10. Vesmírné počasí, (Základy astronomie)

 

10.1.    Astronomie se zabývá přirozenými tlakovými systémy ve sférickém prostoru (Vesmíru). Tlakové systémy mají fraktální charakter. Přestože tlakové systémy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících, jednoduchých pravidel. Velké (nadřazené) systémy se skládají ze stále menších (podřízených) systémů. Naopak z malých systémů se podle stále stejných principů skládají systémy větší. Na (Obr. 10.1.) je pokus o zobrazení posloupnosti fraktálních tlakových systémů, tvořících Vesmír.

 

 

Obr. 10.1.

 

10.2.    Vláknitá struktura základního prostoru vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír (Obr. 10.1. a). Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Ve společných mezifázích částic (bublin) vysokého tlaku (B) se nacházejí vlákna tlaku nízkého (Obr. 4.5.). Jednoduché částice spolu tvoří složená tělesa. Na (Obr. 10.1. b) je naznačen klastr tlakových níží, oddělených od sebe slupkami vysokého tlaku.

10.3.    Planety jsou podřízené tlakové níže v nadřazené tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu je nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Když se v prostoru vytvoří mezifází (slupka) tlakové níže planety (MP), je veškerá hustá materie pod slupkou tlačena (po spirále) směrem do středu, kde se vytvoří hmotné jádro planety. Planety (P1, ... Pn) sedimentují (podle hustoty) mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) nadřazené hvězdné soustavy (Obr. 10.1. d, Obr. 9.1. c). Planeta může být centrem planetární soustavy. Na (Obr. 10.1. c) je naznačena planetární soustava Země-Měsíc, sestávající se ze dvou těles.

10.4.    Hvězda. To, co nazýváme hvězdou je pouze její hmotné jádro v centru tlakové níže hvězdné soustavy. Hvězdu je vždy nutno chápat, jako celé těleso pod mezifázím (MH). Mezifází hvězdné soustavy (MH) je oproti mezifází planety obrovské (Obr. 10.1. d). Z (MH) se koncentruje dostředný tlak (teplo) směrem do centra tlakové níže hvězdy a jejího hmotného jádra. Pokud bychom si představili tlakové pole hvězdy jako jakýsi „superhurikán“ (Obr. 9.2.), tvořily by jednotlivé planety (P1, ... Pn) podřízené tlakové níže  - malé podřízené (fraktální) „hurikány“ v  superhurikánu hvězdné soustavy“. (P1) je nejhustší, (Pn) nejřidší  (Obr. 9.1. d).

10.5.    Hvězdné a planetární soustavy spolu tvoří lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG) v ramenech galaxií (Obr. 10.1. e). Jsou to podřízené hurikány v „superhurikánu galaxie“. Lokální grupy (LG), jsou podřízené tlakové níže (N11, N12...), které tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2) „superhurikánu galaxie“ (Obr. 10.1. f). V centrech (LG) se nacházejí superhusté sféry (SHS), které tvoří jejich sedimentační dna.

10.6.    Galaxie jsou (většinou) tlakové níže. [1] Galaxie lze považovat za „částice“ které spolu tvoří vlákna nízkého tlaku vláknité struktury Vesmíru (Obr. 10.1 g). Mezi vlákny nízkého tlaku, tvořenými galaxiemi se nacházejí „megabubliny“ prostoru (MB). Vláknitá struktura Vesmíru (Obr. 10.1. h) je fraktální (mega)obdoba vláknité struktury základního prostoru (Obr. 10.1. a).

 

10.7. Základní prostor

 

10.7.        Základní prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Základní prostor vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír. Základní prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Základní prostor se může diferencovat pouze podle hustoty.

10.8.        Hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) je základní parametr, kterým lze základní prostor charakterizovat. Čím je prostor hustší, tím je v něm nižší tlak (teplota). Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak (teplota). Extremity v jejichž rámci se hustota základního prostoru pohybuje, jsou dány jeho fyzikálními danostmi. [2]

10.9.        Maximální hustoty (minimálního tlaku) je dosaženo při teplotním dnu („nula“ stupňů K). Taková hustota se vyskytuje v jádrech atomů, superhustých sférách (SHS) a superhustých megasférách (SHMS), které tvoří sedimentační dna Vesmírných tlakových níží.

10.10.     Minimální hustota (maximální tlak) se vyskytuje ve stratopauzách hvězd a v „megabublinách“ prostoru (MB). Každá „superhustá“ oblast (např. částice v jádře atomu) je obalena slupkou z maximálního tlaku. Velikost maximální teploty pravděpodobně není tak „ostrá“ hodnota, jako teplotní dno. Odhadem se pohybuje kolem 5 miliónů stupňů K.

10.11.     Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního prostoru lze snad získat z tzv. „mapy reliktního záření“. [3] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota, ve všech směrech prakticky stejná (co bychom také čekali, když tam nejsou nehomogenity), která se pohybuje okolo 2,73 stupňů K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s velkou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) teplotě plazmy, která vyplňuje většinu prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterou základní prostor pulzuje (Obr. 7.1.).

10.12.     Některé fyzikální vlastnosti „studených“ atomů plynů (helium, vodík) jsou blízko teplotám (2,7 stupňů K), při nichž „vznikají“. Tyto prvky jsou organickou součástí základního prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr.10.1. b).

 

10.13. Planeta

 

10.13.     Planeta je podřízená tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu musíme vždy vnímat jako celou tlakovou níži, ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro (Obr. 10.2. vpravo). Tlakové pole planety se sestává z pěti hlavních částí, jako tlakové pole každé částice. Tvoří ho vnější slupka (MP), která je součástí nadřazeného tlakového pole hvězdy, ale přiřazujeme ji k planetě. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Středem tlakového pole planety a jejího hmotného jádra prochází kanál (V).

10.14.     Hmotné jádro planety vzniká procesem sedimentace z velmi studeného materiálu (pouze několik stupňů K) uvnitř planetárního mezifází (MP). [4] Stálý přísun tlaku (tepla) ze středového kanálu [5] do centra tlakové níže planety má za následek, že zprvu (super)studené těleso planety postupně od středu taje, kapalní a dochází zde k sedimentaci. [6] Husté prvky (železo, zlato, urany) jsou tlačeny směrem do středu, řidší materie (křemičitany, voda, plyny) směrem od středu.

 

 

Obr. 10.2.

 

10.15.     Planeta je v beztížném stavu a nemá žádnou hmotnost. Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a netlačí na sebe svojí hmotností (žádnou nemají), ale pouze tlakem vyplývajícím z rozdílu jejich hustot prostoru. Veškeré tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.

10.16.     Tělesa nejsou zdrojem sil! Planeta nic nepřitahuje, ani nevyzařuje! Planeta není dynamo ani není zdrojem žádného magnetického pole. To, co se nazývá magnetické pole (Země) je ve skutečnosti tlakové pole původem z (MP), které směřuje po spirále do planety. Magnetizmus je forma tlaku (Obr. 8.4.). Mechanické poučky ve Vesmíru neplatí.

 

10.17.     Příklad 10.1. Na (Obr. 10.2.) je porovnání tornáda [7] a planety. Tornádo je podřízená (atmosférická) tlakové níže v superhurikánu atmosféry planety (Země). Slupku tornáda tvoří tlakové výše po obvodě supercely, které rotují s tornádem a tlačí veškerý hustý materiál (po spirále) směrem do středu. Hustota a rychlost pohybu se směrem do centra (neproporcionálně) zvyšuje. Kolem centrálního kanálu tornáda je pásmo deště (obdoba oceánu) a jeho střed tvoří létající hmotné trosky (obdoba kamenného jádra planety). Supercela rotuje s kanálem tornáda. Kanál nerotuje se supercelou!

 Obdobně je tomu u planety. Planeta je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži hvězdy. Mezifází planety (MP) tvoří tlakové výše po obvodu (MP) v meziplanetárním prostoru. Planeta by nevznikla, ani nerotovala, kdyby nebylo (MP). Dostředný tlak z (MP) drží planetu pohromadě a rotuje s planetou. Planeta nerotuje s (MP)!  

 Když se blížíme k centru tornáda, jsme vtlačeni dostředným tlakovým polem supercely do centra (rotujícího) kanálu. Kanál tornáda nic nepřitahuje! Když jsme unášeni tokem široké řeky a před námi je úzké místo (soutěska), tok řeky se zrychluje, ale do soutěsky nás tlačí proud řeky za našimi zády. Soutěska nic nepřitahuje! Podobně u planety jsme tlačeni dostředným tlakovým polem z (MP) směrem do jejího hmotného centra! [8] Planeta nic nepřitahuje!

 

10.18.     Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje vzdálenost (MP) od centra tlakové níže hvězdy, velikost tlakové níže planety, množství a hustota prostoru hmoty (atomů), které jsou pod (MP) k dispozici. Hustota prostoru planety je suma hustoty prostoru její slupky (MP) a hustoty prostoru tlakového pole pod slupkou, včetně hustoty prostoru samotného hmotného jádra planety.

10.19.     Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdné soustavy. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy má zásadní vliv na množství tepla (tlaku), které do ní proudí. Hlavní (zásadní) přísun tlaku (tepla) do planety je z (MP). Vedlejší přísun tlaku (tepla) je z centrální hvězdy, který zahřívá pouze povrch planety.

10.20.     Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru (MH) se planeta nachází. Čím blíže centru (MH) planeta je, tím je (MP) ve větším tlakovém spádu (mezi V1, V2) a tím je přísun tepla do hmotného jádra planety větší (Obr. 9.1. c). Také efektivní plocha jádra planety pro zachycení povrchového tepla z centrální hvězdy je mírně větší.

10.21.     Planeta je tlaková níže. V centrálním kanálu každé tlakové níže je vysoký tlak (teplota). Vysoký tlak (V), původem z meziplanetárního prostoru je příčinou vysokého tlaku (teploty) v centrálním kanále hmotného jádra planety. Vysoká teplota (V) udržuje centrum hmotného jádra planety v kapalném stavu a je příčinou jaderné fúze, při které se (občas) řidší atomy spojují na hustší. Hustší atomy jsou následně tlačeny procesem sedimentace směrem do středu (Obr. 9.3.).

10.22.     Hvězdy i planety (díky jaderné fúzi) postupně houstnou a posunují se v ramenech (V1, V2) nadřazené tlakové níže blíže k jejímu centru. To znamená v případě planety k centru hvězdné soustavy, v případě hvězdné soustavy k centru (LG), v případě (LG) k centru galaxie. Hvězdy houstnou intenzivněji, než planety. Podmínkou je, že planeta musí mít hmotné jádro v tekutém skupenství. 

10.23.     Hustota prostoru planetární soustavy = (planeta + její oběžnice) je suma hustoty její slupky a toho, co je pod slupkou. U planety s oběžnicemi se plocha její slupky a tím i objem pod slupkou zvětšuje. Hustota prostoru planety s oběžnicemi je nižší, než hustota prostoru planety bez oběžnic. [9] Měsíce, které mají svoji vlastní (podřízenou) tlakovou níži rotují. Měsíce, které jsou součástí tlakové níže planety (dvoj a více planeta) mohou vykazovat „podivné“ rotace.

 

10.24.     Příklad 10.2. (Obr. 10.6.). (P1 = „Venuše“) se nachází ve vyšším závitu tlakové dvojspirály (V1, V2) Sluneční soustavy, než (P2 = „Země“). To znamená ve vyšším tlakovém spádu. Přísun tlaku (tepla) je do (P1) vyšší, než do (P2). Z toho také plyne mnohem vyšší teplota hmotného jádra Venuše.

 Měsíc a Země tvoří dvojplanetu s mnohem objemnějším mezifázím a z toho plynoucí menší hustotou prostoru než má Venuše. Proto je dvojplaneta Země-Měsíc dále od Slunce, než Venuše. Kdyby Země neměla Měsíc, měla by pravděpodobně podobnou hustotu prostoru, jako Venuše, byla by blíže centru Sluneční soustavy ve větším tlakovém spádu a byla by horká, jako Venuše. [10]

 

10.25.     Příklad 10.3. Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu malá papírová kulička. Balónek představuje slupku planety (MP), ve které je vysoký tlak. Papírová kulička je hmotné jádro planety. Pružná gumička umožňuje jistý pohyb hmotného jádra mezi „póly“ balónku. Každá změna vnějšího tlaku má vliv na tvar balónku a tím na polohu kuličky uprostřed (Obr. 9.4. f). Balónek s kuličkou uprostřed je unášen větrem (hurikánem) „bez námahy“ a bez působení nějakých záhadných „gravitačních paprsků“. Obdobně je (hurikán) planety unášen „superhurikánem“ hvězdné soustavy. Plocha (MP) planety, na kterou působí tlak ze „superhurikánu“ hvězdy je oproti ploše samotného hmotného jádra planety obrovská. Tlak superhurikánu hvězdy na plochu planety (MP) vyvolává pohyb.

 Hmotná jádra planet se nemohou „srazit“. Planeta je tlaková níže a má slupku z tlakových výší. Vysoký tlak z jejich slupek hmotná jádra planet k sobě nepustí. Podobně jako „gumové“ balonky nedovolí, aby se papírové kuličky v jejich centrech srazily. Obdobný princip je možno uplatnit na hvězdné soustavy a galaxie. Malá tělesa (meteority), bez vlastní tlakové níže s malou povrchovou plochou a velkým tlakovým impulzem mohou (snadno) proniknout přes (MP) a „srazit se“ s hmotným jádrem planety (Obr. 5.2.).

