10. Planetární počasí

 

10.1.        Galaxie, hvězdné a planetární soustavy jsou tlakové níže a řídí se univerzálními pravidly platnými pro fraktální tlakové systémy. Tlaková níže galaxie je nadřazený tlakový systém pro tlakové níže hvězdných soustav. Tlaková níže hvězdné (Sluneční) soustavy je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet (Obr. 9.1.).

10.2.        Tlaková níže planety je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy jednotlivých hustotních sfér jejího hmotného jádra. Horní hustotní sféra hmotného jádra planety (Země) je atmosféra. Tlakové pole v atmosféře je spojitou součástí tlakového pole planety. Počasí kosmické tvoří nadřazený tlakový systém pro počasí planetární.

10.3.        Planeta rotuje kolem hvězdy, hvězda rotuje kolem centra lokálního hurikánu (LG) v rameně galaxie (Obr. 9.1. e). Celá hvězdná soustava rotuje a navíc se pohybuje (po fraktální spirále) ve směru své špičky (Obr. 9.3.). To znamená, že galaxie, hvězda a s ní i planeta se dostává do stále nových tlakových polí mezigalaktického prostoru. Za současného stavu poznání zde neexistují žádné předvídatelné zákonitosti, nebo pravidelnosti. Z historických údajů o planetárním počasí nelze dělat žádné závěry, nebo předpovědi do budoucna.

10.4.        Planeta není skleník, ani uzavřená mechanická tlaková nádoba. Planetární tlaková níže je otevřený (fraktální) tlakový systém, ohraničený (MP) v jehož centru se nachází hmotné jádro. Převodovou pákou pro tlak z (MP) na hmotné jádro je stratopauza. Stratopauza tvoří povrchový tlak hmotného jádra planety. Dostředný tlak ze stratopauzy (OT) je podstatně vyšší, než tlak odstředný.

10.5.        Všechny hustotní sféry hmotného jádra planety jsou v beztížném stavu a nepůsobí na sebe svojí hmotností (žádnou nemají), ale pouze tlakem daným rozdílem jejich hustot prostoru. Rozdíly v tlaku mezi sousedními hustotními sférami se vyrovnávají v mezifázích mezi nimi. Dostředný tlak ze stratopauzy na plochu atomů v jednotlivých hustotních sférách způsobuje jejich (vířivý) pohyb. V každé hustotní sféře s jinou dynamikou.

10.6.        Horní hustotní sféru hmotného jádra planety tvoří atmosféra. Atmosféru tvoří spojitá jednota atmosférických tlakových výší a tlakových níží. Atmosféra se při povrchu skládá z plazmy s malou příměsí atomů a molekul plynů, vodní páry a prachu. Atmosféra je v beztížném stavu a nepůsobí v ní žádné mechanické setrvačné (Coriolisovy) síly. [1] Atmosféra nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem. Povrch planety nepohybuje s atmosférou a atmosféra nepohybuje s povrchem, i když se vzájemné ovlivňují v mezifází mezi nimi.

10.7.        Planeta se může nacházet v „severní“ (RPS), nebo „jižní“ (RPJ) polovině rovníkového protiproudu hvězdy (Obr. 10.6.). Planeta může být „blíže, nebo dále od hvězdy (A)“, [2] ale také „výše, nebo níže (B)“ v příslušné hustotní sféře (MH). Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I malá změna polohy ve směru (B) má velký vliv na planetární počasí. Tlakové níže planet se vzájemně ovlivňují při jejich „míjení se“ v sousedních závitech spirálního toroidu hvězdné soustavy (Obr. 9.9.). To má také (přechodný) vliv na planetární počasí.

10.8.        Planeta není zdrojem tlaku (tepla). Planeta dostává teplo ze dvou zdrojů. Hlavní zdroj je vnitřní teplo, původem z (MP), vedlejší zdroj je povrchové teplo (částice S, T) původem z centrální hvězdy. Hlavní zdroj zahřívá planetu směrem od středu k povrchu, vedlejší zdroj ohřívá pouze povrch planety a slabou vrstvu pod povrchem.

10.9.        Vnitřní teplo je podstatné pro existenci hmotné části atmosféry. Čím je (MP) blíže centru tlakové níže hvězdy, tím se nachází ve větším tlakovém spádu mezi (V1, V2) a tím větší množství (vnitřního) tepla proudí do planety. Součástí (MP) je středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru. V centru planety dochází ke stejnému procesu, jako u hvězdy, ale s mnohem menší intenzitou. Dostředný proud „studených“ mikročástic (R) původem z (MP) se v centru planety transformuje do částic (T), které mají nižší hustotu a jsou tlačeny proti dostřednému proudu (R) směrem od středu planety k jejímu povrchu (Obr. 9.10.). Přitom zvyšují teplotu v jednotlivých hustotních sférách planety. Vnitřní teplo planety není způsobeno mechanickým tlakem, ani mechanickým třením. [3]

10.10.     Povrchové teplo původem z centrální hvězdy, tvoří částice (S, T). Centrální hvězda (Slunce) není příčinou vzniku a existence atmosférických tlakových systémů a neudržuje je v chodu, i když přispívá k jejich dynamice. U planety Země má podstatný vliv na množství povrchového tepla z hvězdy také náklon Zemské osy. Oblačnost stíní povrch planety a snižuje účinek povrchového tepla.

10.11.     Množství vnitřního tepla je závislé na velikosti (hloubce) tlakové níže planety. Když je množství vnitřního tepla vysoké, je povrch planety žhavý (Venuše, Jupiter, Saturn), nebo se projevuje vulkanismem (Země), má planeta hmotnou (plynnou) atmosféru. Když je tlaková níže planety „slabá“ (Mars), nebo těleso nemá vlastní tlakovou níži (Měsíc, Merkur), má planeta nedostatečné množství vnitřního tepla. Atmosféra má minimální, nebo žádnou hmotnou složkou. Fakt, že planeta nemá hmotnou část atmosféry neznamená že nemá počasí.

