11. Vesmírné počasí

11.1. Tlakové systémy mají fraktální charakter. Přestože tlakové systémy ve sférickém prostoru dosahují značné složitosti, jsou výsledkem stále se opakujících, velice jednoduchých pravidel. Velké systémy se skládají ze stále menších (vnořených) systémů, které jsou tvořeny podle stále stejných principů. Naopak z malých systémů se skládají systémy stále větší.

Obr. 11.1. - fraktální posloupnost tlakových systémů v Prostoru

11.2. Na (Obr. 11.1.) je pokus o alespoň hrubé zobrazení posloupnosti fraktálních Vesmírných tlakových systémů. (Obr. 11.1. a) zobrazuje vláknitou strukturu základního Prostoru. Existence této struktury je zákonitým a neodvratným důsledkem nehomogenity Prostoru. Mezi vlákny nízkého tlaku si musíme představit bubliny tlaku vysokého. Viz také (Obr. 5.4. a Obr. 7.1.).

11.3. Základní prostředí se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou. Na (Obr. 10.1. b) je naznačen zhušťující a zřeďující se Prostor. Tento obrázek může zároveň sloužit jako příklad prostředí plazmy s příměsí atomů. Atomy svojí přítomností ovlivňují hustotu a tím i tlak v základním Prostoru.

11.4. Alespoň nějaký údaj o fyzikálních vlastnostech převažující formy základního Prostoru lze snad získat z tzv. „mapy reliktního záření“, což je esence nedorozumění a omylů.[1] Jediné, co si lze z této „mapy“ odnést je naměřená teplota, ve všech směrech prakticky stejná (co bychom také čekali, když tam nejsou nehomogenity), která se pohybuje okolo 2,73 stupňů K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru. Tyto hodnoty můžeme s jistou dávkou opatrnosti považovat za údaj o základní (převažující) teplotě plazmy, která tvoří většinu Prostoru, jakož i údaj o frekvenci tlakových impulzů, kterou základní Prostor pulzuje (Obr. 7.1.).

11.5. Některé fyzikální vlastnosti Helia, případně Vodíku jsou blízko teplotě 2,7 stupňů K. Tyto dva prvky jsou organickou součástí základního Prostoru, blíží se mu svojí hustotou a jsou v něm rozptýleny (Obr.10.1. b). Stále je třeba mít stále na paměti, že atomy (hmota) tvoří zcela zanedbatelnou část Vesmíru a nemají na děje v Prostoru prakticky žádný vliv. Atomy (hmotu) lze v rozsahu určitých teplot považovat za tělesa uzavřená. To znamená, že tělesa složená z plazmy a atomů (např. planety) mají v jistém rozsahu teplot (tlaků) poměrně stálou hustotu.

11.6. Planeta je tlaková níže. Planeta je podřízená (vnořená) tlaková níže v tlakové níži hvězdné soustavy, jejíž mezifází tvoří MH1.[2] Centrální těleso (jádro) planety vzniká procesem sedimentace z velmi studeného materiálu (pouze několik stupňů K) uvnitř planetárního mezifází MP1 (Obr. 11.1. c, d). Stálý přísun tlaku (tepla) z MP1 do centra tlakové níže planety má za následek, že zprvu velmi studené těleso planety postupně od svého středu taje (uprostřed každé tlakové níže je tlaková výše).

11.7. Poloha planety v tlakovém poli hvězdy (MH1) má zásadní vliv na množství tepla, které do ní proudí. Čím je hustota prostoru planety větší, tím blíže centru MH1 se planeta nachází. Čím blíže centru MH1 planeta je, tím se MP1 nachází ve větším tlakovém spádu a tím je přísun tepla do tělesa planety z MP1 větší (Obr. 11.2. a).[3] Také efektivní plocha tělesa jádra planety pro zachycení záření z centrální hvězdy je mírně větší. Hlavní přísun tlaku (tepla) do planety je z MP1. Vedlejší přísun tlaku (tepla) pouze na povrch planety je z centrální hvězdy.

11.8. V centru jádra planety dochází k jisté paradoxní situaci. Díky sedimentaci jsou zde nejhustší prvky a zároveň je zde velmi vysoká teplota. Příčinou tohoto jevu je středový kanál (V) ve kterém je vysoká teplota (tlak) meziplanetárního prostředí, která udržuje centrum jádra planety v tekutém stavu.

11.9. Dostředný tlak ze Stratopauzy je příčinou jevu sedimentace v nitru planety. Atomy (sekundární prostředí) se ukládají podle hustoty do jednotlivých hustotních sfér. To je umožněno tím, že vnitřek jádra planety je v kapalném stavu (nemusí platit vždy). Postupujeme-li směrem od centra planety nacházíme jednotlivé hustotní sféry, které lze pro ilustraci hrubě rozdělit na urany, zlato, železo, křemičitany („pevný“ povrch), vodstvo, atmosféra. Jednotlivé hustotní sféry jsou tvořeny různě hustou směsí plazmy a atomů, nebo molekul.

11.10. Hustota prostoru atomů je poměrně stálá. Každý atom je jiný. Izotopy tvoří přechody mezi jednotlivými hustotními sférami.[4] Jednotlivé hustotní sféry jsou od sebe odděleny mezifázím a „nepromíchávají se“, pokud jejich hustota není velmi blízká (difuze). Rozdíl v hustotě prostoru mezi jednotlivými sférami určuje jak je široké mezifází mezi nimi (Obr. 9.1.). V jednotlivých roztavených sférách (vrstvách) dochází k proudění, podle stejných principů jako v atmosféře, nebo moři, ale s jinou dynamikou. 

11.11. V hustotních sférách planety (hvězdy) probíhá proces slučování řidších atomů na hustší. K slučování atomů jsou nutné dvě podmínky. Atomy musí být co jak nejblíže k sobě, musí mít možnost pohybu a v prostředí musí být vysoký tlak (teplota), který umožní atomu (A) „prorazit“ slupku sousedního atomu (B). Důsledkem je složené jádro a nová slupka s jinou (menší) plochou (viz kapitola „Atomy“).

11.12. Podmínky pro slučování jader jsou pouze v kapalině. To je v hustotních sférách v centrech planet (hvězd) splněno. Jsou v kapalném stavu a jsou tam vysoké tlaky (teploty). Tlak (teplota) prostředí, ve kterém atom vzniká, má vliv na hloubku jeho tlakové níže. V centru planety (hvězdy) se vyskytují ty nejhustší prvky (např. urany), u kterých také zaznamenáváme vysoké body tání.

11.13. Hustotní sféry jsou od sebe odděleny mezifázím a „nepromíchávají se“, pokud jejich hustota není velmi blízká (difuze).[5] Rozdíl v hustotě prostoru mezi jednotlivými sférami určuje jak je široké mezifází mezi nimi (Obr. 9.1.). V jednotlivých roztavených sférách (vrstvách) dochází k proudění, podle stejných principů jako v atmosféře, nebo moři, ale s jinou dynamikou. Hustotní sféry na sebe nepůsobí svoji vahou (jsou v beztížném stavu). Veškeré tlaky mezi jednotlivými hustotními sférami se vyrovnávají pouze v mezifázích mezi nimi.[6] Žhavé jádro planety je obaleno (chladnými) slupkami pevniny, moře a atmosféry.[7]

11.14. Hustota prostoru planety je suma hustoty prostoru její slupky (MP1) a hustoty prostoru toho, co je uvnitř slupky, včetně samotného tělesa (jádra) planety (Obr. 9.3. e, f). Těleso planety je zhuštěnina plazmy a atomů. Hustota atomů se může měnit (v jistém rozsahu) pouze nepatrně. Proto hustotní sféry, které planety tvoří v tlakovém poli planetární nebo hvězdné soustavy jsou poměrně přesně definované a moc se nemění. Dráhy planet jsou poměrně stabilní. Přesto hvězdy i planety (díky slučování) postupně houstnou a posunují se v ramenech nadřazené tlakové níže k jejímu centru. To znamená v případě planety k centru hvězdné soustavy, v případě hvězdné soustavy k centru LG, v případě LG k centru galaxie.[8]

11.15. Poznámka 11.1. Hustota prostoru planety je rozhodující pro její polohu v tlakovém poli hvězdné soustavy. Dá se říci, že planeta si svoji hustotní sféru vytvoří sama. Příklad může poskytnout vodní led. Děj se odehrává v tlakové níži. Když dáme led pod vodu, je vytlačen základním prostředím z prostředí vody na hladinu (směrem od středu). To znamená nad vodu a pod vzduch. Hustota prostoru ledu je nižší než hustota prostoru vody a vyšší než hustota prostoru vzduchu. Když dáme led do vzduchu, je tlačen základním prostředím pod vzduch a nad vodu (směrem do středu). Led si vytvořil svoji hustotní sféru mezi hustotní sférou vody a sférou vzduchu. V této sféře je led v beztížném stavu. Planeta si vytvoří svoji hustotní sféru v hvězdné soustavě podobně jako led (Obr. 11.2. vpravo). Hustota prostoru planety se utváří náhodným procesem. Roli zde hraje velikost Mezifází 1 a množství a hustota materiálu, který je uvnitř Mezifází 1 k dispozici.

