10. Planetární počasí

10.1. Planetární počasí je fraktální podsystém počasí Vesmírného a řídí se univerzálními principy platnými pro všechny tlakové systémy. Planeta, hvězda, galaxie jsou tlakové níže. Planeta je vložená (fraktální) tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy. Hvězda (hvězdná soustava) je vložená tlaková níže v tlakové níži galaxie.[1]

10.2. Planetu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži (jejíž slupka je Mezifází 1) a nikoliv pouze jádro v jejím centru[2] (Obr. 9.3. f). Vně Mezifází 1 se nachází nadřazený tlakový systém hvězdné soustavy. Pod Mezifázím 1 se nachází vnitřní tlakové pole planety. Tlakové pole planety tvoří vícenásobný spirální toroid. V jeho centru se nachází těleso planety (jádro). Jádrem planety prochází středový „kanál“. Orientace proudění ve středovém „kanále“ je od vyššího tlaku v prostředí k nižšímu. Tlakové pole planety je rozděleno rovníkovým protiproudem na dvě poloviny („severní“ a „jižní“), jako vnitřek každé částice.

10.3. Tlak z Mezifází 1 je příčinou vzniku jádra planety. Trvalý (dostředný) tlak z Mezifází 1 „drží planetu pohromadě“. Stejný tlak zahřívá nitro planety. Stejný tlak pohybuje atmosférou, vodstvem, kontinenty[3] a magmatem. Stejný tlak způsobuje, že tělesa nabývají (přechodně) hmotnost. Stejný tlak je příčinou výchylek magnetických střelek. Obdobná pravidla platí i pro hvězdu. Planety a hvězdy nejsou zdrojem sil, ani nejsou dynama. Slučování jader atomů v nitrech planet a hvězd není zásadním zdrojem tepla.

10.4. Vysoký tlak z Mezifází 1 působí (po spirále) směrem do středu tlakové níže a posléze na Stratopauzu. Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu samotného tělesa (jádra) planety. Tlak ze Stratopauzy se přenáší na atmosféru, vodstvo, pevninu, magma. Každou hustotní sférou s jinou dynamikou.

10.5. Nejsvrchnější hustotní sféra pod Stratopauzou je atmosféra.[4] Atmosféru tvoří směs plazmy (základní prostředí) s malou příměsí molekul plynů, vodní páry a prachu (sekundární prostředí). Molekuly plynů, pára a prach jsou tělesa (spojitě) vložená v základním prostředí (plazmě). V atmosféře rozlišujeme dva tlaky. Tlak v základním prostředí (plazmě) a tlak v sekundárním prostředí (aerostatický tlak). Tyto tlaky jsou vůči sobě v nepřímé úměrnosti.[5]

10.6. Co je to atmosféra?

10.6. Atmosféru planety Země tvoří plazma s malou příměsí atomů a molekul plynů. Naprostou většinu objemu atmosféry tvoří plazma. S jistou nadsázkou se dá říci, že atmosféra je plazma, znečištěná trochou atomů (což je ostatně celý Vesmír). Tlakové systémy mají fraktální charakter. Tlakové pole Sluneční soustavy tvoří nadřazený tlakový systém k tlakovému poli planety Země. Plazma (základní prostředí) tvořící tlakové pole Sluneční soustavy je spojitě propojena s plazmou s příměsí atomů a molekul plynů (sekundární prostředí), tvořících tlakové pole planety Země.

10.7. Molekuly (atomy) plynů tvoří pouze zlomek objemu Zemské atmosféry. To poznáme, když atmosféru zkapalníme ("zchladíme" bubliny tepla, které obklopují jednotlivé atomy a molekuly). Obdržíme asi dvě tisíciny kondenzátu. To znamená, že v jednom tisíci litrů atmosféry jsou asi 2 litry atomů a molekul plynů a 998 litrů plazmy. S rostoucí nadmořskou výškou se prudce snižuje objem atomů a molekul plynů a zvyšuje objem plazmy.

10.8. Co jsou to plyny a proč se tak některé látky chovají? Atomy jsou částečně uzavřená tělesa a jejich vlastnosti jsou ovlivněny místem jejich vzniku. Atomy plynů jsou tlakové níže, které vznikají za velmi nízkých teplot. Pokud se dostanou do prostředí s vyšší teplotou, působí „studené atomy“ na bubliny prostředí jako kondenzační jádra. „Obalují“ se vrstvou plazmy.

10.9. Tento proces si můžeme představit, jako kdybychom („studenou“) tlakovou níži z oblasti severního pólu, přemístili do oblasti rovníku, kde je teplo a vlhko. Nastane proces, který známe při narůstání ledových krup v mracích. Vlhkost začne „namrzat“ na kondenzační ledové jádro a k Zemi padají velké kroupy.[6]

10.10. Obdobně se „studené“ atomy plynů obalí vrstvou plazmy. Molekula každého plynu je obalena různě velkou vrstvou plazmy. To znamená, že mezi jednotlivými molekulami je hodně plazmy a jsou „daleko od sebe“ a látka tvoří plyn (Obr. 7.1. e). Pokud měříme hmotnost plynů, musíme si toho být vědomi. Skutečnou (fyzikální) hmotnost plynů[7] zjistíme pouze tehdy, pokud je zkapalníme, nebo necháme zmrznout.

10.11. Plazma, „přimrzlá“ k atomu plynů způsobuje, že atomy a molekuly plynů se chovají jako závaží, ke kterým je přivázán svazek balónků, které je „nadlehčují“. Čím má atom nižší bod tuhnutí (hlubší tlakovou níži), tím větším množstvím plazmy je v „teplejším“ prostředí obalen. To způsobuje, že plyny v atmosféře jsou poměrně rovnoměrně promíchané bez ohledu na jejich hustotu při teplotním dnu.[8]

10.12. Veškeré tlakové (teplotní) jevy v atmosféře „má na svědomí“ základní prostředí (plazma). Veškerý pohyb v atmosféře je důsledkem tlaku plochy částic plazmy (základního prostředí) na plochu atomů a molekul.[9] Molekuly plynů svojí přítomností ovlivňují tlak (hustotu) základního prostředí. Molekuly plynů v plazmě plavou, protože mají stejnou hustotu jako základní prostředí (plazma) a jsou unášeny víry plazmy, které mají svůj původ v Mezifází 1.[10] To, co se nazývá vítr, jsou molekuly plynů unášené plazmou z oblasti s vyšším tlakem do oblasti s nižším tlakem. Hybatelem je vždy plazma.[11]

10.13. Vysvětlovat děje v atmosféře pomocí „mas“ teplého, nebo studeného vzduchu není správné. Nejedná se o žádné „masy“, neboť atmosféra i vnořená atmosférická tělesa jsou v beztížném stavu. Teplota (zdánlivá) molekul vzduchu je důsledkem tlakových jevů v plazmě.[12] Na rozdíl od molekul vodní páry a prachu jsou atomy a molekuly plynů v atmosféře „studené“ stále.[13] Veškeré „teplo“, nebo „chlad“ způsobuje plazma, která je „mezi“ molekulami.