10.12.     Teplota povrchu hmotného jádra planety závisí na poměru mezi vnitřním teplem a povrchovým teplem. Teplota povrchu planety ovlivňuje základní proudění v atmosféře. Planeta je vždy tlaková níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže  - její hmotná část je při povrchu hustší, než pod stratopauzou (Země). Atmosféra na pólech dosahuje do nižších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od rovníku směrem k pólu (Obr. 3.4. vlevo).

10.13.     Atmosféra může mít charakter tlakové výše - její hmotná část je při povrchu řidší, než pod stratopauzou (Venuše). Atmosféra na pólech dosahuje do vyšších výšek, než na rovníku. Základní proudění je od pólu k rovníku (Obr. 3.4. vpravo). Pravděpodobně existuje i atmosféra s charakterem výškové tlakové níže (Jupiter).

 

10.14.     Poznámka 10.1. „Studené“ atomy plynů tvoří pro částice plazmy v „teplejším“ prostředí kondenzační jádra a „obalují“ se namrzlou plazmou podobně jako se obalují kondenzační jádra v mracích molekulami vody a vznikají ledové kroupy (Obr. 7.5.). [4] Čím má atom nižší teplotu tání, tím větším klastrem plazmy je v „teplejším“ prostředí obalen. Plyny se skládají z atomů a molekul s klastry „namrzlé“ plazmy a z „volné“ plazmy mezi nimi, která tvoří prostředí (Obr. 7.5.). Molekuly vody a částice prachu v atmosféře tvoří kondenzační jádra pro molekuly plynů s klastry „namrzlé“ plazmy. Všechny tyto komponenty tvoří spojitou jednotu. Suma hustot prostoru všech těchto částí tvoří hustotu prostoru (prostředí) v dané oblasti.

10.15.     Čím je povrch planety víc horký, tím má plazma nad povrchem vyšší teplotu, je řidší, částice plazmy mají větší objem a působí většími tlakem (Obr. 5.3., T1). Klastry „namrzlé“ plazmy na atomech a molekulách jsou objemnější (Obr. 5.3., T2), „volná“ plazma mezi atomy a molekulami má větší objem. Hmotná část atmosféry zabírá menší objem. Atomů a molekul je v jednotkovém objemu méně. Čím je povrch planety studenější, tím jsou klastry „namrzlé“ plazmy na atomech a molekulách méně objemné. Plazma působí menšími tlakovými impulzy. Hmotná část atmosféry u povrchu zabírá větší objem. Atomů a molekul je v jednotkovém objemu více.

10.16.     Atmosféra je složitý systém, který se skládá z plazmy a malého objemu „studených“ atomů a molekul s různou hustotou prostoru, které se ale díky „namrzlé“ plazmě jeví, jako kdyby měly hustotu podobnou. Díky rozdílné teplotě tání se při změně teploty prostředí chová každý plyn jinak. Při změně tlaku (teploty) částice prostředí „přimrzají“ k atomu, nebo od něj „odmrzají“ zpět do prostředí s rozdílnou dynamikou, danou teplotou tání atomu.

 

10.17.     Pohyb v atmosféře není důsledkem rotace planety. Existence a pohyb atmosférických tlakových systémů je důsledkem působení tlakových impulzů částic plazmy na plochu atomů a molekul tvořících atmosféru. Ve skutečnosti na plochu klastrů plazmy, která je „namrzlá“ na molekuly atmosféry. To znamená, že tlakový impulz, působící na molekuly atmosféry působí na mnohem větší ploše. [5] Hlavním hybatelem pohybu v atmosféře je tlak (OT) ze stratopauzy, který má svůj původ v (MP).

10.18.     Vedlejším hybatelem pohybu v atmosféře jsou částice (S, T) původem z centrální hvězdy, které rovněž působí tlakem na plochu „namrzlých“ klastrů plazmy na molekulách atmosféry. Sluneční částice (S, T) nejsou příčinou vzniku atmosférických tlakových systémů ani je neudržují v chodu. To by se muselo počasí každou noc zhroutit.

10.19.     Pro molekuly vzduchu v atmosféře platí, že jsou ve svoji hustotní sféře (nemají hmotnost) a nejsou na pevné podložce. Sluneční částice (S, T) se vůči spojité jednotě atmosféry pohybují a mají charakter vln. Tlakové impulzy, kterými působí (S, T) na molekuly atmosféry (s klastry „namrzlé“ plazmy) se projevují převážně jejich pohybem. Neprojevují se ohříváním atmosféry.

10.20.     Povrch planety tvoří pro dopadající částice (S, T) původem z hvězdy „pevnou“ podložku. Hustota prostoru povrchu planety a jeho povrchový tlak jsou vysoké. Část částic (T) proniká vysokým povrchovým tlakem a dostředně zahřívá slabou vrstvu pod povrchem (Obr. 5.2. c). Od povrchového tlaku „odražené“ (Sluneční) částice tepla (S, T) zvyšují tlak (teplotu) nad povrchem (Obr. 5.2. b).

10.21.     Centrální hvězda zvyšuje (za dne) tlak u povrchu planety. Vysoký tlak plazmy u povrchu planety vytlačuje studenou plazmu a s ní i hmotnou část atmosféry do výšky. Část „teplé“ plazmy prostředí „přimrzne“ ke klastrům na „studených“ atomech a zvyšuje tak jejich objem a snižuje hustotu prostoru (Obr. 7.5., T2). To vede v (TN) planety k odstřednému pohybu. [6] V noci ustane přísun povrchového tepla od hvězdy. Tlak (teplota) u povrchu klesne. Studená plazma a s ní i hmotná část (dostředně) klesne z výšky k povrchu. Atomy a molekuly předají část „namrzlých“ částic (T) zpátky do (studenějšího) prostředí s nižším tlakem. Proto nejsou změny teploty na osvícené a neosvícené straně tak dramatické, jako na tělesech bez hmotné atmosféry (Měsíc). Oblačnost působí jako „izolační vrstva“ (pružná tlaková přepážka), která v noci brání studené plazmě klesnout k povrchu a ve dne snižuje množství částic (S, T) na povrch „dopadajících“.

