10. Planetární počasí

 

10.1.        Galaxie, hvězdné a planetární soustavy jsou tlakové níže a řídí se univerzálními pravidly platnými pro fraktální tlakové systémy. Tlaková níže galaxie je nadřazený tlakový systém pro tlakové níže hvězdných soustav. Tlaková níže hvězdné (Sluneční) soustavy je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet (Země). Tlaková níže planety (MP) je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy jednotlivých hustotních sfér hmotného jádra planety. Horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země) je atmosféra. Atmosféra planety je spojitou součástí vnitřního tlakového pole planety pod (MP). Počasí kosmické tvoří nadřazený tlakový systém pro počasí planetární.

10.2.        Planeta rotuje kolem hvězdy, hvězda rotuje kolem centra lokálního hurikánu (LG) v rameně galaxie (Obr. 9.1. e). Celá hvězdná soustava rotuje a navíc se pohybuje (po fraktální spirále) ve směru své špičky (Obr. 9.3.). To znamená, že galaxie, hvězda a s ní i planeta se dostává do stále nových tlakových polí mezigalaktického prostoru. Neexistují zde žádné předvídatelné zákonitosti, nebo pravidelnosti. Z historických údajů o počasí nelze dělat žádné závěry, nebo předpovědi do budoucna.

10.3.        Planeta není uzavřená (mechanická) tlaková nádoba, nebo skleník. Planetární tlaková níže je otevřený tlakový systém. Na hmotné jádro planety působí vysoký dynamický dostředný tlak ze slupky (MP). Převodovou pákou pro tlak z (MP) na hmotné jádro planety je stratopauza. Tlak ze stratopauzy (OT) působí nejprve na horní hustotní sféru (atmosféru) a následně na hustotní sféry pod atmosférou. Povrch planety nepohybuje s atmosférou a atmosféra nepohybuje s povrchem, i když se vzájemné ovlivňují v mezifází mezi nimi. Hybatelem pohybu je tlak z (MP).

10.4.        Atmosféra je v beztížném stavu a nepůsobí v ní žádné setrvačné (Coriolisovy) síly. Všechny atmosférické anomálie (tlakové výše a níže) jsou tělesa vnořená, která jsou ve své hustotní sféře, nemají hmotnost a jsou v beztížném stavu. [1] Atmosféra nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem.

10.5.        Planety leží v „severní“ (RPS), nebo „jižní“ (RPJ) polovině rovníkového protiproudu hvězdy (Obr. 10.6.) a mění svoji polohu nejenom ve směru „blíže, nebo dále k hvězdě“, [2] ale také „výše, nebo níže“ v příslušné polovině (MH). Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I malá změna polohy planety v tomto směru (B) má velký vliv na planetární počasí. Tlakové níže planet se vzájemně ovlivňují při jejich „míjení se“ v sousedních závitech spirálního toroidu hvězdné soustavy (Obr. 9.9.). To má také (přechodný) vliv na planetární počasí.

10.6.        Planeta není zdrojem tlaku (tepla). Poloha planety v tlakovém poli hvězdy má zásadní vliv na množství tlaku (tepla), které planeta dostává. Čím je (MP) blíže centru tlakové níže hvězdy, tím se nachází ve větším tlakovém spádu mezi (V1, V2) a tím větší množství tepla proudí do planety. Planeta dostává teplo (tlak) ze dvou zdrojů.

10.7.        Hlavní zdroj je tlak z (MP), vedlejší zdroj jsou částice (S, T) z centrální hvězdy. Tlak z obou těchto zdrojů se sčítá, přičemž tlak (teplo) z (MP) je pro planetární počasí naprosto rozhodující. Hlavní zdroj zahřívá planetu „zevnitř“, vedlejší zdroj ohřívá pouze povrch planety. Oblačnost stíní povrch planety a snižují účinek povrchového tepla z centrální hvězdy.

10.8.        Hlavním zdrojem tlaku (tepla) je vnitřní teplo planety původem z (MP). Součástí (MP) je i středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru. V centru planety dochází ke stejnému procesu, jako u hvězdy, ale s mnohem menší intenzitou. Dostředný proud mikročástic původem z (MP) se v centru planety transformuje do větších částic (T), které mají nižší hustotu než „mikročástice“ a jsou tlačeny proti dostřednému proudu „mikročástic“ směrem od středu planety k jejímu povrchu (Obr. 9.10.). Přitom zvyšují teplotu v jednotlivých hustotních sférách planety.

10.9.        Vedlejším zdrojem tepla pro planetu je povrchové teplo (tlak) z centrální hvězdy. Částice (S, T) původem z centrální hvězdy zahřívají pouze povrch planety a malou vrstvu pod povrchem. Centrální hvězda (Slunce) není příčinou vzniku a existence atmosférických tlakových systémů a neudržuje je v chodu, i když přispívá k jejich dynamice. [3]

10.10.     Množství vnitřního tepla je závislé na velikosti (hloubce) tlakové níže planety. Když je množství vnitřního tepla vysoké, je povrch planety žhavý (Venuše), nebo se množství vnitřního tepla projevuje vulkanismem (Země), má planeta hmotnou (plynnou) atmosféru. Když je tlaková níže planety slabá (Mars), nebo těleso nemá vlastní tlakovou níži (Měsíc, Merkur), má planeta nedostatečné množství vnitřního tepla. Atmosféra má minimální, nebo žádnou hmotnou složkou. Fakt, že planeta nemá hmotnou část atmosféry neznamená že nemá počasí.

10.11.     Teplota povrchu hmotného jádra planety závisí na poměru mezi vnitřním teplem a povrchovým teplem. Teplota povrchu planety ovlivňuje základní proudění v atmosféře. Planeta je vždy tlaková níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže - její hmotná část je při povrchu hustší, než pod stratopauzou (Země). Atmosféra na pólech dosahuje do nižších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od rovníku směrem k pólu (Obr. 3.4. vlevo).

10.12.     Atmosféra může mít charakter tlakové výše - její hmotná část je při povrchu řidší, než pod stratopauzou (Venuše). Atmosféra na pólech dosahuje do vyšších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od pólu k rovníku (Obr. 3.4. vpravo). Pravděpodobně existuje i atmosféra s charakterem výškové tlakové níže (Jupiter).

 

10.13.     Poznámka 10.1. „Studené“ atomy plynů tvoří pro částice plazmy v „teplejším“ prostředí kondenzační jádra a „obalují“ se namrzlou plazmou podobně jako se obalují kondenzační jádra v mracích molekulami vody a vznikají ledové kroupy (Obr. 7.5.). Čím má atom nižší teplotu tání, tím větším klastrem plazmy je v „teplejším“ prostředí obalen. Plyny se skládají z atomů a molekul s klastry „namrzlé“ plazmy a z „volné“ plazmy mezi nimi, která tvoří prostředí (Obr. 7.5.). Molekuly vody a částice prachu v atmosféře tvoří kondenzační jádra pro molekuly plynů s klastry „namrzlé“ plazmy. Hustota takto vzniklých „(super)klastrů“ se přibližuje hustotě prostoru okolní atmosféry.  

