12. Koloběh materie

12.1. Prostor vyplňuje celý Vesmír. Prostor je systém hustot a tlaků, který je tvořen jednotou tlakových výší a tlakových níží. U obou těchto složek se jedná pouze o hustší, nebo řidší formu téhož. To umožňuje neomezenou transformaci („recyklaci“) materie. Prostor se chová jako kapalina s proměnlivou hustotou.

12.2. Tlakové systémy mají fraktální charakter. To znamená, že jednoduchá tělesa i složená tělesa se řídí stále stejnými, jednoduchými pravidly. To umožňuje skládání jednoduchých těles do těles složených, nebo rozložení složených těles na tělesa jednoduchá podle stále stejných univerzálních principů.[1] To umožňuje neomezenou „recyklaci“ materie. Přitom se nelze nikdy vrátit k původnímu stavu. Rozložíme-li celek, který jsme poskládali z jednotlivých částí, nikdy již tyto části nedostaneme zpátky v původní formě.

12.3. V Prostoru panuje chaos. Jednoduchá i složená tělesa v Prostoru však podléhají základnímu principu (jevu) v Prostoru, kterým je proces sedimentace. Díky sedimentaci vítězí v Prostoru řád nad chaosem. Materie, tvořící Prostor se skládá ze dvou složek. Plazmy a hmoty. Plazma (jednoduché částice a jejich klastry) tvoří objemově naprosto převažující složku materie. Přestože hmota (atomy) zabírá zcela zanedbatelný objemový díl Vesmíru, podílí se na koloběhu materie významnou měrou.[2]

12.4. Ve Vesmíru existuje několik významných transformátorů tlaku, podílejících se na recyklaci materie. V případě těles pouze z plazmy jsou to Superhusté megasféry (SHMS), Megabubliny (MB) a oblasti v mezigalaktickém prostoru s velmi vysokým tlakem (mezigalaktické tlakové výše). V případě těles složených z plazmy a atomů jsou to centra tlakových níží, galaxie, hvězdy a (velké) planety.

12.5. Cyklus transformace (koloběhu) materie započneme u hvězdy. Hvězda je centrem tlakové níže hvězdné soustavy a je tvořena směsí plazmy a atomů[3]. Hvězda představuje nejhustší část (hustotní dno) tlakové níže hvězdné soustavy. Hvězda tvoří jádro tlakové níže hvězdné soustavy. Jádrem hvězdy prochází středový kanál (V), ve kterém je vysoký tlak mezihvězdného prostoru. To má za následek, že se centrum hvězdy rozžhaví. Probíhají zde současně dva procesy:

12.6. 1) Malé bublinky tlaku z MH1 se mohou v centru spojovat (transformovat) do větších a řidších bublin světla, tepla a ostatního „řídkého“ spektra záření. Tyto řidší bubliny postupují proti dostřednému proudu malých (hustších) bublin do meziplanetárního a posléze i mezihvězdného a mezigalaktického prostoru (Obr. 12.1. bubliny označené S a T).[4]

12.7. 2) V centrech hvězd je vysoký tlak, který způsobuje, že se některé řidší atomy spojují do hustších. Při takové syntéze může rovněž zbýt trochu bublin tepla. Tyto zbylé bubliny tepla se přidávají k bublinám z předešlého odstavce a rovněž postupují proti dostřednému proudu malých bublin z MF1. Díky tomuto procesu hvězda tzv. „září“ a zároveň houstne.

12.8. Pokus o vizuální vyjádření daných jevů je na (Obr. 12.1.). Žhavé (řídké) bubliny světla (S) a tepla (T), původem z hvězdy jsou tlačeny proti směru dostředného tlaku z MH1. Část z nich postupně chladne a transformuje se do prostředí. Zbylé žhavé bubliny světla jsou dotlačeny prostředím až do mezifází galaxie MG1, případně až do Megabublin prostoru. Proud tlaku do jádra hvězdy kanálem zde nenaznačen.

12.9. Hvězdy a galaxie jsou tlakové níže, v jejichž mezifázích je velmi vysoký tlak. Vnitřní tlak bubliny světla a tlak v prostředí mezifází MG1 a Megabublin se vyrovná. Tlaky, které držely slupku bubliny světla „zevnitř“ a z prostředí se vyrovnají. Bubliny světla „prasknou“ (A).