 

10.22.     Příklad 10.1. O množství a vlivu povrchového tepla původem ze Slunce si lze udělat určitou představu. Ve dne je teplota těsně nad povrchem pouště 60 stupňů Celsia. V noci rychle padá teplota nad povrchem k bodu mrazu. Několik desítek centimetrů pod povrchem je stálá teplota kolem 15 stupňů Celsia ve dne i v noci. V letních měsících v severních oblastech (Země) dopadají Sluneční částice (S, T) na povrch permafrostu 24 hodin denně, ale půda rozmrzne pouze asi 2 metry pod povrch. Hloubka permafrostu může dosahovat několik stovek metrů. Pak začne převládat vnitřní teplo planety. [7]

10.23.     Kdybychom nějakým „deštníkem“ odstínili Zemi od Slunečních částic (S, T), povrch planety by rychle zamrzl a nastala by celoplanetární doba ledová. Pod povrchem, v hloubce několika set metrů by byly teploty (původem ze středu planety = vnitřní teplo), jako dnes na povrchu.

 

10.24.     Poznámka 10.2. Molekuly plynů (hmota) svojí přítomností ovlivňují hustotu a tím i tlak v základním prostředí. V atmosféře rozeznáváme dva tlaky. Tlak (teplotu) v primárním prostředí (plazmě) a atmosférický (mechanický) tlak v hmotném prostředí atomů a molekul plynů. Situace je komplikovaná tím, že při povrchu je nejvyšší hustota hmotné části atmosféry a zároveň největší množství povrchového tepla z hvězdy. S rostoucí nadmořskou výškou klesá v atmosféře objem hmoty a roste objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak klesá a roste tlak (teplota) plazmy. Mechanické teploměry (tlakoměry) tento fakt nezobrazují.

10.25.     Měření atmosférického (mechanického) tlaku vychází z nesprávné představy, že atmosféra má hmotnost. V jednotkách atmosférického (mechanického) tlaku (Pa = Pascal) se vyskytuje hmotnost. To vytváří falešnou představu, že atmosféra působí svojí hmotností. [8] Pascal je mechanická nikoliv fyzikální jednotka. Měření tlaku (teploty) ve výškách stejnými (mechanickými) metodami, jako při povrchu vytváří nesprávné představy.

 

10.26.     Poznámka 10.3. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi otevřeným (fyzikálním) tlakovým systémem a uzavřenou (mechanickou) tlakovou nádobou. Atomy jsou uzavřená tělesa, která jsou prakticky nestlačitelná. Stlačitelnost, to znamená změnu objemu, umožňuje u hmotných těles pouze plazma (mezi atomy).

10.27.     V látkách v pevném a kapalném skupenství je (mezi atomy) málo plazmy a tyto látky jsou prakticky nestlačitelné. Plyny obsahují vysoký objemový podíl plazmy (mezi atomy) a díky tomu jsou mechanicky stlačitelné. Podmínkou je, že jsou v uzavřené mechanické nádobě. Otevřený tlakový systém (tlakovou výši, nebo níži) nelze (mechanicky) stlačit. Lze jej pouze zahřát, nebo zchladit a tím změnit jejich hustotu, velikost a objem.

 

10.28.     Příklad 10.2. Pohyb mraku v atmosféře nelze způsobit tak, že budeme tlačit na jeho mechanickou plochu. To znamená na plochu atomů a molekul, které jsou na vnější ploše mraku. Mrak se může jako jedno těleso pohybovat pouze tak, že budeme tlačit na jeho fyzikální plochu. To znamená, že „volná plazma“ v prostředí bude působit orientovanými tlakovými impulzy na plochu všech atomů a molekul (s namrzlými klastry plazmy) mrak tvořících. Tedy i těch uvnitř mraku. Bezprostředním zdrojem fyzikálního tlaku v atmosféře (Země) je tlak ze stratopauzy (OT) a částice (S, T) původem z centrální hvězdy. Tlak působí na celý tlakový systém a způsobuje jeho pohyb. Mrak je pouze viditelná část celého tlakového systému.

10.29.     Mechanická síla může působit pouze na mechanickou plochu. Mechanický tlak „funguje“ pouze u uzavřených tlakových nádob. V atmosféře je třeba vždy pracovat s fyzikální plochou. To znamená s plochou všech atomů a molekul (s namrzlými klastry plazmy). V prostředí (uvnitř) kapalin a plynů mechanická plocha neexistuje.

  

10.30. Atmosféra planety Země

10.30.     Tlakové děje v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety Země jsou důsledkem dějů v tlakové níži pod (MP). Aby byl systém stabilní, musí být vymezen dvěma tlaky. Dostředný tlak z (MP) „planetu drží pohromadě“ a zároveň je příčinou vysoké teploty uvnitř planety, která se „snaží“ planetu (odstředně) „roztrhnout“. Dostředný tlak z (MP) rovněž s planetou rotuje. Přitom na rovníku planetu „brzdí“ a nad třicátou rovnoběžkou planetu „pohání“. Tyto jevy jsou pro všechny (TN) planet (a hvězd) stejné, ale u každého tělesa jsou poměry mezi „brzdícím“ a „poháněcím“ tlakem jiné v závislosti na velikosti (TN) a složení hustotních sfér planety.

10.31.     Planetu Zemi možno považovat za částici s charakterem tlakové níže (TN), která má hmotné jádro. Planeta se pohybuje a lze ji také považovat za vlnu (Obr. 9.7.). Hlava vlny tvoří tlakovou přepážku v tlakové níži Sluneční soustavy. V oku hlavy se nachází hmotné jádro planety. Planeta Země nemá hmotnost, nic nepřitahuje a není zdrojem žádného „magnetického záření“.