10.14.     Čím je povrch planety víc horký, tím má plazma nad povrchem vyšší teplotu, je řidší, částice plazmy mají větší objem a působí větším tlakem (Obr. 5.3., T1). Klastry „namrzlé“ plazmy na atomech jsou objemnější (Obr. 5.3., T2), „volná“ plazma mezi molekulami má větší objem a působí větším tlakem. Hmotná část atmosféry zabírá menší objem. Atomů je v jednotkovém objemu méně. Čím je povrch planety studenější, tím jsou klastry „namrzlé“ plazmy na atomech méně objemné a hmotná část atmosféry u povrchu zabírá větší objem. Atomů je v jednotkovém objemu více. To má vliv na atmosférický (mechanický) tlak.

10.15.     Atmosféra je složitý systém, který se převážně skládá z plazmy a malého objemu „studených“ atomů a molekul s různou hustotou prostoru, které se ale díky „namrzlé“ plazmě jeví, jako kdyby měly hustotu podobnou. Díky rozdílné teplotě tání se při změně teploty prostředí chová každý plyn jinak. Při změně tlaku (teploty) částice prostředí „přimrzají“ k atomu, nebo od něj „odmrzají“ zpět do prostředí s rozdílnou dynamikou, danou teplotou tání atomu.

 

10.16.     Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových výší a tlakových níží. Pohyb v atmosféře není důsledkem rotace planety. Existence a pohyb atmosférických tlakových systémů je důsledkem působení tlakových impulzů částic plazmy na plochu atomů a molekul tvořících atmosféru. Ve skutečnosti na plochu klastrů plazmy, která je „namrzlá“ na molekuly atmosféry. To znamená, že tlakový impulz, působící na molekuly atmosféry působí na mnohem větší ploše. [4] Hlavním hybatelem pohybu v atmosféře je tlak (OT) ze stratopauzy, který má svůj původ v (MP).

10.17.     Vedlejším hybatelem pohybu v atmosféře jsou částice (S, T) původem z centrální hvězdy, které rovněž působí tlakem na plochu „namrzlých“ klastrů plazmy na molekulách atmosféry. Sluneční částice (S, T) nejsou příčinou vzniku atmosférických tlakových systémů ani je neudržují v chodu. To by se muselo počasí každou noc zhroutit.

10.18.     Pro molekuly vzduchu v atmosféře platí, že jsou ve svoji hustotní sféře (nemají hmotnost) a nejsou na pevné podložce. To znamená, že tlakové impulzy, kterými působí Sluneční částice (S, T) na „namrzlé“ klastry plazmy na molekulách atmosféry se projevují převážně pohybem. Neprojevují se ohříváním atmosféry.

10.19.     Povrch planety tvoří pro dopadající částice (S, T) původem z hvězdy „pevnou“ podložku. Hustota prostoru povrchu planety a jeho povrchový tlak jsou vysoké. Od povrchu „odražené“ (Sluneční) částice tepla (S, T) zvyšují tlak (teplotu) nad povrchem (Obr. 5.2. b). Část částic (T) proniká vysokým povrchovým tlakem a zahřívá slabou vrstvu pod povrchem (Obr. 5.2. c).

10.20.     Centrální hvězda zvyšuje (za dne) tlak u povrchu planety. Vysoký tlak plazmy u povrchu planety vytlačuje studenou plazmu a s ní i hmotnou část atmosféry do výšky. Část „teplé“ plazmy prostředí „přimrzne“ ke klastrům na „studených“ atomech a zvyšuje tak jejich objem a snižuje hustotu prostoru (Obr. 7.5., T2). To vede V (TN) planety k odstřednému pohybu. [5] V noci ustane přísun povrchového tepla od hvězdy. Tlak (teplota) u povrchu klesne. Studená plazma a s ní i hmotná část (dostředně) „spadne“ z výšky k povrchu a molekuly předají část „namrzlých“ částic (T) zpátky do (studenějšího) prostředí s nižším tlakem. Proto nejsou změny teploty na osvícené a neosvícené straně tak dramatické, jako na tělesech bez hmotné atmosféry (Měsíc).

 

10.21.     Příklad 10.1. O množství a vlivu povrchového tepla původem ze Slunce si lze udělat určitou představu. Ve dne je teplota těsně nad povrchem pouště 60 stupňů Celsia. V noci rychle padá teplota nad povrchem k bodu mrazu. Několik desítek centimetrů pod povrchem je stálá teplota kolem 15 stupňů Celsia ve dne i v noci. V letních měsících v severních oblastech (Země) dopadají Sluneční částice (S, T) na povrch permafrostu 24 hodin denně, ale půda rozmrzne pouze asi 2 metry pod povrch. Hloubka permafrostu může dosahovat několik stovek metrů. Pak začne převládat vnitřní teplo planety. [6]

10.22.     Kdybychom nějakým „deštníkem“ odstínili Zemi od Slunečních částic (S, T), povrch planety by rychle zamrzl a nastala by celoplanetární doba ledová. Pod povrchem, v hloubce několika set metrů by byly teploty (původem ze středu planety = vnitřní teplo), jako dnes na povrchu.

 

10.23.     Poznámka 10.2. Molekuly plynů (hmota) svojí přítomností ovlivňují hustotu a tím i tlak v základním prostředí. V atmosféře rozeznáváme dva tlaky. Tlak (teplotu) v primárním prostředí (plazmě) a atmosférický (mechanický) tlak v hmotném prostředí atomů a molekul plynů. Situace je komplikovaná tím, že při povrchu je nejvyšší hustota hmotné části atmosféry a zároveň největší množství povrchového tepla z hvězdy. S rostoucí nadmořskou výškou klesá v atmosféře objem hmoty a roste objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak klesá a roste tlak (teplota) plazmy. Mechanické teploměry (tlakoměry) tento fakt nezobrazují. [7]

10.24.     Měření atmosférického (mechanického) tlaku vychází z nesprávné představy, že atmosféra má hmotnost. V jednotkách atmosférického (mechanického) tlaku (Pa = Pascal) se vyskytuje hmotnost. To vytváří falešnou představu, že atmosféra působí svojí hmotností. [8] Pascal je mechanická nikoliv fyzikální jednotka. Měření tlaku (teploty) ve výškách stejnými (mechanickými) metodami, jako při povrchu vytváří nesprávné představy.

 

10.25.     Poznámka 10.3. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi otevřeným (fyzikálním) tlakovým systémem a uzavřenou (mechanickou) tlakovou nádobou. Atomy jsou uzavřená tělesa a jsou prakticky nestlačitelné. Atomy působením vnějšího tlaku nemění svůj objem, ale mohou měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se s teplotou příliš nemění. Stlačitelnost, to znamená změnu objemu, umožňuje u hmotných těles pouze plazma (mezi atomy), která mění objem s teplotou (tlakem).

10.26.     Plyny obsahují vysoký objemový podíl plazmy a díky tomu jsou mechanicky stlačitelné. [9] Otevřený tlakový systém (tlakovou výši, nebo níži) nelze (mechanicky) stlačit. Lze jej pouze zahřát, nebo zchladit a tím změnit jejich hustotu, velikost a objem. Mechanický tlak se vypočítává, jako působení (vymyšlené) síly odvozené od iluze hmotnosti na povrchovou plochu (hmotného) tělesa. Co tvoří plochu tělesa (tlakový orgán) mechanika neřeší. Ve skutečnosti teprve působením povrchového tlaku jedné plochy na povrchový tlak jiné plochy vzniká (mechanická) síla a pohyb. To znamená, že tlak je před silou. Ve „Fyzice Prostoru“ pojem síla neexistuje.

