravděpodobně existuje i atmosféra s charakterem výškové tlakové níže (Jupiter).

 

10.14.     Poznámka 10.1. Tzv. „studené“ atomy tvoří pro částice plazmy v teplejším prostředí kondenzační jádra a „obalují“ se plazmou prostředí podobně jako se obalují kondenzační jádra v mracích molekulami vody a vznikají dešťové kapky (Obr. 7.4.). [6] Čím má atom nižší teplotu tání, tím větším klastrem plazmy je v „teplejším“ prostředí obalen (tím větší klastr částic prostředí „namrzne“ na „studený atom“). Plyny se skládají z atomů a molekul s klastry „namrzlé“ plazmy a z „volné“ plazmy mezi nimi. Molekuly vody a částice prachu v atmosféře tvoří kondenzační jádra pro molekuly plynů s klastry „namrzlé“ plazmy. Hustota prostoru těchto (super)klastrů se blíží hustotě prostoru prostředí. Všechny tyto komponenty tvoří spojitou jednotu.

10.15.     Čím je povrch planety více horký, tím má plazma nad povrchem vyšší teplotu. Částice „volné“ plazmy mezi atomy a molekulami nad povrchem (Obr. 7.4. TP) mají větší objem. Klastry „namrzlé“ plazmy na atomech a molekulách atmosféry jsou objemnější (Obr. 7.4. T2). Atomů a molekul je v jednotkovém objemu méně. Hmotná část atmosféry nad povrchem zabírá menší objem (Venuše).

10.16.     Čím je povrch planety studenější, tím částice „volné“ plazmy mezi atomy a molekulami nad povrchem mají menší objem. Klastry „namrzlé“ plazmy na atomech a molekulách jsou méně objemné. Atomů a molekul je v jednotkovém objemu atmosféry více. Hmotná část atmosféry zabírá nad povrchem větší objem (Země).

10.17.     Atmosféra je složitý systém, který se skládá z plazmy a malého objemu „studených“ atomů a molekul s různou hustotou prostoru, které se ale díky „namrzlé“ plazmě jeví, jako kdyby měly hustotu podobnou. Díky rozdílné teplotě tání se při změně teploty prostředí chová každý plyn jinak. Při změně tlaku (teploty) částice prostředí „přimrzají“ k atomu, nebo od něj „odmrzají“ zpět do prostředí s rozdílnou dynamikou, danou teplotou tání atomu.

 

10.18.     Hlavním hybatelem pohybu v atmosféře je dostředný tlak (OT) ze stratopauzy, který má svůj původ v dostředném tlaku z (MP). Tlak (OT) rotuje se všemi hustotními sférami planety a tím i planetou samotnou. Pohyb atmosférických tlakových systémů je důsledkem působení tlakových impulzů částic plazmy (OT) na plochu atomů a molekul tvořících atmosféru. Ve skutečnosti na plochu klastrů plazmy, která je „namrzlá“ na („studené“) molekuly atmosféry. To znamená, že tlakové impulzy (OT), na molekuly atmosféry působí na mnohem větší ploše, než je plocha samotných atomů a molekul. [7] Povrch planety (moře, pevnina a její profil) ovlivňuje tvar a pohyb atmosférických tlakových systémů.

10.19.     Vedlejším hybatelem pohybu v atmosféře jsou částice (S, T) původem z centrální hvězdy. Sluneční částice (S, T) nejsou příčinou vzniku atmosférických tlakových systémů ani je neudržují v chodu. To by se muselo počasí každou noc zhroutit.

10.20.     Pro molekuly plynů v atmosféře platí, že jsou ve svoji hustotní sféře (nemají mechanickou hmotnost) a nejsou na pevné mechanické podložce. Sluneční částice (S, T) se vůči spojité jednotě částic atmosféry pohybují a mají charakter fyzikálních vln. Tlakové impulzy, kterými působí (S, T) na molekuly atmosféry (s klastry „namrzlé“ plazmy) se projevují převážně pohybem klastrů. Nezvyšuje se teplota molekul atmosféry.

10.21.     Povrchová plocha planety (litosféra) tvoří pro dopadající částice (S, T) původem z hvězdy „pevnou“ podložku. Hustota prostoru povrchu planety a jeho povrchový tlak jsou vysoké. Částice (T) pronikají vysokým povrchovým tlakem a zahřívají povrch planety slabou vrstvu pod povrchem (povrchové teplo). Nad povrchem se zvyšuje tlak.

10.22.     Centrální hvězda zvyšuje za dne tlak (teplotu) nad povrchem a pod povrchem planety. Částice plazmy nad povrchem mají větší objem (jsou řidší = mají nižší hustotu prostoru) a působí odstředným tlakovým impulzem na molekuly plynů. Část „teplé“ plazmy „přimrzne“ ke klastrům na „studených“ atomech a zvyšuje tak jejich objem a snižuje hustotu prostoru (Obr. 7.4. T2). Řidší částice a s nimi i hmotná část atmosféry jsou vytlačovány v (TN) planety odstředně do výšky. [8] V noci ustane přísun povrchového tepla od hvězdy. Tlak (teplota) u povrchu klesne. Hmotná část atmosféry (dostředně) klesne z výšky k povrchu. Atomy a molekuly předají část „namrzlých“ částic (T) zpátky do (studenějšího) prostředí s nižším tlakem. Proto nejsou změny teploty na osvícené a neosvícené straně tak dramatické, jako na tělesech bez hmotné atmosféry (Měsíc, Merkur).