12.10. Žhavá bublina světla má slupku z velmi studené (husté) materie. Zatímco vnitřek „prasklé“ bubliny světla (S) se transformuje do jednotlivých hustotních sfér prostředí (vnitřku Megabubliny), hustý obal bubliny světla (Obr. 12.1. A, B) je vytlačován tlakovým polem do slupky MG1.

Obr. 12.1. - koloběh materie

12.11. Megabubliny jsou tlakové výše. Slupku Megabublin MG1 tvoří velmi nízký tlak (je velmi studená). Superstudené „trosky, (střepy)“ původem z „prasklých“ obalů bublin světla (S) se zde spojují do klastrů (B). Tyto superhusté (superstudené) klastry tvoří kondenzační jádra - pozdější jádra atomů (C). Kolem nich postupně mohou vzniknout atomy prvků s nejnižším bodem tuhnutí (D).[5] Vhodné místo pro vznik atomů Vodíku a Helia.

12.12. Ve slupkách Megabublin a Galaxií se hromadí atomy převážně „nejstudenějších“ prvků - Helia a Vodíku. Atomy H a He postupně sedimentují do klastrů (E), které sedimentují do plynových mlhovin (F). V oblastech plynových mlhovin jsou podmínky pro vznik hvězd první generace. To znamená hvězd složených prakticky pouze z vodíku a helia.[6]

12.13. Ve hvězdách první generace probíhá slučování řídkých prvků (H, He) na hustší. Hustota hvězd první generace roste.[7] Hvězdy postupně sedimentují do klastrů - hvězdokup (G). Hvězdokupy jsou následně tlačeny prostředím do ramen nízkého tlaku N1 superhurikánu galaxie, kde se z jednotlivých hvězdných a planetárních soustav postupně vytvářejí lokální víry hvězdných a planetárních soustav LG.[8]

12.14. Některé hvězdy zhoustnou natolik, že se transformují do supernov, „vybuchují“ a obohacují okolní prostor o trosky ze svých kovových jader. Tento hustý materiál chladne a postupně sedimentuje do kovových jader hvězd vyšších generací a také do planet. Superhustá plazma z jader atomů kondenzuje do SHS a tvoří hustotní dno v centrech LG.

12.15. Centra LG tvoří superhusté sféry (SHS), obalené „mořem“ hustých částic. Část superhustých jader atomů a nejhustší materie ze supernov končí až v centrech galaxií v superhustých megasférách (SHMS). Světlo, teplo a další „řídké“ částice (záření) z hvězd v LG opět putuje k okrajům galaxií a do megabublin, kde se koloběh opakuje. Materie v ramenech nízkého tlaku (N1, N2) postupně houstne a je tlačena směrem do středu galaxie.[9]

12.16. Galaxie je tlaková níže. Ve středu Galaxie je její hustotní dno, tvořené Superhustou megasférou (SHMS).[10] Do ní „padají“ jednak superhusté částice (gama) z implozí hvězd a pravděpodobně občas také menší superhusté sféry (SHS) při zániku lokálních vírů hvězdných a planetárních soustav při nějaké „kosmické“ události v blízkosti centra galaxie.[11]

12.17. Přestože by v SHMS neměl být prakticky žádný tlak, probíhají zde procesy, jako v centru každé tlakové níže. Díky dostřednému tlakovému poli tlakové níže galaxie, narůstá směrem ke středu SHMS tlak (teplota). Centrum SHMS se zahřívá obdobně, jako centrum hvězdy, nebo planety. Hustý, zmrzlý prostor „rozmrzá“ a prudce zvětšuje svůj objem. Tlak uprostřed SHMS roste. Když tlak v centru překoná povrchový tlak, počne SHMS emitovat „rozmrzlé“ částice do prostoru.[12]

12.18. Superhustá megasféra se na čas mění na tzv. Kvasar (Obr. 12.1. vpravo). Kvasar vyvrhuje obrovské množství „rozmrzlých“, studených částic do okolního prostoru. Tyto částice jsou tlačeny směrem od středu Kvasaru a po určité době putování okolním studeným prostorem ještě více zchladnou. Vytvářejí se mraky částic a jejich klastrů, které vzhledem ke vzdálenosti nemají s původním kvasarem zdánlivě nic společného. V mracích již velmi studené plazmy vznikají podmínky pro vznik atomů. Z takto vzniklých atomů vznikají postupně prachové mlhoviny.[13] Ty samozřejmě obsahují také atomy plynů.