10.14. Atmosférické tlakové útvary jsou tvořeny plazmou, s malým množstvím vložených molekul plynů. Atmosféru planety[14] tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží, které spolu tvoří spojité tlakové pole. Každá atmosférická tlaková výše je obklopena slupkou z atmosférických tlakových níží. Každá atmosférická tlaková níže je obklopena slupkou z atmosférických tlakových výší.

10.15. Atmosférické tlakové systémy jsou otevřená tělesa a mají fraktální charakter. Atmosféra je v beztížném stavu a nepůsobí na povrch jádra planety svoji hmotností. Veškeré atmosférické tlakové útvary jsou tělesa vnořená a jsou v beztížném stavu.[15]

10.16. Atmosféra (Země) má čtyři zásadní hustotní sféry. Stratopauza tvoří vysoký tlak na povrchu jádra planety. Stratopauzu přiřazujeme k tlakovému poli jádra planety. Pod stratopauzou je stratosféra, která tvoří „horní“ polosféru atmosféry. Při povrchu jádra planety je troposféra, která tvoří „dolní“ polosféru atmosféry. Tyto dvě polosféry jsou od sebe odděleny („sférickým“) rovníkovým protiproudem, který se nazývá tropopauza (Obr. 9.4.).[16] V tropopauze, jako v každém rovníkovém protiproudu je nízký tlak. Tropopauza obsahuje propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a tlakových níží (Obr. 10.6.).

10.17. Pod troposférou je Zemská kůra a moře. Zemská kůra tvoří jen velmi slabou (chladnou) slupku. Kdybychom si Zemi představili jako „kouli“ o průměru 130 cm, pak Zemská kůra, včetně atmosféry bude mít asi 1 cm. Celou tuto „kouli“ neustále ohřívá (včetně atmosféry) dostředný tlak z Mezifází 1. Sluneční svit ohřívá (pouze za dne) povrch planety a malou přízemní vrstvu atmosféry. Tlak z obou těchto zdrojů se sčítá, přičemž tlak (teplo) z Mezifází 1 je pro počasí naprosto rozhodující.[17]

10.18. Centrální hvězda (Slunce) není příčinou vzniku a existence tlakových systémů, ani je neudržuje v chodu. Příčinou jevu zvaného počasí je působení tlaku ze Stratopauzy. Bubliny tepla z centrální hvězdy ohřívají přechodně (za dne) přivrácenou část povrchu planety a poměrně slabou vrstvu atmosféry nad povrchem.[18] Nad touto vrstvou (pod Stratopauzou) je mohutná vrstva studené atmosféry. Jakmile Slunce zapadne, vrstva studené atmosféry se tlačí k povrchu.[19] Přízemní atmosféra se ochladí.[20]

10.19. Planetární počasí

10.19. K pochopení složitých pochodů v atmosféře planety použijeme zprvu příklad abstraktní „zjednodušené“ planety bez kontinentů, se stabilní „kolmou“ osou otáčení.[21] Planeta je tlaková níže. Tlakové pole pod Stratopauzou na takové „zjednodušené“ planetě je rozděleno (jako u každé částice) rovníkovým protiproudem do dvou (nesymetrických) částí. Každá polosféra planety má své počasí.[22] Počasí obou polosfér je částečně synchronizováno rovníkovým protiproudem a tlakovým „komínem“ (V) procházejícím středem planety (Obr. 9.3. f).

Obr. 10.1. - základní tlakové pole „zjednodušené planety“ (Superhurikán)

10.20. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Počasí polosféry si můžeme představit, jako kdybychom na příslušnou polosféru planety „nasadili“ jakýsi Superhurikán.[23] Superhurikán tvoří nadřazený tlakový systém pro podružné tlakové výše a tlakové níže, jak je rozeznává dnešní meteorologie. „Oko“ Superhurikánu je na pólu (V).[24] Superhurikán má dvě, nebo více ramen, která se „vinou“ (po spirále) po dané polosféře planety od rovníkového protiproudu, směrem k příslušnému pólu.

10.21. Na (Obr. 10.1. a, b) je zobrazena „severní“ polosféra zjednodušené planety pouze s jedním „ramenem“ Superhurikánu. Protože je planeta tlaková níže pozorujeme na rovníku „vzdutí“ atmosféry (Obr. 9.5. b). Nad rovníkem začíná spirální toroid vysokého tlaku T1 (červeně), který vytlačuje vše husté ze svého středu do toroidu nízkého tlaku T2 (modře) a do rovníkového protiproudu (RP)[25].

10.22. Toroid T1 tvoří suma tlakových výší V11, V12 - V1n (Obr. 10.1. červeně). Mezi závity vysokého tlaku T1 jsou závity tlaku nízkého T2 (Obr. 10.1. modře). Toroid T2 tvoří suma tlakových níží N11, N12 - N1n.[26] Na (Obr. 10.1. b, c) vidíme neustálé střídání závitů nízkého a vysokého tlaku v tlakových systémech (střídání červené a modré fraktální spirály).[27] Příroda nezná jinou možnost jak v prostředí sférického prostoru postupně snižovat, nebo zvyšovat tlak.

10.23. Podružná tlaková výše V11 v závitu Z1V1 vytlačuje hustou (modrou) vodní páru směrem od svého středu.[28] Pára postupně narazí na vysoký tlak v Z2V1 (kde je vyšší rychlost pohybu) a tvořící se mrak se začne stáčet do spirály N11 (Obr. 10.1. c). Jsme v tlakové níži. Tlak směrem k pólu klesá. To znamená, že tlak v závitu (Z1V1 a Z1N1) je vyšší, než tlak v závitu (Z2V1 a Z2N1). Rychlost pohybu vzdušných proudů se směrem do středu (k pólu) postupně zvyšuje. Rychlost v závitu Z2V1 je vyšší, než v Z1V1.

10.24. Na rovníku dostává planeta ze Stratopauzy a od centrální hvězdy největší množství povrchového tepla, je zde nejvíce vodní páry. Pára se koncentruje do mraků, které jsou indikátory oblastí s vysokou hustotou a nízkým tlakem. Jak postupují jednotlivé tlakové níže směrem k pólu, vypadávají z nich srážky a také přijímají další vlhkost z oceánů.[29] Hustota tlakových systémů se mění. To má vliv na jejich pohyb. K pólu (oku Superhurikánu) dorazí poněkud „rozbalené“ tlakové níže, které kolem pólu rotují. Tlakové níže kolem pólu jsou hustší (studenější), než níže kolem rovníku.

