11. Planetární počasí

11.1. Galaxie, hvězdné a planetární soustavy jsou tlakové níže a řídí se univerzálními pravidly platnými pro fraktální tlakové systémy. Tlaková níže galaxie je nadřazený tlakový systém pro tlakové níže hvězdných soustav. Tlaková níže hvězdné (Sluneční) soustavy je nadřazený tlakový systém pro podřízené tlakové níže planet (Země). (Obr. 10.1.)

11.2. V tlakové níži se tlak šíří (po spirále) od slupky, kde je vysoký tlak do okolí středového kanálu (V) s tlakem nízkým. Při povrchu planety je nižší tlak základního prostředí (plazmy), než ve výšce.[1] To znamená, že plazma z vyšších nadmořských výšek (kde je vyšší tlak) „pohybuje“ s plazmou z nižších nadmořských výšek (kde je nižší tlak). Počasí kosmické tvoří nadřazený tlakový systém pro počasí planetární.

11.3. Planetární počasí je otevřený tlakový systém. Horní hustotní sféru hmotného jádra planety tvoří atmosféra. Atmosféra každé planety je jiná. Typ atmosféry závisí na teplotě povrchu planety. Ta závisí množství tepla, které do planety proudí z (MP).[2] To, jestli atmosféra obsahuje hmotnou složku, je závislé na hloubce tlakové níže planety. Když je povrch planety žhavý (Venuše), nebo se množství vnitřního tepla projevuje vulkanismem (Země), má planeta hmotnou (plynnou) atmosféru. Když je tlaková níže planety slabá (Mars), nebo těleso nemá vlastní tlakovou níži (Měsíc), má planeta atmosféru s minimální, nebo žádnou hmotnou složkou.

11.4. Podle množství tlaku (tepla) z (MP) může mít planeta horký povrch (Venuše), povrch s teplotou „tak akorát“ (Země),[3] nebo povrch studený (Mars). Teplota povrchu planety může ovlivnit základní proudění v atmosféře. Planeta je vždy tlaková níže. Atmosféra planety však může mít charakter tlakové níže - její hmotná část (sekundární prostředí) je při povrchu hustší, než pod stratopauzou (Země). Základní proudění je od rovníku směrem k pólu (Obr. 3.4. vlevo). Nebo může mít charakter tlakové výše - její hmotná část je při povrchu řidší, než pod stratopauzou (Venuše). Základní proudění je od pólu k rovníku (Obr. 3.4. vpravo). Je možné, že existuje i atmosféra s charakterem výškové tlakové níže (Jupiter). To, že atmosféra planety neobsahuje hmotnou složku neznamená, že planeta nemá počasí.

11.5. Atmosféra je v beztížném stavu a nepůsobí v ní žádné setrvačné (Coriolisovy) síly. Všechny atmosférické anomálie (tlakové výše a níže) jsou tělesa, která jsou ve své hustotní sféře, nemají hmotnost a jsou v beztížném stavu.[4] Atmosféra nepůsobí na tělesa vnořená svoji hmotností (žádnou nemá), ale pouze tlakem.

11.6. Atmosféru planety tvoří dvě základní složky matérie:

1) Plazma (primární prostředí) tvoří objemově naprosto převažující složku atmosféry.

2) Hmotná část atmosféry (sekundární prostředí) je tvořena („studenými“) atomy a molekulami plynů, vodní párou a prachem.

 

11.7. Poznámka 11.1. Atomy jsou částečně uzavřené tlakové níže. Bubliny prostředí nemohou za „normálních“ teplot proniknout dovnitř (uzavřeného) atomu. Atomy plynů vznikají v oblastech Vesmíru s velmi nízkými teplotami. „Studené atomy“ tvoří pro bubliny v „teplejším“ prostředí prostoru kondenzační jádra[5] a „obalují“ se namrzlou plazmou podobně jako se obalují kondenzační jádra v mracích molekulami vody a vznikají ledové kroupy (Obr. 5.3.).

„Namrzlá“ plazma způsobuje, že se atomy a molekuly plynů chovají jako (husté) závaží, ke kterému „přimrzl“ svazek (řídkých) balónků, které snižují hustotu takto vzniklého klastru a vyrovnávají ji s hustotou prostředí (Obr. 10.1. b). Čím má atom nižší bod tuhnutí (hlubší tlakovou níži), tím větším klastrem plazmy je v „teplejším“ prostředí obalen (Obr. 6.4. c). Plyny se tedy skládají z atomů a molekul s „namrzlou“ plazmou a z „volné“ plazmy mezi nimi, která tvoří prostředí.

Molekuly vody a částice prachu v atmosféře tvoří kondenzační jádra pro molekuly plynů s „namrzlou“ plazmou. Hustota takto vzniklých klastrů se přibližuje hustotě prostoru okolní atmosféry.

 

10.8. Hmotná část tvoří zlomek objemu (Zemské) atmosféry. To zjistíme, když atmosféru zkapalníme. V jednom tisíci litrů atmosféry jsou asi 2 litry kondenzátu hmoty a 998 litrů plazmy.[6] S rostoucí nadmořskou výškou se prudce snižuje objem hmoty a zvyšuje se objem plazmy. To znamená, že atmosférický (mechanický) tlak se snižuje a tlak (teplota) v základním prostředí se zvyšuje.

11.9. Jako důsledek množství vnitřního tepla planety, původem z (MP) nutno počítat s tím, že čím je povrch planety víc horký, má plazma nad povrchem vyšší teplotu, je řidší a má větší objem (Obr. 5.3., T1). Klastry „namrzlé“ plazmy na atomech jsou objemnější (Obr. 5.3., T2). Hmotná část atmosféry (atomy) zabírá menší objem (jeví se řidší). Atomů je v jednotkovém objemu méně. Čím je povrch planety studenější, tím jsou klastry „namrzlé“ plazmy na atomech méně objemné a hmotná část atmosféry u povrchu se jeví hustší. Atomů je v jednotkovém objemu více. Na teplotu (tlak) při povrchu má také podstatný vliv množství povrchového tepla od centrální hvězdy.

11.10. Na rozdíl od hmotných kapalin (moře), které většinou obsahují z jeden druh molekul, je atmosféra velmi složitý systém, který se skládá ze „studených“ atomů a molekul s různou hustotou prostoru, které se ale díky „namrzlé“ plazmě jeví jako kdyby měly hustotu podobnou. Díky různé teplotě tání jednotlivých „studených“ atomů a molekul se při změně teploty prostředí chová každý plyn trochu jinak.

11.11. Hybatelem všech tlakových jevů v atmosféře je základní prostředí (plazma). Pohyb v atmosféře (vítr) je důsledkem tlakových impulzů částic plazmy (původem z MP) na plochu atomů a molekul atmosféry. Ve skutečnosti na plochu klastrů plazmy, která je „přimrzlá“ na molekuly atmosféry. To znamená, že tlakový impulz, působící na molekuly atmosféry působí na mnohem větší plochu.[7]

11.12. Molekuly atmosféry s „namrzlou“ plazmou mají stejnou hustotu, jako prostředí, nejsou na pevné podložce a jsou v beztížném stavu. Tlak na jejich plochu se projevuje hlavně pohybem. Tím není řečeno, že některá částice prostředí nemůže při změně tlaku (teploty) „přimrznout“ ke klastru atomu plynu, nebo od něj „odmrznout“ zpět do prostředí.