11.16. Planeta může být centrem planetární soustavy. Na (Obr. 11.1. c) je zobrazena planetární soustava Země-Měsíc, sestávající se ze dvou těles. Země má poměrně velkou oběžnici Měsíc. To je v Sluneční soustavě poněkud netypické a odráží se to (pravděpodobně) na tvaru MP1. Ve slupce soustavy MP1 je vysoký tlak. Tlakové pole uprostřed MP1 tvoří (nepravidelný) spirální toroid,[9] v jehož rovníkovém protiproudu jsou obě tělesa. Země tvoří přibližné centrum tlakové níže. Měsíc, který má nižší hustotu prostoru než Země, zůstává ve sféře, která odpovídá jeho hustotě (Obr. 9.5. vlevo). Této sféře také odpovídá nižší rychlost rotace kolem centra tlakové níže planetární soustavy.[10]

11.17. Měsíc nemá svoji samostatnou tlakovou níži, proto nerotuje. Kdysi ji pravděpodobně měl, což dokumentuje rozvrstvení kráterů na Měsíčních pólech (Obr. 9.5. e). Měsíc ale má svoji Stratopauzu. Je možné, že Země „přibrala již hotový“ Měsíc, který sedimentoval jindy a jinde a „ukradla“ mu jeho tlakovou níži. Přítomnost Měsíce snížila podstatně celkovou hustotu tělesa Země-Měsíc. To mělo za následek, že se tato dvojplaneta posunula v tlakovém poli Sluneční soustavy mnohem dále od centra tlakové níže Sluneční soustavy a přísun tepla do nitra Země se podstatně zmenšil. Země tak díky Měsíci byla pravděpodobně ušetřena osudu Venuše. Jsou možné i zcela jiné scénáře.

11.18. Hvězda je těleso v centru tlakové níže hvězdné soustavy. Mezifází hvězdné soustavy (MH1) je obrovské. Z MH1 se koncentruje tlak směrem do středu tlakové níže a do tělesa centrální hvězdy. Samotné těleso hvězdy má rovněž svoje Mezifází 2 (Stratopauzu), která představuje vysoký tlak na povrchu tělesa hvězdy (Obr. 11.2. a). Ve Stratopauze hvězdy je velmi vysoká teplota (asi 5 000 000 stupňů K u Slunce). Stratopauza hvězdy je příčinou jevu sedimentace v hvězdě. Ve středovém kanálu hvězdy je vysoký tlak (V) pocházející z mezihvězdného tlakového pole. Ten má stejný účinek, jako středový kanál planety.

11.19. Tlakové pole hvězdy a tlakové pole planety vykazují stejné znaky. Na hvězdu se můžeme dívat jako na zjednodušenou planetu z předchozí kapitoly. O hvězdě by se s jistou nadsázkou dalo říci, že je to pouze jakási „obrovská, rozzuřená“ planeta. Procesy probíhající ve hvězdě jsou díky extrémním teplotám (tlakům) značně turbulentní.

11.20. Pokud hvězdu „demýtizujeme“ a budeme se na ni dívat pouze jako na těleso v centru obrovské tlakové níže, najdeme zde shodné prvky s planetárním počasím. Také na hvězdě najdeme tlakové výše a tlakové níže, které jsou nedílnou součástí „hvězdného počasí“.[11]

11.21. Tlak ve Stratopauze hvězdy je oproti planetě řádově vyšší.[12] To znamená, že procesy na povrchu i uvnitř tělesa hvězdy probíhají v nesrovnatelně vyšším tlakovém (teplotním) spádu. Přesto musí mít hvězda zhruba stejné rozložení hustotních sfér jako planeta.

11.22. Horní hustotní vrstva hvězdy pod Stratopauzou je tvořena horkou plazmou (asi 5 000 stupňů K). To představuje asi jednu tisícinu teploty ve Stratopauze hvězdy (Slunce). I vrchní vrstvy atmosféry planety (Země) pod Stratopauzou obsahují převážně plazmu, avšak mnohem studenější. Pod nimi je atmosféra (plazma s příměsí atomů). Jestli má ve hvězdách probíhat syntéza atomů, musí i pod sférou plazmy hvězdy být zhruba stejné hustotní vrstvy složené z plazmy a atomů jako u planety. Pouze je v nich mnohem vyšší teplota (tlak) a tím i vyšší bod varu atomů.

11.23. V důsledku vysokých tlaků (teplot) dochází ve hvězdě ke slučování řídkých prvků na hustší ve větším rozsahu než u planet. Tento proces není samovolný. Bez neustálého přísunu tlaku z MH1 by nemohl probíhat. Otázkou je, zda je tento proces „energeticky“ kladný.[13] Hlavní zdroj tepla hvězdy pochází z MH1. Vedlejší zdroj tepla vycházejícího z hvězdy (pokud vůbec) pochází ze syntézy (houstnutí) prvků uvnitř hvězdy.

11.24. Hvězda „funguje“ jako jakýsi transformátor tlaku. Drobné bublinky tlaku z MH1 směřují (po spirále) do Stratopauzy hvězdy a odtud do jejího středu (centra tlakové níže hvězdné soustavy). Zde se transformují na mnohem větší (řidší) bubliny tepla a světla, které postupují opačným směrem od středu (proti proudu dostředných bublin) k okrajům tlakové níže hvězdné soustavy jako světelné a tepelné záření.[14] To je teplo a světlo, které následně zahřívá povrch planet.

11.25. Příklad 11.1. Hvězdu si můžeme představit jako velký bublající a prskající kotel uprostřed kamen, ve kterém se vaří povidla. Teplo (tlak), které jde z kamen do kotle lze přirovnat k tlaku z MH1. Pára, která z kotle vystupuje je světlo a teplo („řídké“ záření). Obsah kotle (roztok povidel) postupně houstne. Hvězda díky syntéze prvků postupně houstne.

Planetu možno přirovnat k malému hrníčku s pokličkou na okraji kamen. Procesy zde probíhající jsou mnohem mírnější. „Pára“ (plazmová atmosféra) nad bublajícím kotlem hvězdy je více horká a dosahuje do mnohem větší výšky, než „pára“ (vrstva plazmy) nad „hrníčkem“ planety.

11.26. Transformace hvězdy. I Hvězda „se rodí“ jako (studené) těleso s „kamenným“ jádrem. Protože je centrem obrovské tlakové níže, soustřeďuje se zde nejhustší (zprvu studený) materiál, který se nachází uvnitř MH1. Neustálý přísun tlaku z MH1 postupně rozžhaví centrální těleso. Počne zde slučování atomů do stále hustších prvků. Ty se ukládají do jednotlivých hustotních sfér, jak bylo popsáno v kapitole o sedimentaci.