10.25. Kolem „oka“ Superhurikánu[30] vzniká rotující pásmo tlakových níží, tvořících sféru nízkého tlaku, která je zdrojem páry pro tlakové systémy pod pólem (okem). Ve skutečnosti vidíme proces sedimentace na příslušné polosféře v planetárním měřítku. Hustota směrem k pólu roste. Na pólech pára mrzne a mění se na sníh a led. To znamená na mnohem hustší (studenější) materii.[31]

10.26. Komplexnější pohled na tlakové pole planety poskytuje (Obr. 10.2. a). Planetu je nutno chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou Mezifázím 1, které tvoří povrch planety. Samotné těleso („jádro“) planety je zhuštěnina (směsi atomů a plazmy) ve středu této tlakové níže. Povrchový tlak na povrchu samotného tělesa planety tvoří Stratopauza, která je „převodovou pákou“ pro tlak z Mezifází 1 na „jádro“ planety.[32]

10.27. V místech severního pólu vchází do planety rotující toroid (komín) vysokého tlaku V. Polární vír prochází kanálem uprostřed planety a vychází na jižním pólu (Obr. 9.3. f). Fakt, že středový komín vstupuje do planety na severu a vystupuje na jihu má vliv na rozdílný charakter proudění na pólech a také v obou polosférách. Rozdíl tlaků mezi póly se projevuje také v proudění MP, které je příčinou výchylky magnetek (Obr. 10.2. b).

10.28. Tlakové pole pod Stratopauzou je rozděleno rovníkovým protiproudem na dvě nesymetrické polosféry Obr. 10.2. b, c). Nesymetrie jednotlivých polosfér je důsledkem nesymetrického vnějšího tlakového pole.[33] Rovníkový protiproud tvoří (pohyblivý, dynamický) meteorologický rovník.

10.29. Ve Stratopauze mají svůj původ ramena vysokého tlaku Superhurikánu (zde pouze V1), která tvoří nadřazený tlakový systém pro tlakové výše V11 - V1n (severní polosféra planety) a V21 - V2n (jižní polosféra planety). Suma tlakových výší V11 - V1n tvoří spirální rameno vysokého tlaku Superhurikánu (V1). Superhurikán má na každé polosféře minimálně dvě ramena vysokého tlaku (Obr. 10.2. b).

10.30. Mezi rameny vysokého tlaku Superhurikánu se nachází spirální ramena nízkého tlaku (N1) tvořená sumou níží N11 - N1n. Na jižní polosféře jsou to obdobně spirální toroidy N2 (Obr. 10.2. b, nakresleno pouze jedno rameno).

Obr. 10.2. - vliv tvaru mezifází na počasí planety, nebo hvězdy

10.31. Tlak z Mezifází 1 zásadně ovlivňuje tvar Stratopauzy a tím i počasí na planetě.[34] Stratopauza planety je zobrazena na (Obr. 10. 2. b, c) značně neproporcionálně. Ve skutečnosti leží prakticky na povrchu planety vzhledem k její velikosti (asi 50 - 60 km nad povrchem).

 

10.32. Přesuneme se na reálnou planetu Zemi. Jevy v atmosféře jsou velmi komplikované a není úkolem tohoto textu je detailně popsat. Jde zde pouze o principy a některá základní schémata. Budeme se zabývat hlavně Zemskou severní polosférou, kde je trvale vyšší tlak, než na jižní polosféře.[35] 

10.33. Na „zjednodušené planetě“ není pevnina, nemáme zde tedy vztažnou soustavu, vůči které bychom mohli poměřovat polohu tlakových systémů, jako to děláme u planety Země, kde posuzujeme pohyb tlakových systémů vůči (domněle) nehybnému povrchu planety.

10.34. Všechny tlakové systémy na Zemi se pohybují jedním směrem (shodným se směrem rotace Země), ale s různou relativní rychlostí vzhledem k povrchu. Jedná se o složitý dynamický proces, jehož grafické zobrazení je (ve statickém 2D) prakticky nemožné. Snažím se popsat jednotlivé složky tohoto procesu. Je na čtenáři a jeho geometrické představivosti, aby si je spojil v jeden ucelený obraz.

10.35. Základní atmosférické tlakové pole tvořící počasí (Superhurikán) se nachází na Zemské „kouli“, která rotuje. Obvodová rychlost pohybu povrchu planety je na rovníku maximální a na pólu minimální.[36] Superhurikán rotuje stejným směrem ale s jinou relativní rychlosti vůči povrchu planety. Rychlost rotace ramen Superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólu se zrychluje.

10.36. V zeměpisných výškách nad rovníkem předbíhá povrch planety atmosféru. Atmosféra se pohybuje proti pohybu povrchu planety.[37] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se rychlost pohybu povrchu planety a ramena Superhurikánu začíná vyrovnávat. Nad touto zeměpisnou výškou postupně začíná převládat rychlost Superhurikánu a atmosféra se pohybuje rychleji, než povrch planety pod ní. Povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím vyšší nadmořská výška, tím je vzájemné ovlivňování slabší.[38]

Obr. 10.3. - hlavní tlakové útvary na Zemi

1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše, 5 - Réunion,
6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

10.37. Pohyb atmosféry vůči povrchu zobrazuje (Obr. 10.3. a). Kolem 30. rovnoběžky (zvýrazněno zeleně) se (modré) šipky mračných systémů otáčejí ze směru východ - západ do směru západ - východ. Ve skutečnosti se mračné systémy pohybují stále ve směru západ - východ, ale s proměnlivou rychlostí vůči povrchu planety. Záleží pouze na tom, jakou vztažnou soustavu zvolíme.

10.38. (Obr 10.3. a) zobrazuje přibližné umístění ramen vysokého tlaku (V1, V2) Superhurikánu na severní polosféře. Tato ramena jsou tvořena sumou podružných tlakových výší. Poloha ramen vysokého tlaku se na pevnině do značné míry kryje s pouštěmi (žlutou barvou)[39] a v mořích s hlavními mořskými proudy (tzv. „gyres“). Ramena nízkého tlaku Superhurikánu se nacházejí mezi rameny tlaku vysokého a jsou tvořena sumou podružných tlakových níží (zde pro přehlednost nenaznačeno, viz Obr. 10.1. c).

10.39. Na pevnině existuje několik relativně stabilních oblastí vysokého tlaku. Pro severní polosféru jsou to Sibiřská tlaková výše (2) a menší Kalifornská tlaková výše (4). Všechny tyto „stabilní“ oblasti vysokého tlaku leží v zeměpisných výškách, kde se rychlost rotace Superhurikánu a rychlost rotace Zemského povrchu příliš neliší. (Obr. 10.3. b).[40]

10.40. Když překreslíme nic neříkající Kartézskou mapu (Obr. 10.3. b) do polárního tvaru, jeví se situace tlakového pole Země poněkud srozumitelněji (Obr. 10.4. a). Rameno vysokého tlaku Superhurikánu (V2) je tvořeno podružnými tlakovými výšemi 1, 2, 3, 4 (označenými červeně) podle svých zeměpisných umístění z (Obr. 10.3. b).[41] Tyto tlakové výše vytlačují vše husté (vlhkost) ze svého středu do ramen nízkého tlaku mezi nimi.