10.23.     Oblačnost nepůsobí „skleníkovým efektem“! Oblačnost působí jako pružná tlaková přepážka, která ve dne snižuje množství částic (S, T) „dopadajících“ na povrch a v noci brání studené plazmě klesnout k povrchu. Velké množství vnitřního tepla = horký povrch = mohutná oblačnost. Mohutná oblačnost = velké stínění povrchu = menší množství povrchového tepla (Venuše, Jupiter).

 

10.24.     Příklad 10.1. O množství a vlivu povrchového tepla původem ze Slunce si lze udělat určitou představu. Ve dne je teplota těsně nad povrchem pouště 60 stupňů Celsia. V noci rychle padá teplota nad povrchem k bodu mrazu. Několik desítek centimetrů pod povrchem je stálá teplota kolem 15 stupňů Celsia ve dne i v noci. V letních měsících v severních oblastech (Země) dopadají Sluneční částice (S, T) na povrch permafrostu 24 hodin denně, ale půda rozmrzne pouze asi 2 metry pod povrch. Hloubka permafrostu může dosahovat několik stovek metrů. Pak začne převládat vnitřní teplo planety. [9]

10.25.     Kdybychom nějakým „deštníkem“ odstínili Zemi od Slunečních částic (S, T = povrchové teplo), povrch planety by rychle zamrzl a nastala by celoplanetární doba ledová. Pod povrchem, v hloubce několika set metrů by byly teploty (původem ze středu planety = vnitřní teplo), jako dnes na povrchu.

 

10.26.     Poznámka 10.2. Molekuly plynů (hmota) svojí přítomností ovlivňují hustotu a tím i tlak v základním prostředí. V atmosféře rozeznáváme dva tlaky. Fyzikální tlak (teplotu) v základním prostředí (plazmě) a atmosférický (mechanický) tlak v hmotném prostředí atomů a molekul plynů. Situace je komplikovaná tím, že při povrchu je nejvyšší hustota hmotné části atmosféry a zároveň největší množství povrchového tepla z hvězdy. S rostoucí nadmořskou výškou klesá v atmosféře objem hmoty a roste objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak klesá a roste fyzikální tlak (teplota) plazmy. Mechanické teploměry tento fakt nezobrazují. Měření tlaku (teploty) ve výškách stejnými (mechanickými) metodami, jako při povrchu vytváří nesprávné představy.

10.27.     Měření atmosférického (mechanického) tlaku vychází z nesprávné představy, že atmosféra (vzduch) má hmotnost. V jednotce atmosférického (mechanického) tlaku (Pa = Pascal) se vyskytuje hmotnost. To vytváří falešnou představu, že atmosféra působí svojí hmotností. [10] Pascal je mechanická nikoliv fyzikální jednotka.

 

10.28.     Poznámka 10.3. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi otevřeným (fyzikálním) tlakovým systémem a uzavřenou (mechanickou) tlakovou nádobou. Atomy jsou uzavřená tělesa, která jsou prakticky nestlačitelná. Stlačitelnost, to znamená změnu objemu, umožňuje u hmotných těles pouze plazma (mezi atomy).

10.29.     V hmotných tělesech v pevném a kapalném skupenství je (mezi atomy) málo plazmy a tyto látky jsou prakticky nestlačitelné. Plyny obsahují vysoký objemový podíl plazmy (mezi atomy) a díky tomu jsou mechanicky stlačitelné. Podmínkou je, že jsou v uzavřené mechanické nádobě s „pevnými“ stěnami. Otevřené fyzikální tlakové systémy (tlakovou výši, nebo níži) nelze (mechanicky) stlačit. Lze je pouze zahřát, nebo zchladit a tím změnit jejich hustotu, velikost a objem.

 

10.30.     Příklad 10.2. Mechanická „síla“ může působit pouze na pevnou mechanickou plochu (Obr. 7.9.). [11] Mechanický tlak „funguje“ pouze u uzavřených tlakových nádob. V atmosféře je třeba vždy pracovat s fyzikální plochou. To znamená s plochou všech atomů a molekul (s namrzlými klastry plazmy), tvořících atmosférické tlakové systémy. V prostředí (uvnitř) kapalin a plynů pevná mechanická plocha neexistuje a nelze tam aplikovat mechanické „zákony“.

10.31.     Pohyb mraku v atmosféře nelze způsobit tak, že budeme tlačit na jeho (neexistující) mechanickou plochu. To znamená na plochu atomů a molekul, které jsou na vnější ploše mraku. Mrak se může jako jedno těleso pohybovat pouze tak, že budeme tlačit na jeho fyzikální plochu. To znamená, že „volná plazma“ v prostředí (Obr. 7.4. TP) bude působit orientovanými tlakovými impulzy na plochu všech atomů a molekul (s namrzlými klastry plazmy) mrak tvořících. Tedy i těch uvnitř mraku. Bezprostředním zdrojem fyzikálního tlaku v atmosféře (Země) je dynamický tlak (OT) ze stratopauzy a za dne i částice (S, T) původem z centrální hvězdy. Tlak (OT) nepřetržitě působí na fyzikální plochu atmosférických tlakových systémů a způsobuje jejich pohyb.

  

10.32. Atmosféra planety Země

 

10.32.     Horní hustotní sféru hmotného jádra planety Země tvoří atmosféra, která má charakter tlakové níže. Hustota hmotné části atmosféry směrem do středu roste, fyzikální tlak v základním prostředí (plazmy) směrem do středu klesá. Hmotná část tvoří zlomek objemu Zemské atmosféry. Atmosféra je v podstatě plazma, „znečištěná“ trochou atomů. To zjistíme, když atmosféru zkapalníme. [12] V jednom tisíci litrů atmosféry při povrchu jsou asi 2 litry kondenzátu hmoty a 998 litrů plazmy. S rostoucí nadmořskou výškou se snižuje objem hmoty a zvyšuje se objem plazmy.

