10. Vesmírné počasí, (Základy astronomie)

Astronomie se zabývá přirozenými tlakovými systémy ve sférickém prostoru (Vesmíru). Všechna „nebeská tělesa“ vznikají od slupky (nevznikají od středu), nemají hmotnost a nejsou zdrojem žádných „přitažlivých“ sil. Mechanické poučky ve Vesmíru neplatí.

10.1. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Přestože tlakové systémy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících, jednoduchých pravidel. Velké (nadřazené) systémy se skládají ze stále menších (podřízených) systémů. Naopak z malých systémů se podle stále stejných principů skládají systémy větší. Na (Obr. 10.1.) je pokus o zobrazení posloupnosti fraktálních tlakových systémů, tvořících Vesmír.

Obr. 10.1.

10.2. Vláknitá struktura základního prostoru vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír (Obr. 10.1. a). Vláknitou strukturu prostoru tvoří jednota tlakových výší a tlakových níží. Ve společných mezifázích částic (bublin) vysokého tlaku (B) se nacházejí vlákna tlaku nízkého (Obr. 4.5.). Jednoduché částice spolu tvoří složená tělesa. Na (Obr. 10.1. b) je naznačen klastr tlakových níží, oddělených od sebe slupkami vysokého tlaku.

10.3. Planety jsou podřízené tlakové níže v nadřazené tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu je nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži ohraničenou (MP). Když se v prostoru vytvoří mezifází (slupka) tlakové níže planety (MP), je veškerá hustá materie pod slupkou tlačena (po spirále) směrem do středu, kde se vytvoří hmotné jádro planety. Planety (P1, ... Pn) sedimentují (podle hustoty) mezi dvěma rameny vysokého tlaku (V1, V2) nadřazené hvězdné soustavy (Obr. 10.1. d, Obr. 9.1. c). Planeta může být centrem planetární soustavy. Na (Obr. 10.1. c) je naznačena planetární soustava Země-Měsíc, sestávající se ze dvou těles.

10.4. Hvězda. To, co nazýváme hvězdou je pouze její hmotné jádro v centru tlakové níže hvězdné soustavy. Mezifází hvězdné soustavy (MH) je oproti mezifází planety obrovské (Obr. 10.1. d). Z (MH) se koncentruje dostředný tlak (teplo) směrem do centra tlakové níže hvězdy a jejího hmotného jádra. Pokud bychom si představili tlakové pole hvězdy jako jakýsi „superhurikán“ (Obr. 9.2.), tvořily by jednotlivé planety (P1, ... Pn) podřízené tlakové níže - malé podřízené (fraktální) „hurikány“ v „superhurikánu hvězdné soustavy“. (P1) je nejhustší, (Pn) nejřidší. (Obr. 9.1. c).

10.5. Hvězdné a planetární soustavy spolu tvoří lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG) v ramenech galaxií (Obr. 10.1. e). Jsou to podřízené hurikány v „superhurikánu galaxie“. Lokální grupy (LG), jsou podřízené tlakové níže (N11, N12...), které tvoří ramena nízkého tlaku (N1, N2) „superhurikánu galaxie“ (Obr. 10.1. f). V centrech (LG) se nacházejí superhusté sféry (SHS), které tvoří jejich sedimentační dna.

10.6. Galaxie jsou tlakové níže.[1] Galaxie lze považovat za „částice“ které spolu tvoří vlákna nízkého tlaku vláknité struktury Vesmíru (Obr. 10.1 g). Mezi vlákny nízkého tlaku, tvořenými galaxiemi se nacházejí „megabubliny“ prostoru (MB). Vláknitá struktura Vesmíru (Obr. 10.1. h) je fraktální (mega)obdoba vláknité struktury základního prostoru (Obr. 10.1. a).

10.7. Základní prostor

10.7. Základní prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Základní prostor vyplňuje spojitě a bezezbytku celý Vesmír. Základní prostor tvoří jednota částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. Základní prostor se může diferencovat pouze podle hustoty.

10.8. Hustota prostoru a od ní v nepřímé úměrnosti odvozený tlak (teplota) je základní parametr, kterým lze základní prostor charakterizovat. Čím je prostor hustší, tím je v něm menší tlak (teplota). Čím je prostor řidší, tím je v něm vyšší tlak (teplota). Extremity v jejichž rámci se hustota základního prostoru pohybuje, jsou dány jeho fyzikálními danostmi.[2]

10.9. Maximální hustoty (minimálního tlaku) je dosaženo při teplotním dnu („nula“ stupňů K). Taková hustota se vyskytuje v jádrech atomů, superhustých sférách (SHS) a superhustých megasférách (SHMS), které tvoří sedimentační dna Vesmírných tlakových níží.

10.10. Minimální hustota (maximální tlak) se vyskytuje ve stratopauzách hvězd a v „megabublinách“ prostoru (MB). Každá „superhustá“ oblast (např. částice v jádře atomu) je obalena slupkou z maximálního tlaku. Velikost maximální teploty pravděpodobně není tak „ostrá“ hodnota, jako teplotní dno. Odhadem se pohybuje kolem 5 miliónů stupňů K.

10.11. Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního prostoru lze snad získat z tzv. „mapy reliktního záření“.[3] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota, ve všech směrech prakticky stejná (co bychom také čekali, když tam nejsou nehomogenity), která se pohybuje okolo 2,73 stupňů K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s velkou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) teplotě plazmy, která vyplňuje většinu prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterou základní prostor pulzuje (Obr. 7.1.).

10.12. Některé fyzikální vlastnosti „studených“ atomů plynů (helium, vodík) jsou blízko teplotám (2,7 stupňů K), při nichž „vznikají“. Tyto prvky jsou organickou součástí základního prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr.10.1. b).

 

10.13. Planeta

10.13. Planeta je podřízená tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy. Planetu musíme vždy vnímat jako celou tlakovou níži, ohraničenou (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro (Obr. 10.2. vpravo). Tlakové pole planety se sestává z pěti hlavních částí, jako tlakové pole každé částice. Tvoří ho vnější slupka (MP), která je součástí nadřazeného tlakového pole hvězdy. Pod vnější slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Středem tlakového pole planety a jejího hmotného jádra prochází kanál (V).

10.14. Hmotné jádro planety vzniká procesem sedimentace z velmi studeného materiálu (pouze několik stupňů K) uvnitř planetárního mezifází (MP).[4] Stálý přísun tlaku (tepla) ze středového kanálu[5] do centra tlakové níže planety má za následek, že zprvu (super)studené těleso planety postupně od středu taje, kapalní a dochází zde k sedimentaci.[6] Husté prvky (železo, zlato, urany) jsou tlačeny směrem do středu, řidší prvky (křemičitany, plyny) směrem od středu.

 

Obr. 10.2.

10.15. Všechny hustotní sféry planety jsou v beztížném stavu a netlačí na sebe svojí hmotností (žádnou nemají). Působí na sebe tlakem vyplývajícím z rozdílu hustot prostorujednotlivých sfér. Tlak v jednotlivých sférách ovlivňuje jejich teplota. Veškeré tlaky mezi hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.

10.16. Příklad 10.1. Na (Obr. 10.2.) je porovnání tornáda[7] a planety. Tornádo je podřízená (atmosférická) tlakové níže v nadřazené tlakové níži planety. Slupku tornáda tvoří tzv. supercela. To jsou tlakové výše po obvodě tornáda, které tlačí veškerý hustý materiál (po spirále) směrem do středu. Hustota a rychlost pohybu se směrem do centra (neproporcionálně) zvyšuje. Kolem centra tornáda je pásmo deště (obdoba oceánu) a jeho střed tvoří létající hmotné trosky (obdoba kamenného jádra planety).

Středový kanál tornáda by nevzniknul, ani by nerotoval, kdyby neexistovala supercela. Obdobně je tomu u planety. Planeta by nevznikla, ani nerotovala, kdyby nebylo (MP). Na (Obr. 10.2.) jsou orientační rozměry u tornáda. Středový kanál tornáda má zlomek rozměru supercely. U planety bude rozdíl mezi (MP) a průměrem hmotného jádra planety ještě mnohem větší.[8]

Blížíme-li se k centru tornáda, jsme vtlačeni dostředným tlakovým polem supercely do centra (rotujícího kanálu). Kanál tornáda nic nepřitahuje! Když jsme unášeni tokem široké řeky a před námi je úzké místo (soutěska), tok řeky se zrychluje, ale do soutěsky nás tlačí proud řeky za našimi zády. Soutěska nic nepřitahuje! Podobně u planety jsme tlačeni dostředným tlakovým polem z (MP) směrem do jejího hmotného centra. Planeta nic nepřitahuje!

10.17. Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje vzdálenost (MP) od centra tlakové níže hvězdy, velikost tlakové níže planety a množství a hustota prostoru hmoty (atomů), které jsou pod (MP) k dispozici. Hustota prostoru planety je suma hustoty prostoru její slupky (MP) a hustoty prostoru tlakového pole pod slupkou, včetně samotného hmotného jádra planety. Hustota prostoru atomů v jednotlivých hustotních sférách hmotného jádra je poměrně stálá. Hvězdy i planety (díky jaderné fúzi) postupně houstnou a posunují se v ramenech (V1, V2) nadřazené tlakové níže k jejímu centru. To znamená v případě planety k centru hvězdné soustavy (MH), v případě hvězdné soustavy k centru (LG), v případě (LG) k centru galaxie. Hvězdy houstnou intenzivněji, než planety.