10.41. Vlhkost („hustá“ atmosféra) se koncentruje na rovníku do rovníkového protiproudu a do podružných tlakových níží (modře), jejichž suma tvoří rameno nízkého tlaku Superhurikánu.[42] Na rovníku vznikající hurikány čerpají svoji vlhkost převážně z rovníkového protiproudu. Na (Obr. 10.5 a, b) vidíme příklad zřetelně rozděleného rovníkového protiproudu, ze kterého je vytlačován „ohon“ vznikajícího hurikánu. Hurikány a tlakové výše se následně pohybují v rameně nízkého tlaku Superhurikánu směrem k pólu (dráha d1 v Pacifiku).

10.42. Superhurikán transportuje tlakové níže do svého středu na pólu - ke svému „oku“. Podružná tlaková níže (Obr. 10.5. b, hurikán H1) postupuje mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) po dráze d1. Hurikány se v blízkosti pólu mění na („rozbalené“) tlakové níže (Obr. 10.5. c, níže H3).[43]

10.43. Tlakové níže pod pólem (okem) čerpají svoji vlhkost z jihu i od pólu. Viz. (Obr. 10.5. d, e, g), kde je tlaková níže v oblasti Islandu, která leží mezi dvěma rameny vysokého tlaku Superhurikánu. Přestože se nám zdají hurikány obrovské, vedle některých tlakových níží jsou vlastně malé (Obr. 10.5. e).

Obr. 10.4. - 2 - Sibiřská tlaková výše, 4 - Kalifornská tlaková výše

10.44. Tlakové níže se mohou dostávat k pólu postupně mezi rameny V1, V2 vysokého tlaku Superhurikánu (dráha d1, (Obr. 10.4. a). Mohou také „přeskočit“ z nižšího do vyššího závitu nízkého tlaku pomocí „propustí“ mezi jednotlivými tlakovými výšemi (Obr. 10.4 a, dráha d2, d3). Viz rovněž (Obr. 5.2.).

10.45. Na (Obr. 10.4. b) je pokus o schematické zobrazení situace z (Obr. 10.5. d, e). Hurikán H1 postupuje přes Karibik, narazí na Kalifornskou tlakovou výši a je jí odtlačen po dráze d3 směrem k oku Superhurikánu. Nad 30 rovnoběžkou mění orientaci pohybu vzhledem k povrchu Země, jak popsáno dříve. H1 se postupně transformuje na atlantickou tlakovou níži s centrem nad Islandem.

10.46. Hurikán H1 čerpá svoji vlhkost především z oblasti rovníkové tlakové níže, kterou tvoří severní strana rovníkového protiproudu. Tlaková níže N1 čerpá vlhkost jak z Atlantiku, tak i z oblasti nízkého tlaku kolem severního pólu (Obr. 10.5. e). U tlakové níže N1 (Obr. 10.5. g) je dobře vidět střídání spirál vysokého tlaku (světlé spirály) se spirálami nízkého tlaku (tmavé spirály).

10.47. Tlak ze Stratopauzy ovlivňuje nejenom atmosféru, ale i moře, Zemskou kůru a magma. Mezi drahami nízkého tlaku d1 a d3 je oblast mělkého moře s vystupujícími Karibskými ostrovy. V dráze d1 nízkého tlaku se nacházejí Mexické sopky. V dráze ramena nízkého tlaku Superhurikánu ve Středomoří se nacházejí sopky. Na jižní polosféře se v dráze nízkého tlaku Superhurikánu nachází mělké moře s Velkým barierovým útesem ...

10.48. Z těchto příkladů se dají odvodit některá jednoduchá (nikoliv však absolutní) pravidla. Hluboké moře - vysoký tlak. Mělké moře - nízký tlak.[44] Sopky uprostřed velkých mořských ploch - centrum velkých („stabilních“) tlakových výší (gyres).[45] Vrchol (mořské) vlny - nízký tlak, „údolí“ mezi vlnami - vysoký tlak. Vrcholek hory - nízký tlak. Údolí mezi horami - vysoký tlak. Moře - vysoký tlak. Pevnina - nízký tlak.

Obr. 10. 5. - příklady reálných tlakových útvarů na Zemi

10.49.  Poznámka 10.1. Stručná připomínka k fraktálním charakteru tlakových systémů a tedy i počasí. Přestože objekty a jejich vztahy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících a velice jednoduchých pravidel. Základním objektem v Prostoru je spirální toroid. Základní, jedinou (a přestože to tak nevypadá i nejjednodušší) křivkou v Prostoru je spirála.[46]

10.50. K „obalení“ spirály vysokého tlaku potřebujeme alespoň dvě spirály nízkého tlaku. K „obalení“ spirály nízkého tlaku vysokým tlakem, potřebujeme alespoň dvě spirály vysokého tlaku. Neustálé střídání spirál vysokého tlaku, „obalených“ spirálami tlaku nízkého (nebo obráceně), vytváří základní (vláknitou) strukturu Prostoru. Ať pozorujeme Prostor v jakémkoliv měřítku, nalézáme stále tutéž strukturu[47] - dvojitou (fraktální) spirálu (ve skutečnosti dvojitý fraktální spirální toroid).

10.51. Na (Obr. 10.1. b, c) vidíme že mezi rameny velké tlakové spirály se zákonitě tvoří podřízené spirály menší. Když tlak v rameně nadřízené spirály dosáhne určité kritické velikosti, vytlačí se z tohoto ramena „výhonek“ podřízeného tlakového systému,[48] který má opět zákonitě tvar (fraktální) spirály, atd.

 

10. 53. Tryskové proudění

10.52. To, jak se atmosféra diferencuje podle hustoty lze rozdělit do dvou základních směrů. Jednak ve směru od rovníku k pólu. Jsme v tlakové níži, to znamená, že na rovníku je atmosféra trochu řidší (je teplejší) a dosahuje do vyšších nadmořských výšek. Atmosféra na pólech (kolem okrajů oka Superhurikánu) je hustší (je studenější) a dosahuje nižších nadmořských výšek ( Obr. 10.6. vlevo).[49] 

Obr. 10.6. - tryskové prodění v tropopauze

10.53. Hustota atmosféry roste směrem od stratopauzy k povrchu planety. To se neděje lineárně ale po jednotlivých hustotních sférách. V atmosféře rozeznáváme čtyři zásadní hustotní sféry. Stratopauza, stratosféra, tropopauza, troposféra. Pod stratopauzou je stratosféra, při povrchu troposféra. Mezi nimi je tropopauza.[50] Tlak (teplota) klesá od povrchu k tropopauze. V tropopauze je tlak nejnižší. Od tropopauzy směrem k stratopauze tlak (teplota) roste.

10.54. Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a níží. Jako ve všech rovníkových protiproudech je v tropopauze nízký tlak (teplota). Na (Obr. 10.6. vpravo) je schematické zobrazení závitů superhurikánu a jejich výškové dělení. Pro přehlednost je zde Zemská polosféra nakreslena (nekorektně) jako lineární.