10.32.     Horní hustotní sféru hmotného jádra Země tvoří atmosféra, která má charakter tlakové níže. Hustota hmotné části atmosféry směrem do středu roste, tlak v základním prostředí (plazmy) klesá. Hmotná část tvoří zlomek objemu (Zemské) atmosféry. Atmosféra je v podstatě plazma, „znečištěná“ trochou atomů. To zjistíme, když atmosféru zkapalníme. [9] V jednom tisíci litrů atmosféry při povrchu jsou asi 2 litry kondenzátu hmoty a 998 litrů plazmy. S rostoucí nadmořskou výškou se snižuje objem hmoty a zvyšuje se objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak se snižuje a tlak (teplota) v základním prostředí se zvyšuje.

10.33.     Atmosféra má dvě polosféry (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Obě polosféry rotují ve směru rovnoběžek souhlasně s rotací Země, ve směru poledníků s opačnými rotacemi. Základní proudění v atmosféře je směrem od rovníkového protiproudu (RP) k pólům planety (Obr. 3.4.). Středem hmotného jádra planety prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.34.     Atmosféra má čtyři zásadní hustotní sféry (Obr. 10.2. c). Stratopauza [10] představuje vysoký povrchový tlak hmotného jádra planety. Ve stratopauze probíhá (horní) polární proudění atmosférických tlakových systémů (Obr. 4.7.). [11] Dostředný tlak ze stratopauzy je řádově vyšší, než tlak odstředný. Pod stratopauzou je stratosféra. Při povrchu hmotného jádra planety je troposféra. V troposféře lze rozeznat podle rozložení oblačnosti minimálně další 3 sféry.

10.35.     Stratosféra a troposféra jsou od sebe odděleny tropopauzou. Tropopauza tvoří (sférický) rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou. [12] V tropopauze, jako v každém rovníkovém protiproudu je nízký tlak (teplota). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a tlakových níží, které jsou příčinou tzv. tryskového proudění (Obr. 10.5.).

 

10.36.     Příklad 10.3. Atmosféru tvoří spojitá jednota atmosférických tlakových výší a tlakových níží. Na (Obr. 10.1.) je radarový snímek atmosférické tlakové níže („řez“ hurikánem). Rameno (N2) hurikánu se skládá z jednotlivých podružných (fraktálních) tlakových níží (N21, N22, ... N2n), obklopených slupkami z vysokého tlaku (V21, V22, ...). [13] Centra níží (N21, N22, ... N2n) lze také považovat za kumuly uprostřed tlakových výší (V21, V22, ...). Čím více se blížíme k centru (N), tím více roste hustota prostoru a rychlost pohybu se zvyšuje.

10.37.     Tlak ze stratopauzy (OT) působí na hurikán (N) pouze z jedné („horní“) strany. Druhá („dolní“) strana je odstíněná tělesem planety. Proto je (částice) hurikán (N) značně nesymetrický a má jako každá tlaková níže „rozmazaný ohon“ a „ostrou hlavu“. Ohon tlačí (roztáčí) hlavu. Uprostřed „hlavy“ je oko (V) hurikánu. Tlakovou níži (N) roztáčí okolní tlakové výše, které tvoří slupku (N). Viz rovněž (Obr. 6.3. b, c).

 

 

Obr. 10.1.

 

10.38.     Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že atmosférickým tlakovým výším a nížím jak je dnes rozeznáváme, jsou zákonitě nadřazeny ještě dvě globální, sférické tlakové níže. Můžeme si to představit tak, jako kdybychom na pól příslušné polosféry planety „nasadili“ tlakovou níži (N), zvětšili ji a polosféru s ní „obalili“ (Obr. 10.2. a, nahoře). Vznikly by tak dva „superhurikány“ (severní a jižní). [14]

10.39.     Každý superhurikán má (minimálně) dvě ramena vysokého tlaku (V1, V2), která se „vinou“ (po spirále) po dané polosféře planety. Mezi rameny (V1, V2) superhurikánu se nacházejí jednotlivé podřízené hurikány, nebo tlakové níže (N11, N12, N13), jak jsou dnes rozeznávány (Obr. 10.2.). Superhurikány začínají v rovníkovém protiproudu (RP) a mají „oko“ na pólech. „Oko“ superhurikánu tvoří středový kanál (V) planety, který „vchází“ do planety na severním pólu a „vychází“ na pólu jižním. [15] To má za následek rozdílný charakter (atmosférického) proudění na pólech.

10.40.     Existence superhurikánu není důsledkem rotace Země! Nadřazený tlakový systém k superhurikánu je (MP). Tlak z (MP) rotuje atmosférou a jednotlivými hustotními sférami planety a tím i planetou samotnou. S každou sférou s jinou dynamikou. Sféry, které spolu sousedí, se částečně ovlivňují v mezifází mezi nimi. To znamená, že povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím vyšší nadmořská výška, tím je vzájemné ovlivňování slabší a rozdíly v rychlostech rotací větší. [16]

 

 

Obr. 10.2.

 

10.41.     Superhurikány (severní a jižní) se nacházejí na Zemské „kouli s pevným povrchem“. Superhurikány rotují stejným směrem jako planeta, ale s jinou relativní rychlosti vůči povrchu pod sebou. Obvodová rychlost („pevného“) povrchu hmotného jádra planety je na rovníku maximální a na pólech minimální. [17] Rychlost rotace ramen superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólům se zrychluje.

10.42.     Vztahujeme-li pohyb atmosféry k povrchu planety, pak na rovníku se atmosféra zpožďuje proti pohybu povrchu. [18] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se rychlost pohybu povrchu planety a ramena superhurikánu začíná vyrovnávat. Nad 30. rovnoběžkou se atmosféra začíná postupně pohybovat rychleji, než povrch planety pod ní.

10.43.     Chceme-li lépe pochopit změny jednotlivých tlakových systémů při jejich pohybu od rovníku k pólům, musíme ignorovat pohyb povrchu Země. To znamená, že vztažná soustava pro pozorování atmosféry je tlakové pole hvězdy a nikoliv Zemský povrch. Pro zobrazení dějů v atmosféře jsou mnohem vhodnější polární mapy, než mapy Mercantovy.