11.27. Zdá se, že kritický prvek pro další transformaci hvězdy je železo s jeho pyramidálním jádrem. Čím je sféra železa (díky slučování řidších prvků na hustší) mohutnější tím intenzivnější je jev popsaný na (Obr. 8.4.). Pyramidální jádra atomů železa způsobují, že atomy mají výraznou „špičku“.[15] Špičky atomů (kde je nižší tlak) se orientují směrem do středu tlakové níže (tělesa hvězdy). To vytváří přídavný dostředný tlak k tlaku ze Stratopauzy. Atomy železa se stále více „protahují“. Jádra atomů se posunují stále více do „špičky“ atomu. To se děje až do okamžiku, kdy počnou jádra z atomů železa „vypadávat“.[16]

11.28. Vypadlé jádro atomu, které je tvořeno superhustým (zmrzlým) prostorem je tlačeno směrem do středu tlakové níže. Přitom na své cestě „prolétává“ jinými atomy a urychluje tak „vypadnutí“ dalších jader a ty opět způsobují totéž. Počíná řetězová reakce. Superhustá (zmrzlá) jádra atomů padají (po spirále) směrem do středu tlakové níže, kde se z nich počíná tvořit Superhustá sféra.

11.29. Superhusté částice z jader a jejich trosky nesměřují pouze do středu tlakové níže (transformující se hvězdy), ale všemi směry do Prostoru, jako záření gama a ostatní husté částice. Přitom jsou následně tlačeny do center nízkého tlaku, která cestou potkávají. To znamená do Superhustých sfér SHS (Obr. 11.1. e), které se nacházejí v centrech lokálních grup planetárních a hvězdných soustav LG (Obr. 11.1. e) a samozřejmě také do centra příslušné galaxie, kde postupně vytvářejí Superhustou megasféru SHMS (Obr. 11.1. e).[17]

11.30. Superhusté sféry představují hustotní dno každého tlakového systému. Nic hustšího ve Vesmíru nemůže být. Je to jedna z mála „jistot“ se kterými se v Prostoru dá počítat. Jejich teplota dosahuje teplotního dna. To znamená, že po „rozmrznutí“ se může jejich objem enormně zvětšit. Rozmrznutí ale znamená, že na „zmrzlý“ prostor musíme z vnějšku působit bublinami tepla. Pak teprve expanduje.

11.31. Řídké obaly atomů, které ztratily svoji kotvu jsou tlačeny směrem od středu, jako světlo, teplo a ostatní (řídké) záření. Přitom v centru hvězdy zvyšují tlak (teplo) a urychlují tak řetězovou reakci. Toto teplo způsobuje rovněž rozmrzání superhustých jader atomů, při kterém dochází k obrovskému zvýšení jejich objemu. To dále zvyšuje tlak v centru. Vzniká Supernova.[18]

11.32. Supernovy „vybuchují“ i „implodují“ zároveň. Jedná se o složitý (chaotický) proces, jehož výsledkem může být vznik „čisté“ Superhusté sféry uprostřed systému, tvořené pouze superhustou plazmou (gama). Nebo je zbylá Superhustá sféra ve středu obalená jakousi „atmosférou“ z velmi hustých částic. Hustota částic kolem Superhusté sféry má vliv na spektrum záření, které vydávají.[19]

11.33. Obrovské zvýšení objemu díky uvolnění bublinových obalů atomů vede ke světelnému a tepelnému záblesku. Vzniklá tlaková vlna vede k rozmetání tlakového pole hvězdného systému, včetně tlakových níží planetárních systémů, které tlaková níže hvězdné soustavy obsahovala. To může mít fatální následky pro další existenci planet. Je to pravděpodobně jedna z mála událostí, při které masivní tlakové vlny pohybují celým základním Prostorem v okolí Supernovy.[20]

11.34. Hvězdná soustava a planetární soustava jsou tlakové níže. Hvězdná soustava leží v mezihvězdném prostoru, kde jsou i jiné hvězdné a planetární soustavy. Ty tvoří lokální grupy hvězdných a planetárních soustav LG v ramenech galaxií (Obr. 11.1. e) v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry. Mezi jednotlivými mezifázemi hvězdných soustav se nachází tlakové výše, které tyto hvězdné soustavy „pohánějí“. „Hurikány“ hvězdných soustav se nacházejí v „superhurikánu“ LG.

11.35. Soustava s hvězdou uprostřed tvoří nadřazenou tlakovou níži pro jednotlivé planety a jejich soustavy. Mezifází celé hvězdné soustavy MH1 leží v mezihvězdném prostoru a ohraničuje tlakovou níži hvězdné soustavy (Obr. 11.2. a). Další zásadní mezifází je Stratopauza, která představuje vysoký tlak na povrchu samotného tělesa hvězdy (Mezifází 2).

11.36. Tlakové pole hvězdné soustavy vypadá, jako kdybychom z tlakového pole planety (Obr. 10.1.) vyjmuli centrální těleso. Tlakové pole zůstává v principu stejné, pouze se celý systém značně „zploští“. Centrální hvězda leží v místě „oka“ superhurikánu Hvězdné soustavy (Obr. 11.1. d). Jednotlivé planety leží v rovníkovém protiproudu Superhurikánu hvězdné soustavy ve spirálních ramenech nízkého tlaku N1, N2 (Obr. 11.2. a, modře). Planety (stejně jako tlakové níže na Zemi) mohou být umístěny v „severní“ nebo „jižní“ části rovníkového protiproudu hvězdy.[21] To má vliv na orientaci tlakového pole planety.

11.37. Ramena vysokého tlaku V1, V2, superhurikánu vycházejí z MH1 a vytlačují hustou materii ze svého středu do ramen tlaku nízkého, kde se z nich postupně vysrážejí jednotlivé planety P1, P2, P3, které leží v ramenech nízkého tlaku N1, N2 (Obr. 11.2. a, modře).

11.38. Polohu planet[22] určují a zároveň stabilizují čtyři tlaky. „Shora“ a „zdola“ jsou to polosféry vysokého tlaku pod MH1 (Obr. 11.2. b), které vytlačují hustou materii do rovníkového protiproudu hvězdné soustavy. V rovníkovém protiproudu vytlačují ramena vysokého tlaku V1, V2 hustou materii ze svého středu do ramen tlaku nízkého N1, N2, ve kterých se postupně utvoří jednotlivé planety P1, P2, P3. Jednotlivé závity ramen vysokého tlaku V1 a V2 stabilizují polohu planety „zleva“ a „zprava“ (Obr. 11.2. vpravo).

Obr. 11.2. - tlakové pole hvězdné soustavy

11.39. Rovníkový protiproud je velmi úzká oblast, ležící uprostřed hvězdného halo (Obr. 11.2. b). Tlakový spád v rovníkovém protiproudu je mnohem větší, než tlakový spád mezi rameny V1 a V2. To znamená, že i malá výchylka (směrem „nahoru“, nebo „dolů“) v rovníkovém protiproudu znamená velkou deformaci MP1 jednotlivých planet a z toho vyplývající velký vliv na tlakové pole pod Stratopauzou planet P1, P2, P3. To má velký vliv na počasí na planetách (viz dále).

11.40. Změna polohy planety „zleva“ a „zprava“ (blíže k hvězdě, nebo dále od hvězdy) takový vliv nemá. Efektivní plocha planety pro zachytávání tepla z hvězdy se příliš nemění. Také podíl tepla (tlaku) z hvězdy je nepoměrně menší, než příděl tepla (tlaku) z MP1 (Obr. 11.2. b).

11.41. Hustota prostoru planety určuje vzdálenost planety od tělesa centrální hvězdy. Jednotlivé planety P1, P2, P3 jsou rozmístěny ve (dvou) spirálních ramenech nízkého tlaku N1 a N2 hvězdné soustavy, které jsou mezi dvěma spirálními rameny vysokého tlaku V1 a V2 (Obr. 11.2. a). P1 je nejhustší, P3 nejřidší. Každá planeta si vytvoří svoji hustotní sféru. Poloha planety ve spirálním rameně N1, nebo N2 určuje také rychlost rotace planety kolem centrální hvězdy. To jsou základní údaje pro sestrojení synoptické mapy hvězdné soustavy.