10.55. Ve stratopauze mají svůj původ závity vysokého tlaku superhurikánu (V1, V2). Mezi nimi jsou závity nízkého tlaku (N1, N2). Tropopauza je nesymetricky blíže povrchu. Tlakové pole výší vytlačuje hustou (studenou) matérii do rovníkových protiproudů a odtud po spirále do jejich obvodů. Zde přejímají „zahuštěnou“ materii tlakové níže a transportují ji do okolí svých středů. Přitom se materie dále zahušťuje. (Viz rovněž Kapitola 4, „Rovníkový protiproud“).

10.56. Tento jev vytváří esovitě prohnuté proudění (Obr. 10.6., vpravo nahoře). Proudění, které působí ve směru rotace Země je výraznější. Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru. Plazma, unášející molekuly vzduchu zde dosahuje vysokých rychlostí. Proudění, které působí proti rotaci Země není rozeznáváno (naznačeno světlejší barvou). Z principu musí mít tryskové proudění dvě části „severní“ a „jižní“ s rozdílnými rotacemi.

10.57. Na každé polosféře planety (Země) se nacházejí dvě patra tryskového proudění. Polární proudění (polar jet) a subtropické proudění (subtropical jet). Jsou to značně turbulentní a nestabilní proudy. Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované.[51] Tryskové proudění může upřesnit představu o výškovém průběhu podružných tlakových výší (1, 2, 3, 4...), tvořících ramena vysokého tlaku Superhurikánu.

10.58. Současná meteorologie disponuje technickými prostředky na úrovni jednadvacátého století, ale její teorie vychází ze středověké fyziky, která ustrnula ve svých alchymistických a mechanických počátcích. Protože fyzika nechápe ani ty nejzákladnější principy, co jsou a jak fungují tlakové systémy, nemůže ani meteorologie pochopit co skutečně tvoří a ovlivňuje pozemské, případně vesmírné počasí.

10.59. Abychom lépe porozuměli dějům v atmosféře, musíme opustit některé „zavedené pořádky“. Je třeba opustit modely založené na Maxwellových rovnicích (vycházející z Newtonových mechanických bludů) s jejich uzavřenými „orientovanými“ izobarami a nahradit je matematickým aparátem, vycházejícím z reality (pokud to vůbec jde). Izobary[52] je třeba nahradit spirálami. Je rovněž třeba respektovat fakt, že uprostřed každé tlakové výše je snížený tlak a uprostřed každé tlakové níže je zvýšený tlak.

10.60. Současné synoptické (čtyřhranné, rovinné) mapy nedávají přehled o tom, co se vlastně v atmosféře děje. Tyto mapy jsou zejména v oblasti pólů (které jsou pro vývoj počasí důležité) naprosto zkreslené a nejsou schopny vyjádřit spirální pohyb tlakových systémů. Mnohem lepší pochopení dějů v atmosféře mohou dát polární mapy (Obr. 10.4.). Je třeba „vzít na vědomí“ existenci „Superhurikánu“ a do synoptických map zařadit průběhy tlaku v jeho spirálních ramenech.

10.61. Atmosférické tlakové systémy je třeba sledovat stále, po celé jejich (spirální) dráze a v jejich neustálých transformacích. Pomohly by komplexní celoplanetární 3D snímky oblačnosti, pořízené z družic ve vysokém rozlišení, v krátkých časových intervalech s možnosti zoomování na detaily v jednotlivých regionech. Radarové snímky oblačnosti, jejich výškové rozložení a rozvrstvení do jednotlivých hustotních sfér se už dnes používají a přinášejí zrychlení a zpřehlednění předpovědí. Bez snímků pólů (z družic s polární drahou letu) nikdy nebudeme dějům v atmosféře rozumět. Přehledná databáze tlakových map v čase by krátkodobým předpovědím počasí pomohla. Geometrie je vždy rychlejší a přehlednější než matematika. Bez lidských zkušeností (intuice) se nikdy zcela neobejdeme.

10.62. Planetární počasí je podřízený (fraktální) podsystém počasí Vesmírného. Planetární počasí se řídí stejnými principy, jako „počasí Vesmírné“, jehož je důsledkem. Na planetě stejně jako ve Vesmíru se jedná o tlakové jevy v plazmě (základním prostředí), „znečištěné“ trochou atomů. Pouze ve Vesmíru je atomů nesrovnatelně méně.

10.63.  Poznámka 10.2. Planeta Země se nachází v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy a je silně ovlivňována tamním tlakovým polem. Tlakové pole v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy (o kterém nemáme ani potuchy) a poloha Mezifází 1 planety Země v něm je rozhodující pro pozemské počasí a zejména pro fenomén dob ledových a tzv. „planetárnímu oteplování“. Znalost tlakového pole Sluneční soustavy je podmínkou pro pochopení počasí na Zemi. Proto jsou poznámky vysvětlující „doby ledové“ a „oteplování“ umístěny až na konci následující kapitoly („Vesmírné počasí“), přestože by měly patřit do této kapitoly.



[1] U tlakových systémů dochází (zdánlivě) k opačnému jevu, než u toho co vidíme např. u vodstva na Zemi. Malé potůčky se stékají do větších řek, z nich do veletoků a nakonec do moře. U tlakových systémů se z nadřazeného tlakového systému Sluneční soustavy (s vysokým tlakem) rozlévají „řeky“ tlaku do mezifází jednotlivých planet (tlakových níží) a odtud do „potůčků“ jejich tlakových systémů tvořících počasí.

[2] Je to podobné, jako u tornáda. Tornádo tvoří celá supercela, která rotuje s centrem („středovým kanálem“ = jádrem) tornáda. „Středový kanál“ tornáda by nemohl vzniknout bez supercely (slupky tornáda). Tornádo vzniká od slupky. Vysoký tlak ve slupce tvoří okolní tlakové výše, které supercelu obklopují. Vysoký tlak ve slupce tornáda koncentruje vše husté (po spirále) do středu, kde následně vytvoří „jádro“ tornáda.

[3] Kontinenty jsou tlačeny „shora“ vysokým tlakem ze Stratopauzy. Není pravda, že tzv. „desková tektonika“ je důsledkem pohybu magmatu a tlaků „zdola“. I když k jistému ovlivňování pravděpodobně dochází.

[4] Neřídím se zavedenými názvy pro jednotlivé vrstvy atmosféry. Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu planety. Co je mezi Stratopauzou a povrchem planety je atmosféra (patří k jádru planety). Co je nad stratopauzou a pod Mezifázím 1 (slupkou planety) je vnitřní tlakové pole planety. V případě Země je tato situace komplikovaná Měsícem. Mezifází 1 zahrnuje i Měsíc, Stratopauza Země nezahrnuje Měsíc, ale je jím ovlivňována.

[5] Viz kapitola „Tlak“. Na rozdíl od aerostatického tlaku je tlak v základním prostředí a v prostředí kapalin v přímé úměrnosti. To má vliv na vznik dob ledových. (Viz dále). Neplést si atmosféru s tlakovou nádobou!