10.27.     Z rozdílu hustot v prostoru vzniká v nepřímé úměrnosti rozdíl tlaků. Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Tlak na plochu (tlakový orgán) vytváří pohyb. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jedna plocha působit na jinou plochu. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

 

10.28. Atmosféra planety Země

10.28.     Tlakové děje v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety Země jsou důsledkem dějů v nadřazeném tlakovém systému pod (MP) Země. Planetu Zemi možno považovat za částici s charakterem tlakové níže, která má hmotné jádro. Planeta se pohybuje a lze ji také považovat za vlnu (Obr. 9.7.). Hmotné jádro planety leží v oku vlny. Planeta Země nic nepřitahuje a není zdrojem žádného „magnetického záření“.

10.29.     Horní hustotní sféru hmotného jádra Země tvoří atmosféra, která má charakter tlakové níže. Hustota hmotné části atmosféry směrem do středu roste, tlak v základním prostředí (plazmy) klesá. Hmotná část tvoří zlomek objemu (Zemské) atmosféry. Atmosféra je v podstatě plazma, „znečištěná“ trochou atomů. To zjistíme, když atmosféru zkapalníme. [10] V jednom tisíci litrů atmosféry při povrchu jsou asi 2 litry kondenzátu hmoty a 998 litrů plazmy. S rostoucí nadmořskou výškou se snižuje objem hmoty a zvyšuje se objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak se snižuje a tlak (teplota) v základním prostředí se zvyšuje.

10.30.     Atmosféru má dvě polosféry (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Obě polosféry rotují ve směru rovnoběžek souhlasně s rotací Země, ve směru poledníků s opačnými rotacemi. Základní proudění v atmosféře je směrem od rovníkového protiproudu (RP) k pólům planety (Obr. 3.4.). Středem hmotného jádra planety prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.31.     Atmosféra má čtyři zásadní hustotní sféry (Obr. 10.2. c). Stratopauza [11] představuje vysoký povrchový tlak hmotného jádra planety. Ve stratopauze probíhá (horní) polární proudění atmosférických tlakových systémů (Obr. 4.7.). [12] Pod stratopauzou je stratosféra. Při povrchu hmotného jádra planety je troposféra. V troposféře lze rozeznat podle rozložení oblačnosti minimálně další 3 sféry.

10.32.     Stratosféra a troposféra jsou od sebe odděleny tropopauzou. Tropopauza tvoří (sférický) rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou. [13] V tropopauze, jako v každém rovníkovém protiproudu je nízký tlak (teplota). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a tlakových níží, které jsou příčinou tzv. tryskového proudění (Obr. 10.5.).

 

10.33.     Příklad 10.2. Atmosféru tvoří spojitá jednota atmosférických tlakových výší a tlakových níží. Na (Obr. 10.1.) je radarový snímek atmosférické tlakové níže („řez“ hurikánem). Rameno (N2) hurikánu se skládá z jednotlivých podružných (fraktálních) tlakových níží (N21, N22, ... N2n), obklopených slupkami z vysokého tlaku (V21, V22, ...). Centra níží (N21, N22, ... N2n) lze také považovat za kumuly uprostřed tlakových výší (V21, V22, ...). Čím více se blížíme k centru (N), tím více roste hustota prostoru a rychlost pohybu se zvyšuje.

10.34.     Tlak ze stratopauzy (OT) působí na hurikán (N) pouze z jedné („horní“) strany. Druhá („dolní“) strana je odstíněná tělesem planety. Proto je (částice) hurikán (N) značně nesymetrický a má jako každá tlaková níže „rozmazaný ohon“ a „ostrou hlavu“. Ohon tlačí (roztáčí) hlavu. Uprostřed „hlavy“ je oko (V) hurikánu. Tlakovou níži (N) roztáčí okolní tlakové výše, které tvoří slupku (N). Viz rovněž (Obr. 6.3. b, c).

 

 

Obr. 10.1.

 

10.35.     Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že atmosférickým tlakovým výším a nížím jak je dnes rozeznáváme, jsou zákonitě nadřazeny ještě dvě globální, sférické tlakové níže. Můžeme si to představit tak, jako kdybychom na pól příslušné polosféry planety „nasadili“ tlakovou níži (N), zvětšili ji a polosféru s ní „obalili“ (Obr. 10.2. a, nahoře). Vznikly by tak dva „superhurikány“ (severní a jižní). [14]

10.36.     Každý superhurikán má (minimálně) dvě ramena vysokého tlaku (V1, V2), která se „vinou“ (po spirále) po dané polosféře planety. Mezi rameny (V1, V2) superhurikánu se nacházejí jednotlivé podřízené hurikány, nebo tlakové níže (N11, N12, N13), jak jsou dnes rozeznávány (Obr. 10.2.). Superhurikány začínají v rovníkovém protiproudu (RP) a mají „oko“ na pólech. „Oko“ superhurikánu tvoří středový kanál (V) planety, který „vchází“ do planety na severním pólu a „vychází“ na pólu jižním. [15] To má za následek rozdílný charakter (atmosférického) proudění na pólech.

10.37.     Existence superhurikánu není důsledkem rotace Země! Nadřazený tlakový systém k superhurikánu je (MP). Tlak z (MP) rotuje atmosférou a jednotlivými hustotními sférami planety a tím i planetou samotnou. S každou sférou s jinou dynamikou. Sféry, které spolu sousedí, se mohou částečně ovlivňovat v mezifází mezi nimi. To znamená, že povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím vyšší nadmořská výška, tím je vzájemné ovlivňování slabší a rozdíly v rychlostech rotací větší. [16]

10.38.     Superhurikány (severní a jižní) se nacházejí na Zemské „kouli s pevným povrchem“. Superhurikány rotují stejným směrem jako planeta, ale s jinou relativní rychlosti vůči povrchu pod sebou. Obvodová rychlost („pevného“) povrchu hmotného jádra planety je na rovníku maximální a na pólech minimální. [17] Rychlost rotace ramen superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólům (oku) se zrychluje.

 

 

Obr. 10.2.

 

10.39.     Vztahujeme-li pohyb atmosféry k povrchu planety, pak na rovníku se atmosféra zpožďuje proti pohybu povrchu. [18] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se rychlost pohybu povrchu planety a ramena superhurikánu začíná vyrovnávat. Nad 30. rovnoběžkou se atmosféra začíná postupně pohybovat rychleji, než povrch planety pod ní.

10.40.     Chceme-li pochopit změny jednotlivých tlakových systémů při jejich pohybu od rovníku k pólům, musíme ignorovat pohyb povrchu Země. To znamená, že vztažná soustava pro pozorování atmosféry je tlakové pole hvězdy a nikoliv Zemský povrch. Pro zobrazení dějů v atmosféře jsou mnohem vhodnější polární mapy, než mapy Mercantovy.

10.41.     Základní proudění v atmosféře planety Země je směrem od rovníku k pólům (Obr. 10.2. a). Na rovníku dostává Země nejvyšší množství povrchového tepla z hvězdy. Tlakové výše v rovníkovém protiproudu vytlačují hustou materii (odpařenou vlhkost) ke svým okrajům, kde ji přebírají tlakové níže, které ji tlačí do svých center. Vznikající hurikán (N11) je „teplý a zabalený“ (Obr. 10.3. a).