10.33.     Atmosféra má dvě polosféry (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (RP). Obě polosféry rotují ve směru rovnoběžek souhlasně s rotací Země, ve směru poledníků rotují s opačnými rotacemi vůči sobě. Základní proudění v atmosféře je směrem od západu na východ a od rovníkového protiproudu k pólům planety (Obr. 10.1. a). Mezi póly hmotného jádra planety prochází kanál (V). Uvnitř (V) je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.34.     Atmosféra má čtyři zásadní hustotní sféry (Obr. 10.4. c). Stratopauza [13] představuje vysoký povrchový tlak hmotného jádra planety. Ve stratopauze probíhá (horní) polární proudění atmosférických tlakových systémů (Obr. 4.7.). [14] Pod stratopauzou je stratosféra. Při povrchu hmotného jádra planety je troposféra. V troposféře lze rozeznat podle rozložení oblačnosti minimálně další tři hustotní sféry.

10.35.     Stratosféra a troposféra jsou od sebe odděleny tropopauzou. Tropopauza tvoří (sférický) rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou. [15] Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a tlakových níží, což je příčinou tzv. tryskového proudění (Obr. 10.7.).

  

 

Obr. 10.1.

 

10.36.     Příklad 10.3. Atmosféru tvoří spojitá jednota atmosférických tlakových výší a tlakových níží. Na (Obr. 10.1. c) je radarový snímek atmosférické tlakové níže („řez“ hurikánem TN). [16] Spirální rameno (N2) hurikánu se skládá z jednotlivých podřízených (fraktálních) tlakových níží (N21, N22, ... N2n), které mají slupky z vysokého tlaku (V21, V22, ...). [17] Centra níží (N21, N22, ... N2n) lze také považovat za kumuly uprostřed tlakových výší (V21, V22, ...). Čím více se blížíme k centru (TN), tím více roste hustota prostoru, tlak klesá a rychlost pohybu se zvyšuje.

10.37.     Hybatelem pohybu tlakových systémů v atmosféře je dynamický tlak ze Zemské stratopauzy (OT). Částice hurikán (TN) se pohybuje a má charakter vlny, která má „ohon“ a „hlavu“. Ohon tlačí (roztáčí) hlavu. Uprostřed „hlavy“ hurikánu (TN) je oko (V). (OT) působí na hurikán pouze z jedné („horní“) strany. Tlak z druhé („dolní“) strany je odstíněn tělesem planety. Proto je hurikán (TN) značně nesymetrický a má zřetelnou polovinu (TNS), ve které směřuje tlak (pohyb) odstředně směrem k tropopauze. Druhá polovina (TNJ) je značně zkreslená a její pohyb směřuje směrem k litosféře. Obě poloviny (TNS a TNJ) od sebe odděluje rovníkový protiproud (RP). Tlakové pole hurikánu (TN) pokračuje až do stratopauzy a v konečném důsledku až do (MP). Viz také (Obr. 9.2.).

 

 

Obr. 10.2.

 

10.38.     Poznámka 10.4. Na (Obr. 10.2. a) je srovnání částice vesmírné prachové mlhoviny Eta Carinae s podobnými tlakovými útvary na Zemi. Tlak v kosmickém prostoru působí na mlhovinu ze všech stran. Částice Eta Carinae má dvě polosféry (TNS a TNJ) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (srovnej s Obr. 6.5. h). Pohyb v obou polosférách je směrem od (RP) k pólům.

10.39.     Na (Obr. 10.2. b) je výbuch sopky. Prachové mračno sopečného výbuchu má rovněž dvě polosféry (TNS a TNJ) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (RP). Pohyb v obou polosférách je směrem od (RP) k pólům. Hlava sopečného oblaku (TNS) se vytváří nárazem do plochy tropopauzy a tvoří obdobu polosféry (TNS) Eta Carinae. Polosféra (TNJ) sopečného mračna (pyroklastický proud) se nemůže řádně rozvinout, protože ji v tom brání pevný Zemský povrch a jeho povrchový tlak.

10.40.     Na (Obr. 10.2. c) je atmosférický kumulus, který vykazuje podobný tvar, jako (Obr. 10.2. b). Hlava kumulu (TNS) se tvoří nárazem do tropopauzy. Druhá polosféra (TNJ) je zdeformovaná pevným povrchem Země. Je to obdoba pyroklastického proudu. (TNS a TNJ) kumulu od sebe odděluje rovníkový protiproud (RP). Směr pohybu v (TNS) kumulu je odstředný (od středu TN Země). Směr pohybu v (TNJ) kumulu je dostředný (do středu TN Země). Porovnej s (Obr. 10.3. c).

10.41.     Kumulus je obklopen vysokým tlakem v okolní atmosféře, který tvoří jeho slupku a „drží kumulus pohromadě“. Částice kumulů se pohybují a mají charakter fraktálních (3D) vln (Obr. 6.4.). Na povrchové ploše (částic) kumulů jsou patrné vysoce dynamické „vybouleniny“, které tvoří plochy podřízených (fraktálních) sub-částic. Částice kumulů i podřízené sub-částice, které je tvoří se řídí stále stejnými fyzikálními pravidly sférické geometrie prostoru.

10.42.     Rozsáhlá tlaková níže (Obr. 10.3. a) má svůj původ v dostředném tlaku ze stratopauzy (OT). Částice vysokého tlaku v oblasti jejího centrálního kanálu (V) se pohybují odstředně směrem od tropopauzy zpět ke stratopauze. [18] Po nárazu do stratopauzy část částic vysokého tlaku směřuje zpět dostředně k povrchu planety. Částice, které vyvinou dostatečný tlakový impulz na plochu stratopauzy se dostávají až do tlakového pole nad stratopauzou a pod slupkou planety (MP).