11.13. Tlak ze stratopauzy (původem z MP) působí na planetu „shora“ (dostředně). To znamená, že nejprve působí na horní hustotní sféru (atmosféru) a následně na hustotní sféry pod atmosférou. Rozdíly v rotacích v jednotlivých hustotních sférách se ovlivňují pouze v mezifázích mezi nimi. To znamená, že povrch planety nerotuje s atmosférou.[8]

11.14. Planeta rotuje kolem hvězdy, hvězda rotuje kolem centra lokálního hurikánu (LG) v rameně galaxie (Obr. 10.1. e). Celá hvězdná soustava rotuje a navíc se pohybuje (po fraktální spirále) ve směru své špičky. To znamená, že hvězda a s ní i planeta se dostává do stále nových tlakových polí mezigalaktického prostoru. Neexistují zde žádné zákonitosti, nebo pravidelnosti. Z historických údajů o počasí nelze dělat žádné závěry, nebo předpovědi do budoucna. Vzhledem k fraktální povaze tlakových systémů se mohou některé prudké změny tlaku v nadřazených systémech postupně tlumit.

 

11.15. Planety leží v „severní“ (RPS), nebo „jižní“ (RPJ) polovině rovníkového protiproudu hvězdy (Obr. 10.7.) a mění svoji polohu nejenom ve směru „blíže, nebo dále k hvězdě“, ale také „výše, nebo níže“ v příslušné polovině (MH). Tlakový spád v rovníkovém protiproudu hvězdy ve směru „sever - jih“ je velmi vysoký. I malá změna polohy planety v tomto směru má velký vliv na planetární počasí. Tlakové níže planet se vzájemně ovlivňují při jejich „míjení se“ v sousedních závitech spirálního toroidu hvězdné soustavy (Obr. 10.8.). To má také vliv na planetární počasí.

11.16. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy má zásadní vliv na množství tlaku (tepla), které planeta dostává. Čím je (MP) blíže centru tlakové níže hvězdy, tím se nachází ve větším tlakovém spádu a tím větší množství tepla proudí do planety. Planeta dostává tlak (teplo) ze dvou zdrojů. Hlavní zdroj je tlak z (MP), vedlejší zdroj jsou bubliny (S, T) z centrální hvězdy. Tlak z obou těchto zdrojů se sčítá, přičemž tlak (teplo) z (MP) je pro planetární počasí naprosto rozhodující. Hlavní zdroj zahřívá planetu „zevnitř“, vedlejší zdroj ohřívá pouze povrch planety.[9]

11.17. Hlavní zdroj tlaku (tepla) je z (MP). „Mikrobublinky“ tlaku z (MP) „drží planetu pohromadě“, rotují všemi jejími hustotními sférami (včetně atmosféry) a tím i planetou. Součástí (MP) je i středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru. V centru planety dochází ke stejnému procesu, jako u hvězdy, ale s mnohem menší intenzitou. Mikrobublinky tlaku se v centru planety spojují do větších bublin (T). (T) mají nižší hustotu než „mikrobublinky“ a jsou tlačeny proti dostřednému proudu „mikrobublinek“ směrem od středu planety k jejímu povrchu. Přitom zvyšují teplotu v jednotlivých hustotních sférách planety (Obr. 10. 9.).

11.18. Vedlejším zdrojem je teplo (tlak) z centrální hvězdy. Centrální hvězda (Slunce) není příčinou vzniku a existence atmosférických tlakových systémů a neudržuje je v chodu, i když přispívá k jejich dynamice.[10] Centrální hvězda neohřívá atmosféru přímo. Bubliny tepla (S, T) z centrální hvězdy (Obr. 10.8.) zahřívají přivrácenou část povrchu planety. Tím vzniká při povrchu oblast vysokého tlaku, která vytlačuje studenou plazmu do výšky. Množství tepla (S, T), dopadajícího na povrch hmotného jádra planety ovlivňují mraky, které ve dne povrch stíní a tím snižují tlak u povrchu. V noci mraky částečně brání „spadnutí“ studené plazmy k povrchu.

11.19.  Poznámka 11.2. Pro molekuly vzduchu v atmosféře platí, že jsou ve svoji hustotní sféře (nemají hmotnost) a nejsou na pevné podložce. To znamená, že tlakové impulzy, kterými působí Sluneční bubliny (S, T) na „namrzlé“ klastry plazmy na molekulách atmosféry se projevují převážně pohybem. Neprojevují se ohříváním atmosféry.

Povrch planety tvoří pro dopadající bubliny (S, T) původem z hvězdy „pevnou“ podložku. Hustota prostoru povrchu planety je asi 3000 x vyšší, než hustota prostoru atmosféry. Povrchový tlak „pevného“ povrchu je vysoký. Malá část bublin (T) přesto proniká vysokým povrchovým tlakem a zahřívá slabou povrchovou vrstvu. Od povrchu „odražené“ (Sluneční) bubliny tepla (S, T) zvyšují tlak (teplotu) nad povrchem (Obr. 5.2. b).

Centrální hvězda zvyšuje (za dne) tlak u povrchu planety. Vysoký tlak plazmy u povrchu planety vytlačuje studenou plazmu do výšky. Zároveň část „teplé“ plazmy prostředí „přimrzne“ ke klastrům na atomech (Obr. 5.3., T2). V noci zmizí přísun povrchového tepla od hvězdy, studená plazma z výšky „spadne“ k povrchu. Tlak (teplota) u povrchu se sníží. Zároveň ale atomy předají část tepla vázaného v „namrzlé“ plazmě do prostředí. Proto nejsou změny teploty na osvícené a neosvícené straně tak dramatické, jako na tělesech bez atmosféry (Měsíc).

Tento jev lze sledovat na pouštích. Ve dne je teplota těsně nad povrchem kolem 60 stupňů Celsia, ale už několik desítek centimetrů pod povrchem je stálá teplota kolem 20 stupňů Celsia ve dne i v noci. Vysoký tlak (teplota) u povrchu vytlačuje ve dne studenou plazmu do výšky. V noci pomine vliv bublin (S, T), tlak (teplota) u povrchu klesne. Teplota atmosféry u povrchu se sníží. O množství povrchového tepla se můžeme přesvědčit také v severních oblastech (Země) na permafrostu. Přestože v letních měsících zde dopadají Sluneční bubliny (S, T) na povrch 24 hodin denně, půda rozmrzne pouze asi 2 metry pod povrch.

(Pouze hypoteticky). Kdybychom nějakým „deštníkem“ zastínili Zemi od Slunečních bublin (S, T), povrch planety by zamrzl a rychle by nastala celoplanetární doba ledová. Pod povrchem, v hloubce několika set metrů by ale byly teploty (původem ze středu planety), jako dnes na povrchu.