10.42.     Jak tlakové systémy houstnou (chladnou) pohybují se (po spirále) mezi rameny (V1, V2) směrem k „oku“ na severním pólu. Přitom se zvyšuje rozdíl dostředné rychlosti v ramenech (V1, V2). [19] To má za následek, že se „hlava“ hurikánu (N11) „rozbaluje“ a „ohon“ se prodlužuje. Hurikán mění na tlakovou níži (N12).

10.43.     V oblasti pólu se ramena (V1, V2) k sobě přibližují a tlakový spád mezi nimi roste. Dostředné rychlosti rostou. Kolem středového kanálu (V) na pólu rotují opět „zabalené“ („studené“) tlakové níže (N13). [20] O atmosférických nížích (N11, N12, ...N1n) si můžeme udělat představu podle oblačnosti. [21] Tlakové výše „nejsou vidět“.

10.44.     Situaci ovlivňují dešťové srážky. Molekuly vody [22] v mracích kondenzují na prachových kondenzačních jádrech a vytvářejí kapky vody. Kapalná voda v atmosféře nabývá hmotnost a je tlačena tlakem (OT) směrem do středu (padá k povrchu). To má vliv na hustotu prostoru tlakových níží.

 

 

Obr. 10. 3.

 

10.45.     Poznámka 10.4. Tlakové níže se vzájemně ovlivňují. Na (Obr. 10.3. e) je zachycená situace, která je zmíněná na (Obr. 9.9.) u planet. Tlaková níže (N11) se potkává s tlakovou níží (N12), která leží o jeden závit superhurikánu výše. Mezi „hlavou“ (N11) a „ohonem“ (N12) se vytváří tlaková níže (N, modře). Ta má vliv na pohyb center níží (N11) a (N12) a na jejich hloubku. Když si za (N12) dosadíme Zemi a za (N11) Jupiter vidíme situaci, která je popsána na (Obr. 9.9.).

10.46.      (Obr 10.4. a) zobrazuje přibližný odhad polohy ramen vysokého tlaku (V1, V2) superhurikánu na severní polosféře. [23] Ramena začínají v rovníkovém protiproudu (Obr. 10.3. a). V oblasti subtropického pásma (kolem třicáté rovnoběžky, naznačeno zeleně) se rychlost rotací ramen superhurikánu a rychlost rotace povrchu Země vyrovná. Ramena (V1, V2) jsou zde tvořena podřízenými („stabilními“) výšemi (1, 2, 3, 4,...), které nad povrchem „stojí“. To má za následek, že v těchto oblastech se nachází pásmo suchých oblastí a pouští (žlutou barvou). Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře a tamních pouštích a proudech (gyres). Oba póly se nacházejí v kanálu vysokého tlaku (V) a mají také charakter pouští.

 

 

Obr. 10.4. - 1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše,
5 - Réunion, 6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

 

10.47.     V mořích (Obr. 10.4. vpravo) jsou oblasti vysokého tlaku charakterizované poměrně „stabilními“ víry (gyres), v jejichž centrech se nacházejí středové kanály nízkého tlaku (kumuly), které tvoří vulkány. Ramena nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu jsou tvořena sumou podružných tlakových níží (zde pro přehlednost nenaznačeno) a nacházejí se mezi rameny (V1, V2) tlaku vysokého. Oblasti nízkého tlaku jsou charakterizovány horami, sopkami a mělkým mořem (např. Karibik, nebo Velký bariérový útes).

10.48. Tropopauza, (tryskové proudění)

10.48.     Zemská tropopauza tvoří mezifází mezi troposférou a stratosférou. Stratopauza se nachází ve výšce asi 60 - 80 km nad mořem. Tropopauza je nesymetricky blíže povrchu (asi 9 - 16 km nad mořem). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a níží. Tropopauza má dvě poloviny (Obr. 3.7.), které rotují ve směru západ - východ souhlasně, ve směru sever - jih protiběžně. Jako ve všech rovníkových protiproudech je v tropopauze nízký tlak (teplota).  

 

 

Obr. 10.5.

 

10.49.     Na (Obr. 10.5. vpravo) je schematické zobrazení závitů superhurikánu a jejich výškové dělení. Pro přehlednost je zde Zemská severní polosféra nakreslena (nekorektně) jako lineární (viz rovněž Obr. 10.2. c). Tropopauza tvoří sférický rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou. Tlakové výše (červeně), vytlačují hustou matérii (po spirále) do obvodů svých rovníkových protiproudů a do středových kanálů. Zde přejímají „zahuštěnou“ materii tlakové níže (modře) a transportují ji do oblasti svých středů. Přitom se materie dále zahušťuje. Tlakové níže vytlačují řídkou materii do svých středových kanálů a odtud prostřednictvím polárního proudění do tlakových výší (viz rovněž Obr. 4.3.).

10.50.     V tropopauze se vytváří esovitě prohnuté tryskové proudění (Obr. 10.5., vpravo nahoře). [24] Tryskové proudění má dvě poloviny (severní a jižní) s opačnými rotacemi ve směru poledníků. Tryskové proudění se pohybuje jako celá atmosféra od západu na východ. Působí ve směru rotace Země je výraznější než proudění, které působí proti rotaci (naznačeno světlejší barvou). Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru. Plazma, unášející molekuly vzduchu zde dosahuje vyšších rychlostí.

10.51.     Na každé polosféře planety (Země) se nacházejí dva závity tryskového proudění. Subtropické proudění (subtropical jet) a polární proudění (polar jet). Jsou to značně turbulentní a nestabilní proudy. Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované. [25] Tryskové proudění může upřesnit představu o výškovém průběhu podružných tlakových výší (1, 2, 3, 4...), tvořících ramena (V1, V2) superhurikánu. O proudění ve stratopauze je minimum dat.

 

10.52.     Poznámka 10.5. k tzv. „klimatickým změnám“. Planety (P1, P2, P3) jsou podřízené (fraktální) tlakové níže v tlakové níži hvězdy. Hmotná jádra planet se nachází v rovníkovém protiproudu nadřazené hvězdné tlakové níže (Obr. 10.6. a, b). Rovníkový protiproud tvoří dva ploché spirální toroidy nízkého tlaku (RPS) a (RPJ), oddělené od sebe oblastí tlaku vysokého. Vzhledem k rozměrům hvězdného mezifází (MH) je rovníkový protiproud velmi úzké pásmo. (P1, P2) se nachází v jeho severní polovině (RPS), (P3) v jeho jižní (RPJ) polovině. Rovníkový protiproud hvězdy je zvlněný a jeho tvar se neustále mění.

 

Obr. 10.6.

 

10.53.     Poloha mezifází planety (MP) v (RP) hvězdy má zásadní vliv na tlakové pole planety. Tlakový spád mezi závity (V1, V2) v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I poměrně malá výchylka (MP) ve směru „sever - jih“ (B) má nezanedbatelný vliv na planetární počasí (Obr. 10.6. c). Tvar a polohu (MP) a tím i planetární počasí mohou také dočasně ovlivňovat okolní planety, když se míjejí na svých drahách (Obr. 9.9.).