[6] Není náhodou, že kroupy mohou dosahovat značných rozměrů, zatím co rozměr dešťových kapek končí někde u průměru 5 mm. (Viz pokus s krystalkem soli a kapkou vody). To souvisí s velikostí sedimentační spádové oblasti kondenzačních jader, kolem kterých se kapky deště tvoří.

[7] Současná uváděná hmotnost plynů by se spíše dala nazvat hmotností „mechanickou“, nebo „technickou“. Existuje vysoká pravděpodobnost, že atomy v blízkosti teplotního dna tuto mechanickou hmotnost ztrácejí. Proto „Fyzika Prostoru“ pracuje pouze s hustotou Prostoru, nebo hloubkou tlakové níže atomu. Hmotnost je mechanická jednotka a nemá ve fyzice žádnou vypovídací hodnotu. Hmotnost tělesa (pouze z atomů) je v každém místě prostoru a v každém okamžiku jiná. Plazma nemá hmotnost. Plazma má pouze hustotu (prostoru).

Vzhledem k současnému pohledu na atom, který je spíše z říše pohádek nejsou známy ani nejzákladnější parametry atomů. Hloubka tlakové níže atomu, objem a tvar jádra, objem celého atomu, tvar a velikost jeho povrchové plochy. Každý atom je jiný. Atomy se neskládají z nějakých standardních částic.

[8] Když odstraníme bubliny tepla, které jsou „přimrzlé“ k atomu (atomy zkapalníme), bude kondenzát padat k Zemi, jako každá jiná hustá kapalina. Zmizí „nadlehčovací“ efekt „přimrzlé“ plazmy ke každému jednotlivému atomu. Ve skutečnosti plazma snižuje hustotu složeného tělesa atomu a k němu „přimrzlé“ plazmy.

[9] Ve skutečnosti na plochu částic plazmy, které jsou „přimrzlé“ na molekuly atmosféry. To znamená, že tlakový impulz, působící na molekuly atmosféry je mnohem vyšší. Příkladem může být loď se staženými, nebo roztaženými plachtami.

[10] Mezifází 1 planety je ovlivňováno nadřazeným tlakovým polem hvězdné soustavy a to (její Mezifází 1) opět ovlivňováno jejím nadřazeným polem galaxie ... Tlakové systémy mají fraktální charakter.

[11] Tento jev se dá přirovnat k situaci, kdy do potoka nasypeme kousky dřeva. Potok pohybuje dřevem. Dřevo nepohybuje potokem. Potok (plazma) je hybatelem procesu. Dřevo (molekuly vzduchu) nemá na svůj pohyb žádný vliv.

[12] Vysoký tlak v atmosféře znamená, že atomů je méně a plazmy více. Bubliny tepla jsou řidší (mají větší objem) a mohou působit na své okolí (tělesa vnořená) větším tlakovým impulzem. (Čím je Prostor řidší, tím je v něm větší tlak). Proto se nám při vysokém atmosférickém tlaku lépe dýchá. Atomů kyslíku je sice v atmosféře méně (vzduch je řidší), ale jeho molekuly působí na plicní tkáň většími tlakovými impulzy (protože na jejich plochu působí plazma většími tlakovými impulzy) a snáze tak pronikají do krevního oběhu. Viz poznámka o tom, co vlastně dýcháme.

[13] Atomy mají poměrně stálý objem (jsou do určité míry uzavřená tělesa). Samotné atomy se teplem ani „neroztahují“ ani „nesmršťují“. Molekuly vody a prach mají bod tání nepoměrně výše, než atomy plynů.

[14] Planety jsou vždy tlakové níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže, nebo tlakové výše. Když se hustota plynů (v sekundárním prostředí) směrem k povrchu planety zvyšuje, má atmosféra charakter tlakové níže (Země). Když je atmosféra u povrchu řidší (protože je horká), než ve výšce, může mít charakter tlakové výše (Venuše a pravděpodobně Saturn).

[15] Planeta není těleso, které má hmotnost, otáčí se setrvačností a rotuje atmosférou. Naopak je to atmosféra, která díky tomu, že je nejsvrchnější hustotní sférou jádra je „první na řadě“ na kterou působí tlak z Mezifází 1. Planeta nerotuje atmosférou, ani atmosféra, nerotuje planetou! To ale neznamená, že se atmosféra a povrch planety částečně neovlivňují. Čím stoupáme výše, tím je vliv povrchu planety na atmosféru menší a naopak.

Atmosféra nic neváží (nemá hmotnost) a nepůsobí zde žádné „setrvačné (Coriolisovy) síly“. Coriolisova síla je středověký blud! Spirální tvar mraků nezpůsobují žádné Coriolisovy síly! Podobné je to s mořskými proudy. Vysvětlovat mořské proudy pomocí „mas“ teplé, nebo studené vody je zcela nesprávné.

[16] Tropopauza tvoří (sférický) rovníkový protiproud atmosféry. Neplést s rovníkovým protiproudem celé planety, který tvoří meteorologický rovník (viz dále). Nesmíme zapomínat na ostatní hustotní sféry planety Země. Pod atmosférou je vodstvo, zemská kůra a jednotlivé hustotní sféry magmatu. Každá z těchto sfér má svoje „počasí“, které pracuje s jinou dynamikou, než počasí atmosférické.

[17] Zemskou kůru si lze představit, jako slabou vrstvu (chladné) strusky nad roztaveným železem. Sluneční svit je potom něco podobného, jako kdybychom na osobu stojící na (chladné) strusce svítili reflektorem. Podstatná část tepla jde „zespodu“. To znamená z centra planety.

[18] Centrální hvězda nemá určující vliv na atmosférické proudění. To by se muselo počasí každou noc zhroutit. Podobné tlakové pole, jako na Zemi vidíme např. na Jupiteru, kde Slunce nehraje žádnou roli. Stejně tak mořské proudy nejsou důsledkem přísunu tepla z centrální hvězdy.

[19] Už 10 Km nad Zemí (tropopauza) je teplota v sekundárním prostředí atmosféry asi mínus 50 stupňů Celsia. Teplota (tlak) v prostředí atomů (sekundárním prostředí) klesá. Teplota (tlak) v primárním prostředí roste.

[20] Tento jev lze dobře pozorovat na pouštích, kde je vysoký tlak. Tlaková výše na poušti je vlastně jakési „oko hurikánu“, ve kterém se po západu Slunce okamžitě začíná tlačit studená atmosféra z výšky k povrchu. Dochází k promísení úzké vrstvy ohřáté atmosféry u povrchu s mohutnou vrstvou studené atmosféry nad ní a k rychlému poklesu přízemní teploty. Ve skutečnosti se promíchává „studená“ plazma z výšky s „teplou“ plazmou u povrchu Země. Nejedná se o nějaké „vyzařování“ tepla ze Zemského povrchu (i když částečně ano). Teplota už pouhých několik centimetrů pod povrchem je poměrně stálá ve dne i v noci.

[21] Tlakové pole atmosféry planety Země je deformováno kontinenty, nakloněním Zemské osy vzhledem k rovníkovému protiproudu Sluneční soustavy a Slunečním zářením.