11.42. Tlakové pole hvězdné soustavy ukončeno „pásem asteroidů“ (Obr. 11.2., vpravo nahoře). Pásmo asteroidů je materie, kterou již ramena vysokého tlaku V1, V2 nezformovaly do většího tělesa, protože tlakový spád mezi nimi je malý (spirální ramena V1, V2 jsou od sebe hodně vzdálená díky logaritmickému průběhu spirál). Nacházíme se zde v oblasti, kterou lze nazvat „nevýrazné tlakové pole“. Asteroidy - tato malá tělesa se nacházejí v rovníkovém protiproudu, jako ostatní planety.[23]

11.43. Galaxie je nadřazená tlaková níže pro jednotlivé hvězdné a planetární soustavy a jejich lokální tlakové víry (LG), jejichž grupy tvoří ramena nízkého tlaku N1, N2, Superhurikánu galaxie (Obr. 11.1. e, f). Tlakové pole galaxie vykazuje stejné znaky, jako ostatní podřízené tlakové systémy. Také u ramen galaxií můžeme rozeznat „ostrou hlavu“ a „rozmazaný ohon“ (ohon tlačí hlavu). Existuje mnoho typů galaxií a pro všechny se dá sestrojit synoptická mapa a tím i vysvětlit jejich tvar. Galaxie nemají hmotnost a nic nepřitahují!

11.44. Každá galaxie má svoje (gigantické) mezifází (MG1) v mezigalaktickém prostoru, tvořené vysokým tlakem. Samotné těleso galaxie je („malá“) zhuštěnina uprostřed (Obr. 11.1. e, f). Většinu zhuštěnin ve středu galaxií tvoří plochý (dvou)spirální disk, nacházející se v galaktickém rovníkovém protiproudu. Galaktický rovníkový protiproud rozděluje galaxii na dvě poloviny „severní“ a „jižní“.[24]

11.45. V MG1 mají svůj původ ramena vysokého tlaku V1 a V2 galaxie, stejně jako u hvězdné tlakové níže. Mezi nimi se nacházejí ramena nízkého tlaku N1, N2, která jsou tvořena hustou matérií. N1, N2 jsou tvořena lokálními grupami hvězdných a planetárních soustav (LG), v jejichž centrech se nacházejí superhusté sféry (SHS), které tvoří hustotní dno (LG). Hustotní dno celé galaxie tvoří Superhustá megasféra (SHMS). Ta je tvořena superhustými částicemi ze zaniklých hvězd (Supernov). (Obr. 11.1. e, f).[25]

11.46. Na tvar galaxie a hlavně na tvar jejího mezifází má vliv tvar SHMS uprostřed galaxie. Je zde určitá podobnost s tvarem jádra atomu a jeho vliv na povrchovou plochu a tím i na rozmístění povrchového tlaku. Hustota SHMS stejně jako hustota jádra atomu se pohybuje blízko hustotního dna.

11.47. Galaxie jsou pouhé „částice“ v mnohem větších tlakových (mega)strukturách, tvořících Vláknitou strukturu Vesmíru (Obr. 11.1. g, h). Galaxie a ostatní hustá materie se nacházejí ve „vláknech“ nízkého tlaku této megastruktury. Mezi „vlákny nízkého tlaku se nacházejí „Megabubliny“ vysokého tlaku (MB).[26] Tato jednota tlakových výší a tlakových níží tvoří obrovskou „(mega)pěnu“ Prostoru, kterou známe z předešlého textu (Obr. 5.4.).

11.48. Tlak (teplota) v Megabublinách je extrémně vysoký, hustota extrémně nízká. Naměřené hodnoty teplot jsou srovnatelné s teplotami ve stratopauzách hvězd. Hustá materie je vytlačována z Megabublin do společných mezifází (vláken), kde se postupně hromadí a tlačí se do společných center s nejnižším tlakem a nejvyšší hustotou (Obr. 5.4., Obr. 11. 1. g).

11.49. Prostor tvořící Vesmír je obecný fraktální tlakový systém. V Prostoru se stále opakují zákonitá (fraktální) schémata vztahů mezi tlakovými výšemi a tlakovými nížemi od těch nejmenších struktur až po megastruktury celého Vesmíru. Jevy, které nemůžeme pozorovat z důvodů jejich „titěrnosti“, se nám ukazují ve svých megapodobách (Obr. 11.1 a, h).

11.50. Vesmírné počasí je nadřazený tlakový systém pro počasí planetární a řídí se stejnými principy, jako počasí planetární. Pozemské počasí může být dobrým příkladem pro hlubší pochopení procesů probíhajících v Prostoru. Je to nekončící spojitý sled změn ve (fraktálním) tlakovém poli, který ani nejde vrátit, ani posunout „do budoucnosti“.

11.47. Několik poznámek k tzv. „Klimatickým změnám“

11.51. Sluneční soustava tvoří nadřazenou tlakovou níži pro tlakovou níži planety Země. Tlakové pole tvořící Zemskou atmosféřu[27] je fraktální podsystém tlakového pole (tlakové níže) Sluneční soustavy. „Hurikán Země“ a „hurikány“ ostatních planet leží v ramenech nízkého tlaku N1, N2, superhurikánu Sluneční soustavy (Obr. 11.2.). „Počasí“ nadřazené tlakové níže Sluneční soustavy ovlivňuje počasí Zemské a počasí ostatních planet. Atmosféra Země je tvořena plazmou s (malou) příměsí atomů plynů a je spojitě propojena s tlakovým polem („atmosférou“) Sluneční soustavy (kde atomy plynů tvoří zanedbatelnou část).

11.52. Planetu nutno chápat jako celou tlakovou níži, jejíž slupka je mezifází planety MP1 (Obr. 11.1. c, Obr. 11.2.). Samotné těleso planety, jak ho dnes chápeme je pouze (malá) zhuštěnina uprostřed MP1. Tlakové pole Země je komplikováno přítomností Měsíce. Soustavu Země-Měsíc musíme považovat za „dvojplanetu“. Mezifází (slupka) „dvojplanety“ Země-Měsíc je rozsáhlejší, než by bylo mezifází samotné Země. Celková hustota prostoru „dvojplanety“ je menší, než by měla Země bez Měsíce. Pravděpodobný tvar plochy Mezifází MP1 je na (Obr. 11.1. c).

11.53. Přítomnost Měsíce má dopad na polohu Země v tlakovém poli Sluneční soustavy. Hustota prostoru Země bez Měsíce by byla pravděpodobně mnohem vyšší. Bez Měsíce by Země byla mnohem blíže ke Slunci. To by mělo za následek, že by Země byla v mnohem větším spádovém tlakovém poli (čím blíže ke Slunci, tím jsou ramena spirál vysokého tlaku V1, V2 blíže k sobě). Celkové množství tlaku (tepla) z MH 1 do MP1 by bylo mnohem větší. Také „příděl“ povrchového tepla ze Slunce by byl větší. Zemi by čekal osud Venuše.

11.54. Planeta Země leží v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy ve spirálním rameně nízkého tlaku v místě, které odpovídá její hustotě. Poloha planety Země v tlakovém poli Sluneční soustavy je určena čtyřmi tlaky. V poloze (směr blíže, nebo dále od Slunce) je stabilizována dvěma tlaky mezi spirálami vysokého tlaku (V1, V2), které obalují rameno tlaku nízkého N1, N2 (Obr. 11.2. a).

11.55. Čím je planeta blíže centru Sluneční soustavy, tím je tlakový spád mezi rameny V1 a V2 hvězdné soustavy větší. Tím je přísun tlaku (tepla) z Mezifází MP1 do nitra planety (Země) větší. Čím je planeta blíže hvězdě (Slunci), tím má pochopitelně tepelné záření z hvězdy (S) také větší vliv na povrchovou teplotu planety (Země).[28] Přísun tlaku z MP1 je rozhodující.