10.54.     Na (Obr. 10.6. c, vlevo) je severní polosféra planety (P2) v nižším tlaku (V2), než jižní. Jižní polosféra (P2) má větší objem (Obr. 4.1. c), než severní polosféra (Obr. 10.6. a, b). Rovníkový protiproud (P2) je vychýlený směrem na sever. Tomu odpovídá také směr proudění ve středovém kanálu (V), které směřuje směrem z jihu na sever. [26] Tlak na jižní polosféře je vyšší, než na severní. Na jižní polosféře je teplejší počasí, na severní polosféře je doba ledová. Nejvyšší změny se vyskytují zejména v oblastech pólů, které se dostávají do vyššího, nebo nižšího tlaku (Obr. 10.6. c). [27]

10.55.     Zvýšený tlak na jižní polosféru (s větší plochou) postupně slábne a následně se planeta počne pohybovat směrem k severu (Obr. 6.2. b). Při pohybu na sever se severní polosféra planety postupně dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 10.6. c, uprostřed). Vyšší tlak (V1) působící na severní polosféru má za následek, že objem severní polosféry (MP) se zvětšuje, objem jižní polosféry se zmenšuje. Rovníkový protiproud se posunuje směrem k jihu. Severní polosféra zvětšuje svůj objem tak dlouho, až je tlak z ramena (V1), nebo (V2) na její zvětšenou plochu tak velký, že se planeta začne pohybovat opačným směrem. [28]

10.56.     Doba ledová na severní polosféře. Při pohybu mezifází planety v (RPS) hvězdy směrem na „jih“ se hmotné jádro planety dostává do oblasti nižšího tlaku. Na severní polosféru působí nižší tlak, než na jižní (Obr. 10.6. c, vlevo). [29] Rovníkový protiproud se posunuje k severu. Tlak (teplota) v atmosféře a mořích se snižuje. Povrchový tlak moří roste. Přes vyšší povrchový tlak moří umožňuje nižší tlak v atmosféře vyšší odpar. Větší množství páry v atmosféře znamená mlhu a množství („studených, nízkých“) mraků, stínících povrch. To má za následek menší množství povrchového tepla od hvězdy. Počasí je studenější, vlhčí. Srážky padají v podobě sněhu. Zasněžená (zaledněná) pevnina má vyšší povrchový tlak. Vzniká permafrost. Pevninu postupně od pólu a vrcholků hor pokrývá led. Hladina moří klesá. Tzv. „mírné pásmo“ se posunuje směrem k jihu.

10.57.     Planetární oteplování na severní polosféře. Při pohybu planety v (RPS) hvězdy na „sever“ se slupka planety (MP) dostává do oblasti vyššího tlaku. Na severní polosféru působí vyšší tlak, než na jižní (Obr. 10.6. c, uprostřed). Rovníkový protiproud se posunuje k jihu. Zvýšení tlaku (teploty) na severní polosféře se nejvíce projevuje v oblasti středového kanálu (V), to znamená v Arktidě. [30] Vyšší tlak způsobuje zvýšení teploty ve sférách moře, atmosféry a také v ostatních hustotních sférách. Tlak nad hladinou moří se zvyšuje. Povrchový tlak na hladině (teplejších) moři se snižuje, ale vzhledem k většímu tlaku v atmosféře musí molekuly vody z oceánů disponovat vyšším tlakovým impulzem, aby mohly „vyskočit“ do atmosféry. Přes vyšší teplotu oceánů dochází k menšímu odparu. Hladina moří roste. Méně vody v atmosféře znamená méně mraků, menší stínění povrchu a vyšší teplotu (tlak) u povrchu. Hmotné jádro planety dostává větší množství povrchového tepla od hvězdy. Mohutnější atmosférické tlakové výše generují menší, ale bouřlivější tlakové níže. To má za následek sušší, bouřlivější počasí a „nerovnoměrný“ spad srážek.

10.58.     Neustálý tlak ze stratopauzy způsobil, že se většina pevniny nachází na severní polosféře, kde žije většina lidstva. Díky tomu jsou zde doby ledové poměrně dobře zmapované. Pro lepší pochopení klimatických změn chybí historické údaje o počasí na jižní polosféře, v závislosti na polosféře severní. Co se děje v Antarktidě, Patagonii, Jižní Africe, Novém Zélandu a jižní Austrálii, když je na severní polosféře doba ledová a obráceně. Chybí údaje o tom, kam se posunuje pásmo hurikánů při klimatických změnách. Chybí údaje o dobách ledových v závislosti na tzv. „přepólování magnetického pole“. Neexistuje ani hrubá představa synoptické mapy Sluneční soustavy. Vliv okolních planet (Venuše, Jupiter) na počasí Země se nebere v potaz.

10.59.     Změny Zemského počasí jsou důsledkem změn v tlakovém poli Sluneční soustavy, o kterém nemáme žádné informace a na které nemáme (a nikdy nebudeme mít) žádný vliv. Vliv vnějšího tlakového pole je chaotický jev. Nejsou zde žádné cykly, setrvačnosti, nebo pravidelnosti. Změny mohou být velmi rychlé.

 

10.60.     Poznámka 10.6. Tzv. „oteplování“ planety se nejvíce projevuje v oblasti severního pólu, to znamená v místě, kde do planety vstupuje středový kanál vysokého tlaku (V). Dobrým příkladem nepochopení dějů v atmosféře spolu s používáním nevhodných (Merkantovských) map může být výskyt extrémních teplot v některých oblastech severního Ruska (Verchojanská oblast), kde byly naměřeny v červnu 2020 teploty kolem plus 38 stupňů Celsia. Verchojansk je místem s největšími teplotními výkyvy na planetě v roce 1892 zde byl zaznamenán rekordní mráz mínus 67,8 stupňů Celsia.

 

 

Obr. 10.7.

 

10.61.     Na Merkantovské mapce vidíme oproti realitě extrémně roztažené území (Obr. 10.7. a, červeně). U Merkanta vykazují mapy značné zkreslení zejména v polárních oblastech. To je dané metodou převodu plochy koule (Země) na plochu válce a poté rozvinutím válce na plochý obdélník (papír).

10.62.     Když budeme uvedený jev sledovat na polární mapě, která je blíže realitě (Obr. 10.7. b), vidíme že šířka oblasti vysokých teplot se značně zmenšila a její rozměr zhruba odpovídá šířce středového kanálu (V), kterým proudí do Země vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.63.     Verchojanská oblast se nachází zhruba v linii nejhlubšího bazénu, který středový kanál (V) vytlačil do mořského dna. Šířce kanálu (V) odpovídá také záliv Moře Laptěvů. V linii středového kanálu se rovněž nachází oblast tzv. Sibiřských trapů. Na opačné straně od severního pólu je zobrazeno Grónsko (bez ledové pokrývky). Středový kanál (V) zde (kdysi) vytlačil proláklinu, která má zhruba rozměr nejhlubšího bazénu na severním pólu. Tzv. „oteplování“ Země se projevuje nejvíce v oblasti severního pólu a také oblasti Grónska. To znamená v oblasti pohybu středového kanálu.