 

10.26.     Dostředný tlak z (MP) působí na hmotné jádro planety „shora“. Nejprve působí na atmosféru, poté na pevninu a moře a následně na jednotlivé hustotní sféry magmatu. To znamená, že (Zemský) povrch nerotuje s atmosférou (která je v beztížném stavu) a v atmosféře nepůsobí žádné setrvačné (Coriolisovy) síly. Jednotlivé hustotní sféry se při pohybu ovlivňují pouze v mezifázích mezi nimi.

10.27.     Rychlost rotace hmotného jádra planety je výsledkem složitého působení tlaků z (MP). (MP) rotuje se všemi hustotními sférami planety, ale s každou sférou s jinou dynamikou. Rotace na povrchu hmotného jádra v oblasti rovníku jsou pomalejší, než na pólech. Směrem do centra hmotného jádra se poloměry se zmenšují a rychlost rotací v jednotlivých hustotních sférách by se měla zrychlovat. Proti tomu působí zvyšující se hustota prostoru jednotlivých hustotních sfér.

10.28.     Hmotné jádro planety má tvar „koule“. To znamená, že obvodová rychlost („pevného“) povrchu je na rovníku maximální, na pólech minimální.  Tlakové pole z (MP) rotuje na rovníku nejpomaleji a na pólech nejrychleji. [11] To vytváří určité napětí. Např. v případě Zemské atmosféry můžeme konstatovat, že v oblasti rovníku rotuje atmosféra při povrchu asi o 60 km/hod pomaleji, než povrch. Na pólech rotuje atmosféra asi o 100 km/hod rychleji, než povrch. S rostoucí nadmořskou výškou se rozdíly zvyšují. Obdobně tomu bude i u ostatních hustotních sfér hmotného jádra planety. Tlak z (MP) hmotné jádro planety (Země) na rovníku „brzdí“ a (zhruba) nad třicátou rovnoběžkou „pohání“. [12] U každé planety je to jinak, protože každá planeta má jinou strukturu hustotních sfér.

10.29.     Trajektorie planety je vždy fraktální spirála. Trajektorie planety (její pohyb) se skládá z pohybu rotačního a pohybu „dopředného“. Planeta rotuje kolem své osy, kolem hvězdy a zároveň se spolu s hvězdnou soustavou pohybuje ve směru špičky hvězdné soustavy. Když je planeta centrem planetárního systému může její osa ještě rotovat kolem nějaké křivky. Hvězdná soustava (včetně planety) rotuje kolem lokální grupy hvězdných soustav (LG) v rameně galaxie. (LG) rotuje spolu s galaxií. Galaxie rotuje... Celý systém se pohybuje ve směru špičky. To znamená, že Země rotuje kolem své osy, zároveň rotuje kolem Slunce a spolu s celou Sluneční soustavou se pohybuje směrem k jihu. Zemská osa rotuje kolem nějaké křivky, podobně jako to lze spatřit u Pluta. [13]

 

Obr. 10.2. a

 

10.30. Planeta Země

 

10.30.     Planeta Země je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži Sluneční soustavy. Planetu Zemi je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupku tvoří (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Jako u každé tlakové níže je dostředný tlak z (MP) vyšší, než tlak odstředný. Tlakové pole planety je nesymetrické. [14] Nesymetričnost (MP) je dána nadřazeným polem tlakové níže hvězdy, kde je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný.

10.31.     Tlaková níže planeta Země má dvě zásadní mezifází (Obr. 10.3. vlevo). Slupka planety (MP) se rozkládá mezi dvěma rameny spirál vysokého tlaku tlakové níže Sluneční soustavy a odděluje planetu od meziplanetárního prostoru (Obr. 10.1. d). Tlak z (MP) se postupně snižuje v jednotlivých závitech spirálního toroidu (Obr. 10.3. vpravo). (MP) rotuje hmotným jádrem Země. Středový kanál (V) je příčinou žhavého hmotného Zemského jádra.  

 

 

Obr. 10.3. - průběh vnitřního tlakového pole Země (bez Měsíce)

 

10.32.     V centru tlakové níže planety je její hmotné jádro. Hmotné jádro planety je ohraničeno stratopauzou, která se nachází asi 60 - 80 km nad mořem. Vzhledem k velikosti Zemského jádra leží stratopauza prakticky na povrchu. Stratopauzu má každé „nebeské těleso“. Stratopauza je obdoba oblasti vysokého povrchového tlaku u složených těles z atomů. Pro letadla a balóny je to vysoko, pro družice nízko. Měření současnými metodami zde není snadné.

10.33.     Nad stratopauzou je vnitřní tlakové pole Země, tvořené prakticky pouze plazmou (Obr. 10.3.). Pod stratopauzou začíná atmosféra. [15] Stratopauza převádí dostředný tlak z (MP) na samotné hmotné jádro planety. Ve stratopauze je udávaná teplota asi 600 K. [16] Tlak ze stratopauzy ovlivňuje atmosférické počasí, mořské proudy, pohyby kontinentů, proudy magmatu v nitru planety a je příčinou tzv. tíhové síly. Dostředný tlak ze stratopauzy je podstatně větší, než tlak odstředný. Význam (Zemské) stratopauzy není rozpoznán.

10.34.     Hmotné jádro planety Země je zhuštěnina v centru (MP), která má tvar mírně zploštělého elipsoidu. [17] To je způsobeno vyšším tlakem z (MP) na pólech, než na rovníku. V důsledku toho pozorujeme v oblasti rovníku „vzdutí“ pevniny, oceánů a atmosféry (Obr. 10.4. a). „Vzdutí“ v oblasti rovníkového protiproudu není způsobeno Sluneční „přitažlivostí“! Slunce nic nepřitahuje! [18] Na pólech je vodní hladina a atmosféra „zatlačena“ níže (je tam vyšší tlak).

10.35.     Planeta Země je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Jednotlivé hustotní sféry planety Země (atmosféra, moře, pevnina i magma) jsou v beztížném stavu a nemají hmotnost. Proto zde nepůsobí žádná (mechanická) setrvačná (Coriolisova) síla! Planeta Země není nic stabilního, trvalého nebo „tvrdého“. Je to hříčka v tlakovém poli Sluneční soustavy, které ji neustále formuje.

 

 

Obr. 10.4.

 

10.36.     V místech severního pólu vchází do hmotného jádra Země středový „kanál“ vysokého tlaku (V), který vtlačil do mořského dna řadu proláklin nebo bazénů (Obr. 10.4. b, d), jejichž hloubka je asi 4 000 m. Na jižním pólu vytlačil tlak (V) kontinent Antarktidu. Pozorujeme zde spirální pás nízkého tlaku, tvořený vytlačenými horami a vulkány (Obr. 10.4. c, modře). Nejvyšší horou je Vinson Massif (4 892 m). Průměrná nadmořská výška Antarktidy je 1958 m. Antarktida tvoří „špičku“ planety (částice) Země (Obr. 10.4. e). [19]

10.37.     Země a Měsíc spolu tvoří dvojplanetu. Také lze říci, že Země je centrem planetární soustavy s jednou oběžnicí. Představa možného průběhu tlakového pole mezi Zemí a Měsícem je na (Obr. 10.5. a, b). Mezi póly Země a Měsíce probíhá polární proudění. Na Zemi vtlačil vstupující tlak (V) na severním pólu do mořského dna prolákliny (Obr. 10.4. b, d) a na jižní pólu vystupující tlak vytlačil Antarktidu (Obr. 10.4. c).

 

 

Obr. 10. 5.

 

10.38.     Vystupující „kanál“ (V) z jižního pólu Země proudí polárním prouděním do jižního pólu Měsíce a vystupuje na severním pólu Měsíce (Obr. 10.5. a). To má za následek opačnou orientaci „částice“ Měsíc oproti „částici“ Země. V oblasti jižního pólu Měsíce je nejnižší terén (asi 8 km pod průměrem). Naopak na severním pólu Měsíce je terén nejvýše asi 8 km nad průměrem). [20] Země má špičku na svém jižním pólu, Měsíc na svém severním pólu (Obr. 10.11. c).

10.39.     Tlak z polárního proudění mezi jižním pólem Země a Měsíce vytvořil na jižním pólu Měsíce (spirální) strukturu z impaktních kráterů, která má uprostřed „oko“ bez kráterů (Obr. 10.5. d). Obdoba Arktických bazénů. Vystupující spirály nízkého tlaku na severním pólu Měsíce vytvořily z impaktních kráterů (spirální) strukturu, kterou lze částečně srovnat se spirální strukturou Antarktického pohoří (Obr. 10.5. c).

10.40.     Rozdílně působící tlaky polárního proudění způsobují naklonění tlakového pole a tím i rovníkového protiproudu tlakové níže Země-Měsíc (Obr. 10.5. e, f). [21] Rozdílné rotace v rovníkových protiproudech Země a Měsíce jsou zřejmě příčinou faktu, že Měsíc nerotuje.

10.41.     Platí pravidlo: Vrch vlny (vrchol hory, špička) = nízký tlak. Důl vlny (údolí, rovina) = vysoký tlak. Dopadající tělesa a prach jsou na Měsíci tlačena tlakovým polem do oblastí (spirál) nízkého tlaku. Topografie umožňuje udělat si alespoň hrubou představu o tlakovém poli (počasí) Měsíce.

10.42.     Přivrácená strana Měsíce je pokryta systémem tzv. „moří“, t. j. oblastí s vysokým tlakem. Jejich tmavší barva by se dala vysvětlit faktem, že je zde málo regolitu a prachu (pokud vůbec). Prach a regolit byl vysokým tlakem vytlačen k okrajům tlakových výší (moří), kde vytvořil regolitové „kopce“. Kopce představují oblasti nízkého tlaku, které tvoří „slupku“ tlakových výší (moří). Měsíční „moře“ jsou asi 2 - 4 km pod průměrnou výškou terénu („hluboké moře“ = vysoký tlak). Na odvrácené straně Měsíce je nízký tlak. Podstatná část odvrácené strany je asi 2 - 4 km nad průměrnou výškou povrchu. Chybí zde „moře“ a je zde hodně impaktních kráterů (Obr. 10.11. c).

10.43.     Měsíc je trvalou součástí vnitřního tlakového pole dvojplanety Země-Měsíc a je spolu s hmotným jádrem Země pod (MP). Měření prokazují, že Měsíc je trvale přikloněn k Zemi svoji hustší částí. Tlakové pole na Měsíci je „stabilní“ protože Měsíc nerotuje. U Země oblast nízkého tlaku pod Měsícem rotuje spolu s hmotným jádrem Země.

10.44.     Ve (spirální) „spojnici“ mezi Zemí a Měsícem je nízký tlak. Díky rotaci Země „putuje“ spirála nízkého tlaku pod Měsícem a je příčinou přílivové vlny (Obr. 10.4. a). Přílivová vlna (nízký tlak = vrch vlny) se pohybuje od západu na východ ve směru rotace Země. V místech s vhodnou topografií je příliv zesílen.

10.45.     Opačným směrem vzhledem k přílivové (vodní) vlně proudí vítr do oblasti nízkého tlaku. Obdobně, jak cestuje oblast nízkého tlaku na Zemi pod Měsícem, cestuje na odvrácené straně od Měsíce oblast vyššího tlaku. To znamená snížení hladiny moře a odliv od pevniny.

10.46.     Vliv Měsíce lze nazvat lokálním, vliv Slunce a okolních planet ovlivňuje tlakové pole Země na globální úrovni. Dostředný tlak v tlakové níži je větší, než tlak odstředný. Na přivrácené (dostředné) straně k hvězdě je trvale nižší tlak. Povrch planety, moře a ostatní hustotní sféry pod touto oblastí nízkého tlaku rotují. Slunce působí stejně jako Měsíc na tlakové pole Země trvale. Okolní planety deformují tlakové pole přechodně.

10.47.     Tlaková pole jednotlivých planet se vzájemně ovlivňují. Okolní planety (Venuše, Jupiter) v období, kdy jsou jejich tlaková pole nejblíže Zemskému, mohou ovlivňovat Zemskou tlakovou níži a tím i počasí (El. Niňo). Venuše je vždy natočena k Zemi stejnou stranou, když je její dráha nejblíže Zemské dráze (Obr. 10.8.). Obdobně, jako Měsíc ovlivňuje výšku mořské hladiny, může Venuše činit totéž. [22]

 

 

10.48. Hvězda, (Slunce)

 

10.48.     Hvězda je tlaková níže. Hvězdu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži (ohraničenou MH) a nikoliv pouze její hmotné jádro (Obr. 10. 1. d). Tlakové pole hvězdy má jako tlakové pole každé částice 5 základních částí. Slupku hvězdy (MH) tvoří spirální toroid. Pod slupkou jsou dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Centrem hvězdy prochází středový kanál (V). Hvězda je v beztížném stavu a nemá hmotnost. Rovněž všechny hustotní sféry hvězdy jsou v beztížném stavu a nemají hmotnost.

10.49.     Mezifází hvězdy (MH) je obrovské. [23] (MH) = slupka hvězdy odděluje tlakovou níži hvězdy od mezihvězdného prostoru. Uprostřed (MH) je středový kanál (V), v jehož středu je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. Středový kanál tvoří oko superhurikánu hvězdy. Tlak z (MH) směřuje (po spirálách) do centra tlakové níže, kde se nachází hmotné jádro hvězdy, ohraničené stratopauzou. Tlak z (MH) „drží hvězdu pohromadě“ a rotuje s hvězdou. Tlak ve středovém kanálu (V) je hlavní příčinou žhavého centra hmotného jádra hvězdy.