 

 

Obr. 10.3.

 

10.43.     Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že atmosférickým tlakovým výším a nížím jak je dnes rozeznáváme, jsou zákonitě nadřazeny ještě (minimálně) dvě globální, sférické tlakové výše a níže. Můžeme si to představit tak, jako kdybychom do rovníkového protiproudu částice s charakterem tlakové níže (TN) vsunuli „kouli“ hmotného jádra planety. Každá polovina (TN) by pak „obalila“ jednu polosféru hmotného jádra planety (Obr. 10.4. a). Vznikly by tak dva „superhurikány“. (TNS) = severní superhurikán a (TNJ) = jižní superhurikán.

10.44.     Každý superhurikán má (minimálně) dvě ramena vysokého tlaku (V1, V2), která se „vinou“ (po spirále) po příslušné polosféře planety. Mezi rameny (V1, V2) superhurikánu se nacházejí jednotlivé podřízené tlakové níže (N11, N12, N13...), jak jsou dnes rozeznávány (Obr. 10.4.). Suma těchto níží tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu, která mají „ohon“ v rovníkovém protiproudu (RP) a „oko“ na pólech. „Oko“ superhurikánu tvoří středový kanál (V) planety, který „vchází“ do planety na severním pólu a „vychází“ na pólu jižním. [19] To má za následek poněkud rozdílný charakter (atmosférického) proudění v obou polosférách.

 

 

Obr. 10.4.

 

10.45.     Tlakové pole superhurikánů a jejich pohyb není důsledkem rotace hmotného jádra Země! Nadřazený tlakový systém k superhurikánům (TNS a TNJ) je (MP). Tlak z (MP) rotuje atmosférou a ostatními hustotními sférami planety a tím i planetou samotnou. S každou hustotní sférou s jinou dynamikou. Suma rotací v jednotlivých hustotních sférách určuje směr a rychlost rotace hmotného jádra planety. Sféry, které spolu sousedí, se částečně ovlivňují v mezifázích mezi nimi. To znamená, že povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím je nadmořská výška vyšší, tím je vzájemné ovlivňování slabší a rozdíly v rychlostech pohybu jsou větší. [20]

10.46.     Superhurikány (TNS a TNJ) se nacházejí na Zemské „kouli s pevným povrchem“. Superhurikány rotují stejným směrem jako planeta, ale s jinou relativní rychlosti vůči pevnému povrchu pod sebou. Obvodová rychlost povrchu hmotného jádra planety (litosféry) je na rovníku maximální a na pólech minimální. [21] Rychlost rotace ramen superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólům se zrychluje.

10.47.     Vztahujeme-li pohyb atmosféry k pevnému povrchu planety, pak na rovníku se pohyb atmosféry zpožďuje proti pohybu povrchu. [22] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se rychlost pohybu povrchu planety a ramen superhurikánů začíná vyrovnávat. Nad 30. rovnoběžkou se atmosféra začíná postupně pohybovat rychleji, než povrch planety pod ní. Pohyb atmosférických tlakových systémů ovlivňují kontinenty, nad kterými je jiný tlak, než nad mořem.

10.48.     Nadřazený tlakový systém k atmosférickým tlakovým nížím a hurikánům jsou superhurikány (TNS a TNJ). Nadřazený tlakový systém k atmosférickým superhurikánům je (MP). Chceme-li lépe pochopit změny jednotlivých atmosférických tlakových systémů při jejich pohybu od rovníku k pólům, musíme ignorovat pohyb povrchu Země. To znamená, že vztažná soustava pro pozorování atmosféry je tlakové pole hvězdy a nikoliv Zemský povrch. Pro zobrazení dějů v atmosféře jsou mnohem vhodnější polární mapy, než mapy Mercantovy.

10.49.     Základní pohyb atmosférických tlakových systémů lze vysledovat pozorováním pohybu hurikánů. Na (Obr. 10.5. a) je zobrazen výskyt a pohyb hurikánů vztažený k povrchu Země. [23] Na severní polosféře je vyšší (fyzikální) tlak a proto je tam také více hurikánů, než na polosféře jižní. Hurikány se pohybují ve směru od západu na východ a od rovníku směrem k pólu. Modré šipky přibližně ukazují polohu ramen nízkého tlaku superhurikánů.

10.50.     Základní proudění v atmosféře planety Země je směrem od rovníku k pólům (Obr. 10.4. a). Na rovníku dostává Země nejvyšší množství povrchového tepla z hvězdy. Tlakové výše v rovníkovém protiproudu vytlačují hustou materii (odpařenou vlhkost) ke svým okrajům. Odpařenou vlhkost přebírají tlakové níže, které ji tlačí do svých center a přitom ji dále zahušťují. Vzniká hurikán (N11).

 

 

Obr. 10. 5.

 

10.51.     Tlakové níže se pohybují (po spirále) mezi rameny (V1s, V2s) směrem k (oku) na severním pólu a přitom chladnou a hustota jejich prostoru roste. Zvyšuje se rozdíl v dostředných rychlostech v ramenech (V1s, V2s). [24] To má za následek, že se „hlava“ hurikánu (N11) „rozbaluje“ a „ohon“ prodlužuje (Obr. 10.4. b). Částice hurikán (N11) se mění na (částici) tlakovou níži (N12). Přerušovaná šipka (Obr. 10.5. b, e) vyznačuje směr pyroklastického proudu (N12).