10.18. Planeta je tlaková níže. V kanálu každé tlakové níže je vysoký tlak (teplota). Vysoký tlak (V), původem z meziplanetárního prostoru je příčinou vysokého tlaku (teploty) ve středu hmotného jádra planety. Vysoké tlaky v centru jsou příčinou jaderné fúze, při které se (občas) řidší atomy spojují na hustší. Vysoká teplota (V) udržuje centrum hmotného jádra planety v tekutém stavu. Hustší atomy jsou následně tlačeny procesem sedimentace směrem do středu (Obr. 9.3.). Planeta postupně houstne.

10.19. Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdné soustavy. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy má zásadní vliv na množství tepla (tlaku), které do ní proudí. Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru (MH) se planeta nachází. Čím blíže centru (MH) planeta je, tím se (MP) nachází ve větším tlakovém spádu (mezi V1, V2) a tím je přísun tepla do hmotného jádra planety větší (Obr. 9.1. c). Také efektivní plocha jádra planety pro zachycení tepla z centrální hvězdy je mírně větší. Hlavní (zásadní) přísun tlaku (tepla) do planety je z (MP). Vedlejší přísun tlaku (tepla) je z centrální hvězdy a zahřívá pouze povrch planety.

10.20. Příklad 10.2. (Obr. 10.6.). (P1 = „Venuše“) se nachází ve vyšším závitu tlakové dvojspirály (V1, V2) Sluneční soustavy, než (P2 = „Země“). To znamená ve vyšším tlakovém spádu. Přísun tlaku (tepla) je do (P1) vyšší, než do (P2). Z toho také plyne mnohem vyšší teplota hmotného jádra Venuše.

Měsíc a Země tvoří dvojplanetu s mnohem objemnějším mezifázím a z toho plynoucí menší hustotou prostoru než má Venuše. Proto je dvojplaneta Země-Měsíc dále od Slunce, než Venuše. Kdyby Země neměla Měsíc, měla by pravděpodobně podobnou hustotu prostoru, jako Venuše, byla by blíže centru Sluneční soustavy ve větším tlakovém spádu a byla by horká, jako Venuše.[9]

10.21. Příklad 10.3. Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu malá papírová kulička. Balónek představuje slupku planety (MP), ve které je vysoký tlak. Papírová kulička je hmotné jádro planety. Pružná gumička umožňuje jistý pohyb hmotného jádra mezi „póly“ balónku. Každá změna vnějšího tlaku má vliv na tvar balónku a na polohu kuličky uprostřed (Obr. 9.4. f). Balónek s kuličkou uprostřed je unášen hurikánem „bez námahy“ a bez působení nějakých záhadných „gravitačních paprsků“. Obdobně je planeta unášena „superhurikánem“ hvězdné soustavy. Plocha (MP) planety na kterou působí tlak ze „superhurikánu“ hvězdy je oproti ploše samotného hmotného jádra obrovská. Tlak superhurikánu hvězdy na plochu planety vyvolává pohyb.

Hmotná jádra planet se nemohou „srazit“. Planeta je tlaková níže a má slupku z tlakových výší. Vysoký tlak z jejich slupek hmotná jádra planet k sobě nepustí. Podobně jako „gumové“ balonky nedovolí, aby se papírové kuličky v jejich centrech srazily. Obdobný princip je možno uplatnit na hvězdné soustavy a galaxie. Není znám případ, že by se „srazila“ dvě tornáda. Malá tělesa (meteority), bez vlastní tlakové níže s malou povrchovou plochou a velkým tlakovým impulzem mohou proniknout přes (MP) a „srazit se“ s hmotným jádrem planety (Obr. 5.2.).

10.22. Tlak z (MP) působí na hmotné jádro planety „shora“. Nejprve působí na atmosféru, poté na pevninu a moře a následně na jednotlivé hustotní sféry magmatu. To znamená, že (Zemský) povrch nerotuje s atmosférou (která je v beztížném stavu) a v atmosféře nepůsobí žádné setrvačné (Coriolisovy) síly. Jednotlivé hustotní sféry se při pohybu ovlivňují v mezifázích mezi nimi.

10.23. Rychlost rotace hmotného jádra planety je výsledkem složitého působení tlaků z (MP). (MP) rotuje se všemi hustotními sférami planety, ale s každou sférou s jinou dynamikou. Rotace na povrchu hmotného jádra v oblasti rovníku jsou pomalejší, než na pólech. Směrem do centra hmotného jádra se rychlost rotací v jednotlivých hustotních sférách zrychlují, poloměry se zmenšují. Jednotlivé (kapalné) hustotní sféry pod pevným povrchem mohou rotovat snadněji, než samotný „pevný“ povrch.

10.24. Hmotné jádro planety má tvar „koule“. To znamená, že („pevný“) povrch rotuje na rovníku nejrychleji, na pólech nejpomaleji. Tlakové pole z (MP) rotuje na rovníku nejpomaleji a na pólech nejrychleji. To vytváří určité napětí. Např. v případě Zemské atmosféry můžeme konstatovat, že v oblasti rovníku rotuje atmosféra při povrchu asi o 60 km/hod pomaleji, než povrch. Na pólech rotuje atmosféra asi o 100 km/hod rychleji, než povrch. S rostoucí nadmořskou výškou se rozdíly zvyšují. Obdobně tomu bude i u ostatních hustotních sfér hmotného jádra planety. Tlak z (MP) hmotné jádro planety (Země) na rovníku „brzdí“ a (zhruba) nad třicátou rovnoběžkou „pohání“. U každé planety je to jinak, protože každá planeta má jinou strukturu hustotních sfér.

10.25.  Trajektorie planety je vždy fraktální spirála. Trajektorie planety (její pohyb) se skládá z pohybu rotačního a pohybu „dopředného“. Planeta rotuje kolem své osy, kolem hvězdy a zároveň se spolu s hvězdnou soustavou pohybuje ve směru špičky hvězdné soustavy. Když je planeta centrem planetárního systému může její osa ještě rotovat kolem nějaké křivky. Hvězdná soustava (včetně planety) rotuje kolem lokální grupy hvězdných soustav (LG) v rameně galaxie. (LG) rotuje spolu s galaxií. Galaxie rotuje... Celý systém se pohybuje ve směru špičky. V případě Země a celé Sluneční soustavy je špička s vysokou pravděpodobností směrem k „jihu“.

 

10.26. Planeta Země

10.26. Planeta Země je podřízená tlaková níže v nadřazené tlakové níži Sluneční soustavy. Planetu Zemi je vždy nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupku tvoří (MP) a nikoliv pouze její hmotné jádro. Jako u každé tlakové níže je dostředný tlak z (MP) vyšší, než tlak odstředný. Tlakové pole planety nesymetrické.[12]

10.27. Tlaková níže planeta Země má dvě zásadní mezifází (Obr. 10.3. vlevo). Slupka planety (MP) se rozkládá mezi dvěma rameny spirál vysokého tlaku tlakové níže Sluneční soustavy a odděluje planetu od meziplanetárního prostoru (Obr. 10.1. d). Tlak z (MP) se postupně snižuje v jednotlivých závitech  spirálního toroidu (Obr. 10.3. vpravo). (MP) rotuje planetou, je příčinou žhavého hmotného Zemského jádra.

Obr. 10.3. - průběh vnitřního tlakového pole Země (bez Měsíce)

10.28. V centru tlakové níže planety je její hmotné jádro. Hmotné jádro planety je ohraničeno stratopauzou, která se nachází asi 50 - 60 km nad mořem. Vzhledem k velikosti Zemského jádra leží stratopauza prakticky na povrchu. Stratopauzu má každé „nebeské těleso“. Stratopauza je obdoba oblasti vysokého povrchového tlaku u složených těles z atomů. Pro letadla a balóny je to vysoko, pro družice nízko. Měření současnými metodami zde není snadné.

10.29. Nad stratopauzou je vnitřní tlakové pole Země, tvořené prakticky pouze plazmou (Obr. 10.3.). Pod stratopauzou začíná atmosféra.[13] Stratopauza převádí dostředný tlak z (MP) na samotné hmotné jádro planety. Ve stratopauze je udávaná teplota asi 600 K.[14] Tlak ze stratopauzy ovlivňuje atmosférické počasí, mořské proudy, pohyby kontinentů, proudy magmatu v nitru planety a je příčinou tzv. tíhové síly. Dostředný tlak ze stratopauzy je podstatně větší, než tlak odstředný. Význam (Zemské) stratopauzy není rozpoznán.