10.50.     Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra hvězdy (Obr. 10.6.). Co je pod stratopauzou je hmotné jádro hvězdy, co je nad stratopauzou a pod (MH) je vnitřní tlakové pole hvězdy - meziplanetární prostor. Stratopauza hvězdy plní stejnou úlohu, jako stratopauza planety, její teplota je ale řádově vyšší (asi 5 000 000 stupňů K u Slunce).

10.51.     Tělesa (hvězdy) nejsou zdrojem sil. Hvězda není zdrojem žádného „magnetické pole“, ani na ni neprobíhají žádné „magnetické“ bouře. To, co se nazývá „magnetické pole“ hvězdy je (dostředné) tlakové pole z (MH), které nevychází z hvězdy, ale naopak směřuje do hvězdy. Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH) a (V). Hvězda (její hmotné jádro) nic nepřitahuje! O hvězdě se dá s jistou nadsázkou říci, že je to pouze jakási obrovská, rozžhavená planeta. Tlakové procesy probíhající ve hvězdě jsou mnohem intenzivnější, než u planety.

10.52.     Díváme-li se na Slunce, vidíme rotující soustavu žhavých sfér s podobnými schématy, jako u každé tlakové níže (planety). Zploštění ve směru „sever - jih“, hmotné jádro Slunce se rotuje rychlostí jednou za 27 dní. „Atmosféra“ Slunce rotuje na rovníku 25 dní (pomaleji než povrch, jako u Země), na pólech v místech oka superhurikánu 34 dní (rychleji než povrch, jako u Země). Po obou stranách rovníkového protiproudu oblasti horké plazmy = vysokého tlaku (tlakové výše) a mezi nimi tlakové níže (tzv. Sluneční skvrny). Rotace stejné jako na Zemi.

10.53.     Na (Obr. 10.1. d) je vidět na hmotném jádře hvězdy dva světlé) pásy tlakových výší (nad a pod rovníkovým protiproudem). To odpovídá přibližně oblastem vysokého tlaku v ramenech Superhurikánu na Zemi. [24] Pozorováním tlakového pole Slunce si můžeme udělat lepší představu o některých procesech v základním prostředí (mnohem studenější plazmě) v Zemském tlakovém poli.

10.54.     Tlak ve Stratopauze hvězdy je oproti planetě řádově vyšší. To znamená, že procesy na povrchu i uvnitř hmotného jádra hvězdy probíhají v nesrovnatelně vyšším tlakovém (teplotním) spádu. Přesto musí mít hvězda zhruba stejné rozložení hustotních sfér jako planeta.

10.55.     Horní hustotní sféra hvězdy je tvořena horkou plazmou (asi 5 000 stupňů K). To představuje asi jednu tisícinu teploty ve stratopauze hvězdy (Slunce). I vrchní vrstvy atmosféry planety (Země) obsahují převážně plazmu, avšak mnohem studenější. Pod nimi je atmosféra (plazma s příměsí atomů plynů). Jestli má ve hvězdách probíhat jaderná fúze, musí mít stejné hustotní vrstvy složené z plazmy a atomů jako planeta. Pouze je v nich mnohem vyšší teplota (tlak) a tím i vyšší bod varu atomů.

 

10.56.     Příklad 10.4. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající a prskající kotel uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do kotle lze přirovnat k tlaku z (MH). Pára, která z kotle vystupuje je světlo a teplo („řídké“ záření). Hvězda díky syntéze prvků postupně houstne. Obsah kotle (roztok povidel) postupně houstne.

 Planetu (Zemi) možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější. Poklička symbolizuje „pevný“ povrch planety. Občas unikající páru zpod pokličky možno přirovnat k vulkanizmu, kterým se planeta zbavuje vnitřního tepla (tlaku).

 

 

10.57. Hvězda jako transformátor tlaku

 

10.57.     Hmotná tělesa v centrech Vesmírných tlakových níží (planety, hvězdy) „fungují“ jako transformátory tlaku. Na hvězdu působí dva hlavní tlaky:

a) Dostředný tlak z mezifází (MH), směřuje (po spirále) do hmotného jádra hvězdy, rotuje hvězdou a „drží hvězdu pohromadě“.

b) Středovým kanálem (V) proudí do hmotného jádra hvězdy vysoký tlak z mezihvězdného prostoru (u planety z meziplanetárního prostoru) a je hlavní příčinou jejího žhavého centra. Vnitřek středového kanálu je součást prostředí. Středový kanál = oko superhurikánu hvězdy.

10.58.     Hvězda „funguje“ jako transformátor tlaku. „Mikro-bublinky“ tlaku směřují (po spirále) do jejího hmotného jádra. Zde se transformují na řidší bubliny tepla a světla (S, T), které postupují proti proudu (hustších) dostředných bublin k okrajům tlakové níže hvězdné soustavy jako světelné a tepelné záření. [25]

10.59.     Hvězdy jsou tlakové níže. Se zvyšující se hustotou by v centrech hvězd měla klesat teplota. To se ale neděje, protože středovým kanálem neustále proudí do centra hvězdy tlak z mezihvězdného prostoru. Ten je příčinou vysokých teplot (tlaků) v centru hvězdy.

10.60.     V objemově nepatrném hmotném jádru se koncentruje (dostředný) tlak z obrovského objemu prostoru pod mezifázím hvězdy. To má za následek vysokou teplotu hmotného jádra hvězdy. [26] V kapalném hmotném jádru hvězdy probíhá sedimentace. Materie tvořená atomy (hmotou) ve směsi s plazmou je tlačena do jednotlivých hustotních sfér. Hustota sfér se směrem do středu postupně zvyšuje. Jednotlivé hustotní sféry fungují jako jakési pláště vícevrstvé tlakové nádoby, které postupně působí proti vysokému tlaku (teplotě) z centra hvězdy. Mezifází mezi hustotními sférami tvoří tlakové přepážky (Obr. 9.3.).

10.61.     Transformace plazmy. V centrech hvězd dochází k transformaci hustých (studených) „mikrobublin“ mezihvězdného prostoru na mnohem řidší bubliny tepla a světla. Sloučením dvou (několika) malých hustých (studených) mikrobublin nevznikne jedna velká stejně hustá bublina. Objem výsledné bubliny je větší, její hustota nižší, tlak (teplota) v transformované bublině je vyšší, její slupka je díky tomu užší a hustší. Jedná se o složitý proces. Bubliny prostoru nejsou žádné uzavřené mýdlové bubliny. Jejich povrchovou plochu tvoří vícenásobný spirální toroid.

 

10.62.     Příklad 10.5. Při slučování bublin dochází k zdánlivým paradoxům. Na (Obr. 5.1.) jsou dvě bubliny. (TV1) velká řídká a (TV2) malá hustá. Zdálo by se, že při narušení („protržení“) mezifází mezi nimi se bude šířit (vyšší) tlak z velké bubliny do (nižšího) tlaku v menší bublině. To se ale neděje. Nastává pravý opak. Tlak se šíří z menší bubliny (TV2) do větší (TV1).

 Obě bubliny obklopuje prostředí s přibližně shodným tlakem. Poměr povrchové plochy bubliny k jejímu objemu (S/V) se s rostoucím průměrem bubliny mění. U malé bubliny (TV2) připadá na jednotkový objem větší povrchová plocha než u větší (TV1). To znamená, že tlak, který vyvíjí prostředí na plochu malé bubliny (TV2) vztažený k jednotkovému objemu je větší, než u velké bubliny (TV1). Malá (hustá) bublina je vtlačena prostředím do slupky větší (řídké) bubliny. [27] Plocha a objem velké bubliny se zvětší, tlak ve velké bublině vzroste. Slupka velké bubliny je užší a tlak v ní je menší (hustota větší).

 Tento proces vede k postupné tvorbě horkých, řídkých bublin tepla a světla (S, T) v centrech hvězd, které postupují z centra k jejímu povrchu proti dostřednému proudu (hustých) bublin z mezifází hvězdy a poté do meziplanetárního prostoru. To je teplo a světlo, které následně zahřívá povrch nejbližších planet. Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH). 

Tab. 10.1.

 

10.63.     Transformace hmoty (jaderná fúze). Hmotné jádro hvězdy je tvořeno směsí plazmy a atomů. Částice plazmy mohou spojitě měnit svoji hustotu prostoru (Obr. 4.1). Atomy jsou částečně uzavřená tělesa, která jsou prakticky nestlačitelná, ale mohou působením vnějšího tlaku měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se v jistém rozsahu vnějších teplot nemění. Díky trvalému přísunu tlaku do centra hvězdy středovým kanálem (V) se v centru hvězdy enormně zvyšuje teplota (tlak). „Tlaková nádoba“ hvězdy neumožňuje plazmě expanzi. To znamená, že atomy jsou tlačeny stále blíže k sobě.

10.64.     Tlakové impulzy z prostředí na plochu atomů se zvyšují. Tlak na plochu se projevuje pohybem. Pohyb zvyšuje tlakový impulz, kterým může jeden atom (A) působit svojí povrchovou plochou na povrchovou plochu jiného atomu (B). V místě impulzu („kopance“) se povrchová plocha atomu (A) zploští a na obrácené straně se vytvoří špička (Obr. 7.2. a). Jádro atomu (A) se posune směrem ke špičce.

10.65.     Je-li tlakový impulz dostatečně mohutný, pronikne atom (A) svojí špičkou do povrchové plochy atomu (B). Jádro atomu (A) prolétne plochami obou atomů a pronikne dovnitř atomu (B). [28] Superhustá (zmrzlá) jádra obou atomů vytvoří složené jádro (Obr. 6.3.). Objem složeného jádra je součtem objemů obou původních jader. Obaly obou atomů, které nejsou zmrzlé se propojí a vytvoří plochu nového atomu. Přebytečné bubliny z obalů přecházejí do prostředí a zvyšují tam teplotu. [29]

10.66.     Součet ploch dvou malých „koulí“ je větší, než plocha koule, která jejich spojením vznikne. [30] Plocha složeného atomu je menší, než součet ploch atomů, ze kterých je složen. To znamená, že (mechanická) hmotnost složeného atomu není dvojnásobek hmotnosti atomů (A + B), ale je menší. (Mechanická) hustota prvku, vypočtená z (mechanické) hmotnosti je vyšší.

10.67.     Velikost povrchové plochy nového atomu závisí také na teplotě prostředí, ve které se fúze děje. Čím je teplota prostředí vyšší, tím méně objemný obal je potřebný k udržení stále většího jádra pohromadě. Tvar nového složeného jádra má vliv na tvar povrchové plochy nového složeného atomu a tím na jeho vlastnosti.

 

10.68.     „Radioaktivita“. Atomy jsou (uzavřené) tlakové níže, které si nesou svoje základní vlastnosti (hloubku tlakové níže) z místa své transformace (svého „vzniku“). Vlastnosti atomů prvků, které vznikají v centrech hvězd (planet) při nejvyšších teplotách (tlacích) se mohou měnit, když je dáme do prostředí s mnohem menším tlakem.

10.69.     Tyto atomy (urany) mají velké složené jádro a relativně malou povrchovou plochu. Pro tyto prvky je jejich přirozené prostředí někde kolem teplot 5 000 stupňů K. Prostředí s vysokou teplotou působí na vnější povrchovou plochu atomu vysokým tlakem a „pomáhá“ malé ploše atomu udržet velké jádro pohromadě. Když takový atom dáme do studenějšího prostředí, vnější tlak na plochu atomu se sníží.

10.70.     Každá „superhustá“ částice „superstudeného“ jádra atomu musí být obalena „supervysokým“ tlakem, aby držela pohromadě (Obr. 6.3. b, Obr. 6.4. a). Když se zmenší (dostředný) tlak povrchové plochy na jádro, „supervysoký“ tlak vytlačí některé (superhusté) částice jádra přes povrchovou plochu z atomu ven. Tento tok částic gama a ostatních hustých částice pak registrujeme jako záření. Proces probíhá tak dlouho, až je dostředný tlak povrchové plochy větší, než vysoký tlak ze slupek částic jádra. Dostředný tlak z obalu pak udrží (menší) jádro pohromadě a atom je „stabilní“ (viz. poznámka o „zvětrávání uranu na olovo“).

 

10.71.     Transformace hvězdy. Hmotné jádro hvězdy se transformuje („vzniká“) z velmi studeného materiálu pod slupkou (MH). Díky sedimentaci se v centru (MH) soustřeďuje nejhustší (studená) materie. Neustálý přísun tlaku z (MH) postupně rozžhaví hmotné jádro hvězdy. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků, které sedimentují do jednotlivých hustotních sfér.

10.72.     Kritický prvek pro další transformaci hvězdy je (pravděpodobně) železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím je sféra železa mohutnější tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.4. c, d). Pyramidální jádra atomů jsou příčinou, že atomy železa mají výraznou „špičku“. [31] Mezi póly atomů železa je orientované tlakové pole. Špičky atomů (kde je nižší tlak) se orientují směrem do středu tlakové níže hvězdy. To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku z (MH). Atomy železa se stále více „protahují“ a jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“. [32]

10.73.     Jádro atomu (Obr. 6.2), je tvořeno superhustými (zmrzlými) částicemi. Každá superhustá částice je obalena sférou supervysokého tlaku. To znamená, že vypadlé jádro, které drželo pohromadě díky dostřednému tlaku z obalu se „rozprskne“ na jednotlivé částice superhusté (gama). Částice gama působí na obaly okolních atomů velkým tlakem na malé ploše (Obr. 5.1. d). „Prolétávají“ jinými atomy a způsobují tak rozpad dalších jader, které opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce.