10.52.     V oblasti severního pólu se spirální ramena (V1s, V2s) k sobě přibližují a tlakový spád mezi nimi roste. Hustota prostoru tlakových níží roste, teplota klesá, rychlost pohybu roste. Kolem středového kanálu (V) rotují „divoké a studené“ tlakové níže (N13, ...). [25] O tvaru a pohybu atmosférických níží (N11, N12, ...N1n) si můžeme udělat představu podle oblačnosti. [26] Tlakové výše nejsou přímo viditelné.

10.53.     Atmosférické tlakové pole ovlivňuje tvorba dešťových srážek. Molekuly vody [27] v mracích kondenzují na prachových kondenzačních jádrech a vytvářejí kapky vody. Kapalná voda v atmosféře nabývá mechanickou hmotnost a je tlačena dostředným tlakem (OT) směrem do středu (padá k povrchu planety). To má vliv na hustotu prostoru atmosférických tlakových níží, která klesá.

 

10.54.     Poznámka 10.4. Atmosférické tlakové níže se vzájemně ovlivňují. Na (Obr. 10.5. e) je zobrazená situace, která je zmíněná na (Obr. 9.9.) u planet. Atmosférická tlaková níže (N12) se potkává s atmosférickou tlakovou níží (N13), která leží o jeden závit blíže k oku (V) na severním pólu Země. Mezi „hlavou“ (N12) a „ohonem“ (N13) se vytváří atmosférická tlaková níže (N, modře). Ta ovlivňuje pohyb center níží (N12) a (N13) a jejich tlakové pole. Jižní spirální rameno tlakové níže (N) tvoří pyroklastický proud z (N12). 

 

 

Obr. 10.6.

1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše,
5 - Réunion, 6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

 

10.55.     (Obr 10.6. vlevo) zobrazuje přibližný odhad polohy spirálních ramen vysokého tlaku (V1s, V2s) atmosférického superhurikánu na severní polosféře (TNS). Je použita polární mapa. Ramena superhurikánu začínají v rovníkovém protiproudu. V oblasti subtropického pásma kolem třicáté rovnoběžky (naznačeno zeleně), se rychlost rotací ramen superhurikánu a rychlost rotace povrchu Země vyrovná. Ramena (V1s, V2s) jsou zde tvořena podřízenými („stabilními“) výšemi (1, 2, 3, 4, ...), které nad povrchem „stojí“. To má za následek, že v těchto oblastech se nachází pásmo suchých oblastí a pouští (žlutou barvou). Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře o tamních pouštích. Oba póly se nacházejí v kanálu vysokého tlaku (V) a mají také charakter pouští. [28]

10.56.     V mořích (Obr. 10.6. vpravo) jsou oblasti vysokého tlaku charakterizované poměrně „stabilními“ víry (gyres), v jejichž centrech se nacházejí vulkány, které tvoří jejich středové kanály nízkého tlaku (kumuly). Ramena nízkého tlaku (N1s, N2s) superhurikánu (NTS) jsou tvořena sumou tlakových níží (Obr. 10.5. a) a nacházejí se mezi rameny (V1s, V2s) tlaku vysokého. Oblasti nízkého tlaku jsou charakterizovány horami, sopkami a mělkým mořem (např. Karibik, nebo Velký bariérový útes).

 

10.57. Tropopauza, (tryskové proudění)

 

10.57.     Stratopauza se nachází ve výšce asi 60 - 80 km nad povrchem Země. Tropopauza je nesymetricky blíže povrchu (asi 9 - 16 km nad povrchem). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a níží (Obr. 3.8.). Tropopauza má dvě poloviny, které rotují ve směru západ - východ souhlasně, ve směru sever - jih s opačnými rotacemi.

 

 

Obr. 10.7.

 

10.58.     Na (Obr. 10.7. vpravo) je schematické zobrazení závitů superhurikánu (TNS) a jeho výškové dělení. Pro přehlednost je tlakové pole (TNS) nakresleno (nekorektně) jako lineární (viz rovněž Obr. 10.4. c). Tropopauza tvoří (sférické) mezifází mezi stratosférou a troposférou. Atmosférické tlakové výše (červeně), vytlačují hustou matérii (po spirále) do obvodů svých rovníkových protiproudů a do středových kanálů. Zde přejímají „zahuštěnou“ materii atmosférické tlakové níže (modře) a transportují ji do oblasti svých středů. Přitom se materie dále zahušťuje. Atmosférické tlakové níže vytlačují řídkou materii do svých středových kanálů a odtud prostřednictvím polárního proudění do atmosférických tlakových výší (viz rovněž Obr. 4.6., Obr. 4.7.).

10.59.     V tropopauze se vytváří esovitě prohnuté tzv. tryskové proudění (Obr. 10.7., vpravo nahoře). Tryskové proudění má dvě poloviny (severní a jižní) s opačnými rotacemi ve směru poledníků. Tryskové proudění se pohybuje jako celá atmosféra od západu na východ. Působí ve směru rotace Země je výraznější než proudění, které působí proti rotaci (naznačeno světlejší barvou). Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru. Plazma, unášející molekuly vzduchu zde dosahuje vyšších rychlostí (působí vyššími tlakovými na molekuly atmosféry).

10.60.     Na každé polosféře planety Země se nacházejí dva závity tryskového proudění. Subtropické proudění (subtropical jet) a polární proudění (polar jet). Jsou to značně turbulentní a nestabilní dynamické proudy. Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované. [29]

 

10.61.     Poznámka 10.5. Planety (P1, P2, P3) jsou podřízené (fraktální) tlakové níže v tlakové níži hvězdy. Hmotná jádra planet se nachází v rovníkovém protiproudu nadřazené hvězdné tlakové níže (Obr. 10.8.). Rovníkový protiproud (RP) hvězdy tvoří dva ploché spirální toroidy nízkého tlaku (RPS) a (RPJ), oddělené od sebe oblastí tlaku vysokého. Vzhledem k rozměrům mezifází hvězdy (MH) je rovníkový protiproud velmi úzké pásmo. (P1, P2) se nachází v jeho severní polovině (RPS), (P3) je v jeho jižní polovině (RPJ). Rovníkový protiproud hvězdy je zvlněný a jeho tvar se mění.