10.30. Hmotné jádro planety Země je zhuštěnina v centru (MP), která má tvar mírně zploštělého elipsoidu.[15] To je způsobeno vyšším tlakem z (MP) na pólech, než na rovníku. V důsledku toho pozorujeme v oblasti rovníku „vzdutí“ pevniny, oceánů a atmosféry (Obr. 10.4. a). „Vzdutí“ v oblasti rovníkového protiproudu není způsobeno Sluneční „přitažlivostí“! Slunce nic nepřitahuje![16] Na pólech je vodní hladina a atmosféra „zatlačena“ níže (je tam vyšší tlak).

10.31. Atmosféra, moře, pevnina i magma jsou v beztížném stavu. Nemají hmotnost. Proto zde nepůsobí žádná (mechanická) setrvačná (Coriolisova) síla! Planeta Země není nic stabilního, trvalého nebo „tvrdého“. Je to hříčka v tlakovém poli Sluneční soustavy, které ji neustále formuje.

Obr. 10.4.

10.32. V místech severního pólu vchází do hmotného jádra Země středový „kanál“ vysokého tlaku (V), který vtlačil do mořského dna řadu proláklin nebo bazénů (Obr. 10.4. b, d), jejichž hloubka je asi 4 000 m. Na jižním pólu vytlačil tlak (V) kontinent Antarktidu. Pozorujeme zde spirální pás nízkého tlaku, tvořený vytlačenými horami a vulkány (Obr. 10.4. c, modře). Nejvyšší horou je Vinson Massif (4 892 m). Průměrná nadmořská výška Antarktidy je 1958 m. Antarktida tvoří „špičku“ planety Země (Obr. 10.4. e).[17]

10.33. Země a Měsíc spolu tvoří dvojplanetu. Také lze říci, že Země je centrem planetární soustavy s jednou oběžnicí. Představa možného průběhu tlakového pole mezi Zemí a Měsícem je na (Obr. 10.5. a, b). Mezi póly Země a Měsíce probíhá polární proudění. Na Zemi vtlačil vstupující tlak (V) na severním pólu do mořského dna prolákliny (Obr. 10.4. b, d) a na jižní pólu vystupující tlak vytlačil Antarktidu (Obr. 10.4. c).

Obr. 10. 5.

10.34. Vystupující „kanál“ (V) z jižního pólu Země proudí polárním prouděním do jižního pólu Měsíce a vystupuje na severním pólu Měsíce (Obr. 10.5. a). To má za následek „opačnou“ orientaci „částice“ Měsíc oproti „částici“ Země. V oblasti jižního pólu Měsíce je nejnižší terén (asi 8 km pod průměrem). Naopak na severním pólu Měsíce je terén nejvýše asi 8 km nad průměrem).[18] Země má špičku na svém jižním pólu, Měsíc na svém severním pólu.

10.35. Tlak z polárního proudění mezi jižním pólem Země a Měsíce vytvořil na jižním pólu Měsíce (spirální) strukturu z impaktních kráterů, která má uprostřed „oko“ bez kráterů (Obr. 10.5. d). Obdoba Arktických bazénů. Vystupující spirály nízkého tlaku na severním pólu Měsíce vytvořily z impaktních kráterů (spirální) strukturu, kterou lze částečně srovnat se spirální strukturou Antarktického pohoří (Obr. 10.5. c).

10.36. Rozdílně působící tlaky polárního proudění způsobují naklonění tlakového pole a tím i rovníkového protiproudu tlakové níže Země-Měsíc, vůči rovníkovému protiproudu Sluneční soustavy (Obr. 10.5. e, f).[19] Rozdílné rotace v rovníkových protiproudech Země a Měsíce jsou zřejmě příčinou faktu, že Měsíc nerotuje.

10.37.  Platí pravidlo: Vrch vlny (vrchol hory, mělké moře, špička = nízký tlak. Důl vlny (údolí, hluboké moře, rovina = vysoký tlak. Dopadající tělesa a prach jsou na Měsíci tlačena tlakovým polem do oblastí (spirál) nízkého tlaku. Topografie umožňuje udělat si alespoň hrubou představu o tlakovém poli (počasí) Měsíce.

10.38. Přivrácená strana Měsíce je pokryta systémem tzv. „moří“, t. j. oblastí s vysokým tlakem. Jejich tmavší barva by se dala vysvětlit faktem, že je zde málo regolitu a prachu (pokud vůbec). Prach a regolit byl vysokým tlakem vytlačen k okrajům tlakových výší (moří), kde vytvořil regolitové „kopce“. Kopce představují oblasti nízkého tlaku, které tvoří „slupku“ tlakových výší (moří). Měsíční „moře“ jsou asi 2 - 4 km pod průměrnou výškou terénu („hluboké moře“ = vysoký tlak). Na odvrácené straně Měsíce je nízký tlak. Podstatná část odvrácené strany je asi 2 - 4 km nad průměrnou výškou povrchu. Chybí zde „moře“ a je zde hodně impaktních kráterů.

10.39. Měsíc je trvalou součástí vnitřního tlakového pole dvojplanety Země-Měsíc a je spolu s hmotným jádrem Země pod (MP). Měření prokazují, že Měsíc je trvale přikloněn k Zemi svoji hustší částí. Tlakové pole na Měsíci je „stabilní“ protože Měsíc nerotuje. U Země oblast nízkého tlaku pod Měsícem rotuje spolu s hmotným jádrem Země.

10.40. Ve (spirální) „spojnici“ mezi Zemí a Měsícem je nízký tlak. Díky rotaci Země „putuje“ spirála nízkého tlaku pod Měsícem a je příčinou přílivové vlny (Obr. 10.4. a). Přílivová vlna (nízký tlak = vrch vlny) se pohybuje od západu na východ. V místech s vhodnou topografií je příliv zesílen.

10.41. Opačným směrem vzhledem k přílivové (vodní) vlně proudí vítr do oblasti nízkého tlaku. Obdobně, jak cestuje oblast nízkého tlaku na Zemi pod Měsícem, cestuje na odvrácené straně od Měsíce oblast vyššího tlaku. To znamená snížení hladiny moře a odliv od pevniny.

10.42. Vliv Měsíce lze nazvat lokálním, vliv Slunce a okolních planet ovlivňuje tlakové pole Země na globální úrovni. Na přivrácené straně k hvězdě je trvale nižší tlak. Povrch planety, moře a ostatní hustotní sféry pod touto oblastí nízkého tlaku rotují. Slunce působí stejně jako Měsíc na tlakové pole Země trvale. Okolní planety deformují tlakové pole přechodně.

10.43. Tlaková pole jednotlivých planet se vzájemně ovlivňují. Okolní planety (Venuše, Jupiter) v období, kdy jsou jejich tlaková pole nejblíže Zemskému, mohou ovlivňovat Zemskou tlakovou níži a tím i počasí (El. Niňo). Není náhodou, že Venuše je vždy natočena k Zemi stejnou (hustší) stranou, když je její dráha v období Vánoc nejblíže Zemské dráze. Zda se na uvedeném jevu podílí také Mars bude třeba zjistit. Mars je pravděpodobně v jižní části rovníkového protiproudu Sluneční tlakové níže.[20] Více viz (Obr. 10.8.).

 

10.44. Hvězda, (Slunce)

 

10.44. Hvězda je tlaková níže. Hvězdu nutno vždy chápat jako celou tlakovou níži a nikoliv pouze její hmotné jádro (Obr. 10. 1. d). Tlakové pole hvězdy má jako tlakové pole každé částice 5 základních částí. Slupku hvězdy tvoří (MH1). Pod slupkou jsou dvě polosféry oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Centrem hvězdy prochází středový kanál.

10.45. Mezifází hvězdy (MH1) je obrovské. (MH1) = slupka hvězdy odděluje tlakovou níži hvězdy od mezihvězdného prostoru. Součástí (MH1) je středový kanál, v němž je vysoký tlak (V) pocházející z mezihvězdného prostoru. Tlak z (MH1) směřuje (po spirálách) do centra tlakové níže, kde se nachází hmotné jádro hvězdy, ohraničené stratopauzou. Tlak z (MH1) rotuje s hvězdou a je příčinou vysoké teploty hmotného jádra hvězdy.

10.46. Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra hvězdy (Obr. 10.6.). Co je pod stratopauzou je hmotné jádro hvězdy, co je nad stratopauzou a pod (MH1) je vnitřní tlakové pole hvězdy - meziplanetární prostor. Stratopauza hvězdy plní stejnou úlohu, jako stratopauza planety, její teplota je ale řádově vyšší (asi 5 000 000 stupňů K u Slunce).

10.47. Hvězda „funguje“ jako transformátor tlaku. Drobné „mikro-bublinky“ tlaku z (MH1) směřují (po spirále) do jejího hmotného jádra. Zde se transformují na mnohem větší (řidší) bubliny tepla a světla, které postupují proti proudu (hustších) dostředných bublin k okrajům tlakové níže hvězdné soustavy jako světelné a tepelné záření.[21] To je teplo a světlo, které následně zahřívá povrch nejbližších planet. Veškeré záření, které hvězda emituje je důsledkem (transformovaného) tlaku z (MH1).

10.48. Hvězda není zdrojem žádného „magnetické pole“, ani na ni neprobíhají žádné „magnetické“ bouře. To, co se nazývá „magnetické pole“ hvězdy je (dostředné) tlakové pole z (MH1), které nevychází z hvězdy, ale naopak směřuje do hvězdy. O hvězdě se dá s jistou nadsázkou říci, že je to pouze jakási obrovská, rozžhavená planeta. Tlakové procesy probíhající ve hvězdě jsou mnohem intenzivnější, než u planety.