12.19. Vyvrhování plazmy Kvasarem trvá pouze potud, pokud je v tělese dostatečný tlak. Jakmile tento tlak pomine, proces se zastaví. Kvasar se zmenší (pravděpodobně to bude dramatická událost). Až se uvnitř opět nahromadí dostatečný tlak, proces se spustí znovu. Obdobný proces jako u sopky, kdy se hroutí a znovu naplňuje kaldera.

12.20. Tak jak se původní galaxie pohybuje, pohybuje se i její centrální SHMS, která se čas od času mění na Kvasar. V prostoru potom pozorujeme řadu výronů studené plazmy, ze kterých postupně vznikají pracho-plynové mlhoviny (1,2,3,4). Tvar těchto mlhovin je typický pro všechny tlakové systémy. Rozlišujeme zde opět „ostrou“ hlavu a rozmazaný „ohon“. Ohon tlačí hlavu. (Obr. 12.1. vpravo).

12.21. Ve výronech studených částic z Kvasarů jsou podmínky pro vznik i hustších prvků, které následně sedimentují do hvězd, planet a jejich soustav (Obr. 12.1. H). V pracho-plynových mlhovinách je mnohem větší pravděpodobnost vzniku planet a hvězd vyšších generací (s kovovým jádrem), než v mlhovinách pouze plynových.

12.22. Vzniklé hvězdy v prachových mlhovinách (H) opět emitují bubliny světla (S) a celé spektrum „řídkého“ záření do Prostoru, houstnou a transformují se postupně do Superhustých sfér a celý koloběh materie se opakuje.


[1] Tělesa nevznikají, ani nezanikají. Pouze se transformují. Tento fyzikální zákon nevystihuje fakt, kdy se např. dvě částice mohou transformovat (sloučit) do jedné a naopak. Jeho dikce nám říká, že materie zde je a nevznikla nějakým zázračným (Božským) zásahem, pouze se v každém okamžiku transformuje do jiné formy.

[2] Hmota (atomy) ovlivňuje svojí přítomností hustotu prostoru a tím i tlak v prostoru. Hmotu tvoří atomy ve směsi s plazmou. Plazma není žádné čtvrté skupenství hmoty! Plazma nikdy nenabývá hmotnost! Náš (lidský) svět je (zdánlivě) hmotný. To dává hmotě v našem chápání zvláštní význam. Existenci plazmy si většinou neuvědomujeme.

[3] Atomy jsou částečně uzavřená tělesa a nedají se stlačit. Tlak (teplota) prostředí, působící na vnější plochu atomu se zvyšuje. Hustota atomů (jejich vnitřní tlakové pole) se příliš nemění. Atomy obsahují „superstudené jádro“, jehož teplota tvoří teplotní dno. Toto studené jádro je obaleno hustotními sférami vnitřního tlakového pole atomu, které „izolují“ studené jádro od „horkého“ prostředí. Obaly atomů chrání superhusté (superstudené) jádro před „rozmrznutím“ a to i ve žhavých centrech hvězd.

[4] U hvězdy na Obr. 12.1. uprostřed není pro přehlednost nakreslen středový „komín“, jako u (malé) hvězdné soustavy vpravo. Viz příklad s vystupováním velké (řídké) bubliny z pěny na pivě, tvořené malými (hustými) bublinkami. Bubliny (S, T) jsou teplo, které zahřívá povrch planet blízkých hvězdě (např. Země). V případě např. Jupitera a planet vzdálenějších můžeme vliv tepelného záření zanedbat. Světlo samozřejmě „doputuje“ mnohem dále. Viz příklad s velkou bublinou vystupující z pěny na pivě.

[5] Viz Obr. 6.1. a Obr. 6.2. 