11.56. Tlaky, určující polohu planety Země v tlakovém poli Sluneční soustavy „shora“ a „zdola“ jsou víry vysokého tlaku VS a VJ. Jejich rotace ve směru „poledníků“ jsou shodné, rotace ve směru „rovnoběžek“ jsou opačné (Obr. 11.3. b). Víry VS a VJ od sebe odděluje rovníkový protiproud Sluneční soustavy RP (Obr. 11.3.).

Obr. 11.3. - základní schéma při tzv. „klimatických změnách“

11.57. Rovníkový protiproud Sluneční soustavy je velmi „úzká a plochá“ tlaková níže s velkým tlakovým spádem. Tvoří ho dvě velmi úzké oblasti nízkého tlaku RPS a RPJ (oddělené od sebe ještě užší oblastí tlaku vysokého). V rovníkovém protiproudu se nacházejí planety. Planeta (P1) se nachází v jeho „severní“ (RPS) polovině, planeta (P3) „jižní“ (RPJ) polovině (Obr. 11.3. c).

11.58. Umístění v jedné z polovin RP má vliv na rotace atmosféry a ostatních hustotních sfér planety. Je to obdoba rozdílných rotací tlakových níží nad a pod rovníkem v atmosféře Země, která je fraktálním podsystémem tlakové níže Sluneční soustavy. Je-li planeta v RPS, směr proudění ve středovém kanálu planety je ze „severu“ na „jih“.[29] Rotace atmosféry a ostatních hustotních sfér jsou shodné jako na Zemi. Je-li planeta v RPJ je proudění ve středovém kanálu směr z „jihu“ na „sever“. Rotace atmosféry i pohyby kontinentů se různí.

11.59. Rovníkový protiproud Sluneční soustavy představuje vzhledem k rozměrům Slunečního mezifází (MH1) velmi úzké pásmo. Určitou představu o „tloušťce“ rovníkového protiproudu mohou dát prstence Saturna, které leží v jeho rovníkovém protiproudu.[30] Pohyb planety v rovníkovém protiproudu hvězdy má vliv na tvar jejího mezifází MP1. Obdobně jako u každé částice se planeta pohybuje v tom směru, kde je na její slupce (MP1) špička.

11.60. Výchylky při pohybu planety v řádu tisíců kilometrů „nahoru“, nebo „dolů“ mají fatální dopady na počasí planety Země. Změny se projevují především na severní polosféře (P1) jako doby ledové, nebo oteplování. Jižní polosféra je v stabilnějším tlakovém poli rovníkového protiproudu a výchylky počasí zde nejsou tak výrazné. Doby ledové na jižní polosféře nejsou detekovány (Obr. 11.3. c). U planet (P3) „pod“ rovníkem Sluneční soustavy je to obráceně (Obr. 11.3. c).

11.61. Pohyb planety Země v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy (směr „sever-jih“) má vliv na umístění Zemského rovníkového protiproudu, který tvoří meteorologický rovník. Pokud je planeta v „horní poloze“, tlak na severní polosféře Země se zvyšuje. Meteorologický rovník se posunuje směrem k jihu.

11.62. Připomeňme vztah mezi tlakem v základním prostředí a tlakem v plynném a kapalném prostředí „druhého řádu“ (Kapitola 7, Aerostatický tlak, Hydrostatický tlak). Vztah mezi tlakem v základním prostředí a tlakem v prostředí plynů je v nepřímé úměrnosti. Když roste tlak v základním prostředí, atmosférický tlak klesá. Vztah mezi tlakem v základním prostředí a prostředí v kapalině je v přímé úměrnosti. Když roste tlak v základním prostředí tlak v prostředí kapaliny (moře) roste.

11.63. Doba Ledová. Když se planeta (Země) pohybuje v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy směrem k „severu“ (Obr. 11.3. c, uprostřed) roste v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy tlak (plazmy). Severní polosféra Země MP1 se dostává do oblasti vyššího tlaku (RPS). Tlak v základním prostředí na severní polosféře Země roste. To má za následek, že se snižuje tlak v atmosféře a zároveň se zvyšuje tlak v mořích. Odpar z moří se zvyšuje. Zároveň je mnohem studenější atmosféra. To má za následek, že atmosféra obsahuje velké množství mraků. Tlakové níže jsou mohutnější. Počasí je studenější a množství srážek je větší.

11.64. Mraky brání přísunu povrchového tepla od Slunce. Povrch planety je studenější. V severních a výše položených oblastech padají srážky ve formě sněhu. Ten díky nízkým teplotám u povrchu v létě neroztaje. Sněhová pokrývka tvoří bílý, pro sluneční světlo a teplo odrazivý povrch. To snižuje příjem povrchového tepla od Slunce. Voda odpařená z „teplých“ moří mrzne na studené pevnině a postupně pokrývá povrch planety v podobě ledu. Vzniká zalednění pevniny. Hladina moří klesá.

11.65. Při době ledové se meteorologický rovník posunuje k jihu. Změny na jižní polosféře, která je ve stabilnější tlakové oblasti (RPS) nejsou tak výrazné. Díky neustálému tlaku ze Stratopauzy se většina pevniny nachází na severní polosféře a žije zde většina lidstva.

11.66. Planetární oteplování. Opačný případ nastává, když je planeta Země tlačena vnějším tlakovým polem směrem „jižním“ (Obr. 11.3. c, vlevo). Sever MP1 se dostává do oblasti nižšího tlaku. Tlak v základním prostředí se snižuje. To má za následek, že tlak v prostředí atmosféry se zvyšuje. Zároveň se snižuje tlak v mořích. Odpar z moří se snižuje. Vyšší tlak v atmosféře má za následek mohutnější atmosférické tlakové výše. Mohutnější tlakové výše produkují menší, ale „divočejší“ tlakové níže. Mraků je méně a povrch planety se působením slunečního tepla ohřívá více. Počasí je teplejší, bouřlivější a sušší.

11.67. Zásadní vliv na počasí má tlakové pole vycházející z MP1. Sluneční záření má vliv pouze na povrchovou teplotu planety. Jak v době ledové, tak i při oteplování je přísun tepla (množství slunečního záření) zhruba stejné.[31] U povrchu planety vodní pára a prach povrch spíše oteplují. Jsou vlastně jakousi přechodovou sférou mezi přízemní sférou a výškovými sférami. Ve vyšších hustotních sférách atmosféry mraky a prach zachytávají část tepla (tlaku) a díky tomu mraky stoupají výše. Přitom snižují oslunění povrchu a povrch tak ochlazují.[32]

11.68. Změny planetárního počasí jsou vyvolány vnějšími změnami tlaku v základním prostředí Sluneční soustavy, na které nemáme žádný vliv a o kterých (bohužel) nemáme žádné informace.[33] Změny mohou být velmi rychlé. Vliv vnějšího tlakového pole je chaotický jev. Nejsou zde žádné „cykly, setrvačnosti, nebo pravidelnosti“.

 

11.65. Několik poznámek k tzv. „skleníkovým plynům“

11.69. Tlakové pole Země je podřízený (fraktální) systém tlakového pole Sluneční soustavy. Jak již bylo uvedeno dříve, atmosféra Země při povrchu je tvořena z 998 dílů plazmou a ze dvou dílů atomy a molekulami plynů. S rostoucí nadmořskou výškou klesá podíl atomů a molekul a narůstá podíl plazmy. To znamená, že v jednom kubickém metru atmosféry u povrchu planety je asi dva litry atomů a molekul plynů. V těchto dvou litrech plynů se nachází 0,04 procent oxidu uhličitého. To znamená, že v jednom kubickém metru atmosféry je objemově asi jedna malá tableta aspirinu oxidu uhličitého.

11.70. Údaje z ledovcových sond ukazují, že zhruba 600 let po nástupu doby ledové (na severní polosféře)[34] začíná stoupat obsah oxidu uhličitého v atmosféře. To má svoji logiku. Pokud led překryje z hlediska fotosyntézy velmi výkonné pásmo lesů mírného pásma a severní ledový oceán, rostliny přestanou rozkládat atmosférický oxid uhličitý na kyslík a uhlík. Uhlík rostliny ukládají do svých těl a následně do depozit na mořském dně, respektive do pozdějších uhelných slojí. Zvyšování obsahu uhličitého v atmosféře je tedy následek doby ledové. Doba ledová je následek pohybu planety Země v rovníkovém protiproudu Sluneční soustavy (Obr. 11.3. c).