10.49. Díváme-li se na Slunce, vidíme rotující soustavu žhavých sfér s podobnými schématy, jako u každé tlakové níže (planety). Zploštění ve směru „sever - jih“, hmotné jádro Slunce se rotuje rychlostí jednou za 27 dní. „Atmosféra“ Slunce rotuje na rovníku 25 dní (pomaleji než povrch, jako u Země), na pólech v místech oka superhurikánu 34 dní (rychleji než povrch, jako u Země). Po obou stranách rovníkového protiproudu oblasti horké plazmy = vysokého tlaku (tlakové výše) a mezi nimi tlakové níže (tzv. Sluneční skvrny). Rotace stejné jako na Zemi.

10.50. Na (Obr. 10.1. d) je vidět na centrálním tělese hvězdy dva pásy tlakových výší (světlé) nad a pod rovníkovým protiproudem. To odpovídá přibližně oblastem vysokého tlaku v ramenech Superhurikánu na Zemi.[22] Pozorováním tlakového pole Slunce si můžeme udělat lepší představu o některých procesech v základním prostředí (mnohem studenější plazmě) v Zemském tlakovém poli.

10.51. Tlak ve Stratopauze hvězdy je oproti planetě řádově vyšší. To znamená, že procesy na povrchu i uvnitř hmotného jádra hvězdy probíhají v nesrovnatelně vyšším tlakovém (teplotním) spádu. Přesto musí mít hvězda zhruba stejné rozložení hustotních sfér jako planeta.

10.52. Horní hustotní sféra hvězdy je tvořena horkou plazmou (asi 5 000 stupňů K). To představuje asi jednu tisícinu teploty ve stratopauze hvězdy (Slunce). I vrchní vrstvy atmosféry planety (Země) obsahují převážně plazmu, avšak mnohem studenější. Pod nimi je atmosféra (plazma s příměsí atomů plynů). Jestli má ve hvězdách probíhat jaderná fúze, musí mít stejné hustotní vrstvy složené z plazmy a atomů jako planeta. Pouze je v nich mnohem vyšší teplota (tlak) a tím i vyšší bod varu atomů.

10.53. V důsledku vysokých tlaků (teplot) dochází ve hvězdě ke slučování řídkých prvků na hustší ve větším rozsahu než u planet (jaderná fúze). Tento proces není samovolný. Bez neustálého přísunu dostředného tlaku z (MH1) by nemohl probíhat. Otázkou je, zda je tento proces „energeticky“ kladný.[23] To znamená, zda hvězdu otepluje, nebo naopak ochlazuje. Je mnohem pravděpodobnější, že „jaderná fúze“ hvězdu ochlazuje.

10.54. Atomy (vodík, helium) se vlivem vnějšího tlaku (teploty) slučují na atomy hustší a ty opět na stále hustší (křemík, železo, zlato, urany).[24] K syntéze hustších prvků je potřeba stále vyšších teplot (tlaků). Stále hustší atomy, vzniklé syntézou jsou tlačeny procesem sedimentace směrem do středu. Bylo by absurdní se domnívat, že husté urany ve středu, které jsou ve své (žhavé) hustotní sféře se opačným procesem opět rozpadají na prvky řidší.

10.55. Příklad 10.4. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající a prskající kotel uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do kotle lze přirovnat k tlaku z (MH1). Pára, která z kotle vystupuje je světlo a teplo („řídké“ záření). Hvězda díky syntéze prvků postupně houstne. Obsah kotle (roztok povidel) postupně houstne.

Planetu možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější. Poklička symbolizuje „pevný“ povrch planety. Občas unikající páru zpod pokličky možno přirovnat k vulkanizmu, kterým se planeta zbavuje vnitřního tepla.

10.56. Transformace hvězdy. Hmotné jádro hvězdy se transformuje („vzniká“) z velmi studeného materiálu pod slupkou (MH1). Díky sedimentaci se v centru (MH1) soustřeďuje nejhustší (studená) materie. Neustálý přísun tlaku z (MH1) postupně rozžhaví hmotné jádro hvězdy. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků, které sedimentují do jednotlivých hustotních sfér.

10.57. Zdá se, že kritický prvek pro další transformaci hvězdy je železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím je sféra železa mohutnější tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.4. c, d). Pyramidální jádra atomů jsou příčinou, že atomy železa mají výraznou „špičku“.[25] Mezi póly atomů železa je orientované tlakové pole. Špičky atomů (kde je nižší tlak) se orientují směrem do středu tlakové níže hvězdy. To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku z (MH1). Atomy železa se stále více „protahují“ a jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“.[26]

10.58. Jádro atomu (Obr. 6.2), je tvořeno superhustými (zmrzlými) částicemi. Každá superhustá částice je obalena sférou supervysokého tlaku. To znamená, že vypadlé jádro, které drželo pohromadě díky dostřednému tlaku z obalu se „rozprskne“ na jednotlivé částice (gama). Superhusté částice (gama) působí na obaly okolních atomů velkým tlakem na malé ploše (Obr. 5.1. d). „Prolétávají“ jinými atomy a způsobují tak „vypadnutí“ dalších jader z jejich obalů a ty opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce.

10.59. Některé gama[27] částice jsou tlačeny (po spirále) směrem do středu tlakové níže hvězdy, kde se z nich počíná tvořit superhustá sféra. Ostatní gama částice směřují všemi směry do prostoru. Jsou tlačeny do center nízkého tlaku. To znamená do superhustých sfér (SHS), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (LG) a samozřejmě také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí superhustou megasféru (SHMS), (Obr. 10.1. e, f). Superhusté sféry (zmrzlý prostor) představují hustotní (sedimentační) dno každého tlakového systému. Nic hustšího ve Vesmíru nemůže být. Jejich teplota dosahuje teplotního dna, objem je minimální.

10.60. Řídké obaly atomů, které ztratily svoje jádro (svoji kotvu) jsou tlačeny prostředím směrem od středu, jako světlo, teplo a ostatní („řídké“) záření. Přitom v prostředí dále zvyšují tlak (teplo) a urychlují tak řetězovou reakci. Dochází k mohutné transformaci atomů do plazmy. Vzniká supernova.[28]

10.61. Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. To může mít fatální následky pro další existenci oběžnic. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním prostorem v okolí Supernovy.[29]

10.62. Supernovy „vybuchují“ i „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může být vznik „čisté“ superhusté sféry uprostřed systému, tvořené pouze superhustou plazmou (gama). Nebo je zbylá superhustá sféra obalená jakousi „atmosférou“ a „mořem“ z velmi hustých částic. Hustota částic na povrchu Superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají.[30]

 

10.63. Hvězdná soustava

10.63. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Tlaková níže s hvězdou uprostřed tvoří nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet a jejich soustav. Slupku hvězdné níže tvoří (MH1). Tlakové pole pod slupkou hvězdné níže má dvě poloviny (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem (Obr. 10.7. b). Středem prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak (V) původem z mezihvězdného prostoru.

Obr. 10.6.

10.64. Tlaková níže hvězdy tvoří (nadřazený) „superhurikán“ pro „malé hurikány“ jednotlivých planet. V tlakovém poli superhurikánu hvězdné soustavy probíhá sedimentace. Nejhustší materie je tlačena do centra, která vytvoří hmotné jádro centrální hvězdy. Centrem hvězdy prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak původem z mezihvězdného prostoru. Mezi rameny vysokého tlaku (V1, V2) se vytvoří podružné tlakové níže jednotlivých planet. (P1) je nejhustší, (P3) nejřidší (Obr. 10.6.).

10.65. Tlakové pole hvězdné soustavy je ukončeno pásem asteroidů. Pásmo asteroidů je materie, kterou již tlak z ramen vysokého tlaku (V1, V2) nezformoval do většího tělesa. Tuto oblast lze nazvat „rozmazaným ohonem“ superhurikánu hvězdy.

10.66. Vzdálenost od centrální hvězdy určuje hustota prostoru planety. Hmotná jádra planet tvoří atomy ve směsi s plazmou. Hustota prostoru atomů je v jistém rozsahu teplot poměrně stabilní.[31] To znamená, že hustota prostoru hmotných jader planet a tím i celková hustota prostoru tlakových níží planet je poměrně stabilní. Díky tomu jsou dráhy planet přibližně stabilní.

10.67. Hmotné jádro centrální hvězdy a podřízené tlakové níže jednotlivých planet se nacházejí v rovníkovém protiproudu hvězdné soustavy (RP), kde je nízký tlak (Obr. 10.7. a). Planety (stejně jako atmosférické tlakové níže na Zemi) mohou být v severní (RPS) nebo jižní (RPJ) části rovníkového protiproudu hvězdy. Poloha planety v (RP) hvězdy by měla být zjistitelná podle rotací v její atmosféře a podle geografie planety (Obr. 10.7. b).[32]

10.68. Polohu planet v tlakové níži hvězdné soustavy[33] určují a zároveň stabilizují čtyři tlaky. Tlakové pole mezi závity vysokého tlaku (V1, V2) stabilizuje polohu planety „zleva“ a „zprava“ (Obr. 10.6.). Závity spirál (V1, V2), které jsou v rovníkovém protiproudu značně zhuštěné stabilizují polohu planet rovněž „shora“ a „zdola“ (Obr. 10.7.).