10.44.     Základní proudění v atmosféře planety Země je směrem od rovníku k pólům (Obr. 10.2. a). Na rovníku dostává Země nejvyšší množství povrchového tepla z hvězdy. Tlakové výše v rovníkovém protiproudu vytlačují hustou materii (odpařenou vlhkost) ke svým okrajům, kde ji přebírají tlakové níže, které ji tlačí do svých center. Vznikající hurikán (N11) je „teplý a zabalený“ (Obr. 10.3. a).

10.45.     Jak tlakové systémy houstnou (chladnou) pohybují se (po spirále) mezi rameny (V1, V2) směrem k „oku“ na severním pólu. Přitom se zvyšuje rozdíl dostředné rychlosti v ramenech (V1, V2). [19] To má za následek, že se „hlava“ hurikánu (N11) „rozbaluje“ a „ohon“ se prodlužuje. Hurikán mění na tlakovou níži (N12).

 

 

Obr. 10. 3.

 

10.46.     V oblasti pólu se ramena (V1, V2) k sobě přibližují a tlakový spád mezi nimi roste. Dostředné rychlosti rostou. Kolem středového kanálu (V) na pólu rotují opět „zabalené“ („studené“) tlakové níže (N13). [20] O atmosférických nížích (N11, N12, ...N1n) si můžeme udělat představu podle oblačnosti. [21] Tlakové výše „nejsou vidět“.

10.47.     Situaci ovlivňují dešťové srážky. Molekuly vody [22] v mracích kondenzují na prachových kondenzačních jádrech a vytvářejí kapky vody. Kapalná voda v atmosféře nabývá hmotnost a je tlačena tlakem (OT) směrem do středu (padá k povrchu). To má vliv na hustotu prostoru tlakových níží.

 

10.48.     Poznámka 10.4. Tlakové níže se vzájemně ovlivňují. Na (Obr. 10.3. e) je zachycená situace, která je zmíněná na (Obr. 9.9.) u planet. Tlaková níže (N11) se potkává s tlakovou níží (N12), která leží o jeden závit superhurikánu výše. Mezi „hlavou“ (N11) a „ohonem“ (N12) se vytváří tlaková níže (N, modře). Ta má vliv na pohyb center níží (N11) a (N12) a na jejich hloubku. Když si za (N12) dosadíme Zemi a za (N11) Jupiter vidíme situaci, která je popsána na (Obr. 9.9.).

 

Obr. 10.4. - 1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše,
5 - Réunion, 6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

 

10.49.     (Obr 10.4. vlevo) zobrazuje přibližný odhad polohy ramen vysokého tlaku (V1, V2) superhurikánu na severní polosféře. [23] Ramena začínají v rovníkovém protiproudu (Obr. 10.3. a). V oblasti subtropického pásma (kolem třicáté rovnoběžky, naznačeno zeleně) se rychlost rotací ramen superhurikánu a rychlost rotace povrchu Země vyrovná. Ramena (V1, V2) jsou zde tvořena podřízenými („stabilními“) výšemi (1, 2, 3, 4,...), které nad povrchem „stojí“. To má za následek, že v těchto oblastech se nachází pásmo suchých oblastí a pouští (žlutou barvou). Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře a tamních pouštích a proudech (gyres). Oba póly se nacházejí v kanálu vysokého tlaku (V) a mají také charakter pouští.

10.50.     V mořích (Obr. 10.4. vpravo) jsou oblasti vysokého tlaku charakterizované poměrně „stabilními“ víry (gyres), v jejichž centrech se nacházejí vulkány, které tvoří jejich středové kanály nízkého tlaku (kumuly). Ramena nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu jsou tvořena sumou podružných tlakových níží (zde pro přehlednost nenaznačeno) a nacházejí se mezi rameny (V1, V2) tlaku vysokého. Oblasti nízkého tlaku jsou charakterizovány horami, sopkami a mělkým mořem (např. Karibik, nebo Velký bariérový útes).

 

 10.51. Tropopauza, (tryskové proudění)

10.51.     Zemská tropopauza tvoří mezifází mezi troposférou a stratosférou. Stratopauza se nachází ve výšce asi 60 - 80 km nad mořem. Tropopauza je nesymetricky blíže povrchu (asi 9 - 16 km nad mořem). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a níží. Tropopauza má dvě poloviny (Obr. 3.7.), které rotují ve směru západ - východ souhlasně, ve směru sever - jih protiběžně. Jako ve všech rovníkových protiproudech je v tropopauze nízký tlak (teplota).  

 

 

Obr. 10.5.

 

10.52.     Na (Obr. 10.5. vpravo) je schematické zobrazení závitů superhurikánu a jejich výškové dělení. Pro přehlednost je zde Zemská severní polosféra nakreslena (nekorektně) jako lineární (viz rovněž Obr. 10.2. c). Tropopauza tvoří sférický rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou. Tlakové výše (červeně), vytlačují hustou matérii (po spirále) do obvodů svých rovníkových protiproudů a do středových kanálů. Zde přejímají „zahuštěnou“ materii tlakové níže (modře) a transportují ji do oblasti svých středů. Přitom se materie dále zahušťuje. Tlakové níže vytlačují řídkou materii do svých středových kanálů a odtud prostřednictvím polárního proudění do tlakových výší (viz rovněž Obr. 4.3.).

10.53.     V tropopauze se vytváří esovitě prohnuté tryskové proudění (Obr. 10.5., vpravo nahoře). [24] Tryskové proudění má dvě poloviny (severní a jižní) s opačnými rotacemi ve směru poledníků. Tryskové proudění se pohybuje jako celá atmosféra od západu na východ. Působí ve směru rotace Země je výraznější než proudění, které působí proti rotaci (naznačeno světlejší barvou). Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru. Plazma, unášející molekuly vzduchu zde dosahuje vyšších rychlostí.

10.54.     Na každé polosféře planety (Země) se nacházejí dva závity tryskového proudění. Subtropické proudění (subtropical jet) a polární proudění (polar jet). Jsou to značně turbulentní a nestabilní proudy. Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované. [25] Tryskové proudění může upřesnit představu o výškovém průběhu podružných tlakových výší (1, 2, 3, 4...), tvořících ramena (V1, V2) superhurikánu. O proudění ve stratopauze je minimum dat.