 

11.20. Vysvětlovat děje v atmosféře pomocí „mas“ teplého, nebo studeného vzduchu není správné. Veškeré „teplo“ představuje plazma, která je „mezi“ molekulami vzduchu. Samotné molekuly (atomy) plynů jsou (pasivní) tělesa vložená, která si udržují svoji hloubku tlakové níže (teplotu danou oblastí vzniku) a jsou stále „studená“.

11.21. Molekuly plynů (hmota) svojí přítomností ovlivňují tlak (hustotu) základního prostředí. V atmosféře rozeznáváme dva tlaky. Tlak (teplotu) v primárním prostředí a tlak v hmotném prostředí atomů a molekul plynů (atmosférický, mechanický tlak). Vztah tlaku v základním prostředí (plazmy) a v sekundárním prostředí (atomů a molekul plynů atmosféry) je v přímé úměrnosti. Situace je komplikovaná tím, že při povrchu je nejvyšší hustota hmotné části atmosféry a zároveň největší množství povrchového tepla z hvězdy.

11.22. V jednotkách atmosférického tlaku (Pa = Pascal) se vyskytuje hmotnost. To vytváří falešnou představu, že atmosféra působí svojí hmotností.[11] Pascal je mechanická nikoliv fyzikální jednotka. Měření atmosférického tlaku ve výškách stejnými metodami, jako při povrchu vytváří nesprávné představy. Používání Euklidovské geometrie ve sférickém prostoru vede k chybám. Používání matematických metod, založených na Euklidovské geometrii a Kartézské soustavě ve sférickém prostoru vede k chybám.

11.23. Je třeba rozlišovat rozdíl mezi otevřeným tlakovým systémem a uzavřenou (mechanickou) tlakovou nádobou. Atomy jsou prakticky nestlačitelné. To znamená, že atomy nemění svůj objem, ale mohou měnit svůj tvar. Hustota prostoru atomu se s teplotou příliš nemění. Stlačitelnost, to znamená změnu objemu umožňuje pouze plazma (mezi atomy), která mění objem s teplotou (tlakem). Plyny obsahují vysoký objemový podíl plazmy a díky tomu jsou mechanicky stlačitelné.[12] Otevřený tlakový systém (tlakovou výši, nebo níži) nelze stlačit. Lze ji pouze zahřát, nebo zchladit (např. při rozsáhlých lesních požárech) a tím změnit jejich velikost a objem.

11.24. Mechanický tlak se vypočítává, jako působení síly na plochu. Ve skutečnosti teprve působením tlaku na plochu vzniká (mechanická) síla. Tlak je primární i v mechanice. Rozdíl hustot v (nehomogenním) prostoru má za důsledek rozdíl tlaků. Z rozdílu tlaků vzniká v prostoru plocha. Tlak na plochu vytváří pohyb. Tlak, plocha a pohyb jsou důsledkem nehomogenity prostoru a nelze je od sebe oddělit.

11.25.  Atmosféra planety Země

11.25. Atmosféra planety Země má čtyři zásadní hustotní sféry (Obr. 11.1. c). Stratopauza představuje vysoký tlak na povrchu hmotného jádra planety. Stratopauzu je možno považovat za bezprostředního hybatele tlakových procesů v atmosféře. Ve stratopauze probíhá polární proudění atmosférických tlakových systémů (Obr. 11.4.). Pod stratopauzou je stratosféra, která tvoří „horní“ polosféru atmosféry. Při povrchu hmotného jádra planety je troposféra, která tvoří „dolní“ polosféru atmosféry. V troposféře lze rozeznat podle rozložení mraků minimálně další 3 sféry.[13]

11.26. Stratosféra a troposféra jsou od sebe odděleny tropopauzou. Tropopauza tvoří (sférický) rovníkový protiproud mezi stratosférou a troposférou.[14] V tropopauze, jako v každém rovníkovém protiproudu je nízký tlak (teplota). Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a tlakových níží, které jsou příčinou tzv. tryskového proudění (Obr. 11.4.).

11.27. Atmosféra planety Země má charakter tlakové níže, která má dvě poloviny (severní a jižní) oddělené od sebe rovníkovým protiproudem. Obě poloviny rotují ve směru rovnoběžek souhlasně s rotací Země, ve směru poledníku s opačnými rotacemi. Středem planety prochází kanál (V), ve kterém je vysoký tlak z meziplanetárního prostoru.

11.28. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že atmosférickým tlakovým výším a nížím jak je dnes rozeznáváme, jsou zákonitě nadřazeny ještě dvě globální, sférické tlakové níže. Můžeme si to představit tak, jako kdybychom na pól příslušné polosféry planety „nasadili“ tlakovou níži (hurikán), zvětšili ji a polosféru s ní „obalili“ (Obr. 11.1. a, nahoře). Vznikly by tak dva „superhurikány“ (severní a jižní).[15]

11.29. Superhurikány mají dvě ramena vysokého tlaku (V1, V2), která se „vinou“ (po spirále) po dané polosféře planety. Mezi rameny (V1, V2) superhurikánu se nacházejí jednotlivé podřízené hurikány, nebo tlakové níže (N11, N12, N13), jak jsou dnes rozeznávány (Obr. 11.1.). Superhurikány začínají v rovníkovém protiproudu (RP) a mají „oko“ na pólech. „Oko“ superhurikánu tvoří středový kanál (V) planety, který „vchází“ do planety na severním pólu a „vychází“ na pólu jižním.[16] To má za následek rozdílný charakter (atmosférického) proudění na pólech.

11.30. Existence superhurikánu není důsledkem rotace Země! Nadřazený tlakový systém k superhurikánu je (MP). Tlak z (MP) rotuje atmosférou a jednotlivými hustotními sférami planety a tím i planetou samotnou. S každou sférou s jinou dynamikou. Sféry, které spolu sousedí, se mohou částečně ovlivňovat prostřednictvím mezifází mezi nimi. To znamená, že povrch planety a atmosféra se vzájemně ovlivňují. Čím vyšší nadmořská výška, tím je vzájemné ovlivňování slabší a rozdíly v rychlostech rotací větší.[17]

11.31. Superhurikány (severní a jižní) se nacházejí na Zemské „kouli s pevným povrchem“, která rotuje. Superhurikány rotují stejným směrem jako planeta, ale s jinou relativní rychlosti vůči povrchu pod sebou. Obvodová rychlost povrchu hmotného jádra planety je na rovníku maximální a na pólu minimální.[18] Rychlost rotace ramen superhurikánu je na rovníku minimální a směrem k pólu (oku) se zrychluje.

Obr. 11.1.

11.32. Vztahujeme-li pohyb atmosféry k povrchu, pak na rovníku se atmosféra zpožďuje proti pohybu povrchu planety.[19] Kolem 30 stupňů zeměpisné výšky (tzv. subtropické pásmo) se rychlost pohybu povrchu planety a ramena superhurikánu začíná vyrovnávat. Nad 30. rovnoběžkou se atmosféra začíná pohybovat rychleji, než povrch planety pod ní.