Obr. 10.7.

10.69. Rychlost rotací (v1 > v2 > v3) v jednotlivých závitech ramen superhurikánu směrem do středu roste. Důsledkem je, že (podřízené) tlakové níže planet se v určitých úsecích svých drah potkávají. Vzájemná blízkost tlakových níží planet má vliv na tvar jejich mezifází. Tvar mezifází má vliv děje v tlakovém poli atmosféry a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety.[34]

10.70. Na (Obr. 10.8.) je schematicky znázorněná situace, kdy se dvě planety potkávají na svých drahách. Tlakové pole planety (P1) se rozkládá mezi závity (Z1V1 a Z1V2) spirálního toroidu tlakové níže hvězdy, tvořeném rameny (V1, V2). Tlakové pole planety (P2) se rozkládá mezi závity (Z2V2 a Z1V1). Rychlost pohybu (P1) je (v1) a je vyšší, než rychlost pohybu (P2), která je (v2).

10.71. Mezi slupkami planet (kde je vysoký tlak) se při konjunkci zákonitě vytváří tlaková níže (N), jejíž tvar se mění tak, jak se planety vzájemně pohybují. To má vliv na tvar slupky planet a jejich hmotná jádra. Hmotná jádra planet (P1, P2, P3) reagují na oblast sníženého tlaku mezi (MP1, MP2, MP3) a posunují se ke společnému mezifází (N), to znamená do nižšího tlaku.[35] Důsledkem je snížení tlaku v atmosféře a ostatních hustotních sférách hmotného jádra planety. Nižší tlak v atmosféře (Země) znamená globálně chladnější a deštivější počasí.

10.72. Když jsou např. všechny tři planety seřazeny v konjunkci, zeslabuje (P1) vliv (P2) na (P3). Situace je složitá a nikdy se přesně neopakuje. Rovníkový protiproud, hvězdné soustavy, ve kterém se tlakové níže planet nachází není žádná „rovina“ (ekliptika). Tlakové níže planet a osy rotací[36] jsou různě nakloněné a neustále se mění. Planeta může být o jeden spirální závit tlakového pole hvězdy „blíže, nebo dále“ od hvězdy, ale také o závit „výše, nebo níže“ v rovníkovém protiproudu (Obr. 10.7. uprostřed). Tyto změny jsou pokaždé jiné a nelze je „vypočítat“, musí se změřit.

10.73. O synoptické mapě Sluneční soustavy a jednotlivých planet není téměř nic známo. Dostředný tlak z (MH1) je vyšší, než tlak odstředný. Tlakové pole planet je značně nesymetrické. Zjednodušeně lze konstatovat, že slupka planety má tvar značně protáhlého vajíčka. Špička je přivrácena směrem k centrální hvězdě. Hmotné jádro planety je nesymetricky posunuto směrem ke špičce a prochází jím středový kanál (Obr. 10.8). Příčinou nesymetričnosti tlakového pole planet není žádný „sluneční vítr“.

Obr. 10. 8.

10.74. Množství tepla (tlaku), které do planety proudí je závislé na poloze planety v tlakovém poli hvězdy. Čím blíže je planeta centru tlakové níže hvězdy tím je větší tlakový spád, mezi závity (V1, V2) mezi nimiž se její (MP) nachází. Teplo (tlak) z (MP) je rozhodující. Toto teplo (tlak) zahřívá jednotlivé hustotní sféry planety a je příčinou jejího žhavého hmotného jádra.[37]

10.75. Přímé teplo a světlo z hvězdy zahřívá pouze povrch planety a je zlomkem tepla z (MP). Dráha planety v rovníkovém protiproudu hvězdy je nesymetrická. Planeta rotuje blíže, nebo dále od hvězdy. Efektivní plocha planety pro zachytávání tepla z hvězdy se v tomto případě příliš nemění.

10.76. Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy je velmi vysoký. To znamená, že i malá výchylka směrem „sever“, nebo „jih“ v rovníkovém protiproudu hvězdy znamená velkou deformaci (MP) jednotlivých planet a z toho vyplývající velký vliv na jejich planetární počasí (Obr. 10.7. c). Pohyb planety Země směrem „sever - jih“ v rovníkovém protiproudu hvězdy je příčinou dob ledových a tzv. oteplování (Obr. 10.7. c).[38]

 

10.77. Galaxie

 

10.77. Galaxie je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové systémy hvězdných a planetárních soustav a jejich lokálních grup (LG). Galaxie mohou být tlakové níže (spirální galaxie = Obr. 11.1. e, f), nebo tlakové výše (prstencové galaxie = Obr. 3.6. d). Existuje mnoho (pod)typů galaxií a pro všechny se dá sestrojit synoptická mapa a tím i vysvětlit jejich tvar a tlakové pole. Galaxie nemají hmotnost a nic nepřitahují! 

10.78. To, co považujeme za galaxii, je pouze její hmotné jádro uprostřed (MG), které představuje zlomek objemu celé galaxie. Každá galaxie má slupku (MG), která ji odděluje od mezigalaktického prostoru. Pod slupkou jsou dvě polosféry (severní a jižní), které od sebe odděluje rovníkový protiproud. Většinu hmotných jader galaxií tvoří dva ploché spirální disky, nacházející se v obou polovinách galaktickém rovníkovém protiproudu.[39] Středem galaxie prochází kanál, ve kterém je vysoký tlak z mezigalaktického prostoru.

10.79. V (MG) mají svůj původ ramena vysokého tlaku (V1, V2) galaxie. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku (N1, N2), která jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG), v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry (SHS). Hustotní dno celé galaxie tvoří superhustá megasféra (SHMS). (Obr. 10.1. e, f).

10.80. Když je (SHMS) složená z více částí má to vliv na tvar povrchové plochy (MG) a tím i na průběh tlakového pole na povrchu slupky galaxie. Podobně, jako se atomy spojují do dlouhých molekul v místě, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak, tak i galaxie se spojují do dlouhých vláken v místech, kde je na jejich (MG) nejnižší tlak.[40]

10.81. Galaxie jsou pouhé „částice“ v (mega)vláknech nízkého tlaku, tvořících Vláknitou strukturu Vesmíru (Obr. 10.1. g, h). Vlákna nízkého tlaku jsou společná mezifází mezi megabublinami (MB) vysokého tlaku prostoru (Obr. 4.5.). Tato jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří obrovskou „(mega)pěnu“ prostoru, kterou známe z předešlého textu.

10.82. Tlak (teplota) v megabublinách (MB) je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd. Hustá materie je vytlačována z megabublin do společných mezifází (vláken), kde se postupně hromadí a tlačí se do společných center s nejnižším tlakem a nejvyšší hustotou.

10.83. Prostor tvořící Vesmír je fraktální tlakový systém. V prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Největší i nejmenší struktury prostoru se řídí stále stejnými jednoduchými zákonitostmi a to se projevuje i na jejich podobném vzhledu (Obr. 10.1. a, h).

 

10.84. Koloběh materie

10.84. Prostor je nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický. Prostor má pouze materiální podobu.[41] Materie se vyskytuje ve dvou podobách:

1) Plazmu tvoří jednoduché otevřené částice a jejich klastry. Plazma vyplňuje spojitě a bezezbytku celý prostor (Vesmír). Plazma tvoří objemově naprosto převažující složku materie.

2) Atomy jsou hmota. Atomy jsou částečně uzavřená tělesa, složená z neuzavřených částic. Přestože hmota (atomy) zabírá zcela zanedbatelný objemový díl Vesmíru, podílí se na koloběhu materie významnou měrou.

10.85. Prostor je bezezbytku spojitě vyplněn jednotou částic s charakterem tlakových výší a tlakových níží. U obou druhů částic se jedná pouze o kombinaci hustší nebo řidší formy téhož. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že jednoduchá tělesa i složená tělesa se řídí stále stejnými pravidly na všech velikostních úrovních. To umožňuje skládání jednoduchých těles do těles složených, nebo rozložení složených těles na tělesa jednoduchá podle stále stejných univerzálních principů a tím i neomezenou transformaci („recyklaci“) materie.[42]

10.86. Ve Vesmíru existuje několik transformátorů tlaku, podílejících se na koloběhu materie. V případě těles pouze z plazmy jsou to superhusté megasféry (SHMS) a megabubliny (MB). V případě těles složených z plazmy a atomů jsou to centra tlakových níží, galaxie, hvězdy a planety.