 

 

Obr. 10.8.

 

10.62.     Poloha mezifází planety (MP) v (RP) Slunce má zásadní vliv na tlakové pole planety Země. Tlakový spád mezi spirálními závity (V1, V2) v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I poměrně malá výchylka (MP) ve směru „sever - jih“ (Obr. 10.8. c, směr B) má podstatný vliv na planetární počasí. Tvar a polohu (MP) a tím i planetární počasí mohou také dočasně ovlivňovat okolní planety, když se míjejí na svých drahách (Obr. 9.9.). Měsíc a Slunce trvale ovlivňují tlakové pole v atmosféře a ostatních hustotních sférách Země. Venuše periodicky činí pravděpodobně totéž (El. Niňo). Statistické údaje vlivu polohy sousedních planet na pozemské počasí nejsou k dispozici.

10.63.     Na (Obr. 10.8. c, vlevo) je severní polosféra planety (P2) v nižším tlaku, než jižní polosféra. Tlakové pole jižní polosféry (P2) má větší objem (Obr. 4.1. c), než tlakové pole severní polosféry (Obr. 10.8. a, b). Rovníkový protiproud (P2) je vychýlený směrem na sever. Tomu odpovídá také směr proudění ve středovém kanálu (V), které směřuje směrem z jihu na sever. [30] Tlak na jižní polosféře je vyšší, než na severní. Na jižní polosféře je teplejší počasí, na severní polosféře je doba ledová. Nejvyšší změny se vyskytují zejména v oblastech kolem pólů (V), které se dostávají do vyššího, nebo nižšího tlaku (Obr. 10.8. c).

10.64.     Vyšší tlak na jižní polosféru postupně slábne a následně se planeta počne pohybovat směrem k severu (Obr. 6.2. b). Při pohybu na sever se severní polosféra planety postupně dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 10.8. c, uprostřed). Vyšší tlak působící na severní polosféru má za následek, že objem tlakového pole severní polosféry (MP) se zvětšuje, objem tlakového pole jižní polosféry se zmenšuje. Rovníkový protiproud planety se posunuje směrem k jihu. Tlakové pole severní polosféry zvětšuje svůj objem tak dlouho, až je tlak z ramena (V1), nebo (V2) na její zvětšenou plochu tak velký, že se planeta začne pohybovat opačným směrem. [31]

10.65.     Doba ledová na severní polosféře. Při pohybu mezifází planety v (RPS) hvězdy směrem na „jih“ se severní polosféra (MP) dostává do oblasti nižšího tlaku (Obr. 10.8. c, vlevo). [32] To má vliv na tlakové pole (počasí) jejího hmotného jádra. Rovníkový protiproud planety se posunuje k severu. Tlak (teplota) v atmosféře a mořích se snižuje. Povrchový tlak moří roste. Přes vyšší povrchový tlak moří umožňuje neproporcionálně nižší tlak v atmosféře vyšší odpar. Větší množství páry v atmosféře znamená mlhu a množství („studených a nízkých“) mraků, stínících povrch. To má za následek menší množství povrchového tepla od hvězdy. Počasí je studenější a vlhčí. Srážky padají v podobě sněhu. Zasněžená (zaledněná) pevnina má vyšší povrchový tlak. Pásmo permafrostu se rozšiřuje. Pevninu postupně od pólu a vrcholků hor pokrývá led. Hladina moří klesá. Tzv. „mírné pásmo“ se posunuje směrem k jihu.

10.66.     Planetární oteplování na severní polosféře. Při pohybu mezifází planety v (RPS) hvězdy na „sever“ se severní polosféra (MP) dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 10.8. c, uprostřed). Rovníkový protiproud se posunuje k jihu. Zvýšení tlaku (teploty) na severní polosféře se nejvíce projevuje v oblasti středového kanálu (V), to znamená v Arktidě. Vyšší tlak způsobuje zvýšení teploty v moři, atmosféře a ostatních hustotních sférách. Povrchový tlak (teplejších) moři se snižuje, ale vzhledem k neproporcionálně vyššímu tlaku v atmosféře musí molekuly vody z oceánů disponovat vyšším tlakovým impulzem, aby mohly „vyskočit“ do atmosféry. Přes vyšší teplotu oceánů dochází k menšímu odparu. Méně vody v atmosféře znamená méně mraků, menší stínění a vyšší teplotu (tlak) nad pevninou (vyšší povrchové teplo). Mohutnější atmosférické tlakové výše generují menší, ale bouřlivější tlakové níže. To má za následek sušší, bouřlivější počasí a „nerovnoměrný“ spad srážek.