11.33. Chceme-li pochopit změny jednotlivých tlakových systémů při jejich pohybu od rovníku k pólům, musíme ignorovat pohyb povrchu Země. To znamená, že vztažná soustava pro pozorování atmosféry je tlakové pole hvězdy a nikoliv Zemský povrch. Pro zobrazení dějů v atmosféře jsou mnohem vhodnější polární mapy, než mapy Mercantovy.

11.34. Na (Obr. 11.1. a, b) je základní schéma pohybu mračných systémů (které indikují tlakové níže) v troposféře.[20] Níže „vznikají“ mezi rameny spirál vysokého tlaku (V1, V2) na rovníku (Obr. 11.2. a) a jsou tlačeny směrem k pólům směrem západ - východ. Na rovníku jsou ramena (V1, V2) relativně blízko sebe a rychlost jejich rotací je podobná. Vznikající hurikán (N11) je „teplý“ a značně „zabalený“.

11.35. Jak tlakové systémy houstnou (chladnou) pohybují se (po spirále) směrem k „oku“ na severním pólu. Přitom se zvyšuje rozdíl dostředné rychlosti v ramenech (V1, V2).[21] To má za následek, že se „hlava“ hurikánu (N11) „rozbaluje“ a „ohon“ se prodlužuje. Hurikán mění na tlakovou níži (N12).

11.36. Na (Obr. 11.2. e) je zachycená situace, která je zmíněná na (Obr. 10.8.) u planet. Tlaková níže (N11) se potkává s tlakovou níží (N12), která leží o jeden závit superhurikánu výše. Mezi „hlavou“ (N11) a „ohonem“ (N12) se vytváří tlaková níže (N). To má vliv na pohyb center (N11) a (N12) a na jejich velikost. Když si za (N11) dosadíme Zemi a za (N12) Jupiter vidíme situaci, která je popsána na (Obr. 10.8.).

Obr. 11. 2.

11.37. Čím blíže pólu tím jsou ramena (V1, V2) blíže k sobě, tlakový spád mezi nimi roste a dostředné rychlosti v ramenech (V1, V2) se vyrovnávají. Kolem středového kanálu (V) na pólu rotují opět „zabalené“ („studené“) tlakové níže (N13).[22]

11.38. Vlastnosti tělesa určuje prostředí, ve kterém se těleso nachází. Vlastnosti tlakových níží se liší podle oblasti, kde vznikají (nebo do které se transformují). Vlastnosti „teplé“ (řídké) tlakové níže v oblasti rovníku (N11) se liší od „studené“ (husté) tlakové níže v oblasti pólu (N13). Současná meteorologie mezi nimi nečiní rozdíl, ale rozdíl je podstatný. U (N11) jsme smáčeni teplým tropickým deštěm a u (N13) jsme bičováni ledovou tříští.

11.39. (Obr 10.3. a) zobrazuje přibližný odhad pravděpodobné polohy ramen vysokého tlaku (V1, V2) superhurikánu na severní polosféře.[23] Ramena začínají v rovníkovém protiproudu. V oblasti subtropického pásma (kolem třicáté rovnoběžky, naznačeno zeleně) se rychlost rotací ramen superhurikánu a rychlost rotace povrchu Země vyrovná. Ramena (V1, V2) jsou zde tvořena podřízenými („stabilními“) výšemi (1, 2, 3, 4,...), které nad povrchem „stojí“. To má za následek, že v těchto oblastech se nachází pásmo suchých oblastí a pouští (žlutou barvou).[24] V mořích (Obr. 11.3. vpravo) jsou tyto oblasti vysokého tlaku charakterizované poměrně „stabilními“ víry (gyres), v jejichž centrech se nacházejí středové kanály nízkého tlaku - vulkány.

Obr. 11.3. - 1 - Azory, 2 - Sibiřská tlaková výše, 3 - Hawaii, 4 - Kalifornská tlaková výše,
5 - Réunion, 6 - Velikonoční ostrov, 7 - Ascension

11.40. Ramena nízkého tlaku (N1, N2) superhurikánu jsou tvořena sumou podružných tlakových níží (zde pro přehlednost nenaznačeno) a nacházejí se mezi rameny (V1, V2) tlaku vysokého. Oblasti nízkého tlaku jsou charakterizovány horami, sopkami a mělkým mořem (např. Karibik, nebo Velký bariérový útes). Z těchto příkladů se dají odvodit některá jednoduchá (nikoliv však absolutní) pravidla. Hluboké moře - vysoký tlak. Mělké moře - nízký tlak. Vrchol (mořské) vlny - nízký tlak, „údolí“ mezi vlnami - vysoký tlak. Sopky uprostřed velkých mořských ploch - centrum velkých („stabilních“) tlakových výší (gyres).[25] Moře - vysoký tlak. Pevnina - nízký tlak. Topografie planety může hodně napovědět o jejím tlakovém poli i o jejím umístění v rovníkovém protiproudu hvězdy (jestli je v RPS, nebo RPJ).

 

11. 41. Tropopauza, (tryskové proudění)

11.41. Zemská tropopauza tvoří mezifází mezi troposférou a stratosférou. Stratopauza se nachází ve výšce asi 60 km nad mořem. Tropopauza je nesymetricky blíže povrchu (asi 9 - 16 km nad mořem).[26] Tropopauzu tvoří propojené rovníkové protiproudy atmosférických tlakových výší a níží. Tropopauza má dvě poloviny (Obr. 3.7.), které rotují ve směru západ - východ souhlasně, ve směru sever - jih protiběžně. Jako ve všech rovníkových protiproudech je v tropopauze nízký tlak (teplota).

Obr. 11.4.

11.42. Na (Obr. 11.4. vpravo) je schematické zobrazení závitů superhurikánu a jejich výškové dělení. Pro přehlednost je zde Zemská severní polosféra nakreslena (nekorektně) jako lineární (viz rovněž Obr. 11.1. c). Tlakové výše, které mají svůj původ ve stratopauze vytlačují hustou (studenou) matérii do svých rovníkových protiproudů a odtud (po spirále) ke svým obvodům. Zde přejímají „zahuštěnou“ materii tlakové níže a transportují ji do okolí svých středů. Přitom se materie dále zahušťuje. Tlakové níže vytlačují řídkou materii do svých středových kanálů a odtud prostřednictvím polárního proudění do tlakových výší (viz rovněž Obr. 4.3.).

11.43. V tropopauze se vytváří esovitě prohnuté tryskové proudění (Obr. 11.4., vpravo nahoře).[27] Tryskové proudění má dvě poloviny (severní a jižní) s opačnými rotacemi ve směru poledníků. Tryskové proudění se pohybuje jako celá atmosféra od západu na východ. Působí ve směru rotace Země je výraznější než proudění, které působí proti rotaci (naznačeno světlejší barvou). Ve výšce již povrch planety neovlivňuje tolik atmosféru. Plazma, unášející molekuly vzduchu zde dosahuje vyšších rychlostí.