10.87. Cyklus transformace (koloběhu) materie započneme u hvězdy. Hmotným jádrem hvězdy prochází středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. To má za následek, že se centrum hvězdy rozžhaví. Probíhají zde současně dva procesy:

10.88. 1) „Mikro bublinky“ dostředného tlaku z (MH1) se v centru spojují (transformují) do větších a řidších bublin světla, tepla a ostatního „řídkého“ spektra záření. Tyto bubliny (Obr. 10.9., bubliny S, T) postupují proti dostřednému proudu malých (hustších) bublin do meziplanetárního, posléze mezihvězdného a mezigalaktického prostoru.[43] Část z nich chladne a transformuje se do prostředí. Zbylé žhavé bubliny světla jsou dotlačeny prostředím až do mezifází galaxie (MG), případně až do megabublin prostoru (MB).

10.89. 2) Vysoký dostředný tlak z (MH) je příčinou jaderné fúze ve hvězdách, při které může rovněž zbýt trochu bublin tepla. Tyto bubliny tepla (T) se přidávají k bublinám z předešlého odstavce a postupují proti dostřednému proudu malých bublin z (MH1) Díky tomuto procesu hvězda „září“ a zároveň houstne.[44]

10.90. Hvězdy a galaxie jsou tlakové níže, v jejichž mezifázích je velmi vysoký tlak. Když bublina světla doputuje do (MH), (MG), nebo (MB) vyrovná se vnitřní tlak bubliny a tlak v prostředí. Tlaky, které držely slupku bubliny světla „zevnitř“ a z prostředí se vyrovnají. Bubliny světla se rozpadnou (A). Vnitřek rozpadlé bubliny světla (S) se transformuje do jednotlivých hustotních sfér prostředí (vnitřku MB), kde je vysoký tlak. Proto není většinou „vidět“ za (MB).

10.91. Žhavá bublina světla má slupku z velmi studené (husté) materie. Částice, které tvořily hustý obal bubliny světla (Obr. 10.9. A, B) jsou vytlačovány tlakovým polem do slupky (MG). Slupka galaxie (MG) je tvořena bublinami vysokého tlaku, které mají opět slupku z bublin velmi nízkého tlaku. Ve studeném prostředí slupek galaxií a megabublin prostoru se superstudené „střepy“ obalů bublin (S) spojují do klastrů (B). Ty tvoří kondenzační jádra, kolem kterých postupně vznikají (sedimentují) "studené" atomy prvků s nejnižším bodem tuhnutí (D). Vhodné místo pro vznik atomů vodíku a helia (Obr. 6.2.).

Obr. 10.9. 

10.92. Atomy vodíku a helia postupně sedimentují do plynných mlhovin (F). V oblastech plynových mlhovin jsou podmínky pro vznik hvězd první generace. To znamená hvězd složených prakticky pouze z vodíku a helia.

10.93. Ve hvězdách první generace probíhá slučování řídkých prvků (H, He) na hustší atomy. Hustota hvězd první generace roste.[45] Hvězdy postupně sedimentují do klastrů - hvězdokup (G). Hvězdokupy jsou následně tlačeny prostředím do ramen nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu galaxie, kde se z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav postupně vytvářejí lokální grupy hvězdných a planetárních soustav (LG).[46]

10.94. Některé hvězdy zhoustnou natolik, že se transformují do supernov, „vybuchují“ a obohacují okolní prostor o trosky ze svých kovových jader. Tento hustý materiál chladne a postupně sedimentuje do kovových jader (hustších) hvězd vyšších generací a také do planet. Superhustá plazma z jader atomů kondenzuje do (SHS) a tvoří hustotní dno v centrech (LG).

10.95. Centra (LG) tvoří superhusté sféry (SHS), obalené „mořem“ hustých částic. Část superhustých jader atomů a nejhustší materie ze supernov končí až v centrech galaxií v superhustých megasférách (SHMS). Světlo, teplo a další „řídké“ částice (záření) z hvězd v (LG) opět putuje k okrajům galaxií a do megabublin, kde se koloběh opakuje. Materie v ramenech nízkého tlaku (N1, N2) postupně houstne a je tlačena směrem do středu galaxie.

10.96. Hustotní dno tlakové níže galaxie je tvořeno superhustou megasférou (SHMS).[47] Do ní „padají“ jednak superhusté částice (gama) z implozí hvězd a pravděpodobně občas také menší superhusté sféry (SHS) při zániku lokálních vírů hvězdných a planetárních soustav (LG) při nějaké „kosmické“ události v blízkosti centra galaxie.[48]

10.97. Přestože by v (SHMS) neměl být prakticky žádný tlak, probíhají zde procesy, jako v centru každé tlakové níže. Centrem (SHMS) probíhá kanál, ve kterém je vysoký (mezigalaktický) tlak. Ten zahřívá centrum (SHMS) obdobně, jako centrum hvězdy, nebo planety. Superhustý (zmrzlý) prostor „rozmrzá“ a prudce zvětšuje svůj objem. Když tlak v centru překoná povrchový tlak, počne (SHMS) emitovat „rozmrzlé“ částice do prostoru.[49]

10.98. (SHMS) se na čas mění na tzv. Kvasar (Obr. 10.9., vpravo). Kvasar vyvrhuje obrovské množství „rozmrzlých“, studených částic do okolního prostoru. Tyto částice jsou tlačeny směrem od středu kvasaru a po určité době putování okolním studeným prostorem ještě více zchladnou. Vytvářejí se mraky částic a jejich klastrů, které vzhledem ke vzdálenosti nemají s původním kvasarem zdánlivě nic společného. V mracích již velmi studené plazmy vznikají podmínky pro vznik atomů. Z takto vzniklých atomů vznikají postupně prachové a plynové mlhoviny.[50]

10.99. Vyvrhování plazmy kvasarem trvá pouze potud, pokud je v tělese dostatečný tlak. Jakmile tento tlak pomine, proces se zastaví. Kvasar se zmenší (pravděpodobně to bude dramatická událost). Až se uvnitř opět nahromadí dostatečný tlak, proces se spustí znovu. Obdobný proces jako u sopky, kdy se hroutí a znovu naplňuje kaldera.

10.100. Jak se původní galaxie pohybuje, pohybuje se s ní i její centrální (SHMS), která se čas od času mění na kvasar. V prostoru potom pozorujeme řadu výronů studené plazmy, ze kterých postupně vznikají pracho-plynové mlhoviny (1,2,3,4). Tvar těchto mlhovin je typický pro všechny tlakové systémy. Rozlišujeme zde opět „ostrou“ hlavu a rozmazaný „ohon“. (Obr. 10.9. vpravo).

10.101. Ve výronech studených částic z kvasarů jsou podmínky pro vznik atomů (a molekul) všech prvků, které následně sedimentují do hvězd, planet a jejich soustav (Obr. 10.9., H). V pracho-plynových mlhovinách je mnohem větší pravděpodobnost vzniku planet a hvězd vyšších generací (s kovovým jádrem), než v mlhovinách pouze plynových.

10.102. Vzniklé hvězdy v prachových mlhovinách opět emitují bubliny světla (S) a celé spektrum „řídkého“ záření do prostoru, houstnou a transformují se postupně do superhustých sfér a celý koloběh materie se opakuje.

10.103. Horké bubliny světla z hvězd „praskají“ v megabublinách prostoru (MB). Jejich „pozůstatky“ jsou tlačeny do mezifází galaxií, kde se transformují do hvězdných systémů, které postupně houstnou a jsou tlačeny do center galaxií. Superhustá materie z center galaxií (SHMS) je vyvrhována do prostoru, kde se transformuje do prachových a plynných mlhovin, které tvoří základ nových hvězdných a planetárních systémů.


[1] Prstencové galaxie mají charakter tlakových výší (Obr. 3.6. d).

[2] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti. Hmotnost ve Vesmíru neexistuje! U tlakových systémů musíme mít na paměti, že v oblastech s maximálním tlakem je přítomen i tlak minimální. To znamená, že ve slupce částice s maximálním tlakem, musí být tlak minimální a obráceně.

[3] Tato mapa ukazuje tzv. „reliktní elektromagnetické záření“, které zbylo po tzv. „velkém třesku“. Poněkud absurdní mapa, která odstraňuje všechny nehomogenity z Prostoru. Jako bychom se dívali na synoptickou mapu pozemského počasí, ze které někdo odstranil všechny tlakové výše a níže a ponechal tam pouze tzv. nevýrazné tlakové pole.

„Velký třesk“ je absurdní událost, kde bez příčiny vznikl následek. Je to spletenec kauzálních nesmyslů, kde jsou porušeny všechny nejzákladnější fyzikální zákony. Událost, která se nikdy nemohla stát a odporuje zdravému rozumu. Tělesa (Vesmír je také těleso) nevznikají ani nezanikají. Pouze se transformují. Kde není čas, není počátek ani konec.

[4] Planeta a všechna „nebeská tělesa“ vznikají od slupky! „Nebeská tělesa“ nevznikají od středu!

[5] Tělesa nejsou zdrojem sil a planeta je také jenom těleso. To, co se nesprávně nazývá magnetické pole planety je ve skutečnosti tlakové pole planety, jehož zdrojem je (MP) a nesměřuje Z planety, ale DO hmotného jádra planety. Magnetizmus je forma tlaku. Planety nejsou dynama ani setrvačníky! Planety nemají hmotnost a nic nepřitahují!