10.67.     Pod (převážně) vyšším dostředným tlakem ze stratopauzy na severní polosféru hmotného jádra Země se nachází hustší pevnina. Pod nižším tlakem na jižní polosféru se nachází řidší moře. Na severní polosféře, žije většina lidstva. Díky tomu jsou zde doby ledové poměrně dobře zmapované. Pro lepší pochopení klimatických změn chybí historické údaje o počasí na jižní polosféře, v závislosti na změnách v polosféře severní. Co se děje v Antarktidě, Patagonii, Jižní Africe, Novém Zélandu a jižní Austrálii, když je na severní polosféře doba ledová a obráceně. Chybí údaje o tom, kam se posunuje pásmo hurikánů při klimatických změnách. Chybí údaje o dobách ledových v závislosti na tzv. „přepólování magnetického pole“. Chybí satelitní snímky pólů. Neexistuje ani hrubá představa synoptické mapy Sluneční soustavy. Vliv tlakových níží okolních planet (Venuše, Jupiter) na tlakové pole tlakové níže Země nelze zanedbat. Statistické údaje vlivu polohy sousedních planet na pozemské počasí nejsou k dispozici.

10.68.     Změny Zemského počasí jsou důsledkem dynamických změn v tlakovém poli Sluneční soustavy, o kterém nemáme žádné informace a na které nemáme (a nikdy nebudeme mít) žádný vliv. Vliv vysoce nelineárního tlakového pole v (RP) hvězdy (pohyb směr B) na planetu je chaotický jev. Pravděpodobně zde nejsou žádné cykly, nebo pravidelnosti. Změny mohou být velmi rychlé.

 

10.69.     Poznámka 10.6. Změny v nadřazeném tlakovém poli Sluneční soustavy mohou mít vliv na změnu polohy středového kanálu (V). To má vliv na počasí v oblasti severního pólu. Dobrým příkladem nepochopení dějů v atmosféře spolu s používáním nevhodných (Merkantovských) map může být výskyt extrémních teplot v některých oblastech severního Ruska (Verchojanská oblast), kde byly naměřeny v červnu 2020 teploty kolem plus 38 stupňů Celsia. Verchojansk je místem s největšími teplotními výkyvy na planetě Zemi. V roce 1892 zde byl zaznamenán rekordní mráz mínus 67,8 stupňů Celsia.

 

 

Obr. 10.9.

 

10.70.     Na Merkantovské mapce vidíme oproti realitě extrémně roztažené území (Obr. 10.9. a, červeně). U Merkanta vykazují mapy značné zkreslení zejména v polárních oblastech. To je dané metodou převodu plochy koule (Země) na plochu válce a poté rozvinutím válce na plochý obdélník (papír).

10.71.     Když budeme uvedený jev sledovat na polární mapě, která je blíže realitě (Obr. 10.9. b), vidíme že šířka oblasti vysokých teplot se značně zmenšila a její rozměr zhruba odpovídá šířce středového kanálu (V), kterým proudí do Země vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.72.     Verchojanská oblast se nachází zhruba v linii nejhlubšího bazénu, který středový kanál (V) vtlačil do mořského dna (Obr. 9.5.). Šířce kanálu (V) odpovídá také záliv Moře Laptěvů. V linii středového kanálu se rovněž nachází oblast tzv. Sibiřských trapů. Na opačné straně je zobrazeno Grónsko (bez ledové pokrývky). V minulosti, kdy Grónsko (pravděpodobně) tvořilo severní pól zde středový kanál (V) vtlačil proláklinu, která má zhruba rozměr nejhlubšího bazénu na severním pólu. Tzv. „oteplování“ planety Země se projevuje nejvíce v oblasti severního pólu a také oblasti Grónska. To znamená v oblasti pohybu středového kanálu.

10.73.     Středový kanál (V) se dynamicky mění v závislosti na poloze (MP) Země, v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy. Polohu kanálu (V) mohou také ovlivňovat sousední planety, pokud jsou svými drahami blízko dráze Země. Jedná se o dynamický proces, který se nikdy neopakuje přesně stejně. Přesto je z profilu mořského dna vidět, že některé události vykazují cykličnost.

10.74.     Značně nesymetrickému mezifází Země (Obr. 10.9. c) odpovídá i tvar středového kanálu (V), který není jak v knize mnohdy (zjednodušeně) uváděno kruhový, ale má tvar značně protáhlé spirály. Protáhlý tvar středového kanálu (V) je pravděpodobně důsledkem existence Měsíce. Spirální tlakové pole kolem středového kanálu se zřejmě také občas rozpadá na více spirálních vírů (Obr. 10.9. e). Tomu odpovídá následně atmosférické proudění (Obr. 10.9. d).

 

10.75.     Poznámka 10.7. Atmosféru Země tvoří plazma, „znečištěná“ trochou hmoty (hmota = atomy a molekuly plynů, prach a voda). Atmosféra obsahuje při povrchu 998 objemových dílů plazmy a 2 objemové díly hmoty. S rostoucí nadmořskou výškou klesá podíl hmoty a narůstá podíl plazmy. To znamená, že roste tlak v základním prostředí (plazmě) a klesá atmosférický (mechanický) tlak.

10.76.     Jeden kubický metr atmosféry (1000 litrů) obsahuje při povrchu planety necelé dva litry („studených“) atomů a molekul plynů. V objemu dvou litrů plynů je přibližně 80% dusíku (1,6 litrů), 20% kyslíku (0,4 litrů) a malé množství molekul dalších plynů. Podíl oxidu uhličitého (CO2) ve dvou litrech kondenzátu je objemově asi 0,04 % (1 mililitr = asi 20 kapek). [33] Z těchto dvaceti kapek (CO2) v jednom kubickém metru atmosféry je asi 95 % (19 kapek) přírodního původu (sopky, lesní požáry, hnilobné procesy...). Asi jedna kapka oxidu uhličitého v kubickém metru atmosféry připadá na lidskou činnost.