 

10.55.     Poznámka 10.5. k tzv. „klimatickým změnám“. Planety (P1, P2, P3) jsou podřízené (fraktální) tlakové níže v tlakové níži hvězdy. Hmotná jádra planet se nachází v rovníkovém protiproudu nadřazené hvězdné tlakové níže (Obr. 10.6. a, b). Rovníkový protiproud tvoří dva ploché spirální toroidy nízkého tlaku (RPS) a (RPJ), oddělené od sebe oblastí tlaku vysokého. Vzhledem k rozměrům hvězdného mezifází (MH) je rovníkový protiproud velmi úzké pásmo. (P1, P2) se nachází v jeho severní polovině (RPS), (P3) v jeho jižní (RPJ) polovině. Rovníkový protiproud hvězdy je zvlněný a jeho tvar se neustále mění.

 

Obr. 10.6.

 

10.56.     Poloha mezifází planety (MP) v (RP) hvězdy má zásadní vliv na tlakové pole planety. Tlakový spád mezi závity (V1, V2) v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I poměrně malá výchylka (MP) ve směru „sever - jih“ (B) má nezanedbatelný vliv na planetární počasí (Obr. 10.6. c). Tvar a polohu (MP) a tím i planetární počasí mohou také dočasně ovlivňovat okolní planety, když se míjejí na svých drahách (Obr. 9.9.).

10.57.     Na (Obr. 10.6. c, vlevo) je severní polosféra planety (P2) v nižším tlaku (V2), než jižní. Jižní polosféra (P2) má větší objem (Obr. 4.1. c), než severní polosféra (Obr. 10.6. a, b). Rovníkový protiproud (P2) je vychýlený směrem na sever. Tomu odpovídá také směr proudění ve středovém kanálu (V), které směřuje směrem z jihu na sever. [26] Tlak na jižní polosféře je vyšší, než na severní. Na jižní polosféře je teplejší počasí, na severní polosféře je doba ledová. Nejvyšší změny se vyskytují zejména v oblastech pólů (V), které se dostávají do vyššího, nebo nižšího tlaku (Obr. 10.6. c).

10.58.     Zvýšený tlak na jižní polosféru (s větší plochou) postupně slábne a následně se planeta počne pohybovat směrem k severu (Obr. 6.2. b). Při pohybu na sever se severní polosféra planety postupně dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 10.6. c, uprostřed). Vyšší tlak (V1) působící na severní polosféru má za následek, že objem severní polosféry (MP) se zvětšuje, objem jižní polosféry se zmenšuje. Rovníkový protiproud se posunuje směrem k jihu. Severní polosféra zvětšuje svůj objem tak dlouho, až je tlak z ramena (V1), nebo (V2) na její zvětšenou plochu tak velký, že se planeta začne pohybovat opačným směrem. [27]

10.59.     Doba ledová na severní polosféře. Při pohybu mezifází planety v (RPS) hvězdy směrem na „jih“ se hmotné jádro planety dostává do oblasti nižšího tlaku. Na severní polosféru působí nižší tlak (Obr. 10.6. c, vlevo). [28] Rovníkový protiproud se posunuje k severu. Tlak (teplota) v atmosféře a mořích se snižuje. Povrchový tlak moří roste. Přes vyšší povrchový tlak moří umožňuje (neproporcionálně) nižší tlak v atmosféře vyšší odpar. Větší množství páry v atmosféře znamená mlhu a množství („studených, nízkých“) mraků, stínících povrch. To má za následek menší množství povrchového tepla od hvězdy. Počasí je studenější, vlhčí. Srážky padají v podobě sněhu. Zasněžená (zaledněná) pevnina má vyšší povrchový tlak. Vzniká permafrost. Pevninu postupně od pólu a vrcholků hor pokrývá led. Hladina moří klesá. Tzv. „mírné pásmo“ se posunuje směrem k jihu.

10.60.     Planetární oteplování na severní polosféře. Při pohybu planety v (RPS) hvězdy na „sever“ se slupka planety (MP) dostává do oblasti vyššího tlaku. Na severní polosféru působí vyšší tlak (Obr. 10.6. c, uprostřed). Rovníkový protiproud se posunuje k jihu. Zvýšení tlaku (teploty) na severní polosféře se nejvíce projevuje v oblasti středového kanálu (V), to znamená v Arktidě. [29] Vyšší tlak způsobuje zvýšení teploty ve sférách moře, atmosféry a také v ostatních hustotních sférách. Tlak nad hladinou moří se zvyšuje. Povrchový tlak hladiny (teplejších) moři se snižuje, ale vzhledem k (neproporcionálně) vyššímu tlaku v atmosféře musí molekuly vody z oceánů disponovat vyšším tlakovým impulzem, aby mohly „vyskočit“ do atmosféry. Přes vyšší teplotu oceánů dochází k menšímu odparu. Hladina moří roste. Méně vody v atmosféře znamená méně mraků, menší stínění povrchu a vyšší teplotu (tlak) u povrchu. Hmotné jádro planety dostává větší množství povrchového tepla od hvězdy. Mohutnější atmosférické tlakové výše generují menší, ale bouřlivější tlakové níže. To má za následek sušší, bouřlivější počasí a „nerovnoměrný“ spad srážek.

10.61.     Neustálý tlak ze stratopauzy způsobil, že se většina pevniny nachází na severní polosféře, kde žije většina lidstva. Díky tomu jsou zde doby ledové poměrně dobře zmapované. Pro lepší pochopení klimatických změn chybí historické údaje o počasí na jižní polosféře, v závislosti na polosféře severní. Co se děje v Antarktidě, Patagonii, Jižní Africe, Novém Zélandu a jižní Austrálii, když je na severní polosféře doba ledová a obráceně. Chybí údaje o tom, kam se posunuje pásmo hurikánů při klimatických změnách. Chybí údaje o dobách ledových v závislosti na tzv. „přepólování magnetického pole“. Neexistuje ani hrubá představa synoptické mapy Sluneční soustavy. Vliv okolních planet (Venuše, Jupiter) na počasí Země se nebere v potaz.