[6] Můžeme si to představit tak, že zmrzlý kulatý karbanátek umístíme do mikrovlné trouby. „Mikrovlny“ (mikrobubliny tepla) postupně karbanátek směrem od centra rozmrazí a nakonec ho uvaří. Karbanátkem rotuje motor. Planetou rotuje a současně ji zahřívá (MP).

[7] Tornádo je atmosférická anomálie (tlaková níže). Nemá hmotnost (je v beztížném stavu) a nepůsobí v něm žádné setrvačné síly. Díváme-li se na tornádo jako na částici, vidíme v podstatě pouze její značně zkreslenou (severní) polovinu. Kdybychom chtěli celou částici, museli bychom přidat virtuální druhou (jižní) polovinu tornáda z opačné strany planety. Obě poloviny by byly odděleny rovníkovým protiproudem.

[8] Hmotné jádro planety je na (Obr. 10.2. vpravo) nakresleno přehnaně velké.

[9] Do planety za současného stavu vědění „nevidíme“. To znamená, že vypočítávat nějaké „teoretické“ hustoty (a tím více nesmyslné hmotnosti) je šarlatánství. Hustotu planety lze pouze odhadnout podle jejího umístění v tlakové níži hvězdy a to pouze v intencích, že (N13) je hustší, než (N12). U planetárních systémů je tento úkol ještě nesnadnější.

[10] Lze si to představit tak, jako bychom tlakovou níži „navlékli“ na kouli. To znamená, že „ohon“ tlakové níže je na rovníku a její „hlava“ na pólech. To znamená, že stejný tlak, který planetou rotuje ji také brzdí.

[11] Proto jsou západní strany kontinentů a subkontinentů v oblasti rovníku (Země) na západní straně vypouklé (konvexní) a na východní vyduté (konkávní). Nejzřetelněji se to projevuje u Afriky. Země rotuje směrem západ - východ.

[12] To, co se nazývá „magnetické pole“ je ve skutečnosti tlakové pole Země a nevystupuje z planety, ale směřuje do planety. Nesymetričnost tlakového pole není způsobena žádným „Slunečním větrem“. Planeta Země není dynamo, nemá žádnou hmotnost a nic nepřitahuje!

[13] Neřídím se zavedeným rozdělením atmosféry na jednotlivé vrstvy. Hranicí hmotného jádra Země je stratopauza, která představuje povrchový tlak hmotného jádra Země. Co je pod stratopauzou je atmosféra, která patří k hmotnému jádru Země, co je nad stratopauzou je součástí vnitřního tlakového pole pod (MP).

Atmosféru tvoří jednota atmosférických tlakových výší a níží. Atmosféru si můžeme zjednodušeně představit jako jedno (sférické) patro částic z (Obr. 4.3.). Stratopauza je v tomto případě (Pa). Atmosféra má horní „severní“ část zvanou stratosféra, dolní „jižní“ část zvanou troposféra. Mezi nimi je (sférický) rovníkový protiproud (RP1), který tvoří tropopauza (Obr. 10.3. vpravo). Obdobně si lze představit ostatní hustotní sféry planety.

[14] Uváděná teplota ve stratopauze pravděpodobně neodpovídá skutečnosti. Je příliš nízká. Měření ukazují, že ve stratopauzách planet, nebo hvězd je odhadem několik set až tisíckrát větší tlak (teplota) plazmy, než na jejich povrchu. Průměrná teplota na Zemi je asi 17 stupňů C. To znamená, že ve stratopauze Země by mělo být aspoň 15 000 stupňů K. Je obtížné si představit, že ve stratopauze Země je 600 stupňů K a uprostřed Země 5 000 stupňů K. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 000 stupňů K a ve stratopauze Slunce asi 5 000 000 stupňů K.

[15] Hmotná jádra planet a hvězd jsou tlakové níže a mají tvar mírně zploštělého elipsoidu. Rovníkový průměr Země = 12 756,270 km. Polární průměr Země = 12 713,500 km. Odhadovaná síla „Zemské kůry“ je asi 100 km. Poměr asi jako u skořápky vajíčka. Slupka je „rozpraskaná“ do ker a planeta pod ní je plastická. Atmosféra, moře, pevnina i magma jsou v beztížném stavu. Nemají hmotnost. Proto zde nepůsobí žádná odstředivá síla! 

[16] Samozřejmě nelze vyloučit vliv centrální hvězdy. Na přivrácené straně k hvězdě je trvale nižší tlak. Povrch planety a moře pod touto oblastí nízkého tlaku rotují. Tlakové pole planety je nesymetrické. Dostředný tlak tlakové níže Sluneční soustavy je vyšší, než tlak odstředný. To způsobuje nesymetrii tzv. „magnetického pole“ Země, které je ve skutečnosti pole tlakové a nepůsobí ze Země, ale do Země. Nesymetrické tlakové pole Země není způsobeno žádným „Slunečním větrem“.

[17] Vstupující středový kanál vysokého tlaku (V) tvoří na severním pólu „oko“ superhurikánu Země (Obr. 10.5. c). Vystupující vysoký tlak (V) na jižním pólu je také příčinou tzv. „ozónové díry“. Na (Obr. 10.4. d) je vpravo patrná „boule“, kterou tvoří hotspot Indonézie.

[18] Data z topografické mapy Měsíce, podle údajů družice Clementine.

[19] Planety se nacházejí v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy. To není samozřejmě žádná přesná „rovina = ekliptika“. Rovníkový protiproud je „zvlněný“ a je otázkou, zda naklonění os planet odpovídá těmto „vlnám“. Rovníkový protiproud má dvě poloviny (severní a jižní). Planeta se může nacházet „nad, nebo pod rovníkem“ Sluneční soustavy (Obr. 10.7). Dvojplaneta Země-Měsíc se pravděpodobně nachází v „severní“ části rovníkového protiproudu Sluneční soustavy (nad rovníkem), kde je trvale vyšší tlak. Proto jsou zde slapové jevy silnější, než na jižní polosféře. Včetně atmosférických anomálií (hurikánů), které jsou na jižní polosféře méně časté. 

[20] Pouze pro zajímavost, jako téma na uvažování. Podrobnější rozbor by překračoval formát knihy.

[21] Připomíná to příklad s karbanátkem v „mikrovlné“ troubě. „Mikrovlny“ („mikro“ bubliny) směřují do centra karbanátku, které zahřívají. Proti nim z centra vystupují (velké) bubliny páry. Karbanátek ztrácí vodu a postupně houstne.

Představu transformace „malých“ bublin tlaku na „velké“ bubliny světla a tepla může dát pěna na pivě. Občas je z pěny tvořené malými (hustými) bublinkami vytlačena na povrch velká (řídká) bublina. Velká (řídká) bublina vznikla spojením (transformací) malých (hustých) bublinek. Malé bublinky jsou tlačeny směrem do středu, velké bubliny směrem od středu.

[22] Tlakové systémy mají fraktální charakter. Uprostřed každého tornáda, jsou menší, podřízená tornáda, která jsou „divočejší“ a ničivější, protože jsou ve větším tlakovém spádu (Obr. 10.8). Každý hurikán je sumou (podřízených) tlakových níží. Planety můžeme považovat za (malé) podřízené hurikány v superhurikánu hvězdné soustavy.

[23] Slučování řidších atomů do hustších není spontánní proces. K takové reakci je potřeba působení vnějšího tlaku. Logika věcí říká, že jestliže z řidší materie (ve které je vyšší tlak) vznikne materie hustší (ve které je nižší tlak) musí trochu tlaku (tepla) zbýt. Otázkou je, kolik tlaku musíme vynaložit, aby takový proces slučování proběhl. Zdrojem dostředného tlaku je (MH1) hvězdné soustavy. Slučování řidších prvků na hustší není způsobeno žádnou (vymyšlenou) gravitací = „přitažlivostí“!

[24] Jinak řečeno. Studené tlakové níže (atomy plynů) se v horkém prostředí slučují na stále (teplejší) tlakové níže (atomy kovů s vyšší teplotou tání). Aby takový proces mohl probíhat, je potřeba značné množství vnějšího tlaku (teplot) z (MH1).

[25] Je třeba si uvědomit, že i železo se opět slučuje na hustší prvky. To znamená, že na jedné straně železa přibývá a na druhé straně ho zase ubývá.

Atomy jsou nesymetrické. Většina atomů má na své ploše nějakou „špičku“, nebo jich má i více. V dnešní terminologii jsou všechny prvky více, nebo méně magnetické. To znamená, že se na uvedeném procesu nějakou měrou podílejí všechny prvky.

[26] Řídký obal atomu drží pohromadě superhusté jádro, které tvoří kotvu obalu. Tento proces se dá přirovnat k horkovzdušnému balonu. Balon s horkým vzduchem představuje řídký obal atomu. Závěsný koš představuje superhusté jádro atomu. Když odstřihneme koš, (superhusté) jádro je tlačeno (padá) směrem do středu, (řídký) obal je tlačen směrem od středu.

[27] Pod pojmem „gama“ jsou zde myšleny všechny velmi husté částice např. rentgenové .... Každá částice je jiná.