[6] Naznačeno dvěma „hvězdami“ (F). Termín „plynová mlhovina“ zřejmě nevystihuje skutečný stav věcí. Vzhledem k velmi nízkým teplotám v tomto prostředí se spíše jedná o klastry vodíkového ledu, nebo „sněhu“, znečištěného příměsí hustších atomů. Atomy H a He nejsou obaleny plazmou (bublinami tepla), takže se mohou dotýkat svými obaly přímo a spojovat se do klastrů. Z plynu (tak, jak my ho chápeme) by zde hvězdy nikdy nevznikly. Připomíná to složení komet, které jsou klastry z (vodního) ledu, zmrzlých plynů (plynového „sněhu a ledu“) a prachu.

[7] V jejich středu se postupně vytvářejí kovové hustotní sféry.

[8] Na (Obr. 12.1.) je LG2 hustší, než LG1, protože je blíže centru galaxie. V centrech LG se postupně tvoří SHS. Část superhusté materie končí v SHMS v centru galaxie, jak popsáno dříve.

[9] Viz příklad s kotlem povidel (11.21.).

[10] SHMS a SHS jsou plazma, nemají hmotnost a nic nepřitahují! Superhustou megasféru (SHMS) můžeme považovat za jakousi obdobu jádra atomu. Je to plazma v pevném (zmrzlém) stavu (teplotní dno) - Prostor s největší možnou hustotou. Těleso SHMS je obklopeno „mořem“ hustých částic. Nezapomeňme na úzké výtrysky vysokého tlaku, zejména v polárních oblastech. Je to pouze obrovská superhustá sféra (SHS), kde některé procesy probíhají s větší dynamikou (jako u velkých hvězd).

Bludy typu, že světlo díky „super přitažlivosti černé díry“ nemůže ze SHMS uniknout pouze ilustrují totální nepochopení fyzikálních jevů. Horká (řídká) bublina světla je tlakovým polem odtlačována od superstudené (superhusté ) SHMS a vůbec se do SHMS dostat nemůže (tzv. „gravitační“ čočka). Je to jako kdybychom tvrdili, že míček, nebo bublina páry nemůže uniknout ze dna moře. Samozřejmě ani míčky, ani bubliny páry se na dno moře vůbec nemohou dostat.

[11] Např. když v LG v těsné blízkosti centra galaxie „vybuchne“ supernova a rozmetá tlakové pole LG. Potom jsou podmínky pro to, že SHS může být vtlačena do SHMS. Protože se jedná o „zmrzlý“ prostor, nedochází k spojení v jednu sféru, ale vznikne nepravidelné složené těleso (Obr. 6.4.). To má vliv na tvar (povrchovou plochu) mezifází galaxie. Galaxie se mohou spojit do grup v místech, kde je na povrchu jejich plochy (mezifází) nejmenší tlak. Je zde obdoba s atomy ovšem v gigantickém měřítku. Stejně jako se atomy spojují do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejmenší tlak, mohou tak činit i galaxie.

[12] Vyvrhované bubliny a jejich klastry jsou studené a cestou prostorem ještě chladnou. To je příčinou, že tyto (studené) výrony pozorujeme s velkým tzv. „rudým posuvem“. Z „rudého posuvu“ nelze vyvozovat žádné závěry ohledně vzdálenosti takových objektů od pozorovatele, tím méně o rychlosti pohybu tělesa (které studené částice emituje) a už vůbec ne o jeho „stáří“. Výrony plazmy se dějí pravděpodobně ve středovém kanálu v oblasti jednoho z pólů.

„Rudý posuv“, je totální nepochopení dějů a podstaty záření. Aplikovat Dopplerův princip na bubliny v Prostoru je naprosto nesprávné. Tímto nesmyslem je zdůvodňován jiný nesmysl - „rozpínání Vesmíru“. Původ těchto nesmyslů je v dalším nesmyslu - „velkém třesku“. 

[13] Směs studených a zmrzlých částic vyvržených z Kvasarů může být dobrým prostředím pro vznik atomů všech hustot. Mohou vznikat různě husté atomy, nejenom vodík a helium. Studené prostředí usnadňuje spojování některých atomů do i poměrně složitých molekul, což by za „normálních teplot“ nebylo možné. Zejména atomy plynů s nejnižším bodem tuhnutí zde nejsou obaleny vrstvou plazmy, takže se k sobě mohou přiblížit na bezprostřední vzdálenost a spojovat se do molekul v místech, kde je na jejich povrchu nejnižší tlak. Atomy a molekuly posléze tvoří prachové mlhoviny. Mohla by to být inspirace pro jakousi „studenou“ chemii.