10.74.     Část superhustých (zmrzlých) částic v horkém prostředí rozmrzá a prudce zvyšuje svůj objem. Řídké obaly atomů, které ztratily svoje jádro (svoji kotvu) jsou tlačeny prostředím směrem od středu, jako světlo, teplo a ostatní („řídké“) záření. Přitom v prostředí dále zvyšují tlak (teplo) a urychlují tak řetězovou reakci. Dochází k mohutné transformaci atomů (hmoty) do plazmy. Vzniká supernova. [33]

10.75.     Některé (gama) částice jsou tlačeny (po spirále) směrem do středu tlakové níže hvězdy, kde se z nich počíná tvořit superhustá sféra. [34] Ostatní (gama) částice směřují všemi směry do prostoru. Jsou tlačeny do center nízkého tlaku. To znamená do superhustých sfér (SHS), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (LG) a samozřejmě také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí (SHMS) superhustou megasféru (Obr. 10.1. e, f). Částice gama letící studeným prostorem se mohou stát kondenzačními jádry pro (studené) částice prostoru. Tak vznikají v prostoru atomy nejstudenějších prvků (vodíku, helia), které jsou tam poměrně „rovnoměrně“ rozmístěny. Plazma se transformuje opět do hmoty.

10.76.     Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. To může mít fatální následky pro další existenci oběžnic. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním prostorem v okolí supernovy. [35]

10.77.     Supernovy „vybuchují“ a „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může být vznik „čisté“ superhusté sféry uprostřed systému, tvořené pouze superhustou plazmou (gama). Nebo je zbylá superhustá sféra obalená jakousi „atmosférou“ a „mořem“ z velmi hustých částic. Hustota částic na povrchu Superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají. [36]

 

 

10.78. Hvězdná soustava

 

10.78.     Tlakové systémy mají fraktální charakter. Tlaková níže s hvězdou uprostřed tvoří nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet a jejich soustav. Slupku hvězdné níže tvoří (MH). Tlakové pole pod slupkou hvězdné níže má dvě poloviny (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 10.7. b). Středem prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak (V) původem z mezihvězdného prostoru. [37]

 

 

Obr. 10.6.

 

10.79.     Tlaková níže hvězdy tvoří (nadřazený) „superhurikán“ pro „malé hurikány“ jednotlivých planet, v jejichž oku se nacházejí hmotná jádra planet. V tlakovém poli superhurikánu hvězdné soustavy probíhá sedimentace. Nejhustší materie je tlačena do centra, kde se vytvoří hmotné jádro centrální hvězdy. Středem hmotného jádra hvězdy prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak původem z mezihvězdného prostoru. Mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) se vytvoří podružné tlakové níže jednotlivých planet. (P1) je nejhustší, (P3) nejřidší (Obr. 10.6.). Jednotlivé planety se nacházejí na spirálách nízkého tlaku (N1, N2) a představují tlakové přepážky v tlakovém poli hvězdy (Obr. 7.10.).

10.80.     Tlakové pole hvězdné soustavy je ukončeno pásem asteroidů. Pásmo asteroidů je materie, kterou již tlak z ramen vysokého tlaku (V1, V2) nezformoval do většího tělesa. Tuto oblast lze nazvat „rozmazaným ohonem“ superhurikánu hvězdy.

10.81.     Vzdálenost od centrální hvězdy určuje hustota prostoru planety. Hmotná jádra planet tvoří atomy ve směsi s plazmou. Hustota prostoru atomů je v jistém rozsahu teplot poměrně stabilní. [38] To znamená, že hustota prostoru hmotných jader planet a tím i celková hustota prostoru tlakových níží planet je poměrně stabilní. Díky tomu jsou dráhy planet přibližně stabilní.

10.82.     Hmotné jádro centrální hvězdy a podřízené tlakové níže jednotlivých planet se nacházejí v rovníkovém protiproudu hvězdné soustavy (RP), kde je nízký tlak (Obr. 10.7). Planety (stejně jako atmosférické tlakové níže na Zemi) mohou být v severní (RPS) nebo jižní (RPJ) části rovníkového protiproudu hvězdy. Poloha planety v (RP) hvězdy by měla být zjistitelná podle rotací v její atmosféře a podle geografie planety. [39]

10.83.     Polohu planet v tlakové níži hvězdné soustavy [40] určují a zároveň stabilizují čtyři hlavní tlaky. Tlakové pole mezi závity vysokého tlaku (V1, V2) stabilizuje polohu planety „zleva“ a „zprava“ (Obr. 10.6. a Obr. 7.10.). Závity spirál (V1, V2), které jsou v rovníkovém protiproudu značně zhuštěné stabilizují polohu planet rovněž „shora“ a „zdola“ (Obr. 10.7.).

 

 

Obr. 10.7.

 

10.84.     Rychlost rotací (v1 > v2 > v3) v jednotlivých závitech ramen superhurikánu směrem do středu roste. Důsledkem je, že (podřízené) tlakové níže planet se v určitých úsecích svých drah potkávají. Vzájemná blízkost tlakových níží planet má vliv na tvar jejich mezifází. Tvar mezifází má vliv děje v tlakovém poli atmosféry a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety. [41]

10.85.     Na (Obr. 10.8.) je schematicky znázorněná situace, kdy se dvě planety potkávají na svých drahách. Tlakové pole planety (P1) se rozkládá mezi závity (Z1V1 a Z1V2) spirálního toroidu tlakové níže hvězdy, tvořeném rameny (V1, V2). Tlakové pole planety (P2) se rozkládá mezi závity (Z2V2 a Z1V1). Rychlost pohybu (P1) je (v1) a je vyšší, než rychlost pohybu (P2), která je (v2).

10.86.     Mezi slupkami planet (kde je vysoký tlak) se při konjunkci zákonitě vytváří tlaková níže (N), jejíž tvar se mění tak, jak se planety vzájemně pohybují. To má vliv na tvar slupky planet a jejich hmotná jádra. Hmotná jádra planet (P1, P2, P3) reagují na oblast sníženého tlaku mezi (MP1, MP2, MP3) a posunují se ke společnému mezifází (N), to znamená do nižšího tlaku. [42] Důsledkem je (globální) snížení tlaku v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety. Nižší tlak v atmosféře (Země) znamená globálně chladnější a deštivější počasí. Když jsou např. všechny tři planety seřazeny v konjunkci, zeslabuje (P1) vliv (P2) na (P3). Situace je složitá a nikdy se přesně neopakuje.

10.87.     Rovníkový protiproud, hvězdné soustavy, ve kterém se tlakové níže planet nacházejí, není žádná „rovina“ (ekliptika). Rovníkový protiproud hvězdy má dvě poloviny a je zvlněný. Lze zde rozeznat zvlnění podélné a příčné (Obr. 7.10.). Planety jsou indikátorem tlakové přepážky. Tlakové níže planet a osy rotací [43] jsou různě nakloněné a neustále se vzhledem k sobě mění. Planeta může být o jeden spirální závit tlakového pole hvězdy „blíže, nebo dále“ od hvězdy, ale také o závit „výše, nebo níže“ v rovníkovém protiproudu (Obr. 10.7. uprostřed). Tyto změny jsou pokaždé jiné a nelze je „vypočítat“, musí se změřit.

10.88.     O synoptické mapě Sluneční soustavy a jednotlivých planet není téměř nic známo. Dostředný tlak z (MH) je vyšší, než tlak odstředný. To má za následek, že tlaková pole planet jsou značně nesymetrická. Zjednodušeně lze konstatovat, že slupka planety má tvar značně protáhlého vajíčka, jehož špička je přivrácena směrem k centrální hvězdě. Hmotné jádro planety je nesymetricky posunuto směrem ke špičce a prochází jím středový kanál (Obr. 10.8.).

 

 

Obr. 10. 8.

 

10.89.     Množství tepla (tlaku), které do planety proudí je závislé na poloze planety v tlakovém poli hvězdy. Čím blíže je planeta centru tlakové níže hvězdy tím je větší tlakový spád, mezi závity (V1, V2) mezi nimiž se její (MP) nachází. Teplo (tlak) z (MP) je rozhodující. Toto teplo (tlak) zahřívá (od středu) jednotlivé hustotní sféry planety a je příčinou jejího žhavého hmotného jádra. [44]

10.90.     Přímé teplo a světlo z hvězdy zahřívá pouze povrch planety a je zlomkem tepla z (MP). Dráha planety v rovníkovém protiproudu hvězdy je nesymetrická. Planeta rotuje blíže, nebo dále od hvězdy. Efektivní plocha planety pro zachytávání tepla z hvězdy se v tomto případě příliš nemění.

10.91.     Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy je velmi vysoký. To znamená, že i malá výchylka polohy planety směrem „sever - jih“ v rovníkovém protiproudu hvězdy způsobí velkou deformaci (MP) a z toho plynoucí velký vliv na planetární počasí (Obr. 10.7. vpravo). Planeta je tlačena v příslušném závitu rovníkového protiproudu hvězdy do vyššího tlaku (oteplování), nebo do nižšího tlaku (doba ledová).

 

 

10.92. Galaxie

 

10.92.     Galaxie je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy hvězdných a planetárních soustav a jejich lokálních grup (LG). Galaxie mohou být tlakové níže (spirální galaxie = Obr. 11.1. e, f), nebo tlakové výše (prstencové galaxie = Obr. 3.6. d). Existuje mnoho (pod)typů galaxií a pro všechny se dá sestrojit synoptická mapa a tím i vysvětlit jejich tvar a tlakové pole. Galaxie nemají hmotnost a nic nepřitahují! 

10.93.     To, co považujeme za galaxii, je pouze její hmotné jádro, které představuje zlomek objemu celé galaxie. Každá galaxie má slupku (MG), která ji odděluje od mezigalaktického prostoru. Pod slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), které od sebe odděluje rovníkový protiproud. Většinu hmotných jader galaxií tvoří dva ploché spirální disky, nacházející se v obou polovinách galaktickém rovníkovém protiproudu. [45] Středem galaxie prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak z mezigalaktického prostoru.

10.94.     V (MG) mají svůj původ ramena vysokého tlaku (V1, V2) galaxie. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku (N1, N2), která jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG), v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry (SHS). Hustotní dno celé galaxie tvoří superhustá megasféra (SHMS). (Obr. 10.1. e, f).

10.95.     Když je (SHMS) složená z více částí má to vliv na tvar povrchové plochy (MG) a tím i na průběh tlakového pole na povrchu slupky galaxie. Podobně, jako se atomy spojují do dlouhých molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak, tak i galaxie se spojují do dlouhých vláken v místech, kde je na jejich (MG) nejnižší tlak. [46]

10.96.     Galaxie jsou pouhé „částice“ v (mega)vláknech nízkého tlaku, tvořících Vláknitou strukturu Vesmíru (Obr. 10.1. g, h). Vlákna nízkého tlaku jsou společná mezifází mezi megabublinami (MB) vysokého tlaku prostoru (Obr. 4.5.). Tato jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří obrovskou „(mega)pěnu“ prostoru, kterou známe z předešlého textu.

10.97.     Tlak (teplota) v megabublinách (MB) je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd. Hustá materie je vytlačována z megabublin do společných mezifází (vláken), kde se postupně hromadí a tlačí se do společných center s nejnižším tlakem a nejvyšší hustotou.

10.98.     Prostor tvořící Vesmír je fraktální tlakový systém. V prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Největší i nejmenší struktury prostoru se řídí stále stejnými jednoduchými zákonitostmi a to se projevuje i na jejich podobném vzhledu (Obr. 10.1. a, h).

 

 

10.99. Koloběh materie

 

10.99.     Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor má výhradně materiální podobu. [47]  Materie se vyskytuje ve dvou podobách:

1) Plazmu tvoří jednoduché otevřené částice a jejich klastry. Plazma vyplňuje spojitě a bezezbytku celý prostor (Vesmír). Plazma tvoří objemově naprosto převažující složku materie.

2) Atomy jsou hmota. Atomy jsou částečně uzavřená tělesa, složená z otevřených částic. Přestože hmota (atomy) zabírá zcela zanedbatelný objemový díl Vesmíru, podílí se na koloběhu materie významnou měrou. Hmota se vždy vyskytuje ve směsi s plazmou.

10.100.  Prostor je bezezbytku spojitě vyplněn jednotou částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. U obou druhů částic se jedná pouze o kombinaci hustší nebo řidší formy téhož. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že jednoduchá tělesa i složená tělesa se řídí stále stejnými pravidly na všech velikostních úrovních. To umožňuje skládání jednoduchých těles do těles složených, nebo rozložení složených těles na tělesa jednoduchá podle stále stejných univerzálních principů a tím i neomezenou transformaci („recyklaci“) materie. [48]

10.101.  Ve Vesmíru existuje několik transformátorů tlaku, podílejících se na koloběhu (transformaci) materie. V případě těles pouze z plazmy jsou to superhusté megasféry (SHMS) a megabubliny (MB). V případě těles složených z plazmy a atomů jsou to centra tlakových níží, galaxie, hvězdy a planety.

 

10.102.  Cyklus transformace (koloběhu) materie započneme u hvězdy. Hmotným jádrem hvězdy prochází středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. To má za následek, že se centrum hvězdy rozžhaví. Probíhají zde současně dva procesy:

10.103.  1) „Mikro bublinky“ dostředného tlaku z (MH) se v centru spojují (transformují) do větších a řidších bublin světla, tepla a ostatního „řídkého“ spektra záření. Tyto bubliny (Obr. 10.9., bubliny S, T) postupují proti dostřednému proudu malých (hustších) bublin do meziplanetárního, posléze mezihvězdného a mezigalaktického prostoru. [49] Část z nich postupně chladne a transformuje se do prostředí. Zbylé žhavé bubliny světla jsou dotlačeny prostředím až do mezifází galaxie (MG), případně až do megabublin prostoru (MB).