11.71. Atmosféru Země tvoří plazma znečištěná malým objemem atomů a molekul plynů. O atomu lze (nekorektně) říci, že je to jakási „zakonzervovaná“ tlaková níže, která si drží (v jistých mezích) svůj vnitřní tlak. Vnitřní tlak atomu (hloubka tlakové níže atomu) je úměrný teplotám prostředí, ve kterých atom vzniká. Atomy, které vznikají v prostředí, jehož teplota se blíží teplotnímu dnu, jsou atomy plynů. S jistou nadsázkou se o nich dá říci, že jsou studené. Pro plazmu v teplejším prostředí působí jako kondenzační jádro.[35] Váží na sebe plazmu (teplo) z prostředí.

11.72. Kyslík taje zhruba při 54 stupňů K. To znamená, že je velmi „studený atom“ a představuje kondenzační jádro obalené značnou vrstvou plazmy (tepla). Oxid uhličitý taje při 217 stupňů K. To znamená při mnohem vyšší teplotě a je obalen podstatně menší vrstvou plazmy (tepla).

11.73. Na tomto místě se zamyslíme nad tím, co je to vlastně dýchání a k čemu při něm vlastně dochází. Zvířata dýchají vzduch, který obsahuje asi 80 procent dusíku a 20 procent kyslíku. Člověk vdechne průměrně 2 litry vzduchu. V těchto dvou litrech vzduchu je 0,4 litrů kyslíku. Objem samotných atomů a molekul kyslíku je asi 8 mililitrů na jeden vdech. Zbytek je plazma, která atom kyslíku obaluje. To znamená, že na jeden vdech do sebe vpravíme 392 mililitrů plazmy a 8 mililitrů atomů kyslíku. (Velmi přibližné. Pouze pro ilustraci).

11.74. Při procesu dýchání vdechneme kyslík a v organizmu se na něj naváže uhlík, získaný z potravy. Sloučením kyslíku s uhlíkem vzniká oxid uhličitý - sloučenina s mnohem vyšším bodem tání a také s mnohem menším obalem plazmy.[36] Prakticky všechen kyslík, který jsme vdechli zase vydechneme v podobě oxidu uhličitého. V organizmu tedy nezůstává kyslík, ale pouze tlak, o který jsme kyslík „okradli“. Tento tlak pohání především mozek, který bez něj po několika minutách hyne a také samozřejmě ostatní orgány.

11.75. Rostliny naopak dýchají (pouze ve dne) oxid uhličitý, ze kterého nutně potřebují uhlík k vytváření organických sloučenin. Proces fotosyntézy spočívá v tom, že tlak, který rostliny získávají zachytáváním slunečního světla, použijí na oddělení kyslíku od oxidu uhličitého (obalují molekulu kyslíku plazmou tak dlouho, až se oddělí od oxidu uhličitého). Kyslík obalený vrstvou plazmy (tepla) rostliny vydechují. Uhlík si ponechají. Znamená to tedy, že rostliny dokážou část tlaku z přízemní sféry atmosféry (teplo, světlo) navázat na kyslík a tak atmosféru částečně ochladit.

11.76. Tento proces je důležitý zejména ve městech, kde dochází k masivnímu spalování kyslíku v různých spotřebičích (topení, automobily ...). Přeměna kyslíku na oxid uhličitý lokálně atmosféru otepluje. Naopak stromy (ve dne) sluneční světlo a teplo váží na kyslík procesem fotosyntézy[37] a tím přízemní vrstvu atmosféry ochlazují. Stromy také „stíní“ povrch a snižují ohřívání povrchu planety přímým (povrchovým) teplem ze Slunce. Stále si musíme být vědomi, že uvedený proces se týká zcela zanedbatelné části objemu atmosféry.

11.77. Kombinace spalování kyslíku a kácení stromů ve městech má negativní dopad na lokální prostředí. Kácení a ořezávání vzrostlých stromů z „bezpečnostních důvodů“ snímá odpovědnost z různých úředníků a zároveň se stalo velmi výnosným způsobem podnikání pro různé („eko“)firmy. Nahrazení jednoho vzrostlého stromu malým stromkem znamená, že jsme nahradili pouze jednu větev, jakých takový vzrostlý strom má desítky.


[1] Tato mapa ukazuje jakési „reliktní elektromagnetické záření“, které zbylo po tzv. „Velkém třesku“. Poněkud absurdní mapa, která odstraňuje všechny nehomogenity z Prostoru. Jako bychom se dívali na synoptickou mapu pozemského počasí, ze které někdo odstranil všechny tlakové výše a níže a ponechal tam pouze tzv. nevýrazné tlakové pole.

„Velký třesk“ je absurdní událost, kde bez příčiny vznikl následek. Je to spletenec kauzálních nesmyslů, kde jsou porušeny všechny nejzákladnější fyzikální zákony. Událost, která se nikdy nemohla stát a odporuje zdravému rozumu. Tělesa (Vesmír je také těleso) nevznikají ani nezanikají. Pouze se transformují. Kde není čas, není počátek ani konec.

[2] Planeta a všechna „nebeská tělesa“ vznikají od slupky! „Nebeská tělesa nevznikají od středu! Planetu si můžeme představit, jako nafukovací balónek, v jehož vnitřku je mezi jeho „póly“ natažena tenká gumička a v jejím středu je malá papírová kulička. Balónek představuje vnější Mezifází 1, pružná gumička umožňuje jistý pohyb mezi „póly“ balónku. Papírová kulička je těleso (jádro) samotné planety. Balónek s kuličkou uprostřed je unášen „superhurikánem“ hvězdné soustavy. Každá změna vnějšího tlaku má vliv na tvar balónku a na polohu kuličky uprostřed (viz Obr. 9.3. f).

Zobrazené „stoupání“ závitů spirálního toroidu na (Obr. 11.1 c, d) je lineární. Ve skutečnosti je výrazně logaritmické. To znamená, že čím je planeta blíže hvězdě, tím blíže sobě jsou jednotlivé závity superhurikánu hvězdného tlakového pole a tím větší tlakový spád působí na planetu. Rozdělení vnitřního tlakového pole do dvou polosfér, rozdělených rovníkovým protiproudem zde není zobrazeno (viz Obr. 11.3.) Zobrazit tyto děje v „reálném měřítku“ je prakticky nemožné, vzhledem k naprostému nepoměru rozměrů centrálních těles, jejich Mezifází 1 a vzdálenostech mezi nimi. K tomu přistupuje logaritmické zvyšování rychlosti pohybu v nehomogenním, sférickém Prostoru, kde lineární vzdálenosti mezi tělesy nemají žádnou vypovídací hodnotu.

[3] Přísun tlaku (tepla) je do P1 vyšší, než do P2 (Obr. 11.2. a). To lze dokumentovat na příkladu Venuše. Venuše (Obr. 11.1. d - V) se nachází ve vyšším tlakovém závitu Sluneční soustavy, než Země (Obr. 11.1. d - Z). Přísun tlaku (tepla) do nitra Venuše je podstatně větší, než je tomu u Země. Z toho také plyne mnohem vyšší teplota Venuše.

[4] Každá hustotní sféra má svoje vlastní proudění s různou dynamikou. Pokud lze usuzovat např. z vyvrženého materiálu sopkami, nedochází k podstatnému promíchávání jednotlivých hustotních sfér. Sopky nevyvrhují ani čisté železo, ani žádné hustší materiály z velkých hloubek. Pouze řidší horniny z nejvyšších hustotních sfér těsně pod povrchem. Lze použít přirovnání ke strusce plovoucí na povrchu roztaveného kovu. Ta se také s (hustým) kovem pod ní nemísí.