10.64.     Středový kanál (V) se dynamicky pohybuje tak, jak se mění tlakové pole Země, které je závislé na nadřazeném tlakovém poli Sluneční soustavy. Polohu kanálu (V) mohou také ovlivňovat sousední planety, pokud jsou svými drahami blízko dráze Země. Jedná se o dynamický proces, který se nikdy neopakuje přesně stejně. Přesto je z profilu mořského dna vidět, že některé události vykazují cykličnost.

10.65.     Značně nesymetrickému mezifází Země (Obr. 10.7. c) také odpovídá tvar středového kanálu (V), který není jak v knize mnohdy (zjednodušeně) uváděno kruhový, ale má tvar značně protáhlé elipsy (pravděpodobně vliv Měsíce). Středový kanál (vír) se patrně také občas rozpadá na více vírů (Obr. 10.7. e). Tomu odpovídá následně atmosférické proudění (Obr. 10.7. d).

 

10.66.     Poznámka 10.7. k tzv. „skleníkovému efektu“. Planeta Země není žádný uzavřený skleník, nebo mechanická tlaková nádoba! Planeta Země je otevřená tlaková níže vnořená v otevřené tlakové níži Sluneční soustavy. Skleník je forma uzavřené (mechanické) nádoby, která umožňuje částicím povrchového tepla z hvězdy (S, T) proniknout dovnitř a zvýšit tam teplotu (tlak). Pevný skleněný obal neumožňuje skleníku s rostoucí teplotou zvětšit svůj objem.

10.67.     V atmosféře tvoří oblačnost jakousi „lokální pružnou membránu“ mezi „teplým vzduchem“ nad povrchem a „studeným vzduchem“ nad mraky. Mraky v noci brání „spadnutí“ studené atmosféry k povrchu a v důsledku toho se teplota u povrchu při zamračené obloze tolik nesníží. Ve dne mraky omezují proniknutí částic (S, T) k povrchu a tím snižují teplotu u povrchu. [31]

10.68.     Atmosféra Země je v podstatě plazma, „znečištěná“ trochou hmoty. Atmosféra při povrchu obsahuje 998 objemových dílů plazmy a 2 objemové díly hmoty (atomy a molekuly plynů, prach a voda). S rostoucí nadmořskou výškou klesá podíl hmoty a narůstá podíl plazmy. To znamená, že roste tlak v základním prostředí (plazmě) a klesá atmosférický (mechanický) tlak.

10.69.     Jeden kubický metr atmosféry (1000 litrů) při povrchu planety obsahuje necelé dva litry atomů a molekul plynů. V objemu dvou litrů plynů je přibližně 80% dusíku (1,6 litrů), 20% kyslíku (0,4 litrů) a malé množství molekul dalších plynů. Podíl oxidu uhličitého (CO2) ve dvou litrech kondenzátu je objemově asi 0,04 % (1 mililitr = 20 kapek). [32] Z těchto dvaceti kapek (CO2) v jednom kubickém metru atmosféry je asi 95 % (19 kapek) přírodního původu (sopky, lesní požáry, hnilobné procesy...). Asi jedna kapka oxidu uhličitého v kubickém metru atmosféry připadá na lidskou činnost.

10.70.     Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená neuzavřenými částicemi. Atomy plynů vznikají ve velmi studených oblastech Vesmíru. To znamená, že kyslík (dusík) je velmi „studený atom“. Kyslík taje při zhruba (54 stupňů K). [33] Když se atom kyslíku dostane do teplejšího prostředí, působí na částice prostoru (plazmu) jako kondenzační jádro. „Teplejší“ částice prostoru na „studený“ atom „namrzají“ podobně, jako namrzají (řídké) molekuly vody na (hustá) kondenzační jádra v mracích a tvoří se ledové kroupy (Obr. 7.5.). Čím je prvek „studenější“ (má nižší teplotu tání) tím větším množstvím plazmy je v teplejším prostředí „obalen“.

10.71.     Oxid uhličitý taje při mnohem vyšší teplotě než kyslík (217 stupňů K) a proto je obalen podstatně menší vrstvou „namrzlé“ plazmy (tepla). Když se uhlík (3 915 stupňů K) slučuje s kyslíkem (54 stupňů K) při spalování fosilních paliv a ostatních přírodních procesech, nahrazuje se v atmosféře plyn s velkou schopností vázat na sebe teplo (O2), plynem s mnohem menší schopností vázat na sebe teplo (CO2). Kyslíku je v atmosféře objemově asi 500 x více, než (CO2).

10.72.     Proces spalování je zvlášť intenzivní ve městech a průmyslových aglomeracích, kde dochází k masivnímu vázání kyslíku na uhlík v různých spotřebičích (topení, automobily ...). Slučování kyslíku a uhlíku na oxid uhličitý lokálně přízemní atmosféru otepluje. Naopak zelené rostliny (ve dne) sluneční světlo (S) a teplo (T) váží na kyslík procesem fotosyntézy a tím přízemní vrstvu atmosféry ochlazují. Vysoké stromy také „stíní“ povrch a snižují ohřívání povrchu planety povrchovým teplem ze Slunce. Musíme mít na paměti, že uvedený proces se týká malé části objemu atmosféry.

10.73.     Kombinace spalování kyslíku a kácení stromů ve městech [34] má negativní dopad na lokální počasí. Kácení a ořezávání vzrostlých stromů z „bezpečnostních důvodů“ snímá odpovědnost z různých úředníků a zároveň se stalo velmi výnosným způsobem podnikání pro různé („eko“)firmy přisáté na veřejné rozpočty. Nahrazení jednoho vzrostlého stromu malým stromkem znamená, že jsme nahradili pouze jednu větev, jakých vzrostlý strom má desítky v několika „patrech“.

10.74.     S velkou pravděpodobností existují ekosystémy s kladnou, nebo zápornou kyslíkovou bilancí. To znamená, zda ekosystém kyslík spíše spotřebovává, nebo vypouští „přebytky“ kyslíku do atmosféry. Rovníkové pralesy nejsou tzv. plícemi planety. Intenzivní rozkladné procesy, které tam probíhají, spotřebovávají více kyslíku než „vyrobí“ stromy procesem fotosyntézy. Pralesy jsou spíše zdrojem (CO2). To neznamená, že by se pralesy měly kácet. Když není biologický materiál uložen pod vodu, kde není přístup vzdušného kyslíku, vrací rozkladné procesy a požáry uhlík zpět do atmosféry v podobě (CO2). [35] Plícemi planety jsou lesy mírného pásma, bažiny a především moře.

10.75.     Údaje z ledovcových sond ukazují, že zhruba 600 let po nástupu doby ledové na severní polosféře začíná stoupat obsah (CO2) v atmosféře. To má svoji logiku. Pokud led překryje z hlediska fotosyntézy velmi výkonné pásmo lesů a bažin severního mírného pásma a severní ledový oceán, rostliny přestanou rozkládat atmosférický (CO2) na kyslík a uhlík a ukládat ho (uhlík) na mořské dno, respektive do bažin, ze kterých se později vytvářejí uhelné sloje. Zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře je důsledek dob ledových. Doby ledové jsou důsledek pohybu planety Země v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy.  



[1] U atmosféry „nefunguje“ jev, který známe u kapalin jako hydrostatický tlak. Atmosféru nelze přirozeným způsobem „vyzvednout“ o jednu hustotní sféru výše, aby měla hmotnost (Obr. 7.8.). Když komplikovaně měříme hmotnost plynů v tzv. „vakuu“ jedná se o mechanickou (technickou) hmotnost.