10.104.  2) Vysoký dostředný tlak z (MH) je příčinou jaderné fúze ve hvězdách, při které může rovněž zbýt trochu bublin tepla. Tyto bubliny tepla (T) se přidávají k bublinám z předešlého odstavce a postupují proti dostřednému proudu malých bublin z (MH). Díky tomuto procesu hvězda „září“ a zároveň houstne. [50]

10.105.  Hvězdy a galaxie jsou tlakové níže, v jejichž mezifázích je velmi vysoký tlak. Když bublina světla doputuje do (MH), nebo (MG) vyrovná se vnitřní tlak bubliny a tlak v prostředí. Tlaky, které držely slupku bubliny světla „zevnitř“ a z prostředí se vyrovnají. Bubliny světla se rozpadnou (A). Vnitřek rozpadlé bubliny světla (S) se transformuje do jednotlivých hustotních sfér prostředí (vnitřku MB), kde je vysoký tlak.

10.106.  Žhavá bublina světla má slupku z velmi studené (husté) materie. Částice, které tvořily hustý obal bubliny světla (Obr. 10.9. A, B) jsou vytlačovány tlakovým polem do slupky (MG). Slupka galaxie (MG) je tvořena bublinami vysokého tlaku, které mají opět slupku z bublin velmi nízkého tlaku. Ve studeném prostředí slupek galaxií a megabublin prostoru se superstudené „střepy“ obalů bublin (S) spojují do klastrů (B). Ty tvoří kondenzační jádra, kolem kterých postupně vznikají (sedimentují) „studené“ atomy prvků s nejnižším bodem tuhnutí (D). Vhodné místo pro vznik atomů vodíku a helia (Obr. 6.2.).

 

 

 

Obr. 10.9. 

 

10.107.  Atomy vodíku a helia postupně sedimentují do plynných mlhovin (F). V oblastech plynových mlhovin jsou podmínky pro vznik hvězd první generace. To znamená hvězd složených prakticky pouze z vodíku a helia.

10.108.  Ve hvězdách první generace probíhá slučování řídkých prvků (H, He) na hustší atomy. Hustota hvězd první generace roste. [51] Hvězdy postupně sedimentují do klastrů - hvězdokup (G). Hvězdokupy jsou následně tlačeny prostředím do ramen nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu galaxie, kde se z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav postupně vytvářejí lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG). [52]

10.109.  Některé hvězdy zhoustnou natolik, že se transformují do supernov, „vybuchují“ a obohacují okolní prostor o trosky ze svých kovových jader. Tento hustý materiál chladne a postupně sedimentuje do kovových jader (hustších) hvězd vyšších generací a také do planet. Superhustá plazma z jader atomů sedimentuje do (SHS) a tvoří hustotní dno v centrech (LG).

10.110.  Centra (LG) tvoří superhusté sféry (SHS), obalené „mořem“ hustých částic. Část superhustých jader atomů a nejhustší materie ze supernov končí až v centrech galaxií v superhustých megasférách (SHMS). Světlo, teplo a další „řídké“ částice (záření) z hvězd v (LG) opět putuje k okrajům galaxií a do megabublin, kde se koloběh opakuje. Materie v ramenech nízkého tlaku (N1, N2) postupně houstne a je tlačena směrem do středu galaxie.

 

10.111.  Hustotní dno tlakové níže galaxie je tvořeno superhustou megasférou (SHMS). [53] Do ní „padají“ jednak superhusté částice (gama) z implozí hvězd a pravděpodobně občas také menší superhusté sféry (SHS) při zániku lokálních vírů hvězdných a planetárních (LG) soustav při nějaké „kosmické“ události v blízkosti centra galaxie. [54]

10.112.  Přestože by v (SHMS) neměl být prakticky žádný tlak, probíhají zde procesy, jako v centru každé tlakové níže. Centrem (SHMS) probíhá kanál, ve kterém je vysoký (mezigalaktický) tlak. Ten zahřívá centrum (SHMS) obdobně, jako u centra hvězdy, nebo planety. Superhustý (zmrzlý) prostor „rozmrzá“ a prudce zvětšuje svůj objem. Když tlak v centru překoná povrchový tlak, počne (SHMS) emitovat „rozmrzlé“ částice do prostoru. [55] (SHMS) se na čas mění na tzv. Kvasar (Obr. 10.9., vpravo).

10.113.  Kvasar vyvrhuje obrovské množství „rozmrzlých“, studených částic do okolního prostoru. Tyto částice jsou tlačeny směrem od středu kvasaru a po určité době putování okolním studeným prostorem ještě více zchladnou. Vytvářejí se mraky částic a jejich klastrů, které vzhledem ke vzdálenosti nemají s původním kvasarem zdánlivě nic společného. V mracích již velmi studené plazmy vznikají podmínky pro vznik atomů. Z takto vzniklých atomů vznikají postupně prachové a plynové mlhoviny. [56]

10.114.  Vyvrhování plazmy kvasarem trvá pouze potud, pokud je v tělese dostatečný tlak. Jakmile tento tlak pomine, proces se zastaví. Kvasar se zmenší (pravděpodobně to bude dramatická událost). Až se uvnitř opět nahromadí dostatečný tlak, proces se spustí znovu. Obdobný proces jako u sopky, kdy se hroutí a znovu naplňuje kaldera.

10.115.  Jak se původní galaxie pohybuje, pohybuje se s ní i její centrální (SHMS), která se čas od času mění na kvasar. V prostoru potom pozorujeme řadu úzkých výronů studené plazmy, ze kterých postupně vznikají pracho-plynové mlhoviny (1,2,3,4). Tvar těchto mlhovin je typický pro všechny tlakové systémy. Rozlišujeme zde opět „ostrou“ hlavu a rozmazaný „ohon“ (Obr. 10.9. vpravo).

10.116.  Ve výronech studených částic z kvasarů jsou podmínky pro vznik atomů všech prvků, které následně sedimentují do hvězd, planet a jejich soustav (Obr. 10.9., H). V pracho-plynových mlhovinách je mnohem větší pravděpodobnost vzniku planet a hvězd vyšších generací (s kovovým jádrem), než v mlhovinách pouze plynových.

10.117.  Vzniklé hvězdy v prachových mlhovinách opět emitují bubliny světla (S) a celé spektrum „řídkého“ záření do prostoru, houstnou a transformují se postupně do superhustých sfér a celý koloběh materie se opakuje.

10.118.  Horké bubliny světla z hvězd „praskají“ v megabublinách prostoru (MB). Jejich „pozůstatky“ jsou tlačeny do mezifází galaxií, kde se transformují do hvězdných systémů, které postupně houstnou a jsou tlačeny do center galaxií. Superhustá materie z center galaxií (SHMS) je vyvrhována do prostoru, kde se transformuje do prachových a plynných mlhovin, které tvoří základ nových hvězdných a planetárních systémů.

 

 

10.119. Planetární topografie

 

  10.119.  Tato kapitola má za cíl poukázat na některé skutečnosti, které by mohly přispět k lepšímu pochopení základních parametrů tlakového pole jednotlivých planet. [57] Pro zjednodušení je vysoký tlak značen (VT) a nízký tlak (NT).

10.120.  Planeta je tlaková níže, nemá hmotnost, není zdrojem žádného magnetického pole a nic nepřitahuje. Planetu lze považovat za (otevřenou) částici s charakterem tlakové níže, v jejímž centru se nachází hmotné jádro (Obr. 10.2.). Vnější slupku (MP) planety tvoří (vícenásobný) spirální toroid. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), které jsou rovněž tvořeny spirálními toroidy. Severní a jižní polosféru od sebe odděluje rovníkový protiproud (RP), který má dvě poloviny (severní a jižní), které jsou tvořeny spirálními toroidy.

10.121.  Středem planety a jejího hmotného jádra (směr sever - jih) prochází středový kanál (V) vysokého tlaku (tvořený opět spirálními toroidy). Plocha středového kanálu, je součástí slupky planety a má vnitřní část, která je součástí vnitřku částice planety a vnější část, která je součástí vnějšího tlakového pole. Vnější i vnitřní části kanálu jsou tvořeny plazmou ve směsi s atomy. Plazma ve vnitřní části kanálu pochází z vnitřního tlakového pole planety, plazma ve vnější části kanálu pochází z meziplanetárního prostoru.

10.122.  Tlak z (MP) je důsledkem tlaku z nadřazené tlakové níže hvězdy (MH) a neustále se mění (není statický). Tlak na severní polosféru planety Země je vyšší, než na polosféru jižní. Jižní polosféra (Antarktida) tvoří špičku planety Země. Z topografického hlediska je severní polosféra (VT) větší, než jižní polosféra (NT). Hranici mezi oběma polosférami tvoří rovníkový protiproud (RP).

10.123.  Dostředný tlak z (MP), rotuje s planetou, „drží pohromadě“ hmotné jádro planety a zároveň je příčinou vysoké teploty (tlaku) v centru hmotného jádra, [58] který se snaží planetu „roztrhnout“. [59] Trvalý tlak z (MP) na (horní) plochu každého atomu hmotného jádra planety (Obr. 9.5.) má vliv na topografii povrchu a mořského dna planety (Země) především v oblasti rovníku a nad rovníkem. Tlak původem ze středového kanálu má vliv na topografii povrchu a mořského dna především v oblasti pólů.

10.124.  Dostředný tlak z (MP) působí na planetu „shora“. To znamená, že nejprve pohybuje atmosférou, mořem a pevnou slupkou (litosférou) a teprve následně roztavenými horninami pod slupkou. [60] Na „pevném“ povrchu planety (litosféře) se projevuje tlak z (MP) vznikem pohoří a prohlubní. V plynné atmosféře, v kapalných mořích a magmatu se projevuje tlak z (MP) vířivým pohybem (Obr. 10.10. a). [61] Samozřejmě i u kontinentů vyvolává neustálý tlak z (MP) na plochy atomů pevniny pomalý pohyb, který se řídí stejnými pravidly pro vlny, jako u kapalin (viz kapitola „Tlak“). Sousedící hustotní sféry se ovlivňují v mezifázích mezi nimi.

 

Obr. 10.10.

 

10.125.  U litosféry musíme rozeznávat působení tlaku na (nadmořskou) pevninu a působení tlaku na mořské dno. Tlak v prostředí vzduchu na (řidší) pevninu je vyšší, než tlak v prostředí vody na (hustší) mořské dno. Mořské vlny v příbřežních oblastech působí tlakem z prostředí moře směrem na pevninu. To se projevuje na profilu „zvlněného“ pobřeží (Obr. 10.10 b). Mezi (vodními) vlnami vysokého tlaku působícími směrem z moře (červené šipky), jsou na pevnině vlny tlaku nízkého (modré šipky). V tomto případě vlny pobřeží (NT) = vrch vlny, vlny z moře (VT) = důl vlny. Vlnová délka je poměrně krátká.

10.126.  V prostředí vody je (řidší) nadmořská pevnina (VT) tlačena nad (hustší) mořské dno (NT). Mořské dno je tlačeno proti pohybu pevniny a pevnina se nasouvá nad dno. Dno se nepodsouvá pod pevninu. [62] Na (Obr. 10.11.) je řada příkladů kdy se pevnina tlačí ve vlnách nad mořské dno. Vlnová délka je velká. Tlak jde v tomto případě směrem z pevniny do moře. Tlak z pobřeží (VT) = vrch vlny. Linie kontinentu vytváří pod vodou oblouky (červené šipky), mezi nimiž lze spatřit úzké linie (NT) podmořských hor a výšin (modré šipky), směřujících do spojnic oblouků vysokého tlaku.

10.127.  Vznik horstev v subdukčních zónách (např. Andy) je důsledkem tlaku z (MP) na kontinent směrem z pevniny a nikoliv podsouváním mořského dna. Tomu i odpovídá topografie mořského dna. U horstev se dá poznat směr, ze kterého převážně působí tlak (záda vlny) tak, že se budeme dívat na hory, jako na vodní vlny (Obr. 7.6.). [63] Hory (obecně pevnina) se pohybují ve směru své špičky (čelo vlny).

 

 

Obr. 10.11.

 

10.128.  Tzv. Středooceánské hřbety jsou důsledkem vzdalování se kontinentů od sebe, daného působením tlaku z (MP) na jednotlivé atomy tvořící kontinenty a do značné míry kopírují směry pohybu kontinentů. Neplatí, že Středooceánské hřbety kontinenty od sebe odtlačují. V Středooceánských hřbetech se Zemská kůra trhá. Je to podobné, jako, když natrhneme papír a roztahujeme konce papíru od sebe. Papír se trhá vždy tam, kde již byl natrhnut. Důsledkem oslabené „natržené“ Zemské kůry jsou vývěry lávy a specifický profil dna. [64]  

 

10.129.  Základní těleso v prostoru (částice) je vícenásobný spirální toroid, kde každý závit s nízkým tlakem (NT) střídá závit s tlakem vysokým (VT). Čím je v závitu (VT) vyšší tlak, tím je v sousedícím závitu (NT) nižší tlak. Když je v jižní polosféře částice nižší tlak (špička), je v severní polosféře vyšší tlak. Na severní polosféru (částice) Země působí vyšší tlak z (MP), než na jižní. Proto je na severní polosféře většina pevniny (NT). Na jižní polosféru působí nižší tlak z (MP), je tam většinou moře (VT).