Když dojde vlivem vysokého tlaku (teploty) k syntéze dvou řidších prvků na prvek hustší, posune se tento o jednu hustotní sféru níže (směrem do středu), jak popsáno v kapitole „Sedimentace“ (Obr. 9.1.). Planeta mírně houstne.

[5] Např. železo a nikl, které nacházíme pospolu v meteoritech. Tento ztuhlý materiál pravděpodobně pochází z mezifází mezi sférou železa a sférou niklu, které může být docela široké, vzhledem k blízkosti jejich hustot.

[6] Nejedná se o hustotu odvozenou od hmotnosti! Nelze používat dnešní mechanické jednotky tlaku, které obsahují hmotnost.

[7] V případě Země. U každé planety to je jinak. Tlak (teplo) se šíří vždy z místa s vyšším tlakem (teplotou) do místa s nižším tlakem. V případě planety ze středu planety (kde je vysoká teplota) k jejím vnějším hustotním slupkám. Záření z centrální hvězdy zahřívá pouze povrch.

Pevná (studená) slupka planety připomíná trochu pokličku na tlakové nádobě. To nutí planetu (Zemi) vytvářet sopky. Na Venuši sopky nenacházíme pravděpodobně proto, že je její horký povrch plastický.

[8] Obdoba „cestování“ po spirále superhurikánu jako např. u mraků na Zemi, ale mnohem pomalejší. Hustotu prostoru planety lze považovat (v měřítku „dějin lidstva“) za „konstantní“. Hustota prostoru planety se může dramaticky změnit při nějaké kosmické události (např. výbuch supernovy), při které se rozpadne celá tlaková níže planety ohraničená MP1. 

[9] MP1 soustavy Země-Měsíc (Obr. 11.1. c) nemá pravděpodobně nějaký „pravidelný“ tvar (připomíná tlakové pole molekuly, např. HCl). Vnější tlak, který působí na nepravidelné MP1 je příčinou tzv. precese a nutace. Precese není způsobena Zemskou hmotností (žádná není), ani hmotností Měsíce (žádná není) ani „přitažlivými silami“ Měsíce, nebo Slunce (žádné nejsou). Vždy záleží na vztažné soustavě, v níž jevy pozorujeme.

[10] Tyto základní údaje (včetně rozmístění tzv. Van Allenových pásů) by mohly sloužit k sestrojení základní synoptické mapy tlakové níže planetární soustavy Země-Měsíc. Smysl dává samozřejmě pouze polární, nebo 3D mapa. Planetární soustavy mohou být poměrně složité - viz např. soustava Jupitera.

[11] Slunce není dynamo! Magnetické a elektrické pole jsou pouze nepochopené projevy tlakového pole Slunce. Stejně jako všechna „nebeská“ tělesa, nemá Slunce žádnou hmotnost a nic nepřitahuje! Díváme-li se na Slunce, vidíme rotující soustavu žhavých sfér s podobnými schématy, jako u každé tlakové níže. Zploštění ve směru „sever - jih“, vnitřek Slunce se otáčí jako tuhé těleso rychlostí jednou za 27 dní. „Atmosféra“ Slunce rotuje na rovníku 25 dní (pomaleji než povrch, jako u Země), na pólech v místech oka Superhurikánu 34 dní (rychleji než povrch, jako u Země).

Na Slunci vidíme „studenější“ oblasti, které (při troše fantazie) zhruba odpovídají pozemské pevnině. Po obou stranách rovníku výtrysky vysokého tlaku plazmy (tlakové výše) a mezi nimi tlakové níže (tzv. Sluneční skvrny). Rotace stejné jako na Zemi. Na (Obr. 11.1. d) je vidět na centrálním tělese hvězdy dva pásy tlakových výší (oblastí s vyšší teplotou) nad a pod rovníkovým protiproudem. To odpovídá přibližně oblastem vysokého tlaku v ramenech Superhurikánu na Zemi. (Porovnej trajektorie Slunečních protuberancí s Obr. 10.2. c).

[12] Tlak ze Stratopauzy Slunce je řádově větší, než např. u Země. To znamená, že prvky (atomy) mají bod varu za mnohem vyšších teplot.

Teplota na povrchu Slunce je asi 5 000 stupňů K a ve Stratopauze Slunce asi 5 000 000 stupňů K. Některá měření naznačují, že ve Stratopauzách planet, nebo hvězd je odhadem několik set až tisíckrát větší tlak (teplota), než na povrchu planety nebo hvězdy. Průměrná teplota na Zemi je asi 17 stupňů C. To znamená, že ve Stratopauze Země by mělo být asi 15 000 stupňů K, nebo více. Je obtížné si představit, že ve Stratopauze Země je 1 500 stupňů K a uprostřed Země 5 000 stupňů K. 

[13] Ve skutečnosti se vždy jedná o teplo (tlak). Pokud používáme slovo „energie“ ve smyslu - to co něco pohání (vysoký tlak), dalo by se to akceptovat. Pokud se slovo „energie“ používá ve smyslu „schopnost hmoty (těles) konat práci“ je to blud. Hmota nemá žádnou (vnitřní, v tělese uloženou) schopnost konat práci. Odvozovat „energii“ od hmotnosti (která je v každém místě Prostoru a v každém okamžiku jiná) nedává smysl.

Slučování řidších atomů do hustších není spontánní proces. K takové reakci je potřeba působení vnějšího tlaku. Logika věcí říká, že jestliže z řidší materie (ve které je vyšší tlak) vznikne materie hustší (ve které je nižší tlak) musí trochu tlaku (tepla) zbýt. Otázkou je, kolik tlaku musíme vynaložit, aby takový proces slučování proběhl. Zdrojem dostředného tlaku je MH 1 hvězdné soustavy. Slučování řidších prvků na hustší není způsobeno žádnou gravitací (Sluneční přitažlivostí)! 

[14] Připomíná to příklad s karbanátkem v „mikrovlné“ troubě. „Mikrovlny“ (drobné bubliny tlaku) směřují do centra karbanátku, které zahřívají. Proti nim z centra vystupuje pára. Karbanátek ztrácí vodu a postupně houstne.

Názorný příklad transformace „malých“ bublin tlaku na „velké“ bubliny světla a tepla může dát pěna na pivě. Občas z pěny tvořené malými (hustými) bublinkami je vytlačena na povrch velká (řídká) bublina, která na povrchu praskne. Velká (řídká) bublina vznikla spojením (transformací) malých (hustých) bublinek.

[15] Většina atomů má nějakou „špičku“, nebo jich má i více. V dnešní terminologii jsou všechny prvky více, nebo méně magnetické. To znamená, že se na uvedeném procesu všechny prvky nějakou měrou podílejí.

[16] Superhusté jádro atomu tvoří jakousi „kotvu“, pro jeho řídký obal. Tento proces se dá přirovnat k horkovzdušnému balonu. Balon s horkým vzduchem představuje řídký obal atomu. Závěsný koš představuje superhusté jádro atomu. Když odstřihneme koš, (superhusté) jádro je tlačeno (padá) směrem do středu, (řídký) obal je tlačen směrem od středu.

[17] Každá superhustá sféra má slupku z velmi vysokého tlaku. Prorazit takovou slupku mohou pouze „superhusté“ částice s malou plochou (gama). Ty působí na plochu slupky velkým tlakovým impulzem (Obr. 4.4. e). Rozměry superhustých sfér jsou vzhledem k soustavám, v jejichž centrech leží nepatrné. Na (Obr. 11.1. e, f) jsou přehnaně velké.

[18] Supernova je pouze přechodné, krátké stadium transformace hvězdy. Nepoužívám dnešní názvy, jako „černá díra“ a pod. Tato tělesa nejsou ani černá, ani díra. Podobné názvy jenom odrážejí míru nepochopení dějů ve Vesmíru. Podobné je to s názvy „neutronových“ a jiných hvězd. Superhusté sféry nejsou hmota (neobsahují atomy). Superhusté sféry nemají hmotnost a nic nepřitahují ani neodpuzují!