[28] Supernova je pouze přechodné, krátké stadium transformace hvězdy. Nepoužívám dnešní názvy, jako „černá díra“ a pod. Tato tělesa nejsou ani černá, ani díra. Podobné názvy jenom odrážejí míru nepochopení dějů ve Vesmíru. Podobné je to s názvy „neutronových“ a jiných hvězd. Superhusté sféry nejsou hmota (neobsahují atomy), nemají hmotnost a nic nepřitahují ani neodpuzují!

[29] Pro představu je možno podobný jev pozorovat při výbuchu rozbušky ve vodě. Při zpomalených záběrech vidíme pulzující „tlakovou kouli“ uprostřed vodního prostředí. Když tlaková vlna supernovy naruší slupku planety, dostředný tlak, který planetu „drží pohromadě“ zmizí a vnitřní tlak (žhavé jádro planety) může planetu roztrhat. Tělesa, která nemají žhavé jádro (např. Měsíc) nemusí být výbuchem zničena, ale pouze „odhozena“ a mohou tak dosahovat značného stáří.

[30] Viz např. Krabí mlhovina s její vláknitou strukturou a emisemi rentgenového a gama záření. Po Supernově také nemusí zbýt žádná superhustá sféra. Superhusté částice z jader atomů pouze „obohatí“ superhustou sféru (SHS) v centru (LG) a (SHMS) v centru galaxie, které trochu zvětší objem. Vzhledem k rozměru galaxie se jedná o zcela nepatrné (rozměrově) objekty. Na (Obr. 10.1. e, f) jsou přehnaně velké.

[31] Planety sice houstnou, ale v měřítku „kosmického času“. Podmínkou je, aby hmotné jádro planety mělo žhavé centrum.

[32] Je zde podobnost s planetárním počasím, kdy se většina hurikánů nachází (na Zemi) v severní hemisféře, kde je vyšší tlak. To ale neznamená, že některá planeta nemůže být v druhé hemisféře (pod „rovníkem“). Na takové planetě bychom viděli v atmosféře jiné rotace. (P1, P2) je nad rovníkem, (P3) je pod rovníkem (Obr. 10.7).

[33] V Prostoru, kde není ani nahoře, ani dole, ani vpravo ani vlevo je třeba „shora“, nebo „zdola“ chápat vždy s ohledem na vztažnou soustavu.

[34] Planetární počasí - to znamená tlakové jevy v atmosféře planety je podřízený tlakový systém „počasí“ hvězdné tlakové níže. Viz dále „Planetární počasí“.

[35] Z (částic) planet se dočasně vytvoří „molekula“. Pro ilustraci viz (Obr. 6.3.), molekula vodíku. Obdobný proces v atmosféře, kdy se potkávají dvě tlakové níže viz (Obr. 11.2. e).

[36] Ve skutečnosti nemá planeta žádnou osu, ale dvě poloosy, které však nejsou žádné „přímky“. Za osu planety lze považovat středový kanál.

[37] Viz (Obr. 10.8. vpravo) tlakový spád mezi (Z1V1) a (Z2V2) je větší, než tlakový spád mezi (Z2V2) a (Z2V1). Čím jsou podřízená „malá tornáda“ blíže středu nadřazeného „velkého tornáda“, tím jsou ničivější. Tzv. „magnetické pole“" podřízeného „tornáda“ Jupitera (které je ve skutečnosti pole tlakové a nevychází z planety, ale směřuje do planety) je silnější, než „magnetické pole“ nadřazeného „tornáda“ Slunce.

[38] Vliv pohybu „sever-jih“ v rovníkovém protiproudu hvězdy si můžeme (nekorektně) představit tak, jako kdybychom do tlakového pole Země, umístili „malou Zeměkouli“ a posouvali ji směrem od rovníku k pólu. Čím více na „sever“ tím je „malá Zeměkoule“ ve studenějším prostředí (doba ledová) a obráceně.

[39] To lze pozorovat u Mléčné dráhy, jako tmavý pruh mezi dvěma „svítícími“ polovinami. Ve skutečnosti „svítící“ poloviny indikují hustou matérii a tmavý pruh indikuje vysoký tlak (porovnej s Obr. 10.5. a). Rotace v každé polovině by měly být opačné, jako u tlakových níží nad a pod rovníkovým protiproudem.

[40] Příkladem by mohla být spirální galaxie s příčkou, se dvěma (SHMS) ve středu. Příčku tvoří prstenec nízkého tlaku mezi oběma (SHMS). Viz. (Obr. 6.3. a) molekula H2.

[41] Prostor má pouze materiální podobu. Virtuální „duchovní“ objekty (myšlenky, iluze) v prostoru neexistují. Náš (lidský) svět je (zdánlivě) hmotný. To dává hmotě v našem chápání zvláštní význam. Hmotu tvoří atomy ve směsi s plazmou. Existenci plazmy si většinou neuvědomujeme. Plazma není čtvrté skupenství hmoty! Plazma nikdy nenabývá hmotnost!

[42] Tělesa nevznikají, ani nezanikají. Pouze se transformují. Tento fyzikální princip nevystihuje fakt, kdy se např. dvě částice mohou transformovat (sloučit) do jedné a naopak. Jeho dikce nám říká, že materie zde je a v každém okamžiku se transformuje do jiné podoby. Rozložíme-li celek, který jsme poskládali z jednotlivých částí, nikdy již tyto části nedostaneme zpátky v původní formě.

[43] Viz příklad s vystupováním velké (řídké) bubliny z (husté) pěny na pivě. Bubliny (S, T) jsou teplo, které zahřívá povrch planet blízkých hvězdě (např. Země). V případě vzdálenějších planet můžeme vliv tepelného záření zanedbat. Světlo samozřejmě „doputuje“ mnohem dále.

[44] Tzv. „zářící hmota“ je indikátorem center nízkého tlaku. V knize je nízký tlak (včetně „zářících“ hvězd) znázorněn tmavě.

[45] V jejich středu se postupně vytvářejí kovové hustotní sféry.

[46] Na (Obr. 10.9.) je (LG2) blíže centru galaxie, protože je hustší, než (LG1). V centrech (LG) se postupně tvoří (SHS). Část superhusté materie končí v (SHMS) v centru galaxie, jak popsáno dříve.

[47] (SHMS a SHS) jsou plazma, nemají hmotnost a nic nepřitahují! Superhustou megasféru (SHMS) můžeme považovat za jakousi obdobu jádra atomu. Je to plazma v pevném (zmrzlém) stavu (teplotní dno) - prostor s největší možnou hustotou. Těleso (SHMS) je obklopeno „mořem“ hustých částic.

Bludy typu, že světlo díky „super přitažlivosti černé díry“ nemůže ze (SHMS) uniknout pouze ilustrují totální nepochopení fyzikálních jevů. Horká (řídká) bublina světla je tlakovou níží odtlačována od (SHMS) a vůbec se do (SHMS) dostat nemůže. Je to jako kdybychom tvrdili, že míček, nebo bublina páry nemůže uniknout ze dna moře. Samozřejmě ani míčky, ani bubliny páry se na dno moře nikdy nemohou dostat.

[48] Např. když v (LG) v těsné blízkosti centra galaxie (SHMS) „vybuchne“ supernova a rozmetá tlakové pole (LG). Potom jsou podmínky pro to, že (SHS) může být vtlačena do (SHMS). Protože se jedná o „zmrzlý“ prostor, nedochází k spojení v jednu sféru, ale vznikne nepravidelné složené těleso (Obr. 6.3.). To má následně vliv na tvar galaxie a tvar její povrchové plochy.

[49] Vyvrhované bubliny a jejich klastry jsou (super)studené a cestou prostorem ještě chladnou. To je příčinou, že tyto (studené) výrony pozorujeme s velkým tzv. „rudým posuvem“. Z „rudého posuvu“ nelze vyvozovat žádné závěry ohledně vzdálenosti takových objektů od pozorovatele, tím méně o rychlosti pohybu tělesa (které studené částice emituje) a už vůbec ne o jeho „stáří“. Výrony plazmy se dějí pravděpodobně ve středovém kanálu v oblasti jednoho z pólů. Je možné, že (SHMS) má také „hotspot“ v oblasti rovníku. Pak by se jednalo pravděpodobně o pulzar.

„Rudý posuv“, je totální nepochopení dějů a podstaty záření. Aplikovat Dopplerův princip na bubliny v prostoru je naprosto nesprávné. Tímto nesmyslem je zdůvodňován jiný nesmysl - „rozpínání Vesmíru“. Původ těchto nesmyslů je v dalším nesmyslu - „velkém třesku“. 

[50] Směs studených a zmrzlých částic vyvržených z kvasarů může být dobrým prostředím pro vznik atomů všech hustot. Mohou vznikat různě husté atomy, nejenom vodík a helium (podobný proces, jako H). Studené prostředí usnadňuje spojování některých atomů do i poměrně složitých molekul, což by za „normálních teplot“ nebylo možné. Zejména atomy plynů s nejnižším bodem tuhnutí zde nejsou obaleny vrstvou plazmy, takže se k sobě mohou přiblížit na bezprostřední vzdálenost a spojovat se do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Mohla by to být inspirace pro jakousi „studenou“ chemii.