10.130.  Tlakové pole země komplikuje Měsíc, který je součástí tlakové níže dvojplanety Země-Měsíc. Měsíc nemá svoji tlakovou níži (nerotuje). Severní pól Měsíce (NT) je asi 8 km nad průměrnou výškou terénu, jižní pól (VT) asi 8 km pod průměrnou výškou (Obr. 10.5.). Odvrácená strana Měsíce (Obr. 10.13. c, dole) tvoří špičku dvojplanety - je tam trvale nižší tlak, vyšší terén a mnohem více impaktních kráterů, než na přivrácené straně. Na přivrácené straně Měsíce je nižší terén a trvale vyšší tlak, reprezentovaný tlakovými výšemi - „Měsíčními moři“ (Obr. 10.13. c, nahoře). „Moře“ (VT) se vyskytují zejména na severní polosféře přivrácené strany Měsíce a je v nich minimum velkých impaktů. [65] Impakty padají převážně do oblastí nízkého tlaku.

10.131.  Vysoký tlak na přivrácené straně Měsíce, snižuje tlak na Zemi pod Měsícem (Obr. 10.8.). To má za následek „cestující“ tlakovou níži (příliv a odliv) pod Měsícem. Na odvrácené straně od Měsíce je na Zemi vyšší tlak. To má za následek (cestující) odliv v mořích. Obdobně na přivrácené straně Země ke Slunci je nízký tlak. To je příčinou vzdutí hladiny moří na přivrácené straně ke Slunci (Obr. 10.4. a).

10.132.  Podobně jako Měsíc, snižuje i Venuše [66] tlak na Zemi, když je její dráha blízko Zemské (Obr. 10.8.). To má pravděpodobně za následek jev zvaný El Niño, což je v podstatě příliv a odliv, ale s dlouhou periodou. Na tomto jevu se pravděpodobně podílí také Jupiter a (možná) i Mars. Mars  se ale pravděpodobně nachází pod rovníkem Sluneční soustavy (Obr. 10.7., P3). Jedná se o složité jevy, které se vzhledem k různým oběžným drahám planet nikdy neopakují stejně.

 

 

Obr. 10.12.

 

10.133.  Čím je prostředí hustší, tím je v něm nižší tlak. Čím je prostředí řidší, tím je v něm vyšší tlak. V prostředí atmosféry je podstatně vyšší tlak, než v moři a pevnině. Vrch vlny (NT), důl vlny (VT). Hluboké moře (VT). Mělké moře, nebo pevnina (NT). Pohoří (NT), propadliny, nížiny, nebo údolí (VT). Sopka = kumulus (NT), uprostřed oceánského víru vysokého tlaku (Obr. 11.3.). Nad špičkou podmořské hory (NT) je nižší hladina moře (VT). Nad špičkou hory, nebo nad ostrovem v moři (NT) jsou většinou mraky (Obr. 10.12. a). Mrak = „hustý“ vzduch (NT) je pouze pokračování oblasti nízkého tlaku nad horou v (řidším) prostředí atmosféry. [67]

10.134.  Tlakové pole z (MP) Zemi na rovníku brzdí a zhruba kolem třicáté rovnoběžky se začne rychlost rotace „pevného“ povrchu planety vyrovnávat s rychlostí v ramenech superhurikánu Země (Obr. 11.3.). Nad třicátou rovnoběžkou superhurikán planetu postupně začíná „pohánět“. To působí „kroutivým momentem“ na planetu v různých zeměpisných výškách. To lze dokumentovat např. na drahách hurikánů nad rovníkem (Obr. 10.12. b, nahoře) a na pohybu zemské kry nad hotspotem Hawaii.

10.135.  Na (Obr. 10.12. b, dole) je mapa mořského dna v okolí hotspotu Hawaii. Moře sice postupně jednotlivé vulkanické ostrovy, vzniklé činností hotspotu „rozebralo“, ale pod hladinou lze spatřit jejich pozůstatky, které tvoří jakýsi „časosběrný“ snímek pohybu pevniny nad hotspotem (směr jih - sever). Kolem třicáté rovnoběžky se linie pozůstatků ostrovů láme směrem na východ. Za zlomem jsou tyto podmořské (vulkanické) hory nazývány jiným jménem (Emperor Seamounains), ale pravděpodobně je to pokračování Hawaii.

10.136.  Díky „brzdícímu“ tlaku z (MP) jsou kontinenty pod třicátou rovnoběžkou vypouklé (mají špičku) na západní straně (proti rotaci Země) a vyduté na východní straně (Obr. 10.11.). Nad třicátou rovnoběžkou získávají kontinenty postupně špičky směrem k východu (ve směru rotace Země), jsou vypouklé na východní straně a vyduté na západní straně ve směru rotace Země. Obecně jsou kontinenty vypouklé (mají špičku) ve směru svého pohybu. Kontinent může mít více špiček.

10.137.  Afrika je na severní straně rovníkového protiproudu a vykazuje výraznou špičku ve směru převládajícího západního tlaku (proti směru rotace Země). Jižní Amerika vykazuje rovněž špičku směr západ (proti směru rotace Země). Před špičkou Afriky jsou vulkanické ostrovy (Kapverdy). Před špičkou Jižní Ameriky jsou vulkanické ostrovy (Galapágy). Všechny kontinenty a subkontinenty Země mají výraznou špičku směrem k jihu (Obr. 10.11., modré trojúhelníky). Všechny velké ostrovy jsou protáhlé ve směru sever - jih.

10.138.  Planety se nacházejí na spirálách nízkého tlaku (N1, N2) v rovníkovém protiproudu hvězdy a mohou být pod rovníkem (RPS), nebo nad rovníkem (RPJ). To má vliv na tlakové pole planet, jejich topografii a na rotace v atmosféře a ostatních hustotních sférách planet (Obr. 10.7.).

 

 

Obr. 10.13.

 

10.139.  Naproti hlubokým mořským bazénům pod Arktidou (VT) je nejvyšší kontinent na Zemi - Antarktida (Obr. 10.13. a). Naproti (bývalé) proláklině Amazonie (VT) je hotspot Indonézie (NT). Naproti Mexickému zálivu (VT) je Tibetská náhorní plošina (NT). Naproti Hudsonovu zálivu (VT) je Verchojanské pohoří (NT). Na jižní polosféře nelze takové zjevné podobnosti nalézt.

10.140.  U planety Mars je naproti proláklině Hellas Basin (VT) vulkán Olympus Mons (NT). Naproti proláklině Agryre Planitia (VT) je vulkán Elysium Mons (Obr. 10.13. b). Země má většinu vodstva (VT) na jihu. Mars má většinu (pomyslného) vodstva na severu. Obdobně jako u Země je špička Marsu na jižním pólu (ve směru pohybu Sluneční soustavy). Topografie obou pólů Marsu vykazuje spirální struktury, způsobené tlakovým polem ve středovém kanálu (V). Pomyslná pevnina na Marsu má dvě špičky směrem k severu. Topografie Marsu neobsahuje struktury, které by naznačovaly, že tam byly obdobné útvary, jako jsou Středooceánské hřbety na Zemi. [68]

10.141.  Zajímavé je srovnání hotspotu Hawaii a Marsovského hotspotu Tharasis Montes (Obr. 10.12. c). U Hawaii je nejmladší sopka na jihu a směrem k severu sopky zvětrávají a mizí v moři. Na Marsu je nejmladší sopka (Ceraunius Thorus) na severu a směrem k jihu sopky zvětrávají. Největší zvětrání lze pozorovat u (Arsia Mons). Nejmladší sopka je zcela miniaturní a je to zřejmě svědectví toho, že po nějaké kosmické události se přísun tlaku (tepla) z (MP) do centra hmotného jádra snížil a Mars vychladl. To vedlo k postupnému zániku sopečné činnosti. Se zánikem vulkanizmu postupně zanikla atmosféra a voda. Vnitřní tlak v planetě však stále byl (a je) a ten mohl planetu „roztrhnout“. Důsledkem toho jsou pravděpodobně „praskliny“ Vales Marineris. [69]

 

10.142.  Poznámka 10.1. Existuje řada náznaků, že se v minulosti přihodila kosmická událost, která měla vliv na celou Sluneční soustavu. V linii vstupu severního kanálu (V) do Země (Obr. 11. 6. b) jsou tzv. Sibiřské trapy (ST), což byla událost, která pravděpodobně stála na počátku některého z tzv. „velkého vymírání druhů“. V období několika miliónů let zde bylo množství sopek, které navršily na obrovském území vrstvy lávy až 500 metrů silné. Taková událost mohla být důsledkem vychýlení tzv. Zemské osy, kdy se středový kanál (V) dlouhodobě vychýlil nad pevninu.

 V linii mezi ostrovy Hawaii a Emperor je patrné „zalomení“ (Obr. 10.12. b, dole). Stejně tak na Marsu je patrné „zalomení“ linie Tharasis Montes - Tharasis Tholus (Obr. 10.12. c). V linii mezi pohořím Ural a ostrovem Novaja Zemlija je rovněž patrné „zalomení“ (Obr. 11.6.). [70] Tyto události se mohly stát ve zhruba stejnou dobu a mohly by mít společného jmenovatele.

 Jestliže na Marsu byl vulkanizmus a tím také atmosféra a tekutá voda, musela mít planeta v minulosti mnohem více vnitřního tepla, než dnes. Jediný způsob, jak se mohlo snížit množství tepla proudícího do planety z (MH) je, že se planeta posunula dále od Slunce, do menšího tlakového spádu (MH). [71] To se mohlo stát pouze tak, že se snížila hustota prostoru planety. To znamená, že se zvětšilo mezifází planety a tím i jeho objem. Příčinou mohlo být proniknutí dvou asteroidů (dnešních Marsových měsíců) pod (MP) Marsu.

 Zdá se, že původní Sluneční tlaková níže měla pouze čtyři vnitřní planety a byla zakončena „rozmazaným ohonem“ z asteroidů (Obr. 10.6.). Rovnováhu tlakového pole pod (MH) Slunce mohlo narušit připojení soustavy planet (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) za pás asteroidů. [72] To mohlo způsobit změny v tlakové níži Slunce, rozkolísání pásu asteroidů a proražení původního Marsovského mezifází dvěma poměrně velkými asteroidy, které se staly měsíci Marsu. [73] Tak se zvětšilo mezifází (MP) Marsu, snížila se hustota prostoru Marsu a planeta se posunula dále od centra tlakové níže Sluneční soustavy. Některý asteroid, vytlačený ze své dráhy, mohl zasáhnout také dvojplanetu Země-Měsíc  a případně i Venuši. [74] Důkladným studiem zde naznačených anomálií a jejich datací bychom se snad mohli dozvědět více.


[1] Prstencové galaxie mají charakter tlakových výší (Obr. 3.6. d).  

[2] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Hmotnost ve vztažné soustavě Vesmíru neexistuje! U tlakových systémů musíme mít na paměti, že v oblastech s maximálním tlakem je přítomen i tlak minimální. To znamená, že ve slupce částice s maximálním tlakem, musí být tlak minimální a obráceně.

[3] Tato mapa ukazuje tzv. „reliktní elektromagnetické záření“, které zbylo po tzv. „velkém třesku“. „Velký třesk“ je absurdní událost, kde bez příčiny vznikl následek. Je to spletenec kauzálních nesmyslů, kde jsou porušeny všechny nejzákladnější fyzikální zákony. Událost, která se nikdy nemohla stát a odporuje zdravému rozumu. Tělesa (Vesmír je také těleso) nevznikají ani nezanikají. Pouze se transformují. Kde není čas, není počátek ani konec.

[4] Planeta a všechna „nebeská tělesa“ vznikají od slupky! „Nebeská tělesa“ nevznikají od středu!

[5] Tělesa nejsou zdrojem sil a planeta je také jenom těleso. To, co se nesprávně nazývá magnetické pole planety je ve skutečnosti tlakové pole planety, jehož zdrojem je (MP) a nesměřuje Z planety, ale DO hmotného jádra planety. Magnetizmus je forma tlaku. Planety nejsou dynama ani setrvačníky! Planety nemají hmotnost a nic nepřitahují!

[6] Můžeme si to představit tak, že zmrzlý kulatý karbanátek umístíme do mikrovlné trouby. „Mikrovlny“ (mikrobubliny tlaku) postupně karbanátek směrem od centra rozmrazí. Karbanátkem rotuje motor. Planetou rotuje a současně ji zahřívá (MP).

[7] Tornádo nemá hmotnost (je v beztížném stavu) a nepůsobí v něm žádné setrvačné síly. Díváme-li se na tornádo jako na částici, vidíme v podstatě pouze její značně zkreslenou („severní“) polovinu. Kdybychom chtěli celou částici, museli bychom přidat virtuální druhou („jižní“) polovinu tornáda z opačné strany planety. Obě poloviny by byly odděleny rovníkovým protiproudem. Viz „Planetární počasí“.

[8] Na (Obr. 10.2.) jsou orientační rozměry u tornáda. Průměr středového kanálu má zlomek průměru supercely. U planety bude rozdíl mezi rozměrem (MP) a průměrem hmotného jádra planety ještě mnohem větší. Hmotné jádro planety je na (Obr. 10.2. vpravo) nakresleno přehnaně velké. (MP) je značně nesymetrické. Nakreslit tyto jevy v nějakém „rozumném“ měřítku nejde.

[9] Oběžnice (Měsíce) spolu s centrální planetou tvoří hmotné jádro planetární soustavy a přispívají k zvětšení objemu pod mezifázím. Díky nižší hustotě prostoru se (dvoj)planeta poněkud vzdálí od centrální hvězdy, do slabšího tlakového spádu. Na druhou stranu se přísun tepla z objemnějšího mezifází do (dvoj)planety může zvýšit. Je otázkou, zda objemnější mezifází má za následek i větší přísun tepla do planety kanálem (V). Podobné jevy jsou vždy jedinečné. Nedají „vypočítat“, musí se změřit. Některá pozorování naznačují, že planeta může mít občas dva, nebo více kanálů (V), respektive, že uprostřed (V) může být několik podružných kanálů.