[2] Je třeba si uvědomit, že blíže, nebo dále ke hvězdě je dráha na spirále (N) mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2). Není to tedy nějaká „lineární“ vzdálenost od hvězdy (Obr. 10.6. A).

[3] U planety Země má podstatný vliv na množství povrchového tepla z hvězdy také náklon Zemské osy. Poměr mezi vnitřním a povrchovým teplem má zásadní vliv na atmosféru a moře a tím i na možnost existence života na planetě.

[4] Nabízí se podobnost s lodí bez plachet (atom bez „namrzlé“ plazmy) a lodi s roztaženými plachtami (atom s „namrzlou“ plazmou).  

[5] V současné terminologii např. „teplý vzduch stoupá vzhůru“. Ve skutečnosti je vytlačovaná směrem od středu řidší (teplejší) plazma a spolu s ní klastry na molekulách plynů. Veškeré „teplo“ představuje plazma, která je „mezi“ molekulami vzduchu. Samotné molekuly (atomy) plynů jsou (pasivní) tělesa, která jsou spojitě vnořená v prostředí plazmy a nemají na svůj pohyb vliv. Veškerý pohyb je důsledkem tlakových impulzů částic plazmy (prostředí) na povrchovou plochu „atomů a molekul plynů s namrzlou plazmou“.

[6] Permafrost se vyskytuje v oblastech kolem pólů. To znamená v blízkosti středového kanálu (V) tlakové níže planety. Střetávají se tu dva vlivy. Jednak menší účinek částic povrchového tepla (S, T) od Slunce, ale hlavně snižující se teplota (tlak) směrem ke kanálu (V). Zároveň zde působí vnitřní teplo, které směřuje odstředně od hmotného jádra Země(koule).

[7] S rostoucí nadmořskou výškou se mění povaha částic tlaku (plazmy). Jestliže pod horou nás Sluneční svit „opálí“, stejný svit nás na vrcholu hory „spálí“. To je dáno faktem, že částice plazmy disponují vyšším tlakovým impulzem a pronikají hlouběji do těla.

[8] Současná jednotka atmosférického tlaku (Pascal) = 1 Pa = 1 N/m2 = kg/m. s2. Je těžké si představit, jak budeme působit silou jednoho Newtonu na jeden metr čtvereční atmosféry, která je v beztížném stavu. Něco jiného je působit mechanickou silou na píst v uzavřené tlakové nádobě a něco jiného je působit tlakem např. na mrak v atmosféře. Veškeré měřiče (mechanického) tlaku pracují s nějakou formou uzavřené mechanické nádoby a porovnávají tlak v atmosféře s tlakem v „chimerickém vakuu“.

[9] Na rozdíl od plynů jsou kapaliny prakticky nestlačitelné. Kapaliny obsahují kromě (nestlačitelných) atomů jen malý objemový podíl plazmy, jejíž hustota se rovná hustotě prostoru molekul, tvořících kapalinu. Na hustotu kapalin má vliv pouze teplota plazmy, která je „mezi“ atomy a molekulami.

[10] Zkapalnění znamená, že postupně ochlazujeme plazmu (prostředí) mezi atomy. „Namrzlá“ plazma na atomech postupně přechází do prostředí a zmenšuje svůj objem (zvětšuje svoji hustotu). Částice plazmy např. v kapalném kyslíku mají přibližně stejnou hustotu prostoru, jako atomy kyslíku. Ve skutečnosti je objem hmoty v atmosféře ještě menší. Je třeba si uvědomit, že i v kapalném skupenství je stále dostatek plazmy. Teprve dokonale „zmrzlý“ plynový led (teplotní dno) obsahuje minimální objem plazmy.

[11] Neřídím se současnými definicemi vrstev atmosféry. Stratopauza a co je pod stratopauzou je hmotné jádro tlakové níže planety. Co je nad stratopauzou a pod (MP), je vnitřní tlakové pole planety. Co je „nad“ (MP) a pod (MH) je tlakové pole hvězdy (Obr. 9.4., Obr. 9.7.).

[12] Atmosféru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Kdybychom atmosféru přirovnali k jedné vrstvě částic z (Obr. 4.7.), pak (Pa) bude stratopauza, (RP1), bude tropopauza a (Pb) bude tlakové pole při povrchu. Pod touto vrstvou „částic“ (TN + TV) atmosféry jsou další hustotní vrstvy (např. moře), které mají obdobné rozložení tlakového pole.

[13] Neplést s rovníkovým protiproudem celé planety (RP), který tvoří meteorologický rovník. Nesmíme zapomínat na ostatní hustotní sféry planety Země. Pod atmosférou je vodstvo, zemská kůra a jednotlivé hustotní sféry magmatu. Každá z těchto sfér má svoje „počasí“, které pracuje s jinou dynamikou, než počasí atmosférické.

[14] Ve skutečnosti dvě poloviny jedné („ploché“) spirální tlakové níže, do níž je mezi severní (RPS) a jižní (RPJ) polovinu rovníkového protiproudu vsunuta „koule“ hmotného jádra planety (Obr. 10.2., Obr. 3.7. a). Obdobný příklad by se dal použít se spirální galaxií, mezi jejíž dvě poloviny by byla vsunuta koule.

[15] Ve středovém kanále (V) planety je vysoký tlak. Představu o tlakovém poli v kanále (V) a jeho dynamice mohou dát snímky polárních září, na kterých vidíme, spirály (NT), které jsou ve výšce „rozmazané“ a při povrchu mají „ostrou hlavu“ (pravděpodobně důsledek „nárazu“ do stratopauzy). To znamená, že tlak (V) působí směrem od severu k jihu. Jižní polární záře mají jiný charakter než severní. Bylo by vhodné porovnat snímky tvarů polárních září s tvarem bazénů v arktickém moři.

Vycházející spirály vysokého tlaku v kanále (V) na jižním pólu vytlačily kontinent Antarktidu a jsou také příčinou tzv. „ozonové díry“. Tlakové pole v kanále (V) má charakter (TV). Odstředný tlak je vyšší, než tlak dostředný. Hustota prostoru ozonu je vysoká, ozon je vytlačován odstředným tlakem k okrajům (V).

[16] Vítr je důsledek vyrovnávání rozdílu tlaků v základním prostředí (plazmě) pohybem. Měří se suma tlakových impulzů povrchových ploch pohybujících se molekul atmosféry (s „namrzlou“ plazmou) na povrchový tlak hmotné plochy měřidla (vrtulku). Měření rychlosti větru ve výškách stejnými metodami, jako u povrchu dává zkreslené výsledky. Ve výškách je méně molekul, které se ale pohybují rychleji.

[17] Země rotuje směrem od západu na východ. Obvodová rychlost povrchu Země je na rovníku asi 1 600 Km/hod, v zeměpisných výškách střední Evropy asi 1 000 Km, na pólech kolem oka superhurikánu asi 300 Km. „Oko“ má tvar protáhlé elipsy, která se může rozpadat na více „ok“ (Obr. 10.6. e, d, Obr. 10.7. e).