10.77.     Teplota prostředí, ve které „vzniká“ atom, má zásadní vliv na jeho vlastnosti (zejména na teplotu tání). Atomy plynů vznikají ve velmi studených oblastech Vesmíru. Kyslík taje při zhruba (54 stupňů Kelvina), dusík (63 stupňů Kelvina). To znamená, že kyslík i dusík lze považovat za velmi „studené atomy“. Když se atom kyslíku dostane do teplejšího prostředí, působí na částice prostředí (plazmu) jako kondenzační jádro. „Teplejší“ částice prostředí „namrzají“ na „studený“ atom podobně, jako namrzají molekuly vody na kondenzační jádra v mracích a tvoří se ledové kroupy (Obr. 7.4.).

10.78.     Čím je atom „studenější“ (čím má nižší teplotu tání) tím větší je objem plazmy prostředí, který je na atomu „namrzlý“. Oxid uhličitý (CO2) má teplotu tání mnohem vyšší (217 K) než kyslík (54 K) a je proto „obalen“ podstatně menším objemem „namrzlé“ plazmy (tepla). Když se uhlík (3 915 K) slučuje s kyslíkem (54 K) při spalování fosilních paliv a ostatních přírodních procesech, částice plazmy, které byly „namrzlé“ na kyslíku (Obr. 7.4., T2), se přemísťují do prostředí (Obr. 7.4., TP) a zvyšují tam teplotu.

10.79.     Z fyzikálního hlediska lze strom považovat za částici, prostřednictvím které se děje výměna tlaku mezi litosférou (NT) a atmosférou (VT). Porovnej (Obr. 10.2. a) s (Obr. 10.3. c). Stromy procesem fotosyntézy rozkládají (CO2) v atmosféře na kyslík a uhlík a tím přízemní vrstvu atmosféry ochlazují. Částice slunečního světla (S) a tepla (T), které by jinak zahřívaly povrch planety při procesu fotosyntézy „namrzají“ na kyslík a odtlačují ho od uhlíku. Uhlík slouží k tvorbě těl rostlin, kyslík obalený „namrzlou“ plazmou je vypouštěn zpátky do atmosféry. Vysoké stromy také stíní povrch a snižují ohřívání povrchu planety povrchovým teplem ze Slunce. Musíme mít na paměti, že uvedený proces se týká malé části objemu atmosféry a kyslíku je v atmosféře objemově asi 500 x více, než (CO2).

10.80.     Města a průmyslové aglomerace zvyšují tlak v atmosféře a v krajině tvoří „stabilní“ tlakové výše. Kombinace spalovacích procesů a kácení stromů má negativní dopad na lokální počasí a fyziologické vnímání teplot. Ve městech může mít „zalesňování“ pozitivní vliv. Kmen stromu zabírá na zemi minimální plochu, strom „stíní“ povrch a snižuje množství povrchového tepla. Fotosyntéza lokální teplotu snižuje. Hoření a přírodní rozkladné procesy lokální teplotu zvyšují.  

10.81.     Když není biologický materiál uložen pod vodu, kde není přístup vzdušného kyslíku, vrací rozkladné procesy a lesní požáry uhlík zpět do atmosféry v podobě (CO2). Údaje z ledovcových sond ukazují, že několik set let po nástupu doby ledové na severní polosféře začíná stoupat obsah (CO2) v atmosféře. To má svoji logiku. Pokud led překryje z hlediska fotosyntézy velmi výkonné pásmo lesů, bažin severního mírného pásma a severní ledový oceán, rostliny přestanou rozkládat atmosférický (CO2) na kyslík a uhlík a ukládat uhlík na mořské dno, respektive do bažin, kde je uhlík dočasně uložen v depozitech jako uhlí, ropa, plyn a metanhydrát. Zvyšování obsahu (CO2) v atmosféře je důsledek dob ledových. Doby ledové jsou důsledek pohybu (TN) planety Země v (RP) Sluneční soustavy.

 

10.82.     Poznámka 10.8. Rostliny vdechují vzduch, ze kterého (ve dne) získávají uhlík k vytváření svých těl. Proces fotosyntézy spočívá v tom, že rostliny použijí sluneční částice vysokého tlaku (S) na oddělení (odtlačení) kyslíku od uhlíku v molekule (CO2). Rostliny „obalují“ molekulu kyslíku (O2) v (CO2) plazmou (VT) tak dlouho, až ji odtlačí od atomu uhlíku. Kyslík s „nabalenou“ vrstvou plazmy (tepla) rostliny vydechují. Uhlík si ponechají. Je to opačný proces k procesu hoření.  Hoření = C + O2 = CO2 + (T). Fotosyntéza = CO2 + (S) = C + O2.

10.83.     Člověk vdechne průměrně 2 litry vzduchu. V těchto dvou litrech vzduchu je 0,4 litrů plynného kyslíku. Objem samotných molekul kyslíku je asi 8 mililitrů na jeden vdech. Zbytek je „namrzlá“ plazma na kyslíku. To znamená, že na jeden vdech do sebe vpravíme 392 mililitrů plazmy a 8 mililitrů atomů kyslíku. (Velmi přibližné. Pouze pro ilustraci).

10.84.     Organizmus vylučuje na povrch plicních sklípků uhlík, získaný z potravy. Tento uhlík se naváže na vdechnuté molekuly kyslíku (s velkým objemem „namrzlé“ plazmy). Sloučením kyslíku s uhlíkem vzniká (CO2) s mnohem menším objemem „namrzlé“ plazmy. Všechny molekuly kyslíku, které jsme vdechli, zase vydechneme v podobě (CO2). [34] Částice tlaku, o které jsme kyslík „okradli“ jsou vtlačeny přes plochy plicních krevních vlásečnic do krevního oběhu, kde jsou hybatelem všech biochemických procesů v lidském těle. Když je přísun tlaku do organizmu (zejména mozku) přerušen pouze na několik minut, organizmus umírá.