Jupiter má s největší pravděpodobností horké jádro a v důsledku toho i horký povrch, přestože je poměrně daleko od centrální hvězdy. Příčinou je velikost mezifází Jupitera + jeho oběžnic a z toho vyplývající velká hloubka tlakové níže. Tzv. „magnetické pole“ Jupitera (které je vlastně tlakové pole) je silnější, než „magnetické pole“ Slunce. Uprostřed tornáda jsou menší (podřízená) tornáda, která jsou „divočejší“, protože jsou ve větším tlakovém spádu (Obr. 10.8.). Vysoká teplota (tlak) na povrchu planety má za následek, řídkou atmosféru při povrchu.

[10] Do planety za současného stavu vědění „nevidíme“. To znamená, že vypočítávat nějaké „teoretické“ hustoty (a tím více nesmyslné hmotnosti) je šarlatánství. Hustotu planety lze pouze odhadnout podle jejího umístění v tlakové níži hvězdy a to pouze v intencích, že (N13) je hustší, než (N12). U planetárních systémů je tento úkol ještě nesnadnější. Planetu je vždy nutno brát jako vše, co je pod (MP).

[11] Lze si to představit tak, jako bychom tlakovou níži „navlékli“ na kouli. To znamená, že „ohon“ tlakové níže je na rovníku a její „hlava“ na pólech. Stejný tlak, který planetou (na pólech) rotuje ji také (na rovníku) brzdí (Obr. 11.1.).

[12] Proto jsou západní strany kontinentů a subkontinentů v oblasti rovníku (Země) na západní straně vypouklé (konvexní) a na východní vyduté (konkávní). Nejzřetelněji se to projevuje u Afriky. Země rotuje směrem západ - východ.

[13] Otázkou je, jaké naklonění osy rotace vykazuje celá Sluneční soustava a vůči jaké vztažné soustavě by se toto naklonění mělo vykazovat.

[14] Nesymetričnost tlakového pole není způsobena žádným „Slunečním větrem“. Na (Obr. 10.3. vlevo) je mezifází velmi symetrické. Jeho skutečná podoba se blíží spíše (Obr. 10.3. vpravo - MP).

[15] Neřídím se zavedeným rozdělením atmosféry na jednotlivé vrstvy. Hranicí hmotného jádra Země je stratopauza, která představuje povrchový tlak hmotného jádra Země. Co je pod stratopauzou je atmosféra, která patří k hmotnému jádru Země, co je nad stratopauzou je součástí vnitřního tlakového pole pod (MP).

  Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových výší a níží. Atmosféru si můžeme zjednodušeně představit jako jedno (sférické) patro částic z (Obr. 4.3.). Stratopauza je v tomto případě (Pa). Atmosféra má horní „severní“ část zvanou stratosféra, dolní „jižní“ část zvanou troposféra. Mezi nimi je (sférický) rovníkový protiproud (RP1), který tvoří tropopauza. Viz „Planetární počasí“.  

[16] Uváděná teplota ve stratopauze Země pravděpodobně asi neodpovídá skutečnosti. Je příliš nízká. Měření ukazují, že ve stratopauzách planet, nebo hvězd je odhadem několik set až tisíckrát větší tlak (teplota) plazmy, než na jejich povrchu. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 000 stupňů K a ve stratopauze Slunce asi 5 000 000 stupňů K. Průměrná teplota na Zemi je asi 17 stupňů C. To znamená, že ve stratopauze Země by mělo být aspoň 15 000 stupňů K. Je obtížné si představit, že ve stratopauze Země je 600 stupňů K a uprostřed Země 5 000 stupňů K.

[17] Tlakové níže mají průměr přes póly menší, než průměr přes rovník. Hmotná jádra planet a hvězd jsou tlakové níže a mají tvar mírně zploštělého elipsoidu. Rovníkový průměr Země = 12 756,270 km. Polární průměr Země = 12 713,500 km. Odhadovaná síla „Zemské kůry“ je asi 100 km. Poměr asi jako u skořápky vajíčka. Hloubka prohlubní a vyvýšenin na povrchu je vzhledem k rozměrům tělesa planety velmi malá. Slupka je „rozpraskaná“ do ker a planeta pod ní je plastická. Atmosféra, moře, pevnina i magma jsou v beztížném stavu. Nemají hmotnost. Proto zde nepůsobí žádná (mechanická) odstředivá síla! 

[18] Samozřejmě nelze vyloučit vliv centrální hvězdy. Na přivrácené straně k hvězdě je trvale nižší tlak. Povrch planety a moře pod touto oblastí nízkého tlaku rotují. Tlakové pole planety je nesymetrické. Dostředný tlak tlakové níže Sluneční soustavy je vyšší, než tlak odstředný. To způsobuje nesymetrii tzv. „magnetického pole“ Země. Nesymetrické tlakové pole Země není způsobeno žádným „Slunečním větrem“.

[19] Vstupující středový kanál vysokého tlaku (V) tvoří na severním pólu „oko“ superhurikánu Země (Obr. 10.5. c). Vystupující vysoký tlak (V) na jižním pólu je také příčinou tzv. „ozónové díry“. Na (Obr. 10.4. d) je vpravo patrná „boule“, kterou tvoří hotspot Indonézie. Na protilehlé straně se nachází Amazonská nížina, která v prvohorách tvořila 2 km hluboký záliv Tichého oceánu.

[20] Data z topografické mapy Měsíce, podle údajů družice Clementine. Obdobnou topografii pólů lze nalézt na Merkuru, který může mít se Sluncem podobný vztah, jako má Měsíc se Zemí.

[21] Planety se nacházejí v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy. To není samozřejmě žádná přesná „rovina = ekliptika“. Rovníkový protiproud je zvlněný a má dvě poloviny (severní a jižní). Planeta se může nacházet „nad, nebo pod rovníkem“ Sluneční soustavy (Obr. 10.7). Dvojplaneta Země-Měsíc se pravděpodobně nachází v „severní“ části rovníkového protiproudu Sluneční soustavy (nad rovníkem), kde je trvale vyšší tlak. Slapové jevy jsou na Zemi silnější na severní polosféře, než na jižní polosféře. Hurikány jsou na jižní polosféře méně časté.

[22] Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy, a to na (lineární) vzdálenost menší než 41 milionů km. Jupiter je blízko Zemi každých 398,9 dní. Pouze pro zajímavost, jako téma na uvažování. Podrobnější rozbor by překračoval formát knihy.  

[23] Pouze pro hrubou představu. Průměr hmotného jádra Sluneční soustavy (to znamená Slunce + všechny planety, které kolem něj rotují + „ohon“ z pásma asteroidů) je asi jeden světelný den. Průměr hmotného jádra samotné centrální hvězdy (Slunce) je asi jedna světelná vteřina. Průměr slupky (MH) Sluneční soustavy se bude pohybovat někde kolem jednoho světelného roku.

[24] Pásy pouští (kde je trvale vysoký tlak) na Zemi. Viz kapitola „Planetární počasí“.

[25] Připomíná to příklad s karbanátkem v „mikrovlné“ troubě. „Mikrovlny“ („mikro“ bubliny tlaku) směřují do centra karbanátku, které zahřívají. Proti nim z centra vystupují (velké) bubliny (horké) páry. Horká pára = studené molekuly vody „obalené“ horkou plazmou.

  Představu transformace „malých“ bublin tlaku na „velké“ bubliny světla a tepla může dát pěna na pivě. Občas je z pěny tvořené malými (hustými) bublinkami vytlačena na povrch velká (řídká) bublina. Velká (řídká) bublina vznikla spojením (transformací) malých (hustých) bublinek. Malé bublinky jsou tlačeny směrem do středu (Země), velké bubliny směrem od středu.

[26] Jistou analogií může být příklad, kdy lupou koncentrujeme rozptýlené sluneční světlo do malé oblasti a zvyšujeme tam teplotu.  

[27] Tento fakt se dá názorně ověřit jednoduchým experientem s mýdlovými bublinami, nebo vodními kapkami. Viz https://www.youtube.com/watch?v=ZsihLmImO24 .

[28] Určitou (nekorektní) analogii lze nalézt na (Obr. 7.8. c) v „utržené“ kapce vody po tlakovém impulzu na hladinu.

[29] Otázkou je, kolik tlaku (tepla) se „spotřebuje“ aby k jaderné fúzi došlo. Je zcela možné, že tento proces je „energeticky“ záporný a jaderná fúze spíše hvězdu ochlazuje.

[30] Porovnej první a čtvrtý řádek (Tab. 10.1.). Na velikost povrchové plochy atomů má vliv teplota prostředí, ve kterém atom vzniká. Uran taje při vyšší teplotě, než zlato. Uran má větší jádro, než zlato, ale zlato má větší povrchovou plochu než uran. Neplatí absolutně (např. olovo, Pb). Je možné, že olovo je pouze „zvětralý“ uran s menším jádrem, ze kterého časem „vystřelily“ všechny částice, které obal nestačil udržet. To by vysvětlovalo fakt, že olovo „ochotně“ přijímá husté částice do svého jádra (stíní dobře radioaktivitu).

[31] Je třeba si uvědomit, že i železo se opět slučuje na hustší prvky. To znamená, že na jedné straně železa přibývá a na druhé straně ho zase ubývá.

  Atomy jsou nesymetrické. Většina atomů má na své ploše nějakou „špičku“, nebo jich má i více. V dnešní terminologii jsou všechny prvky více, nebo méně magnetické. To znamená, že se na uvedeném procesu nějakou měrou podílejí všechny prvky.

[32] Řídký obal atomu drží pohromadě superhusté jádro, které tvoří kotvu obalu. Tento proces se dá přirovnat k horkovzdušnému balonu. Balon s horkým vzduchem představuje řídký obal atomu. Závěsný koš představuje superhusté jádro atomu. Když odstřihneme koš, (superhusté) jádro je tlačeno (padá) směrem do středu, (řídký) obal je tlačen směrem od středu.

[33] Supernova je pouze přechodné, krátké stadium transformace hvězdy. Nepoužívám dnešní názvy, jako „černá díra“ a pod. Tato tělesa nejsou ani černá, ani díra. Podobné názvy jenom odrážejí míru nepochopení dějů ve Vesmíru. Podobné je to s názvy „neutronových“ a jiných hvězd.

[34] Superhusté sféry (zmrzlý prostor) představují hustotní (sedimentační) dno každého tlakového systému. Nic hustšího ve Vesmíru nemůže být. Jejich teplota dosahuje teplotního dna, objem je minimální.  Superhusté sféry nejsou hmota (neobsahují atomy), nemají hmotnost a nic nepřitahují ani neodpuzují! Pod pojmem „gama“ jsou zde myšleny všechny velmi husté částice např. rentgenové .... Každá částice je jiná.

[35] Pro představu je možno podobný jev pozorovat při výbuchu rozbušky ve vodě. Při zpomalených záběrech vidíme pulzující „plazmovou kouli“ uprostřed vodního prostředí (Obr. 7.8. f - g). Když tlaková vlna supernovy naruší slupku planety, dostředný tlak, který planetu „drží pohromadě“ zmizí a vnitřní tlak (žhavé jádro planety) může planetu roztrhat. Tělesa, která nemají žhavé jádro (např. Měsíc) nemusí být výbuchem zničena, ale pouze „odhozena“ a mohou tak dosahovat značného stáří.

[36] Viz např. Krabí mlhovina s její vláknitou strukturou a emisemi rentgenového a gama záření. Po Supernově také nemusí zbýt žádná superhustá sféra. Superhusté částice z jader atomů pouze „obohatí“ superhustou sféru (SHS) v centru (LG) a (SHMS) v centru galaxie, které trochu zvětší objem. Vzhledem k rozměru galaxie se jedná o zcela nepatrné (rozměrově) objekty. Na (Obr. 10.1. e, f) jsou přehnaně velké.

[37] Pouze pro hrubou představu. Průměr hmotného jádra celé Sluneční soustavy (to znamená Slunce + všechny planety, které kolem něj rotují + ohon z asteroidů) je asi jeden světelný den. Průměr samotné centrální hvězdy (Slunce) je asi jedna světelná vteřina. Průměr slupky (MH) Sluneční soustavy se bude pohybovat v řádu jednoho světelného roku.

[38] Planety sice houstnou, ale v měřítku „kosmického času“. Podmínkou je, aby hmotné jádro planety mělo žhavé centrum.

[39] Je zde podobnost s planetárním počasím, kdy se většina hurikánů nachází (na Zemi) na severní polosféře, kde je vyšší tlak. To ale neznamená, že některá planeta nemůže být v druhé polosféře (pod „rovníkem“). Na takové planetě bychom viděli v atmosféře jiné rotace. (P1, P2) je nad rovníkem, (P3) je pod rovníkem hvězdné soustavy (Obr. 10.7).

[40] V Prostoru, kde není ani nahoře, ani dole, ani vpravo ani vlevo je třeba „shora“, nebo „zdola“ chápat vždy s ohledem na vztažnou soustavu.

[41] Tlakové systémy mají fraktální charakter. Planetární počasí - to znamená tlakové jevy v atmosféře planety (Země) je podřízený tlakový systém „počasí“ hvězdné tlakové níže (Slunce). Jednotlivé hurikány (atmosférické tlakové níže) na planetě můžeme opět považovat za podřízené tlakové systémy v superhurikánu planety (Země). Viz dále „Planetární počasí“.