10.62.     Změny Zemského počasí jsou důsledkem změn v tlakovém poli Sluneční soustavy, o kterém nemáme žádné informace a na které nemáme (a nikdy nebudeme mít) žádný vliv. Vliv vnějšího tlakového pole je chaotický jev. Nejsou zde žádné cykly, setrvačnosti, nebo pravidelnosti. Změny mohou být velmi rychlé.

 

10.63.     Poznámka 10.6. Tzv. „oteplování“ planety se nejvíce projevuje v oblasti severního pólu, to znamená v místě, kde do planety vstupuje středový kanál vysokého tlaku (V). Dobrým příkladem nepochopení dějů v atmosféře spolu s používáním nevhodných (Merkantovských) map může být výskyt extrémních teplot v některých oblastech severního Ruska (Verchojanská oblast), kde byly naměřeny v červnu 2020 teploty kolem plus 38 stupňů Celsia. Verchojansk je místem s největšími teplotními výkyvy na planetě v roce 1892 zde byl zaznamenán rekordní mráz mínus 67,8 stupňů Celsia.

 

 

Obr. 10.7.

 

10.64.     Na Merkantovské mapce vidíme oproti realitě extrémně roztažené území (Obr. 10.7. a, červeně). U Merkanta vykazují mapy značné zkreslení zejména v polárních oblastech. To je dané metodou převodu plochy koule (Země) na plochu válce a poté rozvinutím válce na plochý obdélník (papír).

10.65.     Když budeme uvedený jev sledovat na polární mapě, která je blíže realitě (Obr. 10.7. b), vidíme že šířka oblasti vysokých teplot se značně zmenšila a její rozměr zhruba odpovídá šířce středového kanálu (V), kterým proudí do Země vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

10.66.     Verchojanská oblast se nachází zhruba v linii nejhlubšího bazénu, který středový kanál (V) vytlačil do mořského dna. Šířce kanálu (V) odpovídá také záliv Moře Laptěvů. V linii středového kanálu se rovněž nachází oblast tzv. Sibiřských trapů. Na opačné straně od severního pólu je zobrazeno Grónsko (bez ledové pokrývky). Středový kanál (V) zde (kdysi) vytlačil proláklinu, která má zhruba rozměr nejhlubšího bazénu na severním pólu. Tzv. „oteplování“ Země se projevuje nejvíce v oblasti severního pólu a také oblasti Grónska. To znamená v oblasti pohybu středového kanálu.

10.67.     Středový kanál (V) se dynamicky mění v závislosti na poloze (MP) Země, v (RP) Sluneční soustavy. Polohu kanálu (V) mohou také ovlivňovat sousední planety, pokud jsou svými drahami blízko dráze Země. Jedná se o dynamický proces, který se nikdy neopakuje přesně stejně. Přesto je z profilu mořského dna vidět, že některé události vykazují cykličnost.

10.68.     Značně nesymetrickému mezifází Země (Obr. 10.7. c) odpovídá i tvar středového kanálu (V), který není jak v knize mnohdy (zjednodušeně) uváděno kruhový, ale má tvar značně protáhlé elipsy (pravděpodobně vliv Měsíce). Středový kanál (vír) se patrně také občas rozpadá na více vírů (Obr. 10.7. e). Tomu odpovídá následně atmosférické proudění (Obr. 10.7. d).

 

10.69.     Poznámka 10.7. k tzv. „skleníkovému efektu“. Planeta Země není uzavřený skleník, nebo mechanická tlaková nádoba! Planeta Země je otevřená tlaková níže vnořená v otevřené tlakové níži Sluneční soustavy. Skleník je forma uzavřené (mechanické) nádoby, která umožňuje částicím povrchového tepla z hvězdy (S, T) proniknout dovnitř a zvýšit tam teplotu (tlak). Pevný skleněný obal neumožňuje skleníku s rostoucí teplotou zvětšit svůj objem.

10.70.     Atmosféra Země je v podstatě plazma, „znečištěná“ trochou hmoty. Atmosféra při povrchu obsahuje 998 objemových dílů plazmy a 2 objemové díly hmoty (hmota = atomy a molekuly plynů, prach a voda). S rostoucí nadmořskou výškou klesá podíl hmoty a narůstá podíl plazmy. To znamená, že roste tlak v základním prostředí (plazmě) a klesá atmosférický (mechanický) tlak.

10.71.     Jeden kubický metr atmosféry (1000 litrů) při povrchu planety obsahuje necelé dva litry atomů a molekul plynů. V objemu dvou litrů plynů je přibližně 80% dusíku (1,6 litrů), 20% kyslíku (0,4 litrů) a malé množství molekul dalších plynů. Podíl oxidu uhličitého (CO2) ve dvou litrech kondenzátu je objemově asi 0,04 % (1 mililitr = 20 kapek). [30] Z těchto dvaceti kapek (CO2) v jednom kubickém metru atmosféry je asi 95 % (19 kapek) přírodního původu (sopky, lesní požáry, hnilobné procesy...). Asi jedna kapka oxidu uhličitého v kubickém metru atmosféry připadá na lidskou činnost.

10.72.     Atomy jsou uzavřená tělesa, tvořená neuzavřenými částicemi. Atomy plynů vznikají ve velmi studených oblastech Vesmíru. To znamená, že kyslík i dusík jsou velmi „studené atomy“. Kyslík taje při zhruba (54 K), dusík (63 K). [31] Když se atom kyslíku dostane do teplejšího prostředí, působí na částice prostoru (plazmu) jako kondenzační jádro. „Teplejší“ částice prostoru na „studený“ atom „namrzají“ podobně, jako namrzají (řídké) molekuly vody na (hustá) kondenzační jádra v mracích a tvoří se ledové kroupy (Obr. 7.5.). Čím je prvek „studenější“ (má nižší teplotu tání) tím větším množstvím plazmy je v teplejším prostředí „obalen“.