[22] V jistém slova smyslu nelze hovořit o globálním počasí, jako celku (např. o „globálním oteplování“). Každá polosféra má své počasí.

[23] Uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše (oko Superhurikánu). U Země je vysoký tlak (V1) v „komínu“ tvořícím „oko“ příčinou polárních září (s jasně spirální strukturou), nebo tzv. ozonových děr. Ozon je hustý, proto je vytlačován z centra tlakové výše nad pólem k jejímu okraji.

[24] Na jižním pólu je jiná situace, neboť zde z planety vychází tlak z centrálního „komínu“. To má vliv na průběh tamního tlakového pole. 

[25] Rovníkový protiproud je v dnešní terminologii nazýván nepřesně „rovníková tlaková níže“. Ve skutečnosti se jedná o dvě níže (pro každou polosféru jedna). Tyto níže rotují ve směru poledníku shodným směrem a ve směru rovnoběžek opačně. Obě níže jsou opět rozděleny úzkým pásmem vysokého tlaku (Obr. 10.5. a). 

[26] V současné meteorologii se jedná se o tzv. Hadleyovy a Ferrelovy buňky, které tvoří po obvodu planety uzavřené pásy. To není správné. Jedná se o závity spirály ZV a ZN (Obr. 10.1.). Vidíme zde neustálé střídání závitů vysokého a nízkého tlaku ve spirálním toroidu tlakové níže (graf Obr. 6.3.). Hustota v závitech nízkého tlaku Superhurikánu směrem k pólům roste (tlak klesá). Jedná se o princip. V praxi mohou nastat odchylky.

[27] Spirály zde ve skutečnosti představují pouze řez spirálním toroidem.

[28] Mraky jsou indikátory nízkého tlaku. Tlakový systém je samozřejmě jak nad, tak i pod mraky. Mraky mají několik „pater“ (Obr. 10.5. f). Střídají se zde oblasti nízkého a vysokého tlaku. Díváme-li se z vrcholku hory, nebo z letadla na souvislou mračnou pokrývku, jeví se tato hustotní sféra shora podobně jako hladina moře. Je poměrně „ostře“ omezena, zatímco spodní strana mraků tvoří „rozmazaný ohon“.

Tlakové níže se liší podle místa, kde vznikají. Tlaková níže v tropech není totožná s tlakovou níží např. nad severním Atlantikem (porovnej Obr. 10.5. e - H1 x N1). Je rozdíl, jestli jsme smáčeni teplým tropickým deštěm, nebo ledovým deštěm na severu. Určitou paralelu bychom mohli najít u atomů, jejichž vlastnosti jsou určovány prostředím, ve kterém „vznikají“.

[29] S rostoucí teplotou vody klesá její povrchový tlak a množství vypařené páry neproporcionálně roste. S klesající teplotou povrchový tlak vodní hladiny roste. U mraků vždy vidíme „rozmazaný ohon“. To je místo odkud je tlačena hustá materie, která se postupně zahušťuje do „ostré hlavy“. To nám umožňuje rozpoznat směr pohybu. To znamená od „rozmazaného ohonu“ směrem k „ostré hlavě“. Od oblasti s vysokým tlakem do oblasti s tlakem nižším (po spirále).

[30] Na (Obr. 10.2. c) je jeden z mála snímků pólu, pořízeném družicí s polární drahou (v roce 1968!). Přestože je tato oblast zásadní pro tvorbu počasí, nemáme z ní téměř žádné údaje. Je to jako bychom se snažili pochopit, jak funguje kolotoč a nestarali se o osu, kolem které se kolotoč točí.

[31] Jsme stále na „zjednodušené planetě“, kde nejsou kontinenty, které by svojí existencí ovlivňovaly tlakové pole a tím část vlhkosti odkláněly pod pól. V ramenech Superhurikánu probíhá proces sedimentace. Řídká (teplá) tropická pára v mracích se pohybuje směrem k oku Superhurikánu, přitom chladne (je stále hustší) a na pólu mrzne. Jistou paralelu lze vidět na polárních čepičkách Marsu, na kterých jsou jasně vidět zmrzlé (husté) spirální struktury, které zde proces sedimentace vytvořil.

[32] Na obrázku (10.2.) je Stratopauza přehnaně vzdálená od povrchu planety. Ve skutečnosti leží prakticky na povrchu vzhledem k velikosti planety.

[33] Na (Obr. 10.2. a, b) je tlak na severní polosféře větší (proto je více „nafouknutá“). To má za následek posunutí rovníkového protiproudu směrem k jihu a vytvoření „špičky“ na jižní polosféře a následně pohyb planety ve směru špičky. Viz také (Obr. 8.4. b).

[34] Otázkou je, zda má smysl hovořit o počasí v tom smyslu, jak jsme zvyklí i u těles bez plynné atmosféry. Každé těleso má „atmosféru“ z plazmy (např. Hvězda). Plazma tvoří základní prostředí. Plynná atmosféra tvoří sekundární prostředí z atomů, které v plazmě plavou a svojí přítomností zároveň ovlivňují tlak v základním prostředí.

[35] To dokumentuje např. četnost výskytu hurikánů, tajfunů a cyklonů. (Obr. 10.2. b, c). Na jižní polosféře je tlak trvale slabší oproti severní polosféře. Díky faktu, že střední komín Superhurikánu na severním pólu vstupuje do planety a na jižním pólu z planety vystupuje, má tamní atmosférické proudění poněkud jiný charakter.

[36] Země rotuje směrem od západu na východ. Obvodová rychlost povrchu Země je na rovníku asi 1 600 Km/hod, v zeměpisných výškách střední Evropy asi 1 000 Km, na pólech kolem oka Superhurikánu asi 300 Km. (Odhadovaný průměr „oka“ Superhurikánu je asi 2 400 Km).

Velmi přibližně (pouze pro příklad). Superhurikán se pohybuje na rovníku asi o 50 km pomaleji, než povrch Země, nad 30 stupňů zeměpisné výšky zhruba stejnou rychlostí. Ve výškách střední Evropy asi o 50 km rychleji a na pólech asi o 100 km rychleji, než povrch. Čím výše nad povrchem tím se hustota atmosféry snižuje a rychlost jejího pohybu (její rotace) zvyšuje.

[37] V případě Země to dává poněkud zkreslenou představu, že tlakové výše na rovníku se pohybují proti směru rotace. Ve skutečnosti se pohybují stejným směrem, pouze trochu pomaleji (záleží, jakou vztažnou soustavu zvolíme). Tlakové výše na rovníku planetu brzdí. Tím je myšleno, že brzdí nejenom atmosféru, ale také pevninu a magma. Každou hustotní vrstvu s jinou dynamikou. To stabilizuje rychlost otáčení planety. Stejný tlak, který („zvenku“) rotuje planetou díky zákonitostem sférické geometrie zároveň také planetu („zevnitř“) brzdí.