[42] Z (částic) planet se dočasně vytvoří „molekula“. Pro ilustraci viz (Obr. 6.3.), molekula vodíku. Obdobný proces v atmosféře Země, kdy se potkávají dvě tlakové níže viz (Obr. 11.2. e).

[43] Ve skutečnosti nemá planeta žádnou osu, ale dvě poloosy, které však nejsou žádné „přímky“. Za osu planety lze považovat středový kanál.

[44] Viz (Obr. 10.8. vpravo) tlakový spád mezi (Z1V1) a (Z2V2) je větší, než tlakový spád mezi (Z2V2) a (Z2V1). Čím jsou podřízená „malá tornáda“ blíže středu nadřazeného „velkého tornáda“, tím jsou ničivější.

[45] To lze pozorovat u Mléčné dráhy, jako tmavý pruh mezi dvěma „svítícími“ polovinami. Ve skutečnosti „svítící“ poloviny indikují hustou matérii a tmavý pruh indikuje vysoký tlak (porovnej s Obr. 10.5. a). Rotace v každé polovině by měly být opačné, jako u tlakových níží nad a pod rovníkovým protiproudem.

[46] Příkladem by mohla být spirální galaxie s příčkou, se dvěma (SHMS) ve středu. Příčku tvoří prstenec nízkého tlaku mezi oběma (SHMS). Viz. (Obr. 6.3. a) molekula H2.

[47] Prostor má pouze materiální podobu. Virtuální „duchovní“ (vymyšlené) objekty, sídlící pouze v našich hlavách v prostoru neexistují a nelze jimi nahrazovat reálná (materiální) tělesa. Příklady virtuálních (absurdních) objektů: hmotný bod, singularita, vakuum, čas, přitažlivost těles, iluze hmotnosti, proton, neutron, foton ... a ostatní virtuální částice se statickými vlastnostmi, kvanta, nula, nekonečno, záporné fyzikální hodnoty a iluze univerzálnosti matematiky založené na Kartézské soustavě, Bůh a iluze o „geniálnosti“ a neomylnosti otců zakladatelů „fyziky“, Karkulka, Sněhurka ... Když do reálné fyzikální soustavy vložíme absurditu, stává se absurdní a přestává existovat.

[48] Tělesa nevznikají, ani nezanikají. Pouze se transformují. Tento fyzikální princip nevystihuje fakt, kdy se např. dvě částice mohou transformovat (sloučit) do jedné a naopak. Jeho dikce nám říká, že materie je zde a v každém okamžiku se transformuje do jiné podoby. Rozložíme-li celek, který jsme předtím poskládali z jednotlivých částí, nikdy již tyto části nedostaneme zpátky v původní formě.

[49] Viz příklad s vystupováním velké (řídké) bubliny z (husté) pěny na pivě. Bubliny (S, T) jsou (povrchové) teplo, které zahřívá povrch planet blízkých hvězdě (např. Země). V případě vzdálenějších planet můžeme vliv (povrchového) tepelného záření zanedbat. Světlo samozřejmě „doputuje“ mnohem dále.

[50] Tzv. „zářící hmota“ je indikátorem center nízkého tlaku. V knize je nízký tlak (včetně „zářících“ hvězd) zobrazován tmavě.

[51] V jejich středu se postupně vytvářejí kovové hustotní sféry.

[52] Na (Obr. 10.9.) je (LG2) blíže centru galaxie, protože je hustší, než (LG1). V centrech (LG) se postupně tvoří (SHS). Část superhusté materie končí v (SHMS) v centru galaxie, jak popsáno dříve.

[53] (SHMS a SHS) jsou plazma, nemají hmotnost a nic nepřitahují! Superhustou megasféru (SHMS) můžeme považovat za jakousi obdobu jádra atomu. Je to plazma v pevném (zmrzlém) stavu (teplotní dno) - prostor s největší možnou hustotou. Těleso (SHMS) je obklopeno „mořem“ hustých částic.

  Bludy typu, že světlo díky „super přitažlivosti černé díry“ nemůže ze (SHMS) uniknout pouze ilustrují totální nepochopení fyzikálních jevů. Horká (řídká) bublina světla je tlakovou níží odtlačována od (SHMS) a vůbec se do (SHMS) dostat nemůže. Je to jako kdybychom tvrdili, že míček, nebo bublina páry nemůže uniknout ze dna moře. Samozřejmě ani míčky, ani bubliny páry se na dno moře nikdy dostat nemohou.

[54] Např. když v (LG) v těsné blízkosti centra galaxie (SHMS) „vybuchne“ supernova a rozmetá tlakové pole (LG). Potom jsou podmínky pro to, že (SHS) může být vtlačena do (SHMS). Protože se jedná o „zmrzlý“ prostor, nedochází k spojení v jednu sféru, ale vznikne nepravidelné složené těleso (Obr. 6.3.). To má následně vliv na tvar galaxie a tvar její povrchové plochy. Superhusté sféry ve složeném jádru galaxie se nedotýkají. Nedovolí jim to jejich slupky ze supervysokého tlaku (obdobně i u jader atomů).

[55] Vyvrhované bubliny a jejich klastry jsou (super)studené a cestou prostorem ještě chladnou. To je příčinou, že tyto (studené) výrony pozorujeme s velkým tzv. „rudým posuvem“. Z „rudého posuvu“ nelze vyvozovat žádné závěry ohledně vzdálenosti takových objektů od pozorovatele, tím méně o rychlosti pohybu tělesa (které studené částice emituje) a už vůbec ne o jeho „stáří“. Výrony plazmy se dějí pravděpodobně ve středovém kanálu v oblasti jednoho z pólů. Je možné, že (SHMS) má také „hotspot“ v oblasti rovníku. Pak by se pravděpodobně jednalo o pulzar.  

[56] Směs studených a zmrzlých částic vyvržených z kvasarů může být dobrým prostředím pro vznik atomů všech hustot. Mohou vznikat různě husté atomy, nejenom vodík a helium. Studené prostředí usnadňuje spojování některých atomů do i poměrně složitých molekul, což by za „normálních teplot“ nebylo možné. Zejména atomy plynů s nejnižším bodem tuhnutí zde nejsou obaleny vrstvou („namrzlé“) plazmy, takže se k sobě mohou přiblížit na bezprostřední vzdálenost a spojovat se do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Mohla by to být inspirace pro jakousi „studenou“ chemii.

[57] Některé zde ne zcela systematicky uvedené jevy mohou být náhodné povahy. Mnoho shodných „náhod“ však může leccos napovědět.

[58] Planeta je otevřená tlaková níže, která má hmotné jádro tvořené atomy ve směsi s plazmou. Jednotlivé hustotní sféry hmotného jádra planety „fungují“, jako stěny vícevrstvé tlakové nádoby. Proto může být jádro planety zároveň husté a žhavé. Planetu nelze srovnávat s (uzavřeným) atomem, který má také (superhusté) jádro, ale z nehmotné (zmrzlé) plazmy. Atomy jsou hmota. Hmota je sice složena z částic podobně jako plazma, ale hmota není plazma. Plazma není hmota.

[59] V tlakové níži je dostředný tlak vyšší, než tlak odstředný (Obr. 3.5.). (Vyšší) dostředný tlak z (MP), proti němuž působící odstředný tlak (teplota) z centra, planetu stabilizují. Má-li být systém stabilní, musí být vymezen dvěma tlaky. (Automobil, který má motor, musí mít i brzdu.)

[60] Dá se to přirovnat k rozpraskané krustě na polévce, na kterou foukáme shora a pohybujeme tak jednotlivými „krami“ na povrchu. Polévka je zahřívaná zdola, tlak na jednotlivé „kry“ krusty přichází shora. V místě styku (mezifází) se obě hustotní sféry ovlivňují.

[61] Pohyb v atmosféře a v moři je důsledkem tlaku původem z (MP) na molekuly plynů a vody, tvořící tato prostředí. Pohyb v atmosféře a v moři není důsledkem rotace Země. Vítr není příčinou mořských vln, i když se atmosféra a mořská hladina ovlivňují v mezifází mezi nimi. Mořská hladina je (úzké) mezifází mezi hustotní sférou vzduchu a hustotní sférou vody. Hlavní víry (VT) viz (Obr. 10.10., Obr. 11.3.).

[62] Toto poněkud složité konstatování se snaží říci, že pevnina a mořské dno jsou dvě hustotní sféry v litosféře, které se mohou nezávisle pohybovat. Např. nad hotspotem Hawaii se mořské dno posunuje směrem k severozápadu (pod třicátou rovnoběžkou) a poté k severu (nad třicátou rovnoběžkou). Proti tomuto pohybu se nasouvá nad mořské dno v několika vlnách východoasijská pevninská deska ve směru jihovýchodním. (Obr. 10.11.). Tento proces může sloužit k lepšímu pochopení vztahu mezi vnější slupkou částice (která je i součástí prostředí) a vnitřními slupkami v obou polosférách částice (Obr. 5.1., Obr. 5.2.).

[63] Himaláje jsou směrem od kontinentu vyduté a směrem k Indii vypouklé (Obr. 10.11.). Z tohoto pohledu se Himaláje tlačí směrem od kontinentu k Indii (pravděpodobně působení Sibiřské tlakové výše). Když se pohoří postupně zvedá z pevniny (záda vlny) a prudce se svažuje k moři (čelo vlny) působí tlak z pevniny (Obr. 7.6.). Topografie hor se řídí stejnými principy, jako topografie mořských vln (viz kapitola „Tlak“).

[64] Také v bazénech na severním pólu, můžeme pozorovat, jak se tam působením (V) Zemská kůra trhá.

[65] Menší tělesa s malou povrchovou plochou mohou proniknout snadněji vysokým tlakem (Obr. 5.1. e). Odvrácená strana Měsíce = nízký tlak = vrch vlny. Terén na odvrácené straně je výrazně nad průměrnou výškou povrchu. Na (Obr. 10.11. c) je oproti převážnému značení barev v knize vysoký tlak (Měsíční „moře“ = tlakové výše) značen modrou barvou a nízký tlak barvou červenou. Obdobnou topografii pólů jako na Měsíci (Obr. 10.5.) lze spatřit i na Merkuru.

  Měsíc měl pravděpodobně při svém vzniku svou tlakovou níži. Jinak by asi nebyl „kulatý“. Topografie Měsíce však naznačuje, že vznikl současně se Zemí. To znamená, že Země mu jeho (TN) následně narušila a Měsíc se stal součástí (TN) dvojplanety Země-Měsíc. Není pravděpodobné, že by tzv. „Měsíční moře“ vznikla „rozlitím“ roztaveného magmatu po dopadu nějakého impaktu. Topografie povrchu by byla zcela jiná (Obr. 7.8.). Měsíc pravděpodobně nikdy neměl roztavené celé jádro a prošel spíše jakousi „zónovou tavbou“. To znamená, že nitro Měsíce není rozděleno do „klasických“ hustotních sfér. Hustotní dno Měsíce nemusí být nutně v jeho středu. Povrchová vrstva regolitu může být mohutná.

[66] Venuše se přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy a to na (lineární) vzdálenost menší než 41 milionů km. Jupiter je blízko Zemi každých 398,9 dní, Mars každých 26 měsíců. Pravděpodobně nelze zanedbat ani vliv Saturna.

[67] Podobný jev se vyskytuje i u pevninských a podmořských hor. Podmořské hory jsou většinou v centrech tlakových výší a „fungují“ jako kumulus, kolem kterého stoupá (hustá = studená) voda od dna. Přitom s sebou vynáší živiny, které potom slouží jako základ potravního řetězce.

[68] Útvary jako Středooceánské hřbety jsou závislé na množství vnitřního tepla, které planeta dostává z (MP). Tzv. litosférická desková tektonika probíhá u Země (optimální množství vnitřního tepla z MP). Marsovská litosféra nebyla pravděpodobně rozdělena do desek (malé množství vnitřního tepla z MP). Venušin plastický povrch se pravděpodobně nemusí lámat do desek a prostě se ohne (velké množství vnitřního tepla z MP). Země  - pohyblivá litosféra, rozlámaná do „pevných“ desek. Mars - pevná, kompaktní litosféra, která se kdysi zjevně pohybovala, ale pohyb ustal. Venuše - plastická, pohyblivá (polotekutá) litosféra.

[69] Vales Marineris se rozkládá v oblasti výrazného hotspotu Marsu a jsou tam zaznamenány výrony plynu. Topografie Vales Marineris je při troše fantazie srovnatelná s hotspotem Indonézie (bez vody). Nad hotspotem se povrch planety „vyboulí“ a litosféra tam následně „rozpraská“.

[70] Je možné, že příčinou „zalomení“ linie Uralu je průběh tlakového pole v okolí středového kanálu (V).

[71] Nejedná se o povrchové teplo ze Slunce, ale o vnitřní teplo (tlak) původem z (MP), které působí z centra Marsu. (viz 10.19., 10.20.).

[72] I tato soustava by musela mít na svém okraji pás asteroidů, který se mohl „promíchat“ s pásem asteroidů původní Sluneční soustavy. Pás asteroidů lze tušit i na okraji současné Sluneční soustavy.  

[73] Mars byl pásu asteroidů nejblíže. (MP) Marsu vykazuje velmi slabé (dostředné) tlakové pole (nesprávně „magnetické pole“).

[74] Důkladnou datací impaktních kráterů na odvrácené straně Měsíce by se možná našla nějaká zvýšená „impaktní aktivita“ z určité doby. Některé prameny uvádějí, že i Venuše zaznamenala velký impakt. V případě „plastického“ povrchu Venuše bude důkaz obtížný.