11.44. Na každé polosféře planety (Země) se nacházejí dvě patra tryskového proudění. Subtropické proudění (subtropical jet) a polární proudění (polar jet).[28] Jsou to značně turbulentní a nestabilní proudy. Tryskové proudění je důležité pro leteckou dopravu, proto je aspoň trochu zmapované.[29] Tryskové proudění může upřesnit představu o výškovém průběhu podružných tlakových výší (1, 2, 3, 4...), tvořících ramena (V1, V2) Superhurikánu. O proudění ve stratopauze je minimum dat.

 

11.45. Poznámka k tzv. „klimatickým změnám“

11.45. Planety jsou podřízené (fraktální) tlakové níže v tlakové níži hvězdy. Planety (P1, P2, P3) se nachází v rovníkovém protiproudu hvězdné soustavy. Rovníkový protiproud tvoří dva ploché spirální toroidy nízkého tlaku (RPS) a (RPJ), oddělené od sebe oblastí tlaku vysokého. Vzhledem k rozměrům hvězdného mezifází (MH) je rovníkový protiproud velmi úzké pásmo. (P1, P2) jsou v jeho „severní“ polovině (RPS), (P3) v jeho jižní (RPJ) polovině (Obr. 11.5.). Rovníkový protiproud hvězdy není žádná „rovina“ (ekliptika). Je zvlněný a jeho tvar a poloha se neustále mění.

Obr. 11.5.

11.46. Poloha mezifází planety (MP) v tlakovém poli hvězdy má zásadní vliv na množství tepla (tlaku), které do planety proudí z (MH). Čím je (MP) planety blíže centru tlakové níže hvězdy, tím je tlakový spád mezi rameny (V1, V2) větší a tím větší je přísun tepla (tlaku) do nitra planety (Obr. 10.7.). Tvar a polohu (MP) a tím i planetární počasí také mohou ovlivňovat okolní planety, když se míjejí na svých drahách (Obr. 10.8.).

11.47. Změna polohy planety ve směru blíže, nebo dále od hvězdy nemá podstatný vliv na množství povrchového tepla, které planeta dostává od hvězdy.[30] Množství bublin (S, T) z hvězdy, které zvyšují tlak u povrchu planety lze považovat za přibližně konstantní. Přísun tlaku do planety z (MP) a středového kanálu (V) je rozhodující.

11.48. Poměrně malé výchylky polohy (MP) planety (Země) ve směru „sever“, nebo „jih“ mají podstatné dopady na globální počasí. Planeta nepravidelně „osciluje“ v příslušné polovině rovníkového protiproudu hvězdy mezi závity (V1, V2). Planeta se pohybuje jedním směrem tak dlouho, než ji tlak z protilehlého ramena vysokého tlaku (V1), nebo (V2) začne tlačit opačným směrem. Při změně orientace pohybu dochází k tomu, co se nesprávně nazývá přepólování tzv. „magnetického pole“, které je ve skutečnosti tlakové pole Země a nesměřuje z planety, ale z (MP) do planety.

11.49. Když se planeta začne pohybovat z jižní polohy směrem k severní (Obr. 11.5. c), je špička planety[31] na severu. Jižní polosféra má větší objem a severní menší. Rovníkový protiproud planety je vychýlený směrem na sever. Při pohybu na sever se severní polosféra planety postupně dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 11.5. c, vlevo). Vyšší tlak působící na severní polosféru má za následek, že se objem severní polosféry (MP) postupně zvětšuje (Obr. 4.1.), objem jižní polosféry se zmenšuje. Tlak ve středovém kanálu (V), původem z meziplanetárního prostoru, který je hlavní příčinou žhavého jádra planety roste. Rovníkový protiproud Země, který tvoří meteorologický rovník se posunuje směrem k jihu. Severní polosféra zvětšuje svůj objem tak dlouho, až je tlak z ramena (V1), nebo (V2) na její zvětšenou plochu tak velký, že se planeta začne pohybovat opačným směrem.[32]

11.50. Planetární oteplování. Při pohybu planety v (RPS) hvězdy na „sever“ se slupka planety (MP) dostává do oblasti vyššího tlaku (Obr. 11.5. c, vlevo). Zvýšení tlaku (teploty) na severní polosféře se nejvíce projevuje v oblasti středového kanálu (V), to znamená v Arktidě.[33] Vyšší tlak způsobuje zvýšení teploty ve sférách moře a atmosféry. Tlak nad hladinou moří se zvyšuje. Povrchový tlak na hladině (teplejších) moři se snižuje, ale vzhledem k většímu tlaku v atmosféře musí molekuly vody z oceánů disponovat vyšším tlakovým impulzem, aby mohly „vyskočit“ do atmosféry. Přes vyšší teplotu oceánů může dojít k menšímu odparu, zejména v severních oblastech. Méně vody v atmosféře znamená méně mraků, menší stínění povrchu a vyšší teplotu (tlak) u povrchu. Mohutnější atmosférické tlakové výše generují menší, ale bouřlivější tlakové níže. To má za následek sušší počasí a nerovnoměrný spad srážek.

11.51. Doba ledová. Při pohybu planety na směrem na „jih“ v (RPS) hvězdy se planeta dostává do oblasti nižšího tlaku (Obr. 11.5. c). Tlak ve středovém kanálu (V), původem z meziplanetárního prostoru pod (MH) se sníží. Tlak (teplota) v atmosféře a mořích se snižuje. Povrchový tlak moří roste. Přes vyšší povrchový tlak moří umožňuje menší tlak v atmosféře vyšší odpar. Větší množství páry v atmosféře znamená mlhu a množství („studených, nízkých“) mraků, stínících povrch. Povrchová teplota (tlak) nad pevninou se snižuje. Počasí je studenější, vlhčí. Srážky padají v podobě sněhu. Pevnina se postupně od pólu a vrcholků hor zaledňuje. Tzv. „mírné pásmo“ se posunuje směrem k jihu. Pouště v okolí 30. rovnoběžky se mění v savany. Hladina moří klesá.

11.52. Neustálý tlak ze stratopauzy způsobil, že se většina pevniny nachází na severní polosféře, kde žije většina lidstva. Díky tomu jsou zde doby ledové poměrně dobře zmapované. Pro lepší pochopení klimatických změn chybí historické údaje o počasí na jižní polosféře, v závislosti na polosféře severní. Chybí údaje o tom, kam se posunuje pásmo hurikánů při klimatických změnách. Chybí údaje o dobách ledových v závislosti na tzv. „přepólování magnetického pole“. Neexistuje ani hrubá představa synoptické mapy Sluneční soustavy.

11.53. Změny Zemského počasí jsou důsledkem změn v tlakovém poli Sluneční soustavy, o kterém nemáme žádné informace a na které nemáme (a nikdy nebudeme mít) žádný vliv. Vliv vnějšího tlakového pole je chaotický jev. Nejsou zde žádné cykly, setrvačnosti, nebo pravidelnosti. Změny mohou být velmi rychlé.