[38] Měření rychlosti a směru větru je důležité pro mnoho oborů lidské činnosti. Je třeba si ale uvědomit, že vítr je pouze důsledek toho, že v atmosféře jsou různé tlaky. Vždy je nutné znát nejprve příčiny a až potom důsledky. 

[39] Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře a tamních pouštích a proudech. Žlutou barvu by také měly mít oba póly, které mají rovněž charakter pouští (je tam trvale vysoký tlak původem z oka superhurikánu). 

[40] (Obr. 10.3. b) dokumentuje naprostou nevhodnost používání „hranatých“ (Kartézských) map v meteorologii. Takovéto mapy neumožňují atmosférické děje řádně pochopit. Póly („osy“ systému) jsou absurdně roztaženy do „přímek“, tvar pevnin a tím i tvar tlakových systémů v okolí pólů je naprosto zdeformovaný. Tlakové systémy, které z mapy na jedné straně jaksi „vypadávají“ se zároveň objevují na druhé straně (prakticky jsou na dvou místech současně). Nehovoře o používání „orientovaných izobar“.

[41] Jedná se o pouze poměrně nepřesnou mapku. Podružných tlakových výší je samozřejmě více a nejsou tak „učebnicově“ seřazeny. Stále se bavíme spíše o principech, než o konkrétních situacích. Pro zajímavost je zde ještě zobrazena (možná) tlaková výše (8) s centrem nad Kapverdskými ostrovy. (Srovnej s Galapágy v podobné poloze u Jižní Ameriky).

[42] V současné terminologii se rovníkový protiproud někdy nazývá „rovníková tlaková níže“. Ve skutečnosti jsou to níže dvě a mezi nimi je zákonitě tlaková výše. Příklad zřetelně rozděleného rovníkového protiproudu, ze kterého vystupuje „ohon“ vznikajícího hurikánu je (Obr. 10.5. a). Tlakové níže vznikají vždy od „ohonu“ a jsou jím tlačeny. „Ohon“ tlačí hlavu.

[43] Na (Obr. 10.5. c) je jeden z mála snímků pólu, pořízeném družicí s polární drahou (v roce 1968!). Přestože je tato oblast zásadní pro tvorbu počasí, nemáme z ní téměř žádné údaje. Je to jako bychom se snažili pochopit, jak funguje kolotoč a nestarali se o osu, kolem které se kolotoč točí. Uprostřed snímku je „oko“ Superhurikánu.

Viz rovněž (Obr. 10. 1. c), kde hurikán H1 čerpá svoji vlhkost pouze z rovníkového protiproudu. Na „severní straně“ hurikánu H1 se nachází Kalifornská tlaková výše, kde vlhkost chybí. Proto chybí H1 „severní“ rameno, ale má dvě „jižní“. Hurikán H2 je v oblasti, kde je vlhkost na jeho obou stranách, takže má ramena mnohem „symetričtější“.

[44] Viz (zatlačená) prohlubeň na mořském dně na severním pólu v oku Superhurikánu. Na opačné straně v Antarktidě (vytlačené) tzv. Antarktické pohoří při výstupu kanálu Superhurikánu (Obr. 9.5. d).

[45] Hotspot (Hawaii), není pravděpodobně klasické centrum tlakové výše (gyre).

[46] Spirála je virtuální (2D) křivka a reálně neexistuje. Spirála nám umožňuje zobrazit 3D děje v poněkud názornějších 2D zobrazeních (řezech). Viz rovněž (Obr. 7.1.). 3D spirály jsou hlavně (virtuální) trajektorie.

[47] Jednotlivé závity tlakových spirál musí být od sebe něčím odděleny, aby byly rozeznatelné. Prostor se nemůže diferencovat jinak, než velikostí hustoty (tlaku) v jednotlivých oblastech. Proto je každý závit s nízkým tlakem oddělen od závitu sousedního závitem s tlakem vyšším a obráceně. Tato nikdy nekončící „propletenost“ spirál vysokého a nízkého tlaku tvoří (fraktální) tlakové pole Prostoru na všech úrovních jeho velikosti. Zde naznačeno střídáním modrých a červených spirál.

Je třeba mít na paměti, že zde máme pouze statické zobrazení ve 2D. Procesy probíhají dynamicky ve 3D. Tlakové systémy jsou vždy spirální toroidy, v nichž se střídají oblasti (závity) s vysokým tlakem a oblasti s tlakem nízkým. Případně obráceně. Jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří vláknitou strukturu Prostoru na všech velikostních úrovních. Tímto pohledem se můžeme dívat i na „tenká vlákna“ tvořená kanály tryskového proudění, případně „tlustá vlákna“ tvořená rameny N1, N2.

[48] Viz rostliny.

[49] To platí i o výšce mořské hladiny a kamenném jádru. Všechny tlakové níže mají charakter zploštělého elipsoidu, kde průměr na rovníku je větší, než průměr mezi póly (Obr. 9. 5. b). Rozdílný charakter tlakového pole na pólech a na rovníku má vliv na vlastnosti tamních tlakových níží. Budeme-li považovat tlakovou níži za částici, musíme si uvědomit, že tlaková níže na rovníku se liší od tlakové níže na pólu. Vlastnosti částice (tělesa) určuje místo v Prostoru, ve kterém s částice nachází. Porovnej H1 x N1 na (Obr. 10.5. e).

[50] Stratopauza je asi 50 - 60 km nad mořem. Tropopauza je asi 9 - 15 km nad mořem. (Obr. 9.4.). Tropopauza je vychýlena blíže Zemskému povrchu, kde je oproti Stratopauze nízký tlak. Rovníkový protiproud je vždy vychýlen k té polosféře, kde je nižší tlak.

[51] Na (Obr. 10.6. b) jsou průběhy tryskového proudění schematicky znázorněné (pouze pro představu). Dráhy tryskového proudění se značně mění a jsou dokladem turbulentního tlakového pole, vycházejícího ze Stratopauzy. Povrch planety ovlivňuje pohyb atmosféry, poněkud ho stabilizuje a svým způsobem tlumí rychlé změny a extrémy. S výškou tento efekt klesá.

Spirály V1 a V2 jsou na (Obr. 10.6. b) pro jednoduchost ukončeny na povrchu planety. Ve skutečnosti bychom je měli nahradit spirálami V11, nebo N11 z (Obr. 10.2. c), které pokračují do nitra planety. Na jednotlivých podružných spirálách v nitru by pak byly jednotlivé hustotní sféry magmatu. I v nich bychom našli podobné schéma tlakového pole.

[52] V předpovědích počasí se objevují „rotující izobary“, což je teoretický nesmysl, daný (špatnými) Maxwellovými rovnicemi. Tlak se šíří vždy z místa s vyšším tlakem do místa s nižším tlakem. To platí i pro pohyb odvozený od tlaku. Na izobaře je tlak všude stejný. Není na ní žádný tlakový spád. Izobara (stejně jako „siločára“) nemůže rotovat. Rotující uzavřená křivka je forma perpetuum mobile.