[19] Viz např. Krabí mlhovina s její vláknitou strukturou a emisemi rentgenového a gama záření. Po Supernově také nemusí zbýt žádné centrální těleso. Superhusté částice z jader atomů pouze „obohatí“ superhustou sféru v centru lokálních grup planetárních a hvězdných soustav (SHS) a centru samotné galaxie (SHMS), které trochu zvětší objem. Vzhledem k rozměru galaxie se jedná o zcela nepatrné (rozměrově) objekty. Jejich hustota dosahuje hustotního dna.

[20] Pro představu je možno podobný jev pozorovat při výbuchu rozbušky ve vodě. Při zpomalených záběrech vidíme pulzující „tlakovou kouli“ uprostřed vodního prostředí. Když tlaková vlna Supernovy naruší slupku planety, dostředný tlak z MP1 je narušen a vnitřní tlak (žhavé jádro planety) může planetu roztrhat.

[21] Je zde podobnost s planetárním počasím, kdy se většina hurikánů nachází (na Zemi) v severní hemisféře. To ale neznamená, že některá planeta nemůže být v druhé hemisféře (pod „rovníkem“). Na takové planetě bychom viděli v atmosféře opačné (divné) rotace. (Obr. 11.3. planeta P3).

[22] V Prostoru, kde není ani nahoře, ani dole, ani vpravo ani vlevo je třeba „sever“, nebo „jih“ chápat vždy s ohledem na vztažnou soustavu. Na planetu musíme nahlížet vždy, jako „celou planetu“ to znamená jako tlakovou níži ohraničenou MP1 a nikoliv pouze jenom jako centrální těleso uprostřed MP1. Na (Obr. 11.2.) naznačena ramena nízkého tlaku N1 a N2 (modře), ve kterých se nacházejí planety P1, P2, P3. Planety P1, P2, P3 se nacházejí v „severní“, nebo „jižní“ polovině rovníkového protiproudu. Podobně jako jsou na Zemi tlakové níže nad rovníkem a pod rovníkem. Poloha planety by měla být zjistitelná podle rotací v její atmosféře.

[23] Malá tělesa, tvořící pásmo asteroidů většinou nemají svoji tlakovou níži, která by s nimi rotovala. Pro slupku hvězdné, nebo planetární tlakové níže představují asteroidy malou plochu. Malá tělesa bez vlastní tlakové níže procházejí mnohem snadněji slupkou planet a stratopauzou a dopadají na povrch planet, jako meteority (Obr. 4.4. f). Malá tělesa mají pouze povrchový tlak, který je možno považovat za jejich stratopauzu.

Pásmo asteroidů lze přirovnat k „rozmazanému ohonu“ superhurikánu původní Sluneční soustavy, která mohla obsahovat pouze čtyři „vnitřní“ planety. Teprve následně se připojily další „vnější“ planety. Ohon tlačí hlavu.

[24] To lze pozorovat u Mléčné dráhy, jako tmavý pruh mezi dvěma „svítícími“ polovinami. Ve skutečnosti „svítící“ poloviny indikují hustou matérii a tmavý pruh indikuje vysoký tlak (porovnej s Obr. 10.5. a). Rotace v každé polovině by měly být opačné, jako u tlakových níží nad a pod rovníkovým protiproudem.

[25] Je pravděpodobné, že tvar SHMS (pokud je složena z více částí) má vliv na tvar celé galaxie a jejího mezifází MG1. Je to podobné, jako u atomu (Obr. 6.4.). To by mohlo vysvětlit spojování galaxií do grup v místech, kde je v jejich MG1 nejnižší tlak. Ty tvoří „vlákna“ ve vláknité struktuře Prostoru (Obr. 11.1. g, h). Stejný princip, jako když se atomy spojují do dlouhých molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak.

[26] Když přirovnáme galaxie k atomům (které mají rovněž superhusté jádro) a jejich grupy k „molekulám“, můžeme vláknitou strukturu Vesmíru (tvořenou galaxiemi) přirovnat k dlouhým řetězcům molekul (Obr. 11.1. g, h). Obojí se spojují do řetězců v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Největší i nejmenší struktury Prostoru se řídí stále stejnými jednoduchými zákonitostmi a to se projevuje i na jejich podobném vzhledu.

Megabubliny nejsou žádné „prázdné prostory“, nebo „vakuum“! V megabublinách zanikají bubliny světla a tím i informace, které bublina světla nesla. Proto většinou „za ně není vidět“.

[27] Ale také v mořích, kontinentech a magmatu. Slunce (S) se nachází v centru superhurikánu Sluneční soustavy.

[28]Planety vznikají z velmi studeného materiálu uvnitř jejich slupky MP1. Teprve postupně jsou tlakem z MP1 „rozmrazovány“ směrem od svého středu (jako zmrzlý karbanátek v mikrovlné troubě). Tělesa vznikají od slupky a nikoliv od centra.

Stálý přísun tepla (tlaku) z mezifází MP1 je rozhodující. Planeta Země má žhavé jádro právě díky tomuto teplu. Teplo z hvězdy (Slunce) zahřívá pouze povrch planety. Teplo se šíří vždy z místa s vyšším teplem do místa s nižším teplem. Bylo by absurdní domnívat se, že Slunce je příčinou žhavého jádra planety. Rovněž by bylo absurdní domnívat se, že žhavé jádro planety je jakýmsi „setrvačným“ pozůstatkem z doby vzniku planety.

[29] Tlak (V) „vstupuje“ do středového kanálu planety na severním pólu a vystupuje na „jižním“ pólu. To znamená, že intenzita změn počasí je na „severním“ pólu mnohem výraznější.

[30] Tlaková níže Saturna je mnohem menší, než tlaková níže Sluneční soustavy. Rovníkový protiproud Sluneční soustavy je úměrně tomu „širší“. Saturn je pouze jeden z „hurikánů“ v superhurikánu Sluneční soustavy.

[31] Samozřejmě i intenzita záření z centrální hvězdy je závislá na přísunu tlaku z MH1 a není konstantní.

[32] Viz snížení povrchových teplot při výbuchu sopek.

[33] Současná meteorologie o těchto jevech nemá ani potuchy. Současná meteorologie má přístrojové vybavení na úrovni jednadvacátého století a teorii na úrovni sedmnáctého století. To umožňuje různým šarlatánům a „klimatologům“ nerušeně šířit různé fantazmagorické bludy.

[34] Většina pevniny se nachází díky stálému působení tlaku ze Stratopauzy na severní polosféře. Na jižní polosféře je v obdobných zeměpisných výškách minimum pevniny. Zároveň jsou klimatické změny na jižní polosféře méně dramatické.

[35] Příměrem (nekorektním ) by mohl být příklad, kdy (studenou) tlakovou níži vzniklou v oblasti kolem pólu „přeneseme“ do oblasti rovníku (neproveditelné!). Nastala by situace, kterou známe z růstu ledových krup v mracích. Ledová kroupa se obaluje vrstvami (sférami) namrzající páry z mraku, jako „studený“ atom plynu se obaluje plazmou.

[36] V podstatě se jedná o stejnou reakci, jako při „spalování“ uhlí.

[37] Kyslík je schopen na sebe navázat více tepla, než dusík. Oxid uhličitý je hustý plyn a vyskytuje v malém množství především v hustotní sféře těsně u povrchu Země. Ve městech může mít „zalesňování“ pozitivní vliv. Otázkou je, co je horší. Jestli to, že padající větve ze stromů zraní několik lidí, nebo to že se všichni „upečeme“. Všichni dobře víme, že v lese je chladněji a dobře se nám tam dýchá. Kmen stromu zabírá na zemi minimální plochu, veškerá fotosyntéza se odehrává ve výšce a přitom se zároveň „stíní“ povrch.

Celý zde popsaný proces má pouze lokální charakter při „oteplování“. Při „době ledové“ je ovšem kontraproduktivní. Bojovat „globálně“ proti oxidu uhlíku pouze nahrává různým koncernům, které tak zdůvodňují zdražování „energie“, nebo jiné „ekologické“ projekty. K tomu jim slouží zástupy „věřících“, kteří vyměnili Boha za přírodu a ďábla za oxid uhlíku a „jadernou energii“.