 

11.54. Poznámka k tzv. „skleníkovým plynům“

11.54. Planeta Země není žádný uzavřený skleník, nebo mechanická tlaková nádoba! Tlaková níže planeta Země je otevřený tlakový systém vnořený v otevřené tlakové níži Sluneční soustavy. Atmosféra planety Země je při povrchu tvořena z 998 objemových dílů plazmou a ze dvou objemových dílů atomy a molekulami plynů. S rostoucí nadmořskou výškou klesá podíl atomů a molekul a narůstá podíl plazmy. To znamená, že roste tlak v základním prostředí (plazmě) a klesá atmosférický tlak.

11.55. Jeden kubický metr atmosféry (1000 litrů) při povrchu planety obsahuje necelé dva litry atomů a molekul plynů. V objemu dvou litrů plynů je přibližně 80% dusíku (1,6 litrů), 20% kyslíku (0,4 litrů) a malé množství molekul dalších plynů. Podíl oxidu uhličitého (CO2) ve dvou litrech kondenzátu molekul plynů je objemově asi 0,04 % (1 mililitr = 20 kapek).[34] Z těchto dvaceti kapek (CO2) v jednom kubickém metru atmosféry je asi 95 % (19 kapek) přírodního původu (sopky, lesní požáry, hnilobné procesy...). Asi jedna kapka oxidu uhličitého v kubickém metru atmosféry připadá na lidskou činnost.

11.56. Atomy jsou částečně uzavřené tlakové níže, tvořené neuzavřenými částicemi. Atomy plynů vznikají ve velmi studených oblastech Vesmíru. To znamená, že kyslík (dusík) je velmi „studený atom“ („studená tlaková níže“). Kyslík taje při zhruba 54 stupňů K.[35] Když se atom kyslíku dostane do teplejšího prostředí, působí na bubliny prostoru jako kondenzační jádro. Bubliny prostoru na „studený“ atom „namrzají“ podobně, jako namrzají molekuly vody na (studená) kondenzační jádra v bouřkových mracích a tvoří se ledové kroupy (Obr. 5.3.).

11.57. Oxid uhličitý taje při mnohem vyšší teplotě než kyslík (217 stupňů K) a proto je obalen podstatně menší vrstvou „namrzlé“ plazmy (tepla). Kyslíku je v atmosféře objemově asi 500 x více, než (CO2). Když se slučuje uhlík s kyslíkem při spalování fosilních paliv a ostatních přírodních procesech, nahrazuje se v atmosféře plyn s velkou schopností vázat na sebe teplo, plynem s mnohem menší schopností vázat na sebe teplo.

11.58. Proces spalování je zvlášť intenzivní ve městech a průmyslových aglomeracích, kde dochází k masivnímu vázání kyslíku na uhlík v různých spotřebičích (topení, automobily ...). Přeměna kyslíku a uhlíku na oxid uhličitý lokálně přízemní atmosféru otepluje. Naopak stromy (ve dne) sluneční světlo a teplo váží na kyslík procesem fotosyntézy a tím přízemní vrstvu atmosféry ochlazují. Stromy také „stíní“ povrch a snižují ohřívání povrchu planety přímým (povrchovým) teplem ze Slunce. Musíme mít na paměti, že uvedený proces se týká zcela zanedbatelné části objemu atmosféry.

11.59. Kombinace spalování kyslíku a kácení stromů ve městech[36] má negativní dopad na lokální prostředí. Kácení a ořezávání vzrostlých stromů z „bezpečnostních důvodů“ snímá odpovědnost z různých úředníků a zároveň se stalo velmi výnosným způsobem podnikání pro různé („eko“)firmy přisáté na veřejné rozpočty. Nahrazení jednoho vzrostlého stromu malým stromkem znamená, že jsme nahradili pouze jednu větev, jakých vzrostlý strom má desítky v několika „patrech“.

11.60. S velkou pravděpodobností existuje rozdíl mezi ekosystémy s kladnou, nebo zápornou kyslíkovou bilancí. To znamená, zda ekosystém kyslík spíše spotřebovává, nebo vypouští „přebytky“ kyslíku do atmosféry. Rovníkové pralesy nejsou plícemi planety. Intenzivní rozkladné procesy, které tam probíhají, spotřebovávají více kyslíku než „vyrobí“ stromy procesem fotosyntézy. Pralesy jsou spíše zdrojem (CO2). To neznamená, že by se pralesy měly kácet. Když není biologický materiál uložen pod vodu, kde není přístup vzdušného kyslíku, vrací rozkladné procesy a požáry uhlík zpět do atmosféry v podobě (CO2).[37] Plícemi planety jsou lesy mírného pásma, bažiny a především moře.

11.61. Údaje z ledovcových sond ukazují, že zhruba 600 let po nástupu doby ledové začíná stoupat obsah (CO2) v atmosféře. To má svoji logiku. Pokud led překryje z hlediska fotosyntézy velmi výkonné pásmo lesů a bažin mírného pásma a severní ledový oceán, rostliny přestanou rozkládat atmosférický (CO2) na kyslík a uhlík a ukládat ho na mořské dno, respektive do bažin, ze kterých se později vytvářejí uhelné sloje. Zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře je důsledek dob ledových. Doby ledové jsou důsledek pohybu planety Země v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy.

 

11.62. Poznámka 11.5. Co vlastně dýcháme? Rostliny vdechují vzduch, ze kterého (ve dne) z minimálního objemu (CO2) získávají uhlík k vytváření organických sloučenin. Proces fotosyntézy spočívá v tom, že tlak, který rostliny získávají zachytáváním bublin slunečního světla (S, T), použijí na oddělení (odtlačení) kyslíku od uhlíku v molekule (CO2). Obalují molekulu kyslíku (O2) v (CO2) plazmou tak dlouho, až ji oddělí od uhlíku. Kyslík s namrzlou vrstvou plazmy (tepla) rostliny vydechují. Uhlík si ponechají. Znamená to, že rostliny dokáží volné teplo (Obr. 5.3., T1) přeměnit na teplo vázané na kyslík (Obr. 5.3., T2) a tak atmosféru částečně ochladit.

11.63. Zvířata dýchají vzduch, který obsahuje asi 80 procent dusíku a 20 procent kyslíku. Člověk vdechne průměrně 2 litry vzduchu. V těchto dvou litrech vzduchu je 0,4 litrů kyslíku. Objem samotných molekul kyslíku je asi 8 mililitrů na jeden vdech. Zbytek je plazma, která atom kyslíku obaluje. To znamená, že na jeden vdech do sebe vpravíme 392 mililitrů plazmy a 8 mililitrů atomů kyslíku. (Velmi přibližné. Pouze pro ilustraci).

11.64. V organizmu se na vdechnutý kyslík (obalený „namrzlou“ plazmou) naváže uhlík, získaný z potravy. Sloučením kyslíku s uhlíkem[38] vzniká (CO2) - sloučenina s mnohem vyšším bodem tání a také s mnohem menším obalem plazmy. Prakticky všechen kyslík, který jsme vdechli, zase vydechneme v podobě (CO2). V organizmu tedy nezůstává kyslík, ale pouze bubliny tlaku, o který jsme kyslík „okradli“. Tento tlak pohání především mozek, který bez něj po několika minutách hyne a také samozřejmě ostatní orgány.


[1] Kdyby byl při povrchu vyšší tlak, než ve výšce, vytlačil by tento tlak atmosféru do Kosmu.

[2] Když v kamenném jádru planety neprobíhají procesy, které vedou k vývoji plynů, planeta o svoji plynnou atmosféru dříve, nebo později přijde. To platí hlavně u malých těles.

[3] To znamená, že tlak (teplo) ze středu (Venuše) zahřívá povrch na teplotu kolem 450 stupňů Celsia. V případě Země je vnitřního tepla méně a moře a atmosféra stačí „uchladit“ vnitřní teplo planety natolik, že povrchová teplota umožňuje život.

[4] U atmosféry „nefunguje“ jev, který známe u kapalin jako hydrostatický tlak. Atmosféru nelze přirozeným způsobem „vyzvednout“ o jednu hustotní sféru výše, aby měla hmotnost. Když komplikovaně měříme hmotnost plynů v tzv. „vakuu“ jedná se o mechanickou (technickou) hmotnost.

[5] Každý atom může tvořit kondenzační jádro pro plazmu. Záleží však na hloubce jeho tlakové níže, která je odvozena od teploty prostředí při jeho vzniku. Např. aby atom železa byl plynem, musí mít okolní plazma mnohem vyšší teplotu, aby na něj mohla „namrzat“ (kolem 3000 stupňů Celsia). 

[6] Zkapalnění znamená, že postupně ochlazujeme plazmu mezi atomy (prostředí). „Namrzlá“ plazma na atomech postupně přechází do prostředí a zmenšuje svůj objem (zvětšuje svoji hustotu). Bubliny plazmy např. v kapalném kyslíku mají přibližně stejnou hustotu prostoru, jako atomy kyslíku. Ve skutečnosti je objem hmoty v atmosféře ještě mnohem menší. Je třeba si uvědomit, že i v kapalném plynu je stále plazma. Teprve dokonale „zmrzlý“ plynový led (teplotní dno) obsahuje minimální objem plazmy.

[7] Příkladem může být působení větru na loď se staženými plachtami („horký“ atom bez „namrzlé“ plazmy = železo), nebo roztaženými plachtami („studený“ atom s „namrzlou“ plazmou = kyslík). Při tzv. „normální teplotě“ prostředí.

[8] Tlak z (MP) pohybuje napřed atmosférou, pak Zemská kůrou, rozdělenou do jednotlivých „desek“ a potom teprve magmatem pod ní (desková tektonika). To znamená, že magma nepohybuje Zemskou kůrou (bylo by to perpetuum mobile). Samozřejmě se obě tyto sféry ovlivňují v mezifází mezi nimi. Fakt, že tlak, který pohybuje kontinenty působí „shora“ znamená, že se řidší kontinenty nasunují nad hustší mořské dno a nikoliv, že se mořské dno „podsouvá“ pod kontinenty.

[9] Zemská kůra tvoří jen velmi slabou (chladnou) slupku. Kdybychom si Zemi představili jako „kouli“ o průměru 130 cm, pak Zemská kůra, včetně atmosféry bude mít asi 1 cm. Povrch planety (Zemskou kůru) si lze představit, jako slabou vrstvu (chladné) strusky nad roztaveným železem. Sluneční svit je potom něco podobného, jako kdybychom na osobu stojící na (chladné) strusce svítili reflektorem. Podstatná část tepla jde „zespodu“. To znamená z roztaveného železa (centra planety). Příčinou roztaveného hmotného jádra planety je tlak z (MP).

[10] To by se muselo počasí každou noc zhroutit. U planety Země má podstatný vliv na množství povrchového tepla z hvězdy také náklon Zemské osy.

[11] Současná jednotka atmosférického tlaku (Pascal) = 1 Pa = 1N/m2 x s2 . Je těžké si představit, jak budeme působit silou jednoho Newtonu na jeden metr čtvereční atmosféry. Něco jiného je působit mechanickou silou na píst v uzavřené nádobě a něco jiného je působit tlakem např. na mrak v atmosféře. Hmotnost je mechanická jednotka. Hmotnost není fyzikální jednotka. Z pohledu „Fyziky Prostoru“ jsou pojmy „mechanika kapalin“ a „mechanika plynů“ absurdní.

[12] Na rozdíl od plynů jsou kapaliny prakticky nestlačitelné. Kapaliny obsahují kromě atomů jen malý podíl plazmy, jejíž hustota se rovná hustotě prostoru molekul, tvořících kapalinu. Na hustotu kapalin má vliv pouze teplota plazmy, která je „mezi“ atomy a molekulami.

[13] Tlakové systémy mají svůj bezprostřední původ ve stratopauze a pokračují (po spirále) přes všechny hustotní sféry až do centra planety, kde končí na vnitřní straně středového kanálu.

[14] Neplést s rovníkovým protiproudem celé planety (RP), který tvoří meteorologický rovník. Nesmíme zapomínat na ostatní hustotní sféry planety Země. Pod atmosférou je vodstvo, zemská kůra a jednotlivé hustotní sféry magmatu. Každá z těchto sfér má svoje „počasí“, které pracuje s jinou dynamikou, než počasí atmosférické.

[15] Ve skutečnosti dvě poloviny jedné („ploché“) spirální tlakové níže, do níž je mezi severní (RPS) a jižní (RPJ) polovinu rovníkového protiproudu vsunuta „koule“ hmotného jádra planety (Obr. 10.7., Obr. 3.7. a).

[16] Vycházející spirála vysokého tlaku v kanálu (V) na jižním pólu je příčinou tzv. „ozonové díry“. Hustota prostoru ozonu je vysoká, proto je ozon vytlačován k okrajům vnitřní strany středového kanálu.

[17] Měření rychlosti a směru větru je důležité pro mnoho oborů lidské činnosti. Je třeba si ale uvědomit, že vítr je pouze důsledek rozdílu tlaků v základním prostředí. Měření rychlosti větru ve výškách stejnými metodami, jako u povrchu dává nesprávné představy.

[18] Země rotuje směrem od západu na východ. Obvodová rychlost povrchu Země je na rovníku asi 1 600 Km/hod, v zeměpisných výškách střední Evropy asi 1 000 Km, na pólech kolem oka superhurikánu asi 300 Km. Odhadovaný průměr severního „oka“ superhurikánu (V) v Arktidě je asi 2 400 Km (Obr. 11.2. c).

[19] Tlak z (MP) na rovníku planetu „brzdí“. Tím je myšleno, že brzdí nejenom atmosféru, ale také pevninu a magma. Každou hustotní vrstvu s jinou dynamikou. Stejný tlak z (MP), nad 30. rovnoběžkou začíná planetu „pohánět“. Tlak z (MP) v jistém slova smyslu planetou „kroutí“. Důsledkem různých tlaků jsou vypouklé tvary (špička) kontinentů na západní straně a vyduté tvary na východní straně. Kontinenty, stejně jako každá částice se pohybují ve směru špičky.

[20] Mračné systémy se vyskytují zejména v troposféře. Je třeba mít na paměti, že atmosférické tlakové níže, ve kterých se mraky nacházejí, sahají až do stratopauzy. Spirály nízkého tlaku pokračují (pod atmosférou) také směrem přes jednotlivé hustotní sféry až do centra Země.

[21] U (V2) je dostředná rychlost vyšší, protože (V2) je blíže pólu. Vyšší rychlost naznačena u (V2) dvěma šipkami (Obr. 11.1.). Viz rovněž (Obr. 10.8.) rychlosti (v1, v2, v3). Ohon tlačí hlavu.

[22] Na (Obr. 11.2. d) je snímek rotujících (zabalených) tlakových níží (N13, ...) na severním pólu Jupitera. Je skutečně s podivem, že jsou k dispozici snímky pólů Jupitera, Saturnu a Marsu, ale poslední dostupný (nekvalitní) snímek severního pólu Země z družice s polární drahou letu je z roku 1968 (Obr. 11.2. c). Na tomto snímku je patrné „oko“ superhurikánu na severním pólu (to je vyfocené, nikoliv „přimalované“).

[23] Ramena (V1, V2) samozřejmě nejsou nic konstantního. Jejich poloha se stále mění. Meteorologický rovník (RP) je rozdílný od rovníku zeměpisného, je dynamický a dělí Zemské počasí na dvě nesymetrické části. Na severní polosféře je (momentálně) vyšší tlak, než na jižní.

Porovnej Mercantovskou mapu (vpravo) s polární mapou (vlevo). Polární vír (V) se v Mercantovské mapě absurdně zobrazuje jako „úsečka“.

[24] Stejné tvrzení lze uplatnit na jižní polosféře a tamních pouštích a proudech. Oba póly mají charakter pouští (je tam trvale vysoký tlak v oku superhurikánu). 

[25] Uprostřed každé tlakové výše je tlaková níže. Tyto sopky jsou obdobou kumulů v centrech atmosférických tlakových výší.

[26] Planeta je tlaková níže. Dostředný tlak je větší, než tlak odstředný.

[27] Čím jsme výše nad Zemským povrchem, tím méně se povrch a atmosféra ovlivňují.

[28] Ve skutečnosti se jedná o proudy ve vyšším závitu tropopauzy superhurikánu.

[29] Na (Obr. 10.6. b) jsou průběhy tryskového proudění schematicky znázorněné (pouze pro představu). Dráhy tryskového proudění se značně mění a jsou dokladem turbulentního tlakového pole, vycházejícího ze stratopauzy. Povrch planety ovlivňuje pohyb atmosféry a částečně tlumí rychlé změny a extrémy. S výškou tento efekt klesá.

Spirály (V1 a V2) jsou na (Obr. 11.4. ) pro jednoduchost ukončeny na povrchu planety. Pokračují ale do nitra planety. Na jednotlivých podružných spirálách v různých hustotních sférách magmatu bychom našli obdobné tlakového pole, jako v atmosféře.

[30] V případě Země je to zejména naklonění Zemské „osy“, které způsobuje periodické snižování doby osvitu povrchu a tím i změnu teploty povrchu planety.

[31] Špička mezifází (MP) nikoliv špička samotného hmotného jádra planety, která je stále na jihu (Antarktida). To, že severní nebo jižní polosféra (MP) zvětšuje svůj objem znamená, že se v příslušné polosféře atmosféry a ostatních hustotních sfér hmotného jádra planety zvyšuje tlak.

[32] Pohyb planety mezi rameny (V1, V2) v rovníkovém protiproudu hvězdy lze nekorektně přirovnat k situaci, kdybychom zde na Zemi umístili na jižní polosféru „malou Zeměkouli“ a posunovali ji od rovníkového protiproudu směrem k pólu a naopak. Přitom by se dostávala z oblasti s „teplým“ do oblasti se „studeným“ počasím.

[33] Změna polohy planety (Země) v rovníkovém protiproudu hvězdy může mít za následek změnu průměru středového kanálu a jeho „cestování“. To se projevuje abnormálně teplým počasím v některých severních oblastech na pevnině (např. Sibiř. 2018 - 2020). Vliv tlakových níží okolních planet (Venuše, Jupiter) na tlakové pole Země nelze zanedbat.

[34] Udávat hmotnost (CO2) v tunách je absurdita. Pokud jsou plyny ve své hustotní sféře (atmosféře) jsou v beztížném stavu a hmotnost nemají. Dusík taje při zhruba stejné teplotě jako kyslík, nepodílí se na hoření, ale váže na sebe klastry „namrzlé“ plazmy.

[35] Hovoříme-li o „teplém“, nebo „studeném“ vzduchu musíme si uvědomit, že veškeré teplo (tlak) představuje plazma (Obr. 5.3., T1), která je mezi klastry atomů s „namrzlou plazmou“. Při hoření se tlak, který byl „namrzlý“ na kyslík (Obr. 5.3., T2), přemísťuje do prostředí (Obr. 5.3., T1) a zvyšuje tam teplotu. Samotné atomy si svoji „teplotu“ (hloubku své tlakové níže) udržují v jistém rozsahu tlaků (teplot) vnějšího prostředí neměnnou (Obr. 5.3., TA).

Atomy se spojují v místech, kde je na jejich povrchové ploše nejmenší tlak. Co se děje při hoření budeme podrobně znát tehdy, až bude znám tvar povrchových ploch atomů kyslíku a uhlíku.

[36] Ve městech může mít „zalesňování“ pozitivní vliv. Kmen stromu zabírá na zemi minimální plochu, veškerá fotosyntéza se odehrává ve výšce a přitom se zároveň „stíní“ povrch. Díky menší intenzitě rozkladných procesů je v lese mírného pásma chladněji a lépe se tam dýchá, než v rovníkovém pralese.

Celý zde popsaný proces má pouze lokální charakter při „oteplování“. Při „době ledové“ je ovšem kontraproduktivní. Boj proti (CO2) pouze nahrává různým koncernům, které tak zdůvodňují zdražování „energie“ a jiné „ekologické“ projekty.

[37] To ovšem neznamená, že tzv. uhlovodíky zmizí. Jsou pouze „dočasně“ uloženy v depozitech jako uhlí, nebo ropa a plyn a „připraveny k dalšímu použití“.

[38] V podstatě se jedná o stejnou reakci, jako při „spalování“ uhlí. (CO2) je sloučenina „studeného“ kyslíku (teplota tání 54 K) s „horkým“ uhlíkem (teplota tání 3 910 K).