10.73.     Oxid uhličitý (217 K) taje při mnohem vyšší teplotě než kyslík (54 K) a proto je obalen podstatně menší vrstvou „namrzlé“ plazmy (tepla). Když se uhlík (3 915 K) slučuje s kyslíkem při spalování fosilních paliv a ostatních přírodních procesech, nahrazuje se v atmosféře plyn s velkou schopností vázat na sebe teplo (O2), plynem s mnohem menší schopností vázat na sebe teplo (CO2). Kyslíku je v atmosféře objemově asi 500 x více, než (CO2).

10.74.     Proces spalování je zvlášť intenzivní ve městech a průmyslových aglomeracích, kde dochází k masivnímu vázání kyslíku na uhlík (topení, automobily ...). Slučování kyslíku a uhlíku na oxid uhličitý lokálně přízemní atmosféru otepluje (uvolňuje do prostředí částice tepla na kyslík „namrzlé“). Naopak zelené rostliny (ve dne) váží na kyslík procesem fotosyntézy částice slunečního světla (S) a tepla (T) a tím přízemní vrstvu atmosféry ochlazují. Vysoké stromy také „stíní“ povrch a snižují ohřívání povrchu planety povrchovým teplem ze Slunce. Musíme mít na paměti, že uvedený proces se týká malé části objemu atmosféry.

10.75.     Kombinace spalování kyslíku a kácení stromů ve městech má negativní dopad na lokální počasí a pocitové teploty. Nahrazení jednoho pokáceného vzrostlého stromu malým stromkem znamená, že jsme nahradili pouze jednu větev, jakých vzrostlý strom má desítky v několika „patrech“. Ve městech může mít „zalesňování“ pozitivní vliv. Kmen stromu zabírá na zemi minimální plochu, fotosyntéza se odehrává ve výšce a zároveň se „stíní“ povrch a snižuje tak množství povrchového tepla.

 

10.76.     V létě jsou v oblastech mírného pásma obdobné teploty, jako v tropickém pásmu. K tomu přistupuje fakt, že na severu je delší den (delší přísun částic S, T). Při vstupu do lesa mírného pásma pociťujeme chlad a dobře se nám tam dýchá. Naopak při vstupu do rovníkového lesa pociťujeme horko, vlhko a špatně se tam dýchá. Tento fakt pravděpodobně způsobuje množství kyslíku v prostředí. V lese mírného pásma je mnohem více volného kyslíku, než v tropickém lese. Volný kyslík na sebe váže velké množství částic tepla (T) z prostředí a tím ovlivňuje pocitovou teplotu a dýchání.

10.77.     Kompaktní příkrov korun stromů v tropických lesích tvoří tlakovou přepážku a odděluje od sebe (řidší) atmosféru bohatou na kyslík nad sebou od (hustší) atmosféry bohaté na (CO2) a vodní páru pod sebou. Nad korunami stromů ochlazuje fotosyntéza atmosféru. Pod korunami stromů je v důsledku rozkladných procesů mnohem méně volného kyslíku a částice tepla (T) z prostředí se váží na kyslík ve vodní páře.

10.78.     Když není biologický materiál uložen pod vodu, kde není přístup vzdušného kyslíku, vrací rozkladné procesy a požáry uhlík zpět do atmosféry v podobě (CO2). Údaje z ledovcových sond ukazují, že zhruba 600 let po nástupu doby ledové na severní polosféře začíná stoupat obsah (CO2) v atmosféře. To má svoji logiku. Pokud led překryje z hlediska fotosyntézy velmi výkonné pásmo lesů, bažin severního mírného pásma a severní ledový oceán, rostliny přestanou rozkládat atmosférický (CO2) na kyslík a uhlík a ukládat uhlík na mořské dno, respektive do bažin, ze kterých se později vytvářejí uhelné sloje. [32] Zvyšování obsahu (CO2) v atmosféře je důsledek dob ledových. Doby ledové jsou důsledek pohybu (TN) planety Země v (RP) Sluneční soustavy.

 

10.79.     Poznámka 10.8. Co vlastně dýcháme. Rostliny vdechují vzduch, ze kterého (ve dne) z minimálního objemu (CO2) získávají uhlík k vytváření organických sloučenin. Proces fotosyntézy spočívá v tom, že tlak, který rostliny získávají zachytáváním částic slunečního světla (S), použijí na oddělení (odtlačení) kyslíku od uhlíku v molekule (CO2). „Obalují“ molekulu kyslíku (O2) v (CO2) plazmou tak dlouho, až ji odtlačí od uhlíku. Kyslík s „nabalenou“ vrstvou plazmy (tepla) rostliny vydechují. Uhlík si ponechají. Je to opačný proces k procesu hoření.  Hoření = C + O2 = CO2 + (T). Fotosyntéza = CO2 + (S) = C + O2.

10.80.     Člověk vdechne průměrně 2 litry vzduchu. V těchto dvou litrech vzduchu je 0,4 litrů kyslíku. Objem samotných molekul kyslíku je asi 8 mililitrů na jeden vdech. Zbytek je „namrzlá“ plazma na kyslíku. To znamená, že na jeden vdech do sebe vpravíme 392 mililitrů plazmy a 8 mililitrů atomů kyslíku. (Velmi přibližné. Pouze pro ilustraci).

10.81.     Organizmus vylučuje na povrch plicních sklípků uhlík, získaný z potravy. Tento uhlík se naváže na vdechnutý kyslík. Sloučením kyslíku s uhlíkem vzniká (CO2) - sloučenina s mnohem vyšším bodem tání a také s mnohem menším obalem plazmy. Všechen kyslík, který jsme vdechli, zase vydechneme v podobě (CO2). [33] Částice tlaku, o které jsme kyslík „okradli“ jsou vtlačeny přes stěny (tlakové přepážky) plicních krevních vlásečnic do krevního oběhu, kde jsou hybatelem všech biochemických procesů v lidském těle. Když je přísun tlaku do organizmu (zejména mozku) přerušen pouze na několik minut, organizmus umírá.