[18] Tlak z (MP) na rovníku planetu „brzdí“. Tím je myšleno, že brzdí nejenom atmosféru, ale také pevninu a magma. Každou hustotní vrstvu s jinou dynamikou. Stejný tlak z (MP), nad 30. rovnoběžkou začíná planetu „pohánět“. Tlak z (MP) planetou rotuje a přitom jí „zkrucuje“. Viditelným důsledkem „brzdícího“ tlaku na pevninu na rovníku je např. „břicho“ Afriky, které je vytlačováno proti směru rotace planety.

[19] U (V2) je dostředná rychlost vyšší, protože (V2) je blíže pólu. Na uvedený jev má také vliv „sféričnost“ hmotného jádra Země(koule). Vyšší rychlost naznačena u (V2) dvěma šipkami (Obr. 10.2.). Viz rovněž (Obr. 9.9.) rychlosti (v1, v2, v3).

[20] Na (Obr. 10.3. d) je snímek rotujících („zabalených“) tlakových níží (N13, ...) na severním pólu Jupitera. Je skutečně s podivem, že jsou k dispozici snímky pólů Jupitera, Saturnu a Marsu, ale poslední dostupný (nekvalitní) snímek severního pólu Země z družice s polární drahou letu je z roku 1968 (Obr. 10.3. c).

[21] Většinou pouze v troposféře. Atmosférické níže i výše však pokračují až do stratopauzy a v jistém slova smyslu až do (MP). Mraky jsou viditelným indikátorem nízkého tlaku (NT). O tlakových výších je možno si udělat představu v atmosféře Jupitera, kde jsou výše rozeznatelné v oblačnosti mezi jednotlivými nížemi.

[22] Molekuly vody tvoří kondenzační jádra pro molekuly vzduchu s „namrzlými“ klastry plazmy. Celková hustota prostoru takto vzniklých „složených klastrů“ se blíží hustotě prostředí (vzduchu). Tyto „složené klastry“ si v atmosféře vytvoří svoji hustotní sféru (patro oblačnosti) a jsou v beztížném stavu.

[23] Pravděpodobně existuje ještě „Saharská (TV)“. Meteorologický rovník (RP) je rozdílný od rovníku zeměpisného. (RP) je posunutý k jihu a dělí Zemské počasí na dvě nesymetrické části. Severní polosféra je z meteorologického pohledu větší (je tam vyšší tlak), než jižní. Ramena (V1, V2) nejsou nic konstantního. Jejich poloha se stále mění. Oproti (Obr. 10.3.) budou ve skutečnosti ramena (V1, V2) vůči sobě posunuta o úhel menší, než 180 stupňů (Obr. 10.1.). Polární vír (V) se v Mercantovské mapě (vpravo) absurdně zobrazuje jako „úsečka“.

[24] Čím jsme výše nad Zemským povrchem, tím méně se povrch a atmosféra ovlivňují. Neplést si tropopauzu s rovníkovým protiproudem celé planety (RP).

[25] Na (Obr. 10.6. b) jsou průběhy tryskového proudění schematicky znázorněné (pouze pro představu). Dráhy tryskového proudění se značně mění a jsou dokladem turbulentního tlakového pole, vycházejícího ze stratopauzy.

[26] Planeta se stále pohybuje spolu s celou Sluneční soustavou ve směru své špičky (Antarktidy) - to znamená k směrem k jihu. Směr proudění ve středovém kanále se může obrátit. To je jev, který se nesprávně nazývá přepólování „magnetického pole planety“. Tzv. „magnetické pole Země“, je ve skutečnosti dostředné tlakové pole Země a nesměřuje z planety, ale z (MP) směrem do planety! Planeta není dynamo!

[27] Nižší tlak (V2<V1), velká mořská plocha (VT) a výstup středového kanálu (V) v Antarktidě mohou být příčinou mírnějších klimatických změn na jižní polosféře (Obr. 10.6. c, vlevo nahoře).

[28] Pohyb planety mezi rameny (V1, V2) v rovníkovém protiproudu hvězdy lze nekorektně přirovnat k situaci, kdybychom zde na Zemi umístili do severní polosféry „malou Zeměkouli“ a posunovali ji od rovníku směrem k pólu a naopak. Přitom by se dostávala z oblasti s „teplým“ do oblasti se „studeným“ počasím. Přechodné ochlazování způsobují také plyny a částice prachu vyvrhnuté sopkami.

[29] Hmotné jádro planety leží v oku (MP). (Obr. 10.6. vlevo) má čistě ilustrativní charakter. Poloha planety se může blížit také (Obr. 9.8. vpravo). O skutečných poměrech ve Slunečním rovníkovém protiproudu nemá současná astronomie ani základní představu. Není z čeho vycházet.

[30] Změna polohy planety (Země) v rovníkovém protiproudu hvězdy může mít za následek změnu tvaru a rozměru středového kanálu a jeho „cestování“. To se projevuje abnormálně teplým počasím v některých severních oblastech na pevnině (např. Sibiř. 2018 - 2020). Viz dále.

Vliv tlakových níží okolních planet (Venuše, Jupiter) na tlakové pole Země nelze zanedbat. Statistické údaje vlivu polohy sousedních planet na pozemské počasí nejsou k dispozici.

[31] Dopadající částice (S, T) na mrak („přimrzají“) k složeným klastrům kolem molekul vody a tím snižují jejich hustotu. Mrak se se změnou teploty posunuje (ve dne) výše, nebo (v noci) níže nad povrch. Další zvyšování teploty prostředí (ve dne) má za následek, že se zvýší objem plazmy mezi molekulami vody a ty se od sebe vzdálí natolik, že se mrak „rozpustí“ do okolní atmosféry.

[32] Udávat hmotnost (CO2) v tunách je absurdita. Pokud jsou plyny ve své hustotní sféře (atmosféře) jsou v beztížném stavu a hmotnost nemají. Molekuly (CO2) nejsou na pevné podložce a reagují na tlakové impulzy částic prostředí na své plochy převážně pohybem. Představa, že molekuly (CO2) v atmosféře nebrání Slunečním částicím (S, T) při jejich dostředném pohybu, ale „zadržují je“ při jejich odstředném pohybu je chybná.

[33] Hovoříme-li o „teplém“, nebo „studeném“ vzduchu musíme si uvědomit, že veškeré teplo (tlak) představuje plazma (Obr. 5.3., T1), která je mezi klastry atomů s „namrzlou plazmou“. Při hoření se tlak, který byl „namrzlý“ na kyslík (Obr. 5.3., T2), přemísťuje do prostředí (Obr. 5.3., T1) a zvyšuje tam teplotu. Samotné atomy si svoji „teplotu“ udržují v jistém rozsahu tlaků (teplot) vnějšího prostředí neměnnou (Obr. 5.3., TA).

[34] Ve městech může mít „zalesňování“ pozitivní vliv. Kmen stromu zabírá na zemi minimální plochu, veškerá fotosyntéza se odehrává ve výšce a přitom se zároveň „stíní“ povrch. Díky menší intenzitě rozkladných procesů je v lese mírného pásma chladněji a lépe se tam dýchá, než v rovníkovém pralese. Bylo by dobré zjistit vliv obsahu (O2) v atmosféře na pocitové vnímání teploty prostředí.

[35] To ovšem neznamená, že uhlík „zmizí“. Je pouze „dočasně“ uložen v depozitech jako uhlí, ropa, plyn